Autor: Monika Erez

Školní rok začal. U nás tedy pro Daniela a Giyoru. Nevo působil trochu zmateně, že nejde do školky, a při asi dvou příležitostech, kdy se nám nějak vyhrotila komunikace, se jí důrazně dožadoval. 5. září byl poslední den, kdy jsem byla zaměstnaná. Vrátila jsem firmě laptop, zaměstnaneckou a obědovou kartičku. Ani poslední firmou dotovaný oběd s milými kolegyněmi nenavodil dojem, že mi v životě teď něco bude scházet.

Následující dva dny byly ve znamení běhání po úřadech a lehkých příprav na návštěvu z Čech. Kamarádku s prckem ve věku Neva jsem si ve čtvrtek 7. září vyzvedla na letišti a užili jsme si s klukama parádních jedenáct dní. Výlety byly převážně přizpůsobeny potřebám ratolestí, ale nějaké z těch zásadních turistických atrakcí se nakonec také povedlo navštívit. A tak si chlapci smočili kotníky v Mrtvém moři a Nevo prvně zavítal i do svatého města. Jak jsme žroutovi pěkně protáhli kolečka, spotřeba se usadila na „pěkných“ 9 litrů na 100.

Daniel oslavil své už čtvrté narozeniny. Zatím jen doma, ve školce se bude slavit až po sérii svátků, co teď začaly židovským Novým rokem 5778. Na dortu má o svíčku víc, protože tady se dává vždy jedna ještě na příští rok.

A teď k tomu méně pozitivnímu, co září zatím přineslo.

S návštěvou kromě oblíbených karlovarských oplatek dorazily tři bochníky úžasného českého chleba, které mi daly na srozuměnou, že mé pokusy s kváskem jsou zatím stále dost marné. Osiřelá orchidea přišla o svůj poslední list. Něco se tam pořád trochu zelená, tak jí ještě dávám šanci. Porouchala se sušička a trouba, splachování na jedné z toalet, a jeden ze dvou rostlých stromů na naší zahradě si oblíbili sršni. Hnízdo tam nemají, což ale znamená, že proti nim nemáme jak bojovat. Nastražené pasti selhávají a vystopovat, odkud to tam lítá, se nám ještě nepovedlo.

Jsem už skoro dva měsíce doma a stále nemám pocit nějakého stereotypu a ani nepřemýšlím o tom, kde a co bych v budoucnu chtěla dělat. Registrovala jsem se na pár platforem, které by mi možná časem mohly distribuovat nějakou práci z domova. Dál se snažím zvelebovat bydlení, i když je to stále spíš o úklidu nepořádku a přerovnávání věcí. Nevadí mi to, i to si užívám, že na to mám najednou čas. Tak uvidíme, jak dlouho.

Trochu jsme protáhli naše staronové auto na výlet za Tel Aviv (asi 150 km), kde jsme chtěli koupit klukům krásnou červenou klouzačku k domečku na zahradě, co jim Giyora postavil. To nevyšlo, ale aspoň byla poblíž pěkná pláž Rishon Letzion, tak jsme si užili pěkné pozdní odpoledne a západ slunce u moře. Studená sprcha na závěr se klukům líbila znatelně míň než domácí koupele, ale jinak to nešlo – že usnou po cestě bylo jasné a koupat je pak v deset po dojezdu domů, to by nešli spát před jednou. Nebo teda rozhodně aspoň Nevo ne.

Klouzačku máme nakonec modrou, protože červenou v Číně budou dělat prý zas třeba za rok. Na radosti kluků to nezměnilo nic a to je hlavní.

Spotřeba žrouta po výletu klesla na trošku míň tragických 12 na 100. Navíc se nám na parkovišti začaly objevovat olejové skvrny. Kontrola potvrdila údajně dost zásadní defekt, jehož oprava má stát 5000 shekelů. Tohle by mělo jít z účtu prodávajícího, ale je to pruda i tak. Už jen proto, že nám auto bude stát aspoň dva dny v servisu a dokud si ho tam nevezmou, máme obavy s ním jezdit. I když ten únik oleje zase tak drasticky nevypadá. Mno…

Dostala jsem svůj první dopis od izraelské policie, s pěknou fotkou nedávno vráceného služebního auta. Překročení rychlosti na konci dubna, 1500 shekelů. Vyloženě se to teď hodí, že.

Doma mi po roce odešla jedna ze dvou orchidejí. A ta druhá, co tu je pěkných pár let, se postupně asi taky poroučí.

Nějak se porouchaly dveře myčky nádobí, zřejmě tam ruplo pérko, co je drží. Než jsem si na to zvykla (což bylo rychlejší než oprava), spadly mi párkrát na obě holeně, které jsou teď plný modřin.

Daniel byl 1. září prvně ve školce, na 2 hodiny. Vezli jsme ho s Nevem tam i zpátky. Tam to bylo plánovaně, zpátky proto, že jsme mu zapomněli přivézt autosedačku do mikrobusu. Aspoň že žrout i přes ty defekty pořád jezdí.

Tak vzhůru do nového školního roku :-).

Po roce marného snažení skloubit práci na plný úvazek, dlouhé dojíždění, manželovy příležitostné školní výlety a kurzy a dvě malé často marodící děti, je jasné, že takhle to dál nejde. Mé i zaměstnavatelovo trápení je tedy oficiálně u konce a od 6. srpna jsem s manželem na prázdninách. Ty jeho končí k poslednímu v měsíci a moje se ke stejnému datu promění v mateřskou dovolenou (samozřejmě neplacenou), protože mé skoro dvouleté mládě z důvodu nasazení úsporného režimu nenastoupí do jeslí. A ze stejného důvodu starší nebude chodit do družiny, tak je od dvou odpoledne budu mít doma oba. Maluju si, jak se mi to bude líbit, jak si kluky užiju a kdyby to přece jen bylo moc náročné, tak manžel je přece už ve čtyři doma.

Mimo jiné to znamená, že můj současný blog by zasloužil nový titul, asi něco jako „Deník Česko-izraelské matky“, protože v rámci udržení alespoň základní intelektuální aktivity sem hodlám přispívat minimálně jednou týdně.

Za těch 8 měsíců, co jsem sem nenapsala ani čárku, se toho zas tak moc nezměnilo. Dny v týdnu bývaly jednotvárné – děti do školek, my do práce, děti ze školek, sprint okolo dětí. A po jejich usnutí při večeři opět práce. Sobotní výlety v zhruba hodinové vzdálenosti od domu, aby se děti po cestě vyspaly a my si mohli popovídat. Cílové destinace se podle počasí postupně měnily z terénů pro tříkolky na prameny potoků, řek a různé sladkovodní nádrže (spíš nádržky tady teda), jak sluníčko víc a víc hřálo. Stereotyp ale často nabouraly stonající prckové, různé schůzky ohledně Danielova vývoje, rodičovská poradna a návštěvy rozličných zdravotních specialistů. Do toho Giyorovy školní výlety, které nezřídka trvaly celý týden a já tak byla na vše sama bez pomoci.

Daniel v mluvení sice skvěle pokročil, nicméně na něčem se s ním domluvit je pořád oříšek. Když se naštve, je neuvěřitelně vynalézavý v tom, jak nás nebo pečovatelky ve školce, vytočit. A protože často uspěje, vývoj kupředu v tomhle směru pořád skřípe. Tady je prostě evidentní úměra mezi pokrokem naším a jeho :).

Nevo zas už pár měsíců trénuje naší trpělivost svým věčným „já sám, já sám“. Oceňuji jeho snahu o nezávislost, ale pokud se například 20 minut snaží sám zapnout pás dětské bezpečnostní autosedačky, který prostě sám zapnout nemůže, a pokaždé, když k pásu přiblížím své ruce, se za důrazného ječení „já sám, já sáááááááám“ zmítá v sedačce tak, abych já neměla šanci, je to trochu o nervy, že jo. Ale jinak je s nima sranda a občas si už vydrží hrát i pár minut bez toho, aby jeden druhého něčím majznul.

Tak jo, to by bylo pro začátek mé nové životní etapy – po dlouhých 10 letech bez Amdocsu.

Zas ta blbá zima. To období, kdy vám v Čechách závidím ústřední topení, izolované domy, případně krbová kamna, která se nám stále nevešla do rozpočtu. Aby také jo, když každý zimní měsíc výdaje za elektřinu a papírové kapesníky pohltí jednu výplatu. Nevovi teče z nosu už dva měsíce v kuse, po většinu času za doprovodu kašle, příležitostně se k tomu přidá horečka nebo jiné komplikace způsobující, že musí zůstat doma. Zákeřné viry, co nosí ze školky, nezřídka položí další členy rodiny. Na Nový rok mě vyloženě potěšila informace, že prosinec byl nejdeštivější od roku 1992.

Z každého týdne odpracuji v průměru 2 dny, zbylé tři marodí buď děti nebo já. Nicméně, i těch pár týdnů, které se mi povedlo odpracovat vcelku, stačilo, abychom si uvědomili, že jezdit denně na sedmou do práce není optimální stav. Pokud Danielův mikrobus nedorazí včas, Giyora se opozdí do práce a to by 2x týdně znamenalo, že na něj bude čekat 150 lidí, než dojede. Nehledě na to, že vstávat denně v 5:15 se mi ani nechce, ani to určitě není zdravé! Čili mu 2x týdně ráno musím asistovat. Momentálně si zkouším vyjednat aspoň den práce z domova a ušetřit tak minimálně 2 hodiny, co strávím cestou a musím pak napracovávat večer.

Kromě toho věčného marodění, dluhů, zimy a tak se máme dobře :). Děti rostou – Daniel dál pomalu, Nevo dál rychle. Dělají nám radosti i starosti, denně předvádí nové pokroky a vylepšují své projevy, předevšim projevy nesouhlasu. Nevovo dupání a polokřik jsou celkem veselé, Danielovo házení věcmi a jekot z plných plic o dost míň. Ani naše snahy správě reagovat, ani to, že si rozšiřuje slovní zásobu, zatím nemá výrazný efekt. Usoudila jsem, že z něj bude zřejmě rocker – odkřičí koncert a na závěr rozfláká kytaru ;).

Nevo se nadále prezentuje hlavně pohybově. Snažíme se ho v tom neomezovat, ovšem na takové přebalování a převlékání jednou prostě dojít musí. A teď v zimě, když se musí vrstvit oblečení, je to znásobená pruda pro obě strany! Stále jsme nepřišli na to, čím ho při tom zkusit zaměstnat, aby se to obešlo bez řevu, nespočetných pokusů ho vrátit zpátky do polohy ležmo na zádech a UDRŽET ho tak bez známek násilí. Nepomáhá nic, zpívat mu, dělat blbiny, dát si něco na hlavu, jemu cokoliv do ruky – zkusila jsem i ovladač na klimatizaci, za těch pár vteřin, než ho zahodil, přenastavil stupně na farenheity, změnil funkci z topení na vlhčení vzduchu (něco, co v super deštivém měsíci vyloženě potřebujete) a nastavil časovač na dvě ráno! Tři noci nás pak budil vzduch vlhký, že skoro kapalo ze stropu, než jsme se toho dokázali zbavit. Ty farenheity jsou nám záhadou, to jsme zatím vrátit nezvládli…

A závěrem, zpátky k té zimě. Dneska sice svítí sluníčko, tak je to optimističtější, ale stejně tu sedím ve fleecové mikině a foukám na sebe teplý vzduch. Takže, jestli se vám teď chce fňukat, že je venku pod nulou a jak je ta zima protivná a že byste radši byli někde v teplých krajích – v Izraeli byste teda být nechtěli! Vylezte aspoň na balkon vymrznout, ať se pak vrátíte do toho přetopeného bytu, kde zásadně běháte v triku s krátkým, sednete na vytápěnou podlahu, ke krbu, opřete se o ústřední topení nebo něco z toho prostě, dejte si svařák a myslete na to, jak vám to závidím!!!

Po dlouhých měsících se opět dostávám k psaní článku. Za tu dobu se toho událo spousta, o čem jsem chtěla psát, ale zůstalo jen u toho chtění. Stejně tak jako jsem třeba chtěla číst. A když jsem s velkou radostí po dlouhém hledání objevila v přebalovací komodě svůj ebook, jen jsem ho přesunula jinam a zas leží ladem, zřejmě s vybitou baterií. Jo, prostě není čas, vůbec na nic. Pracujeme, staráme se o dvě mimina (Daniel si svůj dvouletý náskok nad bráchou moc nepřipouští) a tak tak kromě toho zvládneme osobní hygienu, jídlo a základní úklid.

Na přelomu července a srpna jsme si v Čechách užili první rodinnou zahraniční dovolenou ve čtyřech. Kdo má doma extra živé mimino a tříleťáka v období vzdoru, asi si umí představit, že jsme si moc neodpočinuli. Poslední tři týdny v srpnu už Daniel neměl školku, tak jsme také měli nabitý program. Nevo stále špatně snáší jízdy v autě, ticho je pouze když spí nebo jí, takže jsme objížděli destinace vzdálené maximálně hodinu tam na jeho dopolední spaní a vraceli se na to odpolední. Daniel nadále k bráškovi projevuje převážně nevraživost, čímž nás rozčiluje, čímž ta nevraživost ještě roste, což nás rozčiluje ještě víc… Tak nějak dokola, přes naší snahu se nerozčilovat :-). Snad je to vážně jenom období a ustojíme to nakonec všichni bez újmy na zdraví.

Od září Daniel začal navštěvovat jazykovou školku. Líbí se mu tam a líbí se mu i ranní cesty mikrobusem, co ho dováží. Bohužel nám stále nedokáže odvyprávět, co se ve školce a během té půlhodinové cesty děje. Především z toho cestování jsme s Giyorou poněkud nervózní.

Nevo začal školku u nás v obci. Ze začátku se mu to dost nelíbilo, čímž se to dost nelíbilo i nám, ale nakonec se s vychovatelkami k naší radosti spřátelil a denodenně i je obšťasňuje novými tanečními kreacemi. Do práce jsem se vrátila po deseti měsících v půlce září. Zaměstnavatel mi zatím vychází vstříc a respektuje mé po mateřsku upravené pracovní hodiny. Abych maximalizovala čas v kanceláři, ale mohla brzy domů, jezdím na sedmou. Ranní výprava ratolestí do školek zůstává na Giyorovi. Trénovali jsme to dva týdny dopředu a i tak byl ze začátku překvapený, jak, cituji „lítá od jednoho k druhému a nestihne si ani dojít na záchod“ :-). Ale už je to nějakou dobu a zvládají na jedničku (ťuk ťuk ťuk).

Listopad byl měsícem oslav. Jednak jsem po pěti letech dostala občanství. Jo, teď, konečně! Až mi vyhrkly slzy, když jsem proti izraelské vlajce přísahala věrnost zemi. Taková úleva, že už nemusíme každoročně shánět hromady dokumentů po všech možných úřadech, trávit hodiny pohovory s úředníky a další hodiny čekáním na ně!

Nabytí občanství jsme s Giyorou oslavili společně s pátým výročím svatby. Následovala oslava Nevových prvních narozenin, kterou nám zpestřil požár v lese u nás v obci. Prvně jsme evakuovali uprostřed noci k babičce, kde jsme se dost marně pokoušeli uspat děti a pak usnout sami. S úsvitem jsme se vraceli domů, aby nás za dvě hodiny zas vypakovali, že to znovu chytlo. S dortem a autem plným jídla jsme se teda přesunuli slavit ke švagrovi. Na veselí to neubralo a my měli víc času odpočívat, protože role hostitele se částečně ujal někdo jiný. A než jsme se projedli k dortu, požár byl zažehnán, aniž by se dostal k domům, a my se mohli vrátit.

Stejné štěstí jako my bohužel neměla spousta dalších obyvatel, které v následujícím týdnu z domova vyhnalo na 2000 požárů. Nebudu to dramatizovat, bylo by to na samostatný článek, na který si ale v příštím půl roce asi nenajdu čas (a pak zapomenu, o čem jsem chtěla psát), ale tak stručně: celkově 70 000 evakuovaných, většina z Haify, kde to byla největší hrůza. Kromě všech hasičů v zemi se do boje zapojila i spousta zahraničních týmů a letadel, jinak by to při těch vichrech dopadlo mnohem hůř. Obešlo se to bez ztrát na životech, což je hlavní.

A k poslednímu listopadovému dni dodávám, že vzhledem k čerstvým událostem, se po téměř šesti letech života v Izraeli prvně i já těším na déšť:-).