Rubrika: Konverze k judaismu

Tenhle článek mi nešel napsat. Ne a ne. Ne na první pokus, ne na druhý a teď ani na ten třetí. Nevím, čím to je. Psát o svých neúspěších mi problém nedělá, tak tím snad ne. Navíc jsme i dopředu tak trochu plánovali, že jestli si malej k narození vybere šabat, zřejmě ten šabat nebude košér… Tak buď jsou to pořád ještě poporodní hormony, co mi nedovolují formovat racionální věty nebo pocit, že jsme se přece jen měli snažit víc. Připravit víc. Hlavně já… Ještě jak na potvoru s námi v čekárně byla maminka, setra a přítel prvorodičky, kteří se na držení šabatu připravili. A na můj dotaz, jestli si miminko vážně po porodu nevyfotí pokrčili rameny a konstatovali, že po 25 hodinách stejně vypadá líp. Což teda nezpochybňuju. Ale když moji první dva synové mají fotku hned po porodu, jak by k tomu přišel…

No dobře, tak k věci. Dojeli jsme i zaparkovali u porodnice krátce před začátkem šabatu. To bylo úmyslně, i když by mi stav dovoloval jet ještě později. Jeden plusový bod. Kluci doma vypadali smířeně s tím, že je večer uspí babička a my jedeme pro brášku. Zapsali jsme se na recepci, vyjeli výtahem do sedmého patra na porodní a cestou do čekárny jsem v proskleném boxu s nápisem „na počest šabatu“ zapálila šabatovou svíčku s příslušným požehnáním. Další bod. Giyora se v čekárně pomodlil minchu i aravit („polední“ i večerní modlitbu). To je rozhodně velký plus. Mohl jít i do synagogy sedm pater pod námi, ale nechtěl prošvihnout moment, kdy mě naberou na monitor. Mobil jsem odložila do kabelky, ale za to bod není, protože šel ven už za pět hodiny, kdy jsme malého točili a fotili na váze, ehm. A hned tu radostnou zprávu posílal ne do celého světa, ale do Čech ano. Rodina a kamarádky zvědavě čekaly a já, navíc příjemně zdrogovaná epidurálem, jsem se ani nepokoušela odolat jejímu šíření… Giyora mi během čekací doby na onu chvíli ještě běžel koupit vodu. A že se proběhl, protože nejbližší šabatový výtah nefungoval, čili si poctivě seběhl a po té vyběhl pět pater. Jakoby tím mohl zmírnit další prohřešek – placení o šabatu. Ale tak třeba se mu to započítá. Giyorův telefon vydržel ve stand-by ještě mnohem kratší dobu než můj. Snad už 15 minut po začátku šabatu nervózně volal mamince, jak to vypadá s klukama. No, byla jsem za to ráda, šabat nešabat, s našimi chlapci to vážně není snadný. Uklidnila jsem se, až když jsme dostali kolem osmé zprávu, že spí. A to s vidinou, že než ráno vstanou, už tam s nimi snad zase bude Giyora. Jinými slovy, oba jsme byli ten šabat skoro bez přestávky mobilní.

V čekárně běžela televize a právě začínal sci fi film, což Giyoru potěšilo. Sice si ho dlouho neužil, protože už za 15 nás sestra vzala dovnitř. Vedle pracovního stolu jí na nástěnce visela cedulka „Je milé být důležitý, ale mnohem důležitější je být milý“. Jo jo, pokývala jsem souhlasně hlavou. Z personálu nemocnice mám dojem, že si to připomínají několikrát denně minimálně. Hlavně proto jsem se sem tak moc chtěla vrátit i potřetí, i když to z domova nemáme zrovna co by kamenem dohodil – 35 minut plynulé jízdy, což se v denní dobu obvykle nepoštěstí, nicméně nám to vyšlo i na potřetí :-).

Junior se vyloupl ve 23:10, na pokoj jsme se dostali někdy ve dvě. Už předtím bylo nutné vyplnit formulář, že si nepřeju oddělení od dítěte. To nevím, jak by šlo bez psaní – psát se o šabatu nesmí. Ne, že bych ho tak moc nutně musela mít pořád u sebe, ale protože nebylo místo na druhém patře na poporodním, kde je místnost, kam lze k sestrám odložit miminko, a já byla až v sedmém, nebylo moc zbytí. Buď mi prý v noci budou volat (to se také zrovna o šabatu moc nehodí, že) když bude miminko brečet (a já pomažu těch 5 pater dolů) nebo ho prostě budu mít pořád u sebe a s plnou zodpovědností. Druhá varianta nám z těch dvou blbých přišla přece jen o trochu lepší. Giyora se pár hodin prospal se mnou na nemocničním lůžku, naštěstí prostorném, a v šest ráno odjel domů. Tím většina jeho prohřešků skončila a s klukama ustál i přes nevyspání šabat bez televize a tabletů. Dokonce se i stavili na chvilku v synagoze. Mobilní zůstal kvůli mně. Já se o sobotním poledni stěhovala na uvolněný pokoj ve druhém patře, což znamenalo další porušení šabatu. Ale také konečně pobyt blízko miminkárny, kam jsem příležitostně spícího juniora odkládala, abych využila na dlouho poslední možnost se vklidu osprchovat nebo si zajít na kávičku. V poledne přijela na návštěvu rodina švagra, které je šabat šumák, a švagrová se ochotně nabízela za „goje šabatu“. To ale jako židovka nemůže (je jí to fuk), jedinej oficiální goj jsem ještě pořád já. No a že jsem to o tomto šabatu využila víc než za celý poslední rok. Budiž mi ten nahořklý pocit selhání poučením pro příště ;).

 

Minulý rok přesně po oslavě židovského Nového roku jsme se rozhodli, že začneme kurz gijur. Ušli jsme od té doby dlouhou a náročnou cestu, naučili se mnohé o judaismu, historii židovského národa, náboženské teorii i praxi a hlavně sami o sobě. Poznali jsme spoustu skvělých lidí, získali nové přátele a nové úhly pohledu. Otřepaná fráze, že „nic není černobílé“ má zase širší rozměr. Máme už skoro půl roku doma košér kuchyni a čím dál tím důsledněji dodržujeme košér stravu. Uteklo skoro 52 šabatů od toho prvního, kdy jsme googlili na webu, co se smí a nesmí, jedli studenou kuchyni, provinile si točili z elektrického přístroje horkou vodu na kafe a nevěděli, jak přežít den s dětmi bez výletu autem, elektroniky a televize. Probrání látky o šabatech v rámci kurzu je stále před námi a i bez toho víme, že to pořád není stoprocentní, ale daleko k tomu nemáme.

Nevydržela jsem a při setkání u rabína u druhé novoroční hostiny jsem se ptala, jestli ten tlak před šabatem někdy pomine. Měla jsem dojem, že se to má lepšit, ale ani po roce se nedaří a nedaří. Dotazem jsem pobavila nejen Shuvu a Noama, ale i jednu z jejích sester, co u nich s manželem a dětmi trávila svátky. Prý je to tak vždycky a jinak to nebude :D. Nezávisle na tom, jestli šabat začíná ve čtyři nebo v devět večer. A že by se nedivili, kdyby se nás na to soudci ptali, protože je to perfektní indikátor rozeznat, jestli vážně držíme šabaty. Tak nějak nevím, jestli mě to uklidnilo :D. A proč se vlastně snažíme? Jasně, Bůh přikázal… Jenže jak s oblibou říká Revital: „nespadne na mě piáno, když ta přikázání nebudu dodržovat, že. Ani mě nikdo nebude kontrolovat. Soudit jo a zřejmě brzy, což nám pomáhá se dokopat do úkonů, co nám přijdou hloupé, nesmyslné, ujeté, zbytečné a já nevím, co ještě. To ale byla na začátku z mého pohledu většina a nakonec jsem to často já, kdo v tom skrytý smysl objeví a dokonce najde i zalíbení.

Silně pokulhávám v modlitbách a do synagogy z důvodu potřebného počtu 10 mužů (minjan) chodí nadále jen Giyora. Sice mi pomohl šabat konvertitů, kde jsem čas na modlitbách v synagoze trávila já, a společné večerní modlení ve třídě při lekcích gijuru, ale tady zůstává hodně velký prostor ke zlepšení, ehm. Navíc jsem v srpnových vedrech a s těžkým břichem líná vyjít s klukama ten kopec k synagoze, tak se často ani k sobotnímu dopolednímu kiduši k Shuvě nepřipojuju.

Naposledy jsem se vykopala na Rosh HaShana, abych splnila přikázání a poslechla si 30 zatroubení šofáru. Dorazily jsme včas na to, abychom slyšeli asi 5 setů troubení během modlitby, celkem nějakých 45 zatroubení. Mezi tím ale bylo nutné pacifikovat děti, což jsme bez zakázeného mluvení nezvládly ani jedna. Čili jsme po skončení modlitby rády přijaly od Noama nabídku, že těch 30 tónů švagr speciálně pro nás odtroubí ještě jednou v kuse, ať z toho vylezeme s čistým štítem. To už jsme nemusely pacifikovat nikoho, protože děti bez hnutí zíraly na šofár a poslouchaly. Ještě si pak do šofáru většina ratolestí s nadšením poprskala, tak měly prima zážitek.

49 hodin doma a v okolí bylo sice dlouhých a s dětmi jsem byla víceméně sama, protože sváteční modlení je vždycky natažené, ale přešlo to překvapivě hladce, dokonce včetně návštěvy u rabína, kde i Daniel tentokrát vydržel dobré tři hodiny bez výraznějších negativních interakcí se svým vrstevníkem.

Aktuálně se nacházíme v obdobní tzv. deseti dnů pokání mezi Rosh HaShana a YomKipur, kdy má každý Bohem ještě nerozhodnutý smrtelník (někteří už mají údajně soud a zápis na příští rok za sebou, ať už dobře nebo špatně, ale většina nás čeká :-)) šanci si vylepšit skóre tím, že se bude chovat líp než se choval doteď během celého roku. Že je to přetvářka? Může to tak vypadat, ale význam je samozřejmě jiný. Většina z nás se totiž celý rok chce chovat o něco líp, než se to ve skutečnosti daří… Já třeba nechci číst facebook nebo chatovat, když jsem s dětmi, ale… Nechci na ně křičet, ale… Chci si po sobě všechno hned uklidit a nenechávat nepořádek, řešit spory s partnerem v klidu a na úrovni, aspoň občas si vzpomenout a zavolat tchýni, jak se má, neutrácet za zbytečnosti a spousta dalších věcí. Ale ale ale, ono se to prostě vždycky nepovede. Teď tu mám 10 dní, abych to zkusila nanovo. Abych zkusila zas a znovu být tou Monikou, kterou opravdu, ale opravdu chci být celý rok. A 10 dní to přece vydržet můžu! A když už to vydržím deset, půjde to i dalších 10, ne? A jestli to půjde i dalších deset, tak… :-). Tak uvidíme, jaký bude ten další rok a co nám přinese nového. A přeju všem, ať na Yom KiPur skončí se zápisem na té „dobré straně“. Aneb „gmar chatima tova!“

S blížícím se židovským Novým rokem bilancujeme nad tím uplynulým a v týdnu před jeho příchodem se máme Bohu omluvit za všechno špatné, co jsme v uplynulém roce spáchali, abychom ten další rok mohli začít s čistým listem. Na tuhle akci pořádanou kurzem gijuru do Tzfatu jsem si poctivě připravila seznam, ale na omlouvání nedošlo. Místo toho jsme absolvovali nenáročnou krásnou procházku v magicky působícím podvečerním Tzfatu, jehož historické centrum nám za doprovodu jemenské muziky a zajímavého vyprávění představil euforickým štěstím zářící průvodce. Silný zážitek, který určitě stál za ty menší nervy, že děti nechávám s babysitter už od čtyř odpoledne 🙂.

Po celkem 4 šabatech v Čechách a jednom v Rakousku jsme se opravdu hodně těšili na ten náš domácí. Zřejmě i to bylo důvodem, že jsme jej připravili líp než kdykoliv předtím. Sice jsme se ani tentokrát nevyhli stresuplných příprav před začátkem, ale povedlo se mi nastavit časovače na všech využívaných klimatizacích, elektrickou žaluzii na zahradu jsme nechali vytaženou nahoře, toaletní papír nahradily natrhané ubrousky, světla předrozsvícená, kde bylo potřeba, mega termoska na horkou vodu v pohotovosti a jídlo včas připravené na šabatové plotýnce. Giyorovi synagoga chyběla, čili tam stihl zajít po návratu před šabatem už párkrát. Účast na páteční večeři přislíbili Giyorovy kluci a přítelkyně mladšího z nich a my s Giyorou radostně kývli na pozvání Shuvy a Noama na sobotní dopolední hostinu. S tím, že jsem rovnou Shuvě sdělila, že se s klukama v tom vedru okolo poledního do synagogy určitě nepotáhnu a sejdeme se rovnou u nich.

Mláďata jsem po náročném dni ukládala do postelí před sedmou, krátce po té, co Giyora odešel do synagogy a já zapálila šabatové svíce. Po osmé dorazila avizovaná trojice Giyorových dospěláků a než se vrátil Giyora, pomohli mi připravit šabatový stůl. Konverzace příjemně plynula během večeře a ještě dlouho po té, kdy jsme se bavili probíráním Giyorových certifikátů z různých kurzů a studií, co během života zvládl. Některé vypadaly vyloženě archaicky, až se kluci smáli, že už by mu ani v žádném zaměstnání nevěřili, že to je opravdový. Až automatické vypnutí klimatizace nastavené na 23:15 upozornilo na pokročilou hodinu. Chvíli se pak ještě řešil správný tvar slovesa „hřešit“ v infinitivu, ale nakonec tu klimošku nikdo nezapl a usoudili jsme, že jsme všichni dostatečně unavení na to jít spát. Já teda byla extrémně a odpadla jsem hned, Giyora se přidal prý až v jednu, po té, co dal do pořádku kuchyň.

Ráno kluci vstali kolem čtvrt na osm a protože ani nebyl slyšet křik, užila jsem si převalování v prázdné posteli až do třičtvrtě. Pak jsem šla vystřídat Giyoru, aby se přichystal do synagogy. Dopoledne uteklo rychle při hraní a dovádění na zahradě a v bazénu, přestože Giyora zůstal v synagoze i na kiduš a přišel až po jedenácté. Společně jsme vypravili kluky a vyrazili naproti k rabínovi. Tentokrát jsem místo dalšího zbytečného daru nesla moučník. Kupovaný dort samozřejmě se známkou „košer mléčný“ a jakési makronky. Volba se osvědčila, Shuva si zřejmě pamatovala, že jsme se o tom posledně bavily a moučník oni nechystali. Ne, že by jinak nebylo co zakousnout na závěr, ale místo slavnostního dortu by to byly slavnostní sušenky. Děti nás nechaly kupodivu najíst a zvlášť Nevo se i na konzumaci jídla zdatně podílel. Daniel jako obvykle zakousl chalu se solí a běžel si zpátky hrát. A jen jsme dojedli moučníky, dostali jsme se zřejmě k času, kdy je minimálně Danielova únava na špici, což se projevuje zvýšenou citlivostí znamenající u něj „vzteklivostí“. Tak tak ho Giyora chytil, než stihl praštit svého vrstevníka z rodiny rabína a protože se vzniklou hysterickou scénu nedařilo tišit, vzal ho domů, jak bylo dohodnuté. Já zůstala s Nevem ještě dalších asi 15 minut. Když jsme dorazili domů i my, Daniel se stále ještě vztekal, jen z nové příčiny – on musel jít a Nevo mohl zůstat. Během více než dvou let, kdy už se naučil mluvit na výbornou, nepochopil, že ječením, mlácením a rozbíjením věcí nic nezíská. To je důvod, proč stále pokračuje větví speciálního vzdělávání a nemůžeme ho zařadit do klasické instituce, přestože podle poslední kontroly specialisty na vývoj je v pořádku. Doktor sice poznamel cosi o možné hyperaktivitě, ale na diagnózu a tím spíš nějaké „léčení“ je zatím brzy. My chceme od září zkusit kroužek juda, co funguje u nás v Tal El, v dobré víře, že případná přemíra energie bude využitá správněji… Jinak se dál snažíme být trpěliví, vysvětlovat a vysvětlovat a doufáme, že z toho snad přece jen jednou vyroste. Mno, myslím, že se nepovedlo absolvovat jediný šabat bez Danielovy scény, možná ani jediný jiný den, čili nic neobvyklého. Chápeme, že s tímhle dítětem nám Bůh připravil tvrdý kurz sebeovládání, který si beze sporu oba s manželem zasluhujeme. Ale tak stejně si někdy říkám, jestli už by to třeba nestačilo :-).

Následný průběh odpoledne už byl relativně klidný a typický – hraní doma, zahrada, bazén, sem tam jídlo. Děti už tradičně bez poledního spánku, večerní procedura ještě za přítomnosti Giyory a krátce po jeho odchodu jsme se odebrali do postelí s novými příběhy o Krtkovi, kterých jsem si z Čech dovezla slušnou zásobičku.

A teď hurá na další misi – příprava šabatu bez manžela. V kalendáři chybí ještě tři x do jeho návratu…

Náš budíček neselhává ani mimo domov. Považujeme za úspěch, že ho kluci naplánovali až na půl sedmou. Na kafe a koláčky jsme se tentokrát dostali mezi prvními. Zatímco jsme seděli na zídce před synagogou a snídali, děti mezi uzobáváním corn flakes a sušenek vyvíjely všemožné aktivity. Přivlastnily si dva odřené míče z krytého basketbalového hřiště, které je součástí areálu, posílaly je z kopce, běhaly za nimi a zkoušely zapojovat do hry každého, kdo se mihl kolem. Tohle jde spontánním Izraelcům dobře, takže my s Giyorou se mohli celkem v klidu v sedě občerstvit. V osm jsem nastoupila do synagogy na dopolední modlitbu a kluky nechala napospas Giyorovi. Moc jsem se nechytala a pomoc rabínek, co mezi námi procházely a ukazovaly, kde právě čteme, se mi hodila. Stejně jsem to zabalila před koncem a poslala zchladit Giyoru, protože ze synagogy se díky výkonným klimatizacím stal mrazák. Basketbalové hřiště bylo skvělé útočiště a vydržela jsem tam s dětmi až do konce modlitby. Pak jsme se s Giyorou vystřídali u drobného občerstvení a shodli se, že na přednášku Revital o tom, jak se z nežidovky může stát židovka po trojím vymáchání v mikve, půjdu já. Následoval oběd, při kterém Daniel odpadl k polednímu spánku na židli s hlavou na klíně Giyory. Odešel ho po prvním chodu uložit s tím, že my a Nevo se zatím najíme a až se k jídlu vrátí Giyora, poklušeme za spícím Danielem na pokoj my. Dlouho nešel, tak jsem mu jen připravila porci a šli jsme. Giyoru jsme potkali po cestě. Daniel se při přenosu probudil a trvalo chvíli, než zase zabral. Nevo statečně došel až na pokoj, kde se ale ochotně nechal uložit do postele a po pár stránkách pohádky usnul.

Postele byly zabezpečné a pravděpodobnost, že se chlapci v následujících deseti minutách vzbudí, maličká, čili jsem si honem běžela do jídelny udělat kafe. Pěkně černou tureckou, protože mléko kvůli kašrůtu po masovém obědě zmizelo. Giyora byl krátce po přednesu „davar Tóra“, co odložili z předchozího dne, a stále ještě sklízel ovace. Ohromil nejen ostatní studenty, ale dokonce i vyučující rabíny. Jak nám později Revital prozradila, rozjely se diskuze, jestli je vůbec student nebo jeden z přednášejících. Působil hodně zasvěceně a já s dvěma malýma dětma a obřím břichem k tomu do představ ortodoxní židovky též zapadala. Absenci mé pokrývky hlavy si kolektiv vysvětlil tím, že mám zřejmě paruku :D. Vrátila jsem se kafem na pokoj a četla si. Giyora si užil přednášku o chrámu a připojil se k nám. Kluci byli tak hotoví z dopoledního řádění, že i když Giyora dorazil po skoro hodině, naspali jsme ještě hodinu a půl s nimi.

Vzbudili se v půl čtvrté, ideální doba začít se chystat na další modlitbu, Minchu, naplánovanou od pěti. Vzala jsem si velký šátek, do kterého jsem se zabalila jako do deky, abych v synagoze nemrzla. Na modlitbu navazovala přednáška rabínek na téma šabatů. Když jsem v sedm synagogu opouštěla a přesunovali jsme se na večeři, Giyora působil totálně zdevastovaně. Prý to byl s klukama pekelnej čas, stalo se všechno, co mohlo. Nevo mi ukazoval rozbitá kolena a hlásil, že se po chodníku kutálel jako míč. Daniel prý měl tvrdou bitku s jiným dítětem, oba dělali rámus, křičeli, lezli kam neměli, polili se kakaem, Nevo mu zmizel… Večeři jsme museli zvládnout fofrem, abych se s řádícími potomky mohla odklidit na pokoj a zatímco se Giyora bude modlit Aravit, zkusím je osprchovat a částečně zabalit tak, abychom přímo po havdale (obřadu na ukončení šabatu) mohli pokračovat do auta a vydat se na zpáteční cestu. Nějakým zázrakem nebo teda snad s pomocí Boží se to povedlo a Giyora pro nás přišel v 8:35. Popadl zavazadla a na mně byly děti. Stále ve zdrhajícím módu, i přes mé několikanásobné upozorňování, že se musí držet vedle nás. Nakonec jsem je nekompromisně chňapla za ruce, proti čemuž oba protestovali hlasitým řevem. Prostě idylický odjezd.

Venku se rojilo množství lidí, což odvedlo pozornost prcků od té tragédie, že je máma drží, a my se teda mohli rozloučit jako lidi. Nevo dál lehce pobrekával, že domů jet nechce. Revital poznamenala, že balit kufry o šabatu se nesmí. Jo, mohlo mě to napadnout, ale nebyl by to zdaleka jedinej zákaz, který jsme ten šabat překročili – příležitostná kontrola času na telefonu, roszvěcení a zhasínání víceméně dle potřeby, vrácení přestěhovaných postelí zpátky na místa (a že to byl v té malé místnosti náročnej Tetris), snad i odličování a líčení, zalití čaje horkou vodou přímo z termosky (má se prý přelít do jiného kelímku a tam se teprve smí vymáchat čaj, stejně tak s kafem…). Částečně nás snad omlouvá, že jsme téma šabatu ještě pořádně nestudovali a že to byl první šabat mimo domov. Ale určitě ne poslední, protože to nakonec nebyla až taková noční můra, jak jsme si malovali. A dětem se to líbilo moc.

Když už jsme si zvykli na šabaty doma, maximálně tak odskočit na pár hodin naproti k rabínovi, přišla další výzva. Organizace Ami, která zaštiťuje kurz gijuru, nám naplánovala šabat pro konvertity. Účast povinná, žádný důvod pro omluvení se z akce není akceptovatelný a kdo se nedostaví, má zásadní problém u závěrečného testu. Prostě jedna z nutných akcí, kterou každý konvertujcí musí absolvovat. Program šabatu:

Pátek:

18:00 – 19:00 – předávka pokojů a sraz na kávičku a koláček

19:00 – 20:45 – zapálení šabatových svíček a mentorovaná modlitba v synagoze (Aravit)

20:45 – 22:00 – společná hostina v jídelní místnosti kibutzu

22:00 – ? diskuze

Sobota:

7:00 – 8:00 kávička a koláčky

8:00 – 10:30 mentorovaná modlitba v synagoze (Šacharit)

10:30 – 10:45 občerstvení

10:55 – 11:55 přednáška

12:00 – 13:00 druhá hostina

13:00 – 14:00 přednáška

14:00 – 17:00 polední klid

17:00 – 19:00 mentorovaná modlitba v synagoze (Mincha)

19:00 – 20:00 třetí hostina

20:00 – 20:20 modlitba v synagoze (Aravit)

20:33 havdala (obřad ukončení šabatu) a odjezd

Je evidentní, že se zdaleka nejedná o program odpovídající potřebám našich energických potomků. A ostatně ani místo – internát Neve Dkalim v kibutzu Nitzan na jihu Izraele mezi Ashdodem a Askelonem, čili kousek od neklidné Gazy, asi dvě hodiny cesty od nás z Tal El. Ubytování zajištěné v pokojích, které studenti na prázdniny opustili. Kromě naší třídy tam mělo být ještě dalších 5 z různých měst z centra a severu Izraele, plus jeden učitel (rabín nebo rabínka) z každé třídy, samozřejmě s obvykle početnou rodinkou. Celkově kolem 200 lidí tipuju.

Předpokládali jsme, že to bude trochu horor, minimálně pro nás. A snažili se vymyslet, jak z toho vybruslit tak, aby to horor nebyl taky pro kluky a pro ostatní účastníky kurzu. Předšabatový stres nás neminul, i když jsme tentokrát nemuseli nic chystat v domě. Stačilo balení na poslední chvíli, unavené děti před poledním spánkem a Giyorův tlak na „včasný“ odjezd z domu. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo s půl hodinovým zpožděním proti jeho plánu, ale stejně jsme podle waze měli dorazit s hysterickým dvouhodinovým předstihem. Obě děti odpadly do pěti minut, čili jsme se stavili u první benzínky na zasloužené posilňovací kafe.

Na místo jsme dorazili v pět a od půl šesté jsme organizovali nás i pokoj na šabat. Bylo nutné popřesouvat postele, proběhnout sprchami a převlíct se do svátečního. Tak tak jsme to zvládli do sedmi na to kafe, koláče už byly snědený. Mentorovanou modlitbu a jedinečnou možnost být v synagoze v přítomnosti mnoha dalších bab a ne sama, jsem šla využít já, jak jsme se dopředu dohodli. Giyora to stejně zná skoro zpaměti, tak mohl dávat pozor na kluky. Ti si celkem hezky hrály v prostorné aule před vstupem do synagogy, která se díky přítomnosti mnoha dětí různých věkových kategorií tak trochu proměnila v hernu. Drobci poměrně volně courali do synagogy navštěvovat modlící rodiče, pobíhali po stranách, hráli si na židlích a občas dělali dost rušivý rámus, ale zdálo se, že tenhle element k modlení běžně patří.

Také jsme přijeli vybavení hromadou nových her, co jsem v týdnu speciálně pro tuhle akci pořídila v naději, že tím kluky aspoň na nějakou dobu zabavíme. Šlo to, ale než jsme po modlitbě usedali k večeři, byli už na absolutním pokraji sil. Což znamená všechno možný kromě toho, že by v klidu seděli u jídla. Giyora je po předkrmech odvedl na pokoj a já ho krátce na to přišla vystřídat. Ochotně a odpovědně totiž splnil požadavek naší drahé učitelky Revital a připravil si „davar Tóra k parašat šavua“, čili povídání k odstavci z Tóry čteného právě na tento šabat. Nakonec ale jeho chvíli slávy odložili na druhý den, protože pořadatelé poněkud protáhli své projevy. Děti spaly už ve chvíli, kdy jsem dorazila. Giyora se pak ještě jednou vrátil na pokoj s talířem druhého chodu pro mě a zas klusal zpět k diskutující skupině. Přišel někdy před půlnocí, těsně před tím, než jsem se odporoučela spát. Ještě než jsem úplně odpadla, přemítala jsem si v hlavě těch pět dlouhých náročných hodin, co jsme tam s dětmi strávili, a přemýšlela, jak jich s nimi na tomhle místě dáme zítra třikrát tolik…

V dodržování šabatů samozřejmě dál pokračujeme. Druhý červnový byl hodně divoký, protože jsme v pátek večer slavili tchýně narozeniny. Kromě ní a Giyorových velkých kluků dorazil švagr s rodinou. Abychom o to veselí nepřipravili děti, přichystali jsme všechno jídlo už ve čtvrtek v noci, abychom v pátek po návratu Daniela ze školky mohli rovnou vyrazit na výlet. Tim jsme mláďatům zajistili polední spánek a na večerní oslavu byli čilí. Daniel vydržel do půl desáté a pak i v tom příšerným hluku odpadl na svým minigaučíku, Nevo nám ještě po odjezdu hostů pomáhal poklízet a do postele se odebral až v půl dvanácté s Giyorou.

Pořídili jsme na zahradu o něco serióznější bazének, protože ta kaluž vody plastovém trojúhelníku o metru čtverečním už opravdu pro chlapce byla málo. Teď mají na cachtání lehce přes kubík vody a baví je to tak, že se u toho zatím ani neperou. Navíc je bazén položený šikovně tak, že minimálně část je celý den ve stínu. A půlmetrová hloubka je dost i pro osvěžení nás dospělých. Můj obří pupek a stoupající venkovní teploty mě začínají poněkud omezovat v pohybu (no dobře, je to pořád především lenost), čili mi tyhle zahradové dýchánky nesmírně vyhovují.

O minulém šabatu jsem se po delší pauze vydala s dětmi na dopolední hostinu za Giyorou do synagogy. I když už dávno kluky nevozím v kočáru a dá se s nima jakž takž domluvit, kde mají čekat, když utíkají přede mnou (pořád neumí chodit, jenom běhat), byla to pro mě náročná procházka, kterou si v nejbližší době nehodlám zopakovat.

Právě odešel letošní nejdelší šabat a ani tak se nám nepodařilo obejít se v pátek bez tradičního předšabatového shonu. Protože jsme už nějakou dobu měli dojem, že se nikam neposouváme (ale nijak jsme s tím nic nedělali), konečně jsme se dokopali aspoň k malým krůčkům. Vybalili jsme po třech měsících z krabice zastrčené v security místnosti speciální obří termosku na horkou vodu (mei cham), abychom přestali pípat naší standardní ohřívací a chladící mašinkou a zas o něco omezili náš šabatový kontakt s elektřinou. Termoska nám tu jemně syčela celých 25 hodin a horkou vodu jsme úspěšně točili jen z ní. Studenou jsme si zapomněli připravit do lahví do lednice, ale z kohoutku a doplněná ledem se taky dala pít. Další novinkou byl natrhanej toaletní papír. Ten se o šabatu nesmí trhat, ale doteď jsme to nějak neřešili. Ani nevím, co mě to napadlo, ale nějak jsem měla prostoj, když jsem koupala Neva a trhat toaleťák na kousky byla vlastně fajn relaxace. Drobnosti, ale eliminovali jsme tím několikanásobné pravidelné porušování šabatových přikázání. A byl z toho nakonec překvapivě i dobrej pocit.

S Shuvou se poslední dobou potkáváme méně často, protože ke studijní neděli a pondělí přibyla ještě středa, kdy v synagoze v Tal El od svátku Šavuot náš rabín Noam prezentuje hodinovou lekci z judaismu. Nahradil tím původně pouze pro ženy určené pondělky. Středy jsou určené mužům i ženám, tak se s Giyorou ob týden střídáme. Jak se s Shuvou nezvládneme domluvit na úterý, už to nestíháme, protože středa je obsazená a čtvrteční večer se obvykle chystáme na šabat. Navíc je to teď v obou rodinách samé narozeniny. Ale zas o to víc čtu, čili celkově se nedá říct, že bych ve studiu polevila, spíš naopak. Představa, že by se snad celý proces měl blížit ke konci mě až děsí. Strašně to letí a i přes spoustu nabytých vědomostí mám pořád dojem, že toho zdaleka nevím dostatek. Na druhou stranu, v říjnu nám naše už několik měsíců stabilní babysitter vyráží na osmiměsíční výlet do Asie, tak bychom aspoň nemuseli hledat náhradu. Mno, kdo ví, jak to s námi dál Bůh zamýšlí, že jo. Nějak to prostě dopadne :-).

Fota ilustrační – o šabatu nefotím ani neškubu citrónovou verbenu na zahrádce. Se nesmí ;).

Po týdnech probírání jarních svátků jsme se v lekcích gijuru vrátili k obecnějším tématům. S Moshem jsme dokončili modlitby a už pár týdnů studujeme kašrut v kuchyni. V modlitbách jsem pořád ztracená, protože kromě jednoho večerního aravitu, co se modlíme neděle společně ve třídě, a kdy stejně spíš přeskakuju z počáteční věty odstavce na konečnou, protože víc z toho rychlého předčítání nepochytím, vůbec nepraktikuju. Lektoři nám nepřestávají připomínat, že je to jedna z věcí, co už bychom měli mít všichni v malíku a že jestli ne, je opravdu nejvyšší čas s tím něco udělat, jinak máme výsledek prvního pohovoru se soudci napřed spočítanej. Na druhou stranu v kašrutu máme velký náskok, díky tomu, že už nějaký pátek žijem s košér kuchyní a důsledně kašrut dodržujeme. Ne, že bychom se nedozvěděli vůbec nic nového a nic nás už nepřekvapilo – třeba údajně nekontrolovatelný množství brouků v květáku, hlávkovým salátu, jahodách nebo taková košér želatina, co stejně košér není, protože se dělá z mořských potvor a kdo ví, čeho ještě  –  ale je obrovsky znát, jak nám v tomhle směru praxe pomáhá.

S Revital jsme se pustili do zajímavých a hlubokých debat o víře. Rozebírali jsme náš postoj k Bohu a přes diskuzi o tom, jestli víra může být „správná a nesprávná“ jsme se přesunuli k probírání 13 článků židovské víry, které ve 12. století sepsal významný rabín Moshe ben Maimon, filosof, právník a lékař (Maimonides, Rambam). Když jsme je četli prvně, cítila jsem beznaděj a zoufalství. Věty naprosto neuchopitelné a nestravitelné mým racionálním uvažováním, mimo jiné hovořící třeba o příchodu mesiáše a vzkříšení mrtvých. Třeštila jsem oči a s hlubokými nádechy se se zamítavým kroucením hlavy obracela na Giyoru, který přikyvováním dával najevo pochopení a smál se mi. Pak jsme začali jednotlivé články rozpitvávat. Malá jiskřička naděje se přece jen rozsvítila a po poctivé analýze od Revital se mi povedlo minimálně částečně akceptovat první čtyři, co jsme probrali. I když je pravda, že šlo o ty nejjednodušší:

1. Bůh existuje
2. Bůh je jeden
3. Bůh je netělesný
4. Bůh je věčný

Revital nám neustále opakuje, že víra není racionální a že Boha, jak ho uvádí judaismus, svojí omezenou lidskou myslí prostě pochopit nemůžeme a můžeme jen věřit. I když mi připadá naprosto logické, že lidská mysl JE omezená, ta moje to jaksi odmítá akceptovat. Chvíli se snaží představovat nepředstavitelné, a protože dle předpokladů neuspěje, alespoň podhazuje myšlenky typu „a co když teda není, co když náboženství vytvořil člověk, co měl nějaký cíl, co když bych ani neměla věřit.“ Přesně jak mě to učila maminka :-). Na druhou stranu jen vědě nevěřím už dávno, a zároveň taky věřím, že mám duši a dokonce cítím, že ta i relativně mírná náboženská praxe jí opravdu z nějakého důvodu dělá dobře. A to je minimálně dost dobrý důvod to nevzdávat.

Přípravy na šabat jsme opět honili na poslední chvíli. Giyora proto v pátek po návratu z práce strávil tři hodiny u plotny a já zase s mláďaty, což mi nedodalo moc síly na následující dva dny, kdy jim opět patřila většina mého času. A jako obvykle jsem si říkala, že si to příště musíme líp naplánovat a nějak se vystřídat u obojího, což jsem si jistá, že běželo hlavou i Giyorovi. Před zapálením šabatových svíček jsem rozžehla baculatou ikeáckou 45 hodinovou svíci, která nám měla zajistit možnost předání ohně na plotnu po skončení šabatu, na svátek Šavuot. Na rozdíl od šabatu se o svátku smí oheň alespoň „přesunout“. Vařit jsme sice nic neplánovali, ale tak i ohřívat je snazší na sporáku než šabatovém platu. Po delší době měla dorazit tchýně, prý pátek odpoledne. V předvečer šabatu se nechala slyšet, že jí to vyjde na sedmou. Upozornila jsem ji, že v té době už budu vyřízené děti bez poledního spánku tlačit do hajan, a tak se chystala to stihnout prý aspoň na třičtvrtě na sedm. Přijela v půl osmé, když děti už napůl klimbaly, což jsem tak trochu čekala. Časové odhady nejsou její silná stránka, ale to je v Izraeli hodně běžná záležitost. Tentokrát jim aspoň necpala nášup sladkostí pořízených cestou na benzínce rovnou pod nos. Uspávání to narušilo jen z poloviny – Daniel odpadl za pět minut, ale Neva zjevení babičky drželo vzhůru ještě dalších 20 minut potom. I tak zbyl krátký čas na dopřipravení salátů a přichystání šabatového stolu, než se Giyora vrátil ze synagogy. K jídlu jsme zasedali v půl desáté, ve stejnou chvilku, kdy se u nás už nečekaně objevili také oba Giyorovi dospěláci. Večeře byla přesně podle místních standardů – bohatá, chutná, s živou, veselou konverzací a s častým doprovodem hlasitého až burácejícího smíchu.

Sobotní budíček si děti naplánovaly před šestou. Vstal s nimi Giyora, ale kravál za dveřmi mě vytáhl z postele už čtvrt hodiny po nich. V osm se muž odporoučel do synagogy a já s dětmi jsem ho o dvě hodiny později následovala. Cestou jsme se připojili k Shuvě a její početné drobotině. Bylo vedro na padnutí, ale protože jsme věděly, že nás čeká ještě další den s téměř neomezenou společností dětí, využily jsme i tuhle příležitost se s nimi „provětrat“. Ze synagogy jsme šli všichni rovnou k nim na dohodnutý sobotní oběd. Zatímco tatínkové úspěšně šéfovali prcky, Shuva chystala saláty a já si s příležitostným přiskočením s něčím na pomoc užívala posezení v klimatizované místnosti. Odcházeli jsme kolem půl třetí s nadějí domácího odpočinku. Hodinu spánku si prioritně vysloužil Giyora, protože ho čekala dlouhá noc. Nevo se k němu po půl hodině přidal, navzdory mé snaze ho už udržet vzhůru až do večera. Za dalších půl hodiny jsem budila Giyoru, ať se jde věnovat Danielovi a já zaujmula aspoň na pár desítek minut pozici vedle Neva. Na večer Giyora odešel do synagogy jako obvykle a když se ve čtvrt na devět vrátil, Nevo samozřejmě ještě strašil. Hodinu na to mě budil rozespalý Giyora, který to při čekání na mě v obýváku na gauči taky zalomil. Vypotácela jsem se z ložnice, najedli jsme se a ve čtvrt na jedenáct si šel Giyora znovu na hodinu lehnout. Já mezitím pořešila nádobí, dala si sprchu a vzbudila ho, že už má jít.

Čekala ho premiérová zkušenost, celonoční modlení v synagoze. Tak jsme si to teda představovali, když nám na kurzu vysvětlovali, že jakožto oprava hříchu izraelského lidu, kdy po 49 dnech napjatého čekání na Tóru v den jejího obdržení vlastně zaspali, se v den svátku Šavuot nemá jít spát, ale studovat celou noc v synagoze. Čtení ani modlení se ale nekonalo a na předpokládané příležitostné klimbání ani nepřišly myšlenky. Vrátil se ráno před sedmou celý rozzářený, nadšený a kupodivu i dost plný energie na to, aby se ještě hodinu a půl věnoval dětem. Prý celou noc s rabínem a dalšími asi 12 chlapy diskutovali o Tóře a skrytých poselstvích v ní a bylo to extrémně zajímavé. Působil, že jeho úcta k judaismu a hlavně k našemu rabínovi stoupla o dalších aspoň 200 procent. Až jsem mu to záviděla.

V půl deváté jsem vypadla s dětmi ven na hřiště, kde jsme měly domluvený sraz se Shuvou. Opět vedro na padnutí, líně jsme seděly na umělém trávníku zastíněného hřišťátka a přemýšlely, jak to tam aspoň dvě hodiny přežit, aby chlapi něco naspali. Děti kupodivu nebitkařily a ani v jiných směrech moc nevyžadovaly asistenci, ale stejně jsme od půl desáté začaly skoro počítat minuty, kdy už to budeme moct zabalit. A přesně v tu chvíli nám Bůh seslal příjemný vánek. Nebo zrovna zázračně začalo foukat, vyberte si ;). A taky se k nám připojil soused s roční dcerou, což bylo zpestření pro nás i děti, a my tak snadno přestály skoro další hodinu. Giyoru jsme budili v půl jedenácté. Zbytek dne jsme trávili víceméně odpočinkově, za dohledování kluků plácajících se v bazénku. Do postele jsme je pak večer nahnali ve stejnou dobu, kdy Giyora odcházel znovu do synagogy. Čtyři knížky na dobrou noc jsem si brala zbytečně. Daniel usnul dřív, než jsem stihla otevřít první a Nevo asi po první stránce. Mně zbyla krásná hodina a půl na čtení. Konečně jsem se po více než půl roce prokousala Pěti knihami Mojžíšovými a pustila se do Proroků, což je neporovnatelně stravitelnější. Začetla jsem se tak, že mě od knížky zvedl až Giyora nějakých 20 minut po odchodu svátku. No vida, třeba mi ten Starý zákon nakonec ani nebude trvat roky.