Rubrika: Výlety

O letošních chanukových prázdninách jsme vyrazili na rodinný výlet jen jednou. Giyora je stále na antibiotikách a vrací se do plného provozu opatrně, čili jsme rádi využili možnost družiny pro oba starší draky. Vstávalo se bez budíka a ranní cesta do vesničky Gilon, kde má Daniel školu, se pro Eitana stala vítaným rituálem. Nevím, jak se bude tvářit, až zítra ráno pošlem Daniela na autobus. Teda asi tuším, ehm. Giyora v neděli a v pondělí zvládl naplánované jednodenní aktivity se studenty ze školy, které ho slušně zmohly, čili zbytek dne musel odpočívat. No a pak už se to venku začalo hezky kazit, takže bylo jisté, že jestli někam vezmeme prcky, bude to v dešti. Na středu hlásili tak protivné počasí, že jsme se rozhodli děti ani neposílat do institucí. Pravděpodobnost srážek 100%, teploty 13 – 17, čili jeden z nejchladnějších dnů týdne.

Ale tak když už zůstaly doma a venku to nakonec dopoledne nevypadalo až tak zle, řekli jsme si, že to třeba vyjde. Kluci byli šťastní, že se jednou nevymlouváme na déšť a místo toho balíme pláštěnky, deštníky a věci na převlečení. Obloukem přes Karmiel jsme začali stoupat do oblaky zahalených kopců směrem k drúzské vesničce Pkiyin. Děti zklamalo, že se na mraky nedá sáhnout, ale i tak s nadšením vyrazily do mokrých ulic. Krápalo mírně, tak akorát, aby si užily pochodu s deštníky a nijak moc se nezmáčely. Rozčiloval se akorát Eitan, kterého jsme nekompromisně naložili do nosítka na Giyorova záda s tím, že blíž prozkoumat kaluže ho necháme maximálně až na konci. Pokochali jsme se vyhlídkou na vesničku z výšky a sestoupali k jeskyni, kde se schovával rabín Šimon bar Jochaj, jeden z nejvýznamnějších žáků rabína Akivy, se se svým synem po 13 let za dob římské nadvlády. Živili se údajně svatojánským chlebem, čili plody rohovníků, které místo obklopují. Od jeskyně jsme přes centrum vesnice došli ke starověké synagoze. Ve vesnici kdysi žila početná židovská komunita, ze které ale zůstala už jen jediná obyvatelka. Tou je Margalit Zinati pocházející z rodiny, která v Pkyiin žila zřejmě od dob druhého chrámu. Zbytek cesty jsme už nechali ťapat i Eitana, protože cílový bod procházky byl blízko. Během stále mírného deštíku jsme došli k místu, kde Giyora obvykle končí se studenty – restaurace s tradiční druzskou pitou. Jsou to velikánské tenoučké placky pečené na sádž (speciální plotýnka), které se mažou buď čokoládou nebo labane sýrem se zatarem. No, asi uhodnete, kterou variantu děti preferují ;).

Před odjezdem zpátky jsme drobotinu v autě museli převléknout do suchého, ale to se předpokládalo. A určitě to stálo za to. Průtrž mračen se konala až po cestě a po příjezdu do Tal El jsme s údivem zjistili, že tu v lese máme potok :-).

Trvalo to dlouho i od chvíle, co nás vypustili z celostátní karantény, ale nakonec přece jen – vyrazili jsme na rodinný výlet! Hejna ptáků nad Chulským jezerem jsme viděli nedávno ve večerních zprávách a tak jsme s nadějí, že ne všichni zdrhli na jih po prvním dešti, vyrazili právě tím směrem. Kvůli koronavirovým omezením jsme se na vstup do parku Agamon HaChula museli předem objednat. Tomu jsme se nedivili, ale podivili jsme se, že zatímco jsme se tam léta mohli potulovat úplně zdarma, tentokrát chce Kakal (Keren Kajemet Israel, správce lesů a některých parků v Izraeli) za vstup zaplatit. Giyoru to otrávilo tak, že by býval změnil cílovou metu, ale připomněla jsem mu, že se park od naší první návštěvy hodně změnil, že místo neustále vylepšují a že ta nová budova s led obrazovkami a dalekohledy už si částku za vstup asi i zasluhuje. Platili jsme za jednoho invalidního dospělého (Giyora), jednoho zatím neinvalidního (mě) a jedno dítě nad pět let celkem čtyřiašedesát šekelů. Daniel místo do školního autobusu naskočil po skončení vyučování k nám do auta a v krásném slunečném a teplém listopadovém dni jsme zamířili do Chulského údolí. Objednávku pro vstup jsme potvrdili až cestou, ale nevím, jestli by to tak vyšlo i o víkendu. Ve dvě jsme byli na místě a na to, že byl všední den, bylo parkoviště pořádně nacpané. Golfová vozítka pro páry rozebrané, ale těch pro rodiny naštěstí zůstalo k dispozici plno. Za stopětačtyřicet šekelů (po slevě na invalidu) byl jeden z nich na hodinu a půl náš.

U vstupu nás přivítala cedule deklarující, že teplota jeřábu (toho z rodu ptáků, ne těžkých strojů) je 41 stupňů. A kolik prý že je ta naše. Korovinovým opatřením se holt nevyhnou ani parky. Po cestě jsme pak potkali ještě jednu připomínající, že sdružování je dovoleno jenom ptactvu. V parku haChula se může družit pouze úzká rodina. Návštěvníci, které jsme potkali, dodržovali, co bylo požadováno, všichni měli v uzavřených prostorech roušky (malé děti nemusí) a venku se od sebe drželi dál. Teda skoro všichni. Touha našeho Daniela všechny informovat o kaprovi nebo čejce, které právě zahlídl, byla silnější než všechna „logická“ nařízení. Ale nikdo se za to nezlobil ani na nás ani na něj.

Okruh známe a tak víme, že je většina pro nás zajímavých zastávek je v první třetině a pak už jenom frčíme dvacet minut do cíle. Ovocem se tam v listopadu člověk nenacpe, po cestě přejede tak shnilý fík nebo poskočí na na troud oschlém granátovém jablku. Ale hlady nepojdete ani bez svačiny, je totiž sezóna ořechů. Objevili jsme několik statných pekanů a také vlašáků, které jsou v Izraeli méně běžné.

Počasí přálo, sestupující sluníčko umocňovalo okouzlující panoramata a uřvaní opeřenci hodující na polích přelétávali sem a tam v úprcích před houkačkami a simulacemi výstřelů, kterými se farmáři snaží (marně) chránit zasetá semínka. Jestli je to jen trik pro zpestření návštěvníků, funguje podle mě skvěle. Viděli jsme obří hejna jeřábů popelavých, početnou rodinku pelikánů, kormorány, kačeny, čejky a další spoustu menšího ptactva, až po ty úplně mrňavé kolibříky, které vám zřejmě nevyfotím nikdy, protože jsou šíleně rychlí :-). Vydru jsme potkali jen jednu a ještě daleko ve vodě, ale kluci stejně byli nejvíc nadšení z traktoru s orným pluhem.

Po půl čtvrté už bylo slunko tak nízko, že se znatelně ochladilo a kdo měl, přes tričko natáhl mikinu. Minimálně dlouhý rukáv je víc než vhodný, protože začínají žrát komáři. Dorazili jsme na parkoviště vozíků s pár minutovým zpožděním, na což nikdo nereagoval, přestože u pokladny vyhrožovali, že každá čtvrthodina navíc bude stát 30 šekelů. Čtvrt hodiny to pravda zdaleka nebylo, ale tak hádat by se třeba mohli, nebýt to v Izraeli ;).

Park je v zimních měsících otevřený do 16:45, tak jsme to po vrácení vozidla vzali ještě kus pěšo. Sluníčko bylo dávno za kopcem, světla traktoru zářily do dálky a výstavka starých zrezlých zemědělských strojů poskytla klukům lepší zábavu, než leckteré hřiště.

Po takové době, jakože fakt SLÁVA nazdar výletu! Snad je to jen start a brzy budou další ;).

Ještě jedna krátká dovolená za námi. Bylo to u Sýrie a ne u Libanonu, jak jsem si původně myslela, trochu jsem se sekla, nevadí. Co se týče pravděpodobnosti, že by to na něčem mohlo vybouchnout, je to dost podobné. Ubytovali jsme se v mošavu Odem, kde jsme se v půlce června byli nacpat třešněmi. Teď už na stromech žádné nezbyly. Ani maliny, ostružiny, borůvky a další ovoce, kterého si teď jistě v Čechách užíváte. Klima bylo velmi evropské. Přes den kolem třicítky, k večeru teplota rychle klesá a je potřeba se přiobléct. Na velkých travnatých plochách, které vypadají, že rostou dokonce i bez umělého zavlažování, byla ráno rosa. V apartmánech mají kromě klimatizací i klasické radiátory na horkou vodu, které mi v zimě v Izraeli tak zoufale chybí. Zřejmě se sem v půlce prosince na dva měsíce odstěhuju .

Příjemný apartmánek v jihočesky působícím mošavu nabízel překvapivé soukromí vhodně okořeněné příležitostnou společností místních obyvatel i dalších návštěvníků, kteří se potkávali venku u grilů, na síťových houpačkách nebo na dětském hřišti.

Mošav bychom během dne ani nemuseli opouštět, kluci by celý den mohli brázdit vybetonované pěšinky na koloběžkách a blbnout na dětském hřišti. Vzali jsme je do bazénu v kibucu Ein Zivan, ale moc to neocenili – stejně jako mně jim byla zima. Výlety po přírodních krásách jsme pro tentokrát vzdali, protože tu cestuje tolik lidí, že bude narváno u každé louže. První dovolenkový den nám zpestřily gigantické větrníky na výrobu elektřiny, kterých se v Golanech tyčí k nebi už požehnaně. Nutně jsme se museli podívat aspoň na jeden zblízka i kdyby to mělo být v Sýrii, Daniel nám skoro vyškemral díru do hlavy. Dva zaparkované džípy bezpečnostní agentury vedle brány by mě osobně od zastavení odradily, ale Giyora to viděl zřejmě jako báječnou příležitost si pokecat. Bezpečáci byli kids friendly (v Izraeli dost běžné), zájem kluků je potěšil a rozhodli se jejich nadšení ještě znásobit. Tak nejen, že nám vysvětlili vše, co o větrnících vědí (a že toho bylo hodně!), ještě nás vzali na jedno stanoviště, oplocené a nepřístupné veřejnosti, kde se co nevidět vztyčí nový. A teď je tam připravený na kousky ke smontování. Spíš na monumentální kusance, přesněji řečeno. Poskládat to přijede speciální jeřáb, který jediný v Izraeli dosáhne až do výšky sto osmdesáti metrů. Výjimečně jsme se na výletě tedy zabývali jiným přírodním živlem, než obvyklou vodou. Změna je život .

Cestou domů jsme podle plánu zavítali do areálu hory Hermon. Ověřili jsme, že Izraeli je v srpnu vedro i v nadmořské výšce přes 2000 metrů nad mořem. Zavřenou obuv a teplejší mikinu jsem si přichystala zbytečně, po zimě tam fakt není ani památky, natož po sněhu. Navíc je to všechno takové… hnědé. Až na umělého bílého sněhuláka, který je možná tím jediným sněhulákem v Izraeli i v zimě. Kromě úctyhodné výšky i na straně Izraele (v Sýrii trčí ještě o kilák výš) má Hermon pěknou moderní kabinkovou lanovku. Lyžaři ji ale v zimě zřejmě nepoužívají, protože na dvířkách z venku nemá přihrádky na lyže. Ostatně kde se tam vlastně dá lyžovat se mi nepovedlo odhadnout (odhalila jsem jen kopec pro sjezd na igelitových pytlích :-)), čili se tam zřejmě budeme muset podívat znovu, až nasněží . I když myslím, že někdy po zimě, když se kopce zelenají a barví květy, to tam musí být úplně nejkrásnější.

Korona toho zastavila dost, ale náš víceméně každoroční výlet na jih ne. V neděli večer jsme se sbalili a v pondělí dopoledne vyrazili podle plánu směr Mrtvé moře, kde nás čekalo ubytování v extra dobře hodnoceném hotelu v kibucu Ein Gedi. Hotel má skvělé umístění, fajn bazén a příjemný výhled na blankytně modré Mrtvé moře. Pokoje jsou přízemní zděné budky v delších řadách s dřevěnými teráskami. Při plné obsazenosti asi nic moc soukromí, protože i ti dva sousedé, co jsme první noc měli, nám přes verandu courali sem tam jako by byla jejich.

Druhý den ráno se děti zřejmě rozhozené cestou probudily před šestou. Nic, co by si člověk představoval jako začátek ideálního dovolenkového dne, ale nakonec jsme to využili v náš prospěch. Objednali jsme se na osmou do rezervace Ein Gedi, kam jsme si mysleli, že se kvůli vedru s dětmi nepodíváme, protože stínu je tam poskrovnu a sluníčko po desáté dopoledne je úplně vražedné. V rezervaci jsme jako jedni z prvních návštěvníků mohli pozorovat stádo horských koz, co se zřejmě každé ráno chodí napájet vodou unikající z hadic umělého zavlažování. Pouštní králíci odpočívali na kamenech a pobíhali po větvích stromů podél cest a jen neochotně se vzdalovali blížícím se vetřelcům. Protože pořád nebylo tak příšerné vedro, troufli jsme si s osvěžujícími přestávkami ve vodách oázy Ein Gedi vyšlápnout s prckama všechny ty příkré schody vytesané ve skále lemované kovovým žhnoucím zábradlím až k nejvyššímu Davidově vodopádu. Byly to nervy, ne že ne, ale tak dalo se to :-). Zpátky na hotel vzdálený přesně dvě minuty jízdy jsme se vrátili po úctyhodných třech hodinách. Zbytek dne jsme po náročné dopolední vycházce odpočívali v téměř prázdném hotelovém bazénu.

Druhou noc už jsme sousedy neměli, pozdravit nás přišla jenom liška a až výhružně vypadající horský kozel. Z důvodu nízké obsazenosti se checkout dal posunout z jedenácté hodiny na jednu odpoledne, tak se kluci před přesunem na další stanoviště mohli ještě jednou pořádně unavit v bazénu. Korona stav způsobil kromě zavřeného spa a dětského brouzdaliště zřejmě i výměnu personálu, který se neostýchal tvářit zpruzeně při jakémkoliv požadavku. Ať už šlo o máslo u snídaně, co nemohla být podávaná formou švédského stolu, ale museli ji servírovat, nebo o opravu nefungující klimatizace v pokoji. Liduprázdno, klídek a bazén jen pro nás ale dokonale vyvážily negativa a nakonec jsme odjížděli s pocitem, že to tam vlastně nemělo chybu.

Po hodinu a půl dlouhé cestě pouští s převážně spícími dětmi jsme přijeli k lamí farmě. Auto muselo zůstat stát na parkovišti vzdáleném pár desítek metrů od útulného domečku, ve kterém jsme byli ubytovaní. Giyora si v osmatřicetistupňovém horku zaskočil ještě dvakrát zpátky do auta, než dotahal všechny věci. Nutno dodat, že podstatná část z toho byly potraviny k přípravě oběda, večeře a snídaně. Nakrmit pětičlennou rodinu holt není jen tak. Občerstvili jsme se a šli omrknout farmu. Z bezpečí domečku vypadala klidně. Hlavní atrakcí je možnost krmit lamy, co se courají v ohradách i mimo ně, ale mají tam i koníky a osly. Lamy zjevně byly hladové a k příchozím se mlsně přibližovaly. Podle mě na nepříjemně krátkou vzdálenost. Mají ošklivý předkus a nevychovaně na návštěvníky flušou, když se jim něco nelíbí. Třeba že se na ně nedostalo z té trošky granulí, kterou papírový sáček obsahuje. Giyora to pěkně schytal a i když to vzal sportovně a se smíchem, kluky to vyděsilo. Eitan vřeštěl v nosítku na jeho zádech, Nevo a Daniel vedle mě a každý mě tahal za jednu ruku jiným směrem pryč. Že prý lamy nemají rádi. Kromě lam jsme mimo ohradu potkali ještě osla, pak druhého, třetího a čtvrtého. Na rozdíl od lam se vůbec nepohybovali klidně, spíš by se dalo říct, že splašeně. Upozornili jsme jednoho z flegmaticky vyhlížejících zaměstnanců farmy a mizerně koordinované snahy o zahnání uprchlých oslů zpátky do ohrady, kterou se jim povedlo probořit, sledovali už z bezpečné vzdálenosti od našeho ubytování. Jakoby si to Giyora nevybral už u těch lam, ještě dostal ránu elektřinou při zapojení plotýnky do zásuvky. Naštěstí se to obešlo bez zranění, jen vyhodil pojistky. Uprostřed noci nás vzbudilo zoufalé srdceryvné mečení kozy a hlasité štěkání velikých psů. Díky Bohu teda jen mě a Giyoru, děti spaly neskutečně tvrdě. Neměli jsme odvahu kontrolovat, co se to venku děje, ale relativně rychle to utichlo a dalo se znovu usnout. Mrtvé kůzle jsme ráno objevili pod oknem ložnice. Hlídal ho velký bílý pes, čili sníst ho zřejmě nechtěl, spíš to vypadalo, že se ho psí hlídači snažili marně před něčím ubránit…

Dost věcí na sotva 18 hodin. Kluci si ráno dali okruh farmou na traktůrku s průvodcem. Sympatický chlapík jim lamy představil v lepším světle a jejich dojem zdárně napravil. Ten můj a Giyory poopravil krásný západ slunce a táborák pod noční oblohou kouzelně rozzářenou bezpočtem hvězd. Ale určitě ne natolik, abychom se tam v blízkých letech chystali znovu.

1 2 ►

Byl jednou jeden malý potůček, který si razil cestu lesíkem, vedle skály, pod popadanými kmeny stromů, přes hromady oblázků a mezi velkými balvany, přes irský most asfaltové silnice a dál zas lesíkem, mezi balvany a přes oblázky. Pak přišla zima roku 5780 (podle gregoriánského kalendáře 2019/2020 ) a s ní tolik deště, že se potůček rozšířil, nabral na síle, rozbořil hráze a roztrhal silnici na cimprcampr. Její pozůstatky tvoří hladké plošinky desítky metrů od původního umístění, zvoucí k pohodlnému odpočinku od náročnějšího kamenitého terénu . Vody bylo teď na začátku června pořád hodně, víc, než si pamatujeme za šest let, co se tam přes léto chodíme osvěžovat. Popadaných stromů je víc, nánosy rákosů a klacíků podél břehu dávají tušit, že vody bylo ještě mnohem víc. Teď už to Nevo a Daniel bez menších obtíží zvládli vyšlápnout vodou sami. A protože část potoka, která obvykle byla nad silnicí víceméně stojatá a zelenala se řasami, je najednou průzračná, živá mírným proudem a plná ryb, neodolali jsme pokušení do ní prvně zavítat. Místy byla klukům voda až po hrudník a na chvilku jsme si mysleli, že to dobrý nápad nebyl, že je to tam příliš divoké a není jisté, že bude možnost z vody vylézt dřív než na konci, který byl od nás dobrých tři sta metrů. Zhruba v půlce jsme se vyškrábali z vody přes obrovský balvan a otevřel se před námi flek… No, nic zvláštního, takovej úplně normální kousek ráje :-).

Kochali jsme se, brouzdali po mělčině a i šnorchlovali mezi hejny občas solidně rostlých rybek. Giyora po vzoru medvěda grizzly vyhodil drápem klukům jednu na mělčinu. Leskla se v teplých paprscích nízko položeného slunka jako zlatá. Mrška se vysmejkla, než jsme stihli říct první ze třech přání ;). Ale co nevidět se tam jdeme brodit znovu, tak držte palce, ať příští pokus vyjde :-).

Ať už jste v potoce Kziv (Ein Chardalit) ještě nebyli nebo tam chodíte několikrát do roka jako my – teď je určitě skvělá doba zavítat. Je naprosto okouzlující. Uprostřed týdne pokud možno, abyste tu krásu nemuseli sdílet s tisíci dalšími návštěvníky, ehm…

Už druhý týden můžeme na výlety a od středy jsou děti zpátky ve školce. Manžel stále učí vzdáleně, ale návrat do škol je na spadnutí. Čili je zřejmě na čase si říct, že korona volno je za námi. Bylo to intenzivní, náročné, plné výzev od našich malých draků, ve kterých jsme ne vždy obstáli. Neužívali jsme si úplně každou chvíli, ale valnou většinu času rozhodně ano. Les za domem máme prošlápnutý křížem krážem a víme, že když nás tu zas někdy zavřou, vždycky bude mít, co nabídnout. Jestli teda nebude zrovna hořet, což se na podzim stává, ehm. Je fajn, že jsme jím prochodili právě tu krásnou zimě jarní etapu, kdy nebylo moc horko, všechno se zelenalo a kvetlo. A taky krásně vyšlo, že léto si dalo s příchodem pěkně na čas. Jakmile jsme začali cítit, že bychom se radši procházeli někde u potoka, který u nás v lese nenajdeme, vláda uvolnila opatření a my mohli k vytoužené vodě.

Prvně jsme autem po dvouměsíčním cestování výhradně pěšky v okolí Tal El vyrazili do dvacet minut jízdy vzdáleného parku Ein Afek. Museli jsme se dopředu objednat a na procházku měli jen hodinu a půl. Problém nebylo ani jedno – volno měli a stejně jsme dorazili hodinu před zavíračkou. U vjezdu nám paní v roušce a rukavicích měřila teplotu. Nepůsobila, že se s nastavenými pravidly úplně ztotožňuje a že by to brala nějak extra vážně, ale tak udělala, co musí :-). Jo a dozvěděli jsme se, že platnost naší členské karty do parků se prodlužuje skoro o dva měsíce, co měli kvůli koroně zavřeno.
Park vypadal stejně, jako když jsme tam byli naposledy. Těsně před tím, než jej kvůli koroně spolu s dalšími národními parky, uzavřeli. Jen jsme tentokrát neviděli ani želvu ani vydru. Aspoň že ti sumci tam jsou vždycky :-). Lidí maličko, s rouškami na půl huby nebo třeba na uchu. Případně v batohu. Zdravili se na dálku, dávali si prostor.

Pro velký úspěch testovacího výletu jsme vyrazili o něco dál hned druhý den. Kineret (Galilejské jezero) je po výrazně nadprůměrně deštivé zimě plný po okraj. Odkud se na jezero vlastně podíváme jsme zjišťovali až cestou. Telefonátem na pláž Golan jsme se dozvěděli, že od nich ne a zřejmě ani z žádné další pláže, protože jsou zatím všechny zavřené. Nevadí, zamířili jsme k jezeru Chula s tím, že Kineret omrknem aspoň z vyhlídky. A ejhle, Chula prý také ještě zavřená, tak nic. Ale to už jsme byli v oblasti a na vyhlídku natrefili celkem rychle. Z výšky jsme ohromeně zírali na kýčovitě malebný horizont jezera, jehož hladina po třiceti letech dosáhla výšky, při které se otvírá regulační hráz. Mno, když už jsme tam byli, to by bylo, abychom se k té vodě nedostali. Vždyť je od silnice, co by kamenem dohodil (i náš junior). Míjeli jsme závorami nekompromisně uzavřené odbočky k plážím a nahodile zkusili jednu neoznačenou, kde závora nebyla. Po pár metrech nás zastavil bambusový porost. Giyora to šel prozkoumat pěšo, ale vrátil se s nepořízenou – zdivočelá flóra vytvořila neprůchozí džungli. Nevzdali jsme to, kdo hledá, najde! Nebo ne… Ale tak zavolá kamarádovi, co v oblasti bydlí, a ten ho po telefonu navede na naprosto geniální flek pár minut jízdy od aktuální lokace. Sice jsme nebyli sami, kdo tam zastavili, ale jedni z prvních, kdo se odvážně vydali na druhou stranu od parkoviště. Krátká procházka do neslibně působících končin se vyplatila. Dobrou hodinu nám na oblázkové plážičce lemované velkými balvany, kterou jsme šikovně celou obsadili, dělali společnost jen ještěrky a vrabci. Pak se pár rodin sešlo, ale přístup do vody jsme zablokovali tak dokonale, že se k nám ani obvykle velmi otrlí místní neodvážili přidat. Balili jsme to v půl druhé, aby se mrňous prospal cestou zpátky v autě ještě v rozumnou dobu, tak si přece jen toho skvělého místečka užili i jiní ;).

Posledním dnem korona prázdnin byl pro Neva a Daniela letošní svátek Lag BaOmer. A protože měl díky svátku den prázdnin i Giyora (jinak úterky vyučuje 4 hodiny přes Zoom), mohli jsme znovu vyrazit na výlet. Ráno manžel shodil šestitýdenní plnovous, čímž si to pekelně rozházel u Eitana. Nevím, jestli se nám prcek snažil sdělit, že se mu táta takhle vůbec nelíbí, nebo jestli ho prostě nepoznal. Každopádně trvalo skoro půl dne, než se zas nechal pochovat. Vyrazili jsme – jak jinak – zas k vodě :-).
Národní park okolo jezírka Chula už byl otevřený a i sem se dalo bez obtíží objednat. Hodinka v autě a ve tři jsme nasedali na vypůjčený golfový vozík. Počasí vyloženě letní, člověk se ohřál i ve stínu, kde bylo v údolí Chula solidních šestatřicet stupňů. Vstup do parku zdobí nová moderní budova plná obrazovek, některých interaktivních, kde si můžete obyvatele parku zblízka prohlédnout, aniž byste trpěli horkem. Zásadní přínos stavby vidím v tom, že se dá pokochat nádherným výhledem ze střechy. Jinak jsme se tam moc nezdržovali a jeli to okouknout v reálu. Ptáků se moc nevyskytovalo, viděli jsme proletět osamělou volavku a v dálce hrstku postávajících čápů. Sem tam dudek a další víceméně drobní opeřenci. I to je vlastně nad očekávání v tuto roční dobu. Na ptáky se jezdí na podzim nebo na jaře. Většinu cesty lemovaly ovocné stromy, převážně moruše. A protože je právě sezóna, moc jsme si na nich pochutnali my i vodní želvy, co se hladově vrhaly po každém plodu, který spadl do močálu. Napsala bych, že jsme se nacpali do sytosti, ale to bychom tam potřebovali být déle než dvě hodiny, na které byl vozík pronajatý. Jestli jste rádi čistí, doporučuji stavět jen pod stromy s těmi bílými… My to neudělali (tmavé nám chutnají víc) a Nevo, který nejradši chodí bos, má modrá chodidla ještě teď.
Chlapcům se nepozdávalo, že při té spoustě vody se nemají, kde vykoupat, tak se Eitan osprchoval aspoň u kohoutku s pitnou vodou. Ale nebylo to dost a i když bylo už pozdě, neodolali jsme zastávce u studánky Ein Teo, co je pár minut jízdy od parku.

Prima poslední den našich prima korona prázdnin. Ten už se postupně vracíme do předkoronového režimu. Nevo i Daniel se za kámošema moc těšili, i když zatím neviděli všechny. Začalo se totiž s rozdělením na dvě skupiny a třemi dny v týdnu pro každou z nich. Od zítra už budou komplet. Korona se zřejmě definitivně zdekovala před vedrem a není se, čemu divit. Bazén jsme vytáhli právě včas, šabat (nejsem si jistá, že to není úplně první, kdy od začátku roku nepršelo :D) byl extrémně horký. A prý takový bude celý týden. Léto je tu.

To je tak, když se plánovaný rodinný výlet smrskne na okruh autem a dvě krátké zastávky. Protože nejstarší dítě chytlo vira, jde před dnem D spát s horečkou a vzbudí se sice bez ní, ale s bolestí hlavy. Dvouhodinové váhání, jestli vyrazíme, Daniel rozlouskne, když se posilněn dávkou paracetamolu začne s Nevem honit po baráku, skáčou po sedačkách a mlátí se svršky, do kterých se mají navléknout. Jedem, místo z gauče na televizi budou koukat z okna na pasoucí se stáda krav a koní a malebnou podzimní krajinu Horní a Dolní Galileie.

Zamířili jsme do oblasti Dalton, kde jsme se chtěli projít u břehu jednoho z umělých jezírek a uvařit si čaj. Se nepovedlo, po pár set metrech prašné cesty nás zastavila proláklina, kterou by projel možná džíp. Náhradní řešení nabídl blízký park Ein Zeitim. Vysoké štíhlé borovice tvoří řídký les, který je vybavený množstvím dřevěných stolů s lavicemi. Uprostřed týdne prázdných, ale řada opuštěných ohnišť dává tušit, že místo je jinak hojně navštěvované. Děti se škrábaly po obří dřevěné prolézačce, couraly po lese, sbíraly šišky a kamínky.
Odtamtud navzdory navigaci vybíráme pro návrat domů silnici lemující hranici Libanonu, abychom jeli víc přírodou než přes vesnice, a přemýšlíme, kde uděláme další zdravotní procházku. Ujedeme sotva pár kilometrů, Daniel začne fňukat, že ho zas bolí hlava a Nevo, že potřebuje na malou. A tak parkujeme na prvním fleku, na který narazíme…

Člověk se sem tam na nějakém místě ocitne úplně omylem. Nejen, že tam vůbec neplánoval zavítat, dokonce je to v dané situaci krajně nelogické, možná i trochu hloupé a nebezpečné. Ale stejně se to stane. A pak to tam vypadá naprosto magicky. Přesně jako v přírodní rezervaci okolo jeskyně Paar v Horní Galilei. I když jsem bahno z bot sundavala mnohem delší dobu, než jsme tam strávili, stálo to za to :-).

Zatímco mrňavé opičky v lese v Yodfat jsme byli krmit už mockrát, s klokany a papoušky to byla premiéra. Giyorovi vyšel od začátku školního roku snad první volný čtvrtek, takže kam jinam vzít tu naší smečku, než na zvířátka. Počasí bylo na výlet dokonalé, slunečno s teplotami lehce nad dvacet stupňů. Co by si tak člověk v poslední třetině listopadu mohl přát :-). Celou cestu údolím Emek se nám nad hlavami proháněla hejna pelikánů, kačen a kdo ví, čeho ještě, každopádně podívaná to byla nádherná. Na video se mi to v plné parádě zachytit nepovedlo, takže kdo můžete, radši se tam honem jeďte podívat.

V parku Gan Guru kluci byli ve svým živlu a klokánci tak sladcí, že se jich nebál ani Nevo, který má jinak ze zvířat respekt. Bylo prázdno, jak se v pracovní den sluší a patří, a osazenstvo bylo správně hladové. Klokani s radostí chroupali nabídnuté granule a nechávali se hladit. Papoušci nám posedávali na ramenou i na hlavách a uzobávali kousky jablíček napíchnutých na špejli.

Eitan byl tak nadšenej, že může něco krmit, že by nejradši cpal jídlo i robotickým dinosaurům.

Cestou domů jsme se stavili ještě v parku Mayan Harod. Když už jsme se pohybovali poblíž, nemohli jsme tohle místo jen tak minout. Na koupání to moc není, ale tušili jsme, že to Danielovi těžko vysvětlíme, tak jsme mu oblékli plavky a počkali si, až ho přesvědčí studená voda. Vlastně ani neměl v úmyslu se máchat víc než po kolena, ale uklouzl. Nenechal se rozhodit a klidně v tom mokrým triku coural dál. Ostatní členové smečky zůstali sušší, ač Eitana bylo nutné dost pevně držet. Ve finále se spokojil s házením kamínků do vody.

V parku jsme hodinu před zavíračkou byli jediní návštěvníci, když nepočítám kočky, které tím evidentně trpí, protože se nám v nestřeženém okamžiku pustily do citronového koláče. Přestože byl pečlivě zabalený v tašce. Potvory. Klika, že stejně nezbyl čas uvařit čaj, jak jsme si plánovali, tak koláč nechyběl :-).

Pouštní zkušenost v tee pee napravena, netrvalo to dlouho. Pouhé dva měsíce rozdíl, vlastní stan, travnatý povrch s minimem vajglů a nepřírodního bordelu a Eitan, který už sebejistě ťape. A hned je to úplně o něčem jiném!

Na kemping nás vytáhl Giyorův dlouholetý kamarád, pro jehož manželku a téměř dvouletou dceru to byla životní premiéra. Vyrazili jsme na jednu noc do národního parku Horshat Tal. Kus od cíle nás překvapil takovej slejvák, že to chvíli vypadalo, že to vzdáme. Naši potomci nebyli po dvou hodinách cestování se zastávkou na nákup svolní k domluvám z auta do auta, tak jsme se stavili v Hatzbani, parku na potoku Snir. Je pořád Sukot, děti mají prázdniny a park samozřejmě praskal ve švech. Přestože na nás dál výhružně dopadaly dešťové kapky, bylo to vítanější místo k řešení nečekané situace. Předpověď počasí trvala na pokračování dešťů s devadesáti procentní pravděpodobností i během noci. Nebe nad námi se ale tvářilo čím dál tím víc přátelsky, tak jsme to uzavřeli s tím, že to risknem a při nejhorším se v noci přestěhujeme spát do auta.

Kemp Horshat Tal byl taky narvanej. Že by déšť a předpověď někoho mohly odradit jsme doufali marně. Sotva jsme našli křivý plácek na neatraktivním místě daleko od umyvadel s pitnou vodou, bez stolu v blízkosti a mimo stín stromů. Ale protože přijížděly další naložené vozy, honem jsme se usídlili. Jeden stůl Giyora odněkud přitáhl a malý rozkládací pro děti jsme si přivezli, víc potřeba nebylo. Sluníčka jsme si všehovšudy užili hodinu, než zapadlo za kopce. Tak akorát, aby se děti stihly ještě za světla vymáchat v osvěžující vodě z potoka Dan, který do rezervace přivádí uměle vytvořený kanál. Mělká voda stékající v terasovitých přepadech je zdrojem nekončící zábavy pro skupinky dětí sjíždějící schody na nafukovacích matracích a člunech. Každoročně se jich tam zcela jistě prodřou stovky :-). Že tam je ještě hluboké jezírko, kde se dá zaplavat, jsme klukům pro tentokrát neprozrazovali.

Vyšlo to skvěle, žádný další déšť se navzdory předpovědi nekonal a nenarušil ani večerní grilovačku ani noc. Děti ve stanu nespaly o nic hůř než doma a ráno nám stromy stínily přes přípravu i konzumaci snídaně až do spakování a odjezdu. Akce víc než úspěšná, možná to do příchodu zimy ještě zopakujeme.

Horshat Tal je ideální místo pro rodiny s dětmi. Jestli návštěvu parku plánujete coby romantiku ve dvou, jeďte uprostřed týdne a mimo jakékoliv prázdniny!

Do vesničky El Roi, vzdálené od nás něco málo přes půl hodiny jízdy, jsme si odskočili na dopoledne posledního dne roku 5779. Zatímco většina židovských rodin se doma chystala na večerní oslavu nového roku, my využili příležitosti vytáhnout paty z Tal El po šabatu a před následujícími dvěma svátečními dny, kdy se díky nařízením podobným těm šabatovým také nemůžeme nikam hnout.

V El Roi je zastávka starého vlaku, který vedl údolím Emek do Sýrie, Jordánska a Saudské Arábie. Že tam stojí kamenná zastávka a vedou koleje asi nikoho nepřekvapí, ovšem přítomnost lokomotivy a řady pestrobarevných dobových vagonků už možná ano. Neměla jsem příležitost pátrat, kdo kromě izraelských drah se na projektu podílel, ale je to vážně parádně udělané. Kluci byli u vytržení a vůbec jim nevadilo, že většina z vagonku byla zamčená. Lítali po asi dvěstěmetrovém úseku cesty tam a zpátky jak zběsilí, lezli po schodech, kam to šlo, škrábali se do otevřených servisních vagonků a vymýšleli si výlety po světě s nadšením Willyho Foga. Kam se hrabou všechna dětská hřiště :-).

Vláčky se jim nechtělo opustit ani kvůli potůčku, kam jsme měli namířeno, ale s příslibem, že stejnou cestou půjdeme i zpět, se přesvědčit nechali. Od parkoviště až k vodě vede asfaltka jak pro pěší, tak pro kola, a dokonce je sjízdná i na kolečkových bruslích, což teda u nás na severu Izraele vidím zřídka. Nechybí množství piknikových stolů ve stínu rohovníků a dubů. Kromě standardních odpadkových košů jsou zde i sudy na žhavé uhlíky, což vyloženě vyzývá na grilovačku.

Přesto, že je potůček tak snadno dostupný, skoro nikdo tam nebyl. Ale dá se tušit, že to bylo vhodným načasováním a jinak tam o prázdninách bude natřískáno. Osvěžili jsme se v chladné vodě a courali se zpět k parkovišti podél vlaků. Na sváču se stavili v servisním vagónku, protože se klukům pochopitelně zdál mnohem zajímavější než obyčejný stolek.

Giyora si neodpustil telefon vlastníkovi klíčů a tak jsme se dozvěděli, že za dvě stě šekelů se pro skupiny nad 20 lidí vagónky i lokomotiva odemykají a dají se s průvodcem a výkladem prohlédnout i uvnitř. Tak možná, až budou kluci větší 🙂