Rubrika: Konverze k judaismu

Lag ba-omer – jak mi manžel omládl o 15 let za jeden den 🙂

Období mezi svátky Pesah a Šavuot bylo původně plné velmi pozitivní energie a příjemného vzrušení. Hebrejští otroci opustili Egypt a jakožto nově zformovaný národ pevně sdružený právě prožitým zázrakem – přechod Rudého moře suchou nohou – napjatě očekávali obdržení Tóry, ke kterému mělo dojít na hoře Sinaj, přesně 49 dní od dne odchodu z Egypta. V 1 – 2 století n. l. v uvedeném období zemřely tisíce žáků významného rabína Akivy, údajně proto, že nerespektovali jeden druhého. Celých 33 dní ze 49 šťastných dnů se tak změnilo na dny smutku. 33. den (Lag ba-omer), kdy studenti zázračně přestali umírat, je smutek přerušen. Zároveň se jedná o výročí úmrtí rabína Šimona Bar Jochaje (pravděpodobným autorem knihy Zohar, zdroje kabaly), který si nepřál, aby den jeho smrti byl dnem smutku. Během omeru se nekonají svatby a muži se neholí. 33 dní bez žiletky dává málokdo, protože na slavnostní dny jako třeba Den nezávislosti, který do daného období spadá, se oholit smí. Nicméně můj drahý manžel, který se jinak holí denně, se rozhodl zaexperimentovat. Vydržel a prý dost otravný plnovous shazoval přesně na Lag ba-omer, v předvečer bujarých oslav u táboráků.

Po měsíci můžu s klidem říct, že v kuchyni se po několika menších přeorganizacích do stavu, kdy nám to bude nejpohodlnější, už konečně slušně orientujeme. Po Pesahu jsme pořídili pěknou novou jídelní sadu na masná jídla a ta, co je na Pesah, šla do skříně na příští rok, protože je taková, no, jak by člověk při ceně 60 šekelů za 18 kusů očekával, a používání týden v roce je až dost. Mléčná se osvědčila a zůstala, čili na příští Pesah budeme potřebovat zase jinou. Ale to je přesně doba, kdy můžeme vytáhnout naší původní ze skříně po roce nepoužívání. Zhruba další týden od Pesahu jsme se z fáze „nemáme parvé naběračku, chybí mléčná vařečka“ a „nemám na čem krájet maso“ přesunuli do „kde je sakra masovej nůž, parvé hrnec a dezertní vidlička“. Teď už jsme na nový pořádek navyklí – tři sady hrnců, vařeček a naběraček na třech různých místech. Dvě jídelní sady, dvě sady příborů, na pravé straně mléčný dřez a vedle něj potřebné příslušenství – mléčná houbička a kartáček na odstraňování nečistot a na levé straně to samé pro maso – v napovídající červené barvě. Toaster je definitivně jen mléčný a navíc si pokaždé, když v něm něco dělám, připomenu, jaký to je hrdina, že přežil v plném zdraví to vymáchání v mikve. Trouba převážně masová a mikrovlnka parvé. Stav mikrovlnky jde změnit za pár minut, s troubou je trochu víc obstrukcí, ale také se to dá.

Co se mi líbí?

To neustálé zapalování mozkových závitů. Bylo to už dřív, když jsme začali důsledně dělit stravu. Člověk myslí před každým jídlem, co jedl naposledy, kdy to bylo, co bude jíst příště a kdy. A teď s tím nádobím to ještě zintenzivnilo – co že to myju, kterou houbu použít, na jaký odkapávač odložit… Usoudila jsem, že praktikující židé určitě nemůžou umírat na Alzheimera.

Co mě nejvíc prudí?

Minimální využivání myčky nádobí a s tím související časté odmývání nádobí v ruce. Sice většinou myje manžel, ale teď je období, kdy má hodně výletů, čili si to užívám i já. Do myčky totiž nesmíme nádobí mixovat. Každý cyklus musí být buď jen mléčný, masový nebo parvé. A to ještě za podmínky, že nádobí vkládáme poctivě očištěné od zbytků jídla. Důsledkem je, že když se rozhodnu plnit myčku mléčným, trvá to až dva dny, než se mi to podaří – a to jen díky spoustě hrnků od kávy, které s Giyorou dohromady zvládneme našpinit. Během té doby samozřejmě musím odmývat parvé a masové ručně, protože to přece nenechám ve dřezu. Masový cyklus máme výhradně jen po rodinných večeřích, kdy se toho nahromadí hodně najednou, protože jinak než bych myčku naplnila, uběhne týden a navíc bych neměla z čeho jíst… Prostě opruz maximální, nevím, jak tohle věřící dělají. Naše provázející rodina nám v tomhle moc inspirací být nemůže, protože Noam (rabín) je vegetarián a proto doma konzumují převážně jen mléčná jídla… A naše milá přednášející Revital se už jednou zmínila o totální absenci myčky, čili smůla i tady.

Co mě překvapilo?

Kolikrát jsem se přistihla, že jsem udělala chybu – dodatečně! Ne, že bych si nemyslela, že chyby nedělám, ale několikrát denně? Musela jsem ve skříni vyhradit místo pro „karanténu infikovaného nádobí“, kam odkládám, co jsem zvorala, než se dogooglim nebo doptám, co s tím mám dělat. Šla tam kávová lžička z masové sady, která se nevím jak objevila v myčce v mléčném cyklu. To samé parvé lžička na majonézu a další lžička – masová – na kterou jsem udiveně zírala, jak trčí z hrnku právě vypitého kafe s mlékem. Maličký hrnec, který byl parvé a já do něj přelila a následně v něm ohřála cibulačku – zadělávanou na másle… A tak. Tohle rozhodně vnímám jako pozitivní přínos v ohledu sebereflexe. A minimálně občas mě to zastaví v rozčilení se na někoho, kdo se právě spletl v nějaké „absolutně samozřejmé věci“ ;).

Již podruhé v řadě nám vyšla páteční večeře ve dvou. Nevo po náročném dni odpadl dokonce už ve čtvrt na šest (jen tak tak to nebylo ze židle při večeři) a Daniela jsem uspala krátce před osmou, tedy skoro o půl hodiny dřív, než se Giyora vrátil ze synagogy. Místo pacifikování dětí jsem se tak mohla spolu s Giyorou soustředit na texty čtené při kiduši a po večeři jsme mohli nerušeně ještě debatovat. Těsně před tím než jsem šla do hajan, jsme ještě prošli sidur (modlitební knížku), protože na sobotní ráno jsem modlení v synagoze měla místo Giyory poprvé naplánované já. I když mi Giyora vysvětlil, kdy se co říká a dala jsem si na příslušná místa záložky, bylo jasný, že budu většinu času splašeně listovat a hledat, kde jsme. Na to by dvě hodiny byly příliš, čili jsem se chystala jen na druhou část – od devíti do desíti.

V sobotu Nevo vstával v šest. Nic moc, ale stejně zázrak vzhledem k tomu, kdy to večer před tím zabalil. S prckem vstával Giyora, jak je sobotní rána obvyklé. Daniel se k nim připojil v sedm a já se převalovala ještě čtvrthodinku. Po snídani jsem připravila klukům oblečení a tašku na cestu a ve třičtvrtě na devět vyrazila vybavená sidurem, knihou obsahující kapitoly z Tóry, které se měly číst, a šátkem, co jsem si plánovala při vstupu do synagogy přehodit přes hlavu.

Šabat přinesl významné ochlazení oproti průměru týdne, ale protože teploměr v autě při středečním výletu naměřil solidních 42 ve stínu, bylo to vítané. Nepamatuji, kdy jsem si naposledy takhle sama vyšla na procházku v Tal El. Po nebi se honily mraky a sluníčko, které mezi nimi sem tam vykouklo, příjemně hřálo. Vál svěží větřík a mě už z dálky uhodila do nosu omamná vůně geránia lemujícího chodník. Také jsem si prvně všimla, že levandule z druhé strany mi někde dosahuje až do výšky ramen. Ptáci zpívali nějak hlasitěji, květena po cestě byla rozmanitější a barevnější, než si z té samé trasy vybavuji, když jí chodím s klukama. Asi proto, že se obvykle soustředím převážně na to, aby neskočili pod auto nebo do trní, neutíkali mi moc daleko, nesundavali si kšiltovky a nebrali do rukou každýho živočicha.

Modlení proběhlo, no, dle očekávání… Za úspěch považuju, že jsem zhruba měla ponětí, co se děje, nicméně ta správná místa v knížce jsem nenašla. V ženské části jsem byla sama, takže mi neměl kdo helpnout. Až asi po půl hodině dorazila další paní, kterou trochu znám z lekcí pro ženy, co podává rabín v Tal El. Čili následujících 10 minut jsem se zvládla držet textu – četlo se z Tóry. Pak už jsem z venku slyšela známé hlásky a do synagogy za mnou vběhli kluci. Daniel byl narvaný v košili Neva a na Nevovi plandalo Danielovo triko. Uznávám, že je trochu matoucí, že i ta košile byla před rokem Danielova, ale tak… Ehm.

Giyora navlík talit a přidal se k modlícím se chlápkům. Já klukům vyměnila svršky a snažila se je zabavit pokud možno venku. Hledali jsme šneky a hezký kameny. Naštěstí za pár minut bylo po modlení a chystalo se jídlo. Děti místo obvyklého ruinování synagogy a zběsilého běhání spořádaně baštily krekry s humusem. Nevím, jestli pomohlo, že jsem jim venku důrazně sdělila, co je akceptovatelný chování, nebo to, že je po cestě Giyora tak unavil. Při návratu domů si ještě vyžádali zastávku na klouzačce a houpačce na hřišti a následně na zahradě. A i odtamtud pak byl problém je dotlačit domů. Daniel si nakonec uštědřil slušný zranění vstupními dveřmi na palci u nohy a scéna, která následovala, ho vyčerpala natolik, že jak se zklidnil, usnul. Nevo zabral vzápětí po něm během přebalování. My se vklidu znovu nasnídali a prvně zkusili přelouskat modlitbu, co se říká po jídle. Není to zrovna nejkratší a Giyora vytuhl po dvou třetinách v půlce věty. Mě dodělaly chvilku na to dvě stránky z učebnice, tak jsme tu chrupkali celá rodinka.

Dvouhodinový šlofíček nám dodal potřebnou energii na zbytek odpoledne i večera. Všichni jsme byli v dobré náladě, užili si krásného dne a kluci zůstali na zahradě ještě dlouho po té, co Giyora odešel večer do synagogy. Bylo jasné, že uspávat je před půl devátou vůbec nemá smysl, čili jsme koupali později a přesně tak, aby z vany už po skončení šabatu, tedy ve třičtvrtě na osm, mohli mrknout na kousek pohádky. Pak ještě chvilku pohrát a v devět byl Giyora po sprše, sbalený na třídenní školní výlet a připravený číst dětem pohádky na dobrou noc. Šily sebou nakonec skoro do desíti, ale kdo by si s tím po tak odpočinkovém dni dělal hlavu, že :-).

Ve čtvrtek ráno, poslední den Pesachové dovolené, kdy jsme mohli vyrazit někam na výlet, se Daniel vzbudil opět s nějakou virózou. A vypořádával se s ní pro něj obvyklým způsobem… Žaludek neudržel ani pár kapek vody, až jsem během odpoledne začínala propadat panickým myšlenkám o dehydrataci, pohotovosti, sanitce a nevím, čemu ještě. Když jsem v půl sedmé přivítala pesachový svátek zapálením svíčky a Giyora odešel do synagogy tentokrát po svých, kdybychom náhodou měli potřebovat auto, byl Daniel stále totální ležák, ale kromě rozdrážděného žaludku žádné jiné znepokojující známky nejevil. I když až na málo výjimek platila pro druhý pesachový svátek stejná pravdila jako pro šabat, neměla jsem to srdce mu vypnout televizi. V osm dorazili krátce po Giyorově návratu ze synagogy hosté – oba velcí kluci, ten mladší s přítelkyní. Daniel se po proleženém a prospaném dni přesně v tu dobu probral k životu a dožadoval se večeře – hovězí polévky se „škedei marak“, což jsou takové žluté čtverečky, údajně snad pečená těstovina, co se tu sype do polévky. Navíc nějaká speciální košér náhražka pro Pesach, která se podle mě nedá pozřít ani zdravým žaludkem. Byla jsem si jistá, že to nemůže ustát, ale Giyora se přihlásil na případnou noční službu, tak jsme to zkusili. Kupodivu – strávil to, dokonce i s přídavkem a následně bramborovou kaší. Tu jsme dost dlouho nejedli, protože co jsme ji kvůli pravidlům kašrutu prvně zkusili s margarínem místo másla, vůbec nám nejela. Dnešní pokus byl s majonézou – a jo, chutnalo to o mnoho líp. A dokonce i s touhle obměnou a to v pořádné porci (opět s přídavkem) neměl Danielův žaludek nejmenší problém.

V pátek ráno se vstávalo v sedm přesto, že Nevo se uložil okolo půl desáté večer bez poledního spánku a Daniel někdy kolem jedenácté. Nebylo to tedy zrovna harmonické a pohodové ráno a já se zas modlila dřív než Giyora vůbec odešel – aby byl z tý synagogy rychle zpátky doma. Netušili jsme totiž, jestli se ráno o svátku modlí stejně dlouho jako o šabatu, míň, víc nebo jak prostě. Kluky se mi nakonec celkem dařilo zabavit, ale i tak jsem byla ráda, když mě v půl jedenácté Giyora vystřídal a já mohla jít vklidu připravit na stůl.

Na rozdíl od šabatu je o svátku dovoleno sice ne rozžehnout, ale přenést oheň. Od večera nám tedy hořela 48 hodinová svíce, ze které jsme mohli přenášet ohýnek, jak se nám zachtělo. Vařit se o svátku nesmí, ale spraví to jakási příprava z předchozího dne („yruv tavšilim“), kdy se něco uvaří, řekne se, že to je začátek vaření na šabat, pronese se modlitba a pak už se může o svátku s vařením na šabat jakože pokračovat. My si na třetí odpoledne naplánovali grilování a Giyora nepřímo instruoval kluky (přímo nesmí :D), aby kdyby mluvili s babičkou, ji pozvali a řekli jí, ať přiveze ještě nějaký maso, protože u nás možná není dost. Nám byla elektronika zapovězena na svátek a následně na šabat, čili jsem měla přežít rekordních 49 hodin bez telefonu. Kluci splnili jen tu první část a babička přijela bez masa. O jídlo nouze nebyla, bývalo by toho bylo zbytečně moc, takže dobře, že to tak dopadlo. Pochutnali jsme si všichni, jen jsme si dodatečně s Giyorou uvědomili, že jsme nezkontrolovali složení kupovaných hamburgerů a že v nich s velkou pravděpodobností byla sója, čili jsme tím tři hodiny před koncem osmidenní abstinence luštěnin zřejmě nechtěně zahřešili. Radost z povedeného odpoledne to ale nezkazilo, hosté se odebrali do domovů krátce před nástupem šabatu a Giyora si to namířil znovu do synagogy. Já děti nahnala do vany a v duchu přemýšlela, jestli je na svátek tak jako o šabatu zakázáno se sprchovat, jak to teda ti věřící židé dělají. 49 hodin bez sprchy se mi nezdá ani trochu košér. Kluci byli zmatení, že jako šabat teprve začíná, když přece už má končit, ale televize se vzdali úplně bez řečí. S chutí se pustili do hummusu, který jsme jim po týdenní přestávce zase mohli dopřát. Giyora převzal v osm uspávání, pak jsme si dali lehkou večeři a prošli pár stránek z učebnice, které se mi během dne povedlo s obtížemi přečíst, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jsem obsahu správně porozuměla. Mno, evidentně se na nedělní testík z historie zvládnu připravit v nejlepším případě ze třetiny.

Sobota proběhla v klidu, i když bez odpočinku. Ono se to hodilo, protože v neděli ráno měl Daniel vstávat po dvou a půl týdenní dovolené znovu do školky. Koupala jsem kluky ještě před tím, než Giyora odešel do synagogy. K večeři zmizel zbytek hummusu, čímž se jim povedlo zdolat kilové balení za míň než 24 hodin. Oba pak vytuhli při čtení pohádek na dobrou noc dřív, než se vrátil. A já tak mohla rovnou vyrazit na pořádný nákup chamecu – kila různé mouky, těstovin, strouhanku, sušenky… Kolik radosti z tak obyčejných věcí! Za tohle to rozhodně stálo :-).

A je to tu, pátek. Dneska už se mělo jen vařit, ale… Po včerejší akci košérování nádobí jsem doma večer vygooglila, že hrnce neprošly správnou procedurou. Protože v nich i smažíme a pečeme a nejen vaříme, košérovat uvařením ve vodě je málo. Měly se péct tak jako rošty z trouby. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že něco takového budu řešit, poklepu si na čelo. Jenže… teď mě to štve. Tolik vynaloženého úsilí na košér kuchyni a nakonec není košér?! Celé čtvrteční odpoledne jsem se tvářila, jak když mi ulítly včely, až jsem ve finále Giyorovi oznámila, že hrnce potřebujeme nové, dokud ty staré neprojdou správnou procedurou, což bude ale Bůh ví kdy. Takže po té, co jsme v deset hodin dopoledne obřadně spálili poslední zbytky chamecu v táboráku na určeném místě v Tal El, jsem vyrazila na okruh po nových hrncích a pánvičkách. Koupila na poslední chvíli pohár na víno pro proroka Eliahu a sederovou mísu na Pesah (talíř s šesti přihrádkami okolo jedné uprostřed), co nám stále ještě chyběly, protože vedle u arabů to (překvapivě, že) neměli… Nové nádobí jsme jeli společně opláchnout do mikve a potom nakoupit potraviny na večeři. Nakupovat jsme vyrazili do židovského supermarketu, kde je všechno zboží košér na Pesah, aby to bylo snažší. Nicméně jsme stejně museli kontrolovat obsah luštěnin a ještě jsme se tam orientovali hůř a pomaleji, než tam, kde nakupujeme obvykle, tak to byla jen zbytečná zajížďka.

Manžel nastoupil do kuchyně na přípravu večeře ve čtyři. Podle plánu to za dvě hodiny měl stihnout, ale vymyslel si pár experimentů nad rámec domluveného menu, čili se dostal do časového presu. A v případě, že je pod tlakem, mění se ve zbrklého uštěkaného zamračeného protivu s neustálými stížnostmi na cokoliv. Pro kterého já nikdy nemám dost empatie – cokoliv řeknu nebo udělám je vzápětí použito proti mně. Stejný scénář se mimochodem opakuje před každým šabatem, až se snad i těším, že už konečně odejde do synagogy (možná to přesně tak Bůh naplánoval). Chystal dvě polévky, tři hlavní chody a dva zeleninové saláty, navíc se v nově zorganizované kuchyni samozřejmě vůbec neorientoval, pořád se ptal, co je mléčný, co je masný, kde co najde, kam co může dát a čím co může krájet. Rozčiloval se, jak jsem mohla dát tuhle naběračku do mléčného, proč nemáme mléčnou pánev, malý masový hrnec, mléčnou obracečku, mno… Do sváteční atmosféry jsme měli daleko, tlak narůstal a bylo evidentní, že jídlo je to poslední ze seznamu úkolů, co jakž takž doufejme stihneme. Ale i s tím se tak trochu počítalo. Den předtím jsme šli spát ve tři ráno po náročném dni, kdy jsme museli obrátit kuchyň vzhůru nohama, aby přece jen někde nezůstal zapomenutý nějaký chamec – za troubou, za lednicí, v lednici, na lednici, na horních skříňkách, uvnitř skříněk, v digestoři a snad i na orchideích v okně. A od sedmi ráno jsme opět byli na nohou.

Když muž odcházel v půl sedmé do synagogy, dům byl stále částečně vzhůru nohama. A zůstal tak, dokud se nevrátil, protože já potřebovala nakrmit, vykoupat a svátečně obléknout děti i sebe. Přestože se nám je povedlo uložit k pozdnímu odpolednímu spánku, i tak na ně s blížící se osmou začínala dopadat únava. Nebo možná nedostatek pozornosti rodičů v posledních dnech. Tchýně, která nám jako jediná měla při večeři dělat společnost, přijela přesně ve chvíli, kdy se Giyora vracel ze synagogy. Zatímco ona zabavovala hašteřící se děti, my se s mužem snažili připravit stůl. Hledat až v tuhle chvíli, co má být na sederové míse, nebylo ideální, ale dřív jsme se k tomu prostě nedostali. Navíc už byl šabat, čili bez internetu, v psaných brožurkách a v paměti tchyně. A tak jsme zjistili, že nám chybí vajíčko natvrdo… Giyora navrhl dát syrové, já se jako nežid obětovala dát vejce vařit. A ještě jsem mu pak zbaštila, že k uvaření vajíčka natvrdo stačí 2 a půl minuty a dovolila ho teda po pěti a půl minutách vyndat s tím, že ta doba už určitě dávno uběhla… Měla jsem pochybnosti, ale tak on je ten šéfkuchař u nás doma, že jo. Během loupání pochopil, že natvrdo není, ovšem já o tom napůl syrovém stavu tušení neměla. Když mi pak vejce hodil oloupané usušit do ubrousku, nepředpokládala jsem, že vejce natvrdo vyžaduje jakoukoliv zvláštní péči, čili z něj vytekl řídký žloutek. „Tys to zmáčkla?!“ bafnul na mě vyčítavě muž a já měla v tu chvíli chuť vejcem hodit, nejlépe po něm. Jako další vařit nebudu, na to nemám čas ani náladu, že jsem se vůbec nevybodla i na tohle! No nic, nebudeme si to dělat horší, než to je. Rozpláclé vajíčko putuje do poslední volné přihrádky sederového talíře a dál z něj vytéká žloutek. Tohle máme, co naděláme. V devět konečně svoláváme ke stolu, oba ukrutně hladoví, děti projevující sílící známky únavy. A to ještě před jídlem musíme přelouskat pesachovou hagadu (převyprávění příběhu o vyvedení z Egypta doplněné o události související s Pesachem), což by mělo zabrat kolem hodiny minimálně… „Jejda, co se stalo vajíčku?!“ ptá se zděšeně tchýně s upřeným zrakem na neštěstí na talíři. Bublající vzteky konstatuju, že jsem ho rozmáčkla. Giyora to nějak okomentuje a mně ulítne, že je to s ním dneska náročný (spíš i něco horšího). Tchýně je myšlenkami částečně ještě u vnoučat a odvětí mi „ať nemám strach, že z toho vyroste“, v domnění, že mluvím o Danielovi. No, nevyvracím jí to, jen si pomyslím, že ve svých osmačtyřiceti z toho její syn vyroste už těžko.

Kluci se rozhlíží po stole a vůbec je nezajímá, že táta něco čte. „Já chci to vajíčko“, sápe se Nevo k sederovému talíři. Vida, aspoň někomu se zamlouvá. Ale bohužel, hochu, na to si ještě budeš muset počkat. Vysvětluju, že musíme přečíst příběh a pak se teprve může jíst. Nevo si mě podezřívavě prohlíží, asi jestli to jako myslím vážně, a Daniel, jakoby mě vůbec neslyšel, si poroučí maces a víno. Giyora se snaží rychle dočíst k části, kde se pije první ze čtyř pohárů vína. Kluci do sebe naklopí pohárek sladkého vinného nápoje a jako obvykle se dožadují přídavku. „Budou ještě tři, ale musíte si počkat“. Pár vteřin se pokouší o trpělivost, ale nedaří se. Giyora se snaží je navnadit aspoň na písničku, že si zazpíváme. Ale prý nezazpíváme, chtějí jíst. Zpíváme sami s tchýní, děti se mračí. Příběh jde úplně mimo ně, a když vidí, že táta se ve čtení nenechává zastavit, začnou se zas „bavit“ mezi sebou. Tchýně se pokouší zachraňovat situaci a zabraňovat bitkám, nicméně je brzy zřejmý, že čtení je dlouhé nejen pro děti, ale i pro ni. Já z toho taky nemám vůbec nic, i když jsem si to moc chtěla poslechnout. Je mi jasný, že to nedáme. Chci navrhnout začít jíst, že si to přečteme, až půjdou děti spát. Giyora to přemele, zastavujeme se jen u částí, kdy se konzumuje něco ze sederového talíře nebo pije víno, a před třičtvrtě na deset otevíráme hostinu. Nevo se projeví jako správný Aškenáz a s chutí slupne karbanátek gefilte fish. Daniel baští macesy, jakoby na to čekal celý rok. Hodinu po té jsme najezení, tchýně jede domů a Giyora uspat děti. Jsou přetažený a Giyora na půl mrtvej, čili co dvě minuty slyším Danielův ječák „tatíííííííí, čtiiiiiiii“, protože tatí u toho co dvě minuty usíná. Trvalo dobrou půl hodinu, než se v baráku (a tím i celém Tal El) konečně rozhostilo ticho. Zkouším louskat hagadu sama, ale brzy mi padají víčka únavou. Tak jo, to byl náš první pokus o pravý židovský Pesach. Ne zrovna perfektní, ale zvládli jsme toho určitě víc, než nezvládli. I to je přece úspěch :-).

 

A máme za sebou další šabat. Společnost nám tentokrát přijela dělat tchýně. Jako obvykle přivezla pro kluky tašky pamlsků, co pořídila cestou na benzínce. Zhruba stejné množství, co jsme právě po předpesahové čistce v lednici vyhodili, protože to tam leželo ladem, dokud tomu neprošlo datum spotřeby. Navíc nic z toho není košér pro Pesah, takže to zítra veze Giyora s sebou na školní výlet a zbaští to tam s kolegy a studenty.

Večer byl fajn, teda po té, co se mi povedlo uspat přetažené a rozjívené děti, kterým chyběl polední odpočinek (nám jejich odpočinek také chyběl). Tchýně jako jediná z rodiny náš proces respektuje se vším všudy, i když nápad našich učitelů, že bychom se na Pesah měli i s ní připojit do nějaké ortodoxní rodiny, abychom věděli, jak se to správně má dělat, důrazně zavrhla. Nedivím se jí a věřím, že to pochopí i učitelé, protože „cti matku a otce svého“ je přece nade všechna přikázání :).

Když odjela, se znepokojením jsem zjistila, že jsem tentokrát zapomněla před šabatem zapnout myčku a je teda skoro plná nádobím od rána. S vráskou mezi obočím jsem se zamyslela, co s tím, a pak se rozhodla využít statusu goje (nežida) a myčku prostě pustila. Když jsem následně omylem zavadila o čudlík v lednici zamezující rozvěcení světla a spuštění alarmu, když ji necháme otevřenou, Giyora se mi smál, jak moc že to tenhle šabat hřeším. Tak moc zase ne, protože už není potřeba vytápění, hehe.

Sobota byla nečekaně klidná. Spali jsme skoro do osmi, protože v noci ze čtvrtka na pátek nám ukradli hodinu, což děti samozřejmě vůbec neregistrují. Giyora tak tak stihl přijít včas do synagogy. My se o necelé dvě hodinky později vydali za ním. Obloha byla úplně šedá a venku byl příjemně svěží vzduch. Protože jsme se s ostatními v synagoze stihli obstojně nasnídat, po návratu domů jsme s přípravou jídla nijak nespěchali a střídali se v hraní s dětmi. K prostřenému stolu jsme znovu zasedli kolem jedné, kdy už děti působily hodně unaveně. Neva sváča dorazila, dožadoval se pochovat a když jsem vyhověla, za dvě minuty byl tuhej. Daniel prohlásil, že chce taky odpočívat – s tátou a kocourem Jerrym. V ložnici se ale provokujíc kocoura probral a snažil se z odpočívacího módu vytrhnout i Giyoru, který z toho byl oprávněně otrávený, vzhledem k tomu, že mu za poslední pracovní týden scházelo asi 16 hodin spánku. Nakonec jsem Daniela prostě vynesla z ložnice s tím, že táta si odpočinout potřebuje a jestli on nechce, můžem si hrát spolu, hned jak zpacifikuju nádobí. Sice udělal scénu, ale nijak zásadní, ani Neva to neprobudilo. A když jsem mu vysvětlila, že šabat dneska odchází hodně pozdě a jestli si neodpočine teď, večer půjdem do hajan ještě před tím, než si bude moct pustit pohádku, překvapivě sebou hodil na gauč, řekl si o deku a do pěti minut spal. Já chtěla využít blaženého ticha a sedla si k učebnici, protože za dva týdny si prý napíšeme malý testík a já ze 114 stran, co bych potřebovala nastudovat, horko těžko překousala zatím 14 a ještě rozuměla možná polovině, ale začala mi po dvou stranách padat hlava, čili jsem se natáhla na druhý gauč vedle Daniela a okamžitě usnula.

Prospala jsem hezkou hodinu a půl než mě vzbudil Nevo, Giyora vstal krátce po nás a Daniel chrupal ještě další hodinu po tom, co už jsme tu všichni pochodovali. Ani jsme se pak už nedostali ven, protože bylo krátce před soumrakem a v tomhle zataženém počasí se dalo počítat s nálety komárů. Že bude večer s dětmi dlouhý, bylo evidentní, ale protože má Daniel prázdniny a nejhorší, co se může stát je, že ráno budou spát déle (hm, kéž by), nijak nás netrápilo, kdy je uložím. Navíc na ně budu tři dny sama, tak snad čím později tím lépe ;).

Mno, libovali jsme si, že kdyby takhle měl vypadat každý šabat, o určité formě odpočinku by se rozhodně mluvit dalo.

Na včerejší příchod rabína jsme se chtěli pečlivě připravit, ale nakonec Giyora tak tak stihl uspat děti a já vyskládat z kuchyně na linku nádobí z hůř přístupných skříní, abychom se na něco nezapomněli zeptat. Na programu večera byly dva stěžejní body – jak se připravit na Pesah a jak naši kuchyň přetvořit podle pravidel kašrutu. Pobavilo nás, že v košér kuchyni nesmí být nic ve vlastnictví goje, čili nežida, takže mám symbolicky dát všechno nádobí Giyorovi. Ptali jsme se, jestli je na to potřeba nějakej papír, rituál nebo tak něco, ale Noam se smál, že prej ne, že to je jen mezi námi. Tak jo, řekla jsem mu, že mu to dávám a on mi poděkoval :D. Co se týče potravin na Pesah, vyskládala jsem na stůl, co máme s otazníkem – nepíše se na tom, že to je košér pro Pesah, ale nechápem, co by na tom košér být nemělo – instantní kafe, moučkový cukr, čokoládový nápoj pro děti, různé léky třeba, kosmetika (ano, to by se také mělo řešit). Noam vysvětlil, že na všechno existují seznamy na netu, tak když si u něčeho nejsme jistí, můžeme mrknout. Může to být třeba gluten nebo tak. Musíme bedlivě zkoumat složení. A protože jsme díky Giyorově původu Aškenázové, máme to ještě komplikovanější, protože nesmíme přes Pesah ani luštěniny. Z jakýchsi historických důvodů, co nám na kurzu vysvětlovali a nám se sice nepozdávaly, ale co naděláme. Prý si nemůžeme vybrat být Sefaradové. To jsem zvědavá, jak moje děti přežijou 8 dní bez hummusu.

Dvě jídelní sady na Pesah (jednu na masné a jednu na mléčné) a jedno prkénko mám pořízené nové, čili nemusí absolvovat žádný proces na odstranění chamecu, ale vymáchat to někde stejně musíme. Nejbližší pláž v Akku se nám zdá poněkud nevhodná, tak to asi odvezem vedle do vesnice do mikve. Máme na to týden. Hrnce a podobně na předpesahový košérovací proces povezeme, tak doufám, že z toho bude záživný výlet pro děti, protože Daniel od zítra nastupuje na třítýdenní Pesahové prázdniny. Stejně tak Giyora, u kterého to ale není tak přímočaré, zas nám na pár dní zmizí kvůli mimoškolním kurzům.

A ta další část teda, zařízení košér kuchyně. Noam se nám snažil zachránit, co šlo. V podstatě řešil jen nádobí, kde hrozí, že se během určitého krátkého časového úseku mohlo tepelně upravovat jak maso, tak mléko. Čili cokoliv se nepoužívá na vaření, je mimo problém. Keramické pekáčky musí pryč, dřevěné vařečky také, silikonová forma na bábovku zřejmě bude muset zůstat mléčná, stejně tak teflonové nádobí možná košérovat nejde, to ověří. Talíře jsou problém, protože na nich ohříváme jídlo v mikrovlnce. A jestli na jednom talíři během krátké doby mohlo být mléko i maso? Mno, i spolu dohromady, že… Z té jídelní sady, co jsem se s ní už vnitřně rozloučila, si vyfotil označení ze spodu talíře a nechá také ověřit, z čeho to vlastně je, jestli by to přece jen košérovat nešlo. A že by tu možná mohla být přípustná i varianta, že to rok necháme někde ležet a po tom roce už by se prý košérovat mohlo dát. To by bylo prima, protože bychom si nechali přes rok to nádobí po Pesahu a za rok by se k němu přidalo i to naše původní. Ale uvidíme, už jsem ho vlastně i oželela, to ikeácké je konec konců taky v pohodě.

Noam tu byl skoro hodinu a půl a návštěva to byla milá. Nepřišel nás komandovat, kárat, do něčeho tlačit. Přišel prostě poradit, pomoci, najít co nejsnasží řešení. Řešili jsme nekošér jídlo od maminky, anti nábožénského švagra, našeho učitele a zároveň Noamova blízkého kamaráda rabína Mosheho, průběh kurzu gijuru a řadu dalších odběhnutí od původního tématu. Výsledek celého procesu nakonec bude dokonale čisťounká a svěže prolehčená kuchyně, ve které je teď mnohem víc úložného prostoru díky nově přidaným skříním v jídelním koutě (sláva, konečně!).

Dnes jsme se odpoledne odhodlali k dalšímu kroku – nákupu potravin na Pesah. Vyrazili jsme i s dětmi a bylo to nad očekávání náročné, přestože jsme je oba naložili na nákupní vozíček autíčko a na slušnou dobu jim ucpali pusu vaflí na zmrlinu z půlky namočenou v čokoládě z cukrárny v supermarketu. Tím, že musíme kontrolovat obsah luštěnin, dokonce ani produkty s označením „košér pro Pesah“ nemusí být dost košér pro Aškenáze – a to taky dost často nejsou. S překvapením jsme zjistili, že luštěniny obsahuje i tuňák, ančovičky, nutela a další hromada produktů, u kterých jsme to vůbec nechápali. Až mi to docvaklo – zpropadená sója! Vždyť oni jí cpou skoro do všeho. Slyšela jsem o tom, ale teď jsem to prvně pocítila na vlastní kůži. Nákup trval třikrát déle, než jsme předpokládali, děti se nudily, byly unavené, neposedné a hlasité a my poněkud nervózní. Nakonec jsme stejně ještě vzali balení pita chleba a sušenky ke kafi, máme přece ještě týden, to se sní…

Koupili jsme křen, který se ve většině supermarketů dá pořídit právě jen v období před Pesahem, kdy se po něm shání všechny Aškenázské hospodyňky, aby ho s červenou řepou připravily ke gefilte fish. Já si ho nastrouhala do hořčice k párkům k večeři. Sice je skoro nejím, ale jen z té představy, že si díky obsahu sóji nedám 8 dní ani párek, jsem na něj dostala chuť!

 

Purim je za námi a my se vrhli do bláznivého kolotoče jménem Pesah. V lekcích gijuru probíráme už druhý týden horem dolem, co se slaví, proč se slaví a jak se slaví. Hlavně ta poslední část teda víří vášnivé emoce, mraky rukou tří dohromady spojených tříd se zvedají nahoru s dotazy, na které i naší milé Revital sem tam chybí odpovědi. To, že v domě nesmí být po celý týden Pesahu chamec (židovské označení pro kynuté těsto nebo jídlo, jež je zakázáno vlastnit a konzumovat o svátku Pesach) jsme všichni minimálně tušili. Co všechno obnáší se chamecu zbavit se učíme až tady. A že nám z toho kolotoče jde opravdu hlava kolem. Kromě toho, že se celý barák musí obrátit vzhůru nohama, aby někde náhodou nezůstal drobeček sušenky (a kdo má děti tuší, že ten může bejt fakt kdekoliv, že jo), máme tu navíc speciální proces na čištění kuchyně. Všechno nádobí a kuchyňské potřeby „kontaminované“ během roku chamecem, se musí košérovat, čili určitým předepsaným nebo logickým (ehm) způsobem vyčistit. Jednoduše stejným způsobem, jakým to bylo kontaminováno. My se navíc s Giyorou rozhodli, že tohle je přesně ta správná doba k zařízení kuchyně dle pravidel kašrutu. Už pár dní jsem pekelně otrávená zjištěním, že má před lety pečlivě vybraná keramická sada nádobí, kterou jsme doteď používali samozřejmě jak na mléko, maso i parvé, košérovat nejde a musí z domu pryč! Jsem i něco jiného než otrávená, ale to je nevhodné sem psát. Nicméně jsem si jistá, že si to umíte představit. Mému konstatování, že bychom jí mohli dát do kůlny a nechat jí pro příležitosti, kdy nám tchyně donese jídlo, co není košér, jsme se společně ironicky zasmáli. Tohle neprojde, to je jasný. Sakra. Nemám problém vyhodit nic, pokud vím, že si můžu pořídit nové, co se mi bude líbit stejně nebo víc. Ale když mám pořídit tři až čtyři nové sety nádobí (na Pesah, mléko a na maso dvě, protože na rodinné večeře, které jsou obvykle masové, jedna sada stačit nebude)? V naší momentální ekonomický situaci za každou z nich rozhodně nemůžu dát to samé, co jsem dala za tu původní, že. Dopadne to tak, že koupíme nějakou levnou, ucházející, prozatímní, co s námi pak zůstane deset let, určitě. Grrr. A navíc – to není ten jediný výdaj. Pro mléčné nádobí jsme pořídili novou skříň. Kromě talířů potřebujem nová prkénka a vůbec všechno ze dřeva, co taky košérovat nejde. Všechny keramické zapékací misky, pekáčky, mno… Kdo ví, na co ještě přijdem. My nebo Noam, náš rabín, kterého si k tomuto procesu musíme pozvat.

A pár příkladů košérování? Trouba – pořádně vyčistit, pak prázdnou zapnout na hodinu na 250 stupňů. „Ale to žere celkem dost elektřiny, ne?“ „Jo jo, být žid je někdy docela nákladné“, s úsměvem odpovídá Revital.

Mikrovlnka – vyčistit, zapnout na 3 minuty s hrníčkem s vodou a nějakým saponátem. Ale prý se názory rabínů mohou lišit, někteří tvrdí, že mikrovlnka košérovat nejde. Čili musíme zjistit, co na to říká rabín Noam. A proč nás má zajímat, co říká on? Protože vzhledem k tomu, že nás procesem provází, bude soudce zajímat, co říká on o nás…

Mramorová deska linky – vyčistit saponátem a polít vroucí vodou.

Hrnce – v nějakém jiném extra velkém hrnci je vykoupat ve vroucí vodě. Nebo donést někam, kde mají extra velký hrnec a udělají to za vás.

A jak se zbavíme chamecu? Čili mouky a všech výrobků z ní, mého pečlivě vypěstovaného kvásku a taky piva, whisky a v aškenázkých rodinnách (což jsme i my) i luštěnin? Dokonce léků a kosmetiky, co nejsou označené jako „košér pro Pesah“?! Sníst, vyhodit a v nejkrajnějším případě přes rabína prodat gojovi – nežidovi. A doufat, že vám tu whisky během Pesahu nepřijde vypít, na což má plný právo :D. A my navíc musíme koupit kočkám granule košér na Pesah. Příjemně mě překvapilo, že nejsou nijak drahý, zřejmě to bude pěknej hnus. Mno, nám ty macesy taky už po dvou dnech polezou krkem a máme se s nima cpát celý týden. Tak to spolu kocouři nějak zvládneme, co. A ne že půjdete krást granule k sousedům!

Páteční večeře byla poprvé za přítomnosti švagra i jeho manželky a dvou velkých holek. Jen nejmladší syn zůstal doma, že mu není dobře. Když u nás byli v lednu, manželka byla s jednou dcerou na prodlouženém víkendu v Evropě (druhá je na vojně, na prodloužený víkendy si ještě rok a půl musí nechat zajít chuť). A na to nemám nejlepší vzpomínky, protože švagr a jeho dvě děti, co tu zůstaly, byli většinu večera přilepení k telefonu a zvedali hlavu jen pro sarkastické komentáře rituálů. Giyorovy obě již odrostlé ratolesti se připojily také. Nevím, co bylo tentokrát jinak, ale bylo to nečekaně fajn. Přivezli nám košér parvé dezert, abychom ho mohli po masové večeři jíst. Místo nepříjemných komentářů švagr přidával k dobru, co vlastně sám ví díky tomu, že pracuje u ortodoxních židů a několik šabatových večeří s nimi absolvoval. Když jeho žena, která je proti věřícím hodně vysazená, házela k „dobru“ nějaké historky, co slyšela od své praktikující židovské kolegyně, švagr dokonce věřící hájil. Rituály přešli bez poznámek a s upřímnými úsměvy, když viděli, jak naši drobci i Giyorovi velcí kluci oplachují ruce a odříkavájí naučené požehnání. Odjeli krátce po večeři a ač bylo teprve deset, vzala jsem to přes sprchu rovnou do postele, jak jsem byla znavená, protože jsme se ten den v poledne vrátili z naší minidovči v Golanských výšinách.

Sobotní dopoledne jsme se rozhodli, že za Giyorou do synagogy posedět zajdeme. Deset minut před desátou jsem je měla oba naložený v těch rozvrzaných golfáčích a kráčela v prosluněném až letním dni směr synagoga. Měla jsem dojem, že zas takový teplo, abych šla na boso, být nemůže, takže jsem k sukni správný dýlky navlíkla i tmavý punčochy a s balerínkama vypadala jak vystřižená z magazínu o židech, jestli teda takový nějaký je. Cestou jsem potkala kamarádku jedoucí autem nahoru na hřiště s dotazem, jestli jdeme taky. No jo, sakra, já zapomněla. Na hřišti je velká akce pro děti kvůli svátku Purim. Když jsme kolem jedenácté synagogu opouštěli, mířilo tím směrem spousta aut a po cestě pobíhaly děti v maskách. Našim jsem je opět nevzala, vracet se pro ně domů a pak zpátky pěšky klusat na druhou stranu Tal El nepřipadalo v úvahu. Váhali jsme, ale nakonec se směr hřiště vydali i bez masek. Stoupání od synagogy bylo extrémně náročný a to kočár s oběma dětma tlačil Giyora, poctivě v černých kalhotech a bílé košili s dlouhým rukávem. Mně se cestou povedlo vyvlíknout spodní vrstvu pod trikem, ale punčochy jsem stáhnout nezvládla. Konstatovali jsme, že si vůbec nepamatujeme, že to na hřiště bylo takhle daleko. Aby jo, zřejmě jsme to pěšky ani nikdy nešli. Hřiště bylo plný lidí a my se tam v našich ortodoxních oblečcích vyjímali jako jediní. Potkala jsem tam pár kamarádek, což bylo moc milý zas pokecat, ale celkově jsme se tam cítili dost mimo. Na rozdíl od dětí, co se nadšeně vrhaly od jedné hry ke druhé a smažili se na poledním sluníčku bez krému a čepice, což nám k pohodě taky nepřidalo.

V podstatě jsme od začátku přemýšleli, jak je odtamtud co nejrychleji dostat. Což byl úkol prostě nerálný, takže jsme tam takhle „zkejsli“ hodinu a půl. Nevo začínal padat únavou a dokonce se nechal položit do kočáru. To jsem ale začala hysterčit, protože od rána skoro nic nejedl a přece nemůže jít spát takhle hladovej. Děti tam pobíhaly s pizzou, popkornem a cukrovou vatou, čili co jíst by bylo. Ovšem ne zadarmo a platit je další z věcí, která je o šabatu zakázaná. Proběhlo mi hlavou, že bych měla hádankou naznačit kamarádce, že moje dítě má hlad, jak by bylo správně podle halachy, ale okamžitě jsem tu šíleně praštěnou a směšnou myšlenku zamítla. Peněženka naštěstí zůstala nějakým nedopatřením v batohu, čili jsem suše oznámila Giyorovi, že jdu koupit pizzu. S pokrčením ramen a provinilým výrazem souhlasně pokýval hlavou. Připadali jsme si jak blbci oba, ale hladový dítě je nám nad všechna pravidla. Holt jsme poučení, že podobný akce si na příště budeme muset nechat ujít. Ve svým halachickým oblečku jsem si vystála frontu a potupně objednala za 15 šekelů cosi, co by při hodně dobrý vůli mohla být pizza. Aspoň, že to Nevoušovi chutnalo a zvládl to do sebe nasoukat, než usnul. Daniel neochotně a líně kráčel vedle kočárku, až jsme nakonec spícího Nevouše posunuli tak, že se mohl posadit před něj. Zpocení, zničení a otrávení jsme se v tom vedru táhli zpátky domů, zatímco nás míjela auta ostatních vracejících se návštěvníků akce. Giyora poznamenal, že ten odpočinek fakt nechápe, že bez toho auta dřem jako koně. Připomněla jsem, že se jedná o odpočinek duše a ne těla, načež oponoval, že když neodpočívá jeho tělo, nemůže ani duše. Mno, taky mi to tak přijde. Ufunění jsme konečně dorazili zpátky domů a Giyora si šel okamžitě dát sprchu – další porušenej zákaz. Já se naložila do vany, protože jsem na stání ve sprše byla líná. Vlastně nevím, jestli tohle je taky zakázaný, musím se optat rabínovy ženy na další schůzce. Zbytek šabatu jsme se už nehli dál než na zahradu a prostřídali se v odpočinku a hraní s dětmi. S odstupem jsme konstatovali, že aspoň děti si akci skvěle užily a úplně zbytečný úsilí to teda nebylo. Co by člověk pro ty mláďata neudělal, že jo :-).

Na páteční večeři se k nám připojili oba Giyorovi dospěláci. Naši drobci neskrývaly nadšení a sotva nechali kluky najíst. Sami se k večeři připojili pouze na zahajovací přípitek sladkým vínem, po čemž nás překvapili, když naklusali do koupelny pro schůdky a dotlačili je ke dřezu, aby se mohli přidat k rituálnímu oplachování rukou, když viděli nás. Dokonce se snažili odříkávat požehnání. Tím pro ně večeře skončila, na jídlo byli moc unavení. Asi půl hodiny po nás lezli, než konečně urvali kluky na další půl hodinu na hraní. Pak se přiblížila půl devátá a Daniel byl po dni bez poledního odpočinku už víc než zralej do postele. Kluci to vzali domů a Giyora uspávat. Já poklidila po večeři a vytáhla uspaného Giyoru z postele. Dali jsme si čaj a jahody s cukrem jako dezert a četli přitom s vytřeštěnýma očima kapitolu z Tóry (v Bibli Levicitus – Požehnání a prokletí) o tom, co všechno Bůh národu provede, pokud ho nebudou poslouchat. Pohádka na dobrou noc to fakt nebyla, tak jsem si pro spravení chuti ještě přečetla další část Bábovek. A jako obvykle nám za necelou hodinu začala padat víčka, a tak jsme to zabalili.

Rekord dlouhého ranního spaní z minulého týdne kluci nejenže netrumfli, ale ani nezopákli. Daniel vyběhl z postele už v půl osmé a šel s tátou stavět puzzle. My se s Nevoušem ještě chvíli převalovali, ale pět minut před osmou, když Giyora odcházel, se museli taky vyhrabat. Děti chtěly ven ještě předtím, než si vyčistily zuby. Ale mně bylo nějak na nic a představa, že se teď všichni začneme vypakovávat ven, se mi nezamlouvala ani trochu. Naopak jsem byla pevně rozhodnutá je udržet doma, než se vrátí Giyora ze synagogy. Procházka za ním nebyla na programu, protože zas někdo slavil Bar mitzvu. To už jsme si vyzkoušeli, že tlačit se tam někde v houfu lidí, je nesmysl. Doma jsme to v pohodě zvládli, postavili asi 10 puzzlí, 4 různý trasy pro vláčky, předváděla jsem kudlanku nábožnou z knížky (tu jedinou jsem byla ochotná, protože se hýbe pomalu) a sem tam děti něco zobly k jídlu. Giyora se vrátil v půl jedenácté a během jídla jsme co minutu poslouchali „Už jste dojedli? Tak už? Už jdeme?!“, jak nás kluci netrpělivě tahali ven. Giyora se teda sebral ještě s posledním soustem v puse s tím, že já dorazím za nimi později. Domluvili jsme se, kudy kam a zpátky, ať se bez těch telefonů nemineme, já zas pořešila stůl, nádobí a připravila dětem sváču, protože na to, aby jedly doma, byly už moc natěšený na procházku. Došla jsem je po necelý hodince na spodním hřišti v olivovém sadu a vzápětí po pozdravu se Daniel ptal, co jsem jim donesla k jídlu. S chutí se oba pustili do chaly (bílý chleba chystaný obvykle právě na šabat) s máslem i nakrájených jablek. Venku bylo krásně teplo, i když obloha nebyla úplně uklizená od mraků. Asi po hodině jsme se přesunuli zpět na hřiště pod barákem. Kočár, do kterýho jsem doufala uložit po cestě aspoň Neva, jsem táhla zbytečně. Vyšel to do kopce zpátky i s tříkolkou v ruce, jakoby vlastně nikdy v poledne spát nepotřeboval. Skočila jem domů pro míče a vrátila kočár, tříkolku, kolo a sebe do baráku, kde jsem spokojeně zasedla ke knížce. Sice mě po čase rušily dohady dětí a taťky na zahradě, ale úspěšně jsem předstírala, že to neslyším. Po celkem třech hodinách venku je Giyora dotlačil domů a z šabatové plotýnky jsme si konečně nandali ohřáté jídlo. Následně muž znaveně padnul na gauč. Nevo se nechal uložit vedle něj, ale bylo to je na oko, za pár minut byl zas na nohou nespokojený s faktem, že táta jako vážně spí. Udržela jsem je při hrách relativně v klidu celých 50 minut, kdy si Giyora vybíral zasloužený odpočinek. Pak převzal hraní s Danielem a já šla už ve čtyři koupat Neva, protože bylo jasný, že s každou další půlhodinou bude klesat jeho schopnost spolupráce.

Giyora odešel v půl páté do synagogy s tím, že rovnou po odchodu šabatu řídí na synovo školní představení přímo odtamtud. Daniel chtěl do vany hned po Nevoušovi a tak byly obě děti po koupání už 40 minut před koncem šabatu. Matoucí situace, Daniel se pokoušel odříkat požehnání, kterým se obvykle s šabatem doma po jeho vykoupání loučím a nešlo mu na rozum, že to jako nefunguje. Obešlo se to bez dramat, kluci se najedli, složili ještě jedno puzzle, společně jsme poklidili hračky a už jsem tu kouzelnou větu, kterou odděluji šabat od všedního dne, mohla říct a pustit dětem film. Neva jsem po 15 minutách přenesla do postele. Daniel vydržel a čtení pohádky na dobrou noc mě neušetřil, ale taky to zapíchl v pěkných půl osmé.

Další prima šabat za námi.