Rubrika: Blog

Přípravy na šabat jsme opět honili na poslední chvíli. Giyora proto v pátek po návratu z práce strávil tři hodiny u plotny a já zase s mláďaty, což mi nedodalo moc síly na následující dva dny, kdy jim opět patřila většina mého času. A jako obvykle jsem si říkala, že si to příště musíme líp naplánovat a nějak se vystřídat u obojího, což jsem si jistá, že běželo hlavou i Giyorovi. Před zapálením šabatových svíček jsem rozžehla baculatou ikeáckou 45 hodinovou svíci, která nám měla zajistit možnost předání ohně na plotnu po skončení šabatu, na svátek Šavuot. Na rozdíl od šabatu se o svátku smí oheň alespoň „přesunout“. Vařit jsme sice nic neplánovali, ale tak i ohřívat je snazší na sporáku než šabatovém platu. Po delší době měla dorazit tchýně, prý pátek odpoledne. V předvečer šabatu se nechala slyšet, že jí to vyjde na sedmou. Upozornila jsem ji, že v té době už budu vyřízené děti bez poledního spánku tlačit do hajan, a tak se chystala to stihnout prý aspoň na třičtvrtě na sedm. Přijela v půl osmé, když děti už napůl klimbaly, což jsem tak trochu čekala. Časové odhady nejsou její silná stránka, ale to je v Izraeli hodně běžná záležitost. Tentokrát jim aspoň necpala nášup sladkostí pořízených cestou na benzínce rovnou pod nos. Uspávání to narušilo jen z poloviny – Daniel odpadl za pět minut, ale Neva zjevení babičky drželo vzhůru ještě dalších 20 minut potom. I tak zbyl krátký čas na dopřipravení salátů a přichystání šabatového stolu, než se Giyora vrátil ze synagogy. K jídlu jsme zasedali v půl desáté, ve stejnou chvilku, kdy se u nás už nečekaně objevili také oba Giyorovi dospěláci. Večeře byla přesně podle místních standardů – bohatá, chutná, s živou, veselou konverzací a s častým doprovodem hlasitého až burácejícího smíchu.

Sobotní budíček si děti naplánovaly před šestou. Vstal s nimi Giyora, ale kravál za dveřmi mě vytáhl z postele už čtvrt hodiny po nich. V osm se muž odporoučel do synagogy a já s dětmi jsem ho o dvě hodiny později následovala. Cestou jsme se připojili k Shuvě a její početné drobotině. Bylo vedro na padnutí, ale protože jsme věděly, že nás čeká ještě další den s téměř neomezenou společností dětí, využily jsme i tuhle příležitost se s nimi „provětrat“. Ze synagogy jsme šli všichni rovnou k nim na dohodnutý sobotní oběd. Zatímco tatínkové úspěšně šéfovali prcky, Shuva chystala saláty a já si s příležitostným přiskočením s něčím na pomoc užívala posezení v klimatizované místnosti. Odcházeli jsme kolem půl třetí s nadějí domácího odpočinku. Hodinu spánku si prioritně vysloužil Giyora, protože ho čekala dlouhá noc. Nevo se k němu po půl hodině přidal, navzdory mé snaze ho už udržet vzhůru až do večera. Za dalších půl hodiny jsem budila Giyoru, ať se jde věnovat Danielovi a já zaujmula aspoň na pár desítek minut pozici vedle Neva. Na večer Giyora odešel do synagogy jako obvykle a když se ve čtvrt na devět vrátil, Nevo samozřejmě ještě strašil. Hodinu na to mě budil rozespalý Giyora, který to při čekání na mě v obýváku na gauči taky zalomil. Vypotácela jsem se z ložnice, najedli jsme se a ve čtvrt na jedenáct si šel Giyora znovu na hodinu lehnout. Já mezitím pořešila nádobí, dala si sprchu a vzbudila ho, že už má jít.

Čekala ho premiérová zkušenost, celonoční modlení v synagoze. Tak jsme si to teda představovali, když nám na kurzu vysvětlovali, že jakožto oprava hříchu izraelského lidu, kdy po 49 dnech napjatého čekání na Tóru v den jejího obdržení vlastně zaspali, se v den svátku Šavuot nemá jít spát, ale studovat celou noc v synagoze. Čtení ani modlení se ale nekonalo a na předpokládané příležitostné klimbání ani nepřišly myšlenky. Vrátil se ráno před sedmou celý rozzářený, nadšený a kupodivu i dost plný energie na to, aby se ještě hodinu a půl věnoval dětem. Prý celou noc s rabínem a dalšími asi 12 chlapy diskutovali o Tóře a skrytých poselstvích v ní a bylo to extrémně zajímavé. Působil, že jeho úcta k judaismu a hlavně k našemu rabínovi stoupla o dalších aspoň 200 procent. Až jsem mu to záviděla.

V půl deváté jsem vypadla s dětmi ven na hřiště, kde jsme měly domluvený sraz se Shuvou. Opět vedro na padnutí, líně jsme seděly na umělém trávníku zastíněného hřišťátka a přemýšlely, jak to tam aspoň dvě hodiny přežit, aby chlapi něco naspali. Děti kupodivu nebitkařily a ani v jiných směrech moc nevyžadovaly asistenci, ale stejně jsme od půl desáté začaly skoro počítat minuty, kdy už to budeme moct zabalit. A přesně v tu chvíli nám Bůh seslal příjemný vánek. Nebo zrovna zázračně začalo foukat, vyberte si ;). A taky se k nám připojil soused s roční dcerou, což bylo zpestření pro nás i děti, a my tak snadno přestály skoro další hodinu. Giyoru jsme budili v půl jedenácté. Zbytek dne jsme trávili víceméně odpočinkově, za dohledování kluků plácajících se v bazénku. Do postele jsme je pak večer nahnali ve stejnou dobu, kdy Giyora odcházel znovu do synagogy. Čtyři knížky na dobrou noc jsem si brala zbytečně. Daniel usnul dřív, než jsem stihla otevřít první a Nevo asi po první stránce. Mně zbyla krásná hodina a půl na čtení. Konečně jsem se po více než půl roce prokousala Pěti knihami Mojžíšovými a pustila se do Proroků, což je neporovnatelně stravitelnější. Začetla jsem se tak, že mě od knížky zvedl až Giyora nějakých 20 minut po odchodu svátku. No vida, třeba mi ten Starý zákon nakonec ani nebude trvat roky.

Lag ba-omer – jak mi manžel omládl o 15 let za jeden den 🙂

Období mezi svátky Pesah a Šavuot bylo původně plné velmi pozitivní energie a příjemného vzrušení. Hebrejští otroci opustili Egypt a jakožto nově zformovaný národ pevně sdružený právě prožitým zázrakem – přechod Rudého moře suchou nohou – napjatě očekávali obdržení Tóry, ke kterému mělo dojít na hoře Sinaj, přesně 49 dní od dne odchodu z Egypta. V 1 – 2 století n. l. v uvedeném období zemřely tisíce žáků významného rabína Akivy, údajně proto, že nerespektovali jeden druhého. Celých 33 dní ze 49 šťastných dnů se tak změnilo na dny smutku. 33. den (Lag ba-omer), kdy studenti zázračně přestali umírat, je smutek přerušen. Zároveň se jedná o výročí úmrtí rabína Šimona Bar Jochaje (pravděpodobným autorem knihy Zohar, zdroje kabaly), který si nepřál, aby den jeho smrti byl dnem smutku. Během omeru se nekonají svatby a muži se neholí. 33 dní bez žiletky dává málokdo, protože na slavnostní dny jako třeba Den nezávislosti, který do daného období spadá, se oholit smí. Nicméně můj drahý manžel, který se jinak holí denně, se rozhodl zaexperimentovat. Vydržel a prý dost otravný plnovous shazoval přesně na Lag ba-omer, v předvečer bujarých oslav u táboráků.

Po měsíci můžu s klidem říct, že v kuchyni se po několika menších přeorganizacích do stavu, kdy nám to bude nejpohodlnější, už konečně slušně orientujeme. Po Pesahu jsme pořídili pěknou novou jídelní sadu na masná jídla a ta, co je na Pesah, šla do skříně na příští rok, protože je taková, no, jak by člověk při ceně 60 šekelů za 18 kusů očekával, a používání týden v roce je až dost. Mléčná se osvědčila a zůstala, čili na příští Pesah budeme potřebovat zase jinou. Ale to je přesně doba, kdy můžeme vytáhnout naší původní ze skříně po roce nepoužívání. Zhruba další týden od Pesahu jsme se z fáze „nemáme parvé naběračku, chybí mléčná vařečka“ a „nemám na čem krájet maso“ přesunuli do „kde je sakra masovej nůž, parvé hrnec a dezertní vidlička“. Teď už jsme na nový pořádek navyklí – tři sady hrnců, vařeček a naběraček na třech různých místech. Dvě jídelní sady, dvě sady příborů, na pravé straně mléčný dřez a vedle něj potřebné příslušenství – mléčná houbička a kartáček na odstraňování nečistot a na levé straně to samé pro maso – v napovídající červené barvě. Toaster je definitivně jen mléčný a navíc si pokaždé, když v něm něco dělám, připomenu, jaký to je hrdina, že přežil v plném zdraví to vymáchání v mikve. Trouba převážně masová a mikrovlnka parvé. Stav mikrovlnky jde změnit za pár minut, s troubou je trochu víc obstrukcí, ale také se to dá.

Co se mi líbí?

To neustálé zapalování mozkových závitů. Bylo to už dřív, když jsme začali důsledně dělit stravu. Člověk myslí před každým jídlem, co jedl naposledy, kdy to bylo, co bude jíst příště a kdy. A teď s tím nádobím to ještě zintenzivnilo – co že to myju, kterou houbu použít, na jaký odkapávač odložit… Usoudila jsem, že praktikující židé určitě nemůžou umírat na Alzheimera.

Co mě nejvíc prudí?

Minimální využivání myčky nádobí a s tím související časté odmývání nádobí v ruce. Sice většinou myje manžel, ale teď je období, kdy má hodně výletů, čili si to užívám i já. Do myčky totiž nesmíme nádobí mixovat. Každý cyklus musí být buď jen mléčný, masový nebo parvé. A to ještě za podmínky, že nádobí vkládáme poctivě očištěné od zbytků jídla. Důsledkem je, že když se rozhodnu plnit myčku mléčným, trvá to až dva dny, než se mi to podaří – a to jen díky spoustě hrnků od kávy, které s Giyorou dohromady zvládneme našpinit. Během té doby samozřejmě musím odmývat parvé a masové ručně, protože to přece nenechám ve dřezu. Masový cyklus máme výhradně jen po rodinných večeřích, kdy se toho nahromadí hodně najednou, protože jinak než bych myčku naplnila, uběhne týden a navíc bych neměla z čeho jíst… Prostě opruz maximální, nevím, jak tohle věřící dělají. Naše provázející rodina nám v tomhle moc inspirací být nemůže, protože Noam (rabín) je vegetarián a proto doma konzumují převážně jen mléčná jídla… A naše milá přednášející Revital se už jednou zmínila o totální absenci myčky, čili smůla i tady.

Co mě překvapilo?

Kolikrát jsem se přistihla, že jsem udělala chybu – dodatečně! Ne, že bych si nemyslela, že chyby nedělám, ale několikrát denně? Musela jsem ve skříni vyhradit místo pro „karanténu infikovaného nádobí“, kam odkládám, co jsem zvorala, než se dogooglim nebo doptám, co s tím mám dělat. Šla tam kávová lžička z masové sady, která se nevím jak objevila v myčce v mléčném cyklu. To samé parvé lžička na majonézu a další lžička – masová – na kterou jsem udiveně zírala, jak trčí z hrnku právě vypitého kafe s mlékem. Maličký hrnec, který byl parvé a já do něj přelila a následně v něm ohřála cibulačku – zadělávanou na másle… A tak. Tohle rozhodně vnímám jako pozitivní přínos v ohledu sebereflexe. A minimálně občas mě to zastaví v rozčilení se na někoho, kdo se právě spletl v nějaké „absolutně samozřejmé věci“ ;).

Již podruhé v řadě nám vyšla páteční večeře ve dvou. Nevo po náročném dni odpadl dokonce už ve čtvrt na šest (jen tak tak to nebylo ze židle při večeři) a Daniela jsem uspala krátce před osmou, tedy skoro o půl hodiny dřív, než se Giyora vrátil ze synagogy. Místo pacifikování dětí jsem se tak mohla spolu s Giyorou soustředit na texty čtené při kiduši a po večeři jsme mohli nerušeně ještě debatovat. Těsně před tím než jsem šla do hajan, jsme ještě prošli sidur (modlitební knížku), protože na sobotní ráno jsem modlení v synagoze měla místo Giyory poprvé naplánované já. I když mi Giyora vysvětlil, kdy se co říká a dala jsem si na příslušná místa záložky, bylo jasný, že budu většinu času splašeně listovat a hledat, kde jsme. Na to by dvě hodiny byly příliš, čili jsem se chystala jen na druhou část – od devíti do desíti.

V sobotu Nevo vstával v šest. Nic moc, ale stejně zázrak vzhledem k tomu, kdy to večer před tím zabalil. S prckem vstával Giyora, jak je sobotní rána obvyklé. Daniel se k nim připojil v sedm a já se převalovala ještě čtvrthodinku. Po snídani jsem připravila klukům oblečení a tašku na cestu a ve třičtvrtě na devět vyrazila vybavená sidurem, knihou obsahující kapitoly z Tóry, které se měly číst, a šátkem, co jsem si plánovala při vstupu do synagogy přehodit přes hlavu.

Šabat přinesl významné ochlazení oproti průměru týdne, ale protože teploměr v autě při středečním výletu naměřil solidních 42 ve stínu, bylo to vítané. Nepamatuji, kdy jsem si naposledy takhle sama vyšla na procházku v Tal El. Po nebi se honily mraky a sluníčko, které mezi nimi sem tam vykouklo, příjemně hřálo. Vál svěží větřík a mě už z dálky uhodila do nosu omamná vůně geránia lemujícího chodník. Také jsem si prvně všimla, že levandule z druhé strany mi někde dosahuje až do výšky ramen. Ptáci zpívali nějak hlasitěji, květena po cestě byla rozmanitější a barevnější, než si z té samé trasy vybavuji, když jí chodím s klukama. Asi proto, že se obvykle soustředím převážně na to, aby neskočili pod auto nebo do trní, neutíkali mi moc daleko, nesundavali si kšiltovky a nebrali do rukou každýho živočicha.

Modlení proběhlo, no, dle očekávání… Za úspěch považuju, že jsem zhruba měla ponětí, co se děje, nicméně ta správná místa v knížce jsem nenašla. V ženské části jsem byla sama, takže mi neměl kdo helpnout. Až asi po půl hodině dorazila další paní, kterou trochu znám z lekcí pro ženy, co podává rabín v Tal El. Čili následujících 10 minut jsem se zvládla držet textu – četlo se z Tóry. Pak už jsem z venku slyšela známé hlásky a do synagogy za mnou vběhli kluci. Daniel byl narvaný v košili Neva a na Nevovi plandalo Danielovo triko. Uznávám, že je trochu matoucí, že i ta košile byla před rokem Danielova, ale tak… Ehm.

Giyora navlík talit a přidal se k modlícím se chlápkům. Já klukům vyměnila svršky a snažila se je zabavit pokud možno venku. Hledali jsme šneky a hezký kameny. Naštěstí za pár minut bylo po modlení a chystalo se jídlo. Děti místo obvyklého ruinování synagogy a zběsilého běhání spořádaně baštily krekry s humusem. Nevím, jestli pomohlo, že jsem jim venku důrazně sdělila, co je akceptovatelný chování, nebo to, že je po cestě Giyora tak unavil. Při návratu domů si ještě vyžádali zastávku na klouzačce a houpačce na hřišti a následně na zahradě. A i odtamtud pak byl problém je dotlačit domů. Daniel si nakonec uštědřil slušný zranění vstupními dveřmi na palci u nohy a scéna, která následovala, ho vyčerpala natolik, že jak se zklidnil, usnul. Nevo zabral vzápětí po něm během přebalování. My se vklidu znovu nasnídali a prvně zkusili přelouskat modlitbu, co se říká po jídle. Není to zrovna nejkratší a Giyora vytuhl po dvou třetinách v půlce věty. Mě dodělaly chvilku na to dvě stránky z učebnice, tak jsme tu chrupkali celá rodinka.

Dvouhodinový šlofíček nám dodal potřebnou energii na zbytek odpoledne i večera. Všichni jsme byli v dobré náladě, užili si krásného dne a kluci zůstali na zahradě ještě dlouho po té, co Giyora odešel večer do synagogy. Bylo jasné, že uspávat je před půl devátou vůbec nemá smysl, čili jsme koupali později a přesně tak, aby z vany už po skončení šabatu, tedy ve třičtvrtě na osm, mohli mrknout na kousek pohádky. Pak ještě chvilku pohrát a v devět byl Giyora po sprše, sbalený na třídenní školní výlet a připravený číst dětem pohádky na dobrou noc. Šily sebou nakonec skoro do desíti, ale kdo by si s tím po tak odpočinkovém dni dělal hlavu, že :-).