Rubrika: Jídlo

Minulý šabat jsme se do nich odhodlaně pustili. Byly skvělé. I když jsme je jak teď koukám plnili naruby .

Slíbený recept níže. Koncentrát z granátových jablek doma nemáme, nahradil ho koncentrát z datlí (silan). A i když jsem měla listy parádně veliké, vyšlo mi jich nakonec určitě aspoň 60. Asi jsme to množství náplně šidili .

Plněné vinné listy

Potřebujeme:

40 – 50 vinných listů, čerstvých nebo naložených

4 lžíce koncentrátu z granátových jablek

4 lžíce olivového oleje

šťáva z jednoho citronu

sůl

voda

Náplň:

2 hrnky kulaté rýže

1 cibule, nakrájená na jemno

1 rajče, nakrájené na drobno

4 stvoly jarní cibulky

svazek petržele, jemně sekané

2 řapíky celeru (řapíkatý celer), jemně sekané

30 lístků máty, jemně sekaných

čtvrt hrnku olivového oleje

šťáva z jednoho citronu

lžíce koření baharat

sůl

Příprava:

1 V míse smícháme všechny přísady náplně.

2 Pokud používáme čerstvé vinné listy, namočíme je na tři minuty do vroucí vody, přendáme do mísy s vodou s ledem a rozprostřeme na ručník k osušení.

Pokud používáme naložené, dáme je na 10 minut do teplé vody, opláchneme a zopakujeme ještě dvakrát. Poté rozprostřeme na ručník k osušení.

3 Plníme vinné listy. Položte list hrubou stranou nahoru a dejte na něj lžičku náplně. Obě strany přeložte tak, aby zakrývaly náplň, srolujte list a uzavřete. Listy skládáme těsně vedle sebe do kruhu v nízkém velkém hrnci.

4 V misce smíchejte koncentrát z granátového jablka, olivový olej, citronovou šťávu a sůl a přidejte vodu (celkové množství by mělo pokrýt listy vinné révy). Znovu promícháme a nalijeme na plněné listy.

5 Na listy vinné révy (přímo do hrnce) položte talíř, aby neplavaly. Přiveďte k varu, hrnec přikryjte a vařte hodinu a půl na mírném ohni.

Mám tu pro vás pro změnu jeden recept. Nebo spíš pro vaše děti, případně vnoučátka ;). Typicky izraelské jídlo to určitě není, ale zvlášť mezi dětmi je tu favorizované – kukuřičné řízky. Dřív jsme je sem tam kupovali jako mražený polotovar, jenže pak jsem si jednou přečetla složení… A začala googlit o recept, abych dětem oblíbenou pochoutku mohla dopřát bez zbytečných chemických přísad. Ukázalo se, že je to nejen snadné, ale i chutnější. Děláme je v průměru 2x měsíčně z dvojité dávky. Co se nesní hned, zamrazíme a na požádání ohříváme v toustovači – jsou jak přímo z pánve. Jedna drobná vychytávka, co udržuje náš toustovač stále čistý – napůl přeložený list pečícího papíru ;).

A teď už recept:

1 konzerva kukuřičných zrn nebo zrníčka ze tří klasů (konzerva má 335 gramů po scezení)

1 velké vejce

2 lžíce olivovévo oleje

¾ hrnku hladké mouky

4 lžíce strouhanky

½ lžičky soli

Strouhanka na obalení. V originálním receptu je navíc sezam, ale kluci ho neradi.

Kukuřici necháme v cedníku důkladně okapat. Následně umeleme v mixéru zhruba ¾ zrn na hladkou směs a vyklopíme do mísy. Přidáme zbylou část zrníček a všechny ostatní suroviny a mícháme, dokud se nespojí. Necháme hodinu odpočinout v lednici a pokud směs i po té vypadá příliš řídká na to, aby z ní šly tvarovat silné placky, přidáme ještě trochu mouky. Pak mokrýma rukama (to je důležité) tvarujeme asi 1 – 1,5 cm silné karbanátky, obalujeme ve strouhance a smažíme v hlubokém oleji. Dají se také vyskládat na plech potřený olejem, potřít olejem z vrchu a péct 20 minut při 190 stupních. Kuci jedli oboje, ale osobně mi smažená verze připadá chutnější ;).

Manžel to nějak zvládá bez zapatlání rukou tvarovat dvěma lžícemi. Mně to úplně nešlo (ano, on je v kuchyni stále výrazně zdatnější, co nadělám), ale osvědčilo se mi vytvarování kuliček o velikosti asi golfového míčku, které házím na plech vysypaný vrstvou strouhanky. Když mám zpracovanou celou směs do kuliček, postupně je rozplácávám a otáčím, až jsou hezky obalené.

Jako přílohu vřele doporučuji bramborovou kaši. A čerstvou zeleninu, která se v Izraeli podává tak nějak ke všemu ;).

Dobrou chuť a dejte vědět, jestli měly úspěch.

Období sklizně oliv na severu Izraele právě končí a my jsme si včas udělali zásoby na zimu a příští rok. Kromě dvou maličkých stromků, co jsme si vysadili před zahradou, jsem s Eitanem zvládla očesat i pár větviček z urostlých statných olivovníků, co zkrášlují okolí dětského hřiště pod nejnovější čtvrtí Tal El, ve které bydlíme. A další várku přitáhl Giyora s klukama, když cestou k lesu potkali dva zapomenuté olivovníky kus od již očesané velké aleje. Otrháváme zelené plody, co nejmasitější a bez kazů. Nakládáme každoročně do vody s deseti procentním podílem soli a přidáváme pokrájené citrony i s kůrou. Lze přidat feferonky, ale párkrát jsme to zkusili a bylo to tak šíleně ostré, že už to radši neriskujem. Aby to nebylo zase tak moc snadné, každou olivu před vložením do sklenice člověk musí naříznout, jinak by zůstaly hořké. Nevím, jestli napořád, ale určitě hodně dlouho. Místo nařezávání to jde praštit paličkou, ale to zas člověk riskuje, že by rozrazil i pecku. Ač se to stává výjimečně, protože jsou tvrdé jak kámen. Já jsem si oblíbila spíš ten jemnější způsob. Nakonec se to zakápne olivovým olejem a pak se čeká. Na hranici poživatelnosti dojdou asi po měsíci, ale určitě čím déle, tím lépe. Různé hrátky s vyměňováním nálevu jsou povoleny, ale neměly by být nutné. My to neděláme, takže vám nepovím, jaký to má vliv na chuť.

Nečekejte olivy jako ze supermarketu. Tyhle budou vždycky tvrdší a budou mít mnohem výraznější chuť, což ne každý ocení. Kluci se jich třeba nedotknou, zatímco nějakou vypeckovanou měkotu z konzervy si sem tam dají. Ale za zkoušku to stojí, když si příště přivezete pár hrstí třeba z návštěvy Jeruzaléma :-).

• 

• 

• 

• 

Absťák po talíři čerstvého hummusu dohnal i nás k vlastní výrobě. Obvykle se tím v Izraeli netrápíme, protože žádný z pokusů v cizině, kde jiná možnost nebyla, se ani vzdáleně nepodobal lahůdkovým produktům místních vyhlášených „humusáren“. Ale tak co naděláme v korona době, že.
Oku to lahodilo, chuťově to také vůbec nebylo zlé, jen to v mixéru vypadalo hustší než na talíři a pak už se nám s tím nic nechtělo dělat. V receptu tedy uvádíme vody méně, než přidal Giyora:

– 3 hrnky sušené cizrny
24 hodin ve vodě, aspoň dvakrát vodu vyměnit
Přecedit a v nové vodě uvařit, s lžičkou jedlé sody.
Vařit, než jsou zrnka tak měkká, že jdou snadno zmáčknout mezi prsty (u nás to trvalo asi hodinu a půl).
Necháme krátce vychladnout.
Většinu uvařené cizrny vybereme z vody do výkonného mixéru (zbytek necháváme vcelku na ozdobu), přidáme:

– půl hrnku tahini
– třetinu hrnku vlažné vody
– rovnou lžičku soli
– 3 stroužky prolisovaného česneku
– čtvrt lžičky mletého římského kmínu
– šťávu z jednoho citronu

Umixujeme do hladké hmoty. V případě, že je výsledek příliš hustý, přidáme trochu vody, v opačném případě tahini. Na talíři zdobíme podle chuti. Já mám kromě olivového oleje lžíci uvařené cizrny, mletou sladkou papriku a čerstvou petrželku. Servírovat s nakládanou i čerstvou zeleninou a samozřejmě olivami :-).

Receptů na šakšúku nebo Shakshuku je na českém internetu už tolik, že jsem se až divila. Ale tak je fakt, že na mém blogu by chybět neměl. Tak přibude ještě jeden, ten náš. Totiž mého manžela, protože u nás vaří výhradně on.

Na solidní porcičku pro pětaosmdesátikilového chlapa a jeho kojením pohublou a věčně hladovou manželku potřebujete:

2 lžíce oleje

25 g másla

1 červená paprika, čerstvá, křupavá a šťavnatá (nejlíp z některého jižně položeného izraelského kibucu)

2 velké cibule – a tím myslím vážně velké, aspoň jako tenisák. Sladké a vůbec ne palčivé, což se tady prostě považuje za běžnou cibuli, ale kde a jestli se to dá v pořídit v Čechách, to netuším.

8 – 10 menších rajčat, uzrálých pěkně do červena (ideálně pod izraelským sluncem)

hlavička česneku – ano, opravdu dáváme tolik, máme česnek rádi. A rozhodně to nechutná jako česnečka.

4 vejce

1 rajčatový protlak

½ lžičky soli

¼ lžičky římského kmínu

½ lžičky pepře – ale na to bacha, protože co si pamatuju, pepř má v Čechách o dost větší grády

hrst čerstvé zelené petrželky

Na velkou hlubší pánev s olejem a máslem hodíme nahrubo nakrájenou cibuli a papriku, asi tak centimetrové kostky. Pozvolna opékáme na mírném ohni. Trvá dost dlouho, než to změkne, klidně půl hodiny, a stačí to jen sem tam zamíchat, tak i takový antitalent na vaření jako jsem já, stihne oloupat česnek a nakrájet ho na silnější plátky a rajčata na kostičky. Tvrdé středy (ten kus za stopkou) nekompromisně vyhazujeme. To se manžel vždycky rozčiluje, že když se použijou rajčata z konzervy (jo jo, je to na šakšúku u nás úplně legální varianta), že tam je to i s tím. Když je cibule měkká, přihodíme česnek, ten je opečený fofrem. Pak rajčatový protlak, koření a čerstvá rajčata. Necháme to pěkně podusit po pokličkou, než jsou rajčata měkká. A blížíme se k závěru. Rozklepneme do toho vejce, každé do své čtvrtiny pánve, opatrně, aby nám neutekl žloutek. Necháme ještě chvilku pod pokličkou, aby se vejce dostalo do stadia, ve kterém nám nejvíc chutná, což je v našem případě něco jako „na hniličko“. Na velké finále tu parádu posypeme nasekanou čerstvou petrželkou a můžem podávat. Báječně se k tomu hodí smetanové sýry, já nejradši Labane, ale jde i cottage a umím si to představit i s Lučinou.

Dá se udělat i suchá varianta bez čerstvých rajčat, s dvěma protlaky. To se pak vajíčko neklepe navrch, ale zamíchá se dovnitř. Výsledkem je podle mě lečo bez klobásy a moc to nemusím, ale manžel i tenhle pokrm stále nazývá šakšúkou a pochutná si na tom rád.

Tak dobrou chuť :-).

Zatar je po soli a pepři koření, které u nás v kuchyni používáme úplně nejvíc. Jemně aromatickou směs bylinek obohacenou o opražené sezamové semínko přidáváme do zeleninových salátů, sypeme na hummus a různé smetanové nakyslé sýry, jako je třeba „Labane“. Pita chléb se zatarem jde koupit na každém rohu, ale patlají to po vrchu a je z toho dost bordel. Proto si tohle zatarové „pesto“ doma děláme sami a mažeme to dovnitř: smíchám olivový olej s citronovou šťávou a pořádnou hrstí zataru tak, aby se vytvořila řidší kaše. Citronu dávám skoro stejně jako oleje, protože ho máme rádi a roste nám na zahradě, tak s ním nemusím šetřit :-). Ale je to na chuti každého. Směsí pak bohatě potřu vnitřek pita chleba. Dávám tři až čtyři kávové lžičky do půlky pity. Hodí se silnější pita, ta líp nasákne tu tekutinu, to dá rozum, že jo. V ideálním případě takhle přichystám čerstvě koupené pita chleby a nacpu tím mrazák. To je pak rychle hotová svačinka :-). A kupodivu ji ochotně jí i náš vybíravý Daniel. Já pita chleba nijak nemusím, ale v téhle variantě mi chutná moc. Dokonce mi to stojí i za to dlouhatánské požehnání, co se po chlebu má odříkat (a které mě zatím jinak dost úspěšně od pečiva odrazuje :D).

Když říkám, že hummus se u nás spotřebovává na kila, nevtipkuju… Tady je důkaz :-).

Tahle cizrnová kaše (bohužel tovární výroby, protože nic jiného děti nepozřou) tvoří zásadní potravinu v jídelníčku mých dvou starších. Baští to nejradši jen tak, kydnuté do misky. Daniel si na to výjimečně nechá nasypat zatar, Nevo i červenou papriku a zalít olivovým olejem. Do toho krutony z bílého chleba – aspoň ty jsou domácí 😉. My s manželem preferujeme čerstvý, který rozhodně doporučuju každému, kdo se odhodlá hummus vyzkoušet. Ale kdyby z nějakého důvodu čerstvý neklapl, tenhle kyblík Achla humusu taky není k zahození ;).

 

Jak začít den v Izraeli? Třeba skvělou snídaní pro dva v kavárně Landver’s – vejce dle přání (v mém případě míchaná s osmaženou cibulkou, rajčaty a sýrem), listový salát, zeleninový salát, tuňákový salát, guacamole, krém z halvy, smetanový sýr, feta, labane se zatarem a vařenými zrnky cizrny, jogurt s musli a medem, ovocný džem, máslo, čerstvě upečený bílý nebo celozrný chléb, fresh juice a místní výborné capuccino. Podobné menu nabídne třeba síť kaváren Greg nebo Café café.
Dobrou chuť 🙂