Lesem k potoku Šofet

„Vezmu si deštník a holínky“, odvětil mi rozhodně Daniel, když jsem se mu snažila vysvětlit, že druhý den pojedeme na výlet jen když nebude pršet, jinak půjde do školky. A bylo jasno, že do školky nepůjde. Náš úterní výletový půlden vyšel tentokrát na dopoledne, protože mezi jednou a třetí odpoledne měl dorazit technik na opravu internetu, co nám tu zlobí už pár měsíců. Plánovali jsme se vrátit kolem poledního s tím, že si potřebné hodiny Giyora napracuje odpoledne.

V úterý ráno Giyoru ve čtvrt na osm vytáhlo z postele troubení Danielova taxi, protože řidič nezaregistroval v telefonu zprávu od šéfa, že Daniela vyzvedávat nemá. Nevadí, stejně jsme potřebovali vyrazit relativně brzy a děti už se nějakou chvilku neklidně mrskaly a chtěly vstávat.

Než jsme vymysleli, kam pojedem a vypravili sebe a děti, stejně bylo po čtvrt na deset. Ale protože jsme jeli směr Haifa, vyrážet na silnice dřív by stejně kvůli zácpám bylo marný. I tak jsme se po cestě několikrát zasekli, až už děti byly nevrlý a horko těžko to zachraňovaly traktory na staveništích podél silnic.

Ve čtvrt na jedenáct jsme parkovali jako jedno ze tří aut v lese u začátku procházkové trasy rezervace potoka Šofet. Giyora s udiveným potěšením konstatoval, jak moc se místo změnilo za těch 20 let, co tam nebyl. Děti nadšeně vyběhly na liduprázdnou dřevěnou stezku a my za nimi. Ovšem jít jen po cestě je nuda, že jo, takže během chvíle už baletily po kamenech lemujících levou stranu a jakmile se vpravo objevilo stylové zábradlí z různě vysokých dřevěných špalíků, bylo jasné, že na trase spálíme spoustu času. Procházka to měla být krátká, až jsme vymýšleli přípojný plán, kdyby nás to v okolí potoka začalo moc rychle nudit, čili zdržování po cestě nevadilo. Ale když nám Giyora s Danielem začali mizet v dáli a Nevo se se svou pořád poněkud mizernou rovnováhou, ale o to větší tvrdohlavostí, pokoušel dovrávorat po špalíkách až na konec cesty, začínala jsem mít obavy, abychom to stihli domů na tu jednu. Velký kluky jsme dohnali u jediné zářivě červené sasanky, kterou se jim povedlo objevit, a dál pokračovali zase společně. Cestička se stáčela dál zelenajícím se lesíkem dolů k potoku. Připadala jsem si jak ve Středočeském kraji, jen pořádnej hříbek mi tam chyběl. Za prvním můstkem přes vodu jsme se zdrželi u partičky dělníků právě odpočívajících po dalším úspěšném úseku rekonstrukce zábradlí. Prohodili pár slov s Giyorou a chtěli od obou prcků plácnout do ruky, jak je tu obvyklé. Ti se činili, aby to bylo pěkně silné plácnutí, čímž si vysloužili nabídku k práci, protože takový siláky tam přece potřebujou. Nadšeně souhlasili a vrhli se podržet nabídnutou vrtačku. Už jsme se lekli, že je odtamtud nedostaneme, ale nakonec se nedohodli na hodinový sazbě, protože to jsme s nima zatím neprobírali :-).

Další zastávka byla u vodopádu. S ohledem na fakt, že většinu roku sotva v potoce něco teče, asi se těm proudům vody padajících po třech schodech utvořených z větších kamenů, dá při dobré vůli říkat vodopád. Zbytek okruhu vedl podél jeskyní, přes jeden větší most a kolem nějaký ruiny, co jsem narychlo vyfotila, když jsme se začínajícím deštěm hnali kluky posledním úsekem na parkoviště k autu.

Jo, je to obyčejná procházka malým lesíkem okolo potůčku, zvlášt pro Evropana. A asi je potřeba v Izraeli žít pár let nebo aspoň vědět, že lesy jsou uměle vysázené, většina potoků je přes léto téměř bez vody a tak, aby to člověk ocenil. Nebo možná stačí mít dvě malý děti, který mají tak upřímnou radost z každý louže že to s nimi nejde nesdílet. Pro nás každopádně super rodinný výlet, vraceli jsme se spokojený, jak z návštěvy Niagary.

A mimochodem, ten opravář na internet přišel až v půl čtvrtý. Normálka :-).

   

Jodfat – s opicemi k opičkám

No hurá, po měsíční odmlce konečně zase vyšlo úterní výletničení. Ráno jsme informovali řidiče Danielova taxi, ať ho odpoledne ze školky domů nebere, že si ho vyzvedneme sami.

Opičí les Yodfat je od nás necelou půl hodinku jízdy a Danielova školka je po cestě. Dojeli jsme ve stejné minutě, kdy Danielův taxi opouštěl parking. S úsměvem jsme na něj mávli a vzápětí se zděšeným výrazem konstatovali, že kromě spolužáka Michaela je tam naloženej i Daniel. Naštěstí řidič už stavěl a dítko nám předal ze slovy, že on sice zprávu dostal, ale nedali jsme vědět do školky, tak mu ho stejně vydali… Zatrnulo mi představou, že bychom přijeli o pár minut později a minuli se a Daniel by jel domů do prázdnýho baráku, ale Giyora mě uklidnil, že by se to pořešilo i o nějakou tu chvíli později.

Do Jodfat jsme dojeli ve čtvrt na tři a na průchod parkem do zavíračky zbývaly necelé dvě hodiny. Pokladní nám zabavila veškeré jídlo, i zavřené sáčky křupek a dalšího zobání, že si to máme vyzvednout po východu. Mno, asi chápu, zákaz vybalování jídla by nejspíš většina izraelských rodičů respektovala přesně do doby, než by se ozvalo první úpělnivé „já ciiii kšupkyyyyy“ od některého z potomků. Ti silnější by možná vydrželi do třetího.

Než Giyora vyřídil vstupné, děti se hádaly o tom, kdo může viset na zábradlí u vstupu. Vstupenky jsme měli v ruce dřív, než se stihly pomlátit, a průchod parčíkem mohl začít. Daniel má zvířátka rád od kojeneckého věku a bral by do ruky všechno, co nestihne utéct. Hnal se první a bylo mu úplně fuk, že se vzdálenost mezi námi a jím rychle zvětšuje. Giyora ho pohotově přesměroval na nějakou drůbež, co se volně potulovala hliněným a občas bahnitým povrchem a tam už počkali. Nevo se na zvířátka rád dívá, ale z bezpečné vzdálenosti. Nejistě se za námi coural a po spatření prvního respekt budícího krocana, chtěl vzít na ruku. Došli jsme k zaměstnanci parku, co dohlíží na veverčí opičky. Koupili si za pět šekelů pro ně jídlo a já byla příjemně překvapená, že to nejsou živí červy, jako zatím při každé naší předchozí návštěvě, ale směs oříšků, semínek a rozinek. Daniel byl hlasitě nadšený z blízkého kontaktu a dával opičkám s chichotáním zobat z ruky, zatímco Nevo mi křečovitě objímal nohu od chvíle, co jsem ho položila na zem (chtěla jsem fotit), schovával hlavu pod bundu, a řval, že chce zpátky nahoru. Focení teda dostal za úkol Giyora a já udělala kompromis – vzala jsem Neva, ale také jídlo pro opice. Skákaly po nás a sápaly se po rozinkách, což jsem si já se smíchem užívala, Nevo samozřejmě vůbec. Ostatní zvířectvo převážně v klecích nebo výbězích už oceňoval podobně jako Daniel. Bekotem děti pokecaly s ovcemi, zpíváním přiměly papouška k tanci, naháněly pávy a strkaly prstíky na ozobnutí kuřatům.

Opičí les jsme opouštěli těsně před zavíračkou ve čtyři, dali si svačinu pod jedním z místních hubených dubů a já neodolala vůni kváskového chleba z pekárny po cestě k autu a za přátelskou cenu 17 šekelů (asi 100 kč) jeden žitný pořídila. Chutnal sice výborně, ale pořád má daleko do toho českého, možná proto, že v něm není kmín a na povrchu je posypaný mákem. Dětem se domů ještě nechtělo a překvapivě souhlasily s návštěvou přilehlé archeologické lokality Tel Jodfat. I tam jsme si každý našli své – Daniela uchvátilo mohutné beranidlo, Nevo zkoumal kytičky, Giyora se jako správný archeolog zvědavě rýpal v zemi a já si užívala zelenající se výhledy a poslední paprsky sluníčka. Další krásný půldenní výlet za námi.        

 

Když je výletním dnem úterý – Chulské jezero

Konečně jsme se rozhodli uskutečnit plán na výletničení uprostřed týdne, když tedy o šabatech kvůli konverzi nemůžeme. Od rána se obloha mračila a  spouštěl se jeden slejvák za druhým. Nevo měl zvýšenou teplotu, byl poněkud ufňukanej a po polednímu spánku se k tomu přidal ještě lehký zánět v očích. Ale ne, nenechám se odradit! Ani tchýní, co se hrozí, že v tomhle počasí chceme vážně ven, ani Giyorovým dotazem, jestli má opravdu odejít v poledne, jestli jako opravdu jedeme. Jo! Jedeme! Kdo ví, kdy zase bude šance.

Daniela jsme ve dvě vyzvedli ve školce místo řidiče jeho autobusu. Byl nadšený, i když nechápal, co tam děláme. Na moje sdělení, že jedeme na výlet, reagoval dotazem „co to je“. To chce říct, že za šest týdnů zapomněl, co jsou to výlety?! Naše čtyřleté snažení?! Když si běžně pamatuje věci dva roky zpátky. No tak snad se chtěl zeptat, kam to je.
Během necelé hodiny cesty se obloha protrhala, dokonce vylezlo sluníčko, ale pořád jsme si nemohli být jistí, že nezmokneme. I proto bylo jasným cílem jezero ha-Chula, kde se dají půjčit před deštěm částečně chráněné golfové vozíky. Na parkovišti jsme překvapivě nebyli úplně sami, i když později při okruhu parkem to tak vypadalo.

Hned po vstupu do rezervace bylo podle hluku jasné, že jsme se při naší asi desáté návštěvě během 7 let, co v Izraeli jsem, konečně trefili do doby, kdy je okolí jezera okupované tisícovkami na jih táhnoucích a i přezimujících ptáků. Jakmile se otevřel volný výhled, pochopili jsme, s kým máme tu čest. Na polích se to hemžilo dlouhonohými obrovskými jeřáby popelavými, kteří právě večeřeli a pěkně po izraelsku se hlasitě přeřvávali. V menších skupinkách i dlouhých formacích písmene „vé“, za doprovodu neutuchajícího křiku, přelétávali z místa na místo v rozhlehlé oblasti kolem jezera ha-Chula. Když jsme konečně těsně před západem slunce dojeli vozíkem k místu, kde nás od pole nedělil vodní kanál, vystoupila jsem a svižným krokem se vydala jejich směrem. Pár jedinců poměrně rychle zbystřilo vetřelce a s mohutným máváním křídel se začalo neochotně odpichovat od země. Uvědomila jsem si, že přesně tohle chci – a rozběhla se. A jich se začaly zvedat desítky, stovky, tisíce, wauuuu! Zastavila jsem se a s husí kůží po celém těle, širokánským úsměvem a slzou dojetí v oku ohromeně zírala na tu nádheru. Během chvilky bylo nebe zbarvené blížícím se soumrakem protkané řadou černých vlnících se řetězců utvořených těmito elegantními opeřenci, s rozpětím křídel kolem dvou metrů.
Má stárnoucí Xperia bohužel zvládla zachytit sotva zlomek té úžasné atmosféry, čili doufám, že se mi tento zážitek svou intenzitou navždy vryje do mysli.

Nadšení z života okolo jezera byli i kluci, i když víc než ptáci je zajímaly vydří rodinky, za kterými by skočili i do vody, kdybychom je včas nechytli. Kdo jste v Izraeli v listopadu, zapište si do diářů „výlet na Chulské jezero“. A pokud možno v úterý ;).