Má trávníček na zahradě v Izraeli místo?

Dostali jsme od souseda od naproti elektrickou sekačku na trávu, už ji nepotřebuje. Raději se hrabe v autech než v hlíně a tak stejně jako jeho sestra, co bydlí v domě vedle nás, pořídil zelený koberec z umělé hmoty, alias umělý trávník, v Izraeli tolik populární.

Dar jsme uvítali, protože benzínová sekačka, co jsme vlastnili (dar od švagra, co přešel na umělý trávník před pěti lety), co chvíli chcípala a našich všehovšudy asi pětadvacet metrů travního porostu Giyora sekal i hodinu. Pořizovat novou nemělo smysl, protože téhle aktivitě se manžel věnuje tak třikrát do roka, jestli dobře počítám. Ale trávu zatím máme, takže svižnější sekačka se rozhodně hodí.

To „zatím“ neuvádím proto, že bych snad v budoucnu také uvažovala o té syntetické hrůze. Mám k ní silnou averzi a troufám si říct, že si to i přes nespornou spoustu výhod na zahradu nepustím nikdy. Nicméně takový přírodní trávníček v našich poměrech není jen „vyplnění plochy, kde nic pěkného nebo k jídlu nepěstuji“. U nás se i trávník musí pěstovat. Bez každodenního dvacetiminutového zavlažování během celého léta (rozumějte tedy půl roku…) by nepřežil. A když už má člověk zvažovat, s kým nebo čím se o měsíční příděl pitné vody podělí, dost možná se travní plocha okolo našeho domu smrskne na plácek dvakrát tři metry, na kterém každoročně postavíme suku. Teda ne že bychom kvůli trávě neměli, co pít. V Izraeli je to zařízené tak, že má každá domácnost měsíčně určitý počet litrů v paušálním poplatku podle počtu členů. Když vypočítané litry přešvihne, platí pak za každý litr zhruba čtyřnásobek ceny než je ta v paušálu. Zřejmě je limit celkem velkorysý, protože jsme v cajku i s žíznivými rostlinkami. Přešvihnem to pouze v měsících, kdy klukům napouštíme bazén nebo někde zůstane nepozorovaně něco téct. To pak Giyorův telefon a e-mail spamují zprávy z vodáren, že se nám točí hodiny jako zběsilé a jestli o tom víme. Vodou se určitě šetří, Izrael si hlídá, kolik kam odteče, ale běžný spotřebitel to nepocítí. Vody je dostatek k pokrytí všech potřeb, k zalévání zahrádky i sprše třikrát denně v horkých dnech. Paradoxně si „šetření vodou“ na spotřebitelské úrovni pamatuji víc z Čech. Ale možná to bylo jen u nás doma, kde se muselo šetřit úplně vším. Takže díky Bohu (a všem odborníkům z vodohospodářství Izraele ;)), že se tady teď máme takhle dobře a můžeme živit i trávníček.

A přidávám odkaz na prezentaci ze stránek velvyslanectví státu Izrael v ČR, která hezky vysvětluje, proč se vlastně teď máme tak dobře. Možná vás to bude zajímat:

https://embassies.gov.il/Praha/NewsAndEvents/Documents/Israel-GlobalLeaderinWaterTech_HR_TB_210x210_cmyk_cz_FINAL_nahled.pdf

I přes poctivé zavlažování to v Izraeli dávají ibišky mnohem líp než trávníček :-).

Les v Tal El v plném květu

Opakuju se, ale nemůžu si pomoct.  Odvezli jsme Neva do školky, mimino cestou usnulo a já neodolala a hned po průjezdu bezpečnostní bránou do Tal El (ano, máme kolem vesnice plot a bránu, jako spousta dalších v Izraeli ) hledala flek k zastavení. Po pár desítkách metrů jsem to zapíchla do lesa a zatímco mimino spalo, pobíhala jsem poblíž auta a fotila tu nádheru. Skoro půlka března, něco přes dvě hodiny od rozbřesku. Květena je zřejmě na špičce, krásnější to už být prostě nemůže. Škoda, že nejde vyfotit taky ta omamná vůně!

Pozdní odpoledne v lese za domem na začátku března

Mimino do nosítka mně na břicho, Nevo do nosítka tátovi na záda, protože i marod přece musí na vzduch, ale běhat pod vlivem paracetamolu ho nenecháme, a hurá aspoň do lesa za barák než zapadne sluníčko. Daniel kupodivu bez protestů klusal spolu s kocourama, co nás do té liduprázdné zeleně rádi doprovodili. Stálo to za to, kvést divoce kosatec jsem viděla prvně!

Takové malé připomenutí, že Izrael není jenom poušť :).

divoký česnek v Tal El v lese kousek za domem

sasanky na louce kousek za domem

divoká šelma v lese za domem. jmenuje se Jerry a je náš, ale divokej je fakt 🙂

Tal El, okolí domu

bramboříky a sasanky v Tal El za kousek za domem

planý kosatec v Tal El kousek za domem

a ještě jednou ten náš tygr, protože tady mu to prostě sluší ;). Jerry v lese v Tal El za domem

Na lovu opuncie

Opuncie je plod kaktusu, který se v Izraeli jmenuje sabres a říká se mu také cabar. Právě podle tohoto plodu v tlusté pevné slupce poďobané puntíky z miniaturních bodlinek, která skrývá sladké a šťavnaté ovoce, se říká „cabár“ také každému, kdo se narodil v Izraeli. Teď právě začíná sezóna, kdy opuncie dozrávají. Zralé plody jsou oranžové až červené z venku a sytě žluto oranžové uvnitř, s malými tvrdými zrníčky.

A proč se opuncie spíš loví než sbírá? Když už se vám bez zásadnější újmy podaří dostat plodu na dosah, rozhodně jej nemůžete jen tak sebrat. Maličké jehličky v dlaních a na prstech by vám neuvážený dotek nepříjemně připomínaly ještě hodně dlouhou dobu… Získat plod vyžaduje náročnou a hlavně velmi opatrnou manipulaci, ideálně v gumových rukavicích, které si sebou ale obvykle na výlety nebereme… Manžel cabár je naštěstí již docela zkušený lovec a vystačil si s párem klacíků. Zálesacká kudla se postarala o zbytek a můžem tak s Nevem s klidným svědomím onen začátek sezóny potvrdit. Daniel hlásil ze vzdálenosti dvou metrů, že mu to nechutná. Po dlouhém přemlouvání to nakonec aspoň olíz. Eitan vypadal, že by si dal, ale tomu jsem zatím nechtěla dát já.

Kdo si netroufá na lov, v regálech supermarketů je najde taky. Ale to má přece jen menší kouzlo 😉

Kaktus opuncie – „sabres“

Plod kaktusu opuncie

plod kaktusu – opuncie

Nevo prvně ochutnává opuncii

pod tlustou a pichlavou slupkou opuncie se skrývá šťavnaté sladké ovoce

moji čtyři „cabáři“ před cabarem 🙂

„Náš“ les v lednu

Naše vesnička Tal El se krčí uprostřed lesa Ahihud. Po odbočení z hlavní silnice k ceduli Tal El se po mírně klikatící se silnici přiblížíme k bezpečnostní bráně vesnice a hned po vjezdu jsme z obou stran obklopeni lesem. V zimním období, kdy hojně prší, teploty se drží pod dvacítkou a nehrozí žádné požáry, je ta pravá chvíle na procházku po takzvané „bramboříkové stezce“. V sobotu jsme se na ní vydali i my, ale to jsem kvůli šabatovým omezením byla bez telefonu a tudíž bez foťáku, tak jsme si tam pro jistotu zašli dnes znovu. Stezka je lemovaná  stovkami  metrů čtverečních zelených koberců s kvetoucími bramboříky. V záplavě převážně sněhově bílých květů se řidčeji objeví i narůžovělé a sem tam červeně zazáří další sezónní květinka – sasanka. Kdysi jimi bývala hustě posetá louka pod olivovníky blízko synagogy, ale už léta tam po červené není ani památky. Tak snad nám vydrží aspoň pohádkový les s těmi bramboříky! A jestli chcete vidět takovou parádu v Izraeli také, přijeďte někdy od druhé půlky ledna do poloviny března a zaskočte do některého z lesů v Galilei :-).

 

Štíři – nevítaní hosté

Štíři se objevují v obýváku (a doufám, že zůstane jen u toho obýváku!!) u nás doma v Tal El v průměru 2x ročně. Z naší rodiny si bolestivé bodnutí zažil manžel, a to v předchozím bydlišti, kde jsme ještě bydleli bez dětí. Bolelo to ukrutně, strávil nějakou chvilku v nemocnici na pozorování, ale v podstatě to nebylo nutné. Nabídli prášek na bolest, měřili tlak a za 4 hodiny šel domů. Tihle černí nejsou pro dospělého člověka smrtelně nebezpeční, je to jak bodnutí několika sršňů najednou. S dítětem je to horší a nejedna rodina v Tal El má s hospitalizací zkušenosti.

Neštítím se jich, ale ten jed ve mně samozřejmě budí respekt. Několik dní po jejich návštěvě jsme vždy opatrní, vyklepáváme oblečení, boty, prohlížíme postele. Pak obavy zas vyprchají, dokud další návštěva nepřipomene, že tu pořád jsou.

Nevítaný host u nás v obýváku

Zoo u nás doma

Začalo jaro. Už nespíme v mikinách s kapucí a než vstaneme do práce, bývá ložnice příjemně ohřátá od sluníčka. Optimální počasí pro víkendová grilování a exkurze po přírodních krásách země. Prší už jen opravdu výjimečně, dny se prodlužují a začíná to lákat na pláže. A teď trochu k negativům. Znáte rčení „na svatého Jiří vylézají hadi a štíři“ ? Tak teprve tady jsem ho myslím plně pochopila. Štírů jsme se přestěhováním bohužel nezbavili, naše kamenná podlaha se jim náramně líbí. Když jsem asi dva týdny po přesunu jednoho objevila při úklidu pod kobercem, byla jsem trochu otrávená, protože jsem naivně věřila, že mám se štíry vybráno na doživotí. To jsem si ještě pořád myslela, že jsou to líní a pomalu se pohybující tvorové, protože v pohybu jsem to do té doby neviděla. Nejsou… Jak jsem pak zjistila při kratší tůře po okolí, když tchán nadzvedl kámen, umí se to hýbat odporně rychle… Pak tu máme pavouky. Spousta!!! Začíná ze mě být odborník, protože tolik druhů, co jsme našli u nás v domě, možná za svůj život neviděla většina českých biologů. Dost jsme se lekli, když jsem jeden náš ranní objev „černý pavouk s červeným křížem“ zadala do googlu a bafla na mě černá vdova. Po týdnu jsme našli stejnou mrchu, tak jsme ji podrobili bližšímu výzkumu pod lupou a zjistili, že ta červená věc na zadku nejsou přesýpací hodiny, ale nějaký jiný obrazec. Čili sice taky vdova, ale její jed nás nemůže zabít a kousnutí prý bolí asi jako od včely… Ještě jsme se nezbavili šoku z potenciální černé vdovy a už tu byl další. Přijeli jsme večer z práce domů a, jako obvykle po příchodu do domu, začali opatrně prohlížet obývák. Giyora se s hlavou upřenou kamsi nad kuchyň začal dožadovat foťáku. Páč tu vdovu nám nikdo nechtěl věřit, rozhodli jsme se od té doby všechno fotit. Opatrně jsem mu ho podávala, instinktivně krčila hlavu mezi ramena a opakovala „co to je, co to je, co to je…“. Strach mi bránil se tím směrem podívat :). Fakt, že on působil dost nevzrušeně, pro mě nemá velkou informační hodnotu… Nakonec to byla roztomilá ještěrka. Jak je možné, že tentokrát není vůbec plachá a nechá nás přiblížit se skoro na dotyk, jsme pochopili později. Byla chuděra zřejmě vyděšená k smrti z toho, co jsme objevili za pár minut. Za dveřmi na věšáku visely tři bundy. Je to jedno z míst, které od začátku vyhodnocujeme jako rizikové. Giyorův návrh „já s tím zaklepu“, jsem po bleskovém přesunutí se do bezpečné vzdálenosti (asi 4 metry od místa), odsouhlasila. První silné třepnutí oddělilo od bundy černou věc velikosti žáby, která s plesknutím dopadla na zem. Tentokrát na pár vteřin zkoprněl i Giyora. V hlavě se mi honily všechny možné potvory, co jsem tu už potkala, ale žádná mi k té velikosti nešla přiřadit. Giyora s vytřeštěnýma očima střídavě zíral na zem a na mě. Pak z něj vylezlo: „No, tak to budeš asi hodně vyděšená, až uvidíš, co to je“. Ne, to přece není možný. To nemůže být ta tarantule, co jsme dva dny předtím viděli venku u branky. Za A, kudy by se sem něco tak velkého mohlo dostat. Za B, něco takového přece žije na zemi a neleze po zdi, vždyť je to moc těžké… Chjo. Může, dostalo a umí to lézt po zdi a nebyla to „ta“ tarantule, bylo to mnohem větší!!! Seděla jsem na stole, otočená k té věci bokem a sledovala po očku Giyoru, jestli to dostatečně hlídá a pacifikuje. Vynesl dlouhou tyčkou ven botu, do které se to schovalo, a trpělivě jsme počkali, až to botu opustí. Teprve pak jsem měla odvahu se na to jít podívat zblízka. Bylo to z té situace také trochu zkoprnělé, takže se to aspoň moc nehýbalo. Oba jsme to zkoumali s odporem i zájmem zároveň, takové věci člověk nevidí každý den. Ani tady to není nic obvyklého, i pro Giyoru to bylo poprvé. Mám prostě extra kliku :). Informací o dalším hmyzu vás ušetřím, protože jednak už je to moc dlouhé a jednak to asi čte i Háňa… :).