Po návratu z Rakouska zpátky do Čech zbývalo z dovolené šet dní včetně posledního šabatu. Cestu z Rakouska jsme rozkouskovali tak, aby se nám děti prospaly v poledne a pak se odpoledne ještě stihly utahat a my je do Čech vezli už tvrdě spící. V Salzburgu jsme se zasekli v přírodovědném muzeu, kde jsme prošli 4 patra exponátů. Děti to bavilo mnohem víc, než jsem čekala, tak jsme v tom sauně podobném horku strávili dvě a půl hodiny. Venkovních 35 stupňů působilo jako svěží vánek. Dost jsme litovali, že jsme se raději neprošli podél řeky, ale z muzea děti měly zjevně mnohem lepší zážitek. Podle plánu v autě do pár minut usly a my měli čas v klidu najít pěkné místo na břehu jezera Attersee, kde jsme se chystali strávit odpoledne. Veřejné pláže byly až odporně narvané i uprostřed týdne a v Attersee na informacích mi bylo sděleno, že takhle to prostě v létě vypadá. Aspoň víme, že sem na letní dovolenou určitě nepojedeme, koupačka v pár dní předtím navštíveném prázdném Hallstatsee se nám zamlouvala mnohem víc. Místo jsme opouštěli kolem osmé večerní a pár minut na to se s vykoupanými hladovými dětmi zastavili na příjemném rakouském parking plazu podél dálnice na piknik. Odtamtud jsme měli k dědečkovi do Prahy ujet necelých 200 km a nerozuměli jsme, proč nám na to navigace počítá přes tři hodiny… A že to byl ještě optimistický odhad. Nechápu důvod, proč se v Čechách nedalo spoléhat na integrovanou navigaci, ale nějaký byl. Za Budějovicemi jsme se kolem půlnoci motali v různých objížďkách, až jsme částečně podle cedulí a částečně díky Octavii s pražskou SPZ konečně trefili tu správnou cestu. Do cíle jsme nakonec dorazili jenom s mírným zpožděním a v půl druhé v noci už jsme všichni byli v postelích.
Pak zbývala poslední noc u dědečka a 4 v klimatizovaném hotelu, který se mi povedlo na poslední chvíli zabookovat. Do odletu jsme se tedy zdržovali v Praze a blízkém okolí, navštívili park v Malešicích, dětský koutek ve Žlutých lázních, Stromovku a Riegrovy sady. Také znovu sestru s rodinou a pár blízkých přátel, absolvovali několik cílených a necílených procházek centrem Prahy s využitím MHD, která byla pro děti atrakcí sama o sobě, a na poslední chvíli objevili košér prodejny jinde než v těsné blízkosti Staromáku. Nofeh na Kodaňské má moc milý personál, čerstvou pitu, dobrou domácí matbuchu i hummus a naprosto skvělou baba ganuš (názvu se Giyora smál, v Izraeli to je prostě lilkový salát, každopádně chuťově to bylo neodolatelné a nápadně podobné tomu, jak to chystá tchýně). V pekařství La Caveau na Náměstí Jiřího z Poděbrad jsme pořídili čerstvé výborné chaly na šabat, Giyora si po měsíci jezení jen chleba a rohlíků (které se dají pořídit v běžných supermarketech) s chutí dal croissant a já konečně uhasila spalující touhu po tradičním českém povidlovém koláči (a pro jistotu i tvarohovém…). Litovali jsme, že jsme ta úžasná místa objevili až tak na závěr, ale zas být to dřív, asi bychom se vraceli lehčí o dalších pár tisíc a těžší o pár kilo ;).
No a pak to přišlo.
Neděle, balení, loučení… Uteklo to jako voda, nestihla jsem spoustu věcí, které jsem si plánovala a i tak se to dovolené při tom všem shonu, hledání ubytování a aktivit na poslední chvíli, vaření, každodenní přípravě sendvičů, extrémním horkům a stěhováním poloviny domácnosti kamkoliv jsme jeli, podobalo spíš vzdáleně. V sedm večer jsme vrátili auto na letišti, pak přesně o 12 hodin později, po nočním letu, cestě vlakem a následně za rozbřesku taxíkem z Akka jsme konečně odemykali vchodové dveře s obavami, jaká překvapení nám doma přichystali kocouři. A ono nic. Dům vypadal cize, až sterilně, i s vrstvou prachu na podlaze. Jako další pronajatý apartmán nebo hotelový pokoj. Zmateně jsme koukali na čerstvě vybudovanou sádrokartonovou zeď, co Giyora dokončil v den odletu. Linka vyšší, než jsme z Evropy zvyklí, kuchyň působí obrovská… Rozpomínáme se, kde máme jaké nádobí a tak vůbec, kde co je a jak co funguje. Giyora dal sprchu a mizí na schůzku do školy. Ještě mi na otočku přiveze z místního obchůdku v Tal El pár drobností, ať mám co dát dětem k snídani. Rychle vytírám aspoň část domu, když se děti dívají po koupání na pohádku, převlékám postele a generuju tak asi 12. várku do pračky. Trvá nějakou chvilku, než se rozplyne ten rozpačitý pocit a já se zase cítím spokojeně doma.
Příště to vidíme na all inclusive týden v Eilatu :-). I když si nejsem jistá, jestli to s našimi mláďaty může vůbec někde být snazší… Navíc s tím dalším dráčkem, co o sobě dával bez ustání vědět celou cestu domů od nástupu do letadla. No jo no, zřejmě to rozrušení návratem. Každopádně je to moc hodnej kluk, že nedělal žádný trable na dovolené, protože v tom pokročilém stádiu jsme už pro něj neukecali žádné pojištění :-).
