Rubrika: Blog

Blog právě oslavil dva roky existence a přesto je to poprvé, co se tu o Sukotu zmiňuji. První rok jsem se v tom období snažila tvořit vlastní webové stránky a na psaní čas nebyl. Loni jsme si přivezli přesně v předvečer Sukotu z porodnice domů Eitana. A i když jsem si úplně jistá, že Giyora suku stavěl, neměla jsem ani fotku, natož článek. A letos…

Letos to začalo skvěle. Dopoledne před Dnem smíření (Jom Kipur) jsme kluky vzali do Akka na hřiště a zrovna v jeho těsné blízkosti odsekávali listí datlových palem pro potřeby všech, co se chystají stavět suku. Giyora pohotově naložil auto až po střechu a vzal to na otočku do Tal El, kde palmové listy hodil na parkoviště před dům, a vrátil se zpátky pro nás. Liboval si, že to je prvně, co jich má tolik a tak pěkné.

Kovovou obdélníkovou konstrukci stánku dva a půl na tři a půl metru smontoval hned po odchodu svátku Dne smíření, což bylo ve středu v osm večer. Ve čtvrtek ráno odjel na dvoudenní na školní výlet a ve stavbě suky pokračoval v pátek po poledni, už za asistence Neva a Daniela, kteří mají pátky školku do dvanácti. Zajímat je to přestalo ve chvíli, kdy jsem jim zakázala používat tátovu pilku a elektrickou vrtačku. Zmizli od suky k jiným činnostem a bylo to jenom k dobru, protože foukal silný vítr a Giyorovi stihla prkna střechy před pečlivým přivázáním několikrát popadat, takže by bývali ještě mohli přijít k úrazu. Celkově suka působila nestabilně, ač je ta železná konstrukce pěkně těžká. Giyora konstatoval, že si nepamatuje, že by někdy stavěl suku v takovém vichru. Než začal šabat, suka stála, střecha držela, žárovičky svítily a velká papírová duhově barevná květina přímo proti vchodu do stánku budila lživý dojem, že je i vyzdobená. Nebyla, stihli jsme navěsit jen čtyři mile kýčovité dekorace, co Nevo a Daniel vyrobili ve školkách. Dozdobení bylo v plánu po šabatu a pořízení lehátek, na kterých by se v suce dalo spát, také. Nepamatuji si, jestli to spaní je přikázané, ale Giyora se na to chystal a kluci se samozřejmě chtěli přidat.

Rekvizity nutné pro sukot jsme pořídili s předstihem a v setu dostali tři větvičky myrty (hadas), tři větvičky vrby (arava), nejmladší (ještě uzavřený) list datlové palmy coby lulav a malý plod citrusové rostliny cedrátu (etrog). Protože jedeme v úsporném módu, vybrali jsme si z dvou variant nabízených u nás v Tal El tu levnější, za šedesát šekelů. V porovnání s tou za stovku, co jsme měli loni, byl etrog myslím významně menší. Se vším tím listím a citrusem ve speciálním pouzdře se přes Sukot chlapi chodí do synagogy modlit.

Sukot trvá sedm dní. První den je svátek, ostatní jsou pracovní dny. Na Sukot navazuje Simchat Tóra, což je zas svátek. Po čas Sukotu a ještě den po Simchat Tóra mají děti prázdniny. V praxi to pro nás letos znamenalo během týdne a půl dva šabaty, dva svátky a šest volných dnů, když počítám i pátek, kdy je to ale víc o přípravách na šabat než volnu. O svátku pro nás platí stejná omezení jako o šabatu s rozdílem, že se může přenášet oheň, což znamená, že od zapálené svíčky si můžeme na zahrádce grilovat. No prostě celkem čtyři dny, kdy se nemůžeme hnout z Tal El a nemůžeme dělat nic než si hrát s dětmi, jíst, číst si, povídat a odpočívat, když to děti dovolí. Během zbylých volných dnů jsme potřebovali stihnout dvě oslavy narozenin, nutné práce doma a na zahradě, návštěvu u Nevova spolužáka ze školky a vyrazit někam na výlet.

První Eitanovy narozeniny a Yahavovy (Giyorův druhorozený) devatenácté jsme oslavili odpoledne před večerem Sukotu. Kromě nás, oslavenců a jejich bratrů se přidala ještě tchyně. Hosté odcházeli krátce před začátkem svátku, kolem páté, kdy se Giyora už chystal do synagogy. Připomínám, že dny v judaismu začínají večerem. V den, kdy se večer svátek slaví, se pracuje jen dopoledne nebo vůbec, což vtipně natahuje jakýkoliv svátek v Izraeli na den a půl až dva dny pracovního volna. O svátcích bývají modlitby vždy delší, ač to nikdy není takový záhul jako na Den smíření. Manžel se mi vrátil v půl deváté, kdy už všechny děti spaly. My se pokusili studovat z brožurky o Sukotu, ale Giyora usnul po třetí větě. Aby ne, náročný den to byl.

I ranní modlitba trvala déle než o šabatu a manžel přišel domů krátce před polednem. Tal El byl nezvykle tichý. Kromě toho, že většina obyvatel odjela někam pryč, ani vzduch se nehýbal. Že je to ticho před bouří nám došlo, až když jsme po setmění na černé obloze v dáli zaregistrovali blesky.

Než jsem šla spát, zálibně jsem se přes francouzské okno z obýváku zahleděla do naší spoře vyzdobené suky. Svítilo v ní silné světlo a ozařovalo bíle prostřený stůl, na kterém jsme hodinu po setmění žehnali nad vínem. Potlačila jsem nutkání vyjít ven do noci si to vyfotit. Bohužel…
V úterý ráno jsme se probudili v šest, pravděpodobně horkem, protože nefungovala klimatizace. Giyora sebejistě vyrazil k pojistkám v domnění, že v noci určitě spadlo pár kapek a světlo v suce zkratovalo. Něco zkratovalo, ale nebylo to u nás a nejspíš za to mohl vítr a ne déšť. Elektřinu neměla celá vesnice a ještě tři okolní. V noci řádily bouřky a i když v Tal El a okolí nespadla ani kapka, vichr způsobil slušný nadělení. Železná konstrukce našeho stánku byla křivá a na několika místech se spoje vyhákly. Když elektřina nebyla ani v osm, jak slibovala na hotline elektrárna, Giyora narychlo přivázal suku k zábradlí, že to zkusí dát dohromady, až se vrátíme, a vyrazili jsme s dětmi na výlet. Než se dostal k opravě, přihnala se další bouřka a nezbylo mu, než to fofrem rozebrat, aby to nikoho nepřizabilo. A Sukot dál pokračoval bez suky, což je asi podobně smutné, jako Vánoce bez stromečku. Škody na konstrukci se ukázaly jako neopravitelné, čili smontovat by to znovu nešlo ani kdyby na to Giyora měl náladu, což neměl. Ale tak jsme se aspoň konečně definitivně zbavili maracuji, se kterou by se Giyora nerval, kdyby tam stála suka. Místo uschlého křoví, co se nám doteď staralo o soukromí, teď vidíme ulici a sousedy odnaproti. Hm… Teď čím to zas nechat zarůst, aby to bylo rychle, ale zas ne tak brutálně rychle jako tou maracujou.

Po třech měsících jsme domalovali obývák, sláva. Nicméně stále není v publikovatelném stavu (teď po té sérii svátků extra ne), takže vám ho nevyfotím. Snad na Pesach :-).

Že jsme byli o Sukotu kempovat v Churšat Tal jsem se už rozepsala v samostatném článku, tak tady ještě zmíním návštěvu Tchelet parku ve Tzfatu. Přijeli jsme dřív než se to tam nahoufovalo a stihli si užít relativně v klídku milou aktivitu, kterou si tam pro děti připravili – tvoření ze šišek, klacíků, žaludů, suchých květů a dalších pokladů přírody. Sice tvořil Giyora sám, Daniel a Nevo se zájmem přihlíželi a Eitana, kterého to nezajímalo vůbec, jsem musela vzít na obhlédnutí místní suky, ale nápad to byl pěknej. Byla tam i aktivita i pro dospělé – kvíz, ve kterém jsme s Giyorou vyhořeli i u těch čtyř otázek, co nás děti s útrapami nechaly odpovědět. Ale udělali nám tam slušnou rodinnou fotku, která se dokonce objevila na webu nejčtenějšího zpravodajství v Izraeli. Jsme slavný, hehe.

No a naše oblíbená pláž Argaman v Akku, tu jsme nemohli vynechat. Přesto, že na ní můj muž coby ortodoxní žid nemá, co dělat. A neomlouvá ho ani fakt, že i kdyby ho nějaký ženský v plavkách zajímaly, nemá šanci se podívat, protože musí neustále sledovat tu naší drobotinu. Píšu to jen tak pro pořádek, aby bylo jasno, že v tomhle příkladní nejsme.

Závěrem prázdnin Giyorovi odrovnaly záda tanečky se svitkem Tóry. S koncem Sukotu se dočetla poslední paraša (týdenní oddíl) z Tóry, která uzavírá knihu Deuterenomium (hebrejsky „Dvarim“ – slova). A začíná se číst znovu pěkně od začátku. Na svátek večer, druhý den kolem poledne v synagoze a ještě jednou večer po skončení svátku na hřišti v Tal El za přítomnosti širší veřejnosti manžel křepčil spolu s rabínem a chlapíky ze synagogy asi půl hodiny se svitkem Tóry při „hakafot“. Že se Tóra v synagoze čte ze svitků se asi leckomu doneslo, ale nevím jak vy, já si pod pojmem svitek představím něco jako pár srolovaných á čtyřek. Nebo teda představovala jsem si dřív, než jsem do synagogy začala chodit, a vůbec se o judaismus zajímat. Tušíte správně, není to tak. Poskakování se svitkem Tóry v náručí vydá za solidní aerobní aktivitu s pořádnou zátěží. Velikost jednoho ze svitků ze synagogy v Tal El vidíte na fotografii a přes to, že se Giyora směje, je to prý pěkně těžký. A jestli to říká můj muž, tak to teda těžké vážně je! Kdyby naši chlapci nebyli mrtví únavou už od půl sedmé, bývala bych se s tím na hřišti taky mohla vyblejsknout. Tak snad příští rok :-).

Marně přemýšlím, co a kdy jsme se vlastně loni učili na kurzu gijuru o Dni smíření (Jom kipur). To jediné, co jsem si z minulého roku pamatovala, bylo, že jsem strávila většinu dne s klukama sama, protože Giyora byl v synagoze, že mi bylo horko a hodně těžko, ač jsem se nepostila. Přece jen dvaačtyřicátý týden těhotenství byl znát. Není to úleva od půstu, ale ráda jsem využila, že ještě nejsem židovka a tudíž se to na mě nevztahuje, hehe.

Yom Kipur je jednoznačně v Izraeli vnímán jako nejsvatější ze všech svátků. Po poledni celá Izrael začne utichat a s večerem úplně usne. Nejezdí hromadná doprava, uzavře se vzdušný prostor, nevysílá televize ani rádio. Na silnicích nejsou auta, kromě policie a sanitek a hrstičky dalších, kterým je svátek fuk. Od Yom Kipurské války zůstávají v pohotovosti některé armádní složky. Velká většina i sekulárních židů dodržuje 25 hodinový půst (bez jídla a pití), obléknou se do bílého, narazí jarmulku a staví se aspoň na krátko v synagoze.

Začala jsem se tu rozepisovat podrobně o všem, co se ten den dělo, vysvětlovat, omlouvat, vymlouvat, ale… Jde to shnrnout velmi snadno, že. Já ten půst, který jsem měla letos prvně na Yom Kipur povinnost dodržet, prostě nedala. Věděla jsem, že kojící ženy nejsou od půstu osvobozeny, že mají jen úlevy na pití. Ale netušila jsem, jaké přesně a také, že půst žen je důležitější než přítomnost chlapů v synagoze. To jsme s Shuvou, mou milou kamarádkou a drahou učitelkou, nestihly probrat, protože se chuděra už tři týdny plácá v různých virózách (a ano, ona to dala, ač to prý proležela na gauči a o děti se starala dospívající sestřenka). Kdybych věděla, že to není jen o loku vody sem tam, ale že vlastně můžu pít každých pár minut v podstatě cokoliv, zřejmě bych se nedostala k fázi bolení hlavy, která mě nakonec položila. A zřejmě bych to pak po vypité kávě nevzdávala v domnění, že už je to ztracené.

Když odhlédneme od mého nevydařeného půstu, vlastně to proběhlo nad očekávání dobře.

Ve tři čtvrtě na šest po bohaté večeři se Giyora vydal do synagogy, aniž bychom tušili, kdy se vrátí. Venku bylo živo, děti pobíhaly po prázdných silnicích, proháněly se na kolech a koloběžkách. Ale ti dva naši starší měli zrovna tak příšernej den, že jsem ani v nejmenším neměla chuť s nimi vylézat. A stejně chtěli jíst, i když sednout si s námi k večeři před tím striktně odmítli. Mimino, které jediné velmi způsobně baštilo v naší společnosti, jsem si vykoupala ještě před odchodem muže, dva větší se prostřídali ve sprše po jídle. Pokračovali ve svém nespolupracujícím chování a já se rozhodla neplýtvat energií a nechat je, ať si tu lítaj, dokud se někdo nepraští, protože unavení už prostě jsou. Za pár minut to Nevo při skoku vzal hlavou do zdi a přišel si s brekem pro útěchu. No a hned se spolupracovalo líp.

Ve čtvrt na devět kluci spali a já tu poklízela to nejnutnější, abych pak ráno mohla zamést. Ve chvíli, kdy jsem usedla k modlitební knížce, že se podívám, co se vlastně na Yom Kipur modlí, dorazil domů Giyora. Konverzace se nevyvedla, možná už na nás doléhal hlad a žízeň. Ze stejného důvodu, jako jsem nevstupovala mezi kluky, jsem se zdekovala do ložnice číst a brzy na to i spát.

Ráno jsme s Eitanem byli vzhůru od šesti. Do sedmi jsme se převalovali. Než začal svou nespokojenost s faktem, že jsme pořád v posteli, vyjadřovat tak hlasitě, že jsme museli z ložnice, aby nevzbudil zbytek smečky. Po dalších patnácti minutách vylezl Daniel a chviličku za ním i Nevo. Giyoru jsme budili ve tři čtvrtě na osm, že má jít do synagogy. Usoudila jsem, že čím méně prostoru pro komunikaci, tím lépe. Asi se mu to přes noc v hlavě rozleželo (aby ne, takový desetihodinový ničím nerušený spánek, ten umí věcí, to bych si taky nechala líbit) a tvářil se kajícně, dokonce se i omlouval. Od osmi jsme byli s dětmi sami. Samozřejmě bez elektroniky, se stejnými zákazy jako o šabatu, já teda navíc hladová, že. Děti se můžou cpát bez omezení, jídlo se ohřívá na připraveném šabatovém platu. Nebo i na plynu (ohni), pokud je mechanismus k vypnutí hořáku, což u nás není. V deset jsme měli sraz s kamarádkou a jejími dvěma potomky na hřišti pod naším domem. Vybalili jsme se pět minut před desátou a byli tam úplně sami, což jsem nečekala, ale je fakt, že bylo nadprůměrné vedro. Jak dorazili, a že to bylo naštěstí na čas, honem rychle jsme zalezli zpátky k nám do domu, kde běžela klimatizace. Strávily jsme příjemné dvě hodiny povídáním s minimálním vstupováním do hry dětí.

Ve dvanáct u nás zazvonil (to člověk úplně nadskočí, když na Yom Kipur někdo ZAZVONÍ! No člověk možná ne, ale já nadskočila teda) Danielův kamarád ze školky, že máme jít na hřiště. Jo, to jo teda, v poledne, v takovým vedru půjdu zas honit Eitana po tý přiblblý kovový prolejzačce ve tvaru pětiúhelníku, co má tři strany otevřený – přes metr nad zemí. To vážně vymyslel nějakej inteligent, klouzačka, co sedí ročnímu dítěti, ale až tak od dvou a půl to na to člověk může nechat bez obav lézt samotný (když už ho takhle malá klouzačka vůbec nezajímá, že). No ne, děkujeme, nikam nejdeme, přijďte k nám. Nepřišli, Daniel to těžce nesl a návštěva se odebrala domů, že prý jdou zkontrolovat, jestli je už vzhůru tatínek (poledne, ano, přece se postí chudák). Musela jsem Danielovi slíbit, že až přijde táta ze synagogy, necháme s ním doma Eitana a já vezmu jeho s Nevem na hřiště, že tam třeba ještě Majkl bude. Nebyl, aby jo, dvě hodiny po té, co u nás ZVONIL, a v takovém vedru, to dá rozum. Daniel byl smutnej, ale akceptoval dohodu, že jestli tam kámoš není, hned se vracíme zpátky. Zůstali jsme na zahradě, kde bylo příjemněji, přece jen stín stromů a ne plachty, přírodní trávník místo umělého a na zemi se Eitan opatlá tak maximálně hlínou a ne zbytkem zmrzliny, že. Zchváceného nebohého muže jsme nechali hodinu spát, než měl zas naklusat do synagogy. To se už Yom Kipur přehoupl do poslední čtvrtiny, já něco pojedla a hned mi bylo veseleji (přísahám, že tak dobré vlašské ořechy jsem v životě neochutnala, ehm). Když Giyora po půl čtvrté odešel, vzala jsem kluky pod barák na silnici na kola a Eitanovi přitáhla odrážedlo. Dali to párkrát tam a zpátky a zas je to vcuclo na to hřiště, kde je to aktuálně s Eitanem opruz největší. Přesvědčila jsem je po chvíli se vrátit na kola a dokonce na zahradu s tím, že můžou zůstat venku až do západu slunce. Proháněli se po terase, odkud se mi povedlo prohodit pár vět se sousedkou od naproti, co se s dětmi právě vypravovala do synagogy. Posteskla jsem si, že na nás je to už hodně pozdě, že s klukama nepůjdu. Jenže se mi to rozleželo, že zrovna tenhle den… Chodí tam o šabatech, kdy tam sotva mají nějakou společnost a teď, na Yom Kipur, kdy tam bude celý Tal El, je tam nevezmu? Ok, změna plánu, blesková koupel Eitana, který přece rozhodně usne už cestou tam, rychlá večeře kluků – kupodivu, tak moc je představa výletu ve tmě do synagogy nadchla, a v půl sedmé jsme startovali kočár a koloběžky a fofrovali k synagoze, kde měl za čtvrt hodiny znít na závěr Yom Kipur šofár.

Ještě že jsem je vzala, vážně tam byli všichni, spousta dětí, batolat i kočárků s miminama, dospělých – oblečených většinou v bílém. Některé ženské ve snaze ten jediný den v roce splnit halachické odění vypadaly jak zabalené v záclonách (promiňte mi to přirovnání, nemyslím to zle, ono je to ve skutečnosti moc hezké, takové dojemné). Byl to bzukot jak ve včelím úle, synagoga narvaná a určitě tak dvě stě lidí venku. Překřikovali se, přáli si „konec na seznamu dobrých“ (gmar chatima tova), nadšeně se shledávali, smáli se, horlivě si vykládali – až do chvíle, kdy se ozval šofár. Dav lidí a dokonce i přítomní psi na pár vteřin úplně zkameněli. Hrobovým tichem dlouze zněl jen vysoký tón šofáru. Tu chviličku snad ani nikdo nedýchal, neskutečná atmosféra to byla. Už pro těch pár vteřin stálo za to tam jít. I když mimino neusnulo a chtělo se plazit po zemi, kam jsem ho po koupání nehodlala položit ani v nejmenším. A i když devadesát procent lidí to po zvuku šofáru zabalilo a my tam zůstali venku jako jedni z mála čekat, než hrstka chlapů, co zbyla v synagoze, dodrmolí večerní modlitbu. A že jsem s tím nespokojeným miminem v náručí kromě těch patnácti minut musela čekat dalších pět navíc, než venku požehnají také měsíci.

Cesta domů ale byla skvělá, únava a možná respekt z nočního lesa měl na chlapce pozitivní vliv. Na koloběžkách se drželi blízko nás a Eitan se bez odmlouvání nechal vézt v kočárku. Giyora to s Nevem a Danielem střihnul k baráku zkratkou skrz les, tak měli kluci takovou první noční bojovku. A doma ještě s tátou položili na zahradě základy suky – stánku, co nám bude zdobit zahradu celý příští týden o svátku Sukot.