Rubrika: Výlety

Na vrtání se můj drahý víteco… ;). Ve škole, kde začal pracovat, má krom třiceti procent úvazku otevřené dveře a možnost připojit se k jakémukoliv výletu, co pořádají. Takže na jedné straně vah je vstát v půl šesté ráno, jet třičtvrtě hodiny do Haify, sedm hodin vrtat do stropu a vrátit se kolem čtvrté domů jak zbitej pes. Na druhé vstát v půl sedmé, dojet do dvacet minut vzdálené vesničky, pět hodin se procházet s dětmi po lese a po poledni se vrátit domů. Možná lehce páchnoucí od táboráku. Výdělek – stejný. Vážně těžká volba, že ;). První týden to vzal velmi zvolna a zaskočil si do školy na jeden půl den. Ty ostatní studoval, tvořil seminární práce a hlavně vařil, pekl, hrál si s dětmi, tu a tam něco opravil, něco obtelefonoval. Zasloužená dovolená, pro nás všechny, po tom martýriu… Takhle by to pořád bohužel nešlo, to bychom opravdu neměli z čeho žít. Ale jeden až dva volné dny v týdnu mít bude. Z denních výletů se bude vracet krátce po poledni. V krajním případě ve čtyři. No a pak jsou tu ty několikadenní až týdenní, ale na ty už mi nasmažil do mrazáku čtyři kila řízků. A kluci jsou zas o nějaký ten pátek starší, než vloni, kdy nám to fungování v pohotovostním módu i docela šlo. Za mě pořád dobrý.

S koncem roku se nám konečně zadařilo zaskočit na krátký rodinný výlet. Kousek za Haifou se v národním parku Nachal HaMearot v rozlehlých jeskynních ukrývají pralidé. Zatímco oba starší kluci se zvědavě běželi podívat, Eitan za žádnou cenu nechtěl dovnitř. Až když zjistil, že jsou to jen figuríny, a že strašidelné hlasy se ozývají z promítaného filmu, nechal se v náručí pronést do útrob jeskyně. Film pro změnu vystrašil Neva a dotrpěl ho do konce jen z důvodu, že s nim nikdo nechtěl jít zpátky. Ta úleva, když pormítání skončilo, a jeskyně se zalila téměř denním světlem z reflektorů :-). Každopádně zážitek pro všechny.

Venku jsme se pokochali výhledem z výšky a z informačních cedulí se dozvěděli, že v jeskyních se se archeologům poštěstilo najít pozůstatky lidských koster starých údajně až půl milionu let. Vrátili se do údolí a zaskočili vyzkoušet avizovanou „cestičku smyslů“. Nevo i Eitan dle instrukcí poslušně sundali boty (ostatně to dělají stejně všude i bez istrukcí), aby si ťapkání užili přesně, jak se sluší a patří. Daniel lezl z bot už míň ochotně, ale nakonec ho bráchové strhli.

Parkem vede kousek národní izraelské cesty (švil Izrael), ale škrábe se tam někam dost do vrchů. Navíc stejně nebylo moc času, mazali jsme se chystat domů na šabat, tak jsme ji pro tentokrát vzdali. Možná příště :-). Vůbec doufám, že k podobným akcím se teď dobereme častěji!

Jakkoliv to původně vypadalo černě a já se skládala z toho,že Giyora začne v nové práci prakticky okamžitě, červenec uběhl a pořád si užíváme společného volna.

Nevo a Daniel noc stanovali s tátou v národním parku Achziv. Eitana a hlavně Liyu bychom museli hodně dozorovat, aby se mi tam někde neskutáleli z útesu, tak jsem si je přes noc nechala doma a k chlapcům jsme se připojili až ráno. Je to od nás půl hodinky cesty a mláďata jsou ranní ptáčata, takže v osm jsme se už kochali výhledem na azurové moře v zátoce. Po společné snídani jsme se stihli i vykoupat, než sluníčko začala pálit tak, že jsme před ním uprchli.

Další plánovaný výlet nám pokazil přetržený řemen alternátoru, naštěstí kousek od baráku. Na opravu jsme si počkali do druhého dne a protože se ukázalo, že Liya není úplně fit, nakonec jsme my ženský zůstaly doma a Giyora vzal kluky svým autem, kam se všichni nevejdeme, aspoň k blízkému potoku Kziv. Den na to, pondělní poledne, už jsme do opraveného auta znovu pěchovali věci a naloženi po strop vyrazili do kempu Horshat Tal. Rozlehlý kemp na říčce Tal je protkaný uměle vytvořenými vodními kanály s řadou menších i větších schodů, co se dají na různých nafukovadlech sjíždět. Voda je mělká a děti tak od pěti let výš tuhle atrakci už s přehledem dávají samy. Pod stanem (resp. stany, máme dva menší pro čtyři osoby) jsme to zkusili prvně v plném počtu. Ohledně rozložení panovaly neshody. Návrh děti v jednom a my s Giyorou v druhém neprošel hlasováním. Škoda. Třeba někdy příště;). Nakonec tedy já mrňousci a Giyora s většími. Vyspal se snad jen Daniel. Mně se děti koulely po stanu a Giyora s Nevem uprostřed noci bojovali s komáry, kteří se jím kdoví jak probojovali dovnitř. Ráno podle toho vypadalo, hlavně mladší byli extrémně hlasití a krátce před sedmou hravě přeřvali všechny papoušky a definitivně vzbudili celé osazenstvo kempu. V dohledné době si „spaní“ pod stanem nehodlám zopakovat.

Do národního parku Hatzbani, co je od Horshat Tal pět minut cesty, jsme přijeli krátce před jedenáctou. Poštěstilo se milé setkání se staronovými přáteli z Čech, tak jsem si zas poklábosila v rodném jazyce. Ostatně to byl cíl akce, takže za sebe hodnotím kladně, ač tam bylo pekelně narváno. Vodní trek zasekaný jak dé jednička (vtipný komentář Martina, který úplně bez dovolení kradu ;)). Zase je pravda, že kdyby nám někoho z potomků vzal proud, rychle by se zachytil o plot z nohou tisícovky dalších návštěvníků. Stačilo nám pár metrů a pak jsme radši zamířili zpátky se občerstvit. Děti se zmáchaly, olepily zmrzlinou, znovu zmáchaly. Aby se nestláskaly málo, cestou zpět jsme podlehly škemrání o zastávku v MacDonaldu. Na velkém parkovišti u kibutzu Amiad, kde jsme rozdělovali haštěřícím se chlapcům dětská meníčka, znovu kleklo auto… Znovu se roztrhl řemen alternátoru.

Necelé dvě hodinky v mekáči dětem výlet nezkazily, auto odvezla odtahovka a nás strejda, který má naštěstí vůz takový, že jsme se všichni vešli. Konec dobrý, všechno dobré.

Auto je už zase pojízdné, prý nám dali špatný řemen. I mistr tesař se někdy utne. A tohle byl zřejmě dost mladej „mistr“ ;).

Jak jsem zmínila v minulém příspěvku, týden jsem tu měla kamarádku s dcerkou ve věku Eitana. Ti dva si spolu sice zvlášť nepohráli – Eitan na ni byl trochu moc hrr. Ale to ničemu nevadilo. Mimo rodinné oslavy Dne nezávislosti na pláži v Haifě jsme stihly pár drobných výletů odpovídajících převážně potřebám dvou matek na mateřské, poklábosily jsme, opálily se a hlavně si odpočinuly. Dokonce jsem prvně nechala na Giyorovi jedno odpoledne a následně druhý den ranní vybavení dětí do institucí, a odskočila si na dámskou jízdu do luxusní chatky na pláži Dor. Kluci to spolu (jak jinak) zvládli :-). A my se měly krásně, koukejte.

Měla jsem tu týden kamarádku a vyžadovalo to nějaké přípravy, takže jsem se nedostala ani k tomu krátkému shrnutí Pesachu na blog. Nevadí, vy jste na zpoždění zvyklí a velkoryse mi jej odpouštíte :-).

Kromě toho, že muž dostavěl klec poslednímu hlodavci a všech šest králíků už bydlí venku na zahradě, jsme zvládli i kratší výjezdy.

Zdálo by se, že potok Kziv máme prošláplý horem dolem, ale pravda je, že jen dolem. Hořejšek je pro nás těžko přístupný, protože je od parkoviště 1,5 km. To by i šlo, nebýt to s převýšením 250 m… Proto jsme rádi využili nabídky shutlle – mini busů, které tam během prázdnin pendlovaly od parkoviště až k začátku treku. Pro Eitana byl zážitek už autobus, který do té doby znal jen zvenku. Nebylo vedro, což byla i škoda, protože potok byl plný osvěžující vody a v leckterých místech by si člověk i zaplaval. Takhle to bylo jen na smočení kotníků a kochání se pohledem na stříbřité rybky, kterých je potok plný. Šlapali jsme asi čtvrt hodinky, kousek po silnici, kousek po zídce plotu, přes dřevěnou lávku a pak po prašné cestě. Kam dál vedla nevím, protože jsme to zapíchli pod stromy na zvlášť lákavě vypadajícím místě. Liyu sestup zmohl a zabrala ve chvíli, kdy kluci začali vytahovat z báglů plavky. Na hnízdu z báglů si zdřímla hezkou půl hodinku, během které se mi povedlo pořídit pár pěkný obrázků, co teď s vámi můžu sdílet .

Další výjezd nebyl vůbec nic objevného, ale po letech korona omezení jsme konečně klukům splnili přání na výlet vláčkem. Pro Eitana po autobuse zase nová zkušenost. Trasa byla Ahihud – Hof HaCarmel, čili pláž Carmel v Haifě.

Posledním cílem byl Park HaMayanot. Nemám odtamtud žádné podařené foto, ale jednak to ode mě znáte z minulých příspěvků a jednak jsme tam zajeli ještě s kamarádkou, čili vám místo připomenu v následujícím postu :-).

Veselo máme i nadále, ale krom pár zanícených bebíček už aspoň nikdo nemarodí. Předpesachový čas byl dle předpokladu nabitý. Týden před prvním večerem svátku jsme s dětmi byly celý samy. Giyora provázel po krásách Izraele své studenty. Že tu za ta čtyři dopoledne, kdy jsme tu s Liyou byly samy, protože kluci měly družinu, toho uklízení moc nestihnu, bylo jasné. A i když chlapci po odpoledních celkem ochotně dali leccos do kupy, taky nestačilo.

Družinu měly jen do středy, nevím proč. Ale byla to dobrá šance dát takovou malou generálku na Čechy, kde s nimi budu pár dní sama. Úkol zněl jasně – po odvozu Eitana do družiny ve středu ráno

skočit natankovat plnou, pak do supermarketu, sbalit pěti lidem oblečení a další nutnosti, jídlo, radši i nějaké nádobí, obstarat králíky, kocoury, vyklidit z baráku poslední chamec a vzít ho sebou (z čistého baráku by bylo ideální, ale to se nestihlo), to vše za bdělosti miminka sice vyspalého, ale vůbec ne do růžova (takže většinu s Liyou v nosítku), a vyrazit na plánovanou noc v zimmer někde na dohled Hermonu. Když jsem o tři hodiny později odjížděla s naloženým kufrem se zpožděním pouhá jedna minuta oproti plánu, připadala jsem si jako super matka.

Později se ukázalo, že jsem ani nic nezapomněla. Právě otevřený vyhřívaný bazén byl překvapením, na to jsme nebyli vybavení, ale šlo to i tak – Nevo a Daniel plavou a s přehledem stačili, Eitana jsem přidržovala ve vodě já a Liya dělala veselému rošťačení publikum z autosedačky. Zvládli jsme se navečeřet, vyspat, neztratit jeden druhému a užít si výlet i přes mírné zklamání z nefungující jacuzzi. Sbalit to zas ráno do jedenácti zpátky do auta byla také výzva, ale čtvrt hoďky zpoždění mi velkoryse odpustili. Cestou domů zastávka na objížďku Chulského jezera, kde v tuhle roční dobu moc ptactva k vidění není, ale nikoho to netrápilo. Starší dva se zapůjčeným dalekohledem sledovali každé mávnutí křídly a hledali v brožurce, kterého opeřence jsme načapali.

Pochopitelně nemám moc fotek, ale zážitků plno. Ač nebyly všechny růžové, za nejzásadnější zjištění považuju, že mám opravdu dva už VELKÉ chlapce! Jsou mnohem spolehlivější a samostatnější, než by si člověk doma všiml ;). Tak snad to spolu zvládneme i v té Čechíi. Sláva nazdar výletu.

To byl zas fofr. By mě zajímalo, jestli se ten čas v budoucnu někdy zpátky zpomalí nebo už to takhle bude pořád.

Stále máme měsíc veselí. Eitan se do školky ještě nevrátil, úplně nevím, co s ním. Krk žádná sláva, občas lehce vystoupne teplota, korona to není, streptokok to není. Rentgen jsme ještě nestihli. Doktorka si ho chtěla prohlédnout a poslechnout znovu, až se prý „úplně uzdraví“. Zkoušíme probiotika a důsledně hlídat stravování, což je přes Purim, kdy se domů sypou sladkosti a další nezdravé pochutiny ze všech stran (a ne jen od babičky jako obvykle), zvláště náročné.

Masky byly výzva, ale stihlo se to. Eitan poděděného pavouka využil jen na focení, na žádnou hromadnou akci jsem ho nevypustila.

Těsně před Purim jsme vyrazili na výlet a zůstali přes noc v zimmer v mošavu Dor, tři sta metrů od pláže. Ač předpověď počasí byla nadmíru nepříznivá, nakonec nám přálo a hromada věcí sbalena dle manželových instrukcí „jako na lyže“ nebyla potřeba. Bylo polojasno, ale žádné vedro, úplně perfektně na procházku podél moře a návštěvu blízkého národního parku Tel Dor. V Tal El jsme pak večer stihli akci v synagoze, čtení svitku Ester, druhé čtení následující den, grilovačku, nakoupit a připravit balíčky k svátku Purim sousedům a přátelům, další akci pro děti v místním klubu. A věci z výletu budu dovybalovat zítra ráno, ehm…

Výlet to byl nečekaně dlouhý a plný nevšedních zážitků. Cestou tam jsme objevili hřebík v pneumatice. V autooprovně auto i s posádkou zvedli na hever, místo hřebíku plácli náplast a za půl hodiny a o třicet šekelů lehčí jsme pokračovali vytouženým směrem. Na toto nepatrné prodloužení doby jízdy se nabalila další, protože hodina a půl by se s těmi třemi ještě možná zvládla na jeden zátah, ovšem dvě hodiny už ne… Navíc mrňous, co byl vzhůru od půl sedmé a nejpozději v jedenáct měl zabrat a prospat aspoň půlku cesty, tvrdošíjně držel a zapíchl to až deset minut před cílem, kam jsme se zdárně dopracovali po dvou a půl hodinách jízdy. Kupodivu neprotestoval, že ho tak rychle zas budíme, a s chutí se s námi pustil do sběru a konzumace třešní, moruší, kanadských borůvek, nedozrálých angreštů, ostružin a hlavně malin. Zralých a výborných. Vzhledem k tomu, že v obchodě chtějí 20 šekelů za pár gramů, myslím, že letos jsme se jim za těch 25 šekelů za vstup na osobu ale vůůůbec nevyplatili :D. Poprvé v životě jsem se přejedla malinami skoro k prasknutí. Stříbrnou medaili získal strávník Nevo, ale Daniel se tentokrát taky nezvykle činil. Eitana maliny bavilo sbírat, ale jedl výhradně půlky vypeckovaných obrovských temně rudých a medově sladkých třešní.

Zhruba po dvou hodinách jsme se dosyta plní ovocem vydali na cestu zpátky. Samozřejmě jsme to nehodlali absolvovat bez nějakého osvěžení ve vodě, je přece léto. Namířili jsme si to ke studánce Ein Theo, kde se dá i hezky zaplavat a kluky baví koukat na rybky, co se obvykle ženou provádět pedikúru. Leč v oblasti vypukl požár a byli jsme nuceni to otočit. Giyora pohotově vybral nový cíl, potůček, který jsme ještě nikdy nenavštívili, dostupný prý pouze pro 4×4. Tímto pohonem náš VW Touran bohužel neoplývá, ale to přece manžela skoro pilota neodradí, že. Když jsme klesali strmou prašnou cestou dolů, vyjádřila jsem obavy, že zpátky to asi bude problém, ale pro tvrdohlavého Izraelce jako je můj muž „NIC NENÍ PROBLÉM“. Potůček byl úplně ideální, stíněný mohutnými eukalypty a kromě nás tam byly jen včely. Nijak dotěrné a v nijak extrémním množství, naši výpravu neohrožovaly. Kluci courali sem tam, posílali listy a máchali se v hlubším bazénku. Vzpruženi příjemnou zastávkou jsme se autem začali škrábat nahoru do kopce a ejhle, po nešikovném manévru se zasekli, ehm.

Giyora si trochu vynadal a jal se dovolávat nějakého vyproštění, klukům jsme dovolili vytáhnout tablety a Eitana nechali rejdit po vozu. Muž se mezitím dovolával nějaké vyprošťovací pomoci. Dovolal se rychle, ale bývali bychom si asi docela počkali. Všechny pokusy tím autem pohnout, nadělaly jen větší škodu. A jak tam tak Giyora nervózně pochoduje a přemýšlí, za co nás vlastně vytáhnou, když to auto nemá vepředu žádný železo…

… Bůh nám seslal tři anděly :D. No dobře, chlapci se šli proste koupat, že. Ale nemohli si pomoct nám nepomoct. Auto se pravda pohlo, až když ho Giyora šel postrčit s nimi, ale jak nás sundali z té nešťastné vyvýšeniny, na který jsme viseli, Giyora mě za volantem vystřídal a pustil se do nového manévrování, které nakonec v dostatečné rychlosti a mírného dalšího pošťouchnutí našich zachránců, vyšlo. Mírný nedostatek vidím v tom, že já jsem v tu chvíli ve voze neseděla, a tudíž jsem funěla do kopce v patách seslaných andělů a oblaku prachu, co se tvořil za naším Volkswagnem. A i tak jsem měla tu drzost prohlásit, že s nima chci foto, abyste si je mohli prohlídnout i vy, milí sledovatelé. Na jméno a souhlas se zveřejněním jsem se nezeptala, ale tak snad by se kluci nezlobili. Zaslouží si obrovský dík.

Když jsem se pak ptala Giyory, jestli jsme jim neměli třeba něco dát, tak se smál a prý: „Ale ne, tohle je Izrael. Ta vyprošťovací služba, co jsem volal, by taky byla zadarmo, dělají to coby dobré skutky.“

Dál už se jelo v pohodě, víceméně, se standardními sourozeneckými hádkami a bitkami :-). Oproti všem předpokladům jsme z výletu přijeli unavení zas jen my s Giyorou a ukládání dětí bylo zkouškou trpělivosti.