Židovský nový rok 5780

Oslava židovského nového roku 5780 letos připadla na nedělní večer 29. září. Slaví se dva dny a pro nás věřící platí skoro stejná nařízení jako o šabatu. To znamená, že jsme se probrali ze šabatu a měli den do devětačtyřiceti hodinového switchoffu. V neděli už byly prázdniny a protože na večer jsme měli připravit jen saláty, naskládali jsme všechny kluky v půl deváté ráno do auta a vyrazili na výlet, abychom netrávili v Tal El celé čtyři dny.

Oslava se konala u nás, hostili jsme rodinu švagra a tchyni, která připravila skoro celé menu. Z ortodoxního pohledu jídlo od ní není košér – nemá v kuchyni oddělené nádobí. Ale zase víme, že ničím jiným se vůči kašrútu neprohřešuje a že jde o ni, odpouštíme jí to a doufáme, že Bůh to zas odpustí nám (a že vaří zatraceně dobře v tom také hraje svou roli :D).

Příjezd tchyně avizovala na pátou. Když v šest Giyora odcházel do synagogy a já tu osiřela s vykoupanýma a vyfešákovanýma klukama, stále tu nebyla. A nebyla tu ani v sedm, když jsem po sto padesáté odpovídala na Danielovu otázku, kde všichni jsou, že nevím, a začínala se tvářit nevlídně. Na všechny doléhala únava a na mě navíc frustrace, že místo připraveného stolu a hostů zabavujících děti tu Giyora po návratu ze synagogy najde zpruzenou mou maličkost s ukňouraným miminem navěšeným v nosítku a ubrečenýho Neva s Danielem, že nikdo nepřišel. Bohužel jsem nebyla daleko od pravdy. Když se v půl osmé konečně přihnali, potkali se s Giyorou pod schody do domu. Začal blázinec, vypakovávání tun jídla, protože tchyně navařila asi pro sto padesát lidí, ač nás tu bylo deset plus tři malí kluci, předávání a vybalování dárků a chystání stolu, vše podkreslené typicky izraelským přeřváváním.

Když jsme v půl deváté zasedli k večeři a Giyora se jal předříkávat novoroční požehnání, zjistili jsme, že na prostřeném stole zavaleném enormním množstvím pokrmů chybí všechny symboly, včetně těch základních jako jsou jablka s medem (pro dobrý a sladký rok). Abychom nezdržovali od jídla, mávli jsme nad tím rukou, že je tedy dáme na dezert. Kluci se tím stejně ládovali už od pátku, kdy si nový rok oslavili ve školkách, tak o nic nepřijdou, když v té chvíli už zcela jistě budou spát. A teda klika, že jsou v  náboženských školkách, protože my to doma letos vyloženě prokoučovali, žehnali jsme na chleba se solí místo medu, jak by se mělo, a ve finále zapomněli i na ty jablka. Je dost pravděpodobné, že příští rok povede hostinu jeden z nich, když už teď se o šabatech vehementně hlásí o slovo při kiduši a na střídačku nahrazují Giyoru. No nevadí, jestli budou mít sladký rok děti, musíme ho přece mít i my, se ví.

Pondělí – Giyora v 7:30 nástup v synagoze, předpokládaný konec v 11:30. Já domluvená s Shuvou, že se tam nějak kolem půl jedenácté nahrneme s dětmi, abychom slyšely troubení šofáru. Opět jsme mezi troubením mluvily na děti, tak vzal rabín šofár sebou domů, že nám to odtroubí před obědem privátně, abychom splnily povinnost. Nakonec se troubilo na ulici, kde jsme se potkali se sousedovic rodinou pozorující chameleona mizícího v maracujovém křoví. A bylo to strašně fajn, vlastně nejspirituálnější zážitek z celého svátku. Soused, který se k náboženství vůbec nehlásí, překvapivě využil rabínovu nabídku před troubením požehnat a s Giyorovou dlaní na hlavě místo jarmulky poctivě opakoval, co mu Noam předříkával. Noam pak odtroubil 30 tónů, co jsme s Shuvou potřebovaly slyšet. Akorát já to zas nedala bez průpovídek, protože jsem si neodpustila komentář, když se labrador za plotem na zídce nad našimi hlavami vytím pridal k šofáru…

Polední hostinu jsme jedli v domě rabína, tady už včetně symbolů – chala s medem, granátové jablíčko (aby rok byl plodný). Snad se to počítá, pořád byl svátek. Děti si tradičně víc hrály než jedly, ale aspoň si hrály poměrně hezky.

Večer chlapi museli do synagogy už ve čtvrt na šest a Shuva pro změnu přišla s dětmi k nám. I to se obešlo bez zásadnějších průšvihů, i když v jednu chvíli Daniel dost nevybíravě vyhodil z houpačky Shuvy čtyřletou dceru, která to chuděra obrečela. Zkusila jsem o tom s ním pak hodit před spaním řeč, že přece chce jednou hezkou hodnou ženu, se kterou bude mít rodinu a … „Ale mami, ona měla nudli!!!“ skočil mi Daniel se zoufalým pohledem do řeči. Přiznám se, že jsem nevěděla, co mu na to říct a asi mi i víc než cukaly koutky, ehm. Vtipný závěr prvního dne.

Úterý bylo podobné, ale do synagogy s dětmi jsem se už nehnala, počkali jsme na Giyoru doma. Nevo s Danielem měli náladu „Eitan nás ruší“, což se poslední dobou stává často. Hráli jsme si tedy pěkně ve dvojicích, velcí zavřeni v pokoji a já ve zbytku domu zabavovala Eitana, aby nenesl tak těžce, že ho bráchové nechtějí mezi sebe. Giyora se vrátil v půl dvanácté, ani ta hodina a půl navíc oproti šabatovému dopolednímu modlení nebyla znát. Večer to bylo pro změnu kratší a než se děti najedly a vykoupaly, manžel už byl zpátky.

Tím je oslava roku 5780 za námi. Začalo deset dní pokání a my se musíme snažit, jak nejlépe umíme, abychom si do Yom Kipur vysloužili zápis do seznamu „dobrých“.

Potůček a vlaky v El Roi

Do vesničky El Roi, vzdálené od nás něco málo přes půl hodiny jízdy, jsme si odskočili na dopoledne posledního dne roku 5779. Zatímco většina židovských rodin se doma chystala na večerní oslavu nového roku, my využili příležitosti vytáhnout paty z Tal El po šabatu a před následujícími dvěma svátečními dny, kdy se díky nařízením podobným těm šabatovým také nemůžeme nikam hnout.

V El Roi je zastávka starého vlaku, který vedl údolím Emek do Sýrie, Jordánska a Saudské Arábie. Že tam stojí kamenná zastávka a vedou koleje asi nikoho nepřekvapí, ovšem přítomnost lokomotivy a řady pestrobarevných dobových vagonků už možná ano. Neměla jsem příležitost pátrat, kdo kromě izraelských drah se na projektu podílel, ale je to vážně parádně udělané. Kluci byli u vytržení a vůbec jim nevadilo, že většina z vagonku byla zamčená. Lítali po asi dvěstěmetrovém úseku cesty tam a zpátky jak zběsilí, lezli po schodech, kam to šlo, škrábali se do otevřených servisních vagonků a vymýšleli si výlety po světě s nadšením Willyho Foga. Kam se hrabou všechna dětská hřiště :-).

Vláčky se jim nechtělo opustit ani kvůli potůčku, kam jsme měli namířeno, ale s příslibem, že stejnou cestou půjdeme i zpět, se přesvědčit nechali. Od parkoviště až k vodě vede asfaltka jak pro pěší, tak pro kola, a dokonce je sjízdná i na kolečkových bruslích, což teda u nás na severu Izraele vidím zřídka. Nechybí množství piknikových stolů ve stínu rohovníků a dubů. Kromě standardních odpadkových košů jsou zde i sudy na žhavé uhlíky, což vyloženě vyzývá na grilovačku.

Přesto, že je potůček tak snadno dostupný, skoro nikdo tam nebyl. Ale dá se tušit, že to bylo vhodným načasováním a jinak tam o prázdninách bude natřískáno. Osvěžili jsme se v chladné vodě a courali se zpět k parkovišti podél vlaků. Na sváču se stavili v servisním vagónku, protože se klukům pochopitelně zdál mnohem zajímavější než obyčejný stolek.

Giyora si neodpustil telefon vlastníkovi klíčů a tak jsme se dozvěděli, že za dvě stě šekelů se pro skupiny nad 20 lidí vagónky i lokomotiva odemykají a dají se s průvodcem a výkladem prohlédnout i uvnitř. Tak možná, až budou kluci větší 🙂

Jak se mi nevydařil výlet do Jeruzaléma

Stalo se vám někdy, že jste s optimistickým očekáváním vyrazili na nějakou akci a ve finále z toho bylo faux pas a nejlépe jste se cítili ve chvíli, kdy jste za sebou po návratu domů zaklapli dveře? Mně zrovna včera.

Absolvovala jsem pokus o mírnou socializaci s částí české komunity žijící v Izraeli. Využila jsem pozvání velvyslance a jeho paní k návštěvě Českého domu v Jeruzalémě u příležitosti oslavy Dne české státnosti. Jela jsem sama s Eitanem a doufala, že bude spolupracovat nebo že se najde aspoň jedna podobně šílená matka, co se přižene sama s batoletem, aniž by tam někoho znala. Nestalo se tak. Navázat řeč s kýmkoliv bylo nemožné, protože každý normální člověk si k hovoru zvolí osobu, se kterou se může bavit z očí do očí a neznechucovat se pohledem na mimino, které kličkuje po zemi mezi záplavou dámských lodiček, hrabe po každém vajglu (nebylo jich tam naštěstí moc :-)) a zabejčeně se dokola vrací k odpadkovému koši, jakožto nejzajímavějšímu objektu v okolí. A když se ho maminka pokusí zvednout alespoň při znění státní hymny, vzteká se tak, že ho raději zase rychle položí… Prý když už jsem ho odtáhla z té parádní travnaté plochy vedle parkoviště, ať ho laskavě nechám aspoň zkoumat. Nemůžu se za to na něj zlobit, ale neměla jsem k tomu, ehm, moc daleko.

Po mé zatím nejdelší mezeře návštěvy Čech i vlajka u vchodu do Českého domu vyvolala příjemné mrazení, kapela výborně hrála a hosté si užívali bohatého a jistě chutného občerstvení. Kromě mě. Ač mi paní velvyslancová, Veronika Stropnická, a její dcera Agáta přeochotně nabízely, že mi mimino podrží, abych se mohla najíst, bez sebemenšího náznaku obav, že je ten malej mrzout poslintá nebo si utře nudli do jejich krásné večerní róby, představa, že se budu ládovat za řevu Eitana byla horší než hlad. Ale bylo to od nich fakt moc hezký, strašně si toho vážím a patří jim ode mě obrovský dík!

I cesta zpět domů stála za to. Navigace ukazovala dvě a čtvrt hodiny se čtyřiceti šekely mýtného nebo dvě a půl hodiny zdarma. Cukla se mnou lakota a vydala se možností číslo dvě. S jednou zastávkou u benzínky na kafe jsem domů putovala něco přes tři hodiny. Troubení předjíždějícího auta upozornilo na absenci světel. Hm, zřejmě nebylo po těch zhruba sto kilometrech první. Ale kdo si má všimnout, když v Izraeli řidiči netrpělivě troubí i na semafor, že už má naskočit zelená, že :-).

Dojeli jsme v pořádku, to je nejdůležitější. Manžel byl ještě vzhůru a ochoten naslouchat převážně negativnímu shrnutí mého výletu. Klika, že jsem ho chytla ve chvíli, kdy právě vypl televizi, jinak by tomu asi ještě přidal, heh.

Musela jsem si to zaznamenat, abych si pamatovala, že si to příště musím líp naplánovat. I když na další pokus o socializaci budu myslím chvíli nabírat dech.

Boj s režimy a systémem

Není to tak dramatické, jak by napovídal název, ale boj to je, ne že ne. S režimem, co se marně snažím nastavit Eitanovi. A s institucemi, pod které spadají školky. Ta Nevova, přesněji řečeno.

Je to jak tak koukám už dva týdny, co jsem Eitana začala učit to polední spaní. Nejde to. Je evidentně odpůrce jakéhokoliv režimu. Učí on mě, trpělivosti a sebeovládání, jak jinak. Matraci má moc rád, čtou se na ní knížky, cucá se mlíčko, maminka zpívá, hladí ho, masíruje, samý fajn věci. Ovšem spinkat, to ne, k tomu matrace vůbec neslouží. Přebalené a spokojené miminko se slastným výrazem, které mi právě po zjevných známkách únavy usnulo při kojení v náručí, opatrně přesouvám na tu parádní provizorní postýlku, obloženou pěnovým puzzle a měkoučkými plyšáky z Ikea. Přesně ve chvilce, kdy by se mohlo zdát, že přesun byl úspěšný, Eitan vytřeští oči, jakoby právě dostal od matrace elektrický šok. Začne vřeštět a jde okamžitě do sedu. Upřeně na mě zírá a vřeští. Když se ho pokouším jemně vrátit do lehu, vřeští víc. Když na něj jenom koukám, začne vřeštící lézt ke mně. Chjo, něco dělám špatně, určitě.

Během hodiny dojde ještě k dvěma až třem neúspěšným pokusům, až už to nemá cenu, protože se blíží čas, kdy jedeme pro bráchy do školky. Eitan si během té doby obvykle vydrží hrát bez mojí asistence, zřejmě vědom si napjaté atmosféry. Objevuje nové tiché činnosti, jako reorganizaci šuplíků s oblečením, šplhání na stoličku nebo zkoumání obsahu botníku. Asi je jasný, co pak dělám já, místo abych aspoň mírně pokročila s navalujícími se domácími pracemi…

Kluci si zvykají na režim ve školkách a my bojujeme se systémem. Protože jsem s Eitanem doma, není důvod, aby velcí zůstávali ve školce denně do čtyř. Na druhou stranu jsem ale chtěla, aby ve školce obědvali a aby měl Nevo jeden den v týdnu možnost zůstat do konce a jít navštívit kámoše nebo skočit s dětmi ze školky na hřiště. S Danielem jsem plánovala to samé. Plus sem tam zas nějaký den se mnou a Eitanem doma, aby toho na kluky nebylo moc, nešíleli a nestonali, protože to pak šílím já. V Danielově školce s vyzvedáváním ve dvě po obědě neměli problém, i když to není podle jejích pravidel. Když jsem viděla, že na dvacet dětí ve věku 3 – 6 let dohlíží v družině dvě babičky, usoudila jsem, že ani ten jeden den do čtyř nebudu riskovat. Naivně jsem si myslela, že dřívější vyzvedávání nebude problém ani u Neva. Omyl. Školky nespadají pod stejnou instituci a Nevoušova umožňuje vyzvednutí v půl druhé před obědem nebo ve čtyři. Nic mezitím. Ha, teď babo raď. Připravit o obědy Neva i Daniela? Čekat půl hodiny s Nevem, než Daniel dojí? Přesunout Neva do školky k Danielovi, když v té svojí už je veterán a má to tam rád?! Nakonec jsme napsali podle instrukcí od manažerky školky e-mail šéfce školství o povolení. Prý to neschválí, jestli nemáme pádný důvod. Hmmm… Pádný důvod jsme nevymysleli, ale požádali jsme o vyzvedávání Neva ze školky ve dvě třikrát v týdnu (jednou bude do čtyř a to jednou, to už se uvidí). Zatím jsme nedostali odpověď, ale všichni jsou spokojeni. Odezvy se zřejmě dočkáme až po podzimních svátcích, což je tu dobrým zvykem, že do té doby se nic moc neřeší. Čili na konci října, ehm.

Mám za sebou první třídní schůzky, kde jsem byla sama bez Giyory, uf. Říkám „uf“, protože tady na schůzkách kromě vychovatelek mluví hodně i rodiče. To vždycky zajišťoval můj výřečný muž, ale na schůzky do Danielovy ortodoxní školky byly pozvané JEN maminky. Nebudu tu rozebírat důvody, protože je neznám. Prostě to tak je ;). Po vyplnění formulářů jsme si sedly do kruhu a měly si vybrat z tácu plného různých bonbonů ten, který nejvíc charakterizuje našeho potomka. Pod heslem „sladcí jsou všichni a všechny je máme rádi, ale každý má svá specifika“. No a následně všem vysvětlit, proč jsme si vybraly právě ten. Daniel vyfasoval tvrdou modrou kouli s čokoládovou náplní a mandlí uvnitř a komentářem, že koulet se „správně“ bude jenom mezi jasně a pevně danými mantinely (což není sranda, páč se je pořád bude pokoušet prorážet), které se nesmí nastavovat silou, ale vlídně a s maximem informací. V takovém prostředí bude možné odhalit skvělou náplň uvnitř, neboť získá dostatečnou sebejistotu a bude ochotný spolupracovat, pomáhat a plnit úkoly. Podle učitelek jsem to vystihla. S tvrdou slupkou tam byla ještě jedna holčička, tak snad na sebe ti dva nebudou příliš narážet a ty ostatní „gumový“ bonbónky nepomačkaj… :D.

Na schůzi Neva šel Giyora, protože tak jsme na rozdíl od toho druhého případu nebyli nuceni absolvovat náročnou misi – přenechání dvou větších kluků babysitter, cestu do Ahihud s Eitanem, kterého měl pak Giyora na krku v autě, zatímco já schůzovala. Mno, ale možná by to bývalo stálo za to. Protože ačkoliv věřím, že se manžel snažil dávat pozor, nepředal mi pětadevadesát procent informací, které tam dostal. Ještě že existuje whatsapp skupina, kde maminky leccos řeší. Mno, nechci generalizovat, ale hádám, že právě možnost takového důsledku má co dělat s požadavkem, aby přišly jenom maminky, hehe.

Co se týče rozdílů mezi náboženskou školkou, kam dochází Nevo, a ortodoxní (charedi), kde je Daniel, není jich zrovna málo. Budova ortodoxní školky je stará, má maličkatej dvoreček a bezpečnostní místnost není její součástí. V případě poplachu se děti mají evakuovat do krytu vzdáleného sice jen pár desítek metrů, ale během cvičení to nezvládli za dobu kratší pěti minut. Což je jako hloupý vtip, protože když zazní sirény, na úkryt mají třičtvrtě minuty… Vychovatelky nás ale na schůzi ujistily, že jestli bude válka, děti do té školky stejně chodit nebudou. Kromě tohoto nepříjemného bezpečnostního aspektu a faktu, že na dvorečku víc stojí frontu na houpačku, než aby se hýbaly, je vůbec nechodí venčit na procházky a celkově se podle nás dost málo vyběhají. Už chápu, že když Daniela přivezu domů, lítá tu jak splašenej. Výzdoba školky a náplň studia je zaměřená výhradně na judaismus. Nemyslím, že je na škodu všechny ty věci vědět a hlavně nové písničky se Danielovi líbí moc, ale i tak máme dojem, že to je pro ty prcky moc přísný. A na úkor poznávání přírody, s čímž nesouzníme nejen my s Giyorou, ale i další rodiče. Manažerka na schůzi přiznala, že ona je z města a do přírody ji musí někdo dokopat, že na to není. Ale slíbila, že se pokusí s tím něco udělat. Jestli ne, bude zřejmě Daniela během školního roku čekat další přesun.

Rozdíly hezky ilustrují už dekorace vchodových dveří. Zatímco u Neva je to krásný barevný obrázek se spoustou postaviček a komentářem „Každý jsme jiný a všichni jsme si rovni“, Daniel při vstupu míjí obrovskou kresbu židovského chlapce. U prvních dveří má napsané „Požehnání školky“ a u druhých „Požehnání pro učitelky ve školce“. Číst většina dětí neumí, takže ač je to pěkné, moc si z toho nevezmou. Drobné do kasiček pro potřebné (cdaka) se nosí v obou školkách. A lístečky s poznámkami o tom, co se dětem povedlo, co milého se jim stalo nebo co dobrého udělaly, také.

Fíha, to jsem se rozepsala o školkách. A to není všechno. Na školkové téma se tu rozhodně objeví víc článků!

Volby září 2019

Neuběhl ani půlrok a už jsme si střihli další volby… Vzali jsme si z toho to pozitivní – volný den na výlet. Děti strašily už od půl sedmé a tak jsme si troufli na návštěvu přírodní rezervace Ein Afek nedaleko od nás v těsné blízkosti města. Že to stihneme dřív než se tam nahrnou davy lidí. Včera u nás na severu prvně pršelo, jestli to tak jde říct. Evropan by si spíš myslel, že ho počůral komár. Ale propadla jsem panice a tlaku místních, že se blíží zima, a navlékla děti do dlouhých rukávů. Daniel chtěl i cicit (ty třásně, co mu koukají pod tričkem), čili tílko navíc. Mno, bylo nám pěkně vedro i v devět ráno. A zřejmě i všem zvířecím obyvatelům parku. Viděli jsme jenom ryby a hmyz, ale parádní procházka to byla i tak. Město se rozrostlo až úplně k hranici parku a přírodní panoramata tak nově „zdobí“ vysoké činžáky na obzoru. Oni budou mít výhled z okna moc pěknej, opačně je to otrava. Z množství vyhlídek v parku to zatím kazí jen jednu, tak snad to tak zůstane aspoň pár let.

Protože jsme zodpovědní občané, k volebním urnám jsme se po návratu z výletu dokopali, ale bylo to fakt těžký! Radši jsme to vzali rovnou s nákupem masa na podvečerní grilování v místním minimarketu, abychom měli lákavou záminku. Nevím nevím, jestli bychom to dali i bez toho ;).

„Šelach“ učitel aneb proč je můj manžel samý výlet

Často se na blogu nebo facebookové stránce zmiňuji, že jsme doma opět sami bez manžela. Co je to za učitele, že se tak často poflakuje den, dva nebo i týden mimo domov? Už pár dní muže příležitostně zpovídám, tak snad se mi povede to nějak rozumě sepsat do článku. A konečně se díky tomu dozvídám i já víc podrobností o jeho povolání, kterým se živil před dvaceti lety než odešel pracovat do hi tech. A ke kterému se vrátil před pěti lety, když hi tech zas opustil :-).

Manžel vyučuje předmět, který se jmenuje „šelach“. Je to zkratka z prvních písmen hebrejských slov ‚sade leom chevra‘, česky „exkurze národnost společnost“. Já tomu od začátku říkám „vlastenectví“ a čím víc o jeho práci vím, tím spíš mi ten název sedí. Obsahem předmětu je historie, biologie, zeměpis, archeologie, občanská nauka, Tóra – všechno, co se jakkoliv týká Izraele. Předmět není maturitní, ač je velmi důležitý. Ve studentech ve věku 13 – 17 let učitelé během čtyř let výuky šelachu potřebují posílit národní hrdost a lásku k zemi tak, aby po skončení středoškolských studií byli připraveni s chutí vykročit do armády a vydat ze sebe to nejlepší.

Plný úvazek učitele v Izraeli je 36 hodin. V manželově případě se jedná o 12 hodin frontálně, 12 hodin na výletech a zbytek, kdy má být ve škole k dispozici. Už druhý rok má rozvrh postavený tak, že neděli a pondělí učí, úterý a středu a jeden čtvrtek v měsíci vyráží na jednodenní výlety s dvěma až třemi třídami. Jednodenní výlety jsou buď pěšky přímo ze školy v Nahariyi někam do okolí, autobusem do vzdálenějšího okolí a sem tam si zajedou třeba i do Jeruzaléma, který je dvě hodiny cesty. Každá ze čtyřiceti tříd ve škole navíc absolvuje dvou až třídenní roční výlet, společný pro celý ročník. Včetně tříd, které už šelach nemají, což jsou dva nejstarší ročníky. Ty si pro jistotu střihnou celý týden pochodu, kterému se říká „masa Israeli“, česky asi „expedice“. Tady se studenti neučí jen o zemi, ale také o sobě. Při procházení naplánované trasy nespočetněkrát zastavují, vedou instruktorem (učitelem) řízené diskuze, řeší týmové úkoly a účastní se dobrovolnických aktivit.

A pak jsou tu „mašácim“. Manželova srdcovka, rozpovídal se mi o nich už dvakrát na hodinu. Jistě by to vydalo na samostatný článek, ale než a jestli opravdu bude, shrnu to aspoň do několika větiček. „Mašácim“ jsou (pro změnu, he) zkratka z „madrich šelach tzair“, česky „mladý šelach průvodce“. Obdoba skautu, co si studenti vybírají coby volitelnou mimoškolní aktivitu s cílem buď plnohodnotně využít volný čas nebo se sami stát jednou průvodci. Absolvují ve škole teoretickou přípravu, jedno zimní a jedno jarní několikadenní shromáždění a poté o velkých prázdninách vyráží s instruktory do přírody na dvoutýdenní kurz. Učí se vázat uzly, stavět přístřešky s využitím přírodních materiálů, vaří v improvizované kuchyni, absolvují bojovky a plní různé úkoly jako se v Čechách často dělají na táborech. Na závěrečném ceremoniálu obdrží studenti certifikát o absolvování kurzu, vyhlašují se nejlepší ze skupin a jednotlivců v různých kategoriích. Instruktoři jsou výhradně z řad šelach učitelů. Ač je to (aspoň pro mě) nepředstavitelná dřina a pomálu naspaných hodin, Giyora si v podobných akcích vyloženě lebedí a rád si takto přivydělá něco k základu, který je pro učitele i v Izraeli poněkud ubohý.

Výlety je třeba prošlápnout dopředu, okouknout zastávky, naplánovat prezentace. Čili sem tam manžel vyjíždí jen s týmem učitelů šelachu z Nahariye. Občas se na plánování sejdou i učitelé z celého okrsku, z celého kraje a zřídka i z celé země, pokud se jedná o výlet společný pro všechny školy.

Trajdání v Izraeli po poušti nebo po kopcích s neukázněnými puberťáky není jen tak už samo o sobě a když se k tomu přidá bezpečnostní situace, asi není divu, že každý šelach učitel musí ročně absolvovat 60 hodin kurzu první pomoci. Před výletem musí učitel získat potvrzení od „kontrolní centrály“, což je instituce informovaná o všemožných rizicích, která by mohla výlet ohrozit. Ať už se jedná o vojenské cvičení, vyhrocenou situaci blízko hranic nebo třeba počasí. Na všechny výlety se studenty vyráží ozbrojený doprovod. Ten si škola buď pronajímá od externí firmy nebo tak jako škola v Nahariyi šetří a využívá učitelů, kteří mají zbrojní pas. Můj muž jej vlastní a dostal proto od ministerstva školství pěknou CZetu (prý druhá Češka doma, hehe). Aby mu ji nesebrali, musí si jednou ročně v rámci tréninku dojet s kolegy zastřílet na střelnici. Díky B-hu, nikde jinde ji zatím použít nemusel.

Giyora se po patnáctileté přestávce a s nově nabytými zkušenostmi z hi tech ujal své role nadmíru odpovědně a vedení rychle a správně odhadlo jeho manažerské a plánovací schopnosti. No a hlavně psychickou odolnost, která je potřeba úplně nejvíc. Ne náhodou většina jeho kolegů stejně jako on absolvovala armádní výcvik a následně rezervy ve speciálních jednotkách…

Na Giyoru se postupně začalo nabalovat množství úkolů spojených s logistikou, zásobováním a samotným plánovaním výletů. Čili jakkoliv to zní krásně, že týdně odpracuje 24 hodin, reálně je to spíš třikrát tolik. Sice z domova, ale to je jen větší výzva, že. Obvykle se totiž nechá strhnout od dětí a připojuje se do hry, aby následně musel dřít po nocích.

Já smekám před jeho nasazením a říkám si, že mít ho za učitele je určitě děsně super. A protože se mnou sdílí zpětnou vazbu od studentů, vím, že nejsem sama, kdo si to myslí! Tahle úcta od žáků, ty děti, které se mu daří motivovat, které se mu před očima mění v zodpovědné dospělé, to je přesně důvod, proč má svou práci tolik rád. Teda když nepočítám všechny prázdniny a … šabaton! To nemůžu nezmínit. Sedmý rok výkonu práce zaměstnance pod ministerstvem školství je VOLNÝ. Ano, čtete správně. Nejen že se v židovském státě drží šabaty, ve školství se drží také šabatony :-). Volný rok má zaměstnanec využít třinácté platy naspořené za těch šest předchozích let, zůstat doma a studovat, aby si zvýšil kvalifikaci. V praxi se šabaton k danému účelu opravdu využívá, i když se řada učitelů rozhodne pracovat alespoň na částečný úvazek, aby si zachovali vyšší příjem. Giyoru čeká šabaton už za dva roky a má s ním (jak jinak) velké plány. Tak snad B-h dá, že vyjdou!

Pro představu přidávám pár listů z manželových prezentací pro studenty

výlet do Tefen
výbava na výlet
Bezpečnostní upozornění (chodit po značených stezkách, udržovat čistotu, netrhat kytky, mít pokrývku hlavy, pít hodně vody. Když se mi ztratí skupina, čekat na místě, až se pro mě někdo vrátí)
Kořeny

Potok Kziv po prázdninách

V červenci a v srpnu tam zcela jistě bylo permanentně narváno, tak jsme si pro jistotu počkali na září. A šli zkontrolovat, jak to u potoka Kziv po těch nájezdech tisíců návštěvníků vypadá. A světe div se – dobře! Vody proudí méně než v květnu, kdy jsme tu byli naposledy, ale pořád je jí dost. Znečištěné to nevypadalo a v hlubších místech se stále rojí rybky. Vydali jsme se rovnou k horní části, všichni po cestě. Klukům jsme stihli připomenout včas, jak to klouže, a Nevo s přemýšlivě nakrčeným obočím dosvědčil, že si ten pád z minula pamatuje. Dozrály ostružiny, které takhle při čtvrtečním odpoledni byly podél cesty pěkně na dosah. Lehce mě to s Nevem pozdrželo na cestě a Giyora s Eitanem v nosítku a Danielem nám utekli. Nevovi to nedalo, aby nepopoběhnul – a už ležel znovu. Rozmázl se kousíček před místem, kde se voda přelévá přes cestu, takže jsme se tam zasekli a oplachovali mu odřeniny. Za doprovodu jeho hysterického pláče, jak jinak. A usoudili jsme, že je to vlastně dostatečně skvělý místo a nikam dál se táhnout nemusíme. Když se Nevo zklidnil a začal tu krásu okolo zas vnímat, spontánně jsme se pustili po proudu vody zpátky. Cestou jsme potkali osazenstvo dalších asi pěti aut, co jsme zaregistrovali na parkovišti. Všem Daniel musel oznámit, že měl předevčírem narozeniny a už je mu šest. Eitan chtěl jít celou dobu vodou jako Daniel a rozčiloval se, kdykoliv jsem ho vzala do náruče. Což bylo často, protože chodit může jen s mojí pomocí, a mně to v předklonu pochopitelně bavilo míň.

Do auta jsme došli po krásně strávené hodince a půl. No neberte to, když je to zadarmo, že jo :-).

Nové začátky v novém školním roce

A je po prázdninách. Od neděle mám tři chlapy ze čtyř zpátky v institucích. Já a Eitan zůstáváme doma. Vyhovuje nám to všem a chceme zkusit zvládnout další rok.

S překvapením musím konstatovat, že jsem se k začátku školního roku nijak neupínala. S klukama to bylo konec konců fajn a především díky Giyorově přítomnosti jsem si i docela odpočinula. K lezení po zdi se přidal jenom Nevo, který se nechtěl nechat bráchou zahanbit, a až těsně před koncem prázdnin se oba začali stavět i na hlavu. Kromě hadů a žebříků jsme začali hrát ještě Člověče, nezlob se. Kempování je nadchlo tak, že jim Giyora musel postavit stan aspoň v pokojíku. Střídavě hlásili, že chtějí jet znovu do „ZOO s rybičkama“, spát ve stanu nebo být v „tom domečku s jacuzzi“. Mno, vyhlídkově to vypadá tak maximálně na ten stan. Ale je fajn, že to staví na stejnou lajnu s hotely. Dětské vidění světa je stejně fajn.

Z velkých plánů na velké volno jsme neuskutečnili nic. Dům je od začátku července stále nedomalovaný. A jestli to nedomalujeme my s Eitanem, asi to tak zůstane do příštího léta, protože Giyora má práce nad hlavu v nové roli, kterou ve škole přijal. Má připravovat a řídit všechny školní výlety. Bezpečnostní místnost jsem začala pomaličku organizovat, ale zatím je z toho jen volné místo ve skříni. Vzhledem k nejasným důsledkům prvozářijové přestřelky na libanonských hranicích by to teď možná měla být priorita…

Skoro celé prázdniny jsme vyjednávali přesunutí Daniela do „Školky květinek“ (tak se jmenuje) v mošavu Ahihud, kde je Nevo. Měl být 36 dítětem ve školce, což je nepředstavitelné a také nepovolené z pohledu ministerstva školství, čili by se současná školička rozdělila na dvě. Pro vychovatelky a část rodičů včetně nás žádoucí stav. Ale nevyšlo to. Pro prcka, co není odtamtud, novou školku otevírat nebudou. Možnost počkat, že někdo vypoví, a nacpat Daniela místo něj, jsme okamžitě zavrhli. Jakkoliv šlo Danielovo začlenění u nás v Tal El dobře, strčit ho do tak přecpané školky k bráchovi jsme si netroufli. Nabídla se možnost ho umístit do druhé školky v Ahihud, ultraortodoxní. Přívlastku jsme se původně lekli, ale pak jsme usoudili, že to přece nemůže být tak moc jiné než standardní náboženská školka, kde je teď Nevo. Nehledě na to, že Daniel bude pouhým osmnáctým zapsaným. A bylo rozhodnuto.

Při seznamovačce na konci srpna to bylo už o šest víc, ale vychovatelky působily, že to zmáknou.

Přestože u nás v Izraeli se všichni do institucí vrátili už v neděli, teprve v úterý to byl skoro plnohodnotný den. Školky to dle nařízení ministerstva školství berou postupně a nové děti tam tráví první den dvě, druhý den tři hodiny a třetí odchází těsně před obědem (ve 13:30). Od středy se Daniel mohl připojit do standardního provozu, který je pro předškoláky 8 – 16. Já si je ale oba budu vyzvedávat většinou po obědě, jak byli zvyklí loňský rok.

Znamená to, že můj pravidelný režim dne bude vstávat kolem půl sedmé, abychom do osmi stihli vyrazit. Do půl deváté budou velci rozstrkaní ve školkách a já mám s Eitanem čas do třičtvrtě na dvě, kdy si pro ně zas pojedeme. Eitan už je velkej kluk a spí jenom jednou denně, tudíž by se mi sakra hodilo, kdyby to bylo v té době, co jsme doma. A že budeme doma většinu času. Ovšem netuším, jak to zařídím, protože na polední uspávání dětí jsem dávno rezignovala.

Prozatím jsem vyndala matraci z nepoužívané dětské postýlky a položila ji na pěnové puzzle do pokoje, který bude v blízké době ložnice kluků. Oznámila jsem Eitanovi, že tam bude přes den spinkat. Proběhly zatím dva neúspěšné pokusy. Matrace se mu líbí, je ochoten na ní ležet na zádech a zvedat nožičky do brouka, válet sudy a tahat si na ní hračky. Prohlížet knížku, culit se na mě, slézat a zas vylézat. Ale spinkat ne. Ani když je pět odpoledne a on přece musí být strašlivě unavený, protože je vzhůru od desíti, kdy se probral z půlhodinového šlofíčku. Ani když si tam demonstrativně lehám já, jestli to jako pochopil. Zavřít oči si pravda netroufám, to bych je dost možná neotevřela. V noci jsme totiž jako obvykle byli pětkrát vzhůru různě dlouhou dobu. V závislosti na tom, jak rychle mě přesvědčil, že se kojit bude. I když je už velkej kluk a v noci rozhodně nepotřebuje jíst. Jenže hádejte se s ním, když tam spí ještě další tři kluci, že.

Dům je v zoufalém stavu už od minulého týdne, ale na větší úklid stále čeká. Protože to úterý, kdy byl prvně čas, jsme s Eitanem museli nakoupit, pořešit narozeninovou výzdobu a uplácat našemu čerstvému šestileťákovi Danielovi dort. Eitan pomáhal, jak uměl, ale zatím neumí, tak to podle toho vypadalo. Vařečku z tekutého těsta odhodil přes půl kuchyně a hmotu chtěl míchat permanent fixem. A tak. Ale zmákli jsme to a odpoledne bylo zpestřené rodinou minioslavičkou. Daniel byl spokojenej z dortem a k narozeninám chce sadu bubínků. Novou. Ta původní, kterou dostal před třemi lety, vzala za své při jeho záchvatech vzteku. Ale už pochopil, že v takovém stavu je lepší bušit do něčeho než něčím. Což je i mnou preferovaná metoda, pokud to „něco“ zrovna není Nevo :-).

Je středa dopoledne, kluky do školky odvezl Giyora a my jsme s Eitanem od rána doma. Běží třetí pračka, Eitan spí na matraci a já u kafe zaznamenávám do svého deníčku zlomek našeho života. Mám toho na srdci asi tak stokrát tolik, ale lepší něco nežli nic. Čas prostě není nafukovací. Aspoň zatím. Škoda.

Pláž Argaman v Akku v srpnu

Zatímco facebookovou stránku zdobí tahle pláž skoro každý týden, na blogu zmínky o ní koukám pěkně váznou. To se musí napravit. Jezdíme tam často, byli jsme tam minulý týden i ten předminulý. A protože jsou prázdniny, bylo to v plném počtu. Místo posezení u ranního kafíčka to bylo o nahánění capartů, ale svoje kouzlo to mělo i tak. Vzali jsme klukům koloběžky, nic jiného přece není třeba, do vody určitě nepolezem, to nemá cenu na takovou chvilku, že jo. Hm, jediný suchý z pláže odcházel Nevo, kterému ta chvilka nestačila, aby se osmělil tam vlézt. Stejný respekt z moře má i Eitan, ale ten se tak zadělal od písku, že oplach byl nutný. Nelíbilo se mu to.

Při té zatím poslední návštěvě jsme na setrvání na souši trvali, protože se pak nejelo domů, ale na nákup. Nebylo to nijak těžký, kluky stejně víc zajímal traktor upravující písčitý povrch pláže. Eitan se v čerstvě prosátém písku rochnil tak důkladně, že opět musel do vln. Z toho, co dokážu vyrozumět z jeho zvukových projevů, to zřejmě nebyl až tak strašný zážitek. Od hrabošení v písku ho to určitě neodradí. Chápu ho, je úžasně jemný. A chutný, vzkazuje Eitan :-).

Národní park Snir

Vůbec se mi nechce věřit, že se to na blogu ještě neobjevilo. Byli jsme tam tolikrát! To snad není možné, že by to nebylo v posledních dvou letech?! No, nejspíš jsem o tom prostě nezvládla napsat. Nevadí, ode dneška to tu bude. Park Snir nebo Chatzbani, krásná přírodní rezervace na potoku Snir.
Místo, které nás ještě nikdy nezklamalo. Ani naše poslední návštěva nebyla výjimkou, i když je konec prázdnin a kdo zůstal v Izraeli, cestuje jako my. Bylo tam narváno, ale přijeli jsme včas a ještě v pohodě našli místo na parkování. Ne jako ti chudáci, co tam trčeli v koloně před vjezdem nebo parkovali kilometr od vchodu, když jsme v jednu odjížděli.
Park tvoří množství uměle vybudovaných kanálků a jezírek na pramenu potoka Snir. Kromě toho je tam jeden krátký a jeden ještě kratší track, který se jde přímo potokem. Ledovým potokem. Větší kluci to s Giyorou dali a bývalo by to šlo i s Eitanem v nosítku, ale to bychom neměli kam dát tu hromadu věcí, co jsme táhli (zbytečně) v kočárku. Na Neva to bylo příliš dobrodružný, moc studený a divoký a částečně to ořval, ale připadal si jako hrdina i tak. 
My s Eitanem čekali u hlavního brouzdaliště, kde se to hemžilo početnými rodinkami. Teda vedle v mělkém potůčku, což nám úplně stačilo, protože Eitan byl ochotný ponořit jen kotníky. A dlaně teda musel taky, páč bez opory toho moc nenastojí. 
K brouzdališti se pro nás vrátil jen Giyora, kluci se upíchli ve stínu na jednom z maličkých přítoků, který pod prašnou cestičkou převáděly dvě trubky. Poněkud nevzhledné, ale o to zábavnější místo. I po půl hodině si se stejným nadšením skrz trubku posílali listí, klacíky, kořínky… Ani na zmrzlinu se nechtěli nechat nalákat, to už je vážně, co říct! Jediná klika, že snadno dostupná voda proudí i blízko kiosku, jinak bychom si tu zmrzlinu snad vážně nedali! A ještě větší, že se tím dá dojít až úplně k parkovišti. Tři metry do auta jsme je stihli přenést dostatečně rychle na to, aby jejich nesouhlasný křik nikoho nepřivolal, hehe.