Nevšední zážitky i obyčejný život v zemi plné horkého slunce, různorodosti a neskrývaných emocí
Po týdenní odmlce Izrael zase smutní, tentokrát k uctění památky všech padlých vojáků. Včera v osm večer a dnes v jedenáct dopoledne dvouminutová siréna opět zastavila celou zemi – chodce, běžce, automobily, autobusy, vlaky… Opět posloucháme z rádia smutné písničky, okolo hřbitovů se tvoří nekonečné zácpy, běží pořady, které trhají srdce na kousíčky. Dokonce s námi ráno usedavě plakalo i nebe – z šedých mraků se řinuly úplný provazy slz. Tohle je Yom HaZikaron…
Včera byl Den památky obětí Holocaustu (jom HaŠoa). Od západu slunce rádia hrála jen smutné písničky, v televizi běžely dokumenty, pořady a filmy výhradně na oné téma. V deset dopoledne zněla dvouminutová siréna. Až do jedné, než jsme jeli vyzvednout děti do školek, jsme s Giyorou, který měl volno (protože čtvrtky má mít volné, není to státní svátek ani prázdniny), poslouchali vyprávění přeživších z televizní obrazovky. Vysvětlovat klukům, proč jsem ubulená, se mi zatím nechce, na to mají přece jen ještě čas, tak jsme se rozhodli využít možnosti, kterou ti, co si tím prošli, bohužel neměli a nemají, a utéct si od toho na pár hodin vyvětrat hlavu do přírody. Šedé mraky doplňovaly ponurou tíživou atmosféru dne a dokonce občas i krápalo. Ale bylo vedro jak v prádelně, tak jsme mláďatům vzali plavky a vyrazili k potoku Farod. O Pesachu tam bylo strašně narváno a říkali jsme si, že teď je ten pravý čas tam pohodlně zaparkovat a užít si v poklidu uměle vytvořených průzračných jezírek i dravé vody v potoce. Kromě nás tam byly asi dvě nebo tři ortodoxní rodiny, což bylo ve výsledku vlastně dost lidí :). Ale samozřejmě pořád nesrovnatelně méně než o tom Pesachu. A jejich přítomnost nás uklidnila, protože jsme znejistěli, jestli se v období počítání omeru, což je právě teď, vůbec může k vodě. Maminka cachtajících se puberťáků s černými jarmulkami, kterých jsme se ptali, nám vysvětlila, že prý jo, jenom nechodit někam, kde to je nebezpečný. Přiznali jsme, že jsme ve světě věřících noví a ona nás se smíchem do toho světa přivítala a pustili jsme se do řeči. Ptala se, kde jsme studovali a jestli to bylo náročné. A že prý ať se jich neděsíme, že oni jsou charedim (nejkonzervativnější směr ortodoxního judaismu). Ať to nebereme nijak s těžkou hlavou, že je hlavní, aby se nám na té nové cestě líbilo, protože přece „Tóra má sedmdesát tváří“ :-).
Klukům se do hlubších chladných bazénků nechtělo, ale když jsme sjeli o kousek níž, kde byl potok mělký, vrhli se pod dohledem Giyory (na můj vkus příliš volným, ehm) do dobrodružství. Brodili se po proudu, proti proudu, napříč proudem a zase po proudu a tak dokola :). Kotníky jsem smočila i já a Eitan, který tak jednoznačně stvrdil pozici dalšího vodomilce v naší rodině. Cesta domů zácpami byla horší a ještě se nám nepovedlo najít otevřený košér falafel, ale tak aspoň víme, kde příště nehledat, že jo :).
Zanedbaný vzhled mého manžela výjimečně nesouvisí s únavou ani špatným zdravotním stavem, ale již zmiňovaným počítáním omeru. Rozhodl se totiž zopakovat loňský experiment a coby připomenutí nešťastného období úmrtí desetitisíců studentů rabína Akivy, si nechat růst plnovous celých 33 dní. Ještě mu zbývá 19. A já připomínám, že to bylo údajně proto, že nechovali úctu jeden k druhému. Protože úcta k bližnímu by vždycky měla být i nade všechno studium Tóry.
Pesach letos připadl na týden od 19. do 25. dubna. I když jsem s přípravami v domě chtěla začít aspoň týden dopředu, manželův třídenní školní výlet, fakt, že Neva jsem nedala do družiny a že ty dny byly zrovna nabité akcemi, mi to jaksi neumožnily. Vlastně jsem měla co dělat, aby na manžela nečekalo ve dřezu špinavé nádobí, když se v úterý pozdě večer vrátil. Ale ukázalo se, že by zřejmě stejně počkalo do rána na mě, protože Giyora vypadal napůl mrtvej a nezvládl si ani vybalit věci. V mizerném stavu už odjížděl, kašel ho trápil nějaký ten pátek před tím, ale na výletě se to vyhrotilo a bylo jasné, že náš seznam plánovaných prací bude proškrtaný nejnutnější minimum.
Ve středu ráno se hned objednal k doktorce na následující den a pustili jsme se do práce. Na důkladnou očistu od chamecu šla prvně obě auta, kde bylo drobků stokrát víc než v celém domě. To byl poslední úkon, který jsme zvládli bez Daniela, protože byl ještě ten den do jedné v družině. Bylo jasný, že až do sobotního rána nebudeme mít čas si s dětmi hrát, o čemž jsme je férově informovali s tím, že buď si můžou hrát spolu nebo nám pomoct. Do práce se nehrnuly, možná naštěstí, a to hraní jim i docela šlo. Nicméně díky mimču jsme stejně s Giyorou pracovali na střídačku. Na obrácení celého obsahu domu vzhůru nohama nebyl čas a samozřejmě ani energie, takže jsme otočili aspoň sedačky, vyndali veškeré nádobí z šuplíků a skříněk v kuchyni, abychom je jednak důkladně vyčistili a následně naplnili nádobím na Pesach, co na svou příležitost čekalo od loňska. A nádobím novým, protože z minulého roku leccos zůstalo v užívání a už to nešlo vykošérovat. Za lednicí ani troubou nás kupodivu nečekalo žádné živé překvapení, jen prach. Další nutností byl mamád (bezpečnostní místnost), kde mají kočky jídlo s obsahem chamecu. Tam nás živé překvapení čekalo, ale naštěstí příjemné – droboučká roztomilá ještěrka, které se zjevně povedlo najít bezpečný úkryt před našimi tygry. Zbytek kočičích granulí šel k popelnicím stejně jako všechny načaté těstoviny a zbylý chleba. Co bylo zavřené šlo do krabice a ta pak zalepená do kůlny. Chtěli jsme to předat potřebným, ale nakonec jsme nestihli zjistit, kam a kdy to dovézt. Dokument o odprodeji chamecu gójovi Giyora rabínovi podepsal už před výletem.
Slavnostní pesachová večeře, v hebrejštině „seder Pesach“ připadá na první večer svátku, což byl pátek. Rodinná sešlost se musela konat u nás, protože jednak nesmíme řídit a jednak jen my máme košér kuchyni. Vaření si Giyora plánoval na noc ze čtvrtka na pátek, prý aby mi mohl v pátek pomoci s dětmi. Nehodlal to přes svůj neblahý zdravotní stav vzdát ani když mu ve čtvrtek v poledne doktorka diagnostikovala oboustranný zápal plic, dostal koktejl antibiotik a prášků na kašel a nakázala mu ležet. Zrušení akce nebo přenechání přípravy jídla na mně je pro mého manžela zjevně horší představa než smrt. Ale aspoň se nechal ukecat, že půjde normálně spát a těch předpokládaných 6 hodin vaření si dá v pátek s přestávkou uprostřed. A já holt douklidím, co půjde, při pobíhání mezi klukama. A že z menu něco ubere (neubral), protože toho připravuje strašně moc a budem to pak jíst celý týden a ještě se to vyhodí (jedli jsme to celý týden a ještě se to vyhodilo…).
Do čtvrtečního večera byl všechen chamec z baráku, až na deset pečlivě zabalených kousků chleba, které podle tradice večer před spaním děti hledaly poschovávané po domě. Odvážili jsme se jim dát každému do ruky kromě pírka z indiánské čelenky i svíčku, pěkně jak to má být, ale způsob, jakým se s tím pohybovali, nám dal rychle na srozuměnou, že na to ještě nemaj věk. Radši jsme jim to vyměnili za baterky.
V pátek v půl osmé ráno byli všichni na nohou a Giyora u plotny. Před desátou mě vystřídal u ratolestí a já se pokusila o důkladné jarně úklidové omytí podlahy. Ukázalo se, že jestli chcem jít spálit chamec k táboráku v Tal El, rozhodně to s tím odšoupáváním všech skříní nestihnu, tak jsem udělala asi třetinu baráku s tím, že zbytek holt dodělám během pesachové dovolené násedující týden. V půl jedenácté jsme vyrazili k mikve rituálně opláchnout všechno nové nádobí a po cestě se stavili naházet chamec do táboráku. Krápalo a louka, kde byl ohýnek, byla pěkně zabahněná, takže naše svatě čisté auto bylo rázem plné ohavné jílovité hmoty. Mno, dalo se čekat, že to dlouho nevydrží. Pak už na otočku do mošavu Ahihud s tím nádobím a rychle zpátky na místa – Giyora k plotně a já ke skákání okolo dětí, s nespolupracujícím miminem na ruce.
Loňská příhoda s vejcem zřejmě uvízla v manželově emocionální paměti dost hluboko na to, aby tentokrát sederový talíř připravil jako první, tedy včas a se vším všudy. Vejce uvařil natvrdo pro jistotu čtyři. Hostili jsme švagrovu pětičlenou rodinu, tchyni a Giyorovy velké kluky z prvního manželství. Po osmi hodinách v kuchyni (jo, jako obvykle mu ten časový odhad ujel) se na šabatovém platu hřála luxusní zeleninová polévka, vedle připravený tradiční „knedelach“ z macesové mouky, masové kuličky s koriandrem v omáčce s kořenovou zeleninou a hovězí tajine s kešu a sušeným ovocem. V troubě pečené kuře a hranolky. Dalšími přílohami byly bramborový salát bez hrášku (jako Aškenázi židé nesmíme luštěniny) a bramborová kaše. Kromě sederového talíře, macesů a vína coby rekvizit nutných ke čtení pesachové hagady stůl zaplnily saláty z čerstvé zeleniny, pomazánka z hovězích jater a gefilte fish (rybí karbanátky), které jako jediné spolu s kyblíkem strouhaného křenu s červenou řepou donesla tchyně. To jen kdybyste si mysleli, že bez chamecu a luštěnin není, co jíst, hehe.
Giyora tentokrát do synagogy nešel, i když mu bylo hloupé, že kluci zřejmě nebudou mít potřebnou desítku do minjanu, cítil se po tom všem pachtění už opravdu tak na přečtení pesachové hagady. V osm jsme zasedali ke stolu a za účasti i našich nejmenších se do toho pustili. Vzácný okamžik, kdy si i takoví bezvěrci jako je švagr nasadí na hlavu jarmulku a poctivě louskají řádky příběhu o odchodu izraelitů z Egypta. Nevo i Daniel, ač ten den bez spánku a už hooodně unavení, projevili nejen trpělivost, ale i spolupráci. Zpívali písničky z hagady, které se pár týdnů předem učili ve školce, chroupali macesy a připíjeli vínem. Za hezkých 45 minut byla hostina zahájena a kluci zvládli ještě polévku s macesovým „knedelach“ a návštěvu proroka Eliahu v podobě švagra obaleného do prostěradla, s plnovousem z vaty a Nevoušovým bílým trikem na hlavě. Udiho v převleku neodhalili ani přes nápovědu tchyně, která na něj v chodbě při odchodu křičela „Udi, počkej, točím to!“. Nebyla jediná, kdo se ten večer neobešel bez telefonu, ale vzhledem k jejich založení můžem být rádi, že nám nepřivezli na sváteční stůl pita chleba.
Giyoru jsem hnala spát, jen co hosté odjeli a on proběhl sprchou, což bylo okolo jedenácté. Ulehal spolu s nečekaně čilým Eitanem a v půl dvanácté na mě z ložnice volal, že by možná bylo jednodušší řešit to nádobí, než jeho… Pár minut na to už ale spokojeně spali oba a mně trvalo další dvě hodiny to v domě dát do kupy. Že jsme měli ještě pokračovat po hostině ve čtení jsme si vzpomněli až po odchodu šabatu a aspoň pro pořádek to dočetli. Jo a přes to množství svítících displayů nám ten krásnej stůl nikdo nevyfotil, tak si to můžete jenom představovat. Každopádně to bylo fajn a lepší než loni, tak třeba za rok to zvládnem i s tím závěrem :-).
byla jsem s klukama sama bez manžela a fotit jsem jaksi nezvládala
A zase za zvířátky. Rezervace okolo jezírka vedle kibucu Yiron nabízí návštěvníkům kromě pronájmu šlapadla možnost nakrmit kačeny, ovce, kozy a různou drůbež pobíhající v oplocené části parku. Na tradice se musí dbát, takže o Pesachu ani kačeny neměly na vybranou a dát si mohly akorát macesa :-). Děti se navíc můžou vyblbnout v odrážedlech na silničkách, nafukovacích trampolínách a dětském hřišti.
Třetí den dovči bylo konečně léto a na silnice vyrazili úplně všichni dovolenkáři. Jenom cvoci se v takovou chvíli mohou vydat do Emek HaMaayanot! Nechápu, jak jsme se ocitli mezi nima… Mno, ale tak úplně zlý to nebylo. Jedna změna původního cíle a místo tlačení se v zácpě jsme zaparkovali v kibutzu Dgania Alef okolo místa, které si takticky říká „Zahrada a zvířata“, protože nazvat to zoologickou zahradou by asi bylo nepatřičné – klece s nějakou tou drůbeží a králíkem k pohlazení, znuděným nosálem, maličký žabinec s jednou labutí a pár srnek. Vlastně ještě nějakej znavenej klokan by se tam našel ;). Na udusané hlíně uprostřed mezi řadami klecí se potulují uječený pávi a mladičká jehňátka. Jenže klukům tohle stačí a když se k tomu přidá klouzačka, houpačka a nějaká ta prolézačka, je z toho zábava na pár hodin. A kupodivu tam bylo ve stínu mohutných stromů víc míst k sezení než lidí, takže jsme si s Giyorou dali prima relax. Po cestě zpět zastávka v restauraci, která je sice košér, ale „východní“ (mizrachi), což jsme si nezkontrolovali. Čili se tam podávají luštěniny pro nás Aškenazi zakázané. Servírka na stůl bleskově vysázela saláty a než jsme se stihli nadechnout, Nevo se vrhl po humusu a Daniel po rýži. No tak od pusy jsme jim to samozřejmě nevzali, že jo. Cestou domů jsme se bohužel už zácpám nevyhnuli a Eitan nám celé tři hodiny popojíždění podkresloval různými způsoby vyjadřovanou nespokojeností… No a starší si naopak zdřímli a doma pak strašili do desíti :-).
Dalo to fušku a vyšlo to až na čtvrtý pokus, ale povedlo se nám i o pesachových prázdninách najít místo, kde se děti proběhly na pěkným místě v přírodě skoro samy :-). Pohled na hladinu Kineretu s odrazem zamračenýho nebe byl sice magickej, ale ne tak úplně to, co jsme si na dnešek představovali… Před příjezdem do Gamly jsme to otočili, protože parking byl plnej a čekat, než někdo odjede, bychom jako asi desátí v řadě mohli třeba i hodinu. Tak tak jsme stihli zaparkovat na posledním relativně rozumným místě podél silnice a zaskočit se podívat na dravě zurčící vodopád Bazelet, který v tuhle dobu obvykle bývá úplně vyschlý. Po pár minutách jsme mazali zpět do auta, abychom se schovali před deštěm. Na dalším cílu Ein Keshatot nás překvapilo vysoké vstupné, které jsme za hodinovou procházku ve fičáku a možná i dešti nedali. Pár minut od nás byla vodní nádrž Bnei Israel přístupná přes osadu Chispin. Tou přístupností jsme si nebyli jistí, ale dobře to dopadlo – brána osady byla otevřená a my si konečně mohli užít vytouženou procházku na čerstvém vzduchu. Mezi mraky sice konečně začalo prosvítat modré nebe, ale vichr to nevzdal, takže vzdoušek byl tak fresh, až z toho šlo slzy do očí. Hlavně mimino z toho vůbec nebylo nadšený. Naštěstí na malém dětském hřišti kousek dál od vody foukalo už míň a pohled na bělouše za plotem dal Eitanovi na nepřízeň počasí aspoň na chvíli zapomenout. Koníka chlapci na jetel lákali marně, byl zjevně přecpanej, ta pastvina by bývala byla dost i pro stočlenný stádo. Sláva nazdar výletu 🙂
Dnešní západ slunce vidět nebyl, přestože je druhá půlka dubna a po obloze rozhodně nemají co bloudit dešťová oblaka. Ale za ty roky tady jsem si západů slunce naštěstí dost posbírala do zásoby, tak se hřeju aspoň pohledem na fotky. A říkám si, že by byla škoda se o to nepodělit :-).
Už o šabatu jsem si říkala, že si zas nutně musím sepsat něco o momentálním běhu (nebo spíš maratonu) života. Šabaty odchází pozdě a než byl klid, nebyla síla, klasika. V neděli večer tu velikánskou chuť k psaní trumfla ještě větší chuť na smažený květák, který na svou příležitost čekal dlouhé tři dny. V pondělí jsem chtěla jenom rychle setřít podlahu a pak se posadit k počítači, než probudím Giyoru a půjdem večeřet. Ale jak jsem zasedla, začal brečet Eitan a bylo po plánech. Předevčírem jsem potřebovala srovnat prádlo, aspoň částečně, už čekalo ty předchozí dva dny.. Včera skočit do supermarketu něco nakoupit. A klukům nějaký nový ohozy na svátky. Mně taky, když už po něčem běhám. A pak už bylo půl dvanácté… I tak jsem se po sprše odhodlala, když už Eitan tak pěkně spal (v kočárku). Sláva, konečně ta „vhodná“ chvíle. Jenže jsem mžourala na monitor úplně vygumovaná, písmenka se rozmazávaly a snad mi i začaly slzet oči. K bystré mysli na míle daleko a dotyk múzy by v té situaci asi musel být pořádný kopanec, abych ho vůbec ucítila. Vlastně zas bylo nejrozumnější jít honem spát, protože kdo ví, jaká bude noc. Mimino má venku už sedm zubů a i když neřve, nespokojeně se vrtí, často se probouzí a s opětovným usnutím potřebuje pomoct, pokud to rovnou nebojkotuje…
Blog a facebookovou stránku dál udržují při životě převážně barvitější komentáře k fotkám. Je to taková snaha o kompenzaci mé aktuální nezpůsobilosti vyplodit delší souvislý text.
Nestěžuju si, máme se skvěle! Všichni jsme zdraví, spokojený, máme čas se smát, hrát si, užívat si čím dál tím teplejších dnů venku. Dům je v provozu se vším, co je potřeba, auta snad zázrakem taky drží a slouží. Jenom jsou to fofry a pořád toho stíháme mnohem míň, než bychom chtěli. Kdybych každý den hodila plán na papír, myslím, že finální skóre před spaním bude v nejlepším případě na 70 procentech. Pozitivní je, že mi za tenhle mizernej výsledek nedává žádnej manažer za uši, nepřicházím tak o pololetní bonusy a nemá to celkově vliv na hladinu pocitu štěstí :-). A díky šabatům se ten kolotoč aspoň každý sedmý den na 25 hodin zastaví.
Minulý týden ve čtvrtek jsme s dvoutýdenním zpožděním konečně předali poslední purimový balík pamlsků Revital, naší učitelce z gijuru. Musela mít radost, že jí před Pesachem zas přibyl domů pytel chamecu. Jo, Pesah se blíží, mílovými kroky. Čili před umytí oken se na seznam dostává mise „dokonalého vymýcení chamecu z domu“. Těstoviny, mouku, obiloviny se snažíme spotřebovávat a nekupovat další a začínáme se zásobovat produkty košér na Pesach. Teď jsem teda zrovna ze supermarketu přinesla řepkový olej a až doma zjistila, že košér na Pesach je jenom pro luštěnino jedlíky, což my coby Aškenázové nejsme. A tak si říkám, jestli mě ten olej nepřekvapil už loni, sakra. Hm, člověk si nemůže pamatovat všechno, že jo.
Absolvovala jsem s Eitanem schůzky v obou školkách jeho starších bratrů. Vychovatelku Neva znepokojovala jeho častá absence a hledaly jsme řešení, kdy to nebude moc ani na něj ani na mě. Usoudila, že byla chyba ho od začátku nechávat až do čtyř, že je tam nejmladší a že je odpoledne prostě příliš utahaný. A dohodly jsme se, že po Pesachu ho zkusím posílat denně do půl druhé. Skoro denně, pondělky ho budu brát s Danielem do Naharyie. A čtvrtky bude možná taky doma, ehm… U Daniela se probírala jeho připravenost na první třídu. Tým se shodl jednoznačně, že inteligenčně na to má. Jenže inteligence není všechno a co se týče emoční vyspělosti a samostatnosti, má se ještě, co učit. A tady se názory týmu rozchází – část je přesvědčená, že se to za rok zlepší, protože to je jen nerovnoměrný vývoj. Část se přiklání k názoru, že nezlepší. Dostali jsme za úkol Daniela znovu objednat na kontrolu vývoje, ať se k tomu vyjádří expert. Taky jsem musela kápnout božskou, že na rodičovskou poradnu jsme se letos vybodli. Nechat si poradit není na škodu, pokud ovšem člověka rada nestojí i s cestou tři hodiny babysitter plus benzín, navíc uprostřed dne. Bylo rozumnější sebrat síly, obrnit nervy a říct si, že když jsme kluka jednou dostali právě my, určitě to s ním můžeme zvládnout (a on s námi). Přece se máme vzájemně rádi, že jo. Asi ten přístup i docela funguje, akorát nevím, jestli výdaje za čokoládu (pro mě) nakonec nepřevyšují ty dříve uvedené… :-).
Eitan se evidentně nemůže dočkat, až se bude moct honit s bráchama, a s vývojem se nijak nepárá. Správně odhadl, že po čtyřech by se z bodu A do bodu B mohl dostat rychleji než plazením, nicméně předvídavost pokulhává. Naštěstí to nevypadá, že by ho ty nepovedené pokusy, kdy se kupředu vrhá odrazem od obou rukou současně a následné tvrdě dopadá nosem na dlažbu, příliš odrazovaly. Můžu očekávat, že mi tu do měsíce bude lítat jak torpédo.
Od minulého šabatu v ložnici v noci netopíme a dokonce to vypadá, že budeme muset brzy začít chladit. I když se zima letos držela dlouho, nestihla jsem si na ni ani postěžovat. Buď byla celkem mírná nebo se jsem si za těch 8 let na tu místní protivnou zimu konečně zvykla. Mno, tak uvidíme za rok.
A máme čtvrtek. Poslední šance si splnit, co jsem si na tento týden slíbila. Ale taky poslední den pro přípravu na šabat, protože zítra nás čeká výlet na otočku do Jeruzaléma. Velký chlapce dostane švagr (já teda doufám, že hlavně švagrová :D) a my s Giyorou a Eitanem pofrčíme těch 200 kiláků do svatého města. A co je to za šílenej nápad vám napíšu příští týden. Doufám :-).
Složení: bílá pšeničná mouka, voda. Sušenky mají navíc cukr. Do trouby to musí do 18 minut od smíchání těchto dvou surovin, aby to náhodou nezačalo kvasit. Fabriky to tam vylisované mrskají za dvě minuty. Tak TOHLE nám o Pesahu na týden nahradí veškeré pečivo. Zatímco já z toho mám oči navrch hlavy už napřed, Daniel se nemůže dočkat a už několik dní mě přemlouvá, že chce maces k snídani… Vyměkla jsem a pro jednou svolila. Jestli si bude chtít dát i po Pesahu, korunuju ho na macesového krále 😉👑.
Pondělí a náš pravidelný výlet do Nahariye, kde Daniel v devět ráno potřebuje být na kroužku sociálních dovedností. Nevo se obvykle připojuje, protože Daniel ho chce s sebou a i pro mě je jednodušší, že nemusím rannímu tlaku přidávat tím, že ho ještě povezeme do školky. V deset jsme jako vždycky vyrazili hledat vhodnou zábavu, kterou strávíme dopoledne. Koloběžky v kufru volaly po projížďce v pár minut vzdáleném skate parku s novým dětským hřištěm, které se stalo už osvědčeným cílem. Dneska děsně pálilo sluníčko a já stresovala, že jsem klukům nevzala kšiltovky. Giyora má naštěstí v autě vždycky něco, tak jsme se stavili u něj ve škole. Nebylo to úplně po cestě, ale zajížďka 10 minut za to stála. Aspoň že já jsem s tím šátkem na sluníčko ready vždycky 😜. Záskok za manželem byl zbytečnej, protože to parádní hřiště nám od minulého týdne zastínili. Takže hlásím, že skate park a hřiště na „deltě“ (haha, kdo viděl řeky v Izraeli, chápe, že to je v uvozovkách, že jo) řeky Gaaton v Nahariyi je ready na místní léto!
