„Mami, mám jenom jedno oko“, mžourá na mě z postele Daniel po zazvonění budíka. A jéje, no jo, měl to včera trochu červený, dneska už to hnisá, evidentně nějaká infekce. Takhle do školky nemůže, zůstanou mi doma oba. Přepadne mě trochu tísnivý pocit z té představy, ale hned mi taky proběhne hlavou, jak je super, že nemusím přemýšlet, jestli to je dostatečně pádný důvod pro absenci z práce. Přes Chanuku jsem je tu měla tři dny od rána do večera sama, když měl Daniel prázdniny a Giyora byl na kurzu někde u Masady. Už to nebylo tak náročné, jak pamatuju z loňska, ale do pohody to mělo pořád daleko. Dneska by se měl Giyora vracet z práce už někdy ve tři, tak těch 8 hodin nějak zvládneme. Snažím se vymyslet, čím bych je mohla zabavit, abych eliminovala sourozenecké bitky.
Snídaně proběhla v pohodě, pohádka v telce kluky vůbec nezajímala, což je především u Daniela silně překvapující. Následuju je k Danielovi do pokoje, kam si jdou hrát, ale nečekaně mě Daniel zastavuje: „Mami, ty ne, my si budeme hrát sami.“ Stojím trochu jako opařená. Když už někdy došlo na jejich samostatné hraní, byla to spontánní akce, co vyplynula z původně společné hry nás všech. Aby mě úplně vypověděli ze hry, to je prvně. Jsem na rozpacích, jak s tím naložit. Nemám odvahu Neva nechat Danielovi napospas, i když už měsíce prokazuje, že se umí bránit celkem adekvátně. Ze zápalem se pustí do nějakého lotta a moje tichá přítomnost jim nevadí, tak utírám prach v poličkách, přerovnávám knížky a jako obvykle čekám, kdy bude nutný zasáhnout. Střídaj jednu hru za druhou, dělaj trochu bordel, ale je to seriózní hra s interakcí obou zúčastněných stran, nikoli hra Danielova udělujícího pokyny Nevovi, jak jsem byla zvyklá doteď.
Kolem jedenácté vyrážíme ven. Fouká dost silný vítr, ale to by na prolejzačkách s převážně uzavřenými klouzačkami nemělo vadit. Hned jak vyjedeme, informuju Daniela, že jestli Nevo usne, vrátíme se domů a jemu pustím pohádku. S navrženým řešením je spokojenej, ale nakonec je po cestě dost traktorů, vrtulníků, letadel a dalších podnětů, co je udrží vzhůru oba až na hřiště. Horko těžko je po hodině a půl tlačím zpátky do auta. Scénu Daniela se podaří rychle zažehnat slibem, že zítra do školky taky nemůže a přijedeme zase. Oko má zarudlé, trochu oteklé, ale prý to nebolí. O návratu do školky ale nemůžu vůbec uvažovat, než bude úplně v cajku. Jeden jeho spolužák je nemocný rakovinou a jeho rodiče výslovně prosili, ať děti s jakýmkoliv problémem a s očima extra, do školky neposíláme. Takovému přání samozřejmě nelze nevyhovět.
Po pár minutách jízdy zpět usínají oba. Podaří se mi i náročný manévr po příjezdu, kdy je postupně vynosím z auta a poukládám doma. Děti pokračují ve spánku až do doby, kdy se domů vrací Giyora. Udiveně mu sděluju, že to s nima snad bylo jednodušší než ty dny v týdnu jen s Nevem. „Jo jo, říkal jsem ti, že si spolu budou hrát“, usmívá se. Přece jen tohle období už jednou zažil, věkový rozdíl jeho velkých kluků je dost podobný.
Do večera nám pak kluci svojí novou schopnost interaktivní hry demonstrují ještě mockrát. Dojatě sleduju, jak s hlavou skloněnou nad časopisem s inzercí vozidel vážně řeší, kdo bude mít jakej traktor. Asi nám začíná nová etapa :-).
