Rajčata v Merkaze v Yarce stojí běžně okolo tří, čtyř šekelů. Tahle cena se nevidí často, to jsem si musela vyfotit :-). Byla krásná, zralá, voňavá, chutná – prostě rajče, jak má být!
Pesahové šílenství
Purim je za námi a my se vrhli do bláznivého kolotoče jménem Pesah. V lekcích gijuru probíráme už druhý týden horem dolem, co se slaví, proč se slaví a jak se slaví. Hlavně ta poslední část teda víří vášnivé emoce, mraky rukou tří dohromady spojených tříd se zvedají nahoru s dotazy, na které i naší milé Revital sem tam chybí odpovědi. To, že v domě nesmí být po celý týden Pesahu chamec (židovské označení pro kynuté těsto nebo jídlo, jež je zakázáno vlastnit a konzumovat o svátku Pesach) jsme všichni minimálně tušili. Co všechno obnáší se chamecu zbavit se učíme až tady. A že nám z toho kolotoče jde opravdu hlava kolem. Kromě toho, že se celý barák musí obrátit vzhůru nohama, aby někde náhodou nezůstal drobeček sušenky (a kdo má děti tuší, že ten může bejt fakt kdekoliv, že jo), máme tu navíc speciální proces na čištění kuchyně. Všechno nádobí a kuchyňské potřeby „kontaminované“ během roku chamecem, se musí košérovat, čili určitým předepsaným nebo logickým (ehm) způsobem vyčistit. Jednoduše stejným způsobem, jakým to bylo kontaminováno. My se navíc s Giyorou rozhodli, že tohle je přesně ta správná doba k zařízení kuchyně dle pravidel kašrutu. Už pár dní jsem pekelně otrávená zjištěním, že má před lety pečlivě vybraná keramická sada nádobí, kterou jsme doteď používali samozřejmě jak na mléko, maso i parvé, košérovat nejde a musí z domu pryč! Jsem i něco jiného než otrávená, ale to je nevhodné sem psát. Nicméně jsem si jistá, že si to umíte představit. Mému konstatování, že bychom jí mohli dát do kůlny a nechat jí pro příležitosti, kdy nám tchyně donese jídlo, co není košér, jsme se společně ironicky zasmáli. Tohle neprojde, to je jasný. Sakra. Nemám problém vyhodit nic, pokud vím, že si můžu pořídit nové, co se mi bude líbit stejně nebo víc. Ale když mám pořídit tři až čtyři nové sety nádobí (na Pesah, mléko a na maso dvě, protože na rodinné večeře, které jsou obvykle masové, jedna sada stačit nebude)? V naší momentální ekonomický situaci za každou z nich rozhodně nemůžu dát to samé, co jsem dala za tu původní, že. Dopadne to tak, že koupíme nějakou levnou, ucházející, prozatímní, co s námi pak zůstane deset let, určitě. Grrr. A navíc – to není ten jediný výdaj. Pro mléčné nádobí jsme pořídili novou skříň. Kromě talířů potřebujem nová prkénka a vůbec všechno ze dřeva, co taky košérovat nejde. Všechny keramické zapékací misky, pekáčky, mno… Kdo ví, na co ještě přijdem. My nebo Noam, náš rabín, kterého si k tomuto procesu musíme pozvat.
A pár příkladů košérování? Trouba – pořádně vyčistit, pak prázdnou zapnout na hodinu na 250 stupňů. „Ale to žere celkem dost elektřiny, ne?“ „Jo jo, být žid je někdy docela nákladné“, s úsměvem odpovídá Revital.
Mikrovlnka – vyčistit, zapnout na 3 minuty s hrníčkem s vodou a nějakým saponátem. Ale prý se názory rabínů mohou lišit, někteří tvrdí, že mikrovlnka košérovat nejde. Čili musíme zjistit, co na to říká rabín Noam. A proč nás má zajímat, co říká on? Protože vzhledem k tomu, že nás procesem provází, bude soudce zajímat, co říká on o nás…
Mramorová deska linky – vyčistit saponátem a polít vroucí vodou.
Hrnce – v nějakém jiném extra velkém hrnci je vykoupat ve vroucí vodě. Nebo donést někam, kde mají extra velký hrnec a udělají to za vás.
A jak se zbavíme chamecu? Čili mouky a všech výrobků z ní, mého pečlivě vypěstovaného kvásku a taky piva, whisky a v aškenázkých rodinnách (což jsme i my) i luštěnin? Dokonce léků a kosmetiky, co nejsou označené jako „košér pro Pesah“?! Sníst, vyhodit a v nejkrajnějším případě přes rabína prodat gojovi – nežidovi. A doufat, že vám tu whisky během Pesahu nepřijde vypít, na což má plný právo :D. A my navíc musíme koupit kočkám granule košér na Pesah. Příjemně mě překvapilo, že nejsou nijak drahý, zřejmě to bude pěknej hnus. Mno, nám ty macesy taky už po dvou dnech polezou krkem a máme se s nima cpát celý týden. Tak to spolu kocouři nějak zvládneme, co. A ne že půjdete krást granule k sousedům!
Milí příležitostní návštěvníci zahrady
Šabat – špatné rozhodnutí, za které jsme doslova zaplatili (a to se nesmí)
Páteční večeře byla poprvé za přítomnosti švagra i jeho manželky a dvou velkých holek. Jen nejmladší syn zůstal doma, že mu není dobře. Když u nás byli v lednu, manželka byla s jednou dcerou na prodlouženém víkendu v Evropě (druhá je na vojně, na prodloužený víkendy si ještě rok a půl musí nechat zajít chuť). A na to nemám nejlepší vzpomínky, protože švagr a jeho dvě děti, co tu zůstaly, byli většinu večera přilepení k telefonu a zvedali hlavu jen pro sarkastické komentáře rituálů. Giyorovy obě již odrostlé ratolesti se připojily také. Nevím, co bylo tentokrát jinak, ale bylo to nečekaně fajn. Přivezli nám košér parvé dezert, abychom ho mohli po masové večeři jíst. Místo nepříjemných komentářů švagr přidával k dobru, co vlastně sám ví díky tomu, že pracuje u ortodoxních židů a několik šabatových večeří s nimi absolvoval. Když jeho žena, která je proti věřícím hodně vysazená, házela k „dobru“ nějaké historky, co slyšela od své praktikující židovské kolegyně, švagr dokonce věřící hájil. Rituály přešli bez poznámek a s upřímnými úsměvy, když viděli, jak naši drobci i Giyorovi velcí kluci oplachují ruce a odříkavájí naučené požehnání. Odjeli krátce po večeři a ač bylo teprve deset, vzala jsem to přes sprchu rovnou do postele, jak jsem byla znavená, protože jsme se ten den v poledne vrátili z naší minidovči v Golanských výšinách.
Sobotní dopoledne jsme se rozhodli, že za Giyorou do synagogy posedět zajdeme. Deset minut před desátou jsem je měla oba naložený v těch rozvrzaných golfáčích a kráčela v prosluněném až letním dni směr synagoga. Měla jsem dojem, že zas takový teplo, abych šla na boso, být nemůže, takže jsem k sukni správný dýlky navlíkla i tmavý punčochy a s balerínkama vypadala jak vystřižená z magazínu o židech, jestli teda takový nějaký je. Cestou jsem potkala kamarádku jedoucí autem nahoru na hřiště s dotazem, jestli jdeme taky. No jo, sakra, já zapomněla. Na hřišti je velká akce pro děti kvůli svátku Purim. Když jsme kolem jedenácté synagogu opouštěli, mířilo tím směrem spousta aut a po cestě pobíhaly děti v maskách. Našim jsem je opět nevzala, vracet se pro ně domů a pak zpátky pěšky klusat na druhou stranu Tal El nepřipadalo v úvahu. Váhali jsme, ale nakonec se směr hřiště vydali i bez masek. Stoupání od synagogy bylo extrémně náročný a to kočár s oběma dětma tlačil Giyora, poctivě v černých kalhotech a bílé košili s dlouhým rukávem. Mně se cestou povedlo vyvlíknout spodní vrstvu pod trikem, ale punčochy jsem stáhnout nezvládla. Konstatovali jsme, že si vůbec nepamatujeme, že to na hřiště bylo takhle daleko. Aby jo, zřejmě jsme to pěšky ani nikdy nešli. Hřiště bylo plný lidí a my se tam v našich ortodoxních oblečcích vyjímali jako jediní. Potkala jsem tam pár kamarádek, což bylo moc milý zas pokecat, ale celkově jsme se tam cítili dost mimo. Na rozdíl od dětí, co se nadšeně vrhaly od jedné hry ke druhé a smažili se na poledním sluníčku bez krému a čepice, což nám k pohodě taky nepřidalo.
V podstatě jsme od začátku přemýšleli, jak je odtamtud co nejrychleji dostat. Což byl úkol prostě nerálný, takže jsme tam takhle „zkejsli“ hodinu a půl. Nevo začínal padat únavou a dokonce se nechal položit do kočáru. To jsem ale začala hysterčit, protože od rána skoro nic nejedl a přece nemůže jít spát takhle hladovej. Děti tam pobíhaly s pizzou, popkornem a cukrovou vatou, čili co jíst by bylo. Ovšem ne zadarmo a platit je další z věcí, která je o šabatu zakázaná. Proběhlo mi hlavou, že bych měla hádankou naznačit kamarádce, že moje dítě má hlad, jak by bylo správně podle halachy, ale okamžitě jsem tu šíleně praštěnou a směšnou myšlenku zamítla. Peněženka naštěstí zůstala nějakým nedopatřením v batohu, čili jsem suše oznámila Giyorovi, že jdu koupit pizzu. S pokrčením ramen a provinilým výrazem souhlasně pokýval hlavou. Připadali jsme si jak blbci oba, ale hladový dítě je nám nad všechna pravidla. Holt jsme poučení, že podobný akce si na příště budeme muset nechat ujít. Ve svým halachickým oblečku jsem si vystála frontu a potupně objednala za 15 šekelů cosi, co by při hodně dobrý vůli mohla být pizza. Aspoň, že to Nevoušovi chutnalo a zvládl to do sebe nasoukat, než usnul. Daniel neochotně a líně kráčel vedle kočárku, až jsme nakonec spícího Nevouše posunuli tak, že se mohl posadit před něj. Zpocení, zničení a otrávení jsme se v tom vedru táhli zpátky domů, zatímco nás míjela auta ostatních vracejících se návštěvníků akce. Giyora poznamenal, že ten odpočinek fakt nechápe, že bez toho auta dřem jako koně. Připomněla jsem, že se jedná o odpočinek duše a ne těla, načež oponoval, že když neodpočívá jeho tělo, nemůže ani duše. Mno, taky mi to tak přijde. Ufunění jsme konečně dorazili zpátky domů a Giyora si šel okamžitě dát sprchu – další porušenej zákaz. Já se naložila do vany, protože jsem na stání ve sprše byla líná. Vlastně nevím, jestli tohle je taky zakázaný, musím se optat rabínovy ženy na další schůzce. Zbytek šabatu jsme se už nehli dál než na zahradu a prostřídali se v odpočinku a hraní s dětmi. S odstupem jsme konstatovali, že aspoň děti si akci skvěle užily a úplně zbytečný úsilí to teda nebylo. Co by člověk pro ty mláďata neudělal, že jo :-).
Park Yarden začátkem března
Kdy ze jsem to psala, že na cachtání v potoku je ještě chladno? Před týdnem? Tak už není 
. Aktuálně v Park Yarden:
Tři dny v Golanských výšinách aneb cimr v Izraeli
Svátek Purim a tři dny volna ve školách a školkách, to jsme nemohli nevyužít. Protože jsme se potřebovali vrátit v pátek v poledne, místo vyhřátého jihu jsme vyrazili k necelou hodinu jízdy vzdálenému Kineretu, jak se tu říká Galilejskému jezeru, do chatové osady Noam ve vesničce Ramot. Z domova jsme se vypakovali v deset dopoledne, stavili se v supermarketu nakoupit na plánovanou večerní grilovačku a po té, co si Giyora ověřil, že cimr na nás čeká (jsme přece v Izraeli, takže co na tom, že nám rezervaci potvrdili před dvěma týdny, že jo, člověk si to radši ještě jednou ověří), jsme plni zvědavého očekávání, jaké že to s prckama bude, vyrazili směrem ke Golanským výšinám.
Když vám v Izraeli nabízí cimr, už podle ceny je jasné, že by se nemělo jednat jen o pokoj, jak význam slova v němčině Čechovi napovídá. Cimr v Izraeli je samostatně stojící objekt, na severu země obvykle roubená chatka, do angličtiny překládané jako „cabin“. Naše rodinná roubenka za 750 shekelů za noc měla obývací pokoj s plně vybaveným kuchyňským koutem, koupelnu se sprchou, malý „dětský“ pokoj a rozlehlou ložnici a velkou kruhovou jacuzzi. V obýváčku byla krbová kamna, která bychom možná použili, kdybychom se nemuseli stresovat tím, že se poblíž neustále honí naše malá dráčata, takhle přes noc topila centrální klimatizace. Podobné vybavení objektu i cena je pro cimr v Izraeli standard, stejně jako houpací síť a gril na zahradě a bazén v chatové oblasti, pečlivě uzavřený proti náhodnému vniknutí nehlídané drobotiny.
Děti kromě houpací sítě na zahradě nadchly dětské satelitní programy a samozřejmě fakt, že na dovolený maminka omezování televize moc neřeší. Venku bylo 26, ale na skok do studeného bazénu to nebylo. Smočily prstíky u nohou a ochotně souhlasily s koupelí v té super velké vaně v chatě. Napouštění vody bavilo oba, ale jak jsme pustily trysky, Nevo vzal roha. Daniela bavily i trysky a vydržel se tam plácat ještě slušnou dobu. Po západu slunce Giyora odešel do synagogy přečíst svitek Ester, jak na večer svátku Purim přikazuje Tóra, aby tak ukončil půst a mohli jsme se pustit do grilovačky. Samotná akce děti nadchla, ale maso ochutnal jen Nevo a to ještě dost neochotně.
I když kluci šli po náročným dni spát hodně pozdě, ráno Nevo strašil od šesti a Daniel vydržel o necelou hodinku déle. Giyora udělal snídani a zatímco děti pobíhaly mezi zahradou a televizí, hledali jsme, kam na výlet. Nabízenými atrakcemi v okolí byla projížďka džípem, na koni nebo sirné lázně Hamat Gader. Nic, co by si můj dvouletý citlivý benjamínek užil. Na máchání ve studených potocích je pořád zima a od procházek podél řek si chci dát po vodopádu Banias přece jen chvíli oraz. Vybrali jsme tanky. Konkrétně památník vojenského oddílu 7 na křižovatce Katsabiya. Po necelé půl hodině cesty jsme byli na místě. Rozlehlé parkoviště osázené několika různými tanky s vévodící obří Merkavou. Děti pištěly nadšením, ovšem k respekt budící Merkavě se Nevo nechtěl ani přiblížit. Na střídačku jsme s Giyorou jistili Daniela, který hodlal odzkoušet každý poklop, šroub, šroubek, cokoliv se mohlo hýbat, otevřít, posunout. Nevo nejistě obcházel okolo a pak zamířil k opodál stojícímu menšímu tanku stíněnému rostlými eukalypty. Danielovi se slézat nechtělo, ale když viděl, že Nevo leze na jinej tank, honem klusal za ním, aby mu náhodou něco neuniklo. Po hodině a půl jsme je směrovali zpátky do auta s tím, že jedeme hledat ZOO. Chai Park v Katzrin jsme našli rychle, byl to spíš takovej dvoreček než ZOO, zvířátek tam bylo o dost míň než dětí v karnevalových maskách. Oslavy svátku Purim jsou pro děti v průběhu několika dnů. Dětem jsme masky nevzali, ale nevadilo jim to, zajímala je ta zvířátka – kůzlata, jehňata, kačeny, pávi a hlavně mazlící koutek s králíkáma. Tam se Daniel upích s bílým ušákem na klíně snad na hodinu. Neva mnohem víc zajímala terária s plazy. Nebo možná ta malá princezna Elza, co tam pobíhala okolo. Každopádně děti byly spokojený a my je opět horko těžko lákali do autosedaček, abychom je cestou zpátky stihli někde nakrmit před tím, než se uloží k polednímu spánku. Nakonec se nechaly přesvědčit vyhlídkou na další čvachtání v té obří vaně v chajdě. K tomu došlo až v rámci večerní očisty, protože spaly skoro do pěti a my je pak honem vyhnali ještě na okruh po vesnici, aby se utahaly natolik, že půjdou spát aspoň před desátou. To vyšlo a my je následovali krátce po tom, co jsme si vířivku konečně zkusili taky.
Na páteční ráno jsme si snídani objednali a to na osmou. Naivně jsme doufali, že děti třeba budou ještě spát, ale prd. Zas strašily od šesti. Najezené samozřejmě byly dávno před naší snídaní a zatímco my se pokoušeli vychutnat si ty naservírované dobroty, poletovaly mezi zahradou a pohádkami na Jim Jamu. Mno a pak už jsme začali balit a v jedenáct vyráželi směr domov. Bylo to krátké, ale i tak prima. Spokojeně jsme konstatovali, že s dětma už jde přece jen leccos podniknout. Vyrazíme zas, i když příště už si pohlídáme, že místo, kam jedeme, aspoň částečně drží židovské zvyky, protože tady byl Giyora v synagoze úplně sám i na tak významný židovský svátek, kterým je Purim. A najednou nám to přišlo nějak smutný, že je ta synagoga takhle opuštěná. Přece jen se na nás proces konverze podepisuje. Každopádně pokud vám na tom nesejde, mohu útulné roubené chatky Noam ve vesničce Ramot jenom doporučit :-).
Šabat – hry, procházky, odpočinek
Na páteční večeři se k nám připojili oba Giyorovi dospěláci. Naši drobci neskrývaly nadšení a sotva nechali kluky najíst. Sami se k večeři připojili pouze na zahajovací přípitek sladkým vínem, po čemž nás překvapili, když naklusali do koupelny pro schůdky a dotlačili je ke dřezu, aby se mohli přidat k rituálnímu oplachování rukou, když viděli nás. Dokonce se snažili odříkávat požehnání. Tím pro ně večeře skončila, na jídlo byli moc unavení. Asi půl hodiny po nás lezli, než konečně urvali kluky na další půl hodinu na hraní. Pak se přiblížila půl devátá a Daniel byl po dni bez poledního odpočinku už víc než zralej do postele. Kluci to vzali domů a Giyora uspávat. Já poklidila po večeři a vytáhla uspaného Giyoru z postele. Dali jsme si čaj a jahody s cukrem jako dezert a četli přitom s vytřeštěnýma očima kapitolu z Tóry (v Bibli Levicitus – Požehnání a prokletí) o tom, co všechno Bůh národu provede, pokud ho nebudou poslouchat. Pohádka na dobrou noc to fakt nebyla, tak jsem si pro spravení chuti ještě přečetla další část Bábovek. A jako obvykle nám za necelou hodinu začala padat víčka, a tak jsme to zabalili.
Rekord dlouhého ranního spaní z minulého týdne kluci nejenže netrumfli, ale ani nezopákli. Daniel vyběhl z postele už v půl osmé a šel s tátou stavět puzzle. My se s Nevoušem ještě chvíli převalovali, ale pět minut před osmou, když Giyora odcházel, se museli taky vyhrabat. Děti chtěly ven ještě předtím, než si vyčistily zuby. Ale mně bylo nějak na nic a představa, že se teď všichni začneme vypakovávat ven, se mi nezamlouvala ani trochu. Naopak jsem byla pevně rozhodnutá je udržet doma, než se vrátí Giyora ze synagogy. Procházka za ním nebyla na programu, protože zas někdo slavil Bar mitzvu. To už jsme si vyzkoušeli, že tlačit se tam někde v houfu lidí, je nesmysl. Doma jsme to v pohodě zvládli, postavili asi 10 puzzlí, 4 různý trasy pro vláčky, předváděla jsem kudlanku nábožnou z knížky (tu jedinou jsem byla ochotná, protože se hýbe pomalu) a sem tam děti něco zobly k jídlu. Giyora se vrátil v půl jedenácté a během jídla jsme co minutu poslouchali „Už jste dojedli? Tak už? Už jdeme?!“, jak nás kluci netrpělivě tahali ven. Giyora se teda sebral ještě s posledním soustem v puse s tím, že já dorazím za nimi později. Domluvili jsme se, kudy kam a zpátky, ať se bez těch telefonů nemineme, já zas pořešila stůl, nádobí a připravila dětem sváču, protože na to, aby jedly doma, byly už moc natěšený na procházku. Došla jsem je po necelý hodince na spodním hřišti v olivovém sadu a vzápětí po pozdravu se Daniel ptal, co jsem jim donesla k jídlu. S chutí se oba pustili do chaly (bílý chleba chystaný obvykle právě na šabat) s máslem i nakrájených jablek. Venku bylo krásně teplo, i když obloha nebyla úplně uklizená od mraků. Asi po hodině jsme se přesunuli zpět na hřiště pod barákem. Kočár, do kterýho jsem doufala uložit po cestě aspoň Neva, jsem táhla zbytečně. Vyšel to do kopce zpátky i s tříkolkou v ruce, jakoby vlastně nikdy v poledne spát nepotřeboval. Skočila jem domů pro míče a vrátila kočár, tříkolku, kolo a sebe do baráku, kde jsem spokojeně zasedla ke knížce. Sice mě po čase rušily dohady dětí a taťky na zahradě, ale úspěšně jsem předstírala, že to neslyším. Po celkem třech hodinách venku je Giyora dotlačil domů a z šabatové plotýnky jsme si konečně nandali ohřáté jídlo. Následně muž znaveně padnul na gauč. Nevo se nechal uložit vedle něj, ale bylo to je na oko, za pár minut byl zas na nohou nespokojený s faktem, že táta jako vážně spí. Udržela jsem je při hrách relativně v klidu celých 50 minut, kdy si Giyora vybíral zasloužený odpočinek. Pak převzal hraní s Danielem a já šla už ve čtyři koupat Neva, protože bylo jasný, že s každou další půlhodinou bude klesat jeho schopnost spolupráce.
Giyora odešel v půl páté do synagogy s tím, že rovnou po odchodu šabatu řídí na synovo školní představení přímo odtamtud. Daniel chtěl do vany hned po Nevoušovi a tak byly obě děti po koupání už 40 minut před koncem šabatu. Matoucí situace, Daniel se pokoušel odříkat požehnání, kterým se obvykle s šabatem doma po jeho vykoupání loučím a nešlo mu na rozum, že to jako nefunguje. Obešlo se to bez dramat, kluci se najedli, složili ještě jedno puzzle, společně jsme poklidili hračky a už jsem tu kouzelnou větu, kterou odděluji šabat od všedního dne, mohla říct a pustit dětem film. Neva jsem po 15 minutách přenesla do postele. Daniel vydržel a čtení pohádky na dobrou noc mě neušetřil, ale taky to zapíchl v pěkných půl osmé.
Další prima šabat za námi.
Šabat – pláštěnky a Bábovky
Už od poloviny týdne se nebe nad Tal El převážně kabonilo. Z mraků lilo nebo aspoň pršelo, sem tam je prořízl nějaký blesk. Zimní bundy sice mohly zůstat odpočívat ve skříních, protože teplota tak moc neklesla, ale v předpovědích počasí hrozili, že se to bude horšit. Z úterka na středu se u nás mihla extrémně příjemná návštěva z Čech, která nás na nadcházející víkend náležitě vybavila. Každý z členů rodiny dostal dvě pláštěnky, jednu obyč igelitovou a jednu luxusní, se kterou tu budeme dělat parádu minimálně pár let. V kabinovém zavazadle milých hostů ke mně také doputovala jedna z knih Radky Třeštíkové – Bábovky, abych si ty obvykle studijní šabaty mohla konečně zpestřit nějakou beletrií. Sice by bylo co číst z e-booku, kdyby se ovšem směl používat, že jo.
Na šabat jsme toho moc nevařili, ale i když jsme měli dojem, že máme tentokrát dost času, opět jsme to pak honili na poslední chvíli, abychom oba stihli sprchu a Giyora těsně před šabatem dojet autem k synagoze, kde ho pak nechá stát do sobotního večera. My doma zapálili svíčky, děti se najedly, vykoupala jsem je (a jo, opět jsem pustila vytápění koupelny) a chvíli na to byl Giyora zpátky i s nejstarším synem. Daniel ten den nespal a únava na něm byla hodně znát. Po několikátém z přehnaných výbuchů vůči bráchovi, když jsme se tak tak stihli najíst, jsme ho přes protesty uložili. Nevo šel automaticky taky, i když to po něm ani nikdo nechtěl. Chvíli jsem osiřela s Golanem, než Giyora klukům přečetl pohádku a pak ho šla probudit a lehnout si místo něj vedle rejdícího Neva, aby taky s Golanem pár slov prohodil on. Po pár minutách jsme zabrali oba a když mě Giyora asi za hodinu vzbudil, že Golan už šel domů, byla jsem jako praštěná. Po zhruba půl hodině tupého zírání jsem byla schopná nenáročné konverzace a četby, než nám znovu oběma začala padat víčka.
V sobotu ráno jsme se vzbudili, když Giyora už v ložnici nebyl. První Nevo, který ale obvykle z postele stejně jako já nepospíchá, a kupodivu ani Daniel se po probuzení nijak neměl k opuštění ložnice. Asi jsme všichni tušili, že za dveřmi přímotopem vytápěného pokoje nás čeká nepříjemný chladno. A taky jo. Zahřálo mě pouze zjištění, že vstáváme v devět! Rekord posledních 4 let!!! Škoda, že o to Giyora přišel, ale povinnosti jsou povinnosti, co nadělá ;). Pouštím topení velkou klimošku v obýváku. Váhala jsem celých 8 vteřin, možná to jde považovat za pokrok… Giyora se vrátil ze synagogy ve čtvrt na jedenáct, sotva jsme se po lehčí snídani pustili do hraní. Děti hned chtěly ven, ale ukecali jsme to, že půjdeme až po jídle. Přichystali jsme druhou šabatovou hostinu, jak se sobotnímu dopolednímu jídlu říká (celkem jsou tři – pátek večer, sobota ráno a sobota odpoledne) a pořádně se na tu procházku posílili. Venku pršelo, ale tak úplně akorát na to, abychom mohli vytáhnout ty zbrusu nový pláštěnky. Děti něco takovýho navlíkaly prvně a v zrcadle se prohlížely se spokojeným úsměvem. Vyrazili jsme ven jediní v Tal El a možná dalšího širokého okolí a jestli nás někdo zahlédl z okna, asi měl dojem, že testujeme masky nějakých podivných permoníků na blížící se karneval svátku Purim. Procházka byla příjemná, potkali jsme spousty zajímavejch slimejšů, šneků a dokonce kluci prvně v životě viděli žížalu v akci. Doteď ji znali jenom z knížek o Krtkovi :-). Ani po hodině se jim nechtělo domů, ale nám už jo.
Zbytek dne jsme strávili doma a vystřídali se v odpočívání a hraní s dětmi. Giyora svůj čas využil ke spánku, já tradičně ke čtení. Část studium a pak ty Bábovky – čtivé, ale hlavně díky bohatému členění také odložitelné, což je přesně to, co jsem potřebovala.
Šabaty se začínají protahovat, tenhle měl odejít v 18:05. Ještě to pořád dobře vychází s koupáním dětí těsně před odchodem šabatu a pak pohádkou v televizi, ale brzy nebude. Zvlášť, když děti nebudou přes den spát, což se o sobotách stává pravidlem. Giyora se vrátil ze synagogy jako obvykle po dvou hodinách, v půl sedmé. Přesně čas zvednout děti od televize, kývnout Danielovi na ještě jednu hru pexesa a pak už je s knížkami hnát do postele. Uspávání si opět užil Giyora, protože od neděle bude čtyři dny pryč. Doufám, že tentokrát aspoň budou oba kluci zdraví…
K vodopádu Banias a na pevnost Nimrod
Danielovi v úterý opět oteklo oko a musela jsem ho vzít ve středu k doktorce. Údajně se mu zanítila řasa a jestli ho můžu nechat doma, bylo by to lepší, aby si tam ve školce nic nezanesl. Nebolelo ho to, vlastně mu nic nebylo, a protože čtvrtek měl Giyora volno, využili jsme krásný slunečný den k rodinnému výletu. Vyrazili jsme kolem půl desáté dopoledne do Golanských výšin. Jeden a půlhodinovou cestu Nevo z většiny prospal, zatímco Daniel neúnavně komentoval okolí – krávy, kozy, ovce, traktory, náklaďáky…
Z parkoviště v horní části přírodní rezervace Banias jsme ve dvanáct vyráželi na kamenitou stezku s výhledem na svěže zelené kopce Golanských výšin. Já i Giyora pro jistotu vybavení nosítky. Obě mláďata kupodivu bez odmlouvání ťapala, na můj vkus až příliš svižně. Zvlášť Nevova neustálá snaha chodit po lemování cesty, za kterým se kopec ostře lámal k říčce v údolí, mě dost znervózňovala. Samozřejmě protestoval proti tomu, abych ho držela za ruku, ale můj mateřský pud udržet dítě v bezpečí byl silnější. Giyora dal Danielovi jako správnej otec o chviličku víc volnosti, ale protože prcek za pár metrů na pozvolně klesajícím schodovitém terénu uklouz a lehce si nabil, dál i oni dva pokračovali ruku v ruce. Když jsme klikatící se stezkou doklesali až k říčce, bylo jasné, že mé obavy hned tak nepoleví. Kluzké schody sice vystřídala rovná dřevěná lávka, ale na můj vkus úzká a se zábradlím, které by dvouletýmu dítěti v pádu nebo skoku dolů zabránilo dost těžko. Už jsme děti nedrželi za ruce, ale za zápěstí. Kluci byli z bouřící vody nadšení, strašně je bavilo házet dolů listy a pozorovat, co se tam s nimi děje. Mně naopak drtila představa, že se to samý stane s mým potomkem a tlačila jsem je odtamtud pryč. Charakter stezky se bohužel neměnil, navíc jsme často stoupali nebo klesali po schodech. Dětem ten terén zřejmě přišel děsně zajímavej, protože ani Daniel, který obvykle po pár metrech fňuká, že chce nosit, to tentokrát ne a ne vzdát. A přitom mně by se s tím dvanáctikilovým závažím šlo o tolik snáz než se to pořád snažit držet, jistit, chytat a já nevím co. V cíli cesty pod vodopádem Banias jsme se potkali s několika třídami výletnících teenagerů a na dřevěném mokrém molu byla pěkná tlačenice. Giyora se nenechal zastrašit a procpal kluky až úplně dopředu a oba postavil na zábradlí. Foukal lehký vítr a z vodopádu na nás prášila voda, což se klukům moc líbilo.
No, cíl teda vlastně bylo auto na parkovišti, takže teď jsme museli z údolí řeky vystoupat zpátky nahoru. A zatímco teenageři se do schodů plazili a s fňukáním posedávali a odpočívali na každém rohu, moje dvě ptáčata letěla kupředu. „Jé, koukej, jak to ten malej slaďouš dává s přehledem a ty si stěžuješ! A to má ty schody skoro do pasu, tobě stačí jen lehce zvednout nohu a je ti to za těžko!“ Prudily holčiny unavené spolužáky a zřejmě tím moje draky ještě povzbudily. Nahoru jsme se díky tomu dostali nečekaně rychle, osvěžili se pitnou vodou z kohoutku u odpočívadla a pak už se popobíháním snažili udržet tempo s prcky, kterým vyhladovělo, a hnali se ke stánku s občerstvením za slíbenými křupkami. Kromě křupek jsme koupili ještě dvě kila čerstvých jablek, o jejichž košér původu se dá dost pochybovat, ale byly neodolatelně dobrý. Nevo nezklamal a jablko upřednostnil před křupkama, což Daniel samozřejmě uvítal, protože zbylo víc na něj.
Kluci nechtěli domů a ani nebylo kam pospíchat, tak jsme vybrali další cíl vzdálený pár minut autem – středověký hrad Nimrod. Děti kupodivu po tom náročným výšlapu neusnuly hned a naprosto bez problémů daly ještě malý okruh po zachovalých troskách pevnosti. Na závěr je tak bavilo házet šutry do žabincového bazénku, že jsme je odtamtud horko těžko dostávali (unavená jsem byla hlavně já). Cestou domů jsem se ještě pokoušela fotit krávy pasoucí se na minovém poli, ale byly dost daleko od cedule, tak se to moc nepovedlo. Kluci se samozřejmě na zpáteční cestě prochrupli, takže večer byl poněkud delší, ale za ten krásný rodinný výlet to definitivně stálo!
Šabat – 10 minut strachu v mamádu a běhání kolem nemocného Daniela
V pátek v poledne jsme se vraceli z „Rodinného dne“ v Danielové školce a obě děti cestou usnuly. Giyora si tedy vklidu oběhal nějaké zařizování a stihl i nákup na šabat, zatímco já s nima odpočívala v autě. Přes noc už byl Daniel dost ukňouranej a ve školce se nedotkl jídla, dokonce ani bílého pečiva, což bývá to jediné, co obvykle jí. Že není úplně cajk se potvrdilo, když krátce před příjezdem domů jeho žaludek to nic, co v sobě měl, vyhodil ven. Zbytek pátku do příchodu šabatu Daniel spal nebo ležel a koukal na pohádky, ale byla jsem rozhodnutá, že jestli dál zvracet nebude, vyzkouším to jeho marodění tentokrát bez televize. Ve třičtvrtě na pět jsme zapálili svíčky, vyspaný Daniel trochu ožil, dal si suché těstoviny k večeři, pak jsem je oba vykoupala a než jsme dohráli jedno pexeso, už byl zpátky Giyora ze synagogy v doprovodu svého nejstaršího syna. V půl sedmé jsme zasedli k večeři, které unavená mláďata už moc nedala, ale aspoň si hezky spolu hrála a nás nechala jíst v klidu. Do osmi si s nimi hrál Golan, pak šel domů a Giyora do postele s klukama. V půl deváté byli tuhý všichni tři a přestože jsem Giyoru vzbudila a slíbil, že přijde – okamžitě zabral znovu. Spirituální diskuze tím vzala za svý. Já přečetla pár nábožensky vzdělávacích stránek a za hodinu zapadla k nim. A dobře, že tak brzy, protože noc zas stála za prd. Daniel se mrskal, měl vysokou horečku, spoustu požadavků, fňukal, pobrekával. Nevo, aby nezůstával pozadu, aspoň kopal a taky měl požadavky – pít, čůrat… Ve čtvrt na osm vstal Giyora s Nevoušem, já až pět minut před osmou, než šel do synagogy. Danielovi se k ránu evidentně ulevilo a dospával do půl deváté, co zameškal v noci. Nicméně od probuzení stejně pokňourával, že ho bolí břicho a chtěl nosit. Žaludek to už neposílal horem, ale spodem. Taky nic moc, ale vzhledem k tomu, že se nebránil plence, bylo to relativně snadno ošéfovatelný.
Venku byl krásný teplý den, žaluzie jsme měli stažené jen tak, abychom mezírkami mezi nimi viděli ven. Francouzké okno v obýváku jsem otevřela a pustila dovnitř příjemný venkovní vzduch. Vypili jsme čaj, ve kterým jsem si já s Nevem k snídani namočila pár sušenek, a akorát jsem vedla Daniela z koupelny, když šabatové klidné ráno protrhl ostrý zvuk sirény. „Dopr..“, ulítlo mi sprostý slovo a Daniela směrovala rovnou do mamádu (bezpečnostní místnost v domě). Mrkla jsem na hodiny, 9:05, tohle rozhodně není cvičení, to bývá v celou. Křičela jsem na Nevouše, ať se k nám přidá. Vím, že na úkryt máme kolem třičtvrtě minuty, tak jsem věděla, že jestli nepřijde sám, mám ještě dost času pro něj skočit. Evidentně pochopil vážnost situace a přiběhl za námi. Odstrčila jsem žebřík a další bordel bránící uzavření místnosti a velkou silou jsem prudce ty těžké kovové vzduchotěsné dveře zabouchla. Přejela jsem očima to naše skladiště a uvažovala, jestli se zkoušet přes harampádí na sedačce prodrat k oknu a zatáhnout kovovou zábranu, ale to bych nejspíš stejně nestihla. Usadila jsem se na zem vedle sedačky a objala vyděšenou drobotinu, sama vyděšená samozřejmě také. „Mami, slyšel jsem sanitku“, informoval opatrně Nevo. „To nebyla sanitka. To je siréna“, odpovídám. Ještě ji neslyšel, není divu, že neví, která bije. Já už párkrát jo, ale u nás v Tal El to je za těch pět let, co tu žiju, poprvé. Tázavě se na mě koukaj. „To oznamuje, že do naší oblasti letí raketa.“ Na tázavých výrazech se nic nemění. „Možná uslyšíme bum“. Pozvednou obočí a napjatě posloucháme. Nic. „Tak bum asi nebude. Ale musíme tu počkat deset minut. A kdyby se zas ozvala siréna, zase půjdeme sem.“ Zabíjím čas nějakým vyprávěním, postupně se všichni uklidňujeme. Když mám dojem, že deset minut je za námi, ještě počítáme 3x do dvaceti. Po východu z mamádu všechno vypadá jako před tím, zase je venku ten krásný den. Kluci za mnou chodí nalepení, kamkoliv se vydám, nehnou se ode mě ani na metr. Slyším, jak nám zuřivě vrní telefony, zřejmě zprávy ze skupiny bezpečnosti Tal El. Ale nevšímám si toho, jestli se něco děje, určitě se to dozvím. Pokračujeme v hraní, až za hodinu dorazí Giyora. Kluci vypráví zážitek a taťka chválí, že jsme se šli schovat. Oni prý ne, protože kluk z bezpečnosti Tal El jim oznámil, že to sice je pravej alarm, ale ať nemají obavy. Giyora bez váhání sahá po telefonu, zamračeně s nechápavým kroucením hlavy čte zprávy a nekompromisně pouští televizi. Prý musíme být v obraze, letadlo Izraeli nikdo nesestřelil minimálně 20 let… Na všech programech běží zvláštní vysílání, kde informují o stavu na severu. Snažíme se pochopit, co se děje. Izrael sestřelil ve svém vzdušném prostoru íránský bezpilotní letoun, co odstartoval ze Sýrie. Načež bombardoval Sýrii, která odpověděla protiletadlovými raketami – a uspěla. Izraelské letadlo dole, piloti katapultovaní, jeden zraněný těžce, jeden lehce. Děti se hned chytají běžící televize – když může táta, my taky – a my jim rádi pustíme pohádku, abychom při jídle probrali, co se to děje. Po půl hodince televizi vypínáme a vracíme se do klidného módu hraní s dětmi, který až na bolavé břicho Daniela naštěstí zůstává nenarušený až do odchodu šabatu.
