Autor: Monika Erez

První měsíc školního roku je pryč. Nevo, Daniel i Giyora si užili celých 9 pracovních dnů, které září nabídlo. Oslavili jsme židovský Nový rok, zdárně prohladověli Den smíření, postavili suku k svátku Sukot a přes deset dní sukotových prázdnin se dostali ke konci měsíce. O dopoledni před Dnem smíření jsme zajeli na první výlet v nově šestičlenném rodinném složení ke studánce a vláčkům ve vesničce El Roi a na dopoledne před začátkem svátku Sukot jsme v plném počtu absolvovali část treku potůčkem Kziv. Přelouskala jsem devět sáhodlouhých e-mailů od Nevovy učitelky Avivit (ta ženská musí být grafoman!) a čtyři od Edny, třídní Daniela, která (naštěstí) píše shrnutí jen jednou týdně. S oběma jsem si popovídala i po telefonu. Prvně s Avivit, která byla zvědavá, co jí můžu povyprávět o Nevovi, kromě toho, co sama už vypozorovala – že je věčně usměvavý, ohromně přátelský a bystrý. Pak s Ednou, která chtěla vědět, jaké byly prázdniny, s čím se Daniel vracel do školy a jak vzal narození sestřičky. Na oplátku informovala mě, že Daniela přesadila dopředu, že skvěle pracuje a shodly jsme se, že velmi vyspěl. Obě učitelky mají ve třídách po 35 dětech a stejný hovor si během prvních dvou týdnů střihly s rodiči každého z nich. Mimo to jsme ještě měli jakési třídní schůzky. Nevova byla osobně a ve stejnou hodinu jako Danielova přes zoom, čili z ní nic nevím, protože tam byl Giyora. Ale tak ze zkušenosti z minulého roku a podle schůzky druháků můžu soudit, že se představovala probíraná látka, způsob oslav narozenin a různí důležití členové zaměstnaneckého kolektivu – nová manažerka školy, výchovná poradkyně, osoba zodpovědná za usazení dětí do autobusů a podobně. Ze schůzky pro druháky mě zaujalo, že se už začínají učit angličtinu a také Tóru. A že kromě „standardních“ vyučovacích hodin budou mít „zvědavou hodinu“, kdy si student může na libovolné téma připravit prezentaci pro spolužáky a během zvědavé hodiny ji předvést. Mno, po mně prvně něco přednést chtěli myslím na střední a dodnes z toho mám trauma (možná by bylo menší, kdybych si text nepřipravovala o přestávce před hodinou, ehm).

Že jsem hodinu přes zoom strávila i na schůzce s vychovatelkami a rodiči spolužáků Eitana, to jsem už zmiňovala v dřívějším článku o nepodařeném začátku. Si tak říkám, že září v rodinách o nějakých deseti dětech musí být vážně mazec.

Kromě výletů a školních záležitostí se u nás v září slavily ještě dvoje narozeniny. Prvorozenému Danielovi je už osm a Eitan oslavil třetí. Ani letos jsme neměli dost energie na uspořádání „celotřídní“ oslavy, jak je v Tal El a zřejmě obecně v Izraeli zvykem už od školkového věku. Mno, někdo holt má oslavu a někdo měsíční sestřičku. Daniel vypadal, že ho rodinná oslava uspokojila dostatečně a na nějakou se všemi kamarády ze třídy se snad hecnem za rok…

O září a vůbec každém dni u nás doma bych toho mohla napsat mnohem víc, kdybych teda mohla. Denně vstáváme v šest na budík jménem Eitan a ať už jsou děti doma nebo ve škole, je to vždycky honička a fofr. Kolem půl deváté večer, kdy chlapci spí, by si člověk i oddech, kdyby se právě v tu chvíli své výsadní pozornosti nezačala dožadovat princezna… A to často až do velmi pozdních hodin, kdy bych už dávno chtěla spát, protože Eitan je prostě přesnej… Radši nepočítám, kolik toho naspím, ale určitě ne dost na to, aby se to na mně nepodepsalo něčím víc než bolavými zády, protože to často naspím v sedě. To si nestěžuju, dny (i noci ostatně :D) to jsou obvykle víceméně radostné a šťastné, jen ospravedlňuji, proč mi i tenhle text už trvá týden :D.

Velké rodině a izraelskému školství zdar, smekám před všemi úžasnými učiteli a vychovateli, které jsem dosud měla tu čest poznat!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Vzdělávací instituce prvního září zdárně otevřely a všichni mí chlapi vyrazili pravou nohou vpřed. Giyora do demokratické školy, kde nezdárně začal loňský rok učit, a ne a ne ji přijít na chuť. Ale vzhledem k novému přírůstku v rodině se (výjimečně) racionálně rozhodl, že to ještě tenhle rok zkusí. Z Daniela je druhák, z Neva prvňák a Eitan měl jít do školky.

Píšu „měl“, protože se to tak úplně nevyvedlo. Dva dny před začátkem školky jsme měli sraz na dvorku školky a příležitost seznámit se s týmem vychovatelek a prostředím. Klouzačka a hračky Eitana zaujaly, dovnitř k cizí paní si hodně dlouho váhal dojít i pro čokoládu. Nakonec si ho teda koupily a mě také při večerní zoom schůzce. Vedoucí vychovatelka má dlouhé roky zkušeností a školkou jí prošli dokonce oba Giyorovi velcí kluci (teď jim je 23 a 21). Během hodiny nám v prezentaci představila sebe a celý tým, denní rozvrh dětiček, rozebraly se svačiny, které v Izraeli od věku tří let připravují dětem rodiče, to, jak vychovatelky s dětmi pracují na zvládání emocí, jaké aktivity ve školce jsou s tím spojené (jóga, národní tance, příběhy), jak dětem pomáhají s odplenkováním, pokud je ještě třeba, jak by měl vypadat ranní rozlučkový rituál, co jej dětem může usnadnit, jak budou vypadat první dny a že Simoně (tak se hlavní vychovatelka jmenuje) můžeme v její pracovní dny mezi půl osmou a devátou večerní telefonovat, když s ní budeme potřebovat něco probrat. Prvního září mě Eitan ráno ani nenechal vypít kafe v relativním klidu domova po té, co jsme zamávali dvěma starším do odjíždějícího školního autobusu, protože už chtěl do školky. Vykročil s batůžkem poděděným po Danielovi (na něm trval) se svačinou a hrdě vztyčenou hlavou, že už je „velkej“. Tenhle dojem opadl po zjištění, že vzhledem k ostatním dětem ve školce je to píďa. Školka je pro děti ve věku 3 – 4 roky a Eitan s růstem do výšky stejně jako Daniel váhá, je jednoznačně nejmenší ze všech. Pořád tomu ale chtěl dát šanci, po dohodě jsem šla na dvorek a ke vchodu do stavení, kam kvůli koroně nesmím. Podle pokynu si běžel odložit tašku, vrátil se ke mně pro objetí a pusu, zamával a zmizel zpátky vevnitř. Jenže než jsem prošla vrátky ven ze dvorku, už mě stihl vyvést z omylu, že by to přece jen šlo tak hladce. Vystartoval za mnou s řevem a chtěl domů. U vrátek byla nachystaná „odchytávačka“, co ho popadla do náručí a při uhýbání před jeho údery a kopanci se mu snažila láskyplně vysvětlit, že on zůstává. I ta hodinka, kterou tam pobyl, na něj byla příliš, a jak jsem se objevila, s hysterickým brekem mě táhl za ruku do auta a domů.

Mno, ok, první den se nepovedl, třeba bude ten druhý líp. Nebylo a můžu si za to sama. Prostě přece bylo psáno, že první den nové děti zůstávají samy hodinu a druhý den dvě, takže se to tak udělá. Jenže tohle je Izrael, co je psáno není dáno a přístup je individuální. Ukázalo se, že kromě Eitana začíná školkovou docházku ještě jedna tří a půl letá slečna, která se do té doby těšila výhradně zázemí domova. Ostatní ze třiceti dětí byly už předtím dlouhé měsíce i roky v jeslích. No a jak jsem zjistila až druhý den po té, co jsem opět uštědřila Eitanovi trauma a nechala ho tam hodinu samotného, s tou holčičkou tam maminka prostě zůstala. Seděla na dvorku celou tu hodinu a pak s holčičkou zas odešla. Eitan do školky teď nechce ani za nic a já se cítím provinile.

Září nabízí už jen šest pracovních dnů než děti nastoupí na dva týdny prázdnin svátku Sukot, tak to holt necháme až na říjen a začneme znovu a líp. Doufám ;).

Před půl hodinou usnul poslední člen smečky a já vím, že bych se také měla co nejrychleji uklidit do postele. Jednak jsem lehce klimbla už při jeho uspávání a jednak se blíží jedenáctá večer. Jenže je tu tak krásně ticho! Neodolám, abych nezasedla aspoň na chvilku k laptopu, prohrábla se fotkami a napsala pár řádků na FB stránku. Manžel klimbá v televizním křesle a sem tam slyším jemné skřípání, jak se křeslo pohupuje. Zarazí mě to, protože tuhle činnost máme oba jaksi propojenou s rolí dědečka. Giyora si tak maluje budoucnost v důchodu – sedět v houpacím křesle na terase a kochat se výhledem. Jenže do důchodu daleko… „Ty se houpeš?!“ Ptám se lehce udiveně. Pootevře na mě jedno oko a koutky úst se pootočí vzhůru ke zmoženému smíchu: „Já se jenom snažím zvednout…“

Ano, jsme oba unavení. Už 13 dní si s Giyorou zvykáme oslovovat miminko v ženském rodě a pořád to není stoprocentní :-). Liya se narodila 6. 8. 2021 v 6:48 ráno po probdělé noci. Přenosila jsem ji sice jen o šest dní přes plánovaný termín porodu, ale když mi druhý doktor v rozmezí tří dnů dal doporučení jít do nemocnice rodit, protože jsem už stará a neměla bych překročit 41. týden, nezbylo mi, než vyrazit. Do nemocnice Carmel v Haifě jsme přijeli v devět večer po té, co jsme doma uložili kluky a pozvali Giyorova nejstaršího na dvouhodinový babysitting. S tím, že se tedy jedeme poradit s doktory tam a že mě zcela jistě pošlou zpátky domů, protože jsem zdravá, celé těhotenství probíhalo v pořádku, množství plodové vody je dostatečné a mimču se zdá se také daří dobře. Doktorka, co nás nabírala, se čílila, že jsme se nedostavili v normálních hodinách, což jen podpořilo náš dojem, že se za chvilku vracíme. Pravda, po cestě se začal podbřišek ozývat čímsi, co by při hodně dobré vůli snad mohly být kontrakce. Jak následně ukázal monitor, kontrakce to opravdu byly a na návrat domů to pomalu přestávalo vypadat. Zalarmovali jsme švagrovou, aby dojela Giyoru vystřídat k mému lůžku a Giyora se vrátil domů propustit Golana mírně zděšeného tím, že se Eitan probudil, chce mámu a vstávat, ač je jedna v noci. Po čtyřech hodinách příjemného povídání se švagrovou se Giyora v půl šesté ráno znovu objevil v porodnici, že kluci jsou v bezpečných pevných rukou babičky. Na to zřejmě Liya čekala a po pátém navýšení dávky oxytocinu náhle vyrazila plnou parou na svět. Ani epidurál se nestihl, jen jsme se na doporučení sester spolu s Giyorou trochu oblbli rajským plynem. Jeden by neřekl, že porod může být docela sranda :-).

Druhý den pozdě večer, hned po šabatu, už jsme byli na cestě domů. Zbytek klanu dávno spal, tak na maličkou (relativně tedy, porodní váha byla 3820 g) Liyu nažloutlou novorozeneckou žloutenkou kulili kluci očka až v neděli. Ta spokojeně chrněla a nemrkla vůbec na nikoho. Daniel nechtěl jít do družiny, že prý počká, až se probudí. Nevo se zajímal, jak se mi dostala z břicha ven. Eitan jen nevěřícně zíral a konstatoval, že břicho mám pořád velký. Zřejmě v obavě, že z něj vyleze ještě jedno miminko. Nakonec oba větší úspěšně absolvovali tři dny dopolední družiny a Daniel jeden den i odpolední, takže jsme tu s Giyorou hodně času bývali dva na dva a to byla pohoda. Od 11. srpna jsme doma v plném počtu a hned jsme začali karanténou. Nevo se v družině několikrát na pár hodin vyskytl poblíž dítěte nemocného koronou. Pravděpodobnost nákazy byla minimální, což naštěstí prokázal nařízený dvakrát opakovaný test, a už jsme zas přes týden „volní“. Je to v uvozovkách, protože jak každou chvíli někdo sdílí údaje o dalším nakaženém, opět jsme se ocitli ve stavu, kdy se raději moc s nikým nepotkáváme a nechodíme nikam, kde se sdružuje víc lidí. Je to záhul, hlavně pro Giyoru. Zatímco já kromě prádla obstarávám potřeby relativně klidného čtyřkilového človíčka, Giyora má na krku tříčlennou smečku divokých lvíčat. Ač jsme ze začátku tvrdošíjně odmítali nabídky přátel, že nám přinesou teplé jídlo, je to nakonec moc milé. Giyora sice sem tam uvařit stíhá, ale takhle aspoň může čas využít jinak. Máme v Tal El skupinku dobrovolníků nazvanou „Hrnec po porodu“, a co pár dní jeden z členů dorazí s nějakou mňamkou. Při pátku se nám pravda sešlo osm chala chlebů a celkem asi šestichodová večeře, protože k hrncům po porodu se i přes naše protesty přidala řada přátel, včetně rabína Tal El a jeho ženy. Když tchyně před pár měsíci usoudila, že nutně potřebujeme dodatečný mrazák a aktivně nám dodala skoro dva metry vysokou příšeru, Giyora se smál, že si do něj nandá knížky. A vida, už je plně využitý :-).

Dny ubíhají, dům je plný rozkramařených hraček (a je jedno, kolikrát za den to společně uklízíme), rošťáckého smíchu, rámusu, co kluci bez přestávky generují, často naštvaného křiku nebo bolestného pláče, když se to s blbostma přežene a někdo se praští nebo někdo někoho praští. Nerozumím, jak v tom Liya dokáže spát, stejně jako mi není jasné, jak Eitanem v noci nehne její vřískot. Máme s Giyorou oba neustále plné ruce práce, se soumrakem jsme hotoví a s pocitem, že jsme zase nic nestihli udělat, padáme do postelí vzápětí po společné večeři. Liye se rychle prodlužují úseky, kdy je vzhůru, a v pozdní večer nám už pár dní předvádí hlasité koncerty (zřejmě) kvůli bolení bříška. Do úrovně hysterie Neva má zatím stále daleko, tak doufáme, že se to bude spíš lepšit než stupňovat, protože na skákání na gymballu v jedenáct večer jaksi ani jeden s Giyorou moc nemáme sil.

Do začátku školního roku zbývá 12 dní a čím víc to vypadá, že si ještě minimálně září „užijeme“ doma v plném počtu. Hrozivě narůstající čísla hospitalizovaných s těžkým průběhem korony napovídají, že se klukům prázdniny prodlouží. Ne že bych z toho měla zrovna radost, ale vzhledem k tomu, jak je září nacpané svátky, děti přijdou celkem asi jen o devět vyučovacích dnů. Každopádně to může znamenat, že se dalšího článku blog dočká nejdřív říjnu…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Skončil druhý týden, kdy je Giyora doma z kurzu, a nějak to sakra pořád není znát tak, jak jsem si to malovala. Vrátil se přesně na začátek židovského měsíce Av, poslední týden třítýdenního období „ben ha mecarim“, kdy si židé připomínají několik smutných událostí včetně zničení prvního a druhého chrámu v Jeruzalému.. Celé období a zvlášť začátek měsíce Av je spojený s různými omezeními a doporučeními, aby si židé nešťastnou dobu připomněli. No já usoudila, že těmi týdny předtím, kdy jsem byla sama s dětmi, jsme si omezení užili dost a že aspoň někam k potůčku bychom teda zaskočit mohli, než se narodí princezna a přinese nám omezení nová. Po dlouhé odmlce jsme navštívili blízký potok Kziv a den na to oblíbenou studánku Ein Theo v Chulském údolí. Na přání Daniela jsme se ještě cestou domů stavili zarybařit na Jordánu, kde se překvapivě pár rybek povedlo chytit (a zas pustit). Jordán teda ke koupání nedoporučuji, určitě ne v místě, kde jsme byli my. Proud je tam příliš silný a při pobřeží to vypadá jak skládka ;(. K riskování jízdy po cestách doporučených pouze vozům s pohonem 4×4 se Giyora tentokrát neodhodlal, oba výlety se díky Bohu vydařily a vrátili jsme domů v pořádku a spokojení. Nicméně to byl další z důvodů, proč je taška do porodnice stále sbalená jen částečně, dům pořád není uklizený a v ložnici jsou nahromaděné pytle oblečků jak na chlapečky, které se už měsíce chystám poslat dál, tak na holčičky, jimiž mě zásobují maminky z Tal El.

Dny, kdy je Giyora s námi, působí ještě kratší než byly bez něj, a čas na psaní ne a ne si urvat. Šlo by to, na úkor spánku, ale to je to úplně poslední, čeho jsem ochotná se dobrovolně vzdát. Stačí, že se to díky dětem občas děje nedobrovolně, že. Manžel úspěšně dokončil plánování výletů na příští dva školní roky a uvolnil se – k práci na domě a zahradě. A úplně ve stejnou chvíli si Daniel začal stěžovat na bolest ucha, čili s námi byl poslední dva dny doma. Dnes ráno se poměrně neochotně vrátil do družiny. Ucho už nebolí, ale býval by tu raději zůstal. Kdyby mi Nevo neprokašlal noc a já stihla naspat o něco víc než pět hodin po kouskách, i bych ho tu nechala, ale Eitan plus jeden na půl marod je už tak na mě příliš. Je fajn, že si kluci s pořízením virů tentokrát počkali, až Giyora bude s námi, ale s pracemi uvnitř a vně domu evidentně zas nepokročíme. Nevadí, maximálně to zas odložíme na pár let, ehm.

Je půl deváté, všechny děti spí, Giyora jede na nákup do supermarketu a dělat zubní vílu. Nevo je skálopevně přesvědčený o její existenci, druhý vypadlý zub má pod polštářem a my nemáme to srdce ho do rána nevyměnit za drobný dárek. Já se nacpala melounem k večeři, jdu zalehnout a doufat, že dnešní noc bude lepší než ta poslední :-). Nebo řekněme aspoň ne horší, což může být vždycky, jak mi bleskově připomněly ranní zprávy, když jsem s pohledem otrávené zombie s kafem zasedla k počítači v klidné půl hodince, kdy kluci sledují videa na youtube. Také u nás mohly ještě v půl páté ráno znít sirény kvůli raketám z Libanonu, co vzbudily obyvatele v řadě okolních vesniček…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Takže co mi ten můj prvňáček v Izraeli donesl na vysvědčení? Jestli čekáte seznam osmi předmětů se známkami, tak jste vedle :-). Přeložit to do češtiny byla pěkná fuška. Ještě k tomu dodám, že samotný „hodnotící“ list děti dostávají založený v neprůhledných deskách, kde je kromě fota třídy dalších asi osm listů – osobní dopis od třídní učitelky, básnička o ukončení první třídy a získání prvního vysvědčení, dokumenty pro rodiče o platbách na příští rok, seznam vybavení do druhé třídy a tak. Dítě prostě nechodí s výsledkovým listem v ruce a nepřikládá se mu nějaká zvláštní důležitost. Daniel je ve standardním vzdělávacím systému. Bydlíme v „dobré“ oblasti, což se ale významněji podepisuje spíš na zajištění dopravy do školy, vybavení školní budovy a okolí. A teď hurá k tomu „vysvědčení“ :-).

Nejdříve osobní dopis od třídní – učitelé v Izraeli se oslovují křestním jménem (no a vykání tu nemáme)

Drahý Danieli,

skončil nám pestrý a náročný rok plný výzev. Než se rozloučíme a řekneme si na shledanou v roce příštím, chtěla bych ti z celého srdce poděkovat za to, že jsem tě poznala.

Danieli, jsi okouzlující, zvědavé, chytré, vnímavé, přátelské a zodpovědné dítě. Do školy chodíš studovat, poznávat a dělat pokroky.

Dobře zpracováváš témata, která probíráme, máš vynikající schopnost porozumět látce, tvé pracovní tempo je dobré. Je velmi důležité soustředit se na úkoly, dbát na pečlivé psaní a vyhnout se zbytečnému povídání ve třídě. Věřím ti!

Jsi přátelský kluk a schopnost se zapojit do hry je úžasná u části dětí ve třídě. Budu moc ráda, když se zkusíš přidat ke hře i k dalším chlapcům a holčičkám, jsou mezi nimi děti, co budou šťastné, když budeš i jejich kamarád. Přeji ti krásné prázdniny plné radosti a nových zážitků.

Edna

A zde můj neodborný překlad hodnotícího dvoulistu (je to ve formě tabulky, jak vidíte na přiložené fotce, děti můžou vidět, že je, kam se zlepšit ;)).

Druh dovednosti

Sociální dovednosti

Iniciativa a spolupráce – na velmi dobré úrovni

Dodržování pravidel chování ve třídě a o přestávkách – na velmi dobré úrovni

Studijní dovednosti

Příprava domácích úkolů – na vynikající úrovni

Příprava studijních pomůcek – na vynikající úrovni

Udržování pořádku pracovního prostředí – na velmi dobré úrovni

Přesnost a úplnost zadaných úkolů – na střední úrovni

Samostatnost – na vynikající úrovni

Jazyk

Přesnost čtení vzhledem k probrané látce – ovládá perfektně

Plynulost čtení – ovládá Psaní a pořádek v sešitě – ovládá částečně Pravidla psaní – ovládá

Počty

Znalost desítkové soustavy – ovládá perfektně

Počítání do 20 – ovládá perfektně

Sčítání a odčítání do 20 – ovládá perfektně

Znalost čísel do 100 – ovládá perfektně Geometrie – ovládá perfektně

Studijní téma – „Tenhle kluk jsem já“

V druhém pololetí jsme se zabývali tématem „Tenhle kluk jsem já“. V rámci studia jsme zkoumali, učili se a ponořili se do hloubky různých témat o nás samých. Zkoumali jsme původ našeho jména, bavili se o koníčcích, o tom, co máme rádi, o našich snech, přáních a dalších.

Příroda a vědy

Danieli, v hodinách přes zoom i ve třídě v uplynulém roce jsme se učili o: ročních obdobích a jejich charakteristikách, o rostlinách a počasí. Projevil jsi zvědavost a účast při hodinách a plnil zadané psané úlohy. Přeji ti krásné a bezpečné prázdniny a návrat v plné síle do příštího školního roku!

Tělesná výchova

Osobní trénink provádíš s velkou pečlivostí. Zlepšil jsi svou fyzickou zdatnost, základní dovednosti a orientaci v prostoru a tělesné schopnosti velice důstojně – dobrá práce!

Pohyb

Velmi pečlivě provádíš osobní zahřívací trénink na začátku každé hodiny, krásně se zapojuješ do různých pohybových aktivit i her a dalších osobních i skupinových činností. Dobrá práce – pokračuj tak dál!

Umění

Při hodinách jsme se zabývali a tvořili z různých materiálů pomocí různých technik. Pracoval jsi na jemné i hrubé motorice, seznámil jsi se z uměleckými pracemi a používal jsi umělecké koncepty. Vytvořil si během roku řadu děl spojených s příslušným obdobím roku.

Zvířecí koutek

Seznámil ses se zvířátky v našem zvířecím koutku, kde jsi se pozorováním a sledováním učil o zvířecím světě. Sblížil ses se zvířátky a užíval si jejich společnosti.

Krásný začátek prázdnin všem, co začaly, přeje z Izraele Monika Yael (moji kluci pokračují v docházce do letní družiny až do 21. 7. ;)).

• 

• 

• 

• 

Tak se nám ten školní rok po koroně tak hezky rozjel a už zas pomalu dojíždí. Kromě korony nám rok 2021 ještě zpestřila zhruba desetidenní válka. Operace dostala název „Strážce zdí“ a oproti té předchozí v roce 2014 na ní bylo pozitivnější minimálně to, že izraelští vojáci zůstali pro tentokrát „za zdí“ a do Gazy, ze které doslova pršely rakety, nevstoupili (víceméně). Takové zprávy jsou vítány, když máte jednadvacetiletého syna na základně 700 metrů od plotu Gazy, tak jako Giyora… K nějakým čtyř tisícům raket vystřeleným z Gazy na jižní a střední Izrael se byť „směšnou“ sumou (asi osmi raket), ale přece, přidal také Hizballáh z Libanonu, abychom si my na severu náhodou nemysleli, že jsme v bezpečí. To bychom si asi ani nemysleli, protože demonstrace, protesty, příležitostné lynče, házení šutrů na projíždějící auta a podobné akcičky radikálů probíhaly po celé zemi… Deset dní naši vesničku Tal El důsledně střežila jednotka vojenské policie, kterou si místní obyvatelé náležitě vydržovali především dobrým jídlem. Zřejmě i díky nim byl Tal El během operace jeden z malých ostrůvků klidu. Děti dál dojížděly do škol a docházely do školek, ostrahu posilnili kromě profesionálů i dobrovolníci z Tal El a děti zvyklé na všemožná omezení během korony si ani nevšimly, že se děje něco neobvyklého. Když se dívaly na zprávy, ozývaly se dotazy typu: „A mami, tohle se může stát i v naší zemi?“. Sice nás výkřiky „raketýýýýý“ informovaly pokaždé, když se v televizi při sledování oblíbených dětských show objevil oranžový seznam měst, kde právě zní sirény, ale i tak měly dojem, že se všechen ten nepořádek děje někde strašně daleko. I přes to, že jsme spolu dali lehce do kupy mamád, zavřeli kovový kryt okna, připravili židle, zobání a hry, kdybychom tam měli nějakou dobu trávit. Jsem moc ráda, že mamád nebyl potřeba a moc doufám, že zas bude (aspoň pár let) klid.

Během války jsem na svou FB stránku přidala pár zápisků a asi by mi bylo líto, kdyby nenávratně zmizely v útrobách gigantických FB databází, tak je sem ve speciálním příspěvku přidám.

Do posledních čtyř studijních týdnů se zřejmě školy snaží nacpat všechno, co během korony nestihly nebo nesměly. Rozhodně teda škola, kde pracuje můj manžel. Vypravují jeden výlet za druhým a udržují Giyoru v permanentní akci, ve dne v noci. Nenechte se mýlit tím, že plný úvazek učitele v Izraeli je 23 hodin týdně, Giyora je aktuálně tak na trojnásobku. Navíc si letos přibral na bedra přípravu dokonce dvou letních kurzů, které začínají za necelý měsíc. Tlak stoupá každým dnem a zatímco Giyorovi většina z něj opadne, když na plánovaný kurz vyrazí, mně doma bude pokračovat ještě tři týdny, dokud se mi nevrátí domů :-).

Tento týden jsem se dozvěděla, že škola, kterou navštěvuje Daniel, protahuje výuku až do 21. července. Docházka je dobrovolná, děti je potřeba k ní přihlásit. No neváhala jsem ani minutu se přiznám :D. Asi tam tomu studiu moc nedají, ale o to vůbec nejde, přece jen budu v devátém měsíci těhotenství a babysitter ve formě Danielovy milované třídní učitelky (kterou příležitostně oslovuje mami), se sakra hodí. Včera jsme s Ednou (třídní učitelkou) a Danielem shrnuli školní rok. Nejvíc se vyjadřoval Daniel. K tomu, jak se mu rok líbil, co se mu líbilo hodně a co naopak míň, s jakými spolužáky si nejraději hraje a s jakými ne, ale třeba by si rád hrál. Když se probrala kamarádská stránka věci, přešlo se ke studijním úspěchům. Opět mluvil Daniel. O tom, jak si myslí, že mu jde psaní, čtení, matematika. Tady se s Ednou maličko rozcházeli, on měl dojem, že ve čtení se snaží míň, ona naopak, že čte výborně a čtenému textu rozumí (to potvrzuji, často líp než maminka…). Stejně tak matematiku chválila. Prostor ke zlepšení je určitě v psaní, kde se to občas po něm nedá přečíst. A protože všechna písmenka už znají, přišel čas právě na to, aby se soustředili na „krásu“. Což v následujícím ročníku určitě udělají. Závěrem Daniel nezapomněl Edně ukázat, co nového postavil z Lega a poinformovat ji, že příští pátek přijede do školy Nevo. Nastávající prvňáčky čeká cesta školním autobusem, návštěva tříd (prázdných, pátky se nevyučuje), zkušební výuka, prohlídka areálu školy a seznámení s učitelkami. Daniel by měl teď na konci roku donést jakési vysvědčení, tak jsem na něj zvědavá.

Nevím, jestli to je tím bláznivým rokem nebo je to standard, ale mám dojem, že v Čechách toho po mně ve škole chtěli nějak víc, co se týče znalostí. A určitě je nezajímalo, s kým bych se chtěla přátelit. Jiný kraj, jiný mrav, co k tomu dodat ;). Snad jen to, že mi to absolutně nevadí a vůbec bych neřekla, že tím Daniel o něco přišel.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•