Publikováno

První šabat s hosty

Poprvé jsme měli na páteční večeři hosty. Giyora zapomněl, že autem by maminka měla dojet před příchodem šabatu, a místo na čtvrtou jí pozval na půl šestou, čímž nabídnuté přespání, aby nemusela o šabatu řídit, poněkud ztratilo smysl. Na stejný čas pozval i své dva velké kluky, ale ti bydlí pár minut pěšky, takže to nevadilo. Byla jsem rozpačitá s představy, jak pozvaní našim mláďatům šabat nešabat ukazují videa z youtube a maří tak zásadní pozitivum, které na šabatech shledávám. Večer byl ale příjemné překvapení. Maminka až na to řízení, což byla vlastně naše chyba, prokázala, že 5 let v dětství strávených v pěstounské věřící rodině, v ní něco zanechalo. Šabat držet umí, dokonce při příchodu ani nezvonila na zvonek u dveří, jen klepala na okno. Telefon zůstal v tašce a ještě poznamenala, že je to vlastně parádní odpočinek. Z kluků nakonec přišel jen ten starší, devatenáctiletý. Kiduš a rituální oplachovaní rukou bral s pobaveným úsměvem a co se týče telefonu, kupodivu také projevil respekt: „jéé, to vlastně ani nemůžu bráchovi vyfotit a poslat mu to, co“ :).

Další, poněkud protivnou novinkou je, že se venku ochladilo. Když jsme uspávali děti, s provinilým pocitem jsem v ložnici zapla elektrický přímotop, protože mrznout přece nebudeme, že jo. Přidávám si řešení přitápění na seznam věcí, na které se chci zeptat rabínovy ženy při další schůzce.

Shodli jsme se s mužem, že „dodržování pravidel hry“ nám žádné nové obzory zatím nepřináší. Ale jak konstatoval Giyora, Neo v Matrixu po pozření chytré pilulky taky ze začátku viděl jen binární bordel místo smysluplných obrazů. Mno, třeba to ještě přijde.

Při poslední hodině Tóry jsme probírali na příběhu Mojžíše, jak je důležitá skromnost a pokora. Což si nejsem jistá, jestli jde dohromady s tvrzením, že Izraelité postavili pyramidy, jak náš sympatický rabín s jarmulkou připnutou švihácky na straně sebejistě prezentoval. Ale teda přiznávám, že mu ten jeho svět duší docela začínám závidět.

Jako přídavek k lekcím Tóry chodíme na přednášky pořádané pondělní večery u nás v Tal El. Minule jsme se bavili o štěstí a dobrém a zlém pudu. A také jsem se dozvěděla, že modlitba je akt na posílení duše, aby se mohla stát dominantní silou mého života a pánem těla. Jsem upřímně zvědavá, jestli moje duše může někdy posílit natolik, že mě ty moje malý dráčata nedokážou vytočit. Nebo aspoň ne tak rychle. Pro tohle mi to za pokus rozhodně stojí :D.

Publikováno

Když je výletním dnem úterý – Chulské jezero

Konečně jsme se rozhodli uskutečnit plán na výletničení uprostřed týdne, když tedy o šabatech kvůli konverzi nemůžeme. Od rána se obloha mračila a  spouštěl se jeden slejvák za druhým. Nevo měl zvýšenou teplotu, byl poněkud ufňukanej a po polednímu spánku se k tomu přidal ještě lehký zánět v očích. Ale ne, nenechám se odradit! Ani tchýní, co se hrozí, že v tomhle počasí chceme vážně ven, ani Giyorovým dotazem, jestli má opravdu odejít v poledne, jestli jako opravdu jedeme. Jo! Jedeme! Kdo ví, kdy zase bude šance.

Daniela jsme ve dvě vyzvedli ve školce místo řidiče jeho autobusu. Byl nadšený, i když nechápal, co tam děláme. Na moje sdělení, že jedeme na výlet, reagoval dotazem „co to je“. To chce říct, že za šest týdnů zapomněl, co jsou to výlety?! Naše čtyřleté snažení?! Když si běžně pamatuje věci dva roky zpátky. No tak snad se chtěl zeptat, kam to je.
Během necelé hodiny cesty se obloha protrhala, dokonce vylezlo sluníčko, ale pořád jsme si nemohli být jistí, že nezmokneme. I proto bylo jasným cílem jezero ha-Chula, kde se dají půjčit před deštěm částečně chráněné golfové vozíky. Na parkovišti jsme překvapivě nebyli úplně sami, i když později při okruhu parkem to tak vypadalo.

Hned po vstupu do rezervace bylo podle hluku jasné, že jsme se při naší asi desáté návštěvě během 7 let, co v Izraeli jsem, konečně trefili do doby, kdy je okolí jezera okupované tisícovkami na jih táhnoucích a i přezimujících ptáků. Jakmile se otevřel volný výhled, pochopili jsme, s kým máme tu čest. Na polích se to hemžilo dlouhonohými obrovskými jeřáby popelavými, kteří právě večeřeli a pěkně po izraelsku se hlasitě přeřvávali. V menších skupinkách i dlouhých formacích písmene „vé“, za doprovodu neutuchajícího křiku, přelétávali z místa na místo v rozhlehlé oblasti kolem jezera ha-Chula. Když jsme konečně těsně před západem slunce dojeli vozíkem k místu, kde nás od pole nedělil vodní kanál, vystoupila jsem a svižným krokem se vydala jejich směrem. Pár jedinců poměrně rychle zbystřilo vetřelce a s mohutným máváním křídel se začalo neochotně odpichovat od země. Uvědomila jsem si, že přesně tohle chci – a rozběhla se. A jich se začaly zvedat desítky, stovky, tisíce, wauuuu! Zastavila jsem se a s husí kůží po celém těle, širokánským úsměvem a slzou dojetí v oku ohromeně zírala na tu nádheru. Během chvilky bylo nebe zbarvené blížícím se soumrakem protkané řadou černých vlnících se řetězců utvořených těmito elegantními opeřenci, s rozpětím křídel kolem dvou metrů.
Má stárnoucí Xperia bohužel zvládla zachytit sotva zlomek té úžasné atmosféry, čili doufám, že se mi tento zážitek svou intenzitou navždy vryje do mysli.

Nadšení z života okolo jezera byli i kluci, i když víc než ptáci je zajímaly vydří rodinky, za kterými by skočili i do vody, kdybychom je včas nechytli. Kdo jste v Izraeli v listopadu, zapište si do diářů „výlet na Chulské jezero“. A pokud možno v úterý ;).

Publikováno

Další šabat v Tal El – už měsíc a půl

„Mně by asi nevadilo trávit 25 hodin doma bez televize, telefonu, laptoptu a tak. Čtení, kratší procházka a hraní s dětmi vlastně není tak špatnej program. Ale, kdy mám potom cestovat?!“

Tohle mi hlodá hlavou poslední týden. Kdybych připustila, že tenhle způsob odpočinku každý sedmý den mě vážně regeneruje jako nic jiného na světě, a že to vlastně tak chci zachovat, jak to mám jako udělat, abych nestrávila většinu života v blízkém okolí svého bydliště?! Je tohle opravdu způsob života praktikujících Židů? A kdybych někam odjela na víkend, což u nás z důvodu pracovního pátku Giyory nepřipadá v úvahu, budu si tam 25 hodin z toho víkendu číst v posteli v pokoji za čtyři tácy za noc? Podtrženo sečteno, jediné, co mi z toho vychází, je nebýt zaměstnaná, rozjet nějaký vlastní úspěšný business a cestovat si pak kdykoliv se mi zalíbí. Heh, že by tohle nakonec stálo za tajemstvím národa startupů?!

Asi je cítit, že na šabaty si už zvykáme. To ano, dokonce objevujeme určitá pozitiva. Pro děti je překvapivě mnohem snadněji akceptovatelné, že něco rozhodla nějaká neznámá autorita, než maminka nebo tatínek, kteří se navíc nařízením té autority řídí také. Nicméně žádné osvícení zatím nepřichází. Marně hledám význam nebo přínos modliteb a k tvrzení, že třeba stisknutí vypínače o šabatu bude pro mou duši mínus při posledním soudu, jsem stále stejně skeptická. Nestrávila jsem totiž pořád ani ten poslední soud a svět duší. Povídání s rabínovou ženou mě moc baví, je to neuvěřitelně příjemná a inspirující bytost. Na hodiny Tóry jsme natěšení oba a kromě trochy času to nic moc nestojí, takže to zatím nevzdáváme. Ale to výletničení musíme nějak vymyslet!

Publikováno

Pozitiva přicházející zimy

Místní zimu vůbec nemám ráda a každoročně si na ní na svém blogu stěžuju. Letos jsem se rozhodla udělat změnu a zkusit najít na blížící se zimě nějaká pozitiva. Šlo to těžko, ale pár jich přece jen je.

Dá se spát bez klimatizace.

Přes noc je venku dost chladný vzduch na to, aby v ložnici bylo příjemně. Pořád stačí letní peřina a tílko na spaní. Navíc se tahle skutečnost pozitivně odrazí i na účtu za elektřinu.

Můžem jít ven i přes poledne.

Po nebi se často honí mraky a sem tam i krátce zaprší. To se pak jde s papírovou lodičkou a v holínkách honem hledat kaluž, než je sluníčko všechny vysuší. Sluníčko je slabší, tak nemusím nahánět mrňata, ať si vezmou kšiltovky, a patlat je opalovákem, což nesnáší. Odpadá plánování dne, kdy vím, že jestli prcka nevytáhnu ven před půl desátou, půjde to pak zas až ve tři.

Dozrávají citrusy a pekany.

Náš pomeranč sice rodí jeden plod za rok a pekanů bylo asi 15, ale najít nikomu nepatřící pekan je stejně snadné jako v Čechách vlašský ořech. Ceny citrusů v supermarketech znatelně spadnou a několikrát do týdne si s dětmi můžeme užívat doma dělaný pomerančový fresh.

Červené víno lze skladovat při pokojové teplotě

Stejně tak některé ovoce a zelenina přežijí nějaký ten den mimo lednici. Třeba ty kila pomerančů připravených na fresh ;).

Západy slunce

Když se podzimní sluníčko blíží k hladině Středozemního moře, je ohnivě oranžové a obrovské. Barví oblohu zářivými barvami a po jeho západu zůstavají červánky. Navíc se to děje dost brzy, kdy jsme ještě venku s dětmi, takže si podzimních západů slunce užíváme hojně celá rodina.

Brzký odchod šabatu.

Tohle oceňuji až letos, po začátku gijuru (konverze k judaismu). Člověk se v osm vyhrabe v postele, pohraje si s dětmi, přijde na sváču do synagogy, děti v lepším případě usnou už po cestě domů, v horším doma po nějaké scéně. Krátce po probuzení je stačí vzít zas na chvíli ven a v půl šesté jim po koupání už můžu v klidu pustit telku, která byla předchozích 25 hodin vypnutá.

Publikováno

Štíři – nevítaní hosté

Štíři se objevují v obýváku (a doufám, že zůstane jen u toho obýváku!!) u nás doma v Tal El v průměru 2x ročně. Z naší rodiny si bolestivé bodnutí zažil manžel, a to v předchozím bydlišti, kde jsme ještě bydleli bez dětí. Bolelo to ukrutně, strávil nějakou chvilku v nemocnici na pozorování, ale v podstatě to nebylo nutné. Nabídli prášek na bolest, měřili tlak a za 4 hodiny šel domů. Tihle černí nejsou pro dospělého člověka smrtelně nebezpeční, je to jak bodnutí několika sršňů najednou. S dítětem je to horší a nejedna rodina v Tal El má s hospitalizací zkušenosti.

Neštítím se jich, ale ten jed ve mně samozřejmě budí respekt. Několik dní po jejich návštěvě jsme vždy opatrní, vyklepáváme oblečení, boty, prohlížíme postele. Pak obavy zas vyprchají, dokud další návštěva nepřipomene, že tu pořád jsou.

Nevítaný host u nás v obýváku
Publikováno

Cestujeme vlakem

Vlak. Sám o sobě pohodlný, rychlý a spolehlivý způsob dopravy v Izraeli. Hojně používaný širokou veřejností, bohužel – alespoň pro evropského cestujícího… Jako první nás může překvapit bezpečnostní prohlídka u vstupu na nádraží. Žádná hrůza, asi jako kontrola kabinového zavazadla v Praze na letišti, bývá to rychlé. Následně cena jízdenky. Ale musíme přihlédnout k faktu, že ceny tady kromě rajčat u středoevropana sympatie budit nebudou. Do příjezdu vlaku na nádraží se můžete kochat různorodostí obyvatelstva. Muslimky zahalené v černém od hlavy až k patě, muslimky v džínách jen s šátkem, vojáci a vojandy v plné zbroji, Thajci, bílí, černí, černo-bílí s klobouky a kudrlinkami, civilně odění židé, muži s jarmulkou, ženy s šátkem, kloboučkem, čapkou, čelenkou a spousta dalších lidí oblečených podle českých měřítek normálně, míň normálně, nevkusně i vyzývavě.

A je to tu, vlak se blíží do stanice. Lidé se připravují na startovní pozice, ostří lokty a cvičí výraz „teď mě nikdo nezajímá – ani těhotná nebo matka s kočárkem“. Vlak zastavuje ve stanici a před každými dveřmi je houf lidí, který se na ně tlačí stejně, jak kdyby v Čechách otvírali nový supermarket a dávali prvním sto zákazníkům pivo zdarma. Je úplně jedno, že jsou ještě zavřené. Ve chvíli, kdy se tlačítko na otvírání dveří konečně aktivuje a dveře se otevřou, ti nejúspěšnější vpadnou dovnitř tlačeni dál houfem za nimi. Pokud náhodou někdo vystupuje, ona tlačenice je obousměrná. Ve vlaku si specifické skupiny cestujících rády hoví s nohama na sedadlech, ignorujíc ceduli s obrázkem červených kecek a nápisem „Jsem vždy oběma nohama na zemi. I ve vlaku!“. Evidentně tato milá snaha izraelské železnice coby nápověda nestačí.

Že cestující budou mluvit do mobilních telefonů jsem předpokládala, ale že na speaker?! Za další lehce šokující zkušenost považuji přehrávání videí v telefonech nahlas. Když jsem s obočím pozvednutým údivem pozorovala paní, co se hlasitě hihňala nad videem zřejmě svého vnoučka, říkala jsem si, že sluchátka tu nejspíš neznají. A když si pak v další stanici vedle mě na sedadlo přisedla ortodoxní židovka, vytáhla modlitební knížku a začala se polohlasem modlit, došlo mi, že možná znají, ale nasadit si je mají ti, co slyšet nechtějí. Mno, tak jestli se jimi do příští cesty vybavím, možná i něco přečtu. Tentokrát jsem ebook zaklapla po osmém pokusu o přečtení toho stejného odstavce a zbytek cesty jen zírala z okénka na mořské pobřeží. Tak šťastnou cestu všem. A zkuste vyrazit mimo špičku… ;).

Publikováno

Pátý týden konverze: snažím se, ale stále nechápu

Nedělní lekce Tóry – opět super. Babička sice zapomněla, že nám má hlídat děti, ale na poslední chvíli zrušila naplánovanou schůzku a dorazila. Na příští týden už máme raději objednanou babysitter, protože na lekce se těšíme asi jako do kina.

Úterý – pozvali jsme si domů rabína, aby nám osvětlil pravidla košér kuchyně. Máme rozdělit všechno nádobí na masné a mléčné, dokonce i skleničky mají být rozdělené podle toho, jestli se pije k masu nebo mléku. Tvářila jsem se na to dost skepticky a dožadovala se racionálního vysvětlení.

Středa – jsem pozvaná k rabínově ženě. Kecáme skoro do půlnoci, přestože nás obě ve čtvrtek čeká náročný den. Bylo to opět moc fajn, nicméně jsem pochopila, že racionální vysvětlení nebude. Aspoň ne tak, jak si ho momentálně představuju. Nebojí se totiž zranění těla, ale zranění duše. Pokouším se představovat si svět duší, ale nejde mi to.

Čtvrtek – připravujeme se na šabat. Nestihli jsme koupit časovač na šabatovou plotýnku, ale stejně ji hodláme na zkoušku použít. Já to přece jako nežidovka vypnout můžu ;).

Pátek – šabat začíná už ve čtyři. Giyora přetrpí návštěvu synagogy, protože ho skolil ten virus, co minulý týden Daniela. Klepe se vysokou horečkou a jde v osm spát. Já se snažím chvilku číst, ale nakonec jdu spát brzy po něm.

Sobota – Daniela nezajímají hračky pro šabat a tahá mě pryč od Nevouše. Zřejmě se na něm podepisují předchozí dva dny strávené s bráchou od rána do večera. Nebyl ve školce kvůli čtvrteční hospitalizaci na testy a v pátek jsme ho také nechali doma, ať se trochu vzpamatuje. Nakonec jsme většinu doby do odchodu k synagoze strávili v kuchyni, kde děti seděly na lince. Vlastně taky dobrý. Kromě vypnuté televize, což jsem vítala od začátku, mě začíná bavit i schovaný počítač a ignorace telefonu. V deset jdem společně s rabínovou ženou a jejími dětmi do synagogy. Tam Daniel ztropí scénu, že si Nevo hraje s jeho kamarádem. Cesta zpátky s uječeným Danielem, co odmítá chodit po svých… Protože je unavený, je nemožné ho uklidnit, tak pokračuje i doma, až se dovzteká do spánku. Usne i Giyora a jako poslední Nevo, já si čtu a přemýšlím, jak co nejrychleji dozdobit Nevův narozeninový dort, až padne šabat… Pak ještě jedna scéna, tentokrát moje, když se Giyora před čtvrtou chystá do synagogy a mezi dveřmi prohodí k dětem, jestli chtějí jít s ním. Chtějí, jak jinak. Nechápu… Má tam být za deset minut, s dětmi to bude na půl hodiny a navíc ho nenechají minutu sedět. Přemýšlím, jestli je pokrytec ke mně, a nebude je hlídat, nebo ke spolumodlícím, páč ví, že modlit se tam nejde! Navíc mi kazí plán hodit Daniela ve třičtvrtě na pět do vany, aby ve čtvrt na šest, přesně při skončení šabatu, seděl u pohádky a já mohla začít dodělávat narozeninový dort. Mno, dopadlo to tak, že Giyora vzal děti na zahradu a před barák na hřiště. Žádná synagoga, Bůh mu to odpusť! (A mně to ječení taky…)

Publikováno

Danielova půldenní hospitalizace

Kluci spali nečekaně dlouho, až do třičtvrtě na sedm, takže jsme je rovnou oblékli a naložili do auta, aniž bychom museli vysvětlovat, proč nedostanou corn flakes s mlékem jako obvykle. Do Haify to podle navigace byla hodina, což znamenalo, že nedorazíme na domluvenou osmou. Prý to nevadí, jsme přece v Izraeli, máme malé děti a dalekou cestu v ranní špičce ;).
„Pita humus!“ dožadoval se Nevo už 20 minut po odjezdu. Svačina byla připravená, ale neměli jsme to srdce krmit ho před Danielem, který měl být na lačno, tak jsme tvrdili, že se dneska všichni postíme. „Pita cottage!“ zkoušel obměnu, protože samozřejmě neví, co to je se postit.
Dorazili jsme nějak ve čtvrt, ale slečna na recepci nás nemohla najít v počítači. Prý nejsme zapsaní, a tudíž ani objednaní (objednaní jsme dva měsíce, ehm), no klasika. Ale že teda jde zkusit, jestli to nějak půjde udělat. Usadila jsem Daniela vedle sebe v čekárně, vedle něj si sedl Nevo a hned to začalo. Daniel položil ruku na jeho židli, Nevo začal řvát „ne, ne, ne“ a do té ruky ho mlátit. Popadla jsem Neva dřív, než ji od Daniela schytal zpátky a posadila ho z druhé strany vedle sebe. Oheň včas uhašen, naproti sedící starý pár se upřímně bavil. Kluci slezli ze židlí a s pobíháním prozkoumávali rozlehlou čekárnu, která vypadala tak málo nemocničně, že Nevo ani nebyl ve stresu (u něj to je vážně nečekané). „Daniel Erez“ vykoukl do čekárny mladý doktor a Daniel se k němu rozběhl. Zařídit to teda nakonec nějak šlo – taky klasika. Doktor nastavil ruku na plácnutí a Danielovi se představil. Vypadalo to, že si celkem úspěšně získal důvěru obou kluků, kteří ho ochotně následovaly do místnosti s lůžky. Nám se líbil taky. Děti se nahrnuly do hracího koutku, dostaly od zdravotního bratra napít, a zatímco si hrály, doktor nás poinformoval o přesném průběhu testu. Pět odběrů krve v půlhodinových intervalech, celé na lačno. Daniel dostal na výběr ze dvou lůžek. Ověřil, že nad oběma běží v televizi stejná pohádka, a vybral si to u okna. Pokoušela jsem se mu vysvětlovat, že test bude trochu nepříjemný a že docela dlouho nebude moct jíst. Těsně před prvním odběrem jsme s Nevoušem odešli koupit kafe a já mu hned za rohem konečně mohla dát tu vymodlenou pitu. Překvapivě ani po pár minutách žádnej řev a bouchání věcí o podlahu, jak jsme s Giyorou o předpokládaném průběhu varovali doktora.

Vrátili jsme se s kafem, Daniel úplně v klidu, s kanylou v hřbetu ruky, zrovna vybíral z nabídnutých tlakoměrů barvu, která se mu víc zamlouvá, a nechával si změřit tlak. Nevo se zájmem přihlížel, ale když se zdravotní bratr zeptal i jeho, jestli chce změřit tlak, rozhodně odpověděl, že ne. Odteď to bude trvat minimálně dvě hodiny. Beru Nevouše ven a hledáme podle instrukcí sester dětské hřiště. Vrátili jsme se asi za hodinu, Daniel spal. Nevo se spokojeně usídlil u stolečku v hracím koutu vedle nás.

Čtvrt na jedenáct, zbývají dva odběry. Giyora se pustil do luštění křížovek v novinách (telefon vybitý z Danielova hraní…), což Neva děsně zajímalo. Noviny a pero se přesunuly do rukou Neva, který náruživě čmáral na každou stránku novin. V nestřeženém okamžiku pokreslil stejně náruživě i panenku, kterou si v koutku stihl oblíbit. Sakra. Zoufale jsme se to s Giyorou na střídačku pokoušeli něčím smýt, ale drželo to. Daniel se v průběhu dalšího odběru pomalu probral. Už měl hlad, který pohádky v televizi utišit nedokázaly. Kňoural a pobrekával, že chce jíst. Ukázala jsem mu na stopkách, co po půl hodinách volaly zdravotního bratra, ubíhající minuty do posledního testu.

Konec byl náročný, Daniel toho měl plný zuby, poslední odběr probrečel. Když se konečně mohl najíst, spadl mu tlak, tak jsme museli počkat ještě další dvě měření, než nás konečně propustili. To už byl hodně unavený a protivný i Nevo.
Ještě poslední věc, ta počmáraná panenka. Giyora vzal ji i Nevouše k sestrám, že se teda domluví, co jako s tím. „Na Nevo, běž jim ukázat, co jsi udělal.“ Nevo po našich předchozích reakcích už tušil, že ho pochvala zrovna nečeká. Váhavě nadzvedl panenku nahoru před sebe na oči sestrám.
„Jéééé, ty jsi jí nakreslil vlasy? No to je kráááásnýýýý!!“ smějou se setřičky.
Heheh, tak to jsem nečekala. Ony to byly taky vousy, oční linky, mateřská znaménka… No jo, přesně kvůli takovým lidem tu tak ráda žiju :-).

 

Publikováno

Oblíbený supermarket Merkaza v sousední druzské vesnici Yarka

Tady mě nakupování vážně baví: Prostorné uličky mezi regály, ovoce a zelenina při kvalitě a cenách jak na trhu, restaurace s italskou a místní kuchyní, zmrzlinovej koutek, tradiční místní arabská káva z termosky při nákupu oříšků a sušeného ovoce, pokladny osázené tak, že téměř nikdy nečekáte frontu. Prostě už léta můj oblíbený supermarket.

         

Publikováno

Šabat – první listopadový

Daniel v pátek přijel ze školky se zvýšenou teplotou, ale přesto trval na večerní procházce přes hřiště do synagogy. Tam jsem ho nakonec dovezla spícího v kočárku, zatímco Nevo cupital vedle něj. Po návratu domů jsme ho jen přehodili do postele a kiduš s námi absolvoval Nevo sám. Hlásil „Amen“, kdykoliv se Giyora nadechl, a byl moc rád, že se o sladké víno tentokrát nemusí dělit s Danielem. Moji chalu ohodnotil slovy „to není dobrý“ a znechuceným úšklebkem, lehce s námi povečeřel a pak si šel organizovat nádobí do dětské kuchyně. Giyora byl z dvoudenního výletu s třídou tradičně zdevastovaný, a tak na spirituální diskuzi nebyla moc síla. Probírali zákony judaismu, co se střípkovitě dozvídáme z různých zdrojů a co naše hlavy momentálně moc nepobírají. Že se nesmíme na veřejnosti dotýkat (aha, takže už ne pusu před synagogou :D), do jakých extrémů až je dovedeno oddělování mléka a masa v židovské kuchyni – mám vědět, kam krájím cibuli, abych použila buď masné nebo mléčné prkénko, že se mléčné a masné nádobí nesmí dávat do stejné myčky, že oddělená by měla být dokonce i mikrovlnka, trouba, toaster! Hmm… A co pak kartáček na zuby? Když nám vypadne ze zubu kus masa, stane se umyvadlo na vždy masným a už tam nesmí upadnout kus sýru?! No nazdar.

Sobota proběhla v klidu, i když jsme byli s Danielem vzhůru už od čtyř, protože mu nebylo dobře. Dospal to později v obýváku na křesle a než Giyora v osm odcházel do synagogy, byl bez teploty a poměrně svěží. Po vzoru rabínovy ženy jsem v průběhu týdne vyseparovala do krabice hračky, se kterými si s klukama budeme hrát jen v sobotu – několik puzzle, knížky, co před spaním moc nečteme, protože vyžadují interaktivitu, plus nějaké deskové hry, jako třeba co v kterou hodinu dělá Krtek a kdo je máma a táta zvířecích mláďátek. Zafungovalo to perfektně, ani jsme zdaleka nestihli projít všechno a Giyora byl zpátky.

Měli jsme tentokrát k uzobávání spoustu studených dobrot, co jsme s Nevem stihli za páteční dopoledne připravit – salát z mixu mladých listů se sušenými rajčaty a opraženými semínky dýně a slunečnice s horčično-medovou zálivkou, salát z pečeného lilku a tahini, pečený květák, salát z pečené batáty, salát z kousků pečeného lilku s vejcem na tvrdo, vařenou bramborou a sušenými rajčaty a salát Waldorf – z řapíkatého celeru, zelených jablek, kompotového ananasu a vlašských ořechů. Na příští týden už je objednaná šabatová plotýnka, která se zapíná „sama“ – s pomocí časovače – v určité hodiny a může nám ohřát jídlo( takhle se to dělá, ehm…), ale tento šabat byl ještě o studené kuchyni.

Jestli je pro mě něco pozitivního na přicházející zimě a časně zapadajícím sluníčku, je to brzký odchod šabatu. O našem prvním listopadovém šabatu to bylo v půl šesté – krásný čas na to jít děti koupat a následně jim v telce pustit oblíbenou pohádku ;).