Rubrika: Výlety

A zase za zvířátky. Rezervace okolo jezírka vedle kibucu Yiron nabízí návštěvníkům kromě pronájmu šlapadla možnost nakrmit kačeny, ovce, kozy a různou drůbež pobíhající v oplocené části parku. Na tradice se musí dbát, takže o Pesachu ani kačeny neměly na vybranou a dát si mohly akorát macesa :-). Děti se navíc můžou vyblbnout v odrážedlech na silničkách, nafukovacích trampolínách a dětském hřišti.

Třetí den dovči bylo konečně léto a na silnice vyrazili úplně všichni dovolenkáři. Jenom cvoci se v takovou chvíli mohou vydat do Emek HaMaayanot! Nechápu, jak jsme se ocitli mezi nima… Mno, ale tak úplně zlý to nebylo. Jedna změna původního cíle a místo tlačení se v zácpě jsme zaparkovali v kibutzu Dgania Alef okolo místa, které si takticky říká „Zahrada a zvířata“, protože nazvat to zoologickou zahradou by asi bylo nepatřičné – klece s nějakou tou drůbeží a králíkem k pohlazení, znuděným nosálem, maličký žabinec s jednou labutí a pár srnek. Vlastně ještě nějakej znavenej klokan by se tam našel ;). Na udusané hlíně uprostřed mezi řadami klecí se potulují uječený pávi a mladičká jehňátka. Jenže klukům tohle stačí a když se k tomu přidá klouzačka, houpačka a nějaká ta prolézačka, je z toho zábava na pár hodin. A kupodivu tam bylo ve stínu mohutných stromů víc míst k sezení než lidí, takže jsme si s Giyorou dali prima relax. Po cestě zpět zastávka v restauraci, která je sice košér, ale „východní“ (mizrachi), což jsme si nezkontrolovali. Čili se tam podávají luštěniny pro nás Aškenazi zakázané. Servírka na stůl bleskově vysázela saláty a než jsme se stihli nadechnout, Nevo se vrhl po humusu a Daniel po rýži. No tak od pusy jsme jim to samozřejmě nevzali, že jo. Cestou domů jsme se bohužel už zácpám nevyhnuli a Eitan nám celé tři hodiny popojíždění podkresloval různými způsoby vyjadřovanou nespokojeností… No a starší si naopak zdřímli a doma pak strašili do desíti :-).

Dalo to fušku a vyšlo to až na čtvrtý pokus, ale povedlo se nám i o pesachových prázdninách najít místo, kde se děti proběhly na pěkným místě v přírodě skoro samy :-). Pohled na hladinu Kineretu s odrazem zamračenýho nebe byl sice magickej, ale ne tak úplně to, co jsme si na dnešek představovali… Před příjezdem do Gamly jsme to otočili, protože parking byl plnej a čekat, než někdo odjede, bychom jako asi desátí v řadě mohli třeba i hodinu. Tak tak jsme stihli zaparkovat na posledním relativně rozumným místě podél silnice a zaskočit se podívat na dravě zurčící vodopád Bazelet, který v tuhle dobu obvykle bývá úplně vyschlý. Po pár minutách jsme mazali zpět do auta, abychom se schovali před deštěm. Na dalším cílu Ein Keshatot nás překvapilo vysoké vstupné, které jsme za hodinovou procházku ve fičáku a možná i dešti nedali. Pár minut od nás byla vodní nádrž Bnei Israel přístupná přes osadu Chispin. Tou přístupností jsme si nebyli jistí, ale dobře to dopadlo – brána osady byla otevřená a my si konečně mohli užít vytouženou procházku na čerstvém vzduchu. Mezi mraky sice konečně začalo prosvítat modré nebe, ale vichr to nevzdal, takže vzdoušek byl tak fresh, až z toho šlo slzy do očí. Hlavně mimino z toho vůbec nebylo nadšený. Naštěstí na malém dětském hřišti kousek dál od vody foukalo už míň a pohled na bělouše za plotem dal Eitanovi na nepřízeň počasí aspoň na chvíli zapomenout. Koníka chlapci na jetel lákali marně, byl zjevně přecpanej, ta pastvina by bývala byla dost i pro stočlenný stádo. Sláva nazdar výletu 🙂

Kdybyste někdy hledali, kde se cestou z Tel Avivu do Haify stavit na kafe, vykoupat se v moři nebo se jen pokochat pohledem na pláže, za které by se nemuseli stydět v Karibiku, Netanya může být tou správnou volbou. Většina restaurací je košér, čili zavřených v sobotu. Z promenády se dolů na pláže dostanete výtahem, který je prosklený, abyste si tu azurovou nádheru mohli vychutnávat i během jízdy. Přestože foukal silný vítr, moře v laguně bylo hladké jako zrcadlo a i takhle první týden v únoru lákalo ke koupání.  Procházka s kočárkem po promenádě parádní, miminka spinkala, maminky si povídaly, sluníčko nás zásobovalo vitamínem D a přispívalo ke skvělé atmosféře. Zas brzy nashle v Netanyi :-).

Přírodní rezervaci HaChula tvoří krátký okruh, zhruba z poloviny vedoucí nad vodní hladinou. V bažinatých rybníčcích podél cesty žijí vodní želvy, sladkovodní kraby, různé druhy ptactva včetně pelikánů a jeřábů a vydry, které zjevně zjistily, že návštěvníci jim sváču nezbaští, a nebojí se hodovat jim téměř na dosah. Trasa je bezbariérová, i když krátká část je jen zpevněná hlína a v deštivém počasí se s kočárkem člověk může zabořit do bahna. Jinak je povrch cesty asfaltový. Nad hladinou jezera vede dlouhá dřevěná lávka, ze začátku lemovaná vysokým porostem rákosů a papyrusů. Zabíhá daleko do vodní plochy a ze zastřešené vyhlídky lze pozorovat různorodé obyvatelstvo jezera a to pouhým zrakem nebo dalekohledem zapůjčeným při vstupu za přátelských 10 šekelů. V průzračné vodě s hustým rostlinným porostem se to hemží obrovskými sumci. Kromě snadno dostupné vyhlídky na jezeru mohou méně líní návštěvníci vylézt po schodech na asi 10 metrů vysokou rozhlednu. Já tam snad vždycky byla s kočárem nebo dítětem v nosítku a šplhat se mi to nechtělo, takže vám neřeknu, jestli za to ten výhled stojí :-).

Procházka rezervací může trvat mezi hodinkou až čtyřmi, podle toho, jestli je na co koukat. My se tam vydali ve slunečném prosincovém dni a horko těžko jsme děti cpali do auta po třech a půl hodinách, abychom se stihli do čtyř vrátit domů. A už dnes by tam jely znovu :-).

Dnešní dopoledne k návštěvě mořského pobřeží nelákalo ani v nejmenším – šedé nebe, mizerná viditelnost, dusno… Ale manžel vyrazil na školní výlet bez jarmulky a protože si připadal, jak když nemá půlku hlavy, prosil, jestli mu jí nedovezeme. Dojezdová vzdálenost do půl hodiny a Eitan byl s nápadem v pohodě (jako je s většinou věcí ), tak jsme sedli do auta a vyrazili. Mimin to celé prospal, což se dalo čekat, ale byla to škoda, protože pohled na moře v bezvětří by si býval možná užil víc než při tom předchozím nešťastném pokusu na pláži Argaman v Akku. Tomuhle místu se prý říká Modrá jeskyně a je pár minut cesty jižně od pláže Achziv. Dá se tam dojet autem po asfaltce, zaparkovat přímo vedle a je to parádní pro koupání s malými dětmi. Jak to, že jsme tam nikdy nebyli?! Snad to ještě letos zvládneme napravit  ).

Kolem národního parku Capernaum na břehu Kineretu projíždíme často, ale že hned vedle ústí do jezera pramen Ein Eyov jsme zjistili teprve dnes. Sice jsme nečekaně nabytý manželův volný den (měl být na týmové přípravě výletu blízko Eilatu) plánovali využít k pracím v domě, ale protože termín porodu se blíží, místo abychom poslali kluky do školky, vytáhli jsme je na výlet, který může být na dlouhou dobu poslední. Na to, že zůstali celou hodinu cesty plně bdělí a jíst vydrželi jenom chviličku, to docela šlo. Zaparkovat blízko vstupu k pěšince směrující k Ein Eyov je prakticky nemožné a náš pokus s odstavením auta na hliněný povrch kousek za krajnicí frekventované silnice vůbec nikomu nedoporučuju opakovat. Určitě by bývalo bylo lepší auto nechat na parkovišti národního parku Capernaum a ten kousek dojít. Giyora původně vyrazil sám na obhlídku, ze které se asi po 7 minutách vrátil s informací, že to je krásný a stojí to za to vidět, nicméně to nevypadá, že tam najdeme stín. To nebylo v půl jedenácté dopoledne a s téměř čistě modrým nebem nad hlavou zrovna pozitivní sdělení. Ale zkusit jsme to stejně chtěli, takže jsme se napatlali krémem proti sluníčku, vybavili pokrývkami hlavy a vydali se směrem ke Kineretu.

Schody po pár desítek metrech skončily a my pokračovali úzkou pěšinkou po hlíně a kamenech. Hned asi za dvě minuty cesty, kterou děti s přehledem zvládly s podporou jedné ruky dospěláka, se před námi otevřel okouzlující pohled na deltu potůčku vlévajícího se do Galilejského moře. A za další minutu jsme viděli i vodopád a drobná jezírka sem tam tvořená mezi množstvím velkých oblých kamenů. Místo krásné, i když jeho romantický nádech jsme mladému páru, což byli kromě nás a volavek v tu chvíli jediní návštěvníci, asi poněkud pokazili. Stan proti sluníčku jsme postavili na nerovném a bahnitém místě, ale čas tam trávily pouze věci, co jsme dotáhli s sebou, protože na pohodlné odpočívání to vážně nebylo. Pustili jsme se do průzkumu zákoutí, brodili se mělkými jezírky a nechali se skropit silným proudem vodopádu. Že je voda čistá nejen na pohled snad dokazovala hejna rybek, co se v ní spokojeně proháněla. Pak jsme sešli pár desítek metrů dolů ke Kineretu, kde ale voda vypadala o poznání hůř a byla zvláštně až nepříjemně teplá, že jsme ani neměli chuť se v ní smáčet.

Zážitek z objevení nového malebného kousku země nám zkazily kousance od prťavoučkých ohnivých mravenečků, kteří se tam vyskytli v nečekaně hojné populaci. Kluky brodění po kamenech přestalo bavit asi po hodině a nás rychle na to přestalo bavit je poponášet, tak jsme se sbalili a vydali na úprk od poledního sluníčka zpátky do auta.

Štípance pálily skoro celou půlhodinku cesty k tentokrát ověřenému cíli – křišťálové studánce nedaleko křižovatky Koach (které nevím proč říkáme Bufalo, ale vlastně nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje), kde se ve stínu pod obrovskou starou moruší a fíkovníky dá s dětmi pohodlně trávit čas i v extrémních horcích. Cesta od zaparkovaného auta k ní je doslova trnitá, ale i s dětmi na rukou nám zabere sotva deset minut. V pracovních dnech pármetrový břeh studánky často okupujeme sami. To bohužel nebyl dnešní případ, ale s nepočetnou skupinkou děcek na prahu dospělosti jsme se vzájemně nijak nerušili. Oblíbené místo prostě ani tentokrát nezklamalo :-).