Rubrika: Blog

Prvně jsem na téhle promenádě na jihu Nahariye byla někdy před rokem, když tu Giyora podával výklad svým studentům. Minulý týden jsem si sem skočila na 15 minut odpočinout a vypít kafe, Eitan to prospal. Tak jsem si říkala, že se tu teď stavíme znovu a dáme se na průzkum, ať z toho taky něco má. Definitivně to stálo za to! Svěží větřík, při kterém těch 35 stupňů ve stínu vůbec není znát, moře v kýčovitě tyrkysovych barvách, jak je tady na severu obvyklé, vymydlená obloha a viditelnost tak báječná, že jsme dohlédli až na bílé skály Rosh HaNikra. A co víc, hřiště hned za rohem. Sice také s odpornym gumovým povrchem, ale aspoň docela čistým. Prcek si to užil moc, vůbec se odtamtud nechtěl hnout. No nedivím se mu, i mně se tu líbilo. Jenom škoda, že jsem to neobjevila dřív. Mohli jsme dost ušetřit, protože tady je parking zadarmo :D. Budu sem ty svý velký kluky někdy muset vzít. I když už nemáme pádný důvod se k Nahariyi přibližovat.

A je to tady, školní rok skončil. Manžela ale ještě čeká dřina v podobě kurzu, který se dá připodobnit skautskému táboru. Není jen jako vedoucí, ale i manažer logistiky – autobusů, jídla a dalšího vybavení. Maká, jak se dá, už druhý týden (obvykle se dá kolem čtvrté ráno…), a i když se snaží si kluků užít, vzali jsme je mimo zahrady akorát tak kadeřníkovi. Jednou teda navštívil s Danielem místní bazén v Tal El, kde by s jarmulkou na hlavě neměl, co dělat, ale z nějakého důvodu zrovna tohle je za hranicí, kterou je ochotný akceptovat. Možná proto, že nás to stojí nějakých osm stovek šekelů, he :D. Ba ne, to si dělám srandu. Spíš je to o tom, že jednak neumí moc říkat dětem „ne“ a jednak nechce, aby kluci byli odděleni od místní dětské komunity, což se pravda dost děje. Danielovi kamarádi slaví narozeniny zásadně o šábesu, servíruje se jídlo, které není košér. Což není jakkoliv špatný úmysl, jen jsou to lidé, kteří ani neví, že by se to z náboženského hlediska nemělo, protože oslava tak degraduje šabat, nebo že košér strava není o pouhém vyřazení vepřového z jídelníčku a nesypání sýru na boloňské špagety. Já jsem se jako děcko se spolužactvem též moc nebratříčkovala, protože jsem se furt plácala u ledu (vážně, dělala jsem krasobruslení), takže mi ta vyřazenost z kolektivu nijak divná nepřipadá. Ale Giyora naopak trajdal venku s kamarády na základce pořád, má na to moc prima vzpomínky a nechce, aby o to kluci přišli. A protože jsme se rozhodli zůstat v Tal El, holt budeme muset hledat nějakej balanc mezi naší náboženskou praxí a životem v téhle ateistické osadě. Nutno dodat, že i když tu není moc takových jako my, většina obyvatel má k judaismu pozitivní vztah. V synagoze to o každém svátku žije, rabínovi se dostává vysoké úcty a skoro v každé rodině se dělá „tak trochu něco“. Pro mě je tohle zatím hrozně těžký, protože šátek na hlavě cítím jako strašně zavazující rekvizitu a pořád se hlídám, aby moje konání nehodilo blbý světlo na věřící komunitu. Navíc, když v Tal El ji s rabínem představujeme právě my, že. Shuva, paní rabínová, mi říkala, že by nás nikdo neměl soudit, protože nikdo nezná okolnosti. Tohle je krásný přístup, který by měl způsobit, že se člověk nepozastaví ani nad ultraortodoxním židem sedícím v nekošér restauraci, ale bohužel z praxe vím, že takhle to nefunguje.

Máme nové sousedy. Je to asi měsíc, možná dva, co ten dům koupili. Rodina ruského původu, včetně babičky (nevím, jestli je to celosvětový trend, ale tady v Izraeli má řada rodin ruského původu doma i babičku). Mají osmiletá dvojčata a ještě dvou a půl letého kluka. Seznámení s dětmi bylo na můj vkus dost divoký. Jejich zahrada je perfektně upravená, plná už zasazených stromů, kytek a spousty dalších připravených v truhlících, co se ještě budou sázet. A jo, sousedovic tráva je rozhodně zelenější, jak mě minulý týden upozornil Giyora. A není to jen pořekadlo značící, že závidíme, to nezávídíme, ale je to očividný rozdíl, na který by ani nebylo třeba upozorňovat :D. Děti nakukovaly přes plot na tu naší neupravenou, za to s trampolínou, bazénem, houpačkou… A tak jednou takhle odpoledne Giyora po dohodě se mnou napsal paní domu a pozval je k nám. Paní se toho chytla a že prý děti se k nám rády připojí. Jen děti. Poslala dvojčata a ani po dvou hodinách jsme od ní neslyšeli. Začínala jsem být na rozpacích, jak dlouho tu jako budou, protože kluci z nich byli tak nadšení, že příšerně řádili a já vůbec s Eitanem nemohla být na zahradě, ač se to Giyora snažil krotit, jak to šlo. Opatrně jsem se ptala Giyory, jestli to je naše zodpovědnost je poslat domů, a on mi zcela vážně odpověděl, že ano. Zlatým hřebem bylo, když po čtvrté odpoledne malej brácha přišel ze školky, už úplně bez maminky (ale s jejím vědomím) ho dvojčata přivedla s plnou plínou s sebou k nám. A že do bazénu prý nesmí. Když s tou plnou plínou začal hopsat na trampolíně, ozvala jsem se, že ho mají odvést domů přebalit. To udělali, nicméně ho přivedli s plenkou do vody a že už prý do bazénu smí. Tohle bylo přes čáru už i Giyorovi a zatrhl to, nicméně mu vedle udělal cachtání ve vaničce, na což já bych se tedy vykašlala. Paní je možná zvyklá, že zodpovědná dvojčata se o bráchu dobře postarají a že je přece vedle v domě, když bude potřeba, ale my si to jaksi stejně odmítli vzít na triko. Teď po nějaké době si to iž sedlo, hranice nastavené,prcek k nám nechodí a dvojčata si užívají víc velkého bazénu v Tal El než té naší kubíkové louže.

Eitan nechce jíst pevnou stravu. Teda vlastně žádnou stravu, ani namixovanou, jenom mlíko. Mně by to bylo i jedno a vzhledem k tomu, jak se začal hýbat, by mě ani nestresovalo, kdyby za poslední dva měsíce zhubl víc než sto gramů. Ale doktorku to na kontrole znepokojilo a vyhrožuje mi, že jestli s tím do měsíce něco neuděláme, začnou do něj rýpat. A taky prý možná nemá chuť k jídlu pro to, že je anemickej a musím mu začít preventivně dávat železo, což jsem měla od jeho asi čtyř měsíců, ale bojkotovala jsem to. Jednou teda pár kapek dostal, ale protože se ukázalo, že odmítání pevné stravy končí ve chvíli, kdy vidí křupku, což dokazuje, že chuť k jídlu má, zas s tím železem počkám, až uděláme krevní obraz a uvidíme, jestli to je vážně potřeba.

Na krevní obraz ostatně musíme oba, protože jsem včera v noci s úlekem zjistila, že plešatím. To přeháním (aspoň doufám!), ale takovou divnou malou lysinku kousek nad čelem mám. Google sice ví, co to zřejmě je, ale neví, proč se to děje a ani s nějakou případnou léčbou to nevypadá růžově. Nic moc vyhlídky, ale zjevně mi to pomůže v rozhodování, jestli nechat šátek na hlavě, heh. Tož Bože děkuji za nápovědu :-).

Dva náročný týdny, kdy měl Giyora jeden výlet za druhým. Tu a tam se vrátil na noc, umyl nádobí ve dřezu a ráno připravil dětem svačiny, což je sice významná pomoc, ale nemění to nic na faktu, že jsem na děti byla z devadesáti procent sama. Všichni byli víceméně zdraví, což je hlavní, teda až na jeden pondělní nešťastný výlet do Naharyie, kdy Daniel cestou několikrát zvracel. Čili nebyla ani lekce, ani dětský hřiště, ale dlouhý den ve složení tří kluků a unavený mámy doma. Udělalo se mu fajn docela rychle a aspoň na zahradu do bazénu jsem to mohla vypustit, ale že bych si to kdovíjak užila, to ne. Eitan se neustále snaží dostat za nima, nějaká louže v nafukovací lodičce vedle ho absolutně nezajímá, já stojím v předklonu a držím ho, aby si nemáchal obličej v bazénu, což se mu stejně párkrát povedlo a vůbec ho to neodradilo od dalších pokusů. Nehledě na to, že bazén uchází i přes těch 12 záplat, který jsme na něj naplácali, a že před každým použitím je nutný ho dofouknout. Sice pár minut, ale zkuste si to s nima, že. Jiná cesta, než odložit mrně do ohrádky a za jeho nespokojeného řevu pumpovat, co to jde, se mi najít nepovedla. Asi je jasný, že v bazénu kluci během nepřítomnosti tatínka moc času nestrávili. Omezení bylo víc, přece jen to všechno pořád potřebuju držet poblíž sebe, návštěvami u kámošů, co jsou obvykle možné až po půl páté odpolední, riskuju dramatizaci večerních rituálů, protože je pak na všechno pozdě, děti jsou přetažený a já vyřízená. Když to chci od sebe nějak oddělovat, zvu domů babysitter nebo nevlastního synatóra, aby si pohráli s jedním potomkem, a já vyrážím se zbytkem klanu. Nedá se předpokládat, že když to máme všichni těžší, kluci z toho budou v kdovíjak super náladě a přetrhnou se mi pomáhat. A samozřejmě se to nedělo, jen přibylo dohadů, křiku, breku a scének. Giyora nám chyběl všem a byli jsme sakra rádi, že ty dva týdny bez něj pominuly.

Na tohle nesnadné období navázaly dva dny prázdnin k svátku Šavuot. Celkem 49 hodin šabatu a prvního dne svátku, kdy se na domácí práce nesmí sáhnout. A ještě den volna, kdy by to šlo, ale zas to po dlouhé době byla šance děti někam vyvést, čili nevyužijte to. Chtěly k moři a my jim chtěli vyhovět a vlastně jsme taky chtěli, tak jsme šli. No ukázalo se rychle, že to nebyl nejlepší nápad. Příště to chce v rozumější dobu, dovézt to oblečené v UV oblečcích, protože ač velcí oblékání už celkem dobře zvládaj sami, do těch těsných triček to bez pomoci nedali. Giyora se musel ještě dvakrát vrátit do auta, aby přinesl všechny věci, a já zatím asistovala drobotině. Za několik minut, které mně připadaly děsně dlouhé, byli kluci konečně patřičně zahalení před poledním sluníčkem a napatlaní krémem na místech, co zahalená nebyla, s nafouknutými rukávky a připravení na ponor do moře. Když se mi povedlo navlíct do UV oblečku i Eitana a s velkou slávou ho odložila na podložku, rychlým krabím poskokem se vrhl obličejem do písku tak, jak to s oblibou dělá do vody. Z toho se vzpamatovával dobrou čtvrt hodinu, co byl ochotnej být jen u mě na ruce, jinak řval. Nevo se opatrně přiblížil k vodě a nechal si vlnou smočit prsty u nohou. Tím to pro něj skončilo a vrátil se do přístřešku k nám stavět hrad z písku. S tím mu strašně chtěl pomoct Eitan, hlavně po kyblíku s vodou byl jak divej. No z toho zas byl divokej Nevo, tak jsem radši vzala mrňouse do moře. Další chyba. Jakkoli se rád máchá kdekoliv, nepochopil, proč by to měl dělat v oblečku. A zas řval všude jen ne u mě na ruce. Vrátila jsem se pod přístřešek a odlákala Nevoušovu pozornost od Eitana i hradu z písku chlazeným čokoládovým nápojem. Daniel se tvářil o něco odvážněji a do vody moc chtěl, nechal se od Giyory odnést do „hloubky“ asi půl metru a namočit se tam, ale tím to skončilo i pro něj. Vrátil se k nám a jal se s čokoládovým drinkem obsadit druhou z židlí, co jsme si donesli v naivní představě, že si snad jako sednem. Oba tam takhle seděli a zamyšleně zírali na tu spoustu vody, která v tom větru vážně budila dost respekt. Eitana jsem vyvlíkla z oblečku, že přece zůstane ve stínu. Jenže tomu se chtělo do vody právě v Adamově rouše, takže ve stínu už být vůbec nechtěl a trénoval mě neustávajícími pokusy zdrhnout do moře. A rozčiloval se, když jsem ho vracela na start. A protože byl unavenej, rozčiloval se dost. Myslím, že jsme tam nebyli ani půl hodinu, když kluci zafňukali, že už chtějí domů. To bylo pondělí a protože Giyora měl večer schůzku dvě hodiny jízdy autem od domova, zas jsem s klukama byla až do uspání sama.

Těšila jsem se, že v úterý, až budou děti ve školkách, konečně přijde na řadu nějaká ta péče o dům a ubyde něco z hromad prádla, ale Nevo se v půlnoci vzbudil bolestí, zřejmě zánět v uchu… Částečně to utišil prášek na bolest, asi do tří se v posteli dost mrskal, než to prasklo, pak už byl v pohodě. Ale do školky samozřejmě nešel. A tak si dům počkal na svou základní kosmetickou údržbu až do středy. Mimčo usnulo jako obvykle cestou do školky Neva a nečekaně spalo ještě hodinu a půl po návratu. Dům se mi povedlo zobyvatelnit dost na to, abych si na čtvrtek naplánovala sepsání záznamu do svého blogo deníčku.

Spící mimčo v autosedačce pohozené u dveří a já honem skáču do sprchy, abych si umyla hlavu. Uvažuju, co všechno chci sepsat, a že vlastně noc byla těžká a že mám spánkový deficit a jestli bych si spíš na půl hodiny, co budu mít čas, než pojedu na schůzku ohledně shrnutí Danielova nároku na speciální vzdělávání v příštím roce, nezdřímla. Vábivé myšlenky přerušil dětský pláč ve chvíli, kdy jsem na hlavu nanesla šampon. Hm, tak nic, pro změnu.

Nakonec teda teď, v pátek dopoledne, kdy si obvykle dáváme s mužem kafe na pláži a pak nakupujeme na šabat. To dneska nevyšlo, protože Giyora ve škole přednáší cosi o bezpečnosti silničního provozu. Myslím. Bylo by toho hodně, co psát, mnohem víc, než je tady, ale za půl hodiny jedeme vyzvednout Neva, pak Daniela, pak Giyora bude vařit a já lítat mezi prckama a pak bude šabat, už zas, uf :-).

Nedělní ráno, Neva jsme akorát odvezli do školky a Eitan spí v autě. Co s načatým dnem. Jestli se vrátím domů, budu celé dopoledne v patách já jemu nebo on mně a stejně nic neudělám. Navíc má i po týdnu pořád nudli. Takže… Kam dneska skočíme k moři, než sluníčko začne pálit tak, že před ním budeme muset prchnout? Kyriat Chaim. Další pláž s Haifou v dohledu. Ono u nás na severu má Haifu v dohledu asi každá pláž, hehe. Promenáda v Kyriat Chaim má určitě víc než kilák, je tam méně míst k sezení a žádné stolky. Možná proto také skoro žádní důchodci. Za to spousta sportovců a pejskařů. I když věž plavčíka hlásala červenou vlajku, vodní nadšenci se vrhali do vln a plavčík neustále někoho napomínal, ať se vrátí ke břehu, že jsou silné proudy. Bylo příjemných 27 ve stínu a s kočárem šlo zaparkovat dost blízko vodě, tak jsem kromě inhalace prcka nechala tu slanou vodu prémiově i ochutnat. Písek prubnul taky, jak jinak. Fotila bych víc, ale Eitan patří mezi ty nadšence, co se vrhají do vln, tak to moc nešlo. Sluníčko nabíralo na síle a mně v pozici v předklonu síly naopak ubývaly, takže jsem mrňouse opláchla pod sladkou vodou (tahle část se mu ještě líbila) a dala ho do kočárku (tahle už míň). Na rozdíl ode mě o procházku po promenádě vůbec nestál. Po cestě něco brumlal, asi jako že to nakonec tak úplně blbý není. Snad :-).

Připomíná to sice nelegální technopárty, ale je to festival Lag Ba-omer u nás v Tal El. Nebo spíš festiválek, vzhledem k osídlení naší vesničky. Je to 33. den v období počítání omeru, kdy zázračně na den přestali umírat studenti rabína Akivy. Také v tento den zemřel rabín Šimon bar Jochaj, který si přál, aby den jeho smrti byl radostný. A protože byl dost kapacita, bylo samozřejmě přání vyhověno. Něco málo o Lag Ba-omer jsem psala na blogu už loni, tak si to můžete dohledat.

Táboráků bylo méně než obvykle, protože kvůli extrémnímu horku a silnému větříku (taky horkému) platil zákaz rozdělávání ohňů mimo vyhrazená místa, kde platily speciální podmínky. I tak si jako obvykle svůj ohýnek udělala každá „vrstva“ studentů, aby se mohli předhánět, kdo má větší a lepší. Sice se tu neopékají špekáčky, ale za to jiné prasárny. Jako třeba marshmallow. Jo, fakt. To růžovobílé měkké podezřelé cukrátko se napíchá v řadě na klacek a opeče na ohni. Nechápu, jak to někdo může dát jíst svému dítěti. Třeba jako můj manžel. Myslím, že toho kluci zbaštili každej tak pytlík. No, žijou, no. Až si říkám, jestli by to neměli jíst i někdy jindy než na Lag Ba-omer, aby to pro jejich trávicí organismus byl menší šok.

Manžel to podle plánu vydržel i letos 33 dní bez žiletky. I když on je ostatně bez žiletky mnohem déle. Od loňského září, když mu pohrozil rabín v Haifě během našeho průklepového pohovoru, že překračuje zákaz zákazů. Takže bez strojku. Nepatřím k fandům jeho zarostlého vzhledu, takže jsem ráda, že z trosečníka mám zpátky muže s hladkou tváří. Ani on si v tom nijak nelibuje, prostě zaexperimentoval podruhé. Jestli to bude i za rok, kdo ví. Zase je vážně pěkný, jak pak během jediného dne omládne o celou dekádu :-).

Miminko je od víkendu ukašlané, unudlované a ukňourané. No kdo by nebyl v takovým stavu. To nejspíš ty přechody z tepla do klimatizovaných prostor. Ale kdo by neklimatizoval, když je venku pětačtyřicet, že. Ráno jsme odvezli Neva do školky a místo návratu domů k inhalátoru, kterej prcek stejně nesnáší, jsme vyrazili inhalovat slaný vzduch sem. Pláž v Kyriat Yam je asi kilák dlouhá, lemovaná promenádou se spoustou stíněných laviček a má Haifu na dohled. V dopoledních hodinách většinu osazenstva tvořili důchodci shromážděni u stolků nad společenskými hrami, posedávající na lavičkách nebo v restauraci nad kávičkou kochajíc se výhledem na moře. Eitanovi se hned dýchalo líp a nálada se zvedla nám oběma. Škoda, že sem nemůžem přijít inhalovat třikrát denně :-).

Tak jsem si říkala, že vám napíšu, co je u nás nového, až u nás bude něco nového, ale nakonec u nás nic nového není. Vlastně od pátku auto, i když také ne nové, to dá rozum. Pořídili jsme hybrida, který má žrát asi polovinu toho, co to naše Picaso. Citroen odsloužil hezký rok a půl a teď se nám ho doufám povede někomu nerozumnýmu rozumně prodat. On se teda vlastně celkem osvědčil, ať ho tolik nehaním, nenechal nás ve štychu ani jednou, nenárokoval si žádný extra výdaje na údržbu a na to naše popojíždění na severu s kočárem a hromadou věcí byl v pohodě. Jenže původní plán, že se nám sedm míst hodí, abychom mohli vozit Giyorovy skorodospěláky, se jaksi minul účinkem. Jeli s námi všeho všudy pětkrát, než si udělali řidičáky sami. A vyživovat si ho dál jen pro tu hromadu věcí nebudeme.

Něco nového se rýsovalo. Giyora takhle přišel jednou otrávenej z práce, kde se pohádal se šéfem. Nebylo to poprvé a znovu se mu v hlavě rozproudil spád myšlenek o tom, co s budoucností. Zaměstnancem ministerstva školství je už čtvrtým rokem a i když ho to baví a daří se mu, minusy to má. Kromě toho, že se nadře o dost víc než čemu odpovídá plat (tenhle problém je snad celosvětový :D), vadí mu, že má jako učitel houby prestiž. A tu by si prý jako skoropilot zasluhoval. Ne že by to čekal za práci učitele, jen jak se už zaběhl, má čas se víc zamýšlet nad tím, kudy kam dál. A vidí, že v té škole a týmu, kde právě je, žádné dál není… Při tom zamýšlení Giyora zabloudil na webové stránky Národní židovské agentury a věnoval pár hodin vyplnění podrobného dotazníku pro uchazeče o práci ve světě. Věděli jsme, že kdyby to vyšlo, bylo by to na dva tři roky maximálně, déle většinou nikoho nenechávají. Podle dotazníku se hodil, agentura poslala informační e-mail, že se kvalifikoval do dalšího kola výběru na „sionistickou misi“, a pozvánku na osobní pohovor v Jeruzalémě. Náročné několikahodinové testování, různorodé úkoly pro jednotlivce a týmy, vzájemné hodnocení účastníků, diskuze. Popral se s tím se ctí a během pár dní dorazil e-mail, že uspěl. A pozvánka na další pohovor v Jeruzalému, tentokrát i se mnou. To už jsme v úvahách pronajímali dům s kocoury a stěhovali se za oceán. Giyora absolvoval písemný test, který dal levou zadní. Dozvěděl se, že by měl někde ve státech v židovské komunitě učit ve škole hebrejštinu. Byli jsme tam asi hodinu, Eitan celou dobu pokřikoval a vůbec ho to nebavilo a mě se zeptali tak na dvě věty. Pocit jsme měli rozpačitý. Když se nám neozvali do dvou dnů, začínalo být jasné, že na sionistickou misi zřejmě pojede někdo jiný. Naši domněnku potvrdili zprávou těsně před Pesachem, když se Giyora vrátil ze školního výletu se zápalem plic, měli jsme připravit dům na Pesach a chystat sváteční večeři pro rodinu, která pohrdá náboženstvím… Na náladě nám to nepřidalo a i když jsme to přešli větou „všechno k dobrému“, vlastně nás oba překvapilo, že jsme z toho byli posmutnělí. Když jsme se po tom předpesachovém bláznovství asi za tři dny konečně zastavili, abychom to probrali, došlo nám, že zřejmě svitla naděje, že něco nebo někdo vyřeší za nás rozhodnutí, co před námi stojí.

A o co jde? Mno, jednak o mě. Víc než rok a půl doma bez práce, což je v Čechách pro matku běžnej stav, ale tady vůbec. Každý se ptá, kam půjdu pracovat a kdy a když krčím rameny, nechápavě kroutí hlavou, jestli jako dál hodlám pokračovat v té neplacené dřině okolo baráku a mimina, když si přece můžu najít nějaký fajn job a tohle někomu přenechat. No obvykle nechci, říkám si, že bych si to určitě jednou vyčítala, ale občas červíček pochybností zahlodá, jestli by opravdu nebylo přínosem pro všechny zúčastněné, kdyby capart několikrát týdně pár hodin trávil v partě vrstevníků. Když tu navíc vidím odrostlou generaci jesličkovým systémem a vůbec to nevypadá, že by to rodinné vztahy jakkoliv negativně poznamenalo… Zatímco moje setrvávání ve stavu bez práce rodinný rozpočet poznamenává významně. Ne, že by teoreticky nebylo možné přežit s odřenýma ušima s Giyorovým platem, ale prakticky se nám transformace ze dvou hi tec platů na jeden učitelský stále ještě nepovedla dokonat.

Pak Daniel. Náš prvorozený, co nám denodenně ukazuje, kolik duševního tréninku potřebujeme, abychom mu na jeho cestě životem dokázali být partneři a průvodci, co mu to usnadní a ne protivové, co ho od rána do večera komandují a jen přidávají na potížích. A nedokazuje to jen nám, ale i vychovatelkám ve školce, které se o něj již třetím rokem ve speciálním vzdělávání starají. A protože to není speciální náboženské vzdělávání, které je v naší oblasti nedostupné, nedostal se mnou, Nevem a Eitanem členství v klubu vyvolených – rozumějte židovství. Aktuálně úspěšně probíhá jeho začlenění do normální školky, ale protože taková akce je proveditelná pouze do školky v místě bydliště, začleňuje se mezi kámoše v ateistickém Tal El.Samozřejmě je nejdůležitější, aby mu bylo dobře, a dokončení procesu je až za tím, ale na druhou stranu, člověk nikdy neví, co se může stát, a neradi bychom ho nechali jakožto jediného člena rodiny ve stavu neúplné identity. Kromě jeho konverze jsme řešili, jestli v září půjde do první třídy, jak by měl podle věku (bude mu šest). Kdyby šel, pokračoval by v systému speciálního vzdělávání, na standardní první třídu by to nebylo.

No a my všichni, věřící rodina v ateistické vesnici, kde kromě nás šabat drží rabín a možná tři další jednotlivci s tím, že partner jim to bojkotuje. A jak jsme si vyzkoušeli, trávit šabat s přespáním u někoho, není nic pro nás. Zvát hosty na přespání k nám domů by asi mohlo být schůdnější, ale ani tam jsme se zatím nepropracovali. Takže šabaty jsme převážně sami se svými pomalu se rozšiřujícími znalostmi v náboženské oblasti, což není zrovna optimální stav a předání víry dětem nám to určitě neusnadní. Když tedy nepočítám návštěvy z rodinného kruhu, co k nám během šabatu zaskočí autem… Od věřících přátel posloucháme, že se máme přestěhovat někam, kde je to namixované. Jenže my máme náš dům rádi a představa, že bychom ho definitivně opustili, se nám nezamlouvá.

Není toho zas tak moc, abychom před tím museli zdrhat, já vím. Ale když se přidá ještě naše představa, že dva až tři roky v pěkném kanadském nebo americkém městečku bychom si mohli fajn užít, že by se vyřešila naše ekonomická situace a že jsem byla zvědavá, jak se žije židovské komunitě v zahraničí, asi není divné, že nás to lákalo. Jestli by ta zkušenost bývala stála za stěhování s třemi mrňaty z milovaného Izraele, přenechání domu a kocourů dočasně cizím lidem a všechnu tu byrokracii okolo, se už nedozvíme.

A tak jsme se pustili do těch rozhodnutí. Výměna nenažrance za spořící auto je první vlaštovka. O všech dalších zase někdy příště :-).

Tak jo, už zase miluju pondělky v Nahariyi. Po tom posledním s všema třema klukama, který byl úplně na hlavu, jsme dneska vyrazili jen já a Eitan, protože jednou za pár týdnů se sociálně nevzdělávají děti, ale jejich rodiče. Abychom věděli, o čem ty jejich sezení jsou, což se hodí, protože Daniel není dvakrát sdílnej. Ráno bylo pod tlakem, kluci včera pozdě usnuli a nikomu se nechtělo vstávat, kromě Eitana teda, který chtěl vstávat každou hodinu asi od tří. Když jsme před půl osmou vypakovali Daniela na minibus s nervózním řidičem, co troubil tak, že ho až sousedi okřikli, Eitan už byl protivnej a unavenej. Nevo tradičně zareagoval na můj pokyn, že musíme rychle, tím, že dělal všechno extrémně pomalu. No že jsem nebyla ticho, vždyť to vím, že pak bude hledat šneka na každým schodu a snad i chtít čekat, než šnek schod vyjde. Zácpa po cestě do školky, auto zapípalo, že chce pít, sakra, ještě benzínka po cestě. Zapomněli jsme jarmulku, kterou jsem s Nevoušem splašeně hledala ve školce, zůstala tam na dvorku chuděrka od včera, vypadala dost jetě. Eitan se prospal po cestě, aby se mohl celej meeting důrazně prosazovat v diskuzi. Aby ne, měl plnou plínu a chtěl jíst. Skončili jsme před desátou, došli půl kiláku k autu, což je polovina toho, co jdu obvykle s klukama, protože najít v téhle oblasti parkovací místo je naprostá tragédie. Když se Eitan nabaštil, konečně došlo na mě. Automaticky jsem auto převezla na parkoviště u promenády a pěšky s kočárem vyrazila svižným tempem k nejbližší košér pekárně. Pár roztomilých kousků sladkého pečiva a kafe na cestu a honem zpátky. Eitan to zalomil dva metry před cílem – bílou lavičkou na samém konci promenády, daleko od dětského hřiště, kde je slyšet jenom šumění moře, stojí tam rybáři, vlny plácaj do šutrů na pobřeží a krásně tam fouká i v těch největších parnech, jaký dneska teda bylo. Prostě skvělý místo na snídani :-).

Oslava 71. narozenin Izraele letos vyšla na středu a čtvrtek 8 – 9. května. Nejsou to sice kulatiny, ale to je tu víceméně fuk, slaví se vždycky. Země si je vědoma, že občan se vlastencem nerodí, že k vlastenectví se musí vést. Hned po návratu do školek z více než dvoutýdenních pesachových prázdnin se děti chystají na oslavy Dne nezávislosti. Vybarvují a kreslí vlajky, davidovy hvězdy, holubice míru, připravují modrobílé ozdoby, zpívají písničky o zemi a národních symbolech a pečou cupcakes s tématickými dekoracemi. Také si užívají četných návštěv příslušníků „elity národa“ alias vojáků, obvykle tatínků někoho ze třídy. Že veselým oslavám předchází Den památky padlých vojáků a obětí terorismu a Den památky obětí Holocaustu se v případě školkových dětí zmiňuje jen decentně…

U nás v Tal El vlají izraelské vlajky na každém druhém sloupu veřejného osvětlení a jedna pořádná zdobí budovu sekretariátu. Ani to ale zdejším patriotům není dost a stejně jako my investují ještě do výzdoby vlastních domů i aut. Den v judaismu začíná večerem (to je podle Tóry, kde se v kapitole o stvoření světa píše „A byl večer a bylo ráno…“ ), čili i oslavy propukají večer. Každé město i vesnice pořádá program obvykle odstartovaný proslovem starosty na pódiu. Následuje ohňostroj a pak se rozjíždí různorodé veselí podle rozpočtu daného místa. Ve městech koncertují hvězdy izraelské pop music, v místech jako Tal El pouští hudbu DJ a své roztomile nesynchronizované taneční představení předvádí šestileté holčičky z vesnice.

My letos vytáhli děti do Akka, z prostého důvodu, že jsme všichni byli moc unavení a nechtěli jsme si situaci znesnadňovat tím, že se kluci budou honit s kamarády, kutálet po zemi a předvádět scény kvůli každý prkotině. Takhle jsme je už vykoupaný hodili do auta, v neznámém prostředí města Nevo způsobně chodil a Daniel uvítal možnost viset v nosítku tátovi na zádech. Eitan po cestě usnul a spokojeně prospal čekání, proslov i ohňostroj. Klukům třiřvtrěhodinová čekací doba na ohňostroj uběhla díky střílecímu bublifuku. Pár minut před začátkem Nevo slušně stresoval, stejně jako loni, což se s jeho hypercitlivostí na zvuk dalo čekat. Ve finále byl myslím rád, že jsme neutekli, a světýlka na obloze sledoval v mém pevném objetí dokonce bez zakrytých uší :-). Zpátky domů jsme to podle plánu přivezli spící všechno a jenom to přeházeli do postelí.

Čtvrteční státní volno si většina Izraelců vyráží užít na pláž nebo někam do přírody, s piknikovou dekou, skládacími židličkami, taškami jídla, přenosnou ledničkou, a často i grilem. My si nechtěli nechat ujít každoroční přehlídku letadel, která je nejlíp vidět z mořského pobřeží. Bylo to lehce pod tlakem, ale v devět jsme vyráželi směr Haifa. Na pláž Zamir jsme dorazili 6 minut před avizovaným začátkem akrobatické show, což bylo přesně tak akorát času si plácnout plážovou podložku na travnatou plochu a připravit mobily do režimu videa. Blankytně modrá obloha, vlhký slaný vánek, šumění moře a sympatické bručení čtyřech malých letadýlek, které nevyděsilo ani našeho Neva. Za to vojenská letka a stíhačky střílející světlice o hodinu a půl později už jo :-). Daniel, Eitan, já i Giyora jsme to s nadšením sledovali všechno, stejně jako Giyorovi kamarádi, co se k nám během dopoledne připojili. V půl jedné bylo po všem a my balili saky paky a mazali ke švagrovi na grilovačku.

Ještě jednou všechno nejlepší drahá Izrael k tvým 71. narozeninám. Máme tě rádi :-).