Korona to není

Nerada zmiňuji, že jsme sami doma, zvlášť když nevím, na jak dlouho to bude. A tak jsem nepřiznala, že minulý šabat manžela vezl jeho bratr do nemocnice. Ve čtvrtek odpoledne šel Giyora běhat, aniž by přikládal velkou váhu zvýšenému pocitu únavy. Tentokrát ale zřejmě tělo mělo definitivně dost a došlo k jakémusi totálnímu výpadku systému. Lehl téměř okamžitě po doběhnutí, horečka vylítla do závratných výšin, klepal se zimnicí pod chlupatou dekou, svaly bolely, že se sotva zvládal napít. Zůstávala jsem optimistická s vírou, že jsme si ten virus vyžrali všichni a on byl holt poslední na řadě. A že stejně jako u nás bude za čtyřiadvacet hodin pokoj. Druhý den po poledni se odhodlaně zvedl z gauče, že uvaří na šabat, ale dal horko těžko sprchu. Ani extrémní obavy z představy, že se přípravou jídla budu zabývat já, virus nepřemohly. Padl zpět na gauč a trápení pokračovalo. Když jsem mu v sobotu v uchu naměřila nesmyslných 42,2, bylo sice jasné, že náš teploměr není cajk, ale také, že horečku má zatraceně vysokou, protože obvykle ukazuje celkem normální hodnoty. Propadla jsem panice, že mi tu zkolabuje a telefonovala o pomoc.

V nemocnici po notné nitrožilní dávce paracetamolu horečka klesla, ale výsledky odběrů prozrazovaly řádící infekci, čili si tam manžela nechali. A leží tam bohužel doteď. Horečka se po týdnu už nedobírá nebeských výšin, ale k osmatřiceti to je. Kromě testu na koronu (který udělali pro jistotu třikrát – zřejmě je spolehlivý, ehm) už otestovali všechno možné a nadále marně hledají zdroj infekce. Jestli bude tři dny bez teploty a hladiny v krvi se srovnají, propustí ho domů s tím, že to bylo virové. Včera večer na šabat i dnes dopoledne se, i když s vypětím sil, zvládl modlit v synagoze (která samozřejmě v nemocnici nechybí), takže tuším, že se to blíží. Ale kdo můžete, tak se za něj prosím pomodlete také. Škodu to neudělá :-).

Za pozitivní na uplynulém týdnu považuji, že jsem se nesesypala i já :D. Ne, vážně, šlo to nad očekávání hladce. Od neděle do středy jsme o odpoledních objížděli kroužky a na dělání extra kravin kluci neměli moc prostor. Kromě zajištění standardního běhu jsem navíc zvládla Daniela vybavit na oslavu narozenin v první třídě a aspoň jednou navštívit Giyoru na pár hodin v nemocnici, když prcka pohlídala tchyně. Ve čtvrtek jsme tu měli na návštěvě celkem čtyři děti a dvě maminky, abychom všichni měli společnost. Větší část zůstala i na večeři, takže pak už jen na koupání a uspávání jsem byla sama. Šabat taky ušel, i když jistá skleslost na mně znát byla. Už je tam přece jen pár dnů a i když bych za ním nejradši jezdila denně, vzhledem k situaci je lepší se omezit na telefony, že. Tím končím, protože má snaha dostatečně spát je teď z pochopitelných důvodů ještě intenzivnější… Takže dobrou :-).

Dobré ráno z nemocnice v Naharyii
Připraven na oslavu narozenin v první třídě – pět fotek, oblíbená knížka, oblíbená hra, sešit z otázkami, aby se o Danielovi spolužáci něco pěkného dozvěděli. Ještě oblíbený song a zákusek všem spolužákům jsme museli dodat :-).

Žádný Bůh už není

S touhle větou se na nás Daniel nedávno vytasil. Zamumlal ji do zdi, nijak přesvědčivě. Trochu vzdorovitě na můj požadavek, aby byli potichu, než jim odříkám modlitbu před spaním. Vzhledem k tomu, že jsme oba kluky poslali do klasického vzdělávacího systému, bylo nám jasné, že na to dojde. „To říkali spolužáci, viď?“ „Víš, to nikdo neví úplně jistě. Lidé věří a nebo nevěří. Když jsi byl minulý rok ve školce, tak tam všichni věřili, viď?“. S úsměvem přikývl. „Rabína Noama pamatuješ, že ano. A Shuvu, Yehudu, jejich syna? Ti také věří.“ Zamyslel se. „Já i táta věříme, že je. A ty se rozhodneš, až vyrosteš.“ „Věřím! Z celého srdce věřím!“, vyhrkl. Spokojeně jsem se usmála, že jsme to s tátou a těmi ostatními pro tentokrát nad spolužáky vyhráli. Ale znovu jsme Daniela ujistili, že se nemusí rozhodovat teď.

Začátek školního roku ostatně znamenal změny i pro mě a Giyoru. Oba jsme sundali pokrývky hlavy. Giyora s odůvodněním, že si připadá divně s jarmulkou, když se třikrát denně nemodlí, jak je přikázáno. Já proto, abych neděsila Danielovy spolužáky. No, ono spíš rodiče Danielových spolužáků, že… Já se teda nerozloučila úplně, nosím čelenky. Interně je označuji jako „přechodovou pokrývku hlavy“, protože to cítím, jako že mám otevřenou cestu k obou „definitivním“ stavům – plný šátek nebo nic. Švagrová to kvitovala slovy „to je dobře, vždyť máš takové pěkné vlasy“. K tomu můžu jen říci, že chráněné šátkem od povětrnostních vlivů a spalujícího sluníčka, rozhodně nebyly míň pěkné. Ono se vůbec za ty tři roky, kdy o sobě s klidem prohlašuji, že jsem věřící, zaměření na zevnějšek hodně zúžilo. Sukně, svršek s rukávy a kulatým výstřihem. V mé velikosti, bez díry a pokud možno čisté (aspoň, když to ráno oblékám :-)). Tečka, požadavky splněny. Jak s nimi zamává můj pomaličku blížící se návrat do práce, nemůžu vědět, ale tak nějak si myslím, že skoro vůbec ne.

Čím déle se pohybuji ve světě coby věřící, tím víc se mi tu líbí. Kromě šátku jsem se nevzdala ničeho – každé ráno děkuji Bohu za to, že jsem se probudila, rituálně oplachuji ruce při každé příležitosti, většinou poctivě žehnám, modlím se minimálně před spaním, až na drobné výjimky jím košér, držíme šabaty, i když ne nijak křečovitě. Dávno vůbec neřeším, jestli Bůh je nebo není. Je mi to jedno. Já mám cestu, po které se mi nádherně šlape a cítím, že je pro mě ta správná. Trénuji mysl, posiluji ctnosti a vnímám efekty. Víc a víc umím být v přítomnosti, cítím permanentní vděk a spokojenost, touhu pomáhat.

Za plnění Božích přikázání je slíbený plat. A já jej dostávám každý den – ve formě pocitu štěstí! Kéž jsou ti mí drobci v životě jednou také tak šťastní. Ať už to bude s Bohem nebo bez něj.

Hurá, konečně zas výlet! Chulské jezero s ukřičeným ptactvem

Trvalo to dlouho i od chvíle, co nás vypustili z celostátní karantény, ale nakonec přece jen – vyrazili jsme na rodinný výlet! Hejna ptáků nad Chulským jezerem jsme viděli nedávno ve večerních zprávách a tak jsme s nadějí, že ne všichni zdrhli na jih po prvním dešti, vyrazili právě tím směrem. Kvůli koronavirovým omezením jsme se na vstup do parku Agamon HaChula museli předem objednat. Tomu jsme se nedivili, ale podivili jsme se, že zatímco jsme se tam léta mohli potulovat úplně zdarma, tentokrát chce Kakal (Keren Kajemet Israel, správce lesů a některých parků v Izraeli) za vstup zaplatit. Giyoru to otrávilo tak, že by býval změnil cílovou metu, ale připomněla jsem mu, že se park od naší první návštěvy hodně změnil, že místo neustále vylepšují a že ta nová budova s led obrazovkami a dalekohledy už si částku za vstup asi i zasluhuje. Platili jsme za jednoho invalidního dospělého (Giyora), jednoho zatím neinvalidního (mě) a jedno dítě nad pět let celkem čtyřiašedesát šekelů. Daniel místo do školního autobusu naskočil po skončení vyučování k nám do auta a v krásném slunečném a teplém listopadovém dni jsme zamířili do Chulského údolí. Objednávku pro vstup jsme potvrdili až cestou, ale nevím, jestli by to tak vyšlo i o víkendu. Ve dvě jsme byli na místě a na to, že byl všední den, bylo parkoviště pořádně nacpané. Golfová vozítka pro páry rozebrané, ale těch pro rodiny naštěstí zůstalo k dispozici plno. Za stopětačtyřicet šekelů (po slevě na invalidu) byl jeden z nich na hodinu a půl náš.

U vstupu nás přivítala cedule deklarující, že teplota jeřábu (toho z rodu ptáků, ne těžkých strojů) je 41 stupňů. A kolik prý že je ta naše. Korovinovým opatřením se holt nevyhnou ani parky. Po cestě jsme pak potkali ještě jednu připomínající, že sdružování je dovoleno jenom ptactvu. V parku haChula se může družit pouze úzká rodina. Návštěvníci, které jsme potkali, dodržovali, co bylo požadováno, všichni měli v uzavřených prostorech roušky (malé děti nemusí) a venku se od sebe drželi dál. Teda skoro všichni. Touha našeho Daniela všechny informovat o kaprovi nebo čejce, které právě zahlídl, byla silnější než všechna „logická“ nařízení. Ale nikdo se za to nezlobil ani na nás ani na něj.

Okruh známe a tak víme, že je většina pro nás zajímavých zastávek je v první třetině a pak už jenom frčíme dvacet minut do cíle. Ovocem se tam v listopadu člověk nenacpe, po cestě přejede tak shnilý fík nebo poskočí na na troud oschlém granátovém jablku. Ale hlady nepojdete ani bez svačiny, je totiž sezóna ořechů. Objevili jsme několik statných pekanů a také vlašáků, které jsou v Izraeli méně běžné.

Počasí přálo, sestupující sluníčko umocňovalo okouzlující panoramata a uřvaní opeřenci hodující na polích přelétávali sem a tam v úprcích před houkačkami a simulacemi výstřelů, kterými se farmáři snaží (marně) chránit zasetá semínka. Jestli je to jen trik pro zpestření návštěvníků, funguje podle mě skvěle. Viděli jsme obří hejna jeřábů popelavých, početnou rodinku pelikánů, kormorány, kačeny, čejky a další spoustu menšího ptactva, až po ty úplně mrňavé kolibříky, které vám zřejmě nevyfotím nikdy, protože jsou šíleně rychlí :-). Vydru jsme potkali jen jednu a ještě daleko ve vodě, ale kluci stejně byli nejvíc nadšení z traktoru s orným pluhem.

Po půl čtvrté už bylo slunko tak nízko, že se znatelně ochladilo a kdo měl, přes tričko natáhl mikinu. Minimálně dlouhý rukáv je víc než vhodný, protože začínají žrát komáři. Dorazili jsme na parkoviště vozíků s pár minutovým zpožděním, na což nikdo nereagoval, přestože u pokladny vyhrožovali, že každá čtvrthodina navíc bude stát 30 šekelů. Čtvrt hodiny to pravda zdaleka nebylo, ale tak hádat by se třeba mohli, nebýt to v Izraeli ;).

Park je v zimních měsících otevřený do 16:45, tak jsme to po vrácení vozidla vzali ještě kus pěšo. Sluníčko bylo dávno za kopcem, světla traktoru zářily do dálky a výstavka starých zrezlých zemědělských strojů poskytla klukům lepší zábavu, než leckteré hřiště.

Po takové době, jakože fakt SLÁVA nazdar výletu! Snad je to jen start a brzy budou další ;).

Návrat do lavic a vítání deště

Takhle začal náš listopad. Daniel se od neděle vrátil do školních lavic a zatím si nadšeně užívá frontální výuku, i když je to s rouškou a jen polovinou třídy. Od třídní učitelky jsme dostali e-mail, že se děti seznámily s novým režimem a od příštího týdne se tedy začnou i učit. Hlavně nic nehrotit, že.

K tréninkům tváří v tvář se po fotbale vrátilo i karate. Nevo navíc dál dohání koronou zameškané hodiny fotbalu, takže jezdíme z kroužku na kroužek. Ve středu se konečně přihnal i k nám dlouho slibovaný déšť a úspěšně zabránil honění se po hřišti za kopačákem. Srandu v kalužích si ale chlapci nechtěli nechat ujít, tak jsme v krátké bezdešťové přestávce vyběhli aspoň nahoru na cestu za barákem. Pár jich našli a k úplnému zmáčení a zabahnění to stačilo. Když pak znovu začalo pršet, nekompromisně jsem šoupla Eitana do teplé vany. Zuřivě protestoval, protože viděl, že Nevo a Daniel promočené oblečení shodili a v trenkách s deštníky dál lítají po zahradě a užívají si každé kapky. Giyora se otřásl, že je mu zima, jen je vidí, ale já mám dojem, že za těch deset minut v jednadvaceti stupních moc prochladnout nemohli.

Další dny déšť pokračoval a i se znatelně ochladilo. Přesto jsme si nenechali ujít domluvenou návštěvu u Shuvy v jejím novém bydlišti. Místo courání venku si všech našich osm dětí hrálo doma, ale vlastně jim to šlo dobře.

Usoudila jsem, že je na čase začít se poohlížet po nějaké práci. Zatím jsem během dvou týdnů zvládla aktualizovat životopis v angličtině, čili mi počítám tak minimálně měsíc potrvá sesmolit ten v hebrejštině… Jinak řečeno, jestli chci od září příštího roku někam nastoupit, začala jsem možná právě včas :-).

Máme za sebou šabat, příjemně slunečný a byl by i klidný, kdyby Eitan od rána do večera nezvracel. Ona mi Shuva říkala, že její malá něco měla, ehm. Snad mu bude zítra líp. A snad je to virus, co postihuje jen děti neostřílené školkovou docházkou…

2x Exodus

Se mi sešel dvakrát Exodus. Kromě toho, že se každý večer před spaním (už pár měsíců) peru s hebrejským textem druhé z Mojžíšových knih, pořídila jsem si do ebooku román Leona Urise Exodus. Nic netušíc, jen na základě doporučení kamarádky, která se o knize před pár lety vyjádřila s velkým uznáním. V jedenácti procentech jsem knihu se slzami v očích odložila, že to teda ne, že to nepůjde. Že ty chvilky, co si pro sebe kradu na čtení, mají být pro radost a ne že se mnou řádky budou jakkoliv cloumat. Že jsem o holocaustu už slyšela dost a že si honem rychle zas najdu něco v podobném duchu, jako byla Dalajlamova kočka. Pak mě jiná kamarádka přesvědčila, že to vlastně o holocaustu není, kromě dvou krátkých příběhů na začátku. Uvěřila jsem, nadechla se a zkusila to znovu. Měla pravdu, jde to. Jsem už za půlkou a i přes ty stručně a sem tam dost nečekaně zmíněné ohavnosti je zjevně v zájmu autora, aby to zvládly i slabší povahy, jako jsem já. Ač mě ještě celá půlka čeká, už teď můžu román vřele doporučit. Nejen že jsem se dozvěděla spoustu zajímavých faktů z historie blízké vzniku státu Izrael, psaných tak poutavě, že je velká šance, že si je i budu pamatovat, ale v aktuální zmatečné době má pro mě kniha ještě další extra přínos. Zas si o něco víc vážím života a všeho, co mám TEĎ. Proti tomu, čím si prošli prarodiče všech těch skvělých lidí, co tu v milovaném Izraeli znám, je nějaká korona se všemi omezeními pěkný prd. Máme se prostě nebesky. Takže:

Drahý Bože, králi světa, DĚKUJI. Děkuji, že tu teď mohu stát před Tebou a děkovat ti…

Já teda sedím, ale tak vy víte, kam tím mířím :-). Nebo možná ne, to nevadí. Je to první věta krásné děkovné modlitby. Příště vám z ní napíšu možná další kousek, ale teď už mažu zalehnout. A přečíst stránku z Exodu. Mojžíšova. Ten Urisův před spaním přece jen radši ne…

Exodus obálka knihy

Školky otevřeny! První z kroků k „normálu“

Od neděle jsou otevřené školky. Úleva doma je znatelná a není to jen o třetinu, ač je pryč jen jeden ze tří. Nevo kolem půl deváté ráno kluše za vrstevníky z Tal El, což byla po všech týdnech izolace vítaná změna i pro něj. Daniel část dopoledne prosedí na zoom setkáních, při sledování instruktážních videí s úkoly a nad prací v sešitech a učebnicích. Bez nutnosti řešit spory mezi Nevem a Eitanem jsem Danielovi mnohem víc k dispozici a jde to výrazně snáz. Během Eitanova poledního spánku nám většinou i vyjde čas si spolu něco hrát a do dvou, než přivezu domů Neva, je tak den celkem klidný. Pak začne známý mazec, kluci si zřejmě musí vynahradit těch šest hodin, co nebyli v plném složení, jsou hlasití, ztřeštění a k nezastavení. Vzhledem k tomu, že už stejně moc nepoznám, kdy si ještě hrají a kdy se už rvou, hlásím jim rovnou dopředu, ať mi dají vědět, jestli mě potřebují, a klidím se někam na stranu. Jsem taková ambulance v rohu hřiště, sledující z povzdálí situaci a připravena bleskově zasáhnout, když je to nezbytně nutné. Eitan se velmi vylepšil ve slovních projevech a s nadšením se vrhá do sourozeneckých sporů. Mé ambulantní zásahy jsou v takových případech časté a nezbytné, protože Daniel negování svých výroků těžce nese. A Eitan se mu možná blíží komunikačními schopnostmi, nikoli však fyzickými. Přece jen váží o polovinu míň, což Daniel okázale ignoruje.

Aby ta úleva náhodou nebyla tak velká, začal Gyiora se studiem. V pondělí absolvoval první blok šesti dvouhodinových přednášek, zatím přes zoom. Čili byl zavřený v pokoji a sem tam se zarudlýma očima vylezl udělat další kafe. Přednášející se samozřejmě nespokojí pouze s předáním informací, ale vyžaduje i práce od studentů zpět.

No, co vám budu povídat, nebo teda psát, že, ani na ten okruh lesem jsme se tenhle týden nedostali. S Danielem jsme si v doprovodu Eitana (jak jinak…) ve čtvrtek udělali výlet do školy a byl tak strašně rád, že zas vidí třídu a učitelku, že mu ani nevadilo dostat očkování do obou ramen, což byla pravá příčina návštěvy. Ale když už jsme tam byli, aspoň se kluci chvilku vyblbli na dětském hřišti. Podle optimistických vyhlídek by se prvňáčci mohli vrátit do učeben už začátkem listopadu. Postupně se začínají vracet i kroužky. Letos hraje fotbal Nevo, protože tam má kamaráda z loňské školky. Pokyny trenéra zvládá s přehledem, ale nemám dojem, že by to pro něj bylo to pravé ořechové. Od zítřka se nám vrací i karate. Naneštěstí ale mají být chlapci ve stejné skupině a navíc venku na trávě, což si teda neumím představit.

Rozhodla jsem se, že přece jen zkusím kluky naučit něco málo česky. Každý den vyberou tři slovíčka, které od té chvíle zkoušíme správně používat v hebrejské větě – a nahrazujeme jen to jediné slůvko. Není to moc, ale lepší než nic. Hlavně je to baví, nenutí mě větu opakovat hebrejsky a snaží se slova používat i sami. Zatím umíme včelu, láhev, dům, trn, provaz a zub :-).

Olivy – každý rok na rok

Období sklizně oliv na severu Izraele právě končí a my jsme si včas udělali zásoby na zimu a příští rok. Kromě dvou maličkých stromků, co jsme si vysadili před zahradou, jsem s Eitanem zvládla očesat i pár větviček z urostlých statných olivovníků, co zkrášlují okolí dětského hřiště pod nejnovější čtvrtí Tal El, ve které bydlíme. A další várku přitáhl Giyora s klukama, když cestou k lesu potkali dva zapomenuté olivovníky kus od již očesané velké aleje. Otrháváme zelené plody, co nejmasitější a bez kazů. Nakládáme každoročně do vody s deseti procentním podílem soli a přidáváme pokrájené citrony i s kůrou. Lze přidat feferonky, ale párkrát jsme to zkusili a bylo to tak šíleně ostré, že už to radši neriskujem. Aby to nebylo zase tak moc snadné, každou olivu před vložením do sklenice člověk musí naříznout, jinak by zůstaly hořké. Nevím, jestli napořád, ale určitě hodně dlouho. Místo nařezávání to jde praštit paličkou, ale to zas člověk riskuje, že by rozrazil i pecku. Ač se to stává výjimečně, protože jsou tvrdé jak kámen. Já jsem si oblíbila spíš ten jemnější způsob. Nakonec se to zakápne olivovým olejem a pak se čeká. Na hranici poživatelnosti dojdou asi po měsíci, ale určitě čím déle, tím lépe. Různé hrátky s vyměňováním nálevu jsou povoleny, ale neměly by být nutné. My to neděláme, takže vám nepovím, jaký to má vliv na chuť.

Nečekejte olivy jako ze supermarketu. Tyhle budou vždycky tvrdší a budou mít mnohem výraznější chuť, což ne každý ocení. Kluci se jich třeba nedotknou, zatímco nějakou vypeckovanou měkotu z konzervy si sem tam dají. Ale za zkoušku to stojí, když si příště přivezete pár hrstí třeba z návštěvy Jeruzaléma :-).

Jak trávíme celostátní karanténu

O prázdninách k svátku Sukot jsme se prvně po mnoha horkých letních měsících odvážili zajít do lesa. Louky a pole vypadají lehce osvěženě skromnými příděly ranní rosy, ale na řídké lesní porosty viditelný vliv nemá. Jsou vyschlé na troud, spadané hnědé jehličí místních borovic křupe pod nohama a závany silného větru připomínají hrozící riziko požárů. Na déšť zatím čekáme marně. Přesto jsme rádi, že už se to jakž takž dá, alespoň před desátou dopoledne nebo po čtvrté odpoledne. Je to koneckonců to jediné, co v období státní karantény omezující volný pohyb osob na jeden kilometr od místa bydliště, můžeme. Během prázdnin jsme vyráželi denně na hodinu a půl dlouhý okruh a i když je to suché, vraceli jsme se domů spokojeni my i děti. Motýlci poletují, mravenečkové fofrují do příbytků s posledními zásobami na zimu, ptáci zpívají, ještěři se vyhřívají na slunku na kamenech a dokonce lišku jsme zahlédli. Občas potkáváme jezdce na koních nebo stáda krav. Dali jsme lesu přednost před setkáváním s přáteli a užili si celý týden jen v rodinném kruhu. Nechtělo se nám riskovat, že se kvůli pár hodinám hromadné dětské legrace zas ocitneme zavření doma. Ostatně v tomhle „dobrovolném ústraní“ se momentálně nachází i část našich dobrých přátel.

Množství nakažených koronou konečně začalo klesat, ale drastická opatření uplynulých třech týdnů ale mají pokračovat minimálně ještě tenhle týden. Pak se možná otevřou školky a první třídy. Giyora učí starší děti, čili by pokračoval ve vyučování přes zoom. Já moc doufám, že se situace natolik uklidní, že to bude možné. Všechny ty zoom snahy jsou jistě úctyhodné, ale nám to nějak nejde. Nevův fotbal jsme vzdali, protože s kopačákem ho proti telce v obýváku nepostavím. Výuka Daniela přes zoom přináší víc frustrace než vědomostí a sociální interakce. Sice to škola po týdnu upravila do snesitelnější formy, kdy si děti přes zoom spíš povídají a vyučuje se pak z krátkých videí, u kterých rodiče můžou sedět s nimi kdykoliv se to hodí a ne v určenou hodinu. I tak nás ale Danielovo ranní setkání zaseká všechny na celý den doma, protože díky tomu prošvihneme dobu, kdy se dá ještě být venku na sluníčku. Myslím, že v rámci zachování duševního zdraví všech členů rodiny bude Daniel občas na zoom setkáních chybět. I když podvečerní túry s návraty se západem slunce mají své nepochybné kouzlo, bez ranního nadýchnutí venku mi den připadá výrazně náročnější.

Kromě rodinných procházek po lese si státní karanténu zpestřuji příležitostným večerním couráním s některou z kamarádek v Tal El. Není to často, protože jsou to ženy s podobně starými dětmi a když už náhodou potomstvo do devíti usne a my ne, stejně leckdy nezbývá síla se vykopat. Bezdětnou mám jednu, mladičkou manželku nového rabína Tal El, který v červenci nahradil Noama. Je jí něco málo přes dvacet a studuje. Původně jsem byla rozmrzelá, že mou spřízněnou duši Shuvu nahradí dívčina věkově tak daleko. Ale je milá a tak jsem se nakonec s určitou jistotou, že díky Bohu (jakože doslova) budeme mít rozhodně minimálně jedno společné téma, odhodlala napsat jí zprávu a vytáhnout ji ven. A dobře jsem udělala. Skoro nikoho tu zatím nezná, měla radost a hovor nevázl i když Bůh se probíral jen okrajově. Navíc je tu jedno významné pozitivum – ona je v devět k dispozici skoro vždycky :-).

Jasně, že bych ráda, aby už celej ten balagan okolo koronaviru přestal a my zas mohli navštěvovat rodinu, přátele a jezdit na výlety! Ale dokud mě nebo někoho jiného nenapadne lepší řešení než to, co nám aktuálně nabízí vláda, přeji nám všem, ať si to období pokud možno co nejlíp užijeme. Rodině, novým přátelstvím a hlavně přírodě zdar!

Má trávníček na zahradě v Izraeli místo?

Dostali jsme od souseda od naproti elektrickou sekačku na trávu, už ji nepotřebuje. Raději se hrabe v autech než v hlíně a tak stejně jako jeho sestra, co bydlí v domě vedle nás, pořídil zelený koberec z umělé hmoty, alias umělý trávník, v Izraeli tolik populární.

Dar jsme uvítali, protože benzínová sekačka, co jsme vlastnili (dar od švagra, co přešel na umělý trávník před pěti lety), co chvíli chcípala a našich všehovšudy asi pětadvacet metrů travního porostu Giyora sekal i hodinu. Pořizovat novou nemělo smysl, protože téhle aktivitě se manžel věnuje tak třikrát do roka, jestli dobře počítám. Ale trávu zatím máme, takže svižnější sekačka se rozhodně hodí.

To „zatím“ neuvádím proto, že bych snad v budoucnu také uvažovala o té syntetické hrůze. Mám k ní silnou averzi a troufám si říct, že si to i přes nespornou spoustu výhod na zahradu nepustím nikdy. Nicméně takový přírodní trávníček v našich poměrech není jen „vyplnění plochy, kde nic pěkného nebo k jídlu nepěstuji“. U nás se i trávník musí pěstovat. Bez každodenního dvacetiminutového zavlažování během celého léta (rozumějte tedy půl roku…) by nepřežil. A když už má člověk zvažovat, s kým nebo čím se o měsíční příděl pitné vody podělí, dost možná se travní plocha okolo našeho domu smrskne na plácek dvakrát tři metry, na kterém každoročně postavíme suku. Teda ne že bychom kvůli trávě neměli, co pít. V Izraeli je to zařízené tak, že má každá domácnost měsíčně určitý počet litrů v paušálním poplatku podle počtu členů. Když vypočítané litry přešvihne, platí pak za každý litr zhruba čtyřnásobek ceny než je ta v paušálu. Zřejmě je limit celkem velkorysý, protože jsme v cajku i s žíznivými rostlinkami. Přešvihnem to pouze v měsících, kdy klukům napouštíme bazén nebo někde zůstane nepozorovaně něco téct. To pak Giyorův telefon a e-mail spamují zprávy z vodáren, že se nám točí hodiny jako zběsilé a jestli o tom víme. Vodou se určitě šetří, Izrael si hlídá, kolik kam odteče, ale běžný spotřebitel to nepocítí. Vody je dostatek k pokrytí všech potřeb, k zalévání zahrádky i sprše třikrát denně v horkých dnech. Paradoxně si „šetření vodou“ na spotřebitelské úrovni pamatuji víc z Čech. Ale možná to bylo jen u nás doma, kde se muselo šetřit úplně vším. Takže díky Bohu (a všem odborníkům z vodohospodářství Izraele ;)), že se tady teď máme takhle dobře a můžeme živit i trávníček.

A přidávám odkaz na prezentaci ze stránek velvyslanectví státu Izrael v ČR, která hezky vysvětluje, proč se vlastně teď máme tak dobře. Možná vás to bude zajímat:

https://embassies.gov.il/Praha/NewsAndEvents/Documents/Israel-GlobalLeaderinWaterTech_HR_TB_210x210_cmyk_cz_FINAL_nahled.pdf

I přes poctivé zavlažování to v Izraeli dávají ibišky mnohem líp než trávníček :-).

Začíná dovolená – v kružnici s poloměrem jeden kilometr

Prázdniny začaly právě teď, díky svátku Sukot, a budou trvat týden. Protože jsme všichni doma už přes dva týdny, člověk by si řekl, že to nebude žádná změna, ale mohla by být. O prázdninách nebude mít Daniel ani Giyora vyučování a protože švagr, u kterého příležitostně maká pro doplnění rodinného rozpočtu, je zaměstnancem společnosti vlastněné ultraortodoxními židy, o Sukotu se u nich nepracuje. Máme tedy velkou šanci, že je před námi společná dovolená. Do jednoho kilometru od bydliště. Koronová omezení nejen přetrvávají, jak se plánovalo, ale dokonce přitvrzují snad denně, protože mizerná situace se jen horší. Házet čísly sice nemá moc cenu, ale přes sto mrtvých za poslední tři dny zvedlo do údivu i mé obočí, které na zprávy o koroně obvykle vůbec nereaguje. Jestli se děti vrátí do škol na stanovené datum 11. října, bude to spíš zázrak. Vláda se nechala slyšet, že dokud se nedostaneme pod dva tisíce nakažených za den, nic se uvolňovat nebude. Včera to bylo sedm, co tak koukám.

Takže hurá do lesa, který bude nejméně po následující týden naším jediným prázdninovým cílem. Slibovaný déšť se zatím nedostavil, ale je dost dobře možné, že se díky ranní rose přece jen něco zelenat bude. V pátek jsme čas na procházku nevyšetřili, manžel doladil suku (stánek, co se staví přes svátek Sukot) na zahradě, vyšperkovali jsme ji správně blýskavými kýčovitými ozdobami a pak už bylo moc vedro. Konstrukce suky byla z loňska poničená silnou bouřkou, stavbu manžel zahajoval s pájkou v ruce v doprovodu znuděných výrazů starších raubířů, kterým bylo zakázáno se přiblížit. Ač to nevypadalo nadějně, jakž takž stojí. Pro jistotu je přivázaná k sloupu terasy a kovovému zábradlí, aby to silný vítr neshodil někomu do ulice na hlavu.

Ano, teplo sice pořád máme, ale podzim ve vzduchu cítit je. Na zahradě nám co nevidět dozrají pekany a jeden ze stromů začal opatrně odhazovat lístečky. Vítr sílí a brzy zřejmě budeme muset přepnout bojler na manuální ohřev, protože sluníčko se stále častěji halí za mraky a do solární desky na střeše se opírá čím dál tím míň slunečních paprsků. Spát by se možná dalo už i bez klimatizace, ale jsme tu chladem podobně rozmazlovaní jako Češi topením. Vida, teď jsem se přistihla, že mluvím jako Izraelka. Že bych si tu po deseti letech konečně zvykla na permanentní zimu, hehe. Asi to tak bude. Ale stejně by bylo pěkný, kdyby ten krb, co už tu nemáme osm let, nakonec byl. Tenhle rok ovšem zase ne ;).