Rubrika: Výlety

Dopolední dvě převážně koupací zastávky v park HaMaayanot a následně v Ein Yehuda v kibutzu Ein HaNatziv kluky vyčerpaly na tolik, že do tří minut to v autosedačkách zařízli. Plán najíst se v restauraci tedy padl, opět jsme kupovali jídlo na cestu s tím, že najdem nějakej piknik flek, kde se vedle dá zaparkovat autem do stínu. Vyrazili jsme směr národní park Maayan Harod, který se coby piknikové místo už v minulosti párkrát osvědčil. Mělo to být sotva deset minut cesty, ale překvapivě už kolem půl třetí odpoledne začal provoz na silnicích houstnout, tak jsme se tam kodrcali zácpou skoro půl hodiny. Do úplně opuštěného parku jsme dorazili v půl čtvrté, hodinu a půl před zavíračkou. Park v posledních letech prochází zásadními úpravami, které původně relativně divoké místo proměnily v pohádkovou zahradu s členitými brouzdališti úhledně ohraničenými velkými kameny. Pěkně tam bylo vždycky, ale teď to vypadá jak kousek ráje. Přemluvili jsme paní u vjezdu, že můžeme zaparkovat mimo vyhrazené parkoviště, abychom měli auto vedle sebe a zakotvili u jednoho z kamenných stolků stíněných letitými olivovníky. Nevo se mezitím napůl probudil, tak jsme rozložili na trávě deku a prcky tam přenesli s tím, že buď budou spát dál nebo se přidají k jídlu. Vyčerpanější Daniel, pro kterého to byl ten den první šlofík, pokračoval. Nevo se chvíli převaloval, až se probral úplně a přidal se k našemu hodování. Posilněný řízkem nejdřív odzkoušel prolézačky a pak se rozběhl směr brouzdaliště. To už se rozkoukal i Daniel a k vodě jsme se přesunuli všichni. Mláďata se brodila studánkami, lezla po kamenech, přelézala z jednoho bazénku do druhého. Vody nikde neměli víc než po pás a byli tam úplně sami, čili jsme jim mohli nechat relativně volnej výběh. Dala by se tam strávit určitě víc než hodina času, ale jednak se blížila zavíračka a jednak Giyora spěchal k doktorovi, tak jsme to museli zabalit, i když se klukům samozřejmě nechtělo. Museli jsme slíbit, že se tam zas někdy vrátíme. Což hodláme dodržet, i když naplánovat tam celodenní výlet se v létě moc nedá, protože celá ta rozlehlá vodní plocha je na sluníčku. A protože naše děti by ve vodě trávily většinu času, chce to buď jinou roční dobu, pozdější odpolední hodiny nebo pár let počkat, až pořádně narostou čerstvě vysázené stromy, co snad nějaký ten stín nad brouzdalištěm vytvoří.

Konečně se zase v Giyorově diáři plného kromě školních výletů množstvím závěrečných ceremoniálů a večírků kvůli blížícímu se konci roku našel den volna. Výlet do národního parku HaMaayanot v údolí Emek Izrael jsme plánovali dlouho dopředu. Osobně by mě víc lákalo celodenní válení se u pohádkově krásných jezírek v Gan HaSlosha/Sahne, které je těsně před parkem HaMaayanot, ale to by mi u prcků neprošlo. Bylo jasné, že dvouhodinové popojíždění golfovým vozítkem a příležitostné hupsnutí do některé ze studánek po cestě pro ně bude mnohem zajímavější program. 12. června jsme se probudili do šedivého a mokrého rána. I když večer před tím v předpovědi počasí zmiňovali déšť, stejně jsem nevěřícně jsem zírala z okna na zalitou zahradu. Teploměr ale přesto ukazoval něco lehce pod třicet, tak jsme se nenechali pár kapkami deště nijak rozhodit. Mnohem těžší bylo nenechat se rozhodit dětma, co mě vytáhly z postele před šestou a do chvíle než jsme konečně vyrazili, buď ječely, brečely, mlátily se nebo aspoň pošťuchovaly tak, že to zas rychle k předem uvedenému vedlo. V devět jsem v naloženém autě hluboce vydechla a doufala, že aspoň jedno z dětí po odjezdu usne. Vyšlo to, Nevo byl po ranních honičkách vyčerpaný dost na to, aby odpadl za pár minut a dal nám příjemnou hodinku oddech. Daniel vydržel vzhůru celou hodinu a půl cesty a bez ustání se na něco vyptával, něco komentoval, povídal, vyprávěl nebo si aspoň zpíval. Giyora naštěstí trpělivě odpovídal a já se musela smát, protože vzhledem k Danielově výraznému opoždění ve vývoji řeči jsem nabyla dojmu, že období, kdy si člověk bude říkat, ať ten prcek aspoň na chvíli zavře pusu, nás úplně mine.

Zatímco Giyora šel vyřídit pronájem vozítka, kluci se krmili nachystanou svačinou. Ve čtvrt na dvanáct jsme v zasedacím pořádku určeném Danielem vyrazili po asfaltové cestičce ke studánce Ein Šokek, nejbližší od startu tratě. Romantickou představu prázdného a tichého místa rozbilo množství hlučících puberťáků, co si zde užívali zastávku školního výletu. Sakra. Tak to ne, ani neslézáme z vozíku a hurá na další stanoviště. Jedeme na druhý konec parku ke studánkám Ein Moda. Posledně, dva roky zpátky, jsme se tam nekoupali, bylo to poněkud plné, zakalené a nevím, co ještě, ale třeba to teď bude jinak. Během dvacetiminutového přejezdu stavíme u pole, protože děti si prostě musí vyšplhat na traktor. My zatím zkoumáme, jestli už dozrávají fíky, ale ještě tak měsíc potřebují. Na parkovišti u Ein Moda je náš vozíček jediný, ale zas je tam autobus dětí. Tentokrát chlapci z nějaké židovské náboženské školy, hemží se to tam černobílými figurkami s jarmulkami a profesory s dlouhými plnovousy. Vody si za hlučení užívaj úplně stejně jako děti, od kterých jsme právě utekli. Ein Moda je velké místo, čili se klidíme stranou od velké skupiny. Jeden z vousatých členů dohledu, kterého míjíme cestou, nás dobrosrdečně zdraví a s chápavým úsměvem nás informuje, že za 10 minut odtamtud všichni mizí :-). Vida, to je dobrá zpráva. A opravdu, během pár minut je místo skoro jenom naše. Mácháme se s klukama v průzračně čisté vodě, která je asi metr hluboká. Na paty a chodidla nám bez ustání útočí oploutvení obyvatelé, což legračně lochtá. U Ein Moda si užíváme o něco déle, než jsme plánovali. Když po pikniku místo opouštíme, zbývá z dvouhodinového pronájmu vozíku už jen 40 minut. Ženeme se maximální rychlostí mezi poli s rajčaty a melouny zpátky k Ein Šokek. Paráda, tentokrát je tam úplně prázdno. Sice nám zbývá už jen 15 minut, ale kluci jsou evidentně dostatečně vykoupaní a do vody se jim ani nechce. Hrají si s vodními pistolkami, zatímco my sedíme na kamenném břehu s nohama ve vodě a chechtáme se lechtání rybiček, co nám v hejnech připluly dodělat pedikůru. Tak jo, to bylo fajn, i to příšerný ráno už je to zapomenutý. Vozíček vracíme v půl druhé, jak bylo domluveno, a přemýšlíme, co s načatým dnem. Pár minut cesty je kibutz Ein HaNatziv s jezírkem Ein Jehuda. Nikdy jsme tam nebyli a prý je tam fajn koupání, tak zkoušíme, jestli děti cestu tam ještě vydrží vzhůru. Daly to, tak podle rozkazu strážce u brány parkujeme venku před kibutzem a vydáváme se na krátký, ale ostrý a náročný sešup k vodě. Hm, tak tohle pro prcky moc není. Příkré srázy, žádné místo k sezení, voda relativně hluboká. Místo pro teenagery, kterých se tam hemží celkem dost, skáčou do vody a plaví se na pěnových vorech. S obtížema jsme to slezli, Daniela Giyora odložil na jeden z vorů a pomohl do vody mně s Nevem. Toho vor bavil jen chviličku a fňukal, že chce zpátky na břeh, kde se bleskově vyválel na špinavé a prašné zemi. Že se mu ponor za účelem opláchnutí nelíbil ani trochu dal na vědomí široko daleko všem přítomným. Balíme to za pár minut a škrábeme se do kopce s dětmi na rukou ve snaze je do auta přinést bez obalu z prašné hlíny. No jo, místo pěkný, ale měli jsme o něm vědět před tím, než se narodily děti. Tak třeba se tam vrátíme, až nám odrostou ;).

O Ein Afek už jsem psala, ale dneska jsem tam byla prvně sama jen s Nevem. Ten se navíc postaral o vtipné zpestření, čili to sem prostě musím zaznamenat :-).

Dorazili jsme evidentně jako první, cestu po vjezdu do parku ještě blokovaly pasoucí se krávy. Zaparkovali jsme na prázdné parkoviště a vyrazili na trek. Z kamenů lemujících cestu prchaly ještěrky a nad hlavami nám křičeli ptáci. Nevo byl nejdřív otrávenej, že nevidíme želvy, co jsem mu slíbila, a na dřevěném molu ve vodě se bál. Což teda vůbec nebylo na škodu, protože se aspoň držel u mě. Pak mu spravily náladu zvědavé rybičky a od průzračného jezírka jsem ho pro změnu nemohla dostat. Když jsme se po hodině vydali na cílový úsek cesty, rád se nechal zlákat k další možnosti sejít z cesty k průzračnému mělkému potůčku lemovanému růžovými oleandry. Vzal to ovšem k vodě poněkud nerozvážně a mezi překvapené rybky hodil placáka . Mě tím taky překvapil, na lehce zmáčené oblečení jsem byla připravená, ale na totální koupačku teda ne. Neštěstí bylo rychle zažehnáno a převlečený a bosý Nevo si to spokojeně vykračoval po betonové cestičce. Na závěr piknik pod statnými eukalypty a pak zpátky na parkoviště, které se právě začalo plnit autobusy.

Jsem milovník ovoce a nejvíc toho, co jde škubat přímo ze stromu. Tady v Izraeli si na zahradě můžu zobnout pitango, moruše, utrhnout čerstvý citrón, mandarinku nebo avokádo, což je prima, ale středoevropské ovoce, co se na začátku léta sem tam objevuje za extrémně vysoké ceny v supermarketech, mi tu ze začátku scházelo. Než jsem zjistila, že i tady si můžu dojet na třešně, maliny, ostružiny a dokonce i na rybíz, angrešt a kanadské borůvky. Není to sice za rohem a zrovna zadarmo, ale navíc se člověk cestou pokochá malebnou kopcovatou krajinou Golanských výšin. A když je vedro, což v květnu už je, může z toho být celodenní výlet se zdravou svačinou a koupáním v řece. Většina alejí otevírá až počátkem června, ale Ein Zivan nabízí úrodu k ozobání naštěstí už v květnu, kdy nám vyšel po svátku Šavuot ještě jeden volný den. Místo je kousíček od hranic se Sýrií a od nás z Tal El trvá ujet těch 80 km necelou hodinu a půl. Osobně mám nejraději Odem, ale tam bohužel otevírali až o týden později. Na místo jsme dorazili v půl desáté a parkoviště bylo úplně prázdné, čili alej celá naše. Můj evropský apetit po ovoci podědil jenom mladší prcek, ale naštěstí v objektu bylo dost zábavy i pro nejedlíky, jako je Daniel – traktory, mini zoo s domácími zvířaty, nafukovací skákadla. Když jsme se s Nevem dosyta nacpali čerstvými třešněmi přímo ze stromů, připojili jsme se na chvíli ke Giyorovi s Danielem.

To už ale bylo k jedenácté a sluníčko začínalo nebezpečně pálit, tak jsme kluky s příslibem koupání nasoukali do auta a přejeli do dolní Banias na tzv. eukalyptové parkoviště. Je vážně plné urostlých eukalyptů, ale jestli to je oficiální název, to nevím. Nebylo to v pracovní volno, ale děti měly ten den prázdniny, čili jsme předpokládali, že najít pěkný prázdný flek s příjemným přístupem do vody bude vyžadovat pár minut pochodu. Ale usmálo se na nás štěstí a ve chvíli, kdy jsme se vydali z auta směr řeka, akorát se zdekovala početná rodinka okupující perfektní rozlehlý plácek přímo vedle parkoviště. Soukromí jsme si užívali jenom asi hodinu, než se k nám přidala další rodina, ale i s nimi to pořád ušlo :-).

V jarním dni horkém jako v létě jsme s dětmi výletničili u jedné z říček v Galileji. Když jsme se všichni dostatečně vymáchali a vyrazili na cestu zpět, děti to krátce po odjezdu z místa zalomily. To je čas, kdy s manželem zamíříme k restauraci, necháme si naložit pořádný oběd s sebou, a když nás nijak netlačí čas, což byl právě tenhle případ, hledáme příjemné piknikové místo. Tentokrát jsme zamířili směr les Birija, kde jsem nikdy předtím nebyla. Manžel tam výletuje se studenty a přesvědčoval mě, že je tam několik pěkných míst, kde se dá dokonce zaparkovat přímo u piknikových stolů, abychom případně stále spící děti mohli sledovat během oběda. Sice jsme opravdu minuli několik skvělých plácků ve stínu borovic, ale bohužel plných. Hledali jsme tak dlouho, až se děti probudily, tak jsme se rozhodli zamířit do národního parku u Baramské synagogy. A byla to trefa do černého. Nikdo tam nebyl, čili vůbec nevadilo, že piknikový plácek o nějakých třech stolech má výrazně omezenou kapacitu. Vstup do parku nás jakožto vlastníky předplacené rodinné karty nic nestál. Děti chvilku vydržely u jídla s námi a pak se v dohledném okolí bavily po svém. Po jídle jsme vyrazili na obhlídku parku. Částečně zrekonstruovaná Baramská synagoga, z období 2. – 4. století n. l. ,  i o mnoho staletí novější Maronitský kostel jsou neuvěřitelně fotogenické. Děti kromě šplhání po ruinách bavilo pozorovat a plašit ještěrky, co se v klidném dni vyhřívaly na kamenech. Daniel se nechtěl hnout od kostela, dokud se nerozezní zvon. Až ho Giyora přesvědčil, že se zeptáme paní u pokladny, jestli si ho můžeme vzít domů… Prý nemůžeme a stejný v Izraeli neseženeme, protože byl vyrobený někde v Libanonu (uf, díky Bohu :-)).  Když se někdy náhodou vyskytnete v horní Galileji, národní park Baram v lese Birija si určitě stojí za návštěvu.

Národní park Majrase –další cíl ze série výletů za vodní turistikou. Od parkoviště se přes rozlehlé piknikové místo s kamennými stoly ve stínu olivovníků projde po krátké betonové cestičce k začátku tracku – rovnou do potoka. Hustý tropický porost lemující potok poskytl v extrémně horkém dni tolik potřebný stín a pramenitá voda byla příjemně osvěžující. Zážitek z brodění potokem, kterým track vede, ale kazila přítomnost stovek rozjařených arabských teenagerů, kteří dorazili autobusy právě sem. Každým metrem od startu byla voda víc a víc zakalená a plná nechutného bordelu, čili jsme to fofrem otočili zpátky na start. Tam jsme si užívali příjemné posezení a koupání sice jen na mělčině, ale za to v průzračně čisté vodě. Co pár minut nás míjelo procesí jak v Praze na Václaváku, ale protože jsme se plácali v části potoka na opačné straně od začátku treku, zůstali jsme relativně nerušení. Po hodině a půl děti dostaly hlad, což nám značně usnadnilo návrat k parkovišti. S trochou štěstí se našel volný piknikový stůl ve stínu mohutného olivovníku, kde jsme mohli nad zmrzlinou a připravenou svačinou výlet k Majrase spokojeně uzavřít. Místo krásné, ale asi to chce dorazit co nejdřív po otvíračce, jinak je to díky množství lidí spíš pruda a za 28 šekelů vstupného procházka zakalenou špinavou vodou určitě nestojí. Pokud jste si návštěvu Majrase zařadili v rámci ochutnávky místního národního sportu (vodní turistiky) do seznamu, rozhodně se neobávejte, že nebudete mít vhodné oblečení nebo obuv. Většina místních jde ve sportovních botech a v tom, co právě mají na sobě – kraťasy, džíny, legíny, triko, šaty. Jen si stejně jako oni vezměte něco suchého na převlečení :-).

Svátek Purim a tři dny volna ve školách a školkách, to jsme nemohli nevyužít. Protože jsme se potřebovali vrátit v pátek v poledne, místo vyhřátého jihu jsme vyrazili k necelou hodinu jízdy vzdálenému Kineretu, jak se tu říká Galilejskému jezeru, do chatové osady Noam ve vesničce Ramot. Z domova jsme se vypakovali v deset dopoledne, stavili se v supermarketu nakoupit na plánovanou večerní grilovačku a po té, co si Giyora ověřil, že cimr na nás čeká (jsme přece v Izraeli, takže co na tom, že nám rezervaci potvrdili před dvěma týdny, že jo, člověk si to radši ještě jednou ověří), jsme plni zvědavého očekávání, jaké že to s prckama bude, vyrazili směrem ke Golanským výšinám.

Když vám v Izraeli nabízí cimr, už podle ceny je jasné, že by se nemělo jednat jen o pokoj, jak význam slova v němčině Čechovi napovídá. Cimr v Izraeli je samostatně stojící objekt, na severu země obvykle roubená chatka, do angličtiny překládané jako „cabin“. Naše rodinná roubenka za 750 shekelů za noc měla obývací pokoj s plně vybaveným kuchyňským koutem, koupelnu se sprchou, malý „dětský“ pokoj a rozlehlou ložnici a velkou kruhovou jacuzzi. V obýváčku byla krbová kamna, která bychom možná použili, kdybychom se nemuseli stresovat tím, že se poblíž neustále honí naše malá dráčata, takhle přes noc topila centrální klimatizace. Podobné vybavení objektu i cena je pro cimr v Izraeli standard, stejně jako houpací síť a gril na zahradě a bazén v chatové oblasti, pečlivě uzavřený proti náhodnému vniknutí nehlídané drobotiny.

Děti kromě houpací sítě na zahradě nadchly dětské satelitní programy a samozřejmě fakt, že na dovolený maminka omezování televize moc neřeší. Venku bylo 26, ale na skok do studeného bazénu to nebylo. Smočily prstíky u nohou a ochotně souhlasily s koupelí v té super velké vaně v chatě. Napouštění vody bavilo oba, ale jak jsme pustily trysky, Nevo vzal roha. Daniela bavily i trysky a vydržel se tam plácat ještě slušnou dobu. Po západu slunce Giyora odešel do synagogy přečíst svitek Ester, jak na večer svátku Purim přikazuje Tóra, aby tak ukončil půst a mohli jsme se pustit do grilovačky. Samotná akce děti nadchla, ale maso ochutnal jen Nevo a to ještě dost neochotně.

I když kluci šli po náročným dni spát hodně pozdě, ráno Nevo strašil od šesti a Daniel vydržel o necelou hodinku déle. Giyora udělal snídani a zatímco děti pobíhaly mezi zahradou a televizí, hledali jsme, kam na výlet. Nabízenými atrakcemi v okolí byla projížďka džípem, na koni nebo sirné lázně Hamat Gader. Nic, co by si můj dvouletý citlivý benjamínek užil. Na máchání ve studených potocích je pořád zima a od procházek podél řek si chci dát po vodopádu Banias přece jen chvíli oraz. Vybrali jsme tanky. Konkrétně památník vojenského oddílu 7 na křižovatce Katsabiya. Po necelé půl hodině cesty jsme byli na místě. Rozlehlé parkoviště osázené několika různými tanky s vévodící obří Merkavou. Děti pištěly nadšením, ovšem k respekt budící Merkavě se Nevo nechtěl ani přiblížit. Na střídačku jsme s Giyorou jistili Daniela, který hodlal odzkoušet každý poklop, šroub, šroubek, cokoliv se mohlo hýbat, otevřít, posunout. Nevo nejistě obcházel okolo a pak zamířil k opodál stojícímu menšímu tanku stíněnému rostlými eukalypty. Danielovi se slézat nechtělo, ale když viděl, že Nevo leze na jinej tank, honem klusal za ním, aby mu náhodou něco neuniklo. Po hodině a půl jsme je směrovali zpátky do auta s tím, že jedeme hledat ZOO. Chai Park v Katzrin jsme našli rychle, byl to spíš takovej dvoreček než ZOO, zvířátek tam bylo o dost míň než dětí v karnevalových maskách. Oslavy svátku Purim jsou pro děti v průběhu několika dnů. Dětem jsme masky nevzali, ale nevadilo jim to, zajímala je ta zvířátka – kůzlata, jehňata, kačeny, pávi a hlavně mazlící koutek s králíkáma. Tam se Daniel upích s bílým ušákem na klíně snad na hodinu. Neva mnohem víc zajímala terária s plazy. Nebo možná ta malá princezna Elza, co tam pobíhala okolo. Každopádně děti byly spokojený a my je opět horko těžko lákali do autosedaček, abychom je cestou zpátky stihli někde nakrmit před tím, než se uloží k polednímu spánku. Nakonec se nechaly přesvědčit vyhlídkou na další čvachtání v té obří vaně v chajdě. K tomu došlo až v rámci večerní očisty, protože spaly skoro do pěti a my je pak honem vyhnali ještě na okruh po vesnici, aby se utahaly natolik, že půjdou spát aspoň před desátou. To vyšlo a my je následovali krátce po tom, co jsme si vířivku konečně zkusili taky.

Na páteční ráno jsme si snídani objednali a to na osmou. Naivně jsme doufali, že děti třeba budou ještě spát, ale prd. Zas strašily od šesti. Najezené samozřejmě byly dávno před naší snídaní a zatímco my se pokoušeli vychutnat si ty naservírované dobroty, poletovaly mezi zahradou a pohádkami na Jim Jamu. Mno a pak už jsme začali balit a v jedenáct vyráželi směr domov. Bylo to krátké, ale i tak prima. Spokojeně jsme konstatovali, že s dětma už jde přece jen leccos podniknout. Vyrazíme zas, i když příště už si pohlídáme, že místo, kam jedeme, aspoň částečně drží židovské zvyky, protože tady byl Giyora v synagoze úplně sám i na tak významný židovský svátek, kterým je Purim. A najednou nám to přišlo nějak smutný, že je ta synagoga takhle opuštěná. Přece jen se na nás proces konverze podepisuje. Každopádně pokud vám na tom nesejde, mohu útulné roubené chatky Noam ve vesničce Ramot jenom doporučit :-).

Danielovi v úterý opět oteklo oko a musela jsem ho vzít ve středu k doktorce. Údajně se mu zanítila řasa a jestli ho můžu nechat doma, bylo by to lepší, aby si tam ve školce nic nezanesl. Nebolelo ho to, vlastně mu nic nebylo, a protože čtvrtek měl Giyora volno, využili jsme krásný slunečný den k rodinnému výletu. Vyrazili jsme kolem půl desáté dopoledne do Golanských výšin. Jeden a půlhodinovou cestu Nevo z většiny prospal, zatímco Daniel neúnavně komentoval okolí – krávy, kozy, ovce, traktory, náklaďáky…

Z parkoviště v horní části přírodní rezervace Banias jsme ve dvanáct vyráželi na kamenitou stezku s výhledem na svěže zelené kopce Golanských výšin. Já i Giyora pro jistotu vybavení nosítky. Obě mláďata kupodivu bez odmlouvání ťapala, na můj vkus až příliš svižně. Zvlášť Nevova neustálá snaha chodit po lemování cesty, za kterým se kopec ostře lámal k říčce v údolí, mě dost znervózňovala. Samozřejmě protestoval proti tomu, abych ho držela za ruku, ale můj mateřský pud udržet dítě v bezpečí byl silnější. Giyora dal Danielovi jako správnej otec o chviličku víc volnosti, ale protože prcek za pár metrů na pozvolně klesajícím schodovitém terénu uklouz a lehce si nabil, dál i oni dva pokračovali ruku v ruce. Když jsme klikatící se stezkou doklesali až k říčce, bylo jasné, že mé obavy hned tak nepoleví. Kluzké schody sice vystřídala rovná dřevěná lávka, ale na můj vkus úzká a se zábradlím, které by dvouletýmu dítěti v pádu nebo skoku dolů zabránilo dost těžko. Už jsme děti nedrželi za ruce, ale za zápěstí. Kluci byli z bouřící vody nadšení, strašně je bavilo házet dolů listy a pozorovat, co se tam s nimi děje. Mně naopak drtila představa, že se to samý stane s mým potomkem a tlačila jsem je odtamtud pryč. Charakter stezky se bohužel neměnil, navíc jsme často stoupali nebo klesali po schodech. Dětem ten terén zřejmě přišel děsně zajímavej, protože ani Daniel, který obvykle po pár metrech fňuká, že chce nosit, to tentokrát ne a ne vzdát. A přitom mně by se s tím dvanáctikilovým závažím šlo o tolik snáz než se to pořád snažit držet, jistit, chytat a já nevím co. V cíli cesty pod vodopádem Banias jsme se potkali s několika třídami výletnících teenagerů a na dřevěném mokrém molu byla pěkná tlačenice. Giyora se nenechal zastrašit a procpal kluky až úplně dopředu a oba postavil na zábradlí. Foukal lehký vítr a z vodopádu na nás prášila voda, což se klukům moc líbilo.

No, cíl teda vlastně bylo auto na parkovišti, takže teď jsme museli z údolí řeky vystoupat zpátky nahoru. A zatímco teenageři se do schodů plazili a s fňukáním posedávali a odpočívali na každém rohu, moje dvě ptáčata letěla kupředu. „Jé, koukej, jak to ten malej slaďouš dává s přehledem a ty si stěžuješ! A to má ty schody skoro do pasu, tobě stačí jen lehce zvednout nohu a je ti to za těžko!“ Prudily holčiny unavené spolužáky a zřejmě tím moje draky ještě povzbudily. Nahoru jsme se díky tomu dostali nečekaně rychle, osvěžili se pitnou vodou z kohoutku u odpočívadla a pak už se popobíháním snažili udržet tempo s prcky, kterým vyhladovělo, a hnali se ke stánku s občerstvením za slíbenými křupkami. Kromě křupek jsme koupili ještě dvě kila čerstvých jablek, o jejichž košér původu se dá dost pochybovat, ale byly neodolatelně dobrý. Nevo nezklamal a jablko upřednostnil před křupkama, což Daniel samozřejmě uvítal, protože zbylo víc na něj.

Kluci nechtěli domů a ani nebylo kam pospíchat, tak jsme vybrali další cíl vzdálený pár minut autem – středověký hrad Nimrod. Děti kupodivu po tom náročným výšlapu neusnuly hned a naprosto bez problémů daly ještě malý okruh po zachovalých troskách pevnosti. Na závěr je tak bavilo házet šutry do žabincového bazénku, že jsme je odtamtud horko těžko dostávali (unavená jsem byla hlavně já). Cestou domů jsem se ještě pokoušela fotit krávy pasoucí se na minovém poli, ale byly dost daleko od cedule, tak se to moc nepovedlo. Kluci se samozřejmě na zpáteční cestě prochrupli, takže večer byl poněkud delší, ale za ten krásný rodinný výlet to definitivně stálo!