Je sobota, osm večer, hodina a čtvrt po odchodu našeho třetího šabatu. Ležím v posteli vedle Neva a trpělivě čekám, až se uvrtí k spánku. Daniel to už zalomil, dneska nespal. Nevo, který se kolem druhé nechal na hodinu uspat v kočárku, se jako obvykle převaluje ze strany na stranu, urovnává polštáře, přikrývá se peřinou, odkrývá, opět mění pozici. Standardní zhruba půl hodinová procedura, než se konečně uvelebí na zádech a začne si hrát s ručičkami na znamení, že se spánek blíží. A já přemýšlím, jaký byl ten náš už třetí šabat.
Pátek vyšel vlastně hezky. Giyora se v jednu vrátil z dvoudenního výletu, jako obvykle se spánkovým deficitem a úplně zničenej. Od středečního večera byla připravená sekaná, která se jako jedna z mála věcí z českého jídelníčku u nás s mírnou úpravou chytla – z hovězího a s koprem místo majoránky, a upečené kuře, takže nic moc vařit nebylo třeba. Upekla jsem chalu a dodělala bramborový salát, zatímco děti šplhaly po napůl spícím Giyorovi. Ve čtvrt na šest vyrazil Giyora do synagogy, já navlékla sukni v délce pod kolena a top s dlouhým rukávem a vzala děti přes ulici na hřiště. Pořád nevím, jestli ten dress code bude vůbec nutnej a jak moc přísní na to budou, ale tak zkouším to. Slyšela jsem i o povinnosti plných bot a dokonce silonkách, ale na druhou stranu vídám spoustu očividných židovek s nalakovanými prstíky na nohách pěkně vystavených v sandálkách, takže kdo se v tom má vyznat. Prckové si hezky hráli, já pokecala se sousedkou, pak jsme se doma stavili pro kočár a šli Giyorovi naproti do synagogy. Totiž já jsem šla, kluci většinu cesty přetěžovali společnou váhou nosnost golfek. Děti usnuly celkem rychle po kiduši a my se k nim připojili krátce po večeři.
Sobota byla horší. Nejsem zvyklá s oběma dětmi trávit čas bez manžela, tak jsou pro mě ty jeho dopolední skoro tři hodiny v synagoze pořád dost náročné. Daniel začal s jekotem tři minuty po probuzení, když si chtěl dát na kartáček zubní pastu PRVNÍ. Mně v noci nějak ztuhly svaly na krku a dost často mě budily kopance od Neva, tak jsem nebyla nejlíp naladěná a přidala jsem se s jekotem svým. Byla z toho scéna, rozflákanej traktor a pár mých vzteklých zákazů všeho možnýho od televize, návštěv kamarádů, chození ven vůbec a tak podobně. Prostě prima ráno, až jsem Giyorovi záviděla odchod do synagogy. V devět jsme přes můj původní zákaz vyrazili s odrážedly ven. S varováním, že jestli něco, půjdeme hned zpátky. Za necelou hodinu jsem táhla v rukou dvě odrážedla a řvoucího Nevouše a Daniel, taky řvoucí, šel naštěstí sám. Po té, co Daniel ječel na celý Tal El „já PRVNÍ“ a bušil do Nevouše, protože ho předjel. Mno, aspoň já tentokrát neječela a další hodina byla za námi.
Když se Giyora vrátil a já mu vyprávěla uplynulé dvě a půl hodiny, kroutil hlavou:
„Nejde to, co“.
„Ne, nejde“.
„Hm. Uvidíme, co nám v úterý řekne rabín“.
Zbytek soboty jsme strávili na zahradě a doma. Společnými silami se nám dařilo kluky zabavit a bavit mnohem líp. Nevo se kolem druhé ochotně nechal uspat v kočárku a my tak měli hodinu a půl čas věnovat se výhradně Danielovi, což mu zřejmě dodalo dost pozitivní energie na zbytek dne, kdy už byl na Nevouše vlastně moc hodnej. Oba se pak se zájmem účastnili rituálního rozloučení se šabatem, se simulovaným „hap čí“ přičichávali k bylinkám, co jsou jeho součástí a upíjeli na střídačku z poháru nealkoholické víno. Daniel byl po tátovi PRVNÍ, tak bylo vše v pořádku :-).