Autor: Monika Erez

Daniel v pátek přijel ze školky se zvýšenou teplotou, ale přesto trval na večerní procházce přes hřiště do synagogy. Tam jsem ho nakonec dovezla spícího v kočárku, zatímco Nevo cupital vedle něj. Po návratu domů jsme ho jen přehodili do postele a kiduš s námi absolvoval Nevo sám. Hlásil „Amen“, kdykoliv se Giyora nadechl, a byl moc rád, že se o sladké víno tentokrát nemusí dělit s Danielem. Moji chalu ohodnotil slovy „to není dobrý“ a znechuceným úšklebkem, lehce s námi povečeřel a pak si šel organizovat nádobí do dětské kuchyně. Giyora byl z dvoudenního výletu s třídou tradičně zdevastovaný, a tak na spirituální diskuzi nebyla moc síla. Probírali zákony judaismu, co se střípkovitě dozvídáme z různých zdrojů a co naše hlavy momentálně moc nepobírají. Že se nesmíme na veřejnosti dotýkat (aha, takže už ne pusu před synagogou :D), do jakých extrémů až je dovedeno oddělování mléka a masa v židovské kuchyni – mám vědět, kam krájím cibuli, abych použila buď masné nebo mléčné prkénko, že se mléčné a masné nádobí nesmí dávat do stejné myčky, že oddělená by měla být dokonce i mikrovlnka, trouba, toaster! Hmm… A co pak kartáček na zuby? Když nám vypadne ze zubu kus masa, stane se umyvadlo na vždy masným a už tam nesmí upadnout kus sýru?! No nazdar.

Sobota proběhla v klidu, i když jsme byli s Danielem vzhůru už od čtyř, protože mu nebylo dobře. Dospal to později v obýváku na křesle a než Giyora v osm odcházel do synagogy, byl bez teploty a poměrně svěží. Po vzoru rabínovy ženy jsem v průběhu týdne vyseparovala do krabice hračky, se kterými si s klukama budeme hrát jen v sobotu – několik puzzle, knížky, co před spaním moc nečteme, protože vyžadují interaktivitu, plus nějaké deskové hry, jako třeba co v kterou hodinu dělá Krtek a kdo je máma a táta zvířecích mláďátek. Zafungovalo to perfektně, ani jsme zdaleka nestihli projít všechno a Giyora byl zpátky.

Měli jsme tentokrát k uzobávání spoustu studených dobrot, co jsme s Nevem stihli za páteční dopoledne připravit – salát z mixu mladých listů se sušenými rajčaty a opraženými semínky dýně a slunečnice s horčično-medovou zálivkou, salát z pečeného lilku a tahini, pečený květák, salát z pečené batáty, salát z kousků pečeného lilku s vejcem na tvrdo, vařenou bramborou a sušenými rajčaty a salát Waldorf – z řapíkatého celeru, zelených jablek, kompotového ananasu a vlašských ořechů. Na příští týden už je objednaná šabatová plotýnka, která se zapíná „sama“ – s pomocí časovače – v určité hodiny a může nám ohřát jídlo( takhle se to dělá, ehm…), ale tento šabat byl ještě o studené kuchyni.

Jestli je pro mě něco pozitivního na přicházející zimě a časně zapadajícím sluníčku, je to brzký odchod šabatu. O našem prvním listopadovém šabatu to bylo v půl šesté – krásný čas na to jít děti koupat a následně jim v telce pustit oblíbenou pohádku ;).

Je to tu, začali jsme studium. Původní sdělení znělo, že budeme na hodiny Tóry dojíždět pondělí a středy večer do Nahariye. Žiju tu už dost dlouho na to, aby mě nepřekvapilo, že dva dny na to to byla neděle a čtvrtek v Kiryat Motzkin. A abychom se pak na první lekci dozvěděli, že to je jen neděle :D.

Připojili jsme se k probíhajícímu kurzu a jak jsme pochopili, prošvihli jsme kapitolu o stvoření světa, což nás upřímně mrzí. Totiž jestli jste někdy zkoušeli číst Tóru (Starý zákon), smekám, jestli vám to stejně jako mně nepřipadalo jako příšerná nuda, mix souvětí sotva se spojujících v nějaký příběh a změť jmen a čísel, nad kterou jde jen velmi těžko udržet pozornost. A to i přes popisované vraždy, podrazy a další nelidské akce, nad kterými se člověk znechuceně podivuje. Ale…

Jestli tenhle mladý sympatický rabín i někde pracuje, je to určitě velmi úspěšný marketingový specialista. V jeho podání to je neskutečně zábavné, poutavé, plné souvislostí a poučné! Umí to prodat a my mu to baštíme i s navijákem. A jen doufáme, že dál povede lekce on, protože se obáváme, že původně avizovaná paní Revital by nemohla být tak vtipná. Navíc se ukázalo, že se dobře zná s rabínem naší osady, u kterého jsme v pátek večeřeli. Nevím, jestli to je průser nebo spíš k dobru, každopádně máme poslat srdečné pozdravy a těší se, že s námi příště bude mít šanci víc pokecat. Dneska jsme totiž po dvou a půlhodinové lekci mazali rychle domů, jelikož jsme si babičku na rychlo ke klukům objednali původně na hodinu.

Když jsme s ní při návratu domů sdíleli své nadšení, smála se a prý „No vy se v tom snad ještě najdete“ :-). Mno tak třeba jo, ne. Ví Bůh :P.

Další šabat za námi. Notebook i telefon zůstaly 25 hodin netknuté, i když mám pořád abstinenční příznaky. Háčkování nahradilo čtení, což mi určitě nemůže uškodit.

Páteční večeře u rabína je za námi a vůbec to nebyla exotická zkušenost. Stejně tak obavy z naklizeného domu a způsobně se chovajících dětí nebyly na místě. A navíc se zouvají, tudíž jsem se tam cítila vysloveně jako doma. Kromě Shuvy a jejich 4 dětí tam byla ještě její švagrová s desetiměsíční holčičkou. Přišla jsem s klukama před půl sedmou, blízko předpokládanému návratu drahých poloviček ze synagogy, a děti se nadšeně vrhly na cizí hračky. Bez chlapů jsme nakonec zůstaly skoro hodinu a povídaly si, co to mezi pobíháním mezi dětmi šlo. Daniel potřeboval 2x na toaletu, tak jsem si nemohla nevšimnout předtrhaného toaletního papíru. Vida, tak tohle není kec, trhání toaleťáku se fakt považuje za práci. Večeře nebyla nijak extra slavnostní, ale moc dobrá: běžný zeleninový salát, masové kuličky v rajčatové omáčce, kuřecí kousky v gyros stylu, zapečené brambory a plněné papriky. Možná to pro české čtenáře zní nadstandardně, ale tady to není nic, z čeho bychom mohli mít dojem, že si z naší návštěvy dělali hlavu. Po příchodu chlapů ze synagogy se zpívalo. To naše kluky absolutně nezaujalo a věnovali se dál své zábavě – Daniel probíral zásobu traktorů svého vrstevníka, zatímco ten tančil s tatínkem a svými dvěma sestřičkami něco na způsob „kolo, kolo mlýnský“, a Nevo chodil po schodech nahoru a dolu. Já bych se zapojila ráda aspoň čtením toho, co se zpívalo, ve svojí do češtiny přeložené modlitební knížce, ale protože Nevouš už byl „pádově“ unavenej, seděla jsem na schodech ve snaze zabránit tragédii. Když jsme se sešli u stolu, kluci se začali prát o kočárek jedné z holčiček. Odchod domů se povedlo oddálit dotlačením kočárku druhé z holčiček, a tak se kluci mohli honit navzájem. Po kiduši jsme je přesvědčili na cucnutí sladkého nealko vína, to si dají říct vždycky. Pak si nechali obřadně umýt ruce a Daniel ochutnal kus ukrojené chaly. Po pronesení požehnání chlebu, samozřejmě. Pak už byla tak nějak volná zábava, jedl, kdo zrovna mohl. Většinou jeden z páru běhal okolo dětí a druhý do sebe rychle něco házel. Připomínalo mi to atmosférou večeři u švagra, který je ale úplně nevěřící. Holt Izraelci, no :-). Najedli jsme se během 15 minut, pak už přetažené kluky nebylo možné jakkoliv korigovat, museli jsme jít. Rychlé rozloučení, čokoládový dezert do pusy mezi dveřmi (samozřejmě nemléčný, ale luxusní) a hurá domů.

S Shuvou jsme si slíbily sraz v týdnu, když budou děti spát, abychom měly šanci víc probrat. Tak to musím mezi hodiny Tóry a snad brzy i hebrejštiny po večerech zařadit do programu :-).

Je sobota, osm večer, hodina a čtvrt po odchodu našeho třetího šabatu. Ležím v posteli vedle Neva a trpělivě čekám, až se uvrtí k spánku. Daniel to už zalomil, dneska nespal. Nevo, který se kolem druhé nechal na hodinu uspat v kočárku, se jako obvykle převaluje ze strany na stranu, urovnává polštáře, přikrývá se peřinou, odkrývá, opět mění pozici. Standardní zhruba půl hodinová procedura, než se konečně uvelebí na zádech a začne si hrát s ručičkami na znamení, že se spánek blíží. A já přemýšlím, jaký byl ten náš už třetí šabat.

Pátek vyšel vlastně hezky. Giyora se v jednu vrátil z dvoudenního výletu, jako obvykle se spánkovým deficitem a úplně zničenej. Od středečního večera byla připravená sekaná, která se jako jedna z mála věcí z českého jídelníčku u nás s mírnou úpravou chytla – z hovězího a s koprem místo majoránky, a upečené kuře, takže nic moc vařit nebylo třeba. Upekla jsem chalu a dodělala bramborový salát, zatímco děti šplhaly po napůl spícím Giyorovi. Ve čtvrt na šest vyrazil Giyora do synagogy, já navlékla sukni v délce pod kolena a top s dlouhým rukávem a vzala děti přes ulici na hřiště. Pořád nevím, jestli ten dress code bude vůbec nutnej a jak moc přísní na to budou, ale tak zkouším to. Slyšela jsem i o povinnosti plných bot a dokonce silonkách, ale na druhou stranu vídám spoustu očividných židovek s nalakovanými prstíky na nohách pěkně vystavených v sandálkách, takže kdo se v tom má vyznat. Prckové si hezky hráli, já pokecala se sousedkou, pak jsme se doma stavili pro kočár a šli Giyorovi naproti do synagogy. Totiž já jsem šla, kluci většinu cesty přetěžovali společnou váhou nosnost golfek. Děti usnuly celkem rychle po kiduši a my se k nim připojili krátce po večeři.

Sobota byla horší. Nejsem zvyklá s oběma dětmi trávit čas bez manžela, tak jsou pro mě ty jeho dopolední skoro tři hodiny v synagoze pořád dost náročné. Daniel začal s jekotem tři minuty po probuzení, když si chtěl dát na kartáček zubní pastu PRVNÍ. Mně v noci nějak ztuhly svaly na krku a dost často mě budily kopance od Neva, tak jsem nebyla nejlíp naladěná a přidala jsem se s jekotem svým. Byla z toho scéna, rozflákanej traktor a pár mých vzteklých zákazů všeho možnýho od televize, návštěv kamarádů, chození ven vůbec a tak podobně. Prostě prima ráno, až jsem Giyorovi záviděla odchod do synagogy. V devět jsme přes můj původní zákaz vyrazili s odrážedly ven. S varováním, že jestli něco, půjdeme hned zpátky. Za necelou hodinu jsem táhla v rukou dvě odrážedla a řvoucího Nevouše a Daniel, taky řvoucí, šel naštěstí sám. Po té, co Daniel ječel na celý Tal El „já PRVNÍ“ a bušil do Nevouše, protože ho předjel. Mno, aspoň já tentokrát neječela a další hodina byla za námi.

Když se Giyora vrátil a já mu vyprávěla uplynulé dvě a půl hodiny, kroutil hlavou:

„Nejde to, co“.

„Ne, nejde“.

„Hm. Uvidíme, co nám v úterý řekne rabín“.

Zbytek soboty jsme strávili na zahradě a doma. Společnými silami se nám dařilo kluky zabavit a bavit mnohem líp. Nevo se kolem druhé ochotně nechal uspat v kočárku a my tak měli hodinu a půl čas věnovat se výhradně Danielovi, což mu zřejmě dodalo dost pozitivní energie na zbytek dne, kdy už byl na Nevouše vlastně moc hodnej. Oba se pak se zájmem účastnili rituálního rozloučení se šabatem, se simulovaným „hap čí“ přičichávali k bylinkám, co jsou jeho součástí a upíjeli na střídačku z poháru nealkoholické víno. Daniel byl po tátovi PRVNÍ, tak bylo vše v pořádku :-).

Konečně padla, můžu si zapnout pračku, myčku, a vůbec, co chci, bez pocitu, že překračuji zákon. Giyora se vrací ze synagogy s tím, že to ještě není všechno. Musíme rituálem oddělit šabat od příchozího všedního dne. Dostal k tomu od chlapců v synagoze speciální, velmi kýčovitou svíčku s třemi knoty. Dělám zas bubáka s šátkem přes vlasy. Giyora přečte, co je potřeba, a tlesknutím zhasíná svíčku, co se prý nesmí sfouknout. To se dětem moc líbí. Tak jo, šabat je pryč, aspoň na týden. A já se přihlouple usmívám pokaždé, když se mi prst blíží k nějakému vypínači. Asi jsem právě pochopila tu dětinskou radost našich kluků z hry „rozsvítit, zhasnout, rozsvítit, zhasnout…“ :-).

Giyora odchází do synagogy, osiřím s dětmi. Jenom pro ujasnění, manžel sice Žid je, ale nepraktikující, takže celou konverzi musí dát se mnou. A pro něj to bude v mnohém náročnější, protože já jsem jako žena a navíc matka od spousty povinností osvobozena. Zatímco si v pokojíku hrajeme, vyvstávají mi otázky. Přemýšlím, co vlastně můžeme. Je stavění věže práce? Co hrací hračky, vláčky, autíčka na baterky? Jestli se nesmí používat ani foťák… Je naše odpovědnost dětem v nedovoleným činnostem zabraňovat? Dočetla jsem se, že jim mám schovat pastelky a nůžky. Ne že by je nějak moc používaly, ale tak nejspíš odpovědnost máme… A je možné tohle všechno nevnímat jako omezení? A jestli ne, budou ta omezení něčím kompenzována? Přesunujeme se do ložnice, kde spí obě děti s námi. Co rabín na tohle? Giyora se vrací po hodině a půl, když dětem předčítám u přenosného nouzového světla pohádku. Kupodivu snadno respektují naše nezvyklé požadavky. Zřejmě to berou jako hru, která je zatím docela baví. Giyora převezme čtení, já dám dětem dobrou noc a odcházím do obýváku. Co teď. Smála jsem se Giyorovi, že 25 hodin bez televize nedá a nakonec jsem to já, kdo rezignovaně otvírá svůj notebook už dvě hoďky po začátku šabatu… Podivuji se nad nařízeními kamarádce na Facebooku, která je zrovna v procesu konverze. Odpověď samozřejmě nečekám, drží přece šabat. Ale kupodivu odpovídá. „Jak to, že jsi na FB?!“ „Jsem na FB, protože nejsem Židovka. Šabat je za odměnu. Teď porušovat musím, po konverzi nesmím“. No tak to jsem z toho jelen. Ale porušuji tedy další zákaz – háčkuji. Giyora se vrací do obýváku od uspaných dětí. Pronáší podle modlitební knížky požehnání nad vínem a chalou, co jsem upekla (a jak jsme dodatečně zjistili, měly být dvě). Oběma nám to připadá dost komické. Vděčně si lokám vína, ohříváme jídlo (se nesmí) a večeříme. Televize zůstává vypnutá, vedeme dlouhou debatu na spirituální téma (doporučené). Tak jo, za tohle máš Bože dost plusových bodů, k tomu jsem manžela nepřesvědčila snad 4 roky.