Rubrika: Konverze k judaismu

Předpověď počasí nezklamala – zase jim to nevyšlo ;). Nezmokli jsme a i se mi tentokrát bez protestů povedlo děti přivést včas do synagogy. Respektive teda přivéZt, protože se mi opět oba složili do golfáčů. Vyrazili jsme s lehkým zpožděním, čili jsem jim v tom nebránila, a svižným tempem s co nejmenším pracovním nasazením, když je ten šabat, je tlačila kopcovitým terénem. Na opláchnuté stromy lesíka svítilo sluníčko, zimní bundy zůstaly nevyužité a vedro mi bylo i ve svetříku. V synagoze dělali kluci bugr, Daniel k obědu zfutroval půl pytlíku slaných krekerů, co s sebou přinesla rabínova žena pro své ratolesti. S Giyorou jsme si užili za občasného odbíhání na kontrolu prcků chutné a bohaté občerstvení, poslechli nějaká ta moudra a dotlačili děti zpátky domů s příslibem, že si jen vypijeme kafe a půjdeme na hřiště. Oba si chtěli vzít holinky a deštníky a oba pak odložili nejdřív deštníky, když zjistili, že se s nima nijak dobře nechodí a že vlastně neprší, a pak chtěli odložit i ty holínky, ve kterých se, jak všichni víme, taky nijak dobře nechodí… Byli rychlejší než naše protiakce, takže jsem klusala domů pro suchý ponožky a boty. Bylo půl druhý a unavený Nevo chtěl kočárek. Klusala jsem ještě pro kočárek, ve kterým nakonec nechtěl ležet a únavu se rozhodl přechodit. Pak se ještě kluci stihli lehce vzájemně pomlátit na zahradě a to byl dobrý důvod je vzít domů i proti jejich vůli. Giyora chtěl spát, čili vzal za vděk Nevoušovým svolením s ulehnutím do postele. Tušila jsem průšvih pak večer, ale byla jsem příliš unavená Nevoušovi bránit.

Daniel se přesvědčit nenechal a já tak byla nucená upřednostnit stavění pyramidy z kuliček před čtením. Nevo vydržel spát ještě půl hodiny po Giyorově odpoledním odchodu do synagogy, kdy už pro změnu Daniel začínal jevit známky únavy. S koupání jsem počkala na odchod šabatu, což bylo kolem čtvrt na šest. Doufala jsem, že Daniel třeba odpadne u pohádky, jak se občas stává, a my budeme mít šanci na střídačku unavit Nevouše, ale nevyšlo to. Přetažený Daniel protestoval při ukládání ke spánku ještě před osmou, nicméně po přesunu do postele spal dřív, než Giyora dočetl první pohádku. Nevouše jsem v devět pustila z postele, že si teda může ještě chvíli hrát. Že to byla chyba, bylo zřejmé za hodinu a půl nejen nám, ale celé vesnici, kterou v této pozdní hodině vytrvale hlasitým řevem informoval, že spát ještě nechce.

I když jsem se tenhle šabat ke čtení vůbec nedostala, něco se nastudovat povedlo. Páteční večer, kdy šly děti po probdělém dni spát brzy, jsme s Giyorou probrali deset ran egyptských, které teď konečně umím vyjmenovat v hebrejštině. Začali jsme i desatero, ale to chce ještě procvičit. Také jsem po třech měsících studia konečně schopná akceptovat, že co je napsané v Tóře, jsou skutečné události, když mě Giyora ubezpečil o existencích hrobů židovských otců a matek a dalších archeologických nálezech korespondujících s příběhy. Tím „skutečné události“ mám na mysli to, že dané věci jsou popsané tak, jak je v té době viděli nebo zažili jejich svědci. Prostě jsem ochotná věřit, že to není jenom výmysl autora té neskutečně obsáhlé knížky. Představa Boha je stále mimo schopnosti mého mozku. Jako bych dostala pět tisíc kousků puzzle v pytlíku bez obrázku, co z toho mám složit. Podle ústního návodu se mi tu a tam povede nějaké dva kousíčky spojit, ale vize výsledku je na míle daleko.

Tečkou šabatu byla informace ohledně košérování nového nádobí, co Giyora dostal od rabína cestou domů ze synagogy. Prý cokoliv, co koupíme do kuchyně, musíme nejdřív vymáchat v mikve (rituální vana) nebo v moři! Reagovala jsem vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Aby taky ne, při představě, jak máchám v moři třeba toaster?! Ještě předpokládám, že u toho mám zpívat nebo tak. No to bych se z toho p… picla. Giyora byl reakcí pobavenej, říkal, že věděl, že se mi to bude líbit. Pro něj je to míň šokující, protože podobné rituály v životě už aspoň viděl. A prý, co na tom chci diskutovat, že tohle jsou prostě pravidla. No jo, jsou. Tak doufám, že se to aspoň může fotit. A jsem zvědavá, co by nám v obchodě řekli na reklamaci zboží z důvodu nepřežití košérovacího procesu :D.

Tento týden byl, co se týče konverze, velmi plodný. V pondělí jsme místo nedělní lekce Tóry měli v muzeu v Haifě přednášku o holocaustu. I přes účast sotva pětiny naší třídy byla učebna plná, protože jsme byli spojeni se studenty z Haify. Z domova jsem musela už ve třičtvrtě na pět a nechat od té doby až do uložení děti s babysitter se nám nechtělo, čili s nimi zůstal Giyora a já jela sama. On prý ostatně takových přednášek už zažil spoustu. Moc jsem nevěděla, co od toho čekat, ale předpokládala jsem, že nic veselýho, tak jsem se zásobila několika balíčky papírových kapesníků. Na první pohled podivný permoník připravenou prezentaci na téma „Náboženství v období holocaustu“ vůbec nestihl otevřít, celou dobu mluvil z patra. Myslím, že to bylo poprvé v životě, co jsem udržela plnou pozornost dvě hodiny v kuse. Kapesníky nebyly potřeba, jen jsem se sem tam ksichtila zhnusením nad některými historkami. Dozvěděli jsme se nespočet zajímavých faktů nejen o holocaustu a z historie, ale třeba i biologie a sociologie. Všichni do jednoho jsme byli přednáškou úplně pohlceni. Po skončení jsme se se spolužáky shodli, jak moc nás ten první dojem zmátl, že se dotyčný během pár minut proměnil v neskutečně příjemného člověka zářícího pozitivní energií, inteligencí a znalostmi a že bychom ho mohli poslouchat ještě hodiny. Bylo mi líto, že to Giyora prošvihl, protože i když jsem dokázala část obsahu předat, podání bylo samozřejmě o sto levelů níž.

Hned po přednášce jsem mazala k rabínovi v našem mitzpe (Tal El je mitzpe, jeden z typů izraelských vesnic) na lekci „pro ženy“. Mluvilo se o žárlivosti směrem k Bohu, o tom, že bychom měli bližního svého upozornit, když vidíme, že „sešel z cesty“. Diskutovali jsme, jak je tohle náročné téma, že je těžké odhadnout, co komu člověk může říct a jak daleko by tahle obrana všemocného vlastně měla zajít. Zřejmě ne k házením kamenů na projíždějící auta o šabatu, což se údajně v některých čtvrtích měst obývaných výhradně věřícími může stát.
Den na to jsem měla 1:1 sraz s rabínovou ženou, protože jsme se docela dlouho nepotkaly. Kromě obvyklého pokecu dvou mamin jsem měla připravných pár otázek. Takže:

Výlety – nepraktikují. Ta radostná část života jsou šabaty. S tím se neztotožňuju. Mám dojem, že šabat začal v našem životě zaujímat celkem čestné místo, ale touha výletničit nás teda neopustila. Prý, když budeme chtít, příležitost se určitě najde.

Mytí nádobí o šabatu – smí se, ale speciální houbičkou, ve který není molitan, aby se nemohl ždímat, protože to je zakázaný. A taky studenou vodou. Přišlo mi to dost vtipný, protože naše pracovní nasazení tyhle workaroundy nijak nesníží. Sadu dvou takových houbiček jsem vyfasovala. Červená na masné talíře, modrá na mléčné. Giyora nad tím teda protočil panenky.

Nehody, jako třeba rozlité víno – samozřejmě se řeší, ale měla bych to setřít hadrem, co pak nevyždímu. Překvapila jsem otázkou na vlhčený ubrousky, to mi prý od někoho do příště zjistí, jestli se může, sami je nepoužívají.

Pobyty v cizině – oni nejezdí, ale spousta ortodoxních jo. Máme v Čechách kontaktovat Beit Chabad a oni nám pomůžou… Co vyprávěl Giyora, věřící si na služebky vozili vlastní nádobí a vlastní jídlo. Případný dodržování košér stravy zrovna v Čechách podle mě musí bejt takový peklo, že jestli dotyčný uspějou, maj v nebi pak VIP flek jen za tohle.

O kašrutu v kuchyni se mimochodem chystám něco napsat, abyste tušili, o čem je řeč, ale je to takových pravidel, že zatím marně přemýšlím, jak to zestručnit :D.

Šabat byl fajn i přes to, že se k polednímu spánku neuložilo ani jedno z dětí. Nevo chtěl někdy kolem půl třetí, ale to jsem zas už nechtěla já. Do synagogy jsem je dopoledne nedostala, Giyora nás opět našel na hřišti pod barákem. Doma si pak přes poledne hrály tak pěkně, že jsme s Giyorou stihli číst a diskutovat. Tenhle šabat především o smyslu zápalných obětí, kterým je v Tóře věnována řada podrobných odstavců. Moje teorie „barbecue pro kněží“ padla, protože se to prý ne vždycky jedlo. Giyora navrhoval, že z toho možná dělali něco jako léky, ale nic racionálního jsme nedohledali. Snad nám to objasní na některé z dalších lekcí.

Tenhle šabat jsme zase měli na návštěvě tchýni a nejstaršího Giyorova syna. Ten hned po příchodu k nám vytáhl telefon a na hlasitý odposlech volal mamince. Oba mí kluci se k němu přilepili a povídali si s ní taky, načež se po skončení hovoru Daniel dožadoval telefonu. Zjistila jsem, že mě to obtěžuje, a moc jsem nevěděla, jak s tím naložit. Giyora zasáhl a požádal ho, ať ten telefon schová.

Už delší dobu chodím v rámci tréninku v sukních a dost mě to začalo bavit. Vůbec se mi nechce zpátky do kalhot, hromada džínů ve skříni leží ladem. V sobotu dopoledne jsem chtěla děti vytáhnout za Giyorou do synagogy. Venku se to sice mračilo, ale bylo hezky teplo. Přišel ten správný čas na trénink pokrývky hlavy. Praktikující židovka by ji totiž měla mít permanetně na hlavě. Důvody pro to se doufám během studia dozvím. Tuším, že to buď má co dělat s cudností nebo prezentací světu, toho, co jsem. Případně obojího. Nikoli ze spirituálních důvodů, ale čistě praktických – jaksi jsem si nestihla před šabatem umýt hlavu – jsem si nasadila širší outdoorovou čelenku a s výsledkem byla docela spokojená. Nebylo by to poprvé, co jdu s nějakým šátkem na hlavě, ale Nevo zřejmě takovou situaci nepamatuje a na rozdíl ode mě s novým vzhledem vůbec spokojený nebyl. „Co… to… je?!!“ „Šátek, Nevo.“ „Sundat!!“ „Nelíbí?“ „Ne!!!“ „Mám to sundat?“ „Jo! Sundej to mami! Sundej!!“ Aha… no tak dobře teda. Sundavám a nechám vlasy alespoň svázané do drdolu, což trochu zachraňuje situaci.

I když jsme z domu vyrazili včas, do synagogy se jim jít nechtělo, jen na hřiště pod barák. Za necelou hodinku dorazil Giyora a vrátili jsme se domů najíst. Nevo už ven nechtěl a zahlásil se o polední spaní. Usídlil se v kočárku a nechal se udrndat i za přítomnosti Daniela a Giyory, kteří pak odešli jen spolu.
Zbytek šabatu odešel rychle, Daniel usnul v sedm při pohádce a nejvíc odpočinutý Nevo strašil ještě dlouho po té, co jsem se vrátila z nákupu, takže jsme k večeři zasedali až v deset. Rozebírali jsme situaci celého projektu konverze. Že se to už delší dobu nijak neposouvá, že jsme asi čekali nějakou změnu, ale že nepřichází. Že je to pořád ten samý život, s totálním vypnutím na jeden den v týdnu. Což je sice fajn, ale nějaký posun ke spiritualitě jsme čekali. Polemizovali jsme, jestli změnu může způsobit, že se do toho „víc opřeme“ a zařadíme víc praktik i do každodenního života. Sice poctivě oddělujeme v rámci kašrútu mléko a maso, to byly jen drobné změny – nedat si kafe po masovém jídle a místo másla dávat do bramborové kaše margarín – ale pořád nemáme oddělenou sadu nádobí, nevíme, jak přistoupit k tomu, že bychom v troubě měli dělat jenom maso a v toasteru, který občas používáme jako gril, naopak nepřipravovat masné polotovaty z mrazáku nebo tak něco. Že přibylo zajímavých diskuzí, i když opět je to více než o duševnu o nějakém vymýšlení teorií, co se to sakra na tom kopci (hoře Sinaj, kde Mojžíš dostal Tóru) stalo, že to přesvědčilo celej národ o setkání s Bohem. A tak no. Dál chroupu Talmud pro každého, což je sice zajímavé počtení, ale ani odsud nepřichází přesvědčení, že jsem na cestě stát se součástí „vyvoleného“ národa…

Jo a teda ptala jsem se na to vytápění konečně, je na to fígl, jak jinak. Sice to nemůžu zapnout, ale můžu si přenastavovat časovače, že. Samozřejmě tak, abych to v danou chvíli nezapnula nebo nevypnula. Ale když je zima, vím, že za půl hodiny už bude teplo na tak dlouho, jak budu chtít. Trpět půl hodiny je lepší než celý šabat, ale i tak v tom přínos pro svou duši marně hledám :-).

Od čtvrtka mají děti (a učitelé) chanukové prázdniny, takže jsme všichni doma. V pátek dopoledne jsme jeli do hodinku vzdáleného města Pardes Hana na sraz s partou Giyorových přátel, co nás neviděli od začátku procesu konverze. Protože jsme se domů potřebovali dostat před začátkem šabatu, byl sraz domluvený na neobvykle brzkou polední hodinu. Kamarádi se nejistě pozastavovali před obvyklým objetím, když mě viděli v sukni a svetříku pevně ke krku, jestli prý držím „zákaz dotyku“, další z pravidel judaismu. Objasnila jsem, že jednak jsme se k tomu ve studiu ještě nedostali a jednak oni jsou přece rodina, takže na ně se to stejně vztahovat nemůže. Naše účast na srazu byla bohužel krátká, sotva jsme stihli sem tam s někým prohodit pár slov, zapálili jsme společně čtvrtou chanukovou svíci a už museli pospíchat zpátky. Kamarádi se uklidnili, že i přes držení šabatů, košér kuchyně a nadšení ze studia nevypadáme nijak ortodoxně. Nebo jinými slovy, že jsme se aspoň prozatím asi „nezbláznili“ ;).
Domů jsme díky nepředpokládaným omezením na cestách dorazili pár minut před západem slunce, čili asi půl hodiny po avizovaném začátku šabatu. Tak tak jsme stihli zapálit svíčky na naší chanukii a dvě šabatové svíce a Giyora se zpožděním mazal do synagogy. Přestože venku nebylo extra chladno, stejně jsem si chtěla doma přitopit, když si teď s čerstvě vykoupanýma klukama budu hrát v obýváku na zemi. Výkonná klimatizace v se hlučně připravovala na první mohutný teplý závan, s kterým následně vzalo za své všech sedm svící na stole… Ajaj. A ještě se po pár minutách ustálila s nicneděláním na statusu „Error 1“. Jo, tak tohle porušení šabatu se vyloženě vyplatilo. Daniel po náročném dni odpadl krátce po kiduši. Nevo se prospal po cestě zpátky, takže nám asistoval i u večeře a až kolem desáté se horko těžko nechal přesvědčit, že by taky už mohl jít spát.
V sobotu jsme vstávali těsně před osmou. Než jsme se rozkoukali, najedli a trochu si pohráli, Giyora byl zpátky ze synagogy. Už druhý víkend po sobě se Nevovi nechtělo ven. Krátce po té, co Daniel s Giyorou na tradiční okruh po Tal El vyrazili, Nevo se zahlásil o polední spaní a já využila příležitosti k přelouskání dalších pár kapitol Talmudu. Aby byla změna, zkusila jsem i Bibli, ale jako obvykle jsem u toho po půl stránce začala klimbat.
Když Giyora ve tři čtvrtě na čtyři znovu odcházel do synagogy, zbývala nám s klukama ze šabatu už jen hodina a půl. Rozhodně naše nejklidnější sobota. Možná proto, že letos i nejkratší ;).

Tenhle šabat se pracovalo. Nezamýšleli jsme to, ale při společné páteční večeři jsem při ustavičném bránění skleniček před neklidnými ručičkami dětí nakonec zvrhla tu svojí s vínem. Tak šikovně, že kromě červené louže na zemi byla politá také židle a Nevo ohozený od hlavy až k patě drobnými červenými kapičkami. Uklidnit řvoucího prcka a uklidit to byla teda dřina pořádná a v sobotu odpoledne k tomu ještě Nevo přidal svojí sklenku sladkého červeného vinného nápoje, takže ještě dnes, asi po šestém vytření podlahy, se stále lepíme. Jak jde taková situace řešit bez práce, to vážně nevím.

Večeře byla obohacena návštěvou obou Giyorových velkých synů, toho mladšího s přítelkyní. Ta praktiky judaismu zná od dědečka, tak nám s rituály pomáhala a přispěla pár radami. Yahav, tedy ten mladší, byl ze začátku hodně skeptický k tomu, co se to u nás děje. Šklebil se na spíš vlažnou než horkou večeři, protože ten obrovský hrnec polévky plotýnka dostatečně neprohřála a kuře ve vypnuté troubě prochladlo, než jsme se k němu dostali. Ale jak večer plynul, asi si uvědomil, že táta je pořád ten stejný táta i s jarmulkou a v bílé košili a že to nikomu škodu nedělá, a uklidnil se.

Další nepovolenou prací bylo mé neustálé zapínání vytápění, protože byla zima. Na řešení tohohle problému jsem se rabínovy ženy při poslední schůzce zapomněla zeptat a Giyorův věřící kolega přišel s pro mě velmi neuspokojivou odpovědí – v pátek před začátkem šabatu naloží krb a kolem sobotního poledne se samo zapíná topení klimatizací. A že manželce bývá zima! A to je teda pro mě dost v rozporu s filosofií šabatu, kdy člověk rozhodně nemá trpět nebo nabýt dojmu, že si něco odpírá. Teplo je něco, co si má evropská duše v žádném případě odepřít nehodlá!

Za 25 hodin trvání šabatu mě můj prvorozený důkaz Boží existence dvakrát vytočil tak, že jsem se ve finále vztekala mnohonásobně víc než on. Už v pátek jsme to s Giyorou probírali a přemýšleli, co se sebou uděláme, abychom mu byli víc dobrým příkladem. A došli jsme k tomu, že asi vážně zkusíme začít s tou praktikou modlení. Sice jsme to ještě nebrali, ale něco mám načteno, minimálně částečně chápu cíl a navíc je k tomu pár velmi racionálních důvodů:

•  stejně se to musím naučit k testu
• nic to nestojí, kromě pár sekund času
• nemůže to uškodit, maximálně se nám může někdo smát nebo si ťukat na čelo. Ale už jsem i párkrát zaklínala Nevoušův kašel, takže co 🙂
• procvičím hebrejštinu

A navíc – ty věty jsou hezké. Jasně, šlo by to řešit jinak. Ale třeba jógu jsem v posledním roce začala asi osmnáctkrát a vždycky to ztroskotalo.

Neděle ráno, otvírám oči po té, co mě Nevo budí, že chce na záchod: Moda ani lefanecha melech chai ve kajam. Še hichzarta bi nešimati be chamla. Raba imunetcha. (Děkuji Ti, Králi živý a věčný, žes mi vrátil mou duši ve Své milosti. Tvá věrnost je neskonalá). Jo a nezlobila bych se, kdyby sis ji zejtra nechal o hodinu dýl… :-).

Po dvou měsících od začátku konverze a vlastně v našem životě nepozorujeme nějakou zásadní změnu. Na šabaty jsme si zvykli a zřejmě hlavně z důvodu, že dětem se to moc líbí, necítíme, že bychom jakkoliv strádali. Ten poslední byl asi zatím nejvíc v klidu. S dětmi vstával Giyora, aby si to jejich pošťuchování užil, než odejde do synagogy, a já naopak nabrala síly na ty tři hodiny s nimi sama. Šabatové hračky si žádají obměnu, nějak je to přestává zajímat. Nějaký čas jsme zabrali knížkou se zvířaty, kdy Daniel přišel s „báječným“ nápadem, že maminka bude napodobovat nejen zvířecí zvuky, ale i emoce. Oba se mohli potrhat smíchy, jak podle instrukcí předvádím třeba šťastnou slepici, veselou kozu a úplně nejoblíbenější – naštvanou krávu. Když jsme se později vypravili, že půjdeme ven, Daniel prohlásil, že se jim ještě nechce a šokovali mě tím, že si celých 40 minut hráli jen spolu. Je to prvně za ty dva roky jejich společné existence, čili se mi stejně nedařilo soustředit na čtení a čekala jsem každou vteřinou nutnost zásahu do začínající rvačky. Nestalo se, jen je to přestalo bavit a chtěli teda jít ven, ale to už se domů vrátil Giyora.

Vyrazili jsme všichni společně až po jídle, do slunečného a nadprůměrně teplého prvního prosincového dne. Nevo podle plánu odpadl cestou zpátky v kočárku a Daniel se doma kupodivu ochotně odebral spát s tátou. Aby to nebylo tak růžové, krátce po té se ozval jeho srdceryvný řev a pláč, když mu náš zdatný kocour po pokusu o silné obejmutí uštědřil pořádnou facku. Byli jsme si jistí, že polední klid právě skončil, ale Nevo prospal i následující hysterické vřeštění při desinfekci škrábanců. Daniel se našimi společnými silami pak nechal utěšit ke spánku, Giyora se přidal a já měla celou hodinu a půl ticha na čtení, než jsem ho musela vzbudit, aby došel včas do synagogy. Kluci se probrali těsně před západem slunce, do konce šabatu necelá hodina. Prémiově jsme absolvovali požehnání úplňku, a to venku. Mláďata to nadchlo, protože díky tomu mohli na trampolínu, ač jsem jejich předchozí žadonění zamítla s tím, že už je přece tma. Musela jsem uznat, že pohled na zářivý měsíc za výlez na zahradu stál, i když to požehnání bylo delší, než jsme s kulisou překřikujících se prcků zvládli ustát. Doufám, že při příštím úplňku aspoň bude zase takové teplo!

Poprvé jsme měli na páteční večeři hosty. Giyora zapomněl, že autem by maminka měla dojet před příchodem šabatu, a místo na čtvrtou jí pozval na půl šestou, čímž nabídnuté přespání, aby nemusela o šabatu řídit, poněkud ztratilo smysl. Na stejný čas pozval i své dva velké kluky, ale ti bydlí pár minut pěšky, takže to nevadilo. Byla jsem rozpačitá s představy, jak pozvaní našim mláďatům šabat nešabat ukazují videa z youtube a maří tak zásadní pozitivum, které na šabatech shledávám. Večer byl ale příjemné překvapení. Maminka až na to řízení, což byla vlastně naše chyba, prokázala, že 5 let v dětství strávených v pěstounské věřící rodině, v ní něco zanechalo. Šabat držet umí, dokonce při příchodu ani nezvonila na zvonek u dveří, jen klepala na okno. Telefon zůstal v tašce a ještě poznamenala, že je to vlastně parádní odpočinek. Z kluků nakonec přišel jen ten starší, devatenáctiletý. Kiduš a rituální oplachovaní rukou bral s pobaveným úsměvem a co se týče telefonu, kupodivu také projevil respekt: „jéé, to vlastně ani nemůžu bráchovi vyfotit a poslat mu to, co“ :).

Další, poněkud protivnou novinkou je, že se venku ochladilo. Když jsme uspávali děti, s provinilým pocitem jsem v ložnici zapla elektrický přímotop, protože mrznout přece nebudeme, že jo. Přidávám si řešení přitápění na seznam věcí, na které se chci zeptat rabínovy ženy při další schůzce.

Shodli jsme se s mužem, že „dodržování pravidel hry“ nám žádné nové obzory zatím nepřináší. Ale jak konstatoval Giyora, Neo v Matrixu po pozření chytré pilulky taky ze začátku viděl jen binární bordel místo smysluplných obrazů. Mno, třeba to ještě přijde.

Při poslední hodině Tóry jsme probírali na příběhu Mojžíše, jak je důležitá skromnost a pokora. Což si nejsem jistá, jestli jde dohromady s tvrzením, že Izraelité postavili pyramidy, jak náš sympatický rabín s jarmulkou připnutou švihácky na straně sebejistě prezentoval. Ale teda přiznávám, že mu ten jeho svět duší docela začínám závidět.

Jako přídavek k lekcím Tóry chodíme na přednášky pořádané pondělní večery u nás v Tal El. Minule jsme se bavili o štěstí a dobrém a zlém pudu. A také jsem se dozvěděla, že modlitba je akt na posílení duše, aby se mohla stát dominantní silou mého života a pánem těla. Jsem upřímně zvědavá, jestli moje duše může někdy posílit natolik, že mě ty moje malý dráčata nedokážou vytočit. Nebo aspoň ne tak rychle. Pro tohle mi to za pokus rozhodně stojí :D.

„Mně by asi nevadilo trávit 25 hodin doma bez televize, telefonu, laptoptu a tak. Čtení, kratší procházka a hraní s dětmi vlastně není tak špatnej program. Ale, kdy mám potom cestovat?!“

Tohle mi hlodá hlavou poslední týden. Kdybych připustila, že tenhle způsob odpočinku každý sedmý den mě vážně regeneruje jako nic jiného na světě, a že to vlastně tak chci zachovat, jak to mám jako udělat, abych nestrávila většinu života v blízkém okolí svého bydliště?! Je tohle opravdu způsob života praktikujících Židů? A kdybych někam odjela na víkend, což u nás z důvodu pracovního pátku Giyory nepřipadá v úvahu, budu si tam 25 hodin z toho víkendu číst v posteli v pokoji za čtyři tácy za noc? Podtrženo sečteno, jediné, co mi z toho vychází, je nebýt zaměstnaná, rozjet nějaký vlastní úspěšný business a cestovat si pak kdykoliv se mi zalíbí. Heh, že by tohle nakonec stálo za tajemstvím národa startupů?!

Asi je cítit, že na šabaty si už zvykáme. To ano, dokonce objevujeme určitá pozitiva. Pro děti je překvapivě mnohem snadněji akceptovatelné, že něco rozhodla nějaká neznámá autorita, než maminka nebo tatínek, kteří se navíc nařízením té autority řídí také. Nicméně žádné osvícení zatím nepřichází. Marně hledám význam nebo přínos modliteb a k tvrzení, že třeba stisknutí vypínače o šabatu bude pro mou duši mínus při posledním soudu, jsem stále stejně skeptická. Nestrávila jsem totiž pořád ani ten poslední soud a svět duší. Povídání s rabínovou ženou mě moc baví, je to neuvěřitelně příjemná a inspirující bytost. Na hodiny Tóry jsme natěšení oba a kromě trochy času to nic moc nestojí, takže to zatím nevzdáváme. Ale to výletničení musíme nějak vymyslet!

Nedělní lekce Tóry – opět super. Babička sice zapomněla, že nám má hlídat děti, ale na poslední chvíli zrušila naplánovanou schůzku a dorazila. Na příští týden už máme raději objednanou babysitter, protože na lekce se těšíme asi jako do kina.

Úterý – pozvali jsme si domů rabína, aby nám osvětlil pravidla košér kuchyně. Máme rozdělit všechno nádobí na masné a mléčné, dokonce i skleničky mají být rozdělené podle toho, jestli se pije k masu nebo mléku. Tvářila jsem se na to dost skepticky a dožadovala se racionálního vysvětlení.

Středa – jsem pozvaná k rabínově ženě. Kecáme skoro do půlnoci, přestože nás obě ve čtvrtek čeká náročný den. Bylo to opět moc fajn, nicméně jsem pochopila, že racionální vysvětlení nebude. Aspoň ne tak, jak si ho momentálně představuju. Nebojí se totiž zranění těla, ale zranění duše. Pokouším se představovat si svět duší, ale nejde mi to.

Čtvrtek – připravujeme se na šabat. Nestihli jsme koupit časovač na šabatovou plotýnku, ale stejně ji hodláme na zkoušku použít. Já to přece jako nežidovka vypnout můžu ;).

Pátek – šabat začíná už ve čtyři. Giyora přetrpí návštěvu synagogy, protože ho skolil ten virus, co minulý týden Daniela. Klepe se vysokou horečkou a jde v osm spát. Já se snažím chvilku číst, ale nakonec jdu spát brzy po něm.

Sobota – Daniela nezajímají hračky pro šabat a tahá mě pryč od Nevouše. Zřejmě se na něm podepisují předchozí dva dny strávené s bráchou od rána do večera. Nebyl ve školce kvůli čtvrteční hospitalizaci na testy a v pátek jsme ho také nechali doma, ať se trochu vzpamatuje. Nakonec jsme většinu doby do odchodu k synagoze strávili v kuchyni, kde děti seděly na lince. Vlastně taky dobrý. Kromě vypnuté televize, což jsem vítala od začátku, mě začíná bavit i schovaný počítač a ignorace telefonu. V deset jdem společně s rabínovou ženou a jejími dětmi do synagogy. Tam Daniel ztropí scénu, že si Nevo hraje s jeho kamarádem. Cesta zpátky s uječeným Danielem, co odmítá chodit po svých… Protože je unavený, je nemožné ho uklidnit, tak pokračuje i doma, až se dovzteká do spánku. Usne i Giyora a jako poslední Nevo, já si čtu a přemýšlím, jak co nejrychleji dozdobit Nevův narozeninový dort, až padne šabat… Pak ještě jedna scéna, tentokrát moje, když se Giyora před čtvrtou chystá do synagogy a mezi dveřmi prohodí k dětem, jestli chtějí jít s ním. Chtějí, jak jinak. Nechápu… Má tam být za deset minut, s dětmi to bude na půl hodiny a navíc ho nenechají minutu sedět. Přemýšlím, jestli je pokrytec ke mně, a nebude je hlídat, nebo ke spolumodlícím, páč ví, že modlit se tam nejde! Navíc mi kazí plán hodit Daniela ve třičtvrtě na pět do vany, aby ve čtvrt na šest, přesně při skončení šabatu, seděl u pohádky a já mohla začít dodělávat narozeninový dort. Mno, dopadlo to tak, že Giyora vzal děti na zahradu a před barák na hřiště. Žádná synagoga, Bůh mu to odpusť! (A mně to ječení taky…)

Daniel v pátek přijel ze školky se zvýšenou teplotou, ale přesto trval na večerní procházce přes hřiště do synagogy. Tam jsem ho nakonec dovezla spícího v kočárku, zatímco Nevo cupital vedle něj. Po návratu domů jsme ho jen přehodili do postele a kiduš s námi absolvoval Nevo sám. Hlásil „Amen“, kdykoliv se Giyora nadechl, a byl moc rád, že se o sladké víno tentokrát nemusí dělit s Danielem. Moji chalu ohodnotil slovy „to není dobrý“ a znechuceným úšklebkem, lehce s námi povečeřel a pak si šel organizovat nádobí do dětské kuchyně. Giyora byl z dvoudenního výletu s třídou tradičně zdevastovaný, a tak na spirituální diskuzi nebyla moc síla. Probírali zákony judaismu, co se střípkovitě dozvídáme z různých zdrojů a co naše hlavy momentálně moc nepobírají. Že se nesmíme na veřejnosti dotýkat (aha, takže už ne pusu před synagogou :D), do jakých extrémů až je dovedeno oddělování mléka a masa v židovské kuchyni – mám vědět, kam krájím cibuli, abych použila buď masné nebo mléčné prkénko, že se mléčné a masné nádobí nesmí dávat do stejné myčky, že oddělená by měla být dokonce i mikrovlnka, trouba, toaster! Hmm… A co pak kartáček na zuby? Když nám vypadne ze zubu kus masa, stane se umyvadlo na vždy masným a už tam nesmí upadnout kus sýru?! No nazdar.

Sobota proběhla v klidu, i když jsme byli s Danielem vzhůru už od čtyř, protože mu nebylo dobře. Dospal to později v obýváku na křesle a než Giyora v osm odcházel do synagogy, byl bez teploty a poměrně svěží. Po vzoru rabínovy ženy jsem v průběhu týdne vyseparovala do krabice hračky, se kterými si s klukama budeme hrát jen v sobotu – několik puzzle, knížky, co před spaním moc nečteme, protože vyžadují interaktivitu, plus nějaké deskové hry, jako třeba co v kterou hodinu dělá Krtek a kdo je máma a táta zvířecích mláďátek. Zafungovalo to perfektně, ani jsme zdaleka nestihli projít všechno a Giyora byl zpátky.

Měli jsme tentokrát k uzobávání spoustu studených dobrot, co jsme s Nevem stihli za páteční dopoledne připravit – salát z mixu mladých listů se sušenými rajčaty a opraženými semínky dýně a slunečnice s horčično-medovou zálivkou, salát z pečeného lilku a tahini, pečený květák, salát z pečené batáty, salát z kousků pečeného lilku s vejcem na tvrdo, vařenou bramborou a sušenými rajčaty a salát Waldorf – z řapíkatého celeru, zelených jablek, kompotového ananasu a vlašských ořechů. Na příští týden už je objednaná šabatová plotýnka, která se zapíná „sama“ – s pomocí časovače – v určité hodiny a může nám ohřát jídlo( takhle se to dělá, ehm…), ale tento šabat byl ještě o studené kuchyni.

Jestli je pro mě něco pozitivního na přicházející zimě a časně zapadajícím sluníčku, je to brzký odchod šabatu. O našem prvním listopadovém šabatu to bylo v půl šesté – krásný čas na to jít děti koupat a následně jim v telce pustit oblíbenou pohádku ;).