Autor: Monika Erez

Vzhledem k frekvenci, s jakou ode mě přibývají příspěvky na blogu, to vypadá, že kdo nebude fanouškem mé FB stránky, moc toho o nás neuslyší. Tam přece jen sem tam aspoň fotku s pár řádky vložím.

Za uplynulý měsíc, co jsem nestihla nic přidat na blog, nám přišlo jaro (dokonce na chvilku léto, dvě noci jsme už museli spát s klimatizací), odkvetly všechny bramboříky a sasanky, přibylo očkovaných, ubylo nemocných a uvolnila se většina omezení spojených s koronou. Pak se vrátila na dva tři dny zima, ale zřejmě to byl už úplně poslední záchvěv. Teď už je buď teplo nebo hodně vedro :D. O víkendu jsme dětským bazénkem opatrně zahájili koupací sezónu a protože už zřejmě nezaprší, chystáme se sestavit i tu třímetrovou příšeru. Tím skončí období, kdy jsem mohla Eitana bez obav vypustit samotného na zahradu a něco málo pořešit doma. Na druhou stranu, s teplým počasím významně ubyde špinavého prádla ;). Mile zaběhlou školní a školkovou rutinu pozastavil Pesach, který jsme letos slavili pěkně za osobní přítomnosti tchyně a rodiny Giyorova bratra. Žádný zoom meeting jako loni. Užili jsme si pesachové prázdniny a i košér jídelníček. Až na Eitana teda, který maces odmítal pozřít v jakékoliv formě a celý týden se marně dožadoval na střídačku pita chleba nebo corn flakes. Mno, aspoň si vyzkoušel bezglutenovou stravu.

Během prázdninových výletů se nám povedlo navštívit pár prima míst, pro většinu obyvatelstva nezajímavých – zcela záměrně, abychom se tam netlačili s milionem lidí, co se též potulovali po Izraeli víceméně bez možnosti vycestovat za hranice. Zákeřně nám těsně před začátkem prázdnin šoupli čas a my se tak nebyli schopni vyhrabat z domova před desátou, čili relativně plno bylo už stejně všude. V parku v kibucu Yiron jsme se marně pokusili v jedenáct dopoledne nakrmit už přežraná zvířátka a den na to jsme uprchli ze čtyřicetiminutové zácpy před začátkem stezky okolo potoka Šofet a k houfům lidí se přidali z druhé strany, od parkoviště z přilehlého mošavu. Dětem hlučná společnost nevadila, Eitan s Danielem neodolali, aby nesmočili v ledové vodě aspoň kotníky. V posledním volném prázdninovém dni jsme si zajeli na piknik do blízkého parku Goren, kde sice také nebylo zrovna prázdno, ale park je tak rozlehlý, že minimálně prázdný stůl ve stínu stromů člověk vždycky najde. Odtamtud ještě na skok do Chanity na dřevěnou rozhlednu, kam se po příkrých schodech vyšplhali všichni chlapci. Já to označila jako adrenalinový sport, který v pokročilém stádiu těhotenství provozovat nebudu. No, upřímně, asi by se ten adrenalin zvedal spíš pohledem na šplhající děti, ale i proto stálo za to zůstat dole a poslat s nimi odvážného tatínka :-). Stezky v přilehlém lesíku, stoly lákající k posezení nebo grilování v přírodě, těsně sousedící s dětských hřištěm, byly pro naší dračí smečku nakonec ten nejvhodnější cíl. Svět působil v pořádku, roušky mnoho lidí nosilo po kapsách nebo je tak jako my zřejmě zapomněli v autě, ehm.

Po prázdninách se kromě větších dětí vrátil naplno do školy i Giyora, začal studenty pěkně tahat po výletech a trávit tak mnohem víc času mimo domov. Daniel se vrátil k jízdám školním autobusem a nám tak přibyla hezká hodinka času doma s Eitanem. Ne že by to bylo někde poznat. Daniel na své přání (a jak se ukázalo následně, i k mé úlevě), nastoupil od dubna na dva dny v týdnu do družiny, kde je denně s dohledem jednoho dospělého zhruba kolem deseti dětí z Tal El z prvních až třetích tříd. Dělají společně úkoly, dostanou teplý oběd, hrají hry, občas skočí na hřiště nebo někam ven na piknik. Zatím to funguje perfektně na všechny strany. Nevo si užívá dvakrát v týdnu odpoledne, kdy si může domů pozvat kámoše, aniž by se Daniel snažil vehementně přetáhnout pozornost jednoho nebo druhého z nich na sebe. Eitan sice Daniela zdatně zastupuje, ale toho přece jen zabavím snáz. Daniel si sem tam také někoho pozve, ale společnou hru stále zvládá nejlíp s Nevem. Pozitivní je, že zvládá také látku ve škole, i když se občas vrací s poněkud znepokojivými útržky informací. Třeba že prošvihl půlku hodiny sportu… Oba větší chlapci pokračují v kroužku karate, ač tedy s mírnými protesty. Karatisté z nich bohužel nebudou, nechytlo je to ani přesto, že mají evidentně nejlepšího trenéra v zemi. Se tak během roku ukázalo, že jej vybrali jako trenéra izraelské reprezentace na mistrovství světa… Daniel už si vybral nový kroužek, chce lézt na stěny. Šplhá někam stejně pořád, tak doufám, že ho to bude bavit i v bezpečnější podobě. Dál také pokračuje ve své „citové terapii“ koňmi, na kterou se pokaždé těší celý týden.

Dokud v telce poběží Master Chef, asi vám všechny novinky z Erezovic mišpoche stihnu tak možná jednou za měsíc, protože ten dostal před psaním přednost. Navíc když už v telce neběží, nedá mi to, abych některý ze zajímavých receptů nevyzkoušela. Slibuju, že jestli se mi povede něco extra, tak se o to podělím ;).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

… za námi a Pesach před námi. Když jsme dorozdali všechny balíčky dobrot vybraným rodinám (přátelé naši a kamarádi kluků) a jak se patří doslavili Purim, člověk by měl chuť si otřít čelo a říct si, že si konečně může oddechnout. Jenže se ví, že od Purimu je to pouhé tři týdny do Pesachu a že jestli Purim byl kolotoč, teď nastupujem na centrifugu.

Na přípravu na Pesach nám už zbývá pouhý týden a zatím se jen znovu a znovu děsíme, co všechno musíme stihnout a kdy se to jako udělá. Jediné, o co se od Purimu celkem intenzivně snažíme, je zbaštit doma všechen chamec a soustředit se, abychom kupovali jen to, co se do Pesachu určitě sní. Příští týden má v neděli a v pondělí manžel mimoškolní aktivitu se studenty, v úterý je volno na volby a středa a čtvrtek bude pracovat u bratra. Snahy o doplnění rozpočtu poznamenaného korona omezeními bohužel ještě nemohou ustat.

Oba velcí chlapci budou dopoledne v družině, ale během té hodiny, co mi obvykle doma s Eitanem zbývá, toho asi moc z příprav neudělám. Daniela ráno pakuju kolem třičtvrtě na osm do auta kamarádky, která denně svého syna vozí do školy. Já je pak oba v poledne vracím zpátky do domovů. Kamarádka je na konci těhotenství a zkouší vyřazením syna z jízd školním autobusem zmenšit riziko nákazy koronou (přesto, že je očkovaná). Já bych to řešila míň, ale moc nám vyhovuje, že si ráno můžeme o hezkou půl hodinku víc přispat, než kdyby Daniel mazal na autobus. V poledne vyrážím s Eitanem s minimálně půl hodinovým předstihem, protože když se mi prcka povede dostatečně unavit, dá cestou šlofíčka a já na parkovišti z domova připravené kafe a unavené oteklé nohy (trpící skokově zvýšenou tělesnou váhou) aspoň na pár minut nahoru.

Poslední týden nám počasí přálo a tak jsme s Eitanem skoro denně po deváté ráno a odložení Neva do školky, mohli pěkně courat po Tal El a okolí. V lesích je stále plno voňavých bramboříkových koberců. Krom nich si stínu stromů užívá hlavně divoký česnek. Sasanky to pro letošek pomalu balí. Louky, které zaplavují teplé sluneční paprsky, jsou plné žlutých hořčic, chryzantém a spousty růžových, bílých, fialových a modrých drobných kytiček, jejichž jména česky neznám, ale jak můžete mrknout na fotkách, na kráse jim to naštěstí neubírá. Kvete to takovým způsobem, že člověk váhá, jestli se loukou projít, aby tu nádheru nepošlapal. Eitana víc než místní flora zajímají hroudy hlíny, šišky, klacky a šutry, čehož je naštěstí všude také dost, tak si na své přijdeme oba.

Víc než polovina populace je naočkovaná proti koroně a život většiny se vrací do normálu. Otevřené je vše, na co si člověk vzpomene, i když na některá místa, třeba do interiéru restaurací, se může vstoupit jen se zeleným pasem (prokazujícím očkování) nebo negativním korona testem. Manžel se naplno vrátil učit a jezdit se studenty po výletech. Na delší rodinné výlety se čas zatím nenašel a společně jsme si krás přírody užili jen lehce, když jsme manžela dojeli vyzvednout z konce přípravné trasy u potoka Dišon. Kluci neváhali a v silně osvěžujícím potůčku v severním cípu Izraele se vymáchali. Já bych si to uměla představit, až bude teploměr ukazovat o hodně víc stupňů, než těch dvacet, co bylo krátce před západem slunce. Ale to mám prý smůlu, protože Dišon je z potoků, ve kterých proudí voda jen přes zimu.

Než se zas nějak výrazně oteplí, můžeme si v pohodě vystačit s potulováním po zelených porostech obklopujících Tal El, jejichž kouzlo jsme vlastně objevili díky všem těm korona karanténám v uplynulém roce. Ač tam známe každý kámen i louži, pro kluky a často i pro nás se tam vždy najdou nové výzvy, zážitky, kytičky i tvorečkové. Rozhodně máme být za co koroně vděční. Nevo se nechal slyšet, že by si takový rok dal znovu. Eitana se ptát nemusím, protože za permanentní společnost bratrů byl většinu času rád velmi evidentně. Daniel je spokojený, že může chodit normálně do školy a vrátil se na koně, ale dnešní návrh na dřív tak obvyklou procházku do lesa za únikovou bránu Tal El vítal s nadšením prozrazujícím, že špatné vzpomínky na to rozhodně nemá ;). Já samozřejmě nechci, aby se ta bláznivá doba vrátila a všem přeju jen zdraví. A jestli to jen trochu jde, uchovejte si stejně jako my v paměti to dobré, co se za poslední rok událo. Určitě toho nebylo málo!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A zase po třech týdnech. Daniel a Nevo se vrátili do školky a školy a protože se už zas leccos otevřelo a můžeme trajdat víceméně, kde se nám líbí, dost jsme toho stihli. Ale dny nejsou o nic méně vyčerpávající než byly s klukama doma a k napsání nového příspěvku se dostávám překvapivě zas až po třech týdnech. S Eitanem jsme najeli na stejný model, který jsem si před třemi lety užívala s Nevem – pokud ho potřebuju v poledne uspat, musíme na výlet. Eitana to baví a dokud počasí dovolí, také si přiznávám moc užívám, že se můžeme provětrat i mimo Tal El. Pár dní po skončení celostátního karanténového vězení bylo letně teplých a krásných, dokonce se kluci už smočili v moři v lagunách přírodní rezervace Achziv. Povedl se ještě výlet do safari v Ramat Gan a návštěva národního parku Tzipori a pak už se vrátila zima v plné síle. Sněhové nadílky se dočkali dokonce i v nadmořských výškách pod 1000 m nad mořem. Ve sněhu si tak kluci letos slušně zablbli, když jsme se v dlouhé zácpě doploužili až pod vrcholek hory Meron, kterou od Tal El máme 50 km cesty. Bývala bych napsala 50 minut, protože v Izraeli se vzdálenosti na kilometry vůbec neudávají, ale v Čechách jste na ně takhle zvyklí. V pěkných pěti stupních nad nulou jsme si postavili sněhuláka, sklouzli se na tašce ze supermarketu a užili si koulovačku při západu sluníčka.

Další výlety jsme odložili na lepší počasí. To se sice už dostavilo, ale týden byl plný příprav na Purim. Karnevalové masky jsem dětem tentokrát neobjednala, zvládlo se to s tím, co jsme našli doma. Daniel si rád i letos oblékl modrého kočičího kluka z oblíbeného seriálu PJ Masks a Nevo se nacpal do pavouka, co jsem před čtyřmi lety spíchla Danielovi. Kdybych mu pod to nepořídila černé delší tílko, poleze mu z toho pupík, ale bývalo by mu to bylo fuk. Eitan si na sebe nenechal obléknout nic, což nejvíc mrzelo babičku, která se dožadovala fotky v kostýmu každého z devíti vnoučat. Nevadí, za rok bude nová šance.

Izrael proočkoval polovinu populace a tu druhou vytrvale láká všemi možnými způsoby. Já váhám, jestli se mi do toho chce ve chvíli, kdy nosím stopadesátigramový plod. Mnohem raději bych počkala, až ještě o něco vyrostem. Podle doporučení ministerstva zdravotnictví se po skončení prvního trimestru mám běžet očkovat. To mi důrazně připomíná zdravotní pojišťovna, která mi poslala tři e-maily, dvakrát volali mně a dvakrát manželovi. A i na další dva telefonáty od rodinné doktorky jsem odpověděla negativně. Zřejmě proběhly i nějaké SMS, ale těch chodí tolik, že je úplně ignoruji. Společnosti se vyhýbám, do supermarketu jezdí manžel, na výlety se vydáváme výhradně do přírody, ale protože prckové chodí do školy a do školky (děti pod 16 let neočkují), jisté riziko nákazy tu zůstává. Postupně navíc začnou narůstat omezení pro nás „neočkované“. Tak uvidíme, jestli k rozhodnutí nakonec dozraju a jestli to třeba nebude pozdě…

Ač jsem první trimestr ukončila relativně nedávno, narůstám rozměrů, jak kdybych čekala aspoň dvojčata. Těhotenství je tak očividné, že se ptají i ty nejzdrženlivější povahy a radují se z budoucího přírůstku spolu s námi. Jediný, kdo moc radosti neprojevuje, je Eitan. Když jsem se nedávno před spaním zeptala, jestli je na ségru zvědavý tak jako starší bratři, rozhodně odpověděl, že ne. A na dotaz proč ne se s obavami rozhlédl po naší ložnici, kterou s námi sdílí, bezradně rozhodil ruce do stran a prohlásil: „Ale.. ale.. ale vždyť tu pro ni nemáme místo!“. Jako ano, něco na tom, co říká, pravda je. Ale ono už se to nějak vymyslí, že :-).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

„Náš život je jako jahody…“ zpívá se v jedné populární místní písničce. Jako ano, sladké jahody si teď v zimním období užíváme o sto šest, ale užívání života mi teď jaksi drhne. Tři týdny od posledního příspěvku – a stále se ještě učíme přes zoom… A teda, začínám toho mít plný kecky. Na jednu stranu je mi naprosto jasné, že tyto dny, kdy jsme prakticky pořád spolu a jen spolu, mají obrovskou hodnotu. Na druhou stranu – poněkud ji nezvládám vidět v tom aktuálním čase :D. No, nevím, jestli mi rozumíte. Každopádně bych uvítala, kdybychom už zas něco mohli. Minulý šabat jsme tu měli po dlouhé době babičku – už naočkovanou oběma Pfizer dávkami. Giyora už je také naočkovaný. Já se asi nenechám, ač to v Izraeli těhotným doporučují. Nebo minimálně ještě několik týdnů počkám.

Od zítřka snad otevírají parky a povolují se vzdálit od domova, jak je libo. Leč bohužel to nevypadá, že bychom měli šanci se vzdálit i s doprovodem Giyory, který má týden plný… No uvidíme, třeba se něco najde. Na zvaní kamarádů domů to úplně není, protože jak Eitan přes den nespí, začínáme koupat už v pět a to se jaksi neshoduje s programem ostatních, co by se chtěli potkat třeba ve čtyři. Nehledě na to, že ta odpoledne je Eitan hodně unavený a poněkud náročnější, vlastně dost výrazně náročnější. Takže taky úplně nemám náladu na ještě další dítě v baráku, já vám to teda přiznám :D. Ono to někdy sice stavu pomůže, ale občas také vůbec ne a mně se to nechce riskovat. Odpolední výlet by to teoreticky mohl vyřešit, protože by se prospal v autě. Další bod na zvážení, proč bych je možná měla vytáhnout i sama bez manžela…

Máme novinu, jak už jsem vlastně naznačila v úvodu článku ;). Kdo je se mnou ve spojení na FB, tak už ví, ale vám všem, co nefejsbookujete, ji chci sdělit také. Erezovic mišpoche se někdy uprostřed žhavého izraelského léta rozroste o dalšího člena. A k našemu obrovskému překvapení se empiricky prokázalo, že Giyora umí dělat i holky! Jéééé. Vůbec jsem s tím nepočítala. O potomka číslo čtyři jsme se snažili už nějaký ten měsíc. Hned po narození Eitana jsem nabyla dojmu, že by sudý počet byl lepší a že by ideálně měly být čtyři. Že pořídíme Eitanovi kámoše. A ona se klube kámoška. Starší bratři jsou nadšení, sestřičku chtěli už když jsem nosila Eitana. Zatím nejmladšímu členu rodiny je to zdá se dost fuk. Snad to spolu zvládnou. A my… No, držte palce ;).

Tím pro dnešek končím, protože zasedáme k večeři, pouštíme si finále Ninja Izrael a myslím, že spát půjdu dávno před tím, než bude znám vítěz ;).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Mé nadšení ze školy, kterou navštěvuje Daniel, sem tam na FB stránce zmíním a napsat o tom nějaký obsáhlejší článek chci už dávno. Teď jsme opět u výuky na dálku a můžu říct, že jsem překvapená, že i tohle jde. Když při první státní uzávěrce začalo vyučování přes zoom, vůbec to nefungovalo. Prvňáčci nebyli schopni udržet pozornost, pořád se vyučujících ptali, kdy skončí hodina, dožadovali se povolení k odběhnutí na toaletu nebo se vzájemně zdravili s kamarády, ukazovali si hračky a vypadlé zuby. Během prvních pár dnů bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Ministerstvo školství rychle zareagovalo a začalo vydávat nové instrukce učitelům. Zkusilo se přejít na krátká ranní setkání s třídní učitelkou a pak zhruba čtyřminutová videa s vysvětlením látky matematiky nebo jazyka a se zadáním domácích úkolů. Vyučovací zoomy dál existovaly, třeba na hodiny vědy nebo tělocviku, ale třída se rozdělila na menší skupinky, aby děti měly větší možnost dostat slovo. Také se zkrátily na zhruba půl hodiny a dětem se pouští zajímavé prezentace, videa, dělají kvízy. V tělocviku pak třeba surfují po vlnách nebo dělají motýly ve sněhu. Prostě něco, co ty prcky zaujme a budou ochotní se hýbat spíš, než když se jim řekne „nohy k sobě a dotknout se rukama země“.

Co jsme přešli na vzdálenou výuku teď v zatím poslední karanténě, videa žádná nejsou. Třída je rozdělená do dvou skupin, ráno se postupně na půl hodiny přes zoom sejdou s třídní, něco si povypráví, poukazují, poslechnou, zahrají. Za dvacet minut je po všem. Pak Daniel obvykle dělá úkoly na daný den. Pracuje víceméně samostatně. Na matematiku a na jazyk mají učebnice, co připomínají spíš pracovní sešity. Jsou plné barev, obrázků, úlohy jsou rozmanité, dobře vysvětlené. Daniel je už většinou schopný sám přečíst zadání, pochopí, co má dělat a když se snaží, úlohy i správně vypracuje. Škrábe jako kocour, což ale evidentně momentálně nikoho nevzrušuje. U úloh, co vypracovává ve škole, obvykle vidím od učitelky smaljík. Jen jednou jsem našla poznámku, že to „kulaté písmo“ (tím se v hebrejštině píše) není k přečtení. Dva dny v uplynulém týdnu byly takzvané „workshop dny“. Kromě ranního srazu s třídní učitelkou byla na programu série přednášek s různým tvořením, stejných v pondělí i ve čtvrtek, jen v různých časech, aby případně rodiče mohli dětem podle svých možností pomoci. Daniel si vybral muziku a vědu v pondělí. Na „vědecký“ pokus potřeboval asistenci, vyráběli jsme jakousi lávovou lampu, míchali vodu s olejem, potravinovou barvou a umělým sladidlem. Ve čtvrtek dělal origami, znovu muziku, ke které se tentokrát přidal i Nevo (oboje zvládli sami) a pečení. Poctivě jsem připravila suroviny na pomerančový koláč, abych pak zjistila, že jsem Daniela správně nezaregistrovala a tudíž jsme nedostali link na zoom. Nevadí, recept byl v instrukcích také, tak jsem to holt četla místo učitelky. Koláč se povedl i tak a aspoň se kluci nemuseli podivovat, že dáváme poloviční množství cukru a část vajec nahrazujeme jablečným pyré. Na kreativní tvorbu jsme venku nasbírali spadané listí, ale nakonec se mu do toho nechtělo. Dobrovolné byly všechny workshopy, čili jsem ho nepřesvědčovala. Na frontální výuku to sice nemá a Daniel se moc těší, až si zas každý týden bude moc pochovat činčilu nebo králíka při „zvířecí“ hodině a blbnout o přestávkách na hřišti, ale jinak mi to přijde minimálně pro ty prvňáčky vychytané a zvládnuté.

Známky tu děti nedostávají, ale zpětná vazba od učitelů nechybí. Na začátku týdne jsme měli jakýsi kratičký privátní meeting přes zoom s třídní učitelkou. Hned v úvodu mě překvapila otázkou, kde je Daniel – nenapadlo mě, že na povídání o dítěti bych ho měla přizvat :-). Ale ano, měl být u toho, tak naštěstí z domova moc nesmíme a byl k dispozici. Ednu (učitelům dětem říkají křestním jménem a vykání tu nemáme) pozdravil radostně a mnohem víc, než co chce povídat, ho zajímalo, kam vedou schody nahoru, co má ve videu za sebou. Bez okolků vysvětlila a pak se úspěšně vrhla na zamýšlený obsah diskuze. Ukázala mi stránku s kresbou květiny, která měla osm okvětních lístků vybarvených tak nějak na střídačku zelenou a žlutou barvou. Nahoře byl popisek „jak se cítím když…“ a v jednotlivých okvětních lístcích slova nebo spojení typu: „čtu“, „píšu“, „poslouchám“, „jsem ve třídě“. Barvy značily, jestli se cítí dobře – zelená, míň dobře – žlutá, nebo špatně – červená. Děti si takhle šikovně udělaly sebehodnocení. Daniel chodí do školy rád, ve třídě a mezi spolužáky se cítí dobře, stejně tak při čtení a poslouchání výkladu látky. Horší hodnocení si dal za řešení úloh, psaní, dokončení zadání v určeném čase a snahu. Edna se ohradila, že v řešení úloh především v matematice je bezvadnej a že to si klidně mohl obarvit zeleně. Ale jinak že ví, čemu věnovat víc pozornosti. A dodala, že je moc ráda, že ho má ve třídě, že je milý, zlatý a že je fakt dárek (no to si myslím :D. Ale teda v hebrejštině to není jako v češtině „dáreček“ ;)). Jednu poznámku měla, prý občas při hodinách slyší zpěv, různé zvuky a tak. Že to je v pořádku, když mají hudebku, ale když vysvětluje látku v jiných předmětech, tak ne. Navrhla, že pokud cítí, že se nezvládá soustředit, ať zvedne ruku, že ho pošle ven ze třídy na chviličku proběhnout. Daniel souhlasil. Co dodat, byla jsem příjemně překvapená. Můj dojem, že Danielovi by to s touhle paní učitelkou mohlo fungovat, zatím vypadá správný. Jen tak dál :-).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Nestává se to často, ale o to víc si to užívám. Rána, kdy se mi povede vypnout budíka dřív, než vzbudí Eitana, a já se potichoučku vyplížím sama z postele. V domě je ticho, tma a teda zima, takže ještě před tím, než si běžím rituálně opláchnout ruce, zapínám klimatizace na topný režim, aby se dům trošičku vyhřál, než se tu začnou trousit děti. Před tím, než vzbudím Daniela, předříkám ranní požehnání a oběhnu tu kolečko s koštětem, protože co nevidět zas bude po zemi trajdat armáda robotů, jezdit traktor, kutálet se spousta kuliček a tak – prostě zamést to tu už bude komplikovanější.

Daniel vstává denně krátce po půl sedmé. Na obléknutí a snídani má kolem půl hodiny, stejně tak já na přípravu jeho svačiny. Co byl Giyora v nemocnici, celkem jsme to zvládali, občas mi tedy Eitan na lince „pomáhal“. Už to tak zůstalo a Giyora si tak po ránu může aspoň chvíli přispat. Ne že mně by se z postele chtělo, ale protože chodím spát obvykle kolem desáté, vstávám ve většině případů ve čtvrt na sedm vyspalá do růžova.

V sedm deset Daniel sám kluše na zastávku školního autobusu. Přímo před domem přechází silnici – slepou ulici, ve které je směrem od nás na její konec všeho všudy osm domů, tak není frekventovaná – a já se za ním ze dveří dívám, dokud nezmizí z dohledu. Vzápětí potká někoho ze spěchajících spolužáků, seběhnou spolu pár metrů po cestičce vedle dětského hřiště a jsou u autobusu. Cesta do vesničky Gilon je dlouhá sotva deset kilometrů, ale se zastávkami dětem trvá přes půl hodiny. Pro řidiče náročná půl hodinka, hlavně co se týče cesty zpět. Jezdí spolu děti prvních a druhých tříd, bez dohledu dospělého. Mají sedět na svých místech, připoutaní pásem, a během cesty je samozřejmě zakázáno vstávat. Minimálně jednou týdně rodiče dostávají zprávu, že tomu tak není. Že jsou hluční, courají po autobusu, pošťuchují se a výrazně tak narušují bezpečnost všech. Věřím, že stejně jako já se všichni znovu vrací k pravidlům, ujišťují se, že právě jejich potomek je zná a že se tedy už situace nebude opakovat. Leč opakuje, ehm. No, Bůh je ochraňuj.

Když Giyora učí, což je obvykle dvakrát týdně, odjíždí z domova ještě chviličku před Danielem, protože výuka u nich začíná v 7:45. Na výletní dny oproti tomu vyráží o mnoho později a ani na melouchy k bráchovi se už nehoní na pátou ráno, protože ví, že když to je aspoň trochu možné, měl by spát.

S výpravou Neva do školky nepospícháme. Běží tu pohádky v televizi, Nevo snídá a Eitan, obvykle už po snídani, kramaří hračky. Program ve školce v Tal El je na rozdíl od náboženské v Ahihud velmi volný a každému je upřímně jedno, v kolik dítě dorazí. Nevo přijíždí někdy v rozmezí půl deváté až devět a poslední nebývá. Děti tráví hodně času venku, ne jen na dvorku s prolézačkami a pískovištěm, který je zastíněný obrovským rohovníkem (školka se podle něj jmenuje „Charuv“, – rohovník), ale i do přilehlého lesíku, kde prakticky tráví minimálně každé pondělní dopoledne. My s Eitanem se teď během korona karantény projdem tak po vesnici nebo s Giyorou za bránu Tal El do lesa. Procházka se spoustou mimořádně zajímavých podnětů prcka utahá dost na to, aby se mi před polednem povedlo ho s poměrně malou námahou uspat. Čtem dvě knížky jemu a pak si čte máma v ebook a prcek se mrská vedle, až zabere. Obvykle se budí ještě před jednou a krátce na to pak jdeme Danielovi naproti k autobusu. Ne, že by to potřeboval, ale vítá to. Během půl hodinky uděláme domácí úkoly a na druhou už vyzvedáváme Neva. A tady končí ta klidnější část našich mile stereotypních dnů :-). Ve chvíli, kdy jsou všichni doma, je tu plno rámusu. Ať už jsou to rány do podlahy, když tu Nevo s Danielem objíždí kolečka na inlajnech a Eitan je honí na odrážedle, veselý vřískot nebo nešťastný pláč, že se buď někdo praštil nebo někdo někoho praštil. Jako mladá, pracující a bezdětná žena bych si představovala, že mě takový stereotyp ubije. Ale ono je tu tolik živo, taková spousta různých interakcí, že to takhle zevnitř jako stereotyp absolutně nevnímám :-).

Občas to je o nervy, ne že ne. I s tou pomocí Boží. Ale zároveň jsme si úplně jistí, že nám ten „balagan“ jednou určitě bude chybět. Snažíme se užít si své rodičovské role, jak to jen jde, a nepřestávat se učit od kluků, co chceme, aby se naučili oni od nás. Nebo tak nějak ;).

• 

• 

• 

• 

• 

Už týden se očkuje jako o život, tak máme jistou naději, že tahle celostátní karanténa je poslední. Ohlášená doba uzavírky je na dva týdny, ale počítá se s prodloužením na tři až čtyři. Tahle karanténa se od dvou předchozích liší tím, že malé děti od jeslí až do čtvrtých tříd a děti ve speciálním vzdělávání pokračují ve frontálním studiu. Model naší rodiny je tedy takový, že Giyora učí v úterý a ve středu z domova přes zoom a ve čtvrtek jede do školy učit děti se speciálními potřebami. K tomu bude třeba sem tam připravit nějaký virtuální výlet místo opravdového. Daniel i Nevo pokračují se standardní školní a školkovou docházkou. Dokud to vydrží, což nemusí dlouho, protože sem tam někdo přece jen koronou onemocní a uzavře tak velké množství rodin do bytů, vlastně jsem na tom vydělala. Budeme na ně doma většinou ve dvou :-). Ne pořád, protože kromě čtvrtečního výletu do školy Giyora bude jezdit na melouchy k bráchovi, aby se rodinný rozpočet ze smutného učitelského základního platu doplnil na minimum nutné pro přežití. Jinými slovy – jestli zůstaneme všichni zdraví a bez omezení vyjít z domu, budem se mít fajn. Na zoom se dětem přesunují kroužky karate, takže si zas doma všichni zacvičíme. Možná pak s Danielem úspěšně složím test na žlutý pásek i já a Eitan.

Že zas nemůžeme nikam na výlet je otrava, ale naštěstí les okolo naší vesničky má den ode dne víc, co nabídnout. Dneska příšerně fouká, to je tak dostat půlkilovou šiškou do palice, tak snad takových dnů v následujících týdnech moc nebude.

Eitan poslední dobou přestává spát v poledne. Večer usne i před osmou, což by bylo bezva, kdyby pak nezkoušel vstávat v pět. Od doby, co jsem přečetla onu pro mě velmi objevnou knihu Proč spíme a začala se snažit vyčlenit si na vlastní spánek osm hodin denně, uplynulo již poměrně dost času, abych si osobně vyzkoušela, jak moc pozitivní dopady to na mě má. A jak moc na sobě cítím, když spánek přece jen někdy schází. Posouvám tedy čas svého ukládání do postele dopředu spolu s Eitanem a z pravidelného pošabatového článku bude prozatím nedělně dopolední. Nebo tak nějak, jak to vyjde prostě ;).

Přeji vám všem krásný mezisváteční čas a dostatek času na spánek :-).

Ve čtvrtek jsme zapálili první svíčku na naší chanukii a začal nám osmidenní svátek Chanuka. Nechybělo moc, vlastně jenom dva dny, a museli bychom ji zapalovat bez Giyory. V pondělí pozdě večer Giyorovi přinesli ještě v nemocnici první dávku nějakých brutálních antibiotik s tím, že mu diagnostikovali Q horečku a zahajují boj proti bakterii, co ji způsobila. V úterý nám ho pustili domů na podmínku – měl v nemocnici rezervované lůžko a na ruce plastový náramek identifikující pacienta s tím, že kdyby náhodou zas vylítla horečka, musí hned zpátky. Nestalo se a od středy je tedy oficiálně propuštěn.

Děti by měly mít týden prázdnin, ale letos je družina skoro zadarmo, asi kvůli koroně, takže Nevo i Daniel mají možnost se denně od osmi do jedné potkávat se stejnými kamarády jako v běžném provozu. Daniel má i odvoz ve standarních 7:20 školním autobusem, ale budit ho nebudu a holt si uděláme s Eitanem výlet, kdyby se to ráno nezvládalo. Giyora je ještě na antibiotikách, ale uschopněn, a tak si s dětmi ze školy střihne jednu nebo dvě kratičké procházky v rámci mimoškolních (něco jako skautských možná) aktivit.

Jakoby nestačilo, že se peru s tím, jak jsem na všechno sama, ještě jsem se musela rvát s protivným nachlazením. Začalo to bolestí v krku přesně na šabat, ale tak aspoň se z toho nevyklubalo nic horšího než rýma, kašel a s tím spojená únava. Nejvíc to odnesl dům, na jehož očistu se (zas) téměř nedostalo.

Od druhé poloviny týdne se tedy pomalu vracíme do starých kolejí, tak už snad zas budu psát i o tom, co se v prosinci v Izraeli děje mimo nemocnice. Listí na stromech i u nás zežloutlo a postupně opadavá. V lesích to ale vypadá spíš na jaro a na světlo světa se derou bíložluté narcisky a krokusy. Sklizeň pekanů skončila a na kila teď na zahradě sklízíme citrony. Pomeranče v supermarketech klesají na cenu, kdy je člověku líto nekoupit pár kilo na fresh. Zatímco židé slaví Chanuku, křesťanská část Izraele se chystá na Vánoce. Druzové ve vedlejší vesnici Yarka sice neslaví ani Vánoce ani Chanuku, ale jednak jsou k jiným náboženstvím tolerantní a jednak dobře ví, kdo jsou jejich zákazníci. Čili se jejich supermarket pyšní jak obrovským vánočním stromem, tak i devítiramenným chanukovým svícnem. Na pultech najdete vánoční ozdoby, čokoládové santy a svítící srnečky stejně jako olej do svícnů a koblihy. Ostatně Vánoce tu neslaví jen křesťané, ale i řada židů, co přišla z Evropy a tak nějak si tam na to zvykli. Třeba naši sousedé ;).

Tuhle rozmanitost mám na Izraeli strašně ráda!

• 

• 

• 

• 

• 

Pěkný týden by to i byl. Slunečný, teplý, uvolněný. Kdyby tři dny po návratu z nemocnice manžel znovu nelehl s horečkou. Ano, byla jsem lehce frustrovaná, přece jen jsem se už těšila na nějakou pomoc a ne na obletování úfňukaného maroda a výměny propoceného oblečení a povlečení (jakoby toho prádla nebylo dost už bez toho že).

Ač ho rodinná doktorka chtěla znovu hospitalizovat a otestovat na zánět srdce, zpátky do nemocnice nechtěl ani za nic. A od pondělí to i vypadalo, že to nebude potřeba. Že ho znovu srazil na kolena virus, co prostě předtím nedoléčil. Teplota se nevracela, nabral síly i několik ztracených kilogramů a zdálo se, že ozdravný proces se daří. Zrušil studium na univerzitě, protože si spočítal, že k osmdesáti hodinám aktuální týdenní pracovní doby dalších třicet hodin učení přidat nejde. Začal přikládat vyšší důležitost spánku. No a pak ve čtvrtek odučil hodinu přes zoom a během půl hodiny tu opět ležela skučící troska s vysokou horečkou. Nový cíl – Rambam, nemocnice v Haifě.

Po té, co si vytrpěl čtyři hodiny na pohotovosti na příjmu a konečně dostal pokoj, bylo jasné, že ujet do nemocnice z našeho bydliště dvojnásobnou vzdálenost se vyplatí. Celkem vtipně Giyorovi opadla horečka ve chvíli, kdy jej přijali. A od té doby se cítí dobře, užívá si překvapivě chutné a oko těšící nemocniční stravy, dvou tichých spolubydlících a vycházek na mořské pobřeží. Když k tomu přidám, že je tam také rozhodně víc čisto než u nás doma, začínám se obávat, aby se mu chtělo vrátit :D.

O moc víc vám toho nenapíšu, protože mimino spí už od sedmi a já jsem unavená, což jsou hned dva dobré důvody, abych mazala do postele. Za tu dobu, co byl Giyora námi doma, jsme kromě návštěvy pláže Argaman v Akku zvládli i jednu procházku do lesa, kde už to opatrně začíná kvést. Přidávám tedy na pokochání i pár obrázků ilustrujících, jak u nás na severu vypadá začátek prosince ;).

• 

• 

• 

• 

•