Něco končí a něco začíná

Po roce marného snažení skloubit práci na plný úvazek, dlouhé dojíždění, manželovy příležitostné školní výlety a kurzy a dvě malé často marodící děti, je jasné, že takhle to dál nejde. Mé i zaměstnavatelovo trápení je tedy oficiálně u konce a od 6. srpna jsem s manželem na prázdninách. Ty jeho končí k poslednímu v měsíci a moje se ke stejnému datu promění v mateřskou dovolenou (samozřejmě neplacenou), protože mé skoro dvouleté mládě z důvodu nasazení úsporného režimu nenastoupí do jeslí. A ze stejného důvodu starší nebude chodit do družiny, tak je od dvou odpoledne budu mít doma oba. Maluju si, jak se mi to bude líbit, jak si kluky užiju a kdyby to přece jen bylo moc náročné, tak manžel je přece už ve čtyři doma.

 

Mimo jiné to znamená, že můj současný blog by zasloužil nový titul, asi něco jako „Deník Česko-izraelské matky“, protože v rámci udržení alespoň základní intelektuální aktivity sem hodlám přispívat minimálně jednou týdně.

 

Za těch 8 měsíců, co jsem sem nenapsala ani čárku, se toho zas tak moc nezměnilo. Dny v týdnu bývaly jednotvárné – děti do školek, my do práce, děti ze školek, sprint okolo dětí. A po jejich usnutí při večeři opět práce. Sobotní výlety v zhruba hodinové vzdálenosti od domu, aby se děti po cestě vyspaly a my si mohli popovídat. Cílové destinace se podle počasí postupně měnily z terénů pro tříkolky na prameny potoků, řek a různé sladkovodní nádrže (spíš nádržky tady teda), jak sluníčko víc a víc hřálo. Stereotyp ale často nabouraly stonající prckové, různé schůzky ohledně Danielova vývoje, rodičovská poradna a návštěvy rozličných zdravotních specialistů. Do toho Giyorovy školní výlety, které nezřídka trvaly celý týden a já tak byla na vše sama bez pomoci.

 

Daniel v mluvení sice skvěle pokročil, nicméně na něčem se s ním domluvit je pořád oříšek. Když se naštve, je neuvěřitelně vynalézavý v tom, jak nás nebo pečovatelky ve školce, vytočit. A protože často uspěje, vývoj kupředu v tomhle směru pořád skřípe. Tady je prostě evidentní úměra mezi pokrokem naším a jeho :).

 

Nevo zas už pár měsíců trénuje naší trpělivost svým věčným „já sám, já sám“. Oceňuji jeho snahu o nezávislost, ale pokud se například 20 minut snaží sám zapnout pás dětské bezpečnostní autosedačky, který prostě sám zapnout nemůže, a pokaždé, když k pásu přiblížím své ruce, se za důrazného ječení „já sám, já sáááááááám“ zmítá v sedačce tak, abych já neměla šanci, je to trochu o nervy, že jo. Ale jinak je s nima sranda a občas si už vydrží hrát i pár minut bez toho, aby jeden druhého něčím majznul.

 

Tak jo, to by bylo pro začátek mé nové životní etapy – po dlouhých 10 letech bez Amdocsu.

 

 

 

 

 

 

 

Zimní neradovánky

Zas ta blbá zima. To období, kdy vám v Čechách závidím ústřední topení, izolované domy, případně krbová kamna, která se nám stále nevešla do rozpočtu. Aby také jo, když každý zimní měsíc výdaje za elektřinu a papírové kapesníky pohltí jednu výplatu. Nevovi teče z nosu už dva měsíce v kuse, po většinu času za doprovodu kašle, příležitostně se k tomu přidá horečka nebo jiné komplikace způsobující, že musí zůstat doma. Zákeřné viry, co nosí ze školky, nezřídka položí další členy rodiny. Na Nový rok mě vyloženě potěšila informace, že prosinec byl nejdeštivější od roku 1992.

Z každého týdne odpracuji v průměru 2 dny, zbylé tři marodí buď děti nebo já. Nicméně, i těch pár týdnů, které se mi povedlo odpracovat vcelku, stačilo, abychom si uvědomili, že jezdit denně na sedmou do práce není optimální stav. Pokud Danielův mikrobus nedorazí včas, Giyora se opozdí do práce a to by 2x týdně znamenalo, že na něj bude čekat 150 lidí, než dojede. Nehledě na to, že vstávat denně v 5:15 se mi ani nechce, ani to určitě není zdravé! Čili mu 2x týdně ráno musím asistovat. Momentálně si zkouším vyjednat aspoň den práce z domova a ušetřit tak minimálně 2 hodiny, co strávím cestou a musím pak napracovávat večer.

Kromě toho věčného marodění, dluhů, zimy a tak se máme dobře :). Děti rostou – Daniel dál pomalu, Nevo dál rychle. Dělají nám radosti i starosti, denně předvádí nové pokroky a vylepšují své projevy, předevšim projevy nesouhlasu. Nevovo dupání a polokřik jsou celkem veselé, Danielovo házení věcmi a jekot z plných plic o dost míň. Ani naše snahy správě reagovat, ani to, že si rozšiřuje slovní zásobu, zatím nemá výrazný efekt. Usoudila jsem, že z něj bude zřejmě rocker – odkřičí koncert a na závěr rozfláká kytaru ;).

Nevo se nadále prezentuje hlavně pohybově. Snažíme se ho v tom neomezovat, ovšem na takové přebalování a převlékání jednou prostě dojít musí. A teď v zimě, když se musí vrstvit oblečení, je to znásobená pruda pro obě strany! Stále jsme nepřišli na to, čím ho při tom zkusit zaměstnat, aby se to obešlo bez řevu, nespočetných pokusů ho vrátit zpátky do polohy ležmo na zádech a UDRŽET ho tak bez známek násilí. Nepomáhá nic, zpívat mu, dělat blbiny, dát si něco na hlavu, jemu cokoliv do ruky – zkusila jsem i ovladač na klimatizaci, za těch pár vteřin, než ho zahodil, přenastavil stupně na farenheity, změnil funkci z topení na vlhčení vzduchu (něco, co v super deštivém měsíci vyloženě potřebujete) a nastavil časovač na dvě ráno! Tři noci nás pak budil vzduch vlhký, že skoro kapalo ze stropu, než jsme se toho dokázali zbavit. Ty farenheity jsou nám záhadou, to jsme zatím vrátit nezvládli…

A závěrem, zpátky k té zimě. Dneska sice svítí sluníčko, tak je to optimističtější, ale stejně tu sedím ve fleecové mikině a foukám na sebe teplý vzduch. Takže, jestli se vám teď chce fňukat, že je venku pod nulou a jak je ta zima protivná a že byste radši byli někde v teplých krajích – v Izraeli byste teda být nechtěli! Vylezte aspoň na balkon vymrznout, ať se pak vrátíte do toho přetopeného bytu, kde zásadně běháte v triku s krátkým, sednete na vytápěnou podlahu, ke krbu, opřete se o ústřední topení nebo něco z toho prostě, dejte si svařák a myslete na to, jak vám to závidím!!!

 

 

 

 

 

Od léta k listopadovému vzplanutí

Po dlouhých měsících se opět dostávám k psaní článku. Za tu dobu se toho událo spousta, o čem jsem chtěla psát, ale zůstalo jen u toho chtění. Stejně tak jako jsem třeba chtěla číst. A když jsem s velkou radostí po dlouhém hledání objevila v přebalovací komodě svůj ebook, jen jsem ho přesunula jinam a zas leží ladem, zřejmě s vybitou baterií. Jo, prostě není čas, vůbec na nic. Pracujeme, staráme se o dvě mimina (Daniel si svůj dvouletý náskok nad bráchou moc nepřipouští) a tak tak kromě toho zvládneme osobní hygienu, jídlo a základní úklid.

 

Na přelomu července a srpna jsme si v Čechách užili první rodinnou zahraniční dovolenou ve čtyřech. Kdo má doma extra živé mimino a tříleťáka v období vzdoru, asi si umí představit, že jsme si moc neodpočinuli. Poslední tři týdny v srpnu už Daniel neměl školku, tak jsme také měli nabitý program. Nevo stále špatně snáší jízdy v autě, ticho je pouze když spí nebo jí, takže jsme objížděli destinace vzdálené maximálně hodinu tam na jeho dopolední spaní a vraceli se na to odpolední. Daniel nadále k bráškovi projevuje převážně nevraživost, čímž nás rozčiluje, čímž ta nevraživost ještě roste, což nás rozčiluje ještě víc… Tak nějak dokola, přes naší snahu se nerozčilovat :-). Snad je to vážně jenom období a ustojíme to nakonec všichni bez újmy na zdraví.

 

Od září Daniel začal navštěvovat jazykovou školku. Líbí se mu tam a líbí se mu i ranní cesty mikrobusem, co ho dovážíBohužel nám stále nedokáže odvyprávět, co se ve školce a během té půlhodinové cesty děje. Především z toho cestování jsme s Giyorou poněkud nervózní.

Nevo začal školku u nás v obci. Ze začátku se mu to dost nelíbilo, čímž se to dost nelíbilo i nám, ale nakonec se s vychovatelkami k naší radosti spřátelil a denodenně i je obšťasňuje novými tanečními kreacemi. Do práce jsem se vrátila po deseti měsících v půlce září. Zaměstnavatel mi zatím vychází vstříc a respektuje mé po mateřsku upravené pracovní hodiny. Abych maximalizovala čas v kanceláři, ale mohla brzy domů, jezdím na sedmou. Ranní výprava ratolestí do školek zůstává na Giyorovi. Trénovali jsme to dva týdny dopředu a i tak byl ze začátku překvapený, jak, cituji „lítá od jednoho k druhému a nestihne si ani dojít na záchod“ :-). Ale už je to nějakou dobu a zvládají na jedničku (ťuk ťuk ťuk).

 

Listopad byl měsícem oslav. Jednak jsem po pěti letech dostala občanství. Jo, teď, konečně! Až mi vyhrkly slzy, když jsem proti izraelské vlajce přísahala věrnost zemi. Taková úleva, že už nemusíme každoročně shánět hromady dokumentů po všech možných úřadech, trávit hodiny pohovory s úředníky a další hodiny čekáním na ně!

 

Nabytí občanství jsme s Giyorou oslavili společně s pátým výročím svatby. Následovala oslava Nevových prvních narozenin, kterou nám zpestřil požár v lese u nás v obci. Prvně jsme evakuovali uprostřed noci k babičce, kde jsme se dost marně pokoušeli uspat děti a pak usnout sami. S úsvitem jsme se vraceli domů, aby nás za dvě hodiny zas vypakovali, že to znovu chytlo. S dortem a autem plným jídla jsme se teda přesunuli slavit ke švagrovi. Na veselí to neubralo a my měli víc času odpočívat, protože role hostitele se částečně ujal někdo jiný. A než jsme se projedli k dortu, požár byl zažehnán, aniž by se dostal k domům, a my se mohli vrátit.

 

Stejné štěstí jako my bohužel neměla spousta dalších obyvatel, které v následujícím týdnu z domova vyhnalo na 2000 požárů. Nebudu to dramatizovat, bylo by to na samostatný článek, na který si ale v příštím půl roce asi nenajdu čas (a pak zapomenu, o čem jsem chtěla psát), ale tak stručně: celkově 70 000 evakuovaných, většina z Haify, kde to byla největší hrůza. Kromě všech hasičů v zemi se do boje zapojila i spousta zahraničních týmů a letadel, jinak by to při těch vichrech dopadlo mnohem hůř. Obešlo se to bez ztrát na životech, což je hlavní.

 

A k poslednímu listopadovému dni dodávám, že vzhledem k čerstvým událostem, se po téměř šesti letech života v Izraeli prvně i já těším na déšť:-). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den osmý

Před sedmou se vyhrabávám z postele, dítě znavené včerejšími žaludečními problémy a následnou návštěvou nemocnice, výjimečně ještě tvrdě spí. Je středa, osmý den od začátku masivního ostřelování z Gazy, na které Izrael odpověděl zahájením operace Ochranné ostří. Vyrážím po půl osmé trochu probraná ranní jógou a sprchou. Venku už to krásně hřeje, ale přede mnou je bohužel další pracovní den. Už druhý týden jezdím do práce do Raanany, města kousek od Tel Avivu. Do konce července tam mám s novými kolegy školení. Nasedám do Giyorova Cruze, pouštím rádio a vydávám se na další téměř dvouhodinovou cestu na jih. Dozvídám se, že dneska si v Gaze přivstali a pálí to už od šesti. Moderátor podruhé vstupuje do hrající písničky s hlášením oblastí, kde aktuálně zní siréna (azaka nebo céva adom) oznamující, že místo je cílem vystřelené rakety. Seznam míst se mu sotva daří přečíst na jeden nádech, dohromady je jich určitě patnáct. Napjatě poslouchám, jestli uslyším některé z měst v centru. Ne ne, tohle je všechno jih, nic moc nestandardního. „Tak to byla Amy MacDonald s písničkou Where you gonna sleep tonight..“, hlásí moderátor, „no, jak to tak vypadá, většina z nás dneska asi zase v krytech…“, dodává tak vesele, že se nejde nezasmát. Cesta hezky ubíhá, za půl hodinky jsem v Haifě, tunely prosvištím k pobřežní cestě a už zbývá jen hodina směr Tel Aviv. „Hm, tak teď už jsem na dostřel“, proběhne mi hlavou, když míjím Haderu, která je zatím stále nejdále zasaženým cílem. Písničky sem tam přerušuje hlášení o dalších útocích. Informují, kolik raket zneškodnil Iron Dome, kolik padlo na otevřená prostranství, jestli byl někdo zraněný… Každou půl hodinu připomínají, co dělat, když uslyšíme sirénu a zrovna řídíme. Slogan „Galgalatz, s obyvateli jihu“ už z vysílání stáhli, protože museli začít dodávat „…a centra“. A ve chvíli, kdy prvně zazněly sirény i v severoizraelské Haifě, už úplně pozbyl smyslu. Nicméně s „Přinášíme vám hlášení o sirénách v reálném čase“ se chlubí nadále. Tak, posledních 15 km, provoz začíná jako obvykle houstnout. Marně se poněkolikáté snažím dovolat Giyorovi, je skoro devět, dávno by měli být vzhůru. Nakonec odpovídá na pevnou linku, že si zapomněl mobil v ložnici. Je doma s Danielem, který má týdenní dovolenou ze školky. Informuje, že prckovi je líp, už nezvrací, ale má vysokou horečku. Instruuju, jak naložit s paracetamolovým sirupem a prosím, ať dá vědět, jestli to zabralo. A dál se posunuju v hustém provozu směr Raanana. Chjo, zase přijdu pozdě. Ale už jen pár kilometrů. Vypínám navigaci, teď už trefím. Giyora volá zpátky, paracetamol zabral, horečka spadla. Přibližuji se ve čtyřproudové silnici k poslednímu semaforu před odbočkou k budovám Amdocsu. Zastavuji na červené, stále s Giyorou na telefonu, když zvenku uslyším ten kvílivý obáváný zvuk. „Azakáááá, azakáááá, máme azakůůůů!!!!“, začnu hystericky vřeštět do telefonu, „cóóó máááááám děláááát???!!!“ „Zpomal, zajeď ke straně, jdi co nejdál od auta, lehni si na břicho a rukama si zakryj hlavu“, Giyora s klidem opakuje dobře známé instrukce z rádia. „Taaaaady neeeenííííí kaaaaaam jííííít,“ ječím dál, „všichni zůstávaj v autech!!!!“ Panikařím jak blázen. Pár vteřin, které mi připadají strašně dlouhé, opravdu nikdo nic nedělá. Nakonec paní přede mnou nesměle vystoupí z auta. „Vystupujou“, zařvu, „jdu taky!“ Zhasnu motor, vyrvu telefon z nabíječky (chci přece fotit), zamknu auto a odeberu se přes tři pruhy stojícících aut ke krajnici za svodidla. Zoufale vytřeštěnýma očima scanuju blízké okolí, jestli tam není aspoň nějakej šutr, ale nic. Prostě vysoká tráva, křoví, absolutně žádná šance se někam schovat. Lidé posedávají na svodidla, v ruce smartphony namířené na… Aha! Upírám oči na tři obláčky na nebi před sebou značící úspěšný zásah Iron Dome. „Asi jsem něco prošvihla“, napadne mě.“Ale proč ty sirény poř… PRÁSK! Světelný záblesk a čtvrtý obláček. Sakra, sakra, sakra, co kdyby to… no hergot. Znovu a ještě zoufaleji prohlížím okolí … Jako nejbezpečnější štít vypadá motorkář s helmou na hlavě klečící pár metrů od svodidel. Malátně se odebírám jeho směrem a zaklekám do prachu poblíž. Že mám v kufru auta kartón z krabice pro tyhle případy, jsem si samozřejmě ani nevzdechla. Zalehat nemá cenu, naše opuštění aut je stejně spíš za lepším výhledem než z bezpečnostních důvodů. Protože dopadnout to poblíž, jsme z těch hektolitrů benzínu pár metrů od nás stejně mrtví všichni. Stále za zvuku sirény slyšíme vzdálenou ránu. Že by jedna dopadla?! Třeštím oči na toho chlápka, který už sundal helmu a vysvětluje mi něco o té ráně, že to snad patří k nečěmu, co letělo dřív, co já vím. Kývám, ale vůbec nevím, o čem je řeč. Sirény doznívají, lidé se vrací zpátky k autům. Oprašuji kolena a přidávám se k nim. Nezvládnu ani zmáčknout správné tlačítko na klíči, abych odemkla centrál, auto odemykám manuálně. Není divu, že vyfotit se mi nepovedlo nic. Projíždím konečně zelenou a zatáčím k Amdocsu. Volá Giyora a ptá se, jestli jsem v pohodě. Pár vteřin nepřítomně zírám a přemýšlím, co chci vlastně říct a v jakém jazyce. Nakonec vítězí hebrejština a hlásím, že byly čtyři sestřely nad Raananou a jedna rána. Giyora, že prý ví, že to říkali v rádiu. Klepu se ještě po té, co vstupuju do třídy, kam se spolužáci právě vrátili ze security místnosti. „Tak co, jak to jde?!“, s úsměvem mě zdraví. „Ale tak… Zácpy… Rakety…“. Tep se pomalu vrací do normálu, ale ještě asi půl hodiny se vůbec nedokážu soustředit na přednášku. Uf, to tedy bylo ráno…

Mateřská

Moc jsem chtěla napsat ještě jeden update z Izraele, který nebude vypadat jako z deníku šílené matky, ale kluk si na svět trochu pospíšil a já už jsem přes měsíc na mateřské. 26. 8. mi v nemocnici úspěšně otočili mimino, které se usadilo hlavou nahoru a hodlalo tak zůstat. Prckovi se v nové poloze sice líbilo, ale vydržel to přesně týden… Nakonec jsem opravdu jela do porodnice skoro rovnou z práce. V pondělí jsem ještě v osm večer poctivě dosloužila svou ‚on duty‘ a v osm ráno po probdělé noci se už na porodním lehátku vznášela v ráji epidurálu… No a přes oběd byl Daniel na světě. Tím 3. 9. 2013 začala má mateřská. Pro informaci, placená mateřská dovolená trvá v Izraeli 14 týdnů, pokud si odpracujete aspoň rok, jinak 7. Vyšlo to o fous, můj první rok v Amdocs Izrael uplynul 25. 8. Následně mám nárok na dalších 12 týdnů neplacené mateřské. Pak necelé dva týdny za to, kolik měsíců jsem v Amdocsu zatím odpracovala. A další dva měsíce potom mi může schválit šéfová. Jestli k tomu bude svolná, to zatím netuším.
No a jak si to užívám? Je to změna, obrovská. Neměla jsem žádná očekávání, ani jsem se nezatěžovala nějakými představami, jaké to asi může být – a dobře jsem udělala, protože skutečnosti bych se stejně nepřiblížila. Je to překvapivě krásné! Najednou tu se mnou existuje malinkatý človíček, ke kterému mě poutá nepředstavitelně silná a den ode dne rostoucí láska. Potřebuje mě jako nikdo na světě a já bych udělala všechno pro spokojený výraz v tom kouzelném droboučkém obličejíku. Samozřejmě je nejkrásnější na světě – i přes rostoucí třetí bradu a chlupaté uši :-). Jsem učebnicově hysterická matka prvorozeného a jestli mu v rozumné době nepořídíme sourozence, asi ho strašně rozmazlím.
Návrat z porodnice byl šok hlavně pro mě a pro kocoury. Ti hned mezi dveřmi z mého pohledu vyčetli, že jestli se toho tvorečka dotknou, bude zle… Bella se urazila, Daniela ignorovala a domů se chodila jen najíst. Jerry to tradičně vzal jako výzvu, vyčkával u dveří ložnice na správný moment a ve vteřině nepozornosti se vrhl dovnitř přímo do Danielovy postýlky (naštěstí pokaždé prázdné). Vždy, když uspěl, mohla jsem pro změnu já vyčíst z jeho pohledu: „tak co uděláš, ukaž se“. Postupně se smířili s tím, že to ukřičené kotě nevrátíme, odkud jsme ho vzali, a že se o naší přízeň s ním musí prostě dělit. Jerry neochotně přiznal teritoriální porážku a ložnici přestal nárokovat.
Kromě standardních strastí jsme 14 dní po porodu na první kontrole zjistili, že mimčo postrádá přes 10 procent porodní váhy. Normální pokles je do osmi procent a 10 dní po porodu už to má mít dávno dohnané… Návštěvu doktora zabrzdila byrokracie – nechtěli Danielovi vydat občanku hned v nemocnici, protože já stále nejsem plnoprávný občan Izraele. Nedostatečně informovaná úřednice a fakt, že se Daniel narodil mezi svátky a ona tudíž neměla kam zavolat, zapříčinil, že Giyora musel oběhat další tři různé úřady ve dvou městech, než se ukázalo, že je vlastně všechno v pořádku. Tím se ale protáhla i registrace do zdravotního pojištění, a proto jsme se na kontrolu dostali až takhle pozdě. Závěr – mimčo prý vypadá zdravé a v pohodě, jen prostě dost nejí… Možná za to mohla obřízka, kterou absolvoval podle tradice osmý den po porodu. Obřad proběhl doma, v úzkém rodinném kruhu, a vykonal jej rabín (doktor), který před lety obřezal také další dva Giyorovy syny. Čili byl ověřený a navíc s dalšími 13 lety praxe :-). Daniel sice narozdíl ode mě nebrečel, ale téměř vzdal říkání si o jídlo. Tak jsme si užili týden zběsilého krmení, lítání po kontrolách, jestli přibírá, a panikařící maminky, která ještě pod silným vlivem hormonů brečela po každém bobku, že určitě zase zhubl. Nezhubl, za týden dohnal mínus a už odkládáme oblečky novorozenecké velikosti.
O jídlo si teď říká velmi hlasitě, připadá mi, že křičí a brečí den ode dne s větší intenzitou a kratšími pauzami. Plně mě zaměstnává hledání způsobů, čím ho utišit a udržet aspoň dvouhodinovou mezeru mezi krmením. Půl hodiny funguje autosedačka a hudba z rádia, půl hodiny hopsání na gym ballu, chvilku tancování po obýváku se zpěvem, pár minut dívání se ven z okna, a čím dál tím výjimečněji barevné leporelo, kterým má obloženou postýlku. Nejlíp ale výlet autem a pobyt na čerstvém vzduchu. Počasí nám přeje, tak každý den drncám s kočárem na některé promenádě. Stále hřejivé sluníčko a šumění moře si užívám i já, to jediné mi připomíná, že jsem vlastně na dovolené :-).
Tenhle text píšu už týden… Už zase piští, jdu vyměnit plenku, nakrmit ho a hurá ven…

Úvod do místní kuchyně

Tchina

Tchina je pasta vyrobená rozdrcením sezamových semínek, kterou v Čechách můžete sehnat pod názvem tahini. Tady se pořizuje ve zhruba půllitrových plastových dózách a nechybí v lednici valné většině izraelských rodin. Před konzumací se smíchá se solí, pepřem, lisovaným česnekem, pár kapkami citronu a vodou. Voda způsobí, že se původně tekutá hmota „zdrcne“. Mícháním a přiléváním vody rychle znovu získáte tekutější hmotu, která je připravená na přelití zeleninového salátu, švarmy, falafelu (bližší info níže) nebo se s bílým chlebem konzumuje jako předkrm.

Hummus

Hummus je kašovitá hmota získaná rozdrcením uvařené cizrny a smíchané s tchinou. Je jednoznačně nejoblíbenějším a nejrozšířenějším pokrmem v Izraeli. V každé arabské vesnici je několik restaurací nabízejících hummus. Servíruje se na malém talířku politý trochou olivového oleje, posypaný petrželkou a občas červenou paprikou a nějakým dalším přídavkem – kuličky uvařené cizrny, česneková pasta nebo ful (takové hnědé fazole). Konzumuje se s pita chlebem, olivami a nakládanou zeleninou. Hummus koupený v supermarketu má s čerstvým společný pouze vzhled, ale protože čerstvý nelze moc dlouho skladovat, těší se i tak masové oblibě. Plastové dózy s hummusem v různých velikostech od několika výrobců zabírají alespoň polovinu chladicího boxu každého supermarketu. K dostání je kromě základní chutě také s přídavkem česneku, citronu, červené papriky, pálivé papriky a další. Děti nosí pita placky namazané hummusem do školy na svačinu, my si trošku kydáme na salátový talíř u každého oběda v kantýně a když nějaký víkend nezajdeme na čerstvý, máme absťák :).

Falafel

Falafel jsou v oleji osmažené kuličky připravené z kaše z cizrny, zelených bylinek a zřejmě nějakých dalších veřejnosti ne příliš známých přísad. Je to tady jedno z nejoblíbenějších fastfoodových jídel. Servíruje se v pita chlebu namáznutým hummusem, se zeleninou a přelitý tchinou.

Švarma

Další fastfoodové jídlo, tentokrát masové. Švarma je podobná tomu, co v Čechách známe jako gyros. Na jehle se tu ale opéká téměř výhradně jehněčí maso. Podává se v pita chlebu se zeleninou a přelévá se buď tchinou nebo hambou (pikatní pasta z manga).

Chamin (Čunt)

A jedna tradiční tučná pochoutka pro zimní období. Svařením začínáme večer. Pro přípravu čuntu nakrájíte do velkého hrnce na větší kousky hovězí maso, přidáte hovězí kosti, kroupy, bílé fazole, na větší kousky pokrájené brambory, kuličky cizrny, vařená vejce ve skořápce, olej (nebo nějaké další maso obsahující dost tuku), okořeníte solí, pepřem a červenou paprikou a navrch obvykle přijde něco, co vzdáleně připomíná naší vinnou klobásu, ale je to tlusté jak točený salám. Přidáte vodu tak, aby byly všechny ingredience v hrnci pokryté, a hodinu dusíte na plotně. Poté přiklopený hrnec přendáte do trouby, kde zůstane při nízké pečící teplotě přes noc.

Knafeh

Knafeh je velmi populární výborný dezertík ze sýru. Výrobní postup neznám, ale výsledek je většinou cca centimetrová vrstva sýru na velkém nerezovém plátu, pokrytá čímsi, co vypadá jako slabounké rýžové nudle obarvené na oranžovou. Případně oranžové vlasaté rolky se sýrem uvnitř. Sype se drcenými pistáciemi a polévá sladkou růžovou vodou. Najdete ho spolu s dalšími luxusními dobrotami v arabských cukrářstvích.

Džachnun

Další výživné a tučné jídlo, které se v Izraeli jí v zimě. Tento pokrm se do Izraele dostal spolu s přistěhovalci z Jemenu. Jsou to silné rolky z lehce nasládlého těsta (připomínalo mi listové), které se pečou při nízké teplotě přes noc v troubě. Konzumují se se studenou rajčatovou omáčkou a vejci vařenými natvrdo. Rolky se dají koupit zmražené, čili to nedá žádnou práci, a je to překvapivě chutné :).

Pod Železnou klenbou

Minulou sobotu jsme se rozhodli pro krátký víkendový výlet do Eilatu. Už jsme dlouho nikde nebyli s dětmi a tenhle nápad kluky nadchnul, takže jsme narychlo zarezervovali jednu noc v chatce v Ein Yahav po cestě na jih a další v Eilatu. Jako na potvoru se v tom samém týdnu začala přiostřovat situace v okolí Gazy. Od pondělka odtamtud lítalo mnohonásobně víc raket než obvykle )kolem 40 denně místo obvyklých 3), takže se Izrael ve středu rozhodl odstranit jednoho z vůdců Hammásu. To se sice povedlo, ale situaci to jen zhoršilo, déšť raket z Gazy na důkaz pomsty výrazně zesílil. Ministerstvo obrany ohlásilo přesun těžké techniky k pásmu Gaza a schválilo nábor 30 tisíc záložníků. Uf… Na válku s Libanonem bylo povoláno 10 tisíc. Tohle nevypadá dobře. Od čtvrtečního rána sledujeme, do jaké vzdálenosti od Gazy dopadají rakety, a vybíráme, kterou cestou do Eilatu pojedeme. Nejrychlejší je route 6 do Bershevy, ale do měst, která ji lemují, byly od rána nějaké rakety už také odpáleny. Města sice chrání obranný systém „Železná klenba“, ale jednak není stoprocentní a jednak zaměřuje výhradně rakety letící do obydlených oblastí, takže někde do pole podél silnice by to spadnout mohlo. Děti s námi nakonec nejedou, maminka je nepustí. Vyrážíme okolo šesté večer a rozhodujeme se pro zmíněnou šestku, protože jestli tam od rána zazněla siréna 3x, není velká pravděpodobnost, že se trefíme (nebo spíš, že se oni trefí). Palba ale pořád sílí. Posloucháme rádio a každá písnička je několikrát přerušovaná hlášením „céva adom“ (doslova přeloženo „červená barva“- značí poplach, znějící sirény a je pokynem pro obyvatelstvo běžet do krytů) – Bersheva, Ashod, Ashkelon, Shderot, Netivot… A Tel Aviv! Cože?! Rishon Lezion? Tahle města mají být mimo dostřel, z Gazy nikdy nic nedoletělo tak daleko! Reportér z Tel Avivu hlásí, že leží na zemi a čekají… Slyšeli výbuch, ale nevědí, kam to spadlo. V dálce před námi sem tam zahlédneme střely ze Železné klenby. Začínám se bát. Zatím žádná hrůza, ruce a nohy se potí asi jako při startu letadla, ale i tak navrhuji změnu plánu a cestu raději přes Jeruzalém. Giyora vcelku bez odmlouvání souhlasí. Jsme pár minut před rozhodující křižovatkou a v rádiu hlásí, že ve východním Jeruzalémě jsou nepokoje a navíc je silnice, po které máme jet, ucpaná kvůli nehodě. Dobře teda, riskneme to podle původního plánu. Do rizikové oblasti se se dostaneme za pár minut a strávíme v ní zhruba hodinu. Giyora mě instruuje, co dělat, když uslyšíme v rádiu ohlášení sirény ve městě, které bude poblíž – zastavujeme auto u kraje silnice a běžíme si lehnout do příkopu na straně, rukama přikrýt hlavu. Na akci máme asi minutu a půl, protože jsme od Gazy relativně daleko a raketa nějakou dobu letí, a zůstáváme ležet 10 minut. Představa, že si ve svém bílém svršku lehám někam na zem, se mi poněkud nepozdává, tak se opatrně ptám, jestli bychom si pod sebe nemohli aspoň hodit deku. Giyora je nápadem nadšený, jako voják nad takovými věcmi opravdu nepřemýšlí. Při zastávce u benzínky si přehazuji svršky a připravuji deku na klín. Většinu zákazníků benzínky tvoří mladí vojáci a vojandy v plné zbroji. To už jsme těsně před kritickou zónou a můj organismus začíná na hrozící nebezpečí i přes racionální pokyny mozku reagovat. Původně jsem myslela, že se klepu zimou, ale ne… Sotva se zvládám napít kafe, jak se mi třesou ruce, zvoní mi v uších a nevědomky tisknu čelisti. Po cestě míjíme několik náklaďáků vezoucích tanky a další těžkou techniku na jih. Z radia sotva stíhají ohlašovat, kde všude právě zní sirény a nám je naprosto jasné, že jsme si nevybrali dobrou cestu a že stát hodinu v zácpě před Jeruzalémem by byla vlastně pohoda. Giyora si blahořečí, že děti zůstaly nakonec doma. Raketu ve tmě nevidíte a z auta ani neslyšíte, vidět jsou jen střely z železné klenby, co ji mají zneškodnit. Z leva od silnice, sotva pár kilometrů před námi, právě vystřelilo pět rachejtliček. Kdyby člověk nevěděl, o co jde, je to podívaná na hezký ohňostroj. Giyora začíná přibržďovat, ale auto před námi pokračuje v jízdě v zákrytu za náklaďákem vezoucím tank, tak pokračujeme také. Upřímně, stejně si myslím, že jsem nebyla schopná ani stát jak se mi třásly nohy, natož někam běžet. S napětím sledujeme světýlka na obloze a čekáme… První trefil, druhý, třetí trefil, čtvrtý, čtvrtý, ČTVRTÝ… nic, pátý trefil… Jedna asi spadla, ale mimo náš momentální obzor. Přemýšlím, co se děje se zbytky sestřelené rakety, ale radši se neptám (přece musí taky někam spadnout, že). Křečovitě tisknu Giyorovi ruku a počítám minuty, kdy už tohle bude za námi. Další rachejtle zleva, hodně blízko, míří přesně nad nás. A druhá z prava do stejného místa. Takže raketa letí přesně proti nám! Přestávám dýchat. Sestřelena, uf… V duchu děkuji IDF (místní armáda, Israeli Defense Forces) a nakazuji si nikdy nestěžovat na vysoké daně z příjmu… Mno, druhá část cesty už byla docela v klidu, Hammás na chvíli zvolnil. Možná právě probíhal letecký útok Izraelců. Po opuštění rizikové oblasti opadl stres a zůstalo jen vyčerpání. Obdivuji reportéry a všechny, kteří v takových podmínkách dokáží normálně pracovat, protože zatím vůbec nechápu, jak se na něco takového dá zvyknout. Jakmile míjíme jaderný komplex u Dimony jsme v relativním bezpečí. Pouze relativním, protože Hammás vyhrožuje sebevražednými atentáty. Prý se po nich Izraeli určitě stýská. Asi se na pár týdnů radši budeme vyhýbat restauracím, kinům, shopping centrům apod. Zpět z Eilatu na sever jsme to vzali okolo Mrtvého moře a Jericha, zkušenost z route 6 už jsem si nechtěla zopáknout. Radiové vysílání nás usvědčovalo, že jsme udělali dobře. Útoky nepřestaly ani přes rozsáhlé zásahy izraelského letectva. Krátce po oznámení dalšího poplachu v Tel Avivu jsme volali kamaráda, který tam bydlí. Probíral se z odpoledního šlofíka a říkal, že než se stihl obléct, už slyšel z dálky výbuch. Byl pozitivně naladěný a se smíchem dodal, že na tyhle situace nejsou zvyklí a asi je musí víc trénovat. Kryt nějaký poblíž mají, ale prý je to takovej hnus, že člověk snad radši umře, než aby se tam šel schovat. Raketu sejmul obranný systém, který se povedlo rychle přistavit a zprovoznit i u Tel Avivu. Mobilizace armády pokračuje, povoláno může být až 75 000 vojáků z rezerv. Giyora je už mimo službu, protože je mu přes 40, a navíc invalidní veterán, protože si ve válce s Libanonem zničil kolena. Takže se ho to netýká, což je mu upřímně líto (mně teda ne). Ve městech na jihu se už několik dní nechodí do práce a do škol. Amdocs má pobočku ve Shedrotu, který je snad nejvíc na ráně. Zaměstnanci pracují z domovů. Hlavy arabských států vyjadřují Gaze podporu a odsuzují útoky Izraele. Máme je nechat zbrojit, jak se jim líbí, házet na nás, co chtějí, a hlavně nikoho nezabíjet, protože pak přece musíme pochopit, že se mstí. Kolegové z práce napjatě sledují online feeds na twitteru, facebooku a dalších serverech, aby věděli, co se děje s jejich bratry, případně syny. Prakticky všichni muži pod čtyřicet očekávají povolávací rozkaz. Přes napjatou situaci je tu stále veselo, Izraelci to berou s nadhledem, satirické pořady mají co glosovat. Kdybychom měli dostavený dům, zřejmě budeme stejně jako spousta dalších nabízet ubytování někomu z nejvíce postižených oblastí. Otázka je, jak dlouho ještě bude bezpečno tady na severu… Zatím tu probíhají jen poklidné demonstrace. V Gaze Palestinci natáčí videa trpících dětí držících fotografie zmrzačených těl a prosících svět o pomoc. Jako obvykle, ve stěžování a prezentování utrpení jsou nesrovnatelně lepší než Izraelci. Stěžují si, že jim IDF tentokrát neoznamují cíle úderů. Posledně se to míjelo účinkem, na budovách určených k likvidaci se z nějakého důvodu civilisté shromažďovali… Teď se zkouší letáky s upozorněním, že se civilisté nemají zdržovat blízko skladů zbraní, odpalovacích míst a podobně, které před útoky celý den vyhazovali Izraelci z letadel. Také se Izraelcům povedlo odvysílat varování obyvatelům Gazy na rádiové frekvenci Hammásu. Uvidíme, jestli to bude mít lepší efekt. Tak tohle je teď moje realita :). Rodí se ve mně touha taky nějak pomoci, tak možná snad alespoň pokusem o šíření nezkreslených aktuálních informací o dění tady v Izraeli – kdo o ně máte zájem, sledujte http://eretz.cz . Na závěr ještě připojuji pár perliček z rádia, co nás rozesmály (hrozí, že vám to nebude připadat vtipné ani trochu :)). Mějte se krásně!

Moderátor v rádiu po skončení písničky od Man At Work – Down Under, refrén končí slovy „You better run, you better take cover “: “Tak to byla jedna poměrně aktuální“

Reportérka z Tel Avivu, s poněkud hodně hrubým (až by se skoro řeklo vychlastaným) hlasem po běhu do krytu a zpátky do studia udýchaně: „No já bych teda opravdu měla přestat kouřit.“

Posluchač z Ashkelonu, se kterým dělal moderátor rozhovor, a probírali, že se právě z Ashkelonu přesunuli s rodinou do relativně bezpečnějšího místa: „No víte co, tohle není standardní situace, kdy slyšíte sirénu tak dvakrát, třikrát denně, tohle je fakt každých pár minut!“

Zoo u nás doma

Začalo jaro. Už nespíme v mikinách s kapucí a než vstaneme do práce, bývá ložnice příjemně ohřátá od sluníčka. Optimální počasí pro víkendová grilování a exkurze po přírodních krásách země. Prší už jen opravdu výjimečně, dny se prodlužují a začíná to lákat na pláže. A teď trochu k negativům. Znáte rčení „na svatého Jiří vylézají hadi a štíři“ ? Tak teprve tady jsem ho myslím plně pochopila. Štírů jsme se přestěhováním bohužel nezbavili, naše kamenná podlaha se jim náramně líbí. Když jsem asi dva týdny po přesunu jednoho objevila při úklidu pod kobercem, byla jsem trochu otrávená, protože jsem naivně věřila, že mám se štíry vybráno na doživotí. To jsem si ještě pořád myslela, že jsou to líní a pomalu se pohybující tvorové, protože v pohybu jsem to do té doby neviděla. Nejsou… Jak jsem pak zjistila při kratší tůře po okolí, když tchán nadzvedl kámen, umí se to hýbat odporně rychle… Pak tu máme pavouky. Spousta!!! Začíná ze mě být odborník, protože tolik druhů, co jsme našli u nás v domě, možná za svůj život neviděla většina českých biologů. Dost jsme se lekli, když jsem jeden náš ranní objev „černý pavouk s červeným křížem“ zadala do googlu a bafla na mě černá vdova. Po týdnu jsme našli stejnou mrchu, tak jsme ji podrobili bližšímu výzkumu pod lupou a zjistili, že ta červená věc na zadku nejsou přesýpací hodiny, ale nějaký jiný obrazec. Čili sice taky vdova, ale její jed nás nemůže zabít a kousnutí prý bolí asi jako od včely… Ještě jsme se nezbavili šoku z potenciální černé vdovy a už tu byl další. Přijeli jsme večer z práce domů a, jako obvykle po příchodu do domu, začali opatrně prohlížet obývák. Giyora se s hlavou upřenou kamsi nad kuchyň začal dožadovat foťáku. Páč tu vdovu nám nikdo nechtěl věřit, rozhodli jsme se od té doby všechno fotit. Opatrně jsem mu ho podávala, instinktivně krčila hlavu mezi ramena a opakovala „co to je, co to je, co to je…“. Strach mi bránil se tím směrem podívat :). Fakt, že on působil dost nevzrušeně, pro mě nemá velkou informační hodnotu… Nakonec to byla roztomilá ještěrka. Jak je možné, že tentokrát není vůbec plachá a nechá nás přiblížit se skoro na dotyk, jsme pochopili později. Byla chuděra zřejmě vyděšená k smrti z toho, co jsme objevili za pár minut. Za dveřmi na věšáku visely tři bundy. Je to jedno z míst, které od začátku vyhodnocujeme jako rizikové. Giyorův návrh „já s tím zaklepu“, jsem po bleskovém přesunutí se do bezpečné vzdálenosti (asi 4 metry od místa), odsouhlasila. První silné třepnutí oddělilo od bundy černou věc velikosti žáby, která s plesknutím dopadla na zem. Tentokrát na pár vteřin zkoprněl i Giyora. V hlavě se mi honily všechny možné potvory, co jsem tu už potkala, ale žádná mi k té velikosti nešla přiřadit. Giyora s vytřeštěnýma očima střídavě zíral na zem a na mě. Pak z něj vylezlo: „No, tak to budeš asi hodně vyděšená, až uvidíš, co to je“. Ne, to přece není možný. To nemůže být ta tarantule, co jsme dva dny předtím viděli venku u branky. Za A, kudy by se sem něco tak velkého mohlo dostat. Za B, něco takového přece žije na zemi a neleze po zdi, vždyť je to moc těžké… Chjo. Může, dostalo a umí to lézt po zdi a nebyla to „ta“ tarantule, bylo to mnohem větší!!! Seděla jsem na stole, otočená k té věci bokem a sledovala po očku Giyoru, jestli to dostatečně hlídá a pacifikuje. Vynesl dlouhou tyčkou ven botu, do které se to schovalo, a trpělivě jsme počkali, až to botu opustí. Teprve pak jsem měla odvahu se na to jít podívat zblízka. Bylo to z té situace také trochu zkoprnělé, takže se to aspoň moc nehýbalo. Oba jsme to zkoumali s odporem i zájmem zároveň, takové věci člověk nevidí každý den. Ani tady to není nic obvyklého, i pro Giyoru to bylo poprvé. Mám prostě extra kliku :). Informací o dalším hmyzu vás ušetřím, protože jednak už je to moc dlouhé a jednak to asi čte i Háňa… :).