Rubrika: Konverze k judaismu

Samotný rituál koupání v mikve byl tak moc narušený zmatkem a myšlenkami okolo dětí, že k nějakému spirituálnímu zážitku měl na míle daleko. Uklidnila jsem se až v místnosti, kde jsme se s dalšími nevěstami chystaly na naše svatby. Eitan po nakojení spokojeně usnul a kluci byli pod Giyorovým dohledem vzorně přilepení k tabletům. Dostavil se pocit příjemné duševní čistoty nepodobný ničemu, co jsem do té doby znala. Takhle si najednou po skoro 40 letech života vykročit s novou identitou vůbec není k zahození. Zpětně jsem si zpomaleně promítla zážitek z mikve – jak mi rabínka žehná po prvním oplachu v mikve, jak se mi nedaří ponořit v tom hábitu a po druhém pokusu se vynořuju se všemi vlasy přes obličej. Jak se mě soudci ptají, jestli silně, ale opravdu silně věřím v Boha a já si připadám, že je vidím i slyším přes sklo akvária nebo tak něco. A že jsem na ně nahoru z té vody zírala fakt jak polapená ryba, horlivě přikyvovala, jak kdyby tam stál samotnej Bůh a následně zmotala i to nejprimitivnější požehnání, které skoro rok říkám několikrát denně. Přišlo mi to celý komický, jak jsem tak na sebe koukala do zrcadla, fénovala si vlasy, po dlouhé době na sebe plácala make up a téměř vyschlou řasenkou, co měsíce doma ležela ladem, zkoušela malovat řasy. Ty jo, já se tu fakt chystám na svatbu! S tím samým chlapem, kterého jsem si vzala před víc než sedmi lety na zámku v Brandýse nad Labem, protože v Izraeli by mě coby nežidovku s židem nikdo neoddal.

Podle instrukcí od rabinátu jsme donesli kidušové víno, pohárek na něj, snubní prstýnek pro mě, ktubu, kterou jsme dostali při uzavírání termínu svatby, a křehkou sklenku zabalenou do papíru a alobalu, v igelitovém sáčku. Tu skleničku koupil Giyora v judaice, speciální svatební – na rozšlápnutí. Je tak křehká, že domů na pití by si to koupil jenom magor. Mohlo nám hned dojít, že v běžných obchodech to nenajdem.

Než rabíni vyřídili vše potřebné od svatebčanů, uběhly dlouhé tři hodiny. Pro děti byly samozřejmě třikrát delší než pro nás. Kdo rozhodl, v jakém pořadí se páry budou oddávat, rozhodně na prcky ohledy nebral. Šli jsme až poslední. Když se konečně čtyři silní chlápci chopili sloupků chupy (baldachýn pro židovský svatební obřad), byl téměř nadlidský úkon kluky ještě udržet, aby pokud možno nerušili oddávání aspoň párům před námi. Bylo půl druhé, kluci byli unavení a přejedení krekrů a na střídačku nás přemlouvali, že už chtějí jít na hřiště, které jsme jim slíbili, když vydrží. Vysvětlování o tom, že to je pro nás důležité, se setkalo s mnohem menším úspěchem než to hřiště… Eitan už se taky hlásil k světu a v kočáru ho to přestávalo bavit. Začínala jsem mít vážné obavy o tom, jak to bude vypadat, až přijdeme na řadu my, co bude s dětma…

Tak jo, už to přišlo. Giyora naprosto bezostyšně požádá jednu z nevěst, ať nám mrkne na Eitana a jdeme si stoupnout pod chupu. Začínám se třást a hrnou se mi do očí slzy. Moment dojetí hned v zárodku zarazí kluci a vrhnou se pod chupu za námi. Obavy z nahánění zmizelých dětí byly zbytečné, oba se nám motají pod nohama. Příliš unuděný na to, aby aspoň vteřinku stáli. Věší se nám na ruce, klekají na kolena, šťouchají do sebe, strkají se. Snažíme se je od sebe držet tak, aby použité násilí nebylo vidět, a přitom udržet pozornost na oddávajícím rabínovi. Pozitivní je, že se rabín prckama ani pokřikujícím Eitanem z kočárku absolutně nenechává znervóznit, negativní, že tu řeč spíš prodlužuje než krátí. Pamatuju si jen, že mluvil o poslání v Giyorově jméně a že teď jsme teda Giyora a gijoret :-). Dostávám prstýnek, na který mám nastavit ukazováček. To jsem netušila a vedle stojící rabínka mi po marné snaze to vysvětlit prostě bere ruku a šteluje ten správnej prst. No, to aby se o zábavu nestaraly jenom děti… Prstenem jsem zasvěcená a sňatek je uzavřen. Plním přání staré paní, co prosila o požehnání pro syna a pronáším jej šeptam směrem k ní tak, jak nejlíp dovedu. Děkuje mi dojatým úsměvem. Giyora mi předává ktubu a rabín pronáší sedm svatebních požehnání. Pak mě muž napojí vínem z přivezeného pohárku. Bohužel nealkoholickým, něco tvrdšího by v tu chvíli bodlo. Jako poslední krok obřadu Giyora pravou nohou rozdupne tu zabalenou křehkou skleničku, coby připomenutí zničení chrámu. V tuto chvíli by měla začít „hostina“. Ale my jsme rádi, že jsme volní! Ehm, totiž svoji :). Zobnem z přivezených krekrů, co se už do dětí nevešly, příjímáme několik gratulací od přítomných (oddávající rabín nám přeje do roka dvojčata holčičky, huh!) a rychle se dekujeme pryč. Giyora doveze kluky na několik bloků vzdálené dětské hřiště a já tam klušu s Eitanem v kočárku. Přestávka na sváču pro nás dospělé a Eitana. Ti zbylí dva jsou stále přecpaní krekry. S Giyorou se házíme do civilu a hurá do Haify, kde si užijeme na pláži něco přes hodinu do západu slunce. Vdaná Yael už pěkně s šátkem na hlavě, jak si to natrénovala. Vůbec jsme toho natrénovali hodně. A teď nás pustili z cvičiště na bojiště, tak snad bude lehko :-).

Druhého ledna, přes měsíc od úspěšného složení testu, jsme se s Giyorou opět vydali na rabinát, abychom si domluvili detaily svatby. Giyora nesl potvrzení, že není potomek Cohena, to by si totiž gijoret (žena, co konvertovala k judaismu) vzít nesměl. Vtipné, že to prověřují až teď, po skončení kurzu. Pro potvrzení židovského původu měl přinést ktubu z prvního manželství, kterou ale nenašel, tak jsme čekali, co na to soudce a trochu po izraelsku doufali, že „se to ňák vyřeší“… Soudce se na to netvářil, i když se celkově tvářil o dost líp než při zkoušce v roli zlého policajta, ale vážně se to nakonec „nějak vyřešilo“ :-). Stačilo potvrzení o rozvodu, které ve spisu bylo, jen to Giyoru poslal okopírovat pro vložení do jiného spisu. Ještě chybělo moje potvrzení o absolvování kurzu pro nevěsty, respektive aspoň lekcí nutných pro vstup do mikve – bazénku pro rituální lázeň židů. Do mikve má před tradiční židovskou svatbou vlézt každá nevěsta (i když ne všechny to dělají) a v mém případě to byl i poslední krok k úspěšně dokončené konverzi. Eitan tentokrát proti návštěvě na rabinátu nijak neprotestoval a celou hodinu a půl spokojeně prospal v kočáru.

Jsme v Izraeli, takže by bylo divné, kdyby se to nějak nezkomplikovalo… Pod vodu do mikve se mnou pro novou identitu museli i Eitan a Nevo (Daniel ji dostane, až ho budeme moci začlenit do náboženského vzdělávání). Že Nevo musí projít maličko otravným obřadem, protože obřízku absolvoval v době, kdy jsem ještě v procesu konverze nebyla, jsme věděli. Ovšem nevěděli jsme, že to trapné píchuntí minijehličkou má oprávnění udělat jedinej rabín v celý zemi a to v Tel Avivu v neděli jednou za 14 dní… A protože tu jedinou neděli, kdy k tomu mohlo dojít před svatbou, byl Giyora ještě na výletě a já s Eitanem a Nevem odmítla tu dvouhodinovou cestu tam a zpátky sama absolvovat, smířili jsme se s tím, že Neva holt vymácháme někdy jindy. I tak jsem mu slíbila, že pojede s námi, abychom ho na to zkusili nějak připravit. A koneckonců, jsme v Izraeli, takže třeba se to nakonec „nějak udělá“ :-). Slečna zmínila jistou mizivou šanci, že ten rabín by teoreticky mohl být na místě svatby…

Ze svatby jsme nedělali žádnou událost a využili jsme možnosti vzít se přímo v budově mikve. Místo, kde se dá vykoupat v mikve a rovnou se tam nechat oddat, je (no, to byste nečekali, že) jedno jediné v celé zemi… A to v Hod Hasharonu, kousek od Tel Avivu. Měli jsme tam být v 10:30 dopoledne, což znamenalo cestu v ranních zácpách, čili jsme místo necelých dvou hodin jízdy autem raději počítali s třemi. K Nevovi a Eitanovi se neplánovaně přidal i Daniel, když se v noci před svatbou vzbudil bolestí ucha… Dostal lék na bolest a antibiotika, která nám (naštěstí) zbyla v lednici po léčení stejného problému tři týdny zpět. S tím, že jsme doufali, že stejně jako předtím zabere hned první dávka a k doktorce zajdeme dodatečně. Do školky jsme ho ale samozřejmě poslat nechtěli. Cesta proběhla v pohodě, antibiotika evidentně zabrala, zácpy byly v normě a i přes to, že jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním proti plánu, jsme dojel včas. Na místě nás čekalo několik rabínů a rabínek, co se nějakým způsobem účastnili v různých rolích procesu. Dozvěděli jsme se, že se bereme my a ještě tři páry a že rabín, co má štípnout Neva, je na místě a tudíž jdeme do mikve já, Eitan a Nevo.

Příprava na mikve není žádná sranda, večer před vykoupáním jsem strávila dvě hodiny důkladnou péčí o své tělo a obličej. Vlasy musí být čerstvě obarvené, žádné odrosty. Přesné instrukce jsem měla od Shuvy v rámci jedné z lekcí kurzu pro nevěsty.

Rabínka se speciálním oprávněním pro doprovázení židovek vstupujících do mikve (v hebrejštině „balanit“) mě odvedla do koupelny s vanou, odkud vedly dveře přímo k mikve. Musela jsem se osprchovat, umýt mýdlem, opláchnout vlasy a důkladně je pročesat. Vyšla jsem z koupelny k mikve a rabínka si ode mě vzala ručník, do kterého jsem byla zabalená. Nahá jsem po prudkých schodech sešla do bazénku s příjemně teplou vodou o velikosti asi tři na tři metry. Zapomněla jsem všechno, co jsem se učila, tak jsem jen poslušně následovala instrukce. Jít ke stěně, kde je zábradlí, chytit se a s poklonou klesnout na kolena, abych se kompletně ponořila včetně hlavy a vlasů. Pak zpátky do koupelny, kam mi přivezli kočár s Eitanem a přivedli Neva, že je taky prvně musím omýt pod sprchou včetně hlavy. Eitan z toho byl vykulenej, ale než si stihl postěžovat, už si navýsost spokojeně hověl nahý v kočárku v osušce. S Nevem to bylo horší, hystericky řval a pral se s námi, že nechceeeee sprchu, nechceeeee mýt hlavu, nechce nic. Bylo mi ho líto, ale na nějaký vlídnější přístup prostě nebyl čas. Já dostala podivný gumovo šusťákový oblek zahalující mě od krku až skoro po paty, s dlouhými rukávy. Tenhle ponor do mikve je za účasti rabínů, kteří mi, jestli to úspěšně zvládnu, přišijou už navždycky novou židovskou identitu. Prvně jdu znovu sama, v tom županu. Když jsem dole, vcházejí rabíni. Asi vtipkují, ale jsem tak nervní z pobrekujícího Neva v koupelně a rozhaleného Eitana, že nastydne, že je moc nevnímám. Každopádně první ponor se mi nepovedl, ta gumová věc nadnáší, rabínům se to nepozdávalo. Podruhý jsem se snažila víc, to už mi uznali. Pronáším požehnání a je ze mě židovka. Odteď jsem oficiálně Yael, dcera Avrahamova (žádný obavy, tatínku, tvoje Monička taky budu navždycky). Další na řadě je Nevo, řvoucí, že nechceeeee, i když teplá voda v mikve ho maličko klidní. Beru ho podle instrukcí pod rameny zády k sobě, čelem k dajanům a poctivě celého ponořím do vody. Samozřejmě i s hlavou, což nesnáší, tak zas přidal na řevu. Ale má to za sebou, rabínka ho bere osušit a obléknout. Teď Eitan. Můj čtyřměsíční cvalda se zvědavě se rozhlíží po okolí a všech přítomných. Stejně jako jeho o tři roky staršího bráchu ho na setinu vteřiny potopím. Po vynoření se tváří vteřinku překvapeně, tohle nečekal. Ale hned vzápětí dává veselým úsměvem žehnajícím rabínům na srozuměnou, že to vlastně byla prča a dal by si to zas.

Nevo se vrátil k Danielovi a k tabletu, který jsem povolila, než se k nim po mikve zase připojím. Za půl hodiny jsem už byla u kluků, po kojení Eitana, s vysušenými vlasy, jemným make upem. V džínově vypadající sukni a bílé saténové halence, co jsem narychlo pořídila dva dny před svatbou. Pokrývku hlavy oficiálně mám mít až jako vdaná židovka, tak jsem po víc než dvou měsících byla bez šátku s vlasy staženými do hladkého culíku. Šátek mi na hlavě chyběl, ale neměla jsem nic, co by se hodilo, tak jsem využila možnosti být bez. Kluci dostali od jedné z přítomných dam krásné ručně uháčkované jarmulky, kterými nahradili ty, co jsme dovezli z domova, a poctivě si je celou dobu střežili na hlavách. Čekání na obřad bylo dlouhé, děti tam vůbec neměly, co dělat. Teda když nepočítám zobání krekrů, sušenek a skákání ze schodů. Vlastně je zázrak, že ty tři hodiny od mikve k obřadu nějak vydržely. I když ke konci jsme je museli už hodně prosit a slibovat, že je pak vezmem, kam budou chtít.

O samotném obřadu bude koukám další článek, protože už teď je to nějak dlouhý :-). Tak aspoň napíšu, že se nám nudící se děti tlačily pod nohama, pošťuchovaly se mezi sebou, občas jsme očima bádali po místnosti, kam to zmizely. Eitan sem tam pokřikoval z korbičky kočárku, ve které se ho snažila zabavit jiná nevěsta čekající na svůj okamžik. I přesto jsem se zvládla dojmout, uronit pár slziček štěstí a dokonce požehnat jedné staré paní, aby se její padesátiletý syn už konečně oženil. Prosby pod chupou mají údajně ohromnou sílu. Zkazit tím snad nic nemůžu, tak proč to nezkusit :-).

Uvažování o tom, že se do konverze pustíme, začalo dlouhé roky před tím, než na to opravdu došlo. Vlastně hned ve chvíli, kdy jsme se rozhodli natrvalo usídlit v Izraeli, čili ještě před naší svatbou někdy v druhé půlce roku 2011. Izrael je židovský stát a i když demokratický, existuje minimálně jeden dobrý důvod, proč mít židovskou identitu. Pokud ji nemáte, nedostane se vám v Izraeli tradičního židovského svatebního obřadu. Ne že bychom měli dojem, že to je tak kritické, dokonce i židé nezřídka prchají se oddat někam do zahraničí, aby se obřadu vyhnuli. Ale co kdyby o něj naši případní potomci stáli? Další důvod byl, že manžel tvrdil, že bohužel existuje jistá poměrně velká část obyvatelstva, která se na nežidovské občany dívá s lehkým pohrdáním… A ano, opravdu jsem se s tím sem tam setkala (a nebylo to od ortodoxních věřících). Což o to, mně to bylo fuk, ale opět jsme u těch potomků – určitě bych je toho ráda ušetřila, jestli můžu. Maminka mě sice vždycky varovala před tzv. „pánbíčkáři“ s vážnými obavami, abych se k nim nikdy náhodou nepřipojila (haha, obávala se správně :-)), jenže všichni ti, které jsem v Izraeli poznala, působili jako moc fajn lidi, kterým náboženská praxe nezpůsobila v životě žádnou vážnou újmu. Dokonce snad i naopak… Navíc ten rok došlo v mém životě k několika zásadním změnám (jemně řečeno, ve skutečnosti se mi převrátil život naruby) a díky tomu vzalo mé dlouholeté až extrémně ateistické vnímání světa za své. Ochotně jsem přijala možnost, že existuje něco nad námi. Připadala jsem si hloupě, že o náboženství vlastně vůbec nic nevím, a trochu se i zlobila, že se mi nedostalo žádného vzdělání v tomhle směru. Začala jsem se zajímat, vyptávat, číst. A pojetí Boha v judaismu se mi zamlouvalo. Dalším důležitým faktorem rozhodně byla zvědavost. Co vede židy k tomu, že provozují tak náročnou náboženskou praxi? Že dobrovolně dělají všechny ty divné věci (a to jsem zdaleka netušila, co všechno :D), že se specificky oblékají, důkladně dodržují zásady košér stravy a o šabatu si ani nerozsvítí? A ještě se většinou dobrotivě usmívají a působí spokojeně? Vždyť to je naprosto proti logice. Chci vědět, co za tím je!

Když jsem si k tomu přidala, že proces sám skoro nic nestojí, nikdo mě k němu nepřemlouvá a můžu to kdykoliv zabalit, nebylo, co řešit. Už nevím od koho a jak jsme dostali kontakt na česky mluvícího rabína v Haifě a po bláznivých měsících, kdy jsem z různých často nepříjemných důvodů pendlovala sem tam mezi Českem a Izraelem, jsme si dohodli schůzku. Bylo to milé setkání s milými lidmi, nicméně jsme se dozvěděli, jak je proces náročný a dlouhý, jak moc si musíme ujasnit, že do toho chceme jít a že manžel to celé musí absolvovat se mnou, protože sice je žid rozený v Izraeli, ale jeho rodina měla k praktice judaismu skoro stejně daleko, jako ta moje. A že vzhledem k tomu, že nemám občanství, je náročné i začít. Dostala jsem tipy na doporučenou četbu a byli jsme přesměrování na vrchní rabinát v Haifě. Jemu předsedající rabín pouze potvrdil, co nám bylo řečeno. Proklepl mě z historie, vyplnil s námi spoustu formulářů a informoval nás, že když chce začít kurz gijuru někdo, kdo nemá občanství, předpokládá se, že začne judaismus praktikovat dávno před tím, než o možnosti zahájení kurzu bude rozhodovat komise. Sehnali jsme potřebné dokumenty, ale… stavěli jsme dům, učila jsem se 4x v týdnu 3 hodiny večer po práci hebrejštinu, pak se narodil Daniel, pak jsem se vrátila po mateřské do práce a krátce na to znovu otěhotněla, pak se narodil Nevo… A já ne a ne sesmolit těch pár řádků do dopisu vysvětlujícího, proč jsem se rozhodla konvertovat právě k judaismu. O nějakém začátku praktikování ani nemluvím. A pak návrat po další mateřské do práce, konečně získání občanství, ale zas věčně marodící děti a marná snaha obstát v plnění pracovních úkolů. A pak vyhazov… Září. Já bez práce výhledově minimálně na půl roku. Izraelský Nový rok. Hebrejština na slušné úrovni. Bylo jasné, že přišel ten správný čas. Jeden telefon, schůzka na vrchním rabinátu, otevření nového spisu a přihláška na právě odstartovaný kurz gijuru v blízkém městě. První Yom Kipur, který Giyora strávil skoro celý v synagoze. A první šabat na zkoušku. Pak první lekce. Sympatický mladý rabín nám servíroval příběhy z Tóry na stříbrném podnose, nešlo se pro to nenadchnout. Bližší seznámení s rabínem naší vesnice a jeho ženou – a další nadšení, jací to jsou prima lidé. Studium mě bavilo moc, jak v kurzu, tak s paní rabínovou. Začít praktikovat ve všedním životě bylo horší, ale pamatovala jsem na větu kamarádky, která měla náboženské vzdělání až do 18 let věku: „Je to těžké, ale je na tom něco moc krásného“.

Bylo i pár momentů, kdy jsem se vztekala a chtěla se na to vykašlat, hlavně v prvním půl roce. I manžel měl slabé chvilky, ale pokaždé jsme to nějak rozdýchali a nevzdali to. A možná právě v těch slabých momentech jsme se toho naučili nejvíc – o sobě i o víře. Jak přibývaly znalosti, rostlo zároveň i porozumění a respekt k praktikujícím. Osobně jsem dostala mnoho důležitých lekcí – pochopila jsem, že i když něco není racionální, může být racionální to udělat, protože mi to něco přinese – dobrý pocit, úsměv, chvilku soustředění, chvilku zklidnění nebo prosté cvičné protočení mozkových závitů. Že může mít člověk radost i z úplně běžných úkonů, které dělá x krát denně – když je 25 hodin dělat nesmí. Jak se můžeme těšit třeba i na obyčejné luštěniny – když si máme dát týden bez nich. A že mi vyhovuje mít v životě řád a pevné hranice.

A jestli jsme se obávali, že se nám to zalíbí? Ne, neobávali. Věřili jsme, že nemáme, co ztratit, jen získat. Že to spolu zvládneme, ať už proces doděláme nebo ho vzdáme, ať už se z nás stanou praktikující věřící nebo ne. A i když se nekonalo žádné prozření nebo osvícení, které by mi usnadnilo pochopení Boží existence, nakonec to nevadilo. I tak věřím, že jsem na správné cestě a že Bůh je s námi 🙂

A je to tu, středa 28. 11. 2018, téměř 15 měsíců od začátku konverze k judaismu. Znalostní skóre nic moc. Všech pět pokusů projít celou učebnici gijuru skončilo na páté stránce, kde vždycky Giyora v půlce věty usnul. Když jsem se pokusila sama, usnula jsem již v půlce první strany. Modlitby – mno, několikrát se mi ráno téměř podařilo dočíst ranní sérii požehnání. A o posledním šabatu jsem si zas sama poseděla v ženské části synagogy nad svou modlitební knížkou, kterou jsem tam navíc zapomněla. V úterý večer jsem se Shuvou prošla aspoň desatero, třináct článků víry a pár z devětatřiceti zakázaných činností o šabatu. Na spaní mi zbylo pět hodin s přestávkami na kojení. Giyora si užívá nejnabitější týden v roce, stihl spát hodinu. A to má deficit již z minulého týdne…

Den začal tím, že jsme zaspali. Giyora byl v synagoze, já zamáčkla budík napůl v bezvědomí. Ve třičtvrtě na sedm Daniel nesměle otevřel dveře ložnice s tím, že venku už je světlo. Giyora se právě vrátil a společnými silami jsme vypakovali Daniela na bus do školky, který naštěstí přijel se zpožděním proti obvyklé době. Měli jsme třičtvrtě hodiny na výpravu Neva, mojí a Eitana, abychom v 8:15 nabrali rabína Noama. Hlavní rabín v Haifě, co jsme s ním mluvili na začátku září se projevil, že by bylo fajn, aby nás tam Noam doprovodil, když nás vedou procesem, a Noam rád souhlasil.

Vysadili jsme Neva ve školce a vyrazili směr rabinát Haifa. Test byl v deset, my dorazili před půl, tak jsme si s Giyorou ještě sedli na snídani. Noam šel rovnou na rabinát a protože rabín Moshe už tam čekal od devíti a věděli jsme, že se s Noamem dobře znají, nebylo nám to ani hloupé, že ho necháváme jít samotného. Při snídani v malé kavárničce, kde jsme si nesměle nechali předložit certifikát o kašrůtu, když jsme si všimli, že ten vystavený je prošlý, mě Giyora zasvětil do aktuální kapitoly Tóry (parašat Šavua), protože jsme předpokládali, že se na to zeptají. Eitan se vyspal cestou a taky chtěl snídani. Spěchali jsme nahoru zbytečně, Katya a Meir, kteří byli před námi na devátou, ještě stále seděli v přípravné místnosti. A seděli jsme tam spolu ještě třičtvrtě hodiny. Katya je v podobné situaci jako já, ale přece jen se jí podařilo zamakat víc na modlitbách, požehnáních a návštěvách synagog. Účast na hodinách má poctivou, přestože doma mají tři malé děti. Když po dvacetiminutovém rozhovoru s dajany čekali na rozhodnutí, měla jsem už nervy na pochodu. Jednak Eitan absolutně nespolupracoval, byl mrzutej, pokřikoval a nespal, a jednak už to trvalo opravdu dlouho. Katya a Meir dostali další tři měsíce studia a nový termín…

A je to, jsme na řadě. Moshe nás volá dovnitř a polohlasem sděluje, že nás s Revital vychválili až do nebe, že máme od nich skvělej report a že my to dát musíme. Protočila jsem panenky, že akorát budou mít soudci moc vysoký očekávání (no mně se člověk nezavděčí, co…) a s kočárem s Eitanem třeštícím na mě oči, jsme vstoupili. Noam i Moshe seděli s námi proti třem dajanům. Prostřední, co byl za drsňáka, se do mě hned pustil:

„Máš šátek, koukám. Proč?“

„Zkouším to poslední dva týdny, jako cvičení“

„A co, jaký to je? A mohla bys v tom chodit pořád?“

„Padá to. A trvá mi hodinu, než vyberu něco na sebe. Ale jo, mohla bych v tom chodit pořád.“

Smějou se, prý to je známá součást procesu.

A jedeme, historie… Matky a otce židů jsem samozřejmě vysypala z rukávu, kdo byli Levi a Reuben jsem také věděla, kolik dětí měl Jákob též v poho. Proč se židům říká Yehudim jsem už neřekla úplně přesně, ale ještě to šlo. Které svátky nejsou z Tóry, to jsem trefila, ale zařadit ten Purim a Chanuku někam na časové ose už vůbec. Nevzpomněla jsem si, jak se hebrejsky řekne ten zatracenej svitek Ester, co jsme na Purim louskali tři hodiny, i když v synagoze to mají do hodiny přečtený. Pak hodně o šabatu – proč v jedné variantě desatera je „pamatovat“ a v druhé „střežit“ šabat a jaký je v tom rozdíl, z čeho vychází zakázané činnosti, několik vyjmenovat, říct, co ležícího na stole je mukce, čemu se žehná při kiduši… To naštěstí přešlo k tomu, jak to děláme my a odkdy dodržujeme šabaty, čímž jsme určitě získali plusové body. Košér kuchyně a strava od Pesahu také udělala dojem. Několik otázek k modlení – co denně říkám, dělám, říct zpaměti pár konkrétních požehnání nad pokrmy, před a po jídle. Být tam Revital, asi mi utrhne hlavu, dobře jsem si vzpomínala, že nám při lekcích říkala, že to a to je oblíbená otázka – ale odpověď na ní jsem si nevybavila. Když jsme vycházeli ze dveří, volali na Giyoru, ať mě laskavě tu historii doučí, když to učí ve škole, že to je ostuda. Ujistila jsem je, že se o to nespočetněkrát pokoušel, že ostuda je to jenom moje, protože si to prostě nepamatuju. Minimálně čtyřicet minut jsme tam byli. Do toho pokřikující a pobrekávající Eitan, kterého jsme si s Giyorou předávali z ruky do ruky… Můj celkovej dojem byl vyloženě příšernej (přitom když to teď čtu, tak jsem toho i dost věděla :D). Zlí nebyli, to ne, určitě se nesnažili nás potopit. Když Moshe vyběhl za námi s úsměvem, že to vypadá, že to máme zdárně za sebou, nevěřila jsem mu. A když nás soudci po krátké poradě zavolali zpět do místnosti, úsměvy od ucha k uchu zářily na všech tvářích. Stála jsem proti nim s pohledem žačky, co proškrtala náhodně americkej a/b/c test a vůbec netuší, co může být výsledkem. Když mi soudce, který byl při dotazování za tvrdého policajta, oznámil, že jsme prošli, vyhrkly mi slzy štěstí. To není možný, vážně jsme to dali, vážně hned na poprvé! Prý ví, že máme mezery, ale že taky rozumí tomu, že ta naše cesta není úplně bez překážek a že vidí, že se snažíme a děláme, co můžeme.

Následoval mini ceremoniál, při kterém jsem po soudci opakovala slib, že budu dodržovat přikázání jak z Tóry tak od vzdělaných. Na závěr jsem slavnostně pronesla Šema Jisra´el. To všechno samozřejmě s příležitostným popotahováním a otíráním slz (Moshe nám to zvěčnil, sdílím aspoň kousek :-)). Konec ceremoniálu, vysloužili jsme si další sérii blahopřání a chvíli seděli nad byrokracií. Hebrejské jméno jsem si vybrala Yael. Eitan a Nevo prochází gijur se mnou, Daniel ještě ne – musí nastoupit do náboženské školy nebo školky a jakmile přineseme potvrzení, že tam je, prochází i on. Musím na 8 lekcí pro nevěsty. Když se zadaří, bude to s Shuvou, pro kterou teď Noam shání potvrzení, že je oprávněná to udělat. Pak si vybrat, jestli svatba bude na rabinátu nebo někde jinde a domluvit termín, což bude zároveň termín vykoupání v mikve (Nevo a Eitan jdou se mnou). Teprve od té chvíle budu úplná židovka, teď je to teda nějak na půl. Ale že Bůh je se mnou je jistý už od toho testu, že. Moc díky všem, co šli po té cestě díky blogu tak trochu s námi a drželi nám palce.

Se slzami v očích Revital i většiny ženského osazenstva jsme včera opouštěli poslední lekci kurzu konverze k judaismu.  Původně plánovaný rozlučkový večer v restauraci z nejasného důvodu nahradil povídací kroužek. A ani jsme nebyli kompletní, dokonce jsme postrádali některé „pilíře“ třídy. Například Amira, onoho sympatického beduína, který stejně jako ostatní spolužáci už pár týdnů denně chodí s jarmulkou a při lekcích, které zřídkakdy prošvihl, nás bavil vtipnými dotazy a poznámkami typu „o šabatu se basket určitě hrát nesmí, co kdybych míčem náhodou trefil holuba a porušil tak zákaz zabití živého tvora“. Místo veselé párty, kde jsme předpokládali, že se mimo jiné dobře najíme (aspoň tím, co zbylo z předchozího dne z oslavy Chanuky ve třídě), jsme hladoví poslouchali příběhy spolužáků o jejich dojmech z kurzu, rozdílech před a po a představách, kde budou za pět let. A tak víme, že se jim zlepšily partnerské vztahy díky dodržování šabatů, přešly je noční můry po modlení Šema (Slyš Izraeli) před spaním a určitě za pět let nebudou černobílí ultraortodoxní židé a podobně. Prima informace, ale představy o způsobu zakončení kurzu jsme s Giyorou měli jiné.

I my sdíleli svůj příběh. Že nás kurz díky babysitter stál hezkých zhruba 12 tisíc šekelů, že šabaty jsou často dost na palici a že nevím, jestli s tím šátkem na hlavě vydržím, protože to jednak klouže a jednak mi trvá hodinu najít něco, co mi sedne k ohozu nebo naopak. Jenže… studium nás bavilo, takže dvakrát týdně si spolu vyrazit poslechnout zajímavou přednášku nám za ty prachy rozhodně stálo. Že atmosféra před šabatem a někdy i o šabatu je sice hustá a je náročné to ustát, ale čím déle to děláme, tím více věříme, že to má význam. A s tím šátkem se ještě uvidí, že jo, sice nadávám, ale nevyjdu bez toho už ani naložit Daniela do autobusu před barák :-).

Pak ty duševní změny… Vzpomněla jsem si na pár zásadních chvil v průběhu procesu a teda  ano, jsem úplně jinde než jsem byla na začátku. Když jsem nechápavě zírala na rabína po té, co mi na dotaz, jestli je nějak vědecky dokázaný, že míchání mléka a masa není zdravé pro tělo odpověděl, že se nebojí újmy tělesné, ale duševní. Když jsem vyděšeně z lavice hypnotizovala Revital, jak na nás ječí, že nosí tu dlouhou sukni „protože Bůh přikázal“, s přesvědčením, že tohle nikdy nestrávím. Jak jsem se hlasitě vztekala a zasypala Giyoru smrští nevybraných výrazů po té, co mi pobaveně sdělil, že musíme vymáchat toaster v mikve… No a před týdnem jsem ho přesvědčila přelít kafe do jiného hrnku, protože tenhle nový ještě nevymáchal (a jak k tomu teď chudák hrnek přijde, že bude v poličce s ostatními, který jsou požehnaný, že :)). Díky procesu jsem zjistila, že spousta rituálů nám skrytě pomáhá pracovat na lidských ctnostech a posilovat je. A že díky nim můžu cítit něco jako „svátost“.

Po těch 15 měsících, které teda strašlivě utekly, jsme pořád na začátku cesty. A já vím, že ať už zítřejší soudci rozhodnou jakkoliv, na našem dosavadním životě se vlastně nic nezmění. Snad kromě toho, že bych konečně mohla ten hrnek v mikve jako židovka vymáchat i já :D.

Další týden je za námi a já se poctivě snažím dohnat, co se dá. Už podruhé jsem o šabatu vyrazila do synagogy místo Giyory. První pokus proběhl páteční večer. Vyrazila jsem s Eitanem autem před vstupem šabatu a zaparkovala u synagogy. Otrávená, že v té nepříjemné zimě (no dobře, asi dvacet bylo) musím někam tahat miminko a nervní, jak to doma dají ti větší kluci (včetně tatínka mám na mysli). Měla jsem absolvovat minchu (polední modlitbu) všedního dne a šabatový aravit (večerní modlitbu s přídavky na šabat). Bylo před půl pátou, čili čas Eitanovy obvyklé bdělosti, nemohlo mě tedy překvapit, že minchu zazdil okamžitě. Začal si stěžovat jen jsme vstoupili do synagogy a já otevřela sidur (modlitební knížku) na první záložce, kterou mi Giyora připravil. Tak nic, zas jsme vylezli, objela jsem kolečko kočárem a pak zkusila v autě nakojit. Auto jsem si chytře nechala odemčené, abych nepřekročila šabatový zákaz dálkovým ovladačem (si říkám, jestli by to vlastně manuálně nemělo jít?!), ale bylo mi to k ničemu, protože i když jsem pamatovala na vypnutí světýlek, co se rozsvěcí při otevření dveří, bafla na mě z kufru ještě dvě, ke kterým není vypínač. Mno nic, aspoň jsme si vyzkoušeli, že takhle by to nešlo, až nebudu ten goj.

Eitan usnul a vrátili jsme se do synagogy. Chlapi zpívali, pěkně, to jo, ale co… Listovala jsem směrem od druhé připravené záložky dál a kupodivu se celkem rychle chytla. Jenže jak Píseň písní dozpívali, skočili kamsi a já zas listovala sem tam. Chytila jsem se asi po 10 minutách chvilku předtím, než zas chlapi začali zpívat, tentokrát Lecha dodi. V ženské části jsem byla sama, jak jsme očekávali. Židovky toho do synagogy moc nenachodí ani v super ortodoxních osadách (jsou doma s dětmi), natož v té naší, kde jsou ortodoxní dvě rodiny včetně rabínovy…

No a po Lecha dodi se Eitan probral a bylo jasný, že spát už se nechystá. Prcka jsem nahodila do nosítka a fofrovala s kočárem ve tmě a chladnu domů. Tam mě přivítali vykoupaní kluci a tchýně, která přišla včas na to, aby zvýšila pravděpodobnost jejich přežití. Dodělané saláty a připravený stůl s bílým ubrusem svědčil o tom, že Giyora dětem příliš pozornosti nevěnoval.

Další pokus proběhl o týden později, tentokrát sobotní ráno. Vyrazili jsme s Eitanem na devátou do synagogy, kde jsem se potkala s Michal, co se ochotně nabídla mi přijít na pomoc, abych se v tom tak neztrácela. Michal znám z lekcí pro ženy, kam jsem docházela, když je rabín pořádal, a které teď nově začala pořádat Reút – ta milá holčina z věřící rodiny, co se nedávno přestěhovala do Tal El. „Michal je věřící, i když nevypadá“, cituji naši paní rabínovou. Ano, chodí v kalhotech a bez šátku na hlavě, kuchyň má košér částečně a její manžel věřící není, čili u nich o šabatech běží telka. Oceňuju, že ji Shuva považuje za věřící. Dorazily jsme akorát na modlitbu „osmnáct“, která má ve všední dny 19 modliteb a o šabatu sedm. Prostě něco pro logiku, he. Pak už se říkala požehnání před čtením z Tóry a začali se vyvolávat čtenáři aktuální kapitoly v Tóře. To je mi přece jen již známý příběh, tak jsme s Michal mohly povolit pozornost a trochu si popovídat. Musím říct, že to oddělení ženských od chlapů v synagoze vítám, má to jednoznačně svý opodstatnění :-).

Eitan vydržel spát do konce modlení a ještě dlouho potom, když už přišel Giyora s klukama a všichni jsme chvíli seděli na malém občerstvení. Jako ano, dojít si do synagogy se pomodlit má něco do sebe a umím si představit, že si to člověk užije, ale v mým případě to aktuálně beru jako luxus, co si nemůžu dopřát. Revital jsme tedy odkývali, že jsem v synagoze byla, ale čílila jsem se, že je to úplně přitažený za vlasy.

A když jsem u těch vlasů – chodím už týden s šátkem na hlavě. Prvně jsem navázala šátek na úterní lekci žen přesně před týdnem. Děvčata byla dojatá, má to v judaismu evidentně nějaký neobyčejný význam. Každopádně jsem sklidila radostné ovace a lichotky, jak mi to sluší. Stejně rozradostněná a dojatá byla i Revital, která mě včera po příchodu na hodinu s půlhodinovým zpožděním neseřvala, ale třikrát po sobě běžela obejmout :-).

Nemůžu říct, že bych se v tom cítila zle, naopak, konstatovala jsem, že si v tom rozhodně nepřipadám víc cudná, že to je spíš ozdoba. Není to prvně, co jsem si vyšla s šátkem, a určitě ne naposled. Od té doby se mi bez něj totiž nechce ven. A není to jenom tím, že je to v momentálním větrném počasí ohromně praktický ;).

Po několika oddělených lekcích jsme se vrátili studovat dohromady a konečně začali probírat téma, které si Revital jakožto nejtěžší, nejnáročnější a nejobsáhlejší nechala nakonec – šabat. A teda je to vážně něco. I když mi bylo jasný, že naše šabaty určitě nejsou stoprocentní, domnívala jsem se, že většinu zákazů máme zmáklých. A vůbec ne. I když si pěkně nastavím časovač na klimatizaci, abych s ní nemusela operovat a neporušila tak zákaz „stavění“, v tomhle případě ve smyslu sestavení elektrického okruhu (a ne rozžehnutí ohně, jak jsme původně mysleli), musím ještě dát kyblík pod trubku, aby mi voda odtékající z klimatizace nezalévala trávník – což se o šabatu také nesmí. Nemůžu si oklepat prach z rukávu, když se náhodou o něco otřu. Nesmím si namazat tělo krémem a vyčistit zuby (kvůli mazání zubní pasty a riziku, že si kartáčkem způsobím krvácení). Nesmím si vykartáčovat vlasy, abych je netrhala. Nesmím namočit špinavé prádlo do vody ano – vztahuje se to i na pokaděné bodíčko miminka. Revital prý spoustu bodíček vyhodila. Make up si máme koupit kvalitní, aby nám vydržel 25 hodin (spát s make upem bych nešla ani za nic!). A jestli potřebujeme odsávat mateřské mléko? Můžeme odsávačkou napojenou na časovač a mléko odsáté o šabatu vylít…

Podtrženo a sečteno, po delší době opět lekce, kdy se mi protáčely panenky a se zamračeně svraštělým obočím jsem vrtěla hlavou plnou myšlenek, že takhle to Bůh přece určitě nemyslel. No ale už jsem studentka dostatečně pokročilá na to, abych věděla, že je úplně jedno, jestli to tak vážně myslel, protože ve chvíli, kdy dal Tóru na zem, nakázal, že musíme poslouchat „chytré“. A „chytří“ to vymysleli takhle, čili nějaké úvahy jsou mi na dvě věci.

No a k termínu testu – ony byly dva. Mně se líbil ten druhý navrhovaný, 12. 12. 2018. Protože je to prostě hezký datum. Ale je tu ještě jeden a to už 28. 11. A nejsme to my, kdo si termín vybírá, ale naši učitelé. A protože v nás vkládají velkou důvěru a jsou přesvědčení, že my na to máme, schytali jsme ten první. A hned si nás minulý týden pozvali na kobereček, aby zjistili, jak na tom ve skutečnosti jsme a jaký z toho máme pocit. Giyora se projevil jako obvykle sebejistě a já jako obvykle absolutně nesebejistě. Vysypala jsem na ně hromadu zásadních důvodů, proč určitě neprojdu. Přiznala, že absolutně neumím modlitby, že nezvládáme říkat závěrečná požehnání po jídle, že si z historie pamatuju kulový… Revital sepsala stránku úkolů. Bezpodmínečně musím začít chodit do synagogy a zamakat na těch modlitbách. Projít historii, dohnat, co se dá, naučit se zpaměti několik kratších požehnání, zauvažovat, jestli jsem ochotná nahodit pokrývku hlavy a případně něco odlehčenýho navázat. Jako kdyby mě to mohlo zachránit, he. Takovýho materiálu, že by mi na to půl roku nestačilo, natož… kolik?! Něco přes dva týdny?! Tohle opravdu může vyjít jenom s notnou dávkou Boží pomoci. Ale držet palce určitě můžete taky, tím se nic nezkazí :-).

Během měsíce doma jsem prošvihla 6 lekcí gijuru. Vzhledem k celkové poctivé docházce to až tak nevadí, ale jedná se o témata, na které jsem se extra těšila – cudnost, výběr partnera, šťastné manželství, spokojená rodina, vytváření židovského domova. Třída se rozdělila na mužskou a ženskou část. Moshe přednáší chlapům a Revital ženským, protože je nutné probrat i dost intimní záležitosti :-). To mi celkem nahrálo, protože do třídy plné bab klidně můžu nakráčet s tím, že někde vzadu v lavici celou přednášku prokojím. Když Giyora hlásil, že na poslední lekci Revital nesla kytaru, rozhodnutí, že o žádnou další její stand-up show nechci přijít, dozrálo definitivně.

Jakmile se v pondělí Giyora vrátil s Danielem z jeho „hrací skupinky“ (další doporučená terapie, co má Danielovi ulehčit fungování v sociálních vztazích), sbalila jsem mimi tašku a Eitana a vyrazila po více než měsíční odmlce natěšeně do školy. Sice s téměř půlhodinovým zpožděním, ale i tak jsem před sebou měla ještě necelé dvě hodiny skvělého a dle očekávání často i velmi komického vyprávění o udržování vášně v manželství. Dozvěděly jsme se, co to je “nida“, jak probíhá návštěva mikve a doporučení na nejlepší mikve spa v blízkém okolí. Navíc spoustu podrobností z Revitalina manželství, které z jistě pochopitelných důvodů nebudu sdílet. Svými příběhy ze života ortodoxních židů nás pobavila, rozněžnila i dojala. Zatímco já v 15 věřila, že láska na celý život je jen v pohádkách a vdávat se je blbost, její 4 děti a páté na cestě vyrůstají s vědomím, že vybrat si pokud možno co nejdřív toho správného partnera a založit s ním šťastnou rodinu je to nejkrásnější, co jim život může dát. Až s blížící se čtyřicítkou a třemi dětmi jí dávám za pravdu a prosím Boha, ať mi to štěstí co nejdéle zachová.

A tohle má být jedna z ingrediencí receptu na šťastné manželství, který rabíni podle Tóry sestavili: na 12 dní v měsíci bychom s manželem měli mít oddělené postele a nejen se nedotknout jeden druhého, ale ani si nic nepodat z ruky do ruky. Že recept perfektně fugnuje na řešení problémů s plodností nesporně dokazují početné rodiny ortodoxních židů. To aktuálně opravdu není důvod, proč bychom to s Giyorou chtěli praktikovat, ale samozřejmě se na to chystáme pod heslem „Chceš být židovka? Tak si zkus, jaký to je“. A stejně jako s mnoha dalšími praktikami, co se staly součástí našeho života, i když se nám prvotně nepozdávaly, věříme, že nemáme, co ztratit, pouze získat. Jak to provedeme v praxi nevím, protože každý z našich tří synů si aktuálně nárokuje celonoční přítomnost rodiče a tak spí Giyora už 14 dní na matraci v pokoji u starších dětí. Snazší by bylo praktikovat jiný doporučený krok a vyhodit z domu televize, ale to mi neprojde.

Eitan si hlas Revital zřejmě pamatuje a i když mu mnohokrát během přednášky řádně přidala na síle, nevyděsilo ho to. Ale na rozdíl ode mě ho povídání tolik nezaujalo a poslední hodinu byl pod kojícím přehozem permanentně přisátej na prsu. Ono taky potřeboval vyměnit plenku, ale rušit tím mi přišlo už příliš nevhodné a nechtěla jsem třídu opustit, abych o něco nepřišla. Tak hlavně že jsme to zvládli k oboustranné spokojenosti.

Probíraný materiál kurzu gijuru je téměř u konce a za měsíc a půl, 12. prosince, nás čeká první pokus testu před soudci, kteří rozhodnou, jestli si ten „řidičák na judaismus“ už zasloužíme. Jasně, že bych chtěla diplom za to, co jsme do studií investovali, ale zároveň vím, že verdikt soudců nezmění nic na faktu, že jsme jen na začátku cesty a máme se toho dál hodně, co učit. Přesně, jak odpověděl Giyora se smíchem své mamince, když se ptala, jak dlouho ještě budeme studovat: „no přece celej život, mami“ :-).

Po tom prvním v nemocnici jsme s juniorem absolvovali už další dva šabaty. Jeden ještě s bezejmenným miminkem (jméno dostal při obřadu po obřízce – osm dní po porodu) a ten poslední už s Eitanem. Giyora prošvihl další páteční večerní modlení v synagoze, protože já byla po dni doma se všemi třemi chlapci příliš vyřízená na to, abych ho pustila a on ostatně také konstatoval, že by tam po tom náročném školním výletu šel tak akorát spát.

Na šabatovou večeři k nám dorazila kromě Golana, Yahava (Giyorových dospělých potomků) a Gali, přítelkyně Yahava (mladšího z nich), také tchýně. S blížící se zimou se nástup šabatu posouvá na dřívější dobu a tak jsme u kiduše byli přítomní v plném počtu. Giyora tak premiérově před večeří žehnal všem svým pěti synům :-). Daniel okolo půl deváté sám přihlásil o spaní na svém minigaučíku, přitáhl si ho k nám vedle jídelního stolu a během minuty usnul. Nevo projevil podobný úmysl, ale ani před blížícím se třetím rokem neumí jen tak lehnout a spát. Přesouval se z jednoho místa na druhé jak neurotický pejsek, co si nemůže vybrat pelíšek. Polštář, deku, plyšového psa a pandu poskládal nejdřív na křeslo, po chvilce přendal na Giyorův a nakonec na můj klín, kde se uvelebil definitivně. Než se mu napevno zavřela víčka, stihl ještě ochutnat pár lžic guláše.

Na řadě se sobotní návštěvou synagogy s Giyorou byl tentokrát Nevo. Vybavil se maličkými krabičkami s puzzle Krtka (na cesty ohromně praktický, pořízeno v Globusu v Praze na Černém mostě :-)) a před devátou s tátou vyrazili. Já s Danielem a Eitanem chtěla vyrazit asi půl hodiny za nimi. Sobotní dopolední modlení končí zhruba po desáté (začíná v osm, ale Giyora zatím chodí později, než si to u nás po narození Eitana sedne) a pak většina účastníků zůstává na kiduš a občerstvení, ke kterému jsme se hodlali přidat i my. Plán mi úplně nevyšel, výprava trvala o kojení a přebalování déle a tak tak jsme stihli vypadnout před desátou. Daniel spolupracoval, držel rychlé tempo a občas i kočár. Eitan byl z vycházky rozpačitý, z kočáru se na nás mračil a po pár minutách negativní výraz doplnil i zvukovým projevem, čili zbytek cesty absolvoval v šátku. Ani z toho nebyl nadšený, krásně rozkvetlé růže a buganvilie podél plotů neocenil a ani pohled na vysoké stromy, když jsme míjeli lesík v cílové rovince, jeho dojem nespravil. U synagogy jsme se radostně sešly s Shuvou, kterou jsem naposledy viděla u nás na obřízce. A také Reút, co se s mužem a čtyřmi syny nastěhovali do vesnice před pár měsíci a významně tak navýšili počet věřících a praktikujících židů v Tal El. Je to třicetiletá veselá a upovídaná žába, sedly jsme si od první chvíle, tak se doufám budeme vídat častěji nejen s Shuvou, ale i s ní.

Junior se nenechal uklidnit ničím jiným, čili jsem na židli před synagogou poskytla vytoužené prso, cudně zakrytá kojícím hábitem, který v Izraeli s nadšením využívám už od prvního potomka. Modlení skončilo a všichni se přesunuli ke stolu. Ani tohle nebylo podle Eitanova gusta. Navíc starší jako obvykle začali dělat bordel, lítali po synagoze ve hře na honěnou, rámusili sklápěcími židličkami, pokřikovali a hihňali se. Vše ve starých zajetých kolejích – my s Giyorou toho moc nenaseděli. Eitan si před zpáteční cestou vyžádal další mléčný dezertík a vydali jsme se v plném počtu zpět. Kočáru s Eitanem se ujal Daniel a Giyora a mimino s tím bylo překvapivě v cajku.

Na mě Nevo hodil smutný pohled se staženými koutky a že prý chce vzít do náruče. A tak jsem šlapala kopeček zpět s třináctikilovým závažím místo čtyřkilového. Ptala jsem se svého stále ještě zlatovlasého andílka, proč je smutnej. Zabil mě už skoro tím pohledem a když k němu doplnil, že je smutnej, protože je velkej a chce bejt malej, dodělal mě úplně a začala jsem bulet. Kouzlo šestinedělí v kombinaci s chybějícím spánkem a momentálním nedostatkem čokolády… Díky slunečním brýlím potají, tak jsem zmateného Neva nemátla ještě víc. Můj druhorozený si užíval získaného oddělení od zbytku klanu, protože se mi s ním na ruce nedařilo držet tempo, a vymýšlel po cestě různé hry, aby si nechal maminku pro sebe. Já té možnosti také ráda využila a s knedlíkem v krku vzpomínala, jak mi s tím zlatíčkem bylo krásně ten předchozí školní rok doma, i když to teda taky pořád jenom růžový nebylo, ale na ty těžký chvilky přece člověk nebude vzpomínat při takové dojemné atmosféře.

Zbytek šabatu jsme strávili doma a na zahradě, jako za „starých dobrých časů“ :-). Kluci letos asi naposledy vyzkoušeli bazén, protože se zkracujícími se dny začíná být i o maličko chladněji. Giyora odešel v půl šesté s patnáctiminutovým zpožděním do synagogy, abych vykoupala aspoň Eitana za jeho přítomnosti. Pak se kluci najedli a vyřízený Nevo usnul po vyndání z vany, když jsem ho na přebalováku zabalila do osušky. Přestože se do poslední chvíle snažil přesvědčit přítomné důrazným hlášením „nejsem unavený, nejsem unavený“, že spát ještě nechce. Do toho se ho Daniel dokola ptal „Nevo, chceš tablet, chceš tablet“, protože se obával, že když půjde spát Nevo, on bude muset jít taky. Nevouše naštěstí ani tato zázračná věta neprobrala a zalomil to definitivně přesně ve chvíli, kdy se nachýlil čas a já mohla požehnáním šabat odpískat. Uspání Daniela proběhlo o hodinku později opět na minigaučíku v obýváku, po pár desítkách minut s tabletem, dvou knížkách hebrejsky a jedné česky.

Junior nám to večer zas nandal, tak doufám, že to souviselo s nějakým šabatovým chodem a nestane se z toho každovečerní rituál…