Autor: Monika Erez

Od posledního blogu, čili 12 dní, jsem dnes teprve potřetí s Liyou dopoledne sama. Jak to dělají pracující matky, fakt netuším. Eitana jsem přivedla k doktorce hned v pondělí. Konstatovala, že stav se od poslední návštěvy nezměnil, ale že není důvod ho držet doma, že do školky ať se klidně vrátí. Slyší šelest na srdci, tak si kromě ORL ještě střihnem kardiologii. Rentgen jsme zmákli, ale neprozradil víc, než jsme viděli – zvětšené krční mandle. V úterý zvládl den ve školce, ve středu chtěl po dvou hodinách domů, že ho bolí břicho. To naštěstí nebylo nic vážného a přešlo to téměř přesně ve chvíli, kdy jsme překročili práh domu ;).

Ve čtvrtek doma zůstal s bolestí v krku a teplotou Daniel. Po odchodu šabatu lehl Nevo. Pondělí se Daniel vrátil do školy, ale v úterý měl dojem, že to vlastně tak úplně dobrý není, tak mi tu zůstali oba. V úterý večer se Giyora připotácel z třídenního výletu (díky kterému jsem si úspěšně otestovala společné uspávání všech čtyř potomků) a plácl sebou rovnou na gauč – k dusivému kašli, který ho trápil už před tím, se přidala vysoká horečka. Nějak se mi tu ti chlapi kácej.

Tenhle týden se zostra oteplilo, po extrémně chladných dnech silný vítr přivál z jihu pro změnu extrémní teplo. To by většině virů nemuselo vonět a mohl by být pokoj. Nebezpečnou rychlostí se teď přibližuje Pesach. Přípravy jsou u nás zatím omezené na konzumaci potravin o Pesachu zakázaných – vyjídáme železné zásoby chleba a pity z mrazáků (ne to není překlep, máme dva), vloni vypiplaný kvásek už letěl do koše a na jídelníčku se častěji objevují těstoviny.

Trvalo nám to půl roku, ale konečně máme všichni cestovní pasy. A už i letenky do Čech, takže v květnu snad konečně dědečkovi a tetě představíme tváří v tvář členy rodiny, které ještě osobně nepoznal – Eitana a Liyu. Strávila jsem dva týdny hledáním ubytování, rezervovala poloautobus a chystám itinerář. Mezi vyměňováním poblitého oblečení, peřin, pobíháním mezi ufňukanými chlapy a obstaráváním miminka, co už chytlo jistotu v lezení a s jistotou fofrem najde v bližším i širším okolí absolutně nevhodný předmět. A když nenajde, vytvoří – uškubne látku ze spodu sedačky, oloupe ochrannou vrstvu pěnového puzzle… Veselo, veselo máme :-). Ale dostat se s Liyou na chvíli dál než na zahradu, kam člověk musí aspoň obstarat králíky, by bylo milé…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Blíží se Purim a já šiju (!) masky. Jestli to za ten týden stihnu, samozřejmě se pochlubím;). K tomu máme s Liyou doma od pátku nemocného Eitana. Horečka a zvracení odezněla a od nedělního poledne zůstala „jen“ bolest v krku a větší únava, avšak ne dost velká na to, aby dítko přesvědčila si během dne lehnout nebo nedej Bože dokonce usnout. Asi si umíte představit, že pozdní odpoledne a večery jsou velmi výživné. To abych na ty masky měla víc času a klidu. Giyorovi jsem oznámila, že uklizeno bude až po Purim, dřív bez šance. Prý to do Pesachu už počká. Manžel má za pět dní narozeniny, dárek jsem nestihla, takže v lepším případě nedostane nic a v horším ten vir od Eitana.

S Eitanem jsme dneska byli u doktorky. Ne že by mě znepokojil průběh virového onemocnění, spíš jde o to, že drobek už delší dobu po nocích chrápe. Dostali jsme průvodku na ušní, nosní, krční a na rentgen. Tak si ve volném čase zaskočíme… Ale to se dalo čekat, že.

Liya se denně dožaduje večerky (rozumějte maminka a Liya spolu v manželské posteli) kolem sedmé. Do půl osmé, zatímco já čtu pohádky Eitanovi (co má přiraženou svou postel k naší manželské), obvykle při kojení zabere a byly časy, kdy vydržela spinkat až do jedné. Ty jsou ovšem pryč od chvíle, kdy se jí začaly klubat zoubky. Horní jedničky ji dokáží vzbudit i dvakrát do hodiny a samozřejmě se okamžitě shání po mamince. Když maminka výjimečně není k dispozici, dostává se Giyora do situace, ve které by nikdo z vás být nechtěl. Včera jsem si v půl deváté večer v dobré víře odskočila od spícího andílka na pravidelnou nedělní lekci Tóry pro ženy a manžel tu nebohé dítě pak tišil víceméně marně celou hodinu a deset minut. Ona není extra hysterická (to Nevo by zřejmě býval byl slyšet až k domu rabína, kde se lekce koná), ale z rukou ji manžel odložit nemohl.

Je krátce po půl desáté večer a já se během poslední hodiny podruhé vrátila z ložnice po uklidnění brečícího miminka. Potřetí se sem už každopádně vracet nebudu, čili se s vámi loučím, dojím si super šťavnatou datli jako dezert po večeři a půjdu to zalomit mezi své dvě nejmladší lásky.

• 

O králíka míň. Nejroztomilejší kousek putoval včera k novým majitelům a dnes jsme obdrželi foto superšťastného kloučka asi v Eitanově věku s naším angorákem v náručí. Nevo uronil slzu, Giyora skoro taky, my ostatní jsme to ustáli se smutným povzdechem.

Liya se vyklubaly horní řezáky, tak zjevně nebyla naruby kvůli očkování. Dneska po dlouhé době spala dopoledne po procházce u nás v lese skoro hodinu a půl, tak se mi povedlo aspoň roztřídit špinavé prádlo. Dvě várky se zvládly, dalších osm čeká… Vlastně je překvapivé, že všichni stále mají, co na sebe.

O kočkách jsem dlouho nic nepsala. Belle a Jerrymu je už deset let. A nemusím vám vyprávět, že na ně máme stále méně a méně času. Po narození druhého dítěte kocourovi došla trpělivost a sem tam někoho sekne. Nejčastěji proto, že chce ještě mazlit a dotyčný se dovolil vzdálit. Na Bellu byl příliš až čtvrtý potomek. Po narození Liyi to od ní zatím schytali Nevo a Eitan. Důvod zatím nejednoznačný, slyšeli jsme vždycky až řev a kluci nebyli s to událost rozumně popsat, ale dost možná stejný jako u Jerryho – mazlíš málo. A má pravdu, ne že ne.

Od čtvrtka u nás zas v televizi běží zprávy intenzivněji. Jen to teď není kvůli raketám z Gazy. To mě ve snu nenapadlo, když jsem se před jedenácti lety stěhovala do Izraele, že budu v televizi sledovat válku v Evropě. A přiznávám, že takhle mi nebylo úzko během žádného mumraje tady u nás. Co k tomu dodat… Bůh s námi. Žijme s vděčností, mějme se rádi a nezapomínejme si to dávat najevo. Protože když někdo trpí nedostatkem lásky, chová se… zle.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Máme za sebou měsíc korona marodění a karantén. Měsíc, kdy si večer co večer říkám, že dneska je to naposledy, co si ještě půjdu lehnout tak brzy. Nejdelší domácí vězení jsem měla já, Eitan a Liya. Eitan je od minulého úterý zpět ve školce a opět dopoledne zůstáváme doma jen ženské. Obě dvě stále nepěkně pokašláváme, Liya nejvíc mezi čtvrtou a šestou ranní. Po šesté vstávám, takže ač les volá po procházce a přálo by i počasí, energii na to se vykopat někam ven zatím hledám marně. Koronu jsme si prodělali všichni. Nebylo to bez příznaků, ale ani žádné drama, díky Bohu. Teď máme před sebou hezkých 60 dní bez nutnosti testování a co tak sleduji školní a školkové whatsapp skupiny, reálně se do dvou měsíců už nakazí všichni, čili by se testy mohly zrušit definitivně.

K domácí pohodě během karantény moc nepřispělo, že se Liye vyklubaly první dva řezáky. Druhý týden kuchtím příkrmy – abych si je pak jedla sama, protože princezna zatím všechno bojkotuje. Ale tak zas se stará o vyvážený jídelníček mně. Batátovo dýňové pyré smíchané s cuketovo bramborovým pyré je třeba docela mňamka. Možná by jí to chutnalo víc, kdyby si do toho stejně jako já přimíchala chilli a smetanu, ale to má holka zatím smůlu.

Ač se jí do pevné stravy nechce, roste jako z vody. Korbičku jsme zabalili, už se tam nevejde. Od té doby marně hledám, kde by přes den naspala víc než hodinu. Obvykle se zadaří dvacet minut v postýlce a dalších dvacet pak ve sporťáku, což je v lepším případě na vypití kávičky, že. Skládat prádlo jakž takž zvládám s dítětem v nosítku, ale člověk se nachodí, protože zas stát pár minut na jednom místě ji nebaví. Tak skládám, komentuju, roznáším, komentuju… No a pak jsou tu činnosti, které s dítětem v nosítku nedám. Z hrací deky zdrhá pořád opatrně, takže než se doplazí k něčí botě, člověk aspoň prádlo do pračky hodí. Ač tu neustále něco porovnávám, otírám, přendavám a vracím na místo, stejně se tu bordel nekontrolovatelně hromadí a hromadí. Zřejmě permoníci. Tak tři až čtyři… Giyora se navíc pustil do léta odkládané organizace mamádu (bezpečnostní místnost) a v obýváku je už druhý týden vyskládáno spousta krabic s tisíci dokumentů.

Manžel díky nakáze koronou prošvihl školní výlet do Negevu, kam se mu nechtělo tak moc, že doma s horečkou ležel radši. Stejně jako já je po prodělání korony ještě unavenější než před tím. Dokonce usne i přes neumyté nádobí ve dřezu, přes což dřív nejel vlak. Měli jste to taky? Věci, bez kterých určitě nedokážete žít? Já jo. Nemůžu žít jinde než v Praze. Nemůžu žít bez psaní, bez čtení, bez cestování. Ha. Co zůstalo přes čtyři potomky? Sprcha, než jdu do postele! A víte co, ono mi to nejen že stačí, dokonce to považuju za skvělej život. I v tom nepořádku, i při tom hledání, co by člověk narychlo zakousl, i přes ty příležitostné výbuchy, když toho člověk má plný kecky. Pořád si stíháme hrát, smát se, objímat se, povídat si, pošťuchovat se a mít se rádi. Na všechno ostatní bude holt čas jindy. A když nebude, taky se nic moc nestane.

Možná zkusím dočasně změnit koncepci blogu a napíšu sem tam aspoň pár řádečků, aby to tu úplně nespalo. Možná… :).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Už dva týdny píšeme datum s 22 na konci. Omikron řádí v plné parádě a že jsme dokončili druhý týden bez karantény kohokoliv z rodiny je rovno novoročnímu zázraku. Tal El si drží červenou na místním semaforovém systému, což prostě znamená, že je tu hodně nemocných. Ministerstvo zdravotnictví vydává nová nařízení co dva dny, pak je zas ruší, vydává jiná – už se v tom nevyzná absolutně nikdo. Vlastně jen trpělivě čekáme, odkud se to přihrne. Každé z dětí ve třídě s dalšími víc než třiceti a navíc Giyora, co učí asi osm různých tříd. V jeho případě je tedy každé rizikové přiblížení otestováno domácím testem a když nic, jede se dál. Zatím to absolvoval dvakrát.

Liya je s námi neuvěřitelných pět měsíců a že mi každý z kluků vlastně zas zestárl skoro o půl roku je taky absolutně neuvěřitelný. Králičí rodinka se aktuálně drží na sedmi kusech, celkově ve čtyřech králíkárnách. Z druhého předčasného vrhu mladé samice přežili dva, je jim něco málo přes měsíc a za pár týdnů půjdou dělat radost někam jinam. Dva kočičáci, co nás provází už hezkých 9 let, kupodivu také pořád neutekli hledat klidnější kout k bydlení.

Lednové počasí je zatím víc než příjemné a přírodě na severu Izraele vyloženě svědčí. Po hustých deštích následovaly nadprůměrně teplé dny a sluneční paprsky fofrem vytahují ze země místní květenu. Všude se to zelená, v lesích kvetou narcisky a první bramboříky, vzduch svěže voní a zve k piknikům. Zaskočili jsme i k moři, ne teda koupat, ale rybařit. Silný vítr nám nedal příležitost se kochat moc dlouho, ale i tak se dá říct, že jsme děcka pořádně vyvětrali. Návnadu Danielovi sežral krab, ale to přece znamená, že ho skoro chytil, čili rybolov úspěšný ;). Je sezóna jahod a červených sladkých plodů se u nás za poslední měsíc snědlo úctyhodných jedenáct kilo. Krátké dny často uzavírají nádherně barevné západy slunce, kterými se v zimním období můžeme kochat přímo z obýváku.

Liya měla poslední dobou příjemný režim, dopoledne dávala i dvě hodiny spánku a někdy pak ještě stihla hodinu před tím, než jsme si přivezli ze školky Eitana. Měla jsem tak čas na potřebný odpočinek, hory prádla se dařilo jakž takž zpracovávat a dům působí o něco obyvatelněji. V hezkých dnech je nadále zvídavou divačkou obstarávání králíků a když se to venku nedá, sleduje z hrací deky dění v kuchyni. Kromě bochníků kváskového chleba, co sázím do trouby každý týden, došlo i na koláče, buchty, různé sušenky a dokonce vanilkové rohlíčky. Vůbec bych se nezlobila, kdyby jí to ještě pár měsíců vydrželo, ale vzhledem k tomu, že vidíme intenzivní snahu o pohyb lezením vpřed, zřejmě nevydrží. Dům bude kromě čistší podlahy vyžadovat menší reorganizaci, aby klukům nesežrala kousky lega nebo tak. To abyste věděli, co místo psaní blogu budu dělat následující měsíc ;).

Krásný rok 2022 všem čtenářům!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Listopad se nenávratně propadl mezi organizací Giyorových kurzů, jeho následné účasti na nich a přípravu velkolepé oslavy Nevových šestých narozenin. U Daniela jsme se tomu úspěšně doteď vyhýbali, ale Nevo se nedal. Daniel bez zaváhání odsouhlasil, že uspořádat můžeme, i když on neměl, že on si ve velkém oslaví příští rok ty deváté. Koneckonců z toho taky vytěžil, užil si kouzelníka a společnost asi pětačtyřiceti Nevových spolužáků a přátel, které zná tak dobře, že není snadné odlišit, kdo je s kým vlastně větší kamarád. Gigantické oslavy narozenin jsou v Izraeli běžné už od školkového věku a naše děti byly jedny z mála, kterým jsme je dosud nedopřáli. Standardní přetížení nás rodičů se tak znásobilo o dalších asi dvě stě procent. Giyora řešil kouzelníka a já s Liyou shánění výzdoby, občerstvení, dortu a drobných dárečků pro všechny zúčastněné. U Liyi došlo k dramatickému snížení potřeby spánku a kromě noci si třikrát denně zdřímla na půl hoďky, takže to bylo opravdu náročné. Mimo to jsem tak tak stíhala tahat ze sušičky oblečení, aby kluci měli v čem jít do školy a do školky. Všichni jsme si dali další vlnu různých nezávažných rýmiček, která je s tímto ročním obdobím prostě chtě nechtě spojena. Eitan dál do školky dochází sporadicky a já vedu příležitostné diskuze s vedoucí školky, která mi s nevyvratitelnou jistotou tvrdí, že tím Eitan o hodně přichází. Já a Eitan ten pocit nemáme, takže na současné situaci nic měnit nehodláme.

Začátkem prosince se slavila Chanuka a protože Giyora polovinu prázdnin strávil na kurzu, všichni kluci šli do družiny. Nevovi se to původně nezdálo a kňoural, že proč ho nenechám doma, když jsou prázdniny. Jenže Avivit, jejich třídní, která vedla i družinu, jim to vybarvila tak skvěle, že nadšený jekot dětí byl údajně slyšet až do Dubaje (jak psala v následném informačním e-mailu – už také přešla jen na týdenní shrnutí, uff). Po prvním dni družiny jsem se od Neva dozvěděla, že to byla neskutečná švanda. Následně se zamyslel a prohlásil, že vůbec neví, co se ten den naučili, protože byla celou dobu přestávka :-). Družina se překvapivě zamlouvala i Eitanovi. Evidentně mu víc vyhovuje, když ho vyženou na dvorek a nechají ho, ať si dělá víceméně, co chce (případ družiny), než nějaká organizovaná rádoby zábava a společná sezení (případ školky).

Jen co opadl ten největší tlak, vyrazili jsme na výlet. Volno Giyorovi připadlo přesně na den, kdy se kluci měli vracet do standardní výuky po prázdninách, tak jsme jim je o kousíček natáhli. Naši šestičlennou výpravu přivítal luxusní apartmánek ve vesničce Had Nes s okouzlujícím výhledem na Kineret (Galilejské jezero). Během neutuchajících dohadů našich malých draků jsme s Giyorou nejednou nostalgicky zavzpomínali na dobu, kdy jsme si v chatičkách s vířivkou užívali romantické víkendy. Jedinej člen posádky, co působil spokojeně úplně s každým programem v telce a neřešil, jak velké bubliny má dělat vířivka, byla Liya. Kluci přes všechny spory a dramata projevovali velké nadšení a jeli by znovu hned, jak jsme dorazili domů. My rodiče jsme se naopak vrátili s dojmem, že už asi radši nikdy nikam nepojedeme . Nutno dodat, že to celkem rychle přešlo. A během probírání se fotkami následující den jsme museli konstatovat, že to vážně bylo fajn. Snad se brzy poštěstí zas.

I když máme za sebou extrémně náročné období, jediné, co to hodně odneslo, byl můj blog (bordel v baráku a narůstající backlog prádla už fakt nepočítám). Ač Liya ve stavu bdělosti vydrží relativně dlouho v klidu, je to tak na obstarání králičí rodinky, která je s námi od konce srpna a solidně se nám solidně rozrůstá (jakoby nás tu předtím bydlelo málo, že :-)). Čas na psaní bych možná i někde vyšetřila, ale netlačila jsem na pilu a příležitostná volna využívala k pokecu u kafe nebo courání po Tal El s kamarádkami. Každou středu večer jsem docházela na lekci Tóry ženám a jinak chodila spát tak brzy, jak to jen šlo. Více než dvouměsíční odmlku jsem pravda neplánovala, ale když ono to taaaaaaak letí!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Nevo vykročil do první třídy s velkým očekáváním a zatím to vypadá, že je škola naplňuje. Když nám přišel od jeho třídní sáhodlouhý mail po prvním dni, ještě mě to nepřekvapilo. Když i druhý den, už ano… Danielova třídní píše týdenní shrnutí, na denní „romány“ ještě zvyklá nejsem . Abyste si udělali představu, jak to vypadá, částečně jsem vám ten druhý mail přeložila:

„Dobrý večer!

Druhý den v první třídě zahájili chlapci i dívky s velkým očekáváním. Každý mi chtěl ukázat velmi pečlivě vypracované domácí úkoly! Zkontrolovala jsem je, podepsala a samozřejmě se k nim vyjádřila. Velkolepé!

S některými dětmi jsem se setkala ještě před začátkem hodiny. V prvních dnech považuji za velmi důležité se s nimi potkat již u vchodu, popřát jim dobré ráno a a zeptat se, jak se mají.

Ráno jsme otevřeli tradičním rituálem, kdy představuji denní program (co se naučíme a co budeme dělat každou hodinu), hovořili jsme o tom, jaký je dnes den, seznámili se s pojmy: dnes / včera / zítra/ pozítří a na protažení hráli hry. Po zahájení dne, úvodu a hře jsme šli ven na hodinu jazyka.

Hodiny venku nás osvobodí od roušek, čili je zařazuji, dokud to je možný, abychom se vyvětrali. Zabývali jsme se úvodními hláskami slov.

Každé dítě přineslo předmět a představilo ho v kruhu. Museli jsme říci, jaká je úvodní hláska objektu. Někteří se rozhodli přinést předměty z přírody, jako jsou listy, šišky a jehličí. Někteří přinesli předměty ze třídy: pouzdra na tužky, fixy, šanony a hlavně … krabičky se svačinou . O přestávkách (jídlo a zahrádka) jsem si s potěšením všimla, že většina dětí tráví čas s přáteli! Děti projevovaly emoce mnohem otevřeněji než včera. Pokud narazíte doma na nějaké problémy – neváhejte mě kontaktovat a sdílet.

Rash Hashana (k Novému židovskému roku)

V očekávání Nového roku nás děti druhé třídy hostily, abychom společně s nimi připravily přání k novému roku – aktivita byla vynikající. Někteří připravili přání v naší třídě, další ve třídě B1 (za dodržování pokynů korony).Na konci aktivit jsme si dali lehkou svačinu – sendvič / ovoce / svačinu a přestávku na dvoře, ze které se většina vrátila s pozitivními pocity!

Na konci dne jsme pracovali na listu s názvem „Co je v brašně“. Stránka je ve složkách domácích úkolů.

Nezávislé učení – když distribuuji pracovní list, požádám je, aby si stránku prohlédli a prozkoumali. Nechám je zkusit samostatně porozumět tomu, co na stránce dělat, než jim přesně vysvětlím, co dělat. To je další cíl, který považuji za důležitý. Staňte se nezávislými studenty a studentkami!

Pracovní list je ve složce. Ti, kteří nedokončili malování – mohou pokračovat doma.

Den jsme zakončili hrami na školním dvoře.

Přeji všem příjemný víkend… podepsána učitelka… „

Mno, co k tomu dodat. Zřejmě budu mít denně hodně materiálu k procvičování hebrejštiny…

.