První hodina Tóry

Je to tu, začali jsme studium. Původní sdělení znělo, že budeme na hodiny Tóry dojíždět pondělí a středy večer do Nahariye. Žiju tu už dost dlouho na to, aby mě nepřekvapilo, že dva dny na to to byla neděle a čtvrtek v Kiryat Motzkin. A abychom se pak na první lekci dozvěděli, že to je jen neděle :D.

Připojili jsme se k probíhajícímu kurzu a jak jsme pochopili, prošvihli jsme kapitolu o stvoření světa, což nás upřímně mrzí. Totiž jestli jste někdy zkoušeli číst Tóru (Starý zákon), smekám, jestli vám to stejně jako mně nepřipadalo jako příšerná nuda, mix souvětí sotva se spojujících v nějaký příběh a změť jmen a čísel, nad kterou jde jen velmi těžko udržet pozornost. A to i přes popisované vraždy, podrazy a další nelidské akce, nad kterými se člověk znechuceně podivuje. Ale…

Jestli tenhle mladý sympatický rabín i někde pracuje, je to určitě velmi úspěšný marketingový specialista. V jeho podání to je neskutečně zábavné, poutavé, plné souvislostí a poučné! Umí to prodat a my mu to baštíme i s navijákem. A jen doufáme, že dál povede lekce on, protože se obáváme, že původně avizovaná paní Revital by nemohla být tak vtipná. Navíc se ukázalo, že se dobře zná s rabínem naší osady, u kterého jsme v pátek večeřeli. Nevím, jestli to je průser nebo spíš k dobru, každopádně máme poslat srdečné pozdravy a těší se, že s námi příště bude mít šanci víc pokecat. Dneska jsme totiž po dvou a půlhodinové lekci mazali rychle domů, jelikož jsme si babičku na rychlo ke klukům objednali původně na hodinu.

Když jsme s ní při návratu domů sdíleli své nadšení, smála se a prý „No vy se v tom snad ještě najdete“ :-). Mno tak třeba jo, ne. Ví Bůh :P.

O šabat dál – večeře u rabína

Další šabat za námi. Notebook i telefon zůstaly 25 hodin netknuté, i když mám pořád abstinenční příznaky. Háčkování nahradilo čtení, což mi určitě nemůže uškodit.

Páteční večeře u rabína je za námi a vůbec to nebyla exotická zkušenost. Stejně tak obavy z naklizeného domu a způsobně se chovajících dětí nebyly na místě. A navíc se zouvají, tudíž jsem se tam cítila vysloveně jako doma. Kromě Shuvy a jejich 4 dětí tam byla ještě její švagrová s desetiměsíční holčičkou. Přišla jsem s klukama před půl sedmou, blízko předpokládanému návratu drahých poloviček ze synagogy, a děti se nadšeně vrhly na cizí hračky. Bez chlapů jsme nakonec zůstaly skoro hodinu a povídaly si, co to mezi pobíháním mezi dětmi šlo. Daniel potřeboval 2x na toaletu, tak jsem si nemohla nevšimnout předtrhaného toaletního papíru. Vida, tak tohle není kec, trhání toaleťáku se fakt považuje za práci. Večeře nebyla nijak extra slavnostní, ale moc dobrá: běžný zeleninový salát, masové kuličky v rajčatové omáčce, kuřecí kousky v gyros stylu, zapečené brambory a plněné papriky. Možná to pro české čtenáře zní nadstandardně, ale tady to není nic, z čeho bychom mohli mít dojem, že si z naší návštěvy dělali hlavu. Po příchodu chlapů ze synagogy se zpívalo. To naše kluky absolutně nezaujalo a věnovali se dál své zábavě – Daniel probíral zásobu traktorů svého vrstevníka, zatímco ten tančil s tatínkem a svými dvěma sestřičkami něco na způsob „kolo, kolo mlýnský“, a Nevo chodil po schodech nahoru a dolu. Já bych se zapojila ráda aspoň čtením toho, co se zpívalo, ve svojí do češtiny přeložené modlitební knížce, ale protože Nevouš už byl „pádově“ unavenej, seděla jsem na schodech ve snaze zabránit tragédii. Když jsme se sešli u stolu, kluci se začali prát o kočárek jedné z holčiček. Odchod domů se povedlo oddálit dotlačením kočárku druhé z holčiček, a tak se kluci mohli honit navzájem. Po kiduši jsme je přesvědčili na cucnutí sladkého nealko vína, to si dají říct vždycky. Pak si nechali obřadně umýt ruce a Daniel ochutnal kus ukrojené chaly. Po pronesení požehnání chlebu, samozřejmě. Pak už byla tak nějak volná zábava, jedl, kdo zrovna mohl. Většinou jeden z páru běhal okolo dětí a druhý do sebe rychle něco házel. Připomínalo mi to atmosférou večeři u švagra, který je ale úplně nevěřící. Holt Izraelci, no :-). Najedli jsme se během 15 minut, pak už přetažené kluky nebylo možné jakkoliv korigovat, museli jsme jít. Rychlé rozloučení, čokoládový dezert do pusy mezi dveřmi (samozřejmě nemléčný, ale luxusní) a hurá domů.

S Shuvou jsme si slíbily sraz v týdnu, když budou děti spát, abychom měly šanci víc probrat. Tak to musím mezi hodiny Tóry a snad brzy i hebrejštiny po večerech zařadit do programu :-).

Polední klid před šabatem

Venku paří sluníčko a trochu pofukuje větřík, prcek chrupká v kočárku a já mám polední klid u kafe. Po obloze se prohání stíhačky. Nic neobvyklého, jen doufám, že mi to nevzbudí Nevouše, což se občas stává. Jsem sama, Giyora odjel včera s třídou na výlet a vrátí se krátce před začátkem šabatu, zničený z dlouhé chůze a fyzické dřiny.

Dneska nás čeká věřím zajímavá zkušenost. Na večeři jsme pozvaní k rabínovi, tak konečně uvidíme, jak vypadá šabat v rodině praktikujících židů. Jsou mladí, proto mají zatím „jen“ čtyři děti – kluka ve věku Daniela, pak dvojčátka – holčičky – o něco starší než Nevo a asi půlročního benjamínka. A já tu fňukám, jak je to náročný se dvěma…

Jako dárek jsme jim koupili přikrývku na chalu, podle rady Giyorova praktikujícího kolegy. Tak jsem dneska zjistila, že to je vyšívaná utěrka, koupená ve speciálním obchodě, naštěstí nijak drahá. Nám jsem ji nepořídila, to až jestli nám večer vysvětlí, že je to nutné a proč ;). Do té doby budem naší chalu, kterou ještě musím upéct, dál přikrývat utěrkou obyčejnou. Také jsem se dozvěděla, že existuje košer svíčka – z továrny, kde se nedělá v sobotu. Hm, obávám se, že Ikea tuhle podmínku nesplňuje…

Od úterka jsme oficiálně zapsaní na kurz gijuru (konverze k judaismu). Po dobu následujících 10 měsíců nás čeká každou neděli a čtvrtek hodina studia. Docházet bychom měli oba, ale Giyora může studovat i sám. Plánujeme to tak jednou já sama, jednou s Giyorou. Poohlížíme se po nové babysitter pro naše draky. Holčina, která dřív sem tam chodívala kluky hlídat, je teď na vojně, jak se tak mladým babysitterkám často stává ;).

Nu tož šabat šalom!

Šabat číslo tři

Je sobota, osm večer, hodina a čtvrt po odchodu našeho třetího šabatu. Ležím v posteli vedle Neva a trpělivě čekám, až se uvrtí k spánku. Daniel to už zalomil, dneska nespal. Nevo, který se kolem druhé nechal na hodinu uspat v kočárku, se jako obvykle převaluje ze strany na stranu, urovnává polštáře, přikrývá se peřinou, odkrývá, opět mění pozici. Standardní zhruba půl hodinová procedura, než se konečně uvelebí na zádech a začne si hrát s ručičkami na znamení, že se spánek blíží. A já přemýšlím, jaký byl ten náš už třetí šabat.

Pátek vyšel vlastně hezky. Giyora se v jednu vrátil z dvoudenního výletu, jako obvykle se spánkovým deficitem a úplně zničenej. Od středečního večera byla připravená sekaná, která se jako jedna z mála věcí z českého jídelníčku u nás s mírnou úpravou chytla – z hovězího a s koprem místo majoránky, a upečené kuře, takže nic moc vařit nebylo třeba. Upekla jsem chalu a dodělala bramborový salát, zatímco děti šplhaly po napůl spícím Giyorovi. Ve čtvrt na šest vyrazil Giyora do synagogy, já navlékla sukni v délce pod kolena a top s dlouhým rukávem a vzala děti přes ulici na hřiště. Pořád nevím, jestli ten dress code bude vůbec nutnej a jak moc přísní na to budou, ale tak zkouším to. Slyšela jsem i o povinnosti plných bot a dokonce silonkách, ale na druhou stranu vídám spoustu očividných židovek s nalakovanými prstíky na nohách pěkně vystavených v sandálkách, takže kdo se v tom má vyznat. Prckové si hezky hráli, já pokecala se sousedkou, pak jsme se doma stavili pro kočár a šli Giyorovi naproti do synagogy. Totiž já jsem šla, kluci většinu cesty přetěžovali společnou váhou nosnost golfek. Děti usnuly celkem rychle po kiduši a my se k nim připojili krátce po večeři.

Sobota byla horší. Nejsem zvyklá s oběma dětmi trávit čas bez manžela, tak jsou pro mě ty jeho dopolední skoro tři hodiny v synagoze pořád dost náročné. Daniel začal s jekotem tři minuty po probuzení, když si chtěl dát na kartáček zubní pastu PRVNÍ. Mně v noci nějak ztuhly svaly na krku a dost často mě budily kopance od Neva, tak jsem nebyla nejlíp naladěná a přidala jsem se s jekotem svým. Byla z toho scéna, rozflákanej traktor a pár mých vzteklých zákazů všeho možnýho od televize, návštěv kamarádů, chození ven vůbec a tak podobně. Prostě prima ráno, až jsem Giyorovi záviděla odchod do synagogy. V devět jsme přes můj původní zákaz vyrazili s odrážedly ven. S varováním, že jestli něco, půjdeme hned zpátky. Za necelou hodinu jsem táhla v rukou dvě odrážedla a řvoucího Nevouše a Daniel, taky řvoucí, šel naštěstí sám. Po té, co Daniel ječel na celý Tal El „já PRVNÍ“ a bušil do Nevouše, protože ho předjel. Mno, aspoň já tentokrát neječela a další hodina byla za námi.

Když se Giyora vrátil a já mu vyprávěla uplynulé dvě a půl hodiny, kroutil hlavou:

„Nejde to, co“.

„Ne, nejde“.

„Hm. Uvidíme, co nám v úterý řekne rabín“.

Zbytek soboty jsme strávili na zahradě a doma. Společnými silami se nám dařilo kluky zabavit a bavit mnohem líp. Nevo se kolem druhé ochotně nechal uspat v kočárku a my tak měli hodinu a půl čas věnovat se výhradně Danielovi, což mu zřejmě dodalo dost pozitivní energie na zbytek dne, kdy už byl na Nevouše vlastně moc hodnej. Oba se pak se zájmem účastnili rituálního rozloučení se šabatem, se simulovaným „hap čí“ přičichávali k bylinkám, co jsou jeho součástí a upíjeli na střídačku z poháru nealkoholické víno. Daniel byl po tátovi PRVNÍ, tak bylo vše v pořádku :-).

Ze série „Pro( )Boha!“: Zkouška šabatu aneb jak jsme si neodpočinuli – 3. díl

Sobota ráno, Daniel automaticky pouští pohádku v televizi. Hmm… Giyora dává další hodinu a půl v synagoze, kam jsme mu s dětmi přišli naproti, abychom si zkrátili dlouhou chvíli. Doma vypráví, jak se tam chlapci v jednu chvíli začali otáčet při motlibě po směru hodinových ručiček a než to zjistil, už na sebe vykuleně zírali s chlapíkem před ním. Upřímně se mu směju. Znavenej modlením, ve kterém zatím nevidí žádný smysl, se složí se sendvičem na gauč pod zapnutou klimatizaci. A fňuká, že do té synagogy už nejde. Hm, že bychom to zabalili ještě před tím, než jsme oficiálně začali? Kolem poledne jsou kluci unavení, ale jak doma vůbec nejsou zvyklí v poledne spát (doteď jsme doma nebývali), nemáme šanci je přesvědčit, aby si šli lehnout. Konflikty se vyhrocují a končí Danielovým vzteklým ječením a mlácením Neva do hlavy. Tím narazí na hranice našeho pochopení a putuje za mobilní branku do svého pokoje. Jako obvykle se chystá mlátit vším, co mu přijde pod ruku. Obvykle máme snahu mu v tom zabraňovat, ale teď ho necháváme. Víme, že to funguje nejlíp, zvlášť, když rozbije něco, co má rád, ale většinou to nevydržíme. Dneska jo. Půl hodina vzteklého ječení, třískání hračkami, rozhazování věcí včetně obsahu šuplíků. No, Bůh pomáhej. Shodujeme se s manželem, že jestli vážně jo, tak to za to stojí. Když je s ním zase řeč, požadujeme, vlastně úplně nesprávně, když je ten šabat, aby dal pokojík zas do pořádku. Jde na truc spát. Následně vytuhne Giyora a půl hodinu na to i Nevo, když ho přestane bavit zdobit spícího tatínka samolepkami. Já si poledního klidu užívám, ehm, u počítače.

 Kolem třetí se všichni probouzí. Daniel, už s lepší náladou, dává pokoj do kupy. Bavíme se probíráním aktivit, které se zřejmě nesmí a proč asi. Giyora vydává legrační zvuk pokaždé, když udělá něco, co by neměl. Čudlík na ohřev vody – „doink“, mytí nádobí – „doink“, ohřev jídla v mikrovlnce – „doink“. Plus vyvstávají další otázky – můžu krájet chleba, míchat kafe, rýpat se párátkem mezi zuby? Vážně to musíme dodržovat? Vážně to někdo řeší?

Bereme děti aspoň na zahradu, kde bezděčně porušují další zákazy – oškubávají nezralé miniplody z čínské mandarinky, zalévají zeleň (a taky trampolínu a kočky) a rýpají se v hlíně.

V šest, hodinu před koncem šabatu, Giyora opět odchází do synagogy. Koupu děti (chyba) a snad se i modlím, ať ten den už skončí.

Konečně padla, můžu si zapnout pračku, myčku, a vůbec, co chci, bez pocitu, že překračuji zákon. Giyora se vrací ze synagogy s tím, že to ještě není všechno. Musíme rituálem oddělit šabat od příchozího všedního dne. Dostal k tomu od chlapců v synagoze speciální, velmi kýčovitou svíčku s třemi knoty. Dělám zas bubáka s šátkem přes vlasy. Giyora přečte, co je potřeba, a tlesknutím zhasíná svíčku, co se prý nesmí sfouknout. To se dětem moc líbí. Tak jo, šabat je pryč, aspoň na týden. A já se přihlouple usmívám pokaždé, když se mi prst blíží k nějakému vypínači. Asi jsem právě pochopila tu dětinskou radost našich kluků z hry „rozsvítit, zhasnout, rozsvítit, zhasnout…“ :-).

Ze série „Pro( )Boha!“: Zkouška šabatu aneb jak jsme si neodpočinuli – 2. díl

Giyora odchází do synagogy, osiřím s dětmi. Jenom pro ujasnění, manžel sice Žid je, ale nepraktikující, takže celou konverzi musí dát se mnou. A pro něj to bude v mnohém náročnější, protože já jsem jako žena a navíc matka od spousty povinností osvobozena. Zatímco si v pokojíku hrajeme, vyvstávají mi otázky. Přemýšlím, co vlastně můžeme. Je stavění věže práce? Co hrací hračky, vláčky, autíčka na baterky? Jestli se nesmí používat ani foťák… Je naše odpovědnost dětem v nedovoleným činnostem zabraňovat? Dočetla jsem se, že jim mám schovat pastelky a nůžky. Ne že by je nějak moc používaly, ale tak nejspíš odpovědnost máme… A je možné tohle všechno nevnímat jako omezení? A jestli ne, budou ta omezení něčím kompenzována? Přesunujeme se do ložnice, kde spí obě děti s námi. Co rabín na tohle? Giyora se vrací po hodině a půl, když dětem předčítám u přenosného nouzového světla pohádku. Kupodivu snadno respektují naše nezvyklé požadavky. Zřejmě to berou jako hru, která je zatím docela baví. Giyora převezme čtení, já dám dětem dobrou noc a odcházím do obýváku. Co teď. Smála jsem se Giyorovi, že 25 hodin bez televize nedá a nakonec jsem to já, kdo rezignovaně otvírá svůj notebook už dvě hoďky po začátku šabatu… Podivuji se nad nařízeními kamarádce na Facebooku, která je zrovna v procesu konverze. Odpověď samozřejmě nečekám, drží přece šabat. Ale kupodivu odpovídá. „Jak to, že jsi na FB?!“ „Jsem na FB, protože nejsem Židovka. Šabat je za odměnu. Teď porušovat musím, po konverzi nesmím“. No tak to jsem z toho jelen. Ale porušuji tedy další zákaz – háčkuji. Giyora se vrací do obýváku od uspaných dětí. Pronáší podle modlitební knížky požehnání nad vínem a chalou, co jsem upekla (a jak jsme dodatečně zjistili, měly být dvě). Oběma nám to připadá dost komické. Vděčně si lokám vína, ohříváme jídlo (se nesmí) a večeříme. Televize zůstává vypnutá, vedeme dlouhou debatu na spirituální téma (doporučené). Tak jo, za tohle máš Bože dost plusových bodů, k tomu jsem manžela nepřesvědčila snad 4 roky.

Ze série „Pro( )Boha!“: Zkouška šabatu aneb jak jsme si neodpočinuli – 1. díl

Rozhoupávali jsme se dlouho a dneska to přišlo. Chystáme se držet první šabat. Námi tolik obávaný základní stavební kámen praktiky judaismu. 25 hodin Bohem nařízeného odpočinku, od pátečního západu slunce, do zhruba hodinu po tom sobotním. Jak že to vlastně Bůh s tím odpočinkem myslel je podrobně, vyloženo „povolanými“ do 39 zakázaných činností, ze kterých se dá vyvodit asi milion dalších. Ve výsledku člověk nemůže ani vyždímat hadr, vymačkat citrón do čaje nebo si utrhnout toaleťák. No a pak tu jsou aktivity „nakázané“ – modlitby, požehnání, návštěva synagogy. Dost zjevně nás místo prima relaxu čeká přežít den doma a v blízkém okolí (i vzdálenost procházky je definována!) s nudícími se dětmi, které nemohou vytáhnout ani odrážedla, abychom za nimi nemuseli běhat. Příjemně se mi zatím jeví jen poměrně časté přípitky vínem – pokud se to tedy týká i žen. 

 Začínáme, takže je to spíš mapování všeho, co musíme změnit, připravit, pořídit. Víme, že nesmíme řídit, dokonce ani nastartovat auto. Takže už žádné výlety, které byly naším sobotním odpočinkem poslední rok a půl. Místo tradiční páteční večeře u švagra se Giyora bude modlit v synagoze a já se budu snažit zabavit děti – bez televize a elektroniky vůbec, bez rozsvícení a zhasínání světel, bez všeho, co dělá rámus. Švagr je mimochodem jako správnej kibucník touto naší aktivitou poněkud rozhořčen (obecně ve většině kibuců je vztah k náboženství velmi negativní). 
 

Pátek: nákup, úklid, čas s dětmi. Navařeno bylo ještě ze středy, kdy se u nás slavil Sukot, jen peču chalu (tradiční šabatový chléb). Pořád jsou prázdniny, tak má Giyora volný den, jinak by do půl druhé učil. Děti večeří už před pátou, aby se do šesti stihly vykoupané dokoukat na pohádku. Šabat začíná v 17:58, svíčky se mají rozsvěcet v 17:45 (info Giyora dostává z whatsapp skupiny věřících v naší vesnici, ale jde to i vygooglit). Na poslední chvíli připravujeme, co nám zrovna vyvstane na mysli:

  1. rozsvítíme v domě světla, co zůstanou svítit – s elektřinou se hrát nesmí, je to zakázaná změna stavu

  2. točím vroucí vodu do termosky – vařit voda se nesmí

  3. zhasínám světlo v lednici – tenhle patent jsem objevila na Yom KiPur a přijde mi vtipnej

  4. zapneme vybrané klimatizace, které poběží celý šabat

  5. stáhneme elektrické žaluzie

  6. odložíme stranou telefony a zavřeme notebooky

     Je to tu, rituál hadlakat nerot, neboli rozsvícení šabatových svící. Že existuje přímo šabatová svíce si manžel vzpomněl pozdě, takže čajovky z Ikea musely stačit. „Asi bys měla mít pokrývku hlavy, tuší Giyora. Vylezu z ložnice s šátkem přehozeným přes vlasy. Nevo se na mě laškovně culí a dělá „bu, bu, bu“. Daniel se směje. Po zapálení svíček mám pronést modlitbu, dlouhou. Nepřečtu to, chytám se jen u první věty, pak už jen opakuju foneticky, co Giyora předříkává. Nerozumím slovu, lámu si jazyk. Daniel nás rozesmál dotazem, jestli ty svíčky může sfouknout. Modlitbu jsme uťali, tohle by bylo na hodinu a Giyora potřebuje odejít během následujících pár minut. Bude to chtít trochu cvik ;).
 

Říjnové aktuality

Než doupravím ke zveřejnění popis letošní stavby suky před Svátkem stánků, je tu pár aktualit.

Nevo absolvoval svou první návštěvu holiče. Tušila jsem, že to bude drama, ale už to jinak nešlo. Minulý týden jsem ho ve vaně ostříhala a protože jsme nevzládli víc než ofinu a trochu nad ušima, vypadal jak zpěvák z osmdesátých let. Teď to má jak tenisák a z mého téměř dvouletého mimina je definitivně kluk.

Od Yom Kipur rozjíždíme proces mé konverze k judaismu. Mluvili jsme s rabínem u nás ve vesnici, který je ochotný nám pomoci, nicméně začít stejně musíme u vrchního rabinátu v Haifě. Rabín Šor už nám asi před pěti lety založil spis, ale doteď to z různých důvodů stagnovalo. Jsem zvědavá, jestli během následujícího roku pochopím, jak se dá 25 hodin postit – nejíst a nepít (!) – s dvěma malými dětmi, když manžel je navíc většinu dne v synagoze. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že to zkusím, ale zlomila jsem se už po dvou hodinách úporného vysvětlování, jak věci řešit jinak než strkáním a bušením do druhého, házením hraček na zem a jekotem. Článek o tom, jak probíhal náš první pokus o držení šabatu bude následovat (jestli ho sepíšu dřív, než tu hrůzu zapomenu).

Přišel první déšť. Na tuto skutečnost mě upozornily mokré kočičí stopy vedoucí z prádelny… k totálně mokré kočce! Než se mi jí povedlo odchytit do osušky, úspěšně mi poťapala celý obývák. Před druhou kočkou, prosebně vzhlížející přes francouzské okno dovnitř, jsem nekompromisně zatáhla žaluzie a poslala jí, ať jde domů prádelnou, která už byla zevnitř zavřená a vybavená ručníky na zemi. Odtamtud jí po dvaceti minutách můžu vpustit suchou. Další nepříjemnou známkou deště je mokrý flek v rohu obýváku na stropě. A to i přes Giyorovu několikahodinovou práci na střeše ve snaze právě tomuto zamezit. Od srpna s napětím čekal, jestli to teda už letos bude dobrý. Ono je to dokonce horší, jak sám konstatoval… Začíná to pro mě protivnější roční období a mám zas o něco menší chuť si zvát návštěvy. V Izraeli se totiž nepřezouvá… U nás doma ano, ale žádat o to hosty mi většinou připadá trapné.

Čas strávený s Nevem je moc fajn. Jak zajistit pohodu Danielovi, abychom si ji pak mohli užívat i společně, je pro nás stále výzva a nezřídka z toho máme nervy na pochodu. Jinak po večerech dál píšu, háčkuju, uklízím, přerovnávám, organizuju, surfuju po netu a chatuju s kamarády. Podle toho, na co je zrovna chuť a síla.

A jak to jde dál

Školní rok začal. U nás tedy pro Daniela a Giyoru. Nevo působil trochu zmateně, že nejde do školky, a při asi dvou příležitostech, kdy se nám nějak vyhrotila komunikace, se jí důrazně dožadoval. 5. září byl poslední den, kdy jsem byla zaměstnaná. Vrátila jsem firmě laptop, zaměstnaneckou a obědovou kartičku. Ani poslední firmou dotovaný oběd s milými kolegyněmi nenavodil dojem, že mi v životě teď něco bude scházet.

Následující dva dny byly ve znamení běhání po úřadech a lehkých příprav na návštěvu z Čech. Kamarádku s prckem ve věku Neva jsem si ve čtvrtek 7. září vyzvedla na letišti a užili jsme si s klukama parádních jedenáct dní. Výlety byly převážně přizpůsobeny potřebám ratolestí, ale nějaké z těch zásadních turistických atrakcí se nakonec také povedlo navštívit. A tak si chlapci smočili kotníky v Mrtvém moři a Nevo prvně zavítal i do svatého města. Jak jsme žroutovi pěkně protáhli kolečka, spotřeba se usadila na „pěkných“ 9 litrů na 100.

Daniel oslavil své už čtvrté narozeniny. Zatím jen doma, ve školce se bude slavit až po sérii svátků, co teď začaly židovským Novým rokem 5778. Na dortu má o svíčku víc, protože tady se dává vždy jedna ještě na příští rok.

A teď k tomu méně pozitivnímu, co září zatím přineslo.

S návštěvou kromě oblíbených karlovarských oplatek dorazily tři bochníky úžasného českého chleba, které mi daly na srozuměnou, že mé pokusy s kváskem jsou zatím stále dost marné. Osiřelá orchidea přišla o svůj poslední list. Něco se tam pořád trochu zelená, tak jí ještě dávám šanci. Porouchala se sušička a trouba, splachování na jedné z toalet, a jeden ze dvou rostlých stromů na naší zahradě si oblíbili sršni. Hnízdo tam nemají, což ale znamená, že proti nim nemáme jak bojovat. Nastražené pasti selhávají a vystopovat, odkud to tam lítá, se nám ještě nepovedlo.

Jsem už skoro dva měsíce doma a stále nemám pocit nějakého stereotypu a ani nepřemýšlím o tom, kde a co bych v budoucnu chtěla dělat. Registrovala jsem se na pár platforem, které by mi možná časem mohly distribuovat nějakou práci z domova. Dál se snažím zvelebovat bydlení, i když je to stále spíš o úklidu nepořádku a přerovnávání věcí. Nevadí mi to, i to si užívám, že na to mám najednou čas. Tak uvidíme, jak dlouho.

 

 

 

 

 

 

Pár aktualit z posledního týdne prázdnin

Trochu jsme protáhli naše staronové auto na výlet za Tel Aviv (asi 150 km), kde jsme chtěli koupit klukům krásnou červenou klouzačku k domečku na zahradě, co jim Giyora postavil. To nevyšlo, ale aspoň byla poblíž pěkná pláž Rishon Letzion, tak jsme si užili pěkné pozdní odpoledne a západ slunce u moře. Studená sprcha na závěr se klukům líbila znatelně míň než domácí koupele, ale jinak to nešlo – že usnou po cestě bylo jasné a koupat je pak v deset po dojezdu domů, to by nešli spát před jednou. Nebo teda rozhodně aspoň Nevo ne.

Klouzačku máme nakonec modrou, protože červenou v Číně budou dělat prý zas třeba za rok. Na radosti kluků to nezměnilo nic a to je hlavní.

Spotřeba žrouta po výletu klesla na trošku míň tragických 12 na 100. Navíc se nám na parkovišti začaly objevovat olejové skvrny. Kontrola potvrdila údajně dost zásadní defekt, jehož oprava má stát 5000 shekelů. Tohle by mělo jít z účtu prodávajícího, ale je to pruda i tak. Už jen proto, že nám auto bude stát aspoň dva dny v servisu a dokud si ho tam nevezmou, máme obavy s ním jezdit. I když ten únik oleje zase tak drasticky nevypadá. Mno…

Dostala jsem svůj první dopis od izraelské policie, s pěknou fotkou nedávno vráceného služebního auta. Překročení rychlosti na konci dubna, 1500 shekelů. Vyloženě se to teď hodí, že.

Doma mi po roce odešla jedna ze dvou orchidejí. A ta druhá, co tu je pěkných pár let, se postupně asi taky poroučí.

Nějak se porouchaly dveře myčky nádobí, zřejmě tam ruplo pérko, co je drží. Než jsem si na to zvykla (což bylo rychlejší než oprava), spadly mi párkrát na obě holeně, které jsou teď plný modřin.

Daniel byl 1. září prvně ve školce, na 2 hodiny. Vezli jsme ho s Nevem tam i zpátky. Tam to bylo plánovaně, zpátky proto, že jsme mu zapomněli přivézt autosedačku do mikrobusu. Aspoň že žrout i přes ty defekty pořád jezdí.

Tak vzhůru do nového školního roku :-).