„Vezmu si deštník a holínky“, odvětil mi rozhodně Daniel, když jsem se mu snažila vysvětlit, že druhý den pojedeme na výlet jen když nebude pršet, jinak půjde do školky. A bylo jasno, že do školky nepůjde. Náš úterní výletový půlden vyšel tentokrát na dopoledne, protože mezi jednou a třetí odpoledne měl dorazit technik na opravu internetu, co nám tu zlobí už pár měsíců. Plánovali jsme se vrátit kolem poledního s tím, že si potřebné hodiny Giyora napracuje odpoledne.
V úterý ráno Giyoru ve čtvrt na osm vytáhlo z postele troubení Danielova taxi, protože řidič nezaregistroval v telefonu zprávu od šéfa, že Daniela vyzvedávat nemá. Nevadí, stejně jsme potřebovali vyrazit relativně brzy a děti už se nějakou chvilku neklidně mrskaly a chtěly vstávat.
Než jsme vymysleli, kam pojedem a vypravili sebe a děti, stejně bylo po čtvrt na deset. Ale protože jsme jeli směr Haifa, vyrážet na silnice dřív by stejně kvůli zácpám bylo marný. I tak jsme se po cestě několikrát zasekli, až už děti byly nevrlý a horko těžko to zachraňovaly traktory na staveništích podél silnic.
Ve čtvrt na jedenáct jsme parkovali jako jedno ze tří aut v lese u začátku procházkové trasy rezervace potoka Šofet. Giyora s udiveným potěšením konstatoval, jak moc se místo změnilo za těch 20 let, co tam nebyl. Děti nadšeně vyběhly na liduprázdnou dřevěnou stezku a my za nimi. Ovšem jít jen po cestě je nuda, že jo, takže během chvíle už baletily po kamenech lemujících levou stranu a jakmile se vpravo objevilo stylové zábradlí z různě vysokých dřevěných špalíků, bylo jasné, že na trase spálíme spoustu času. Procházka to měla být krátká, až jsme vymýšleli přípojný plán, kdyby nás to v okolí potoka začalo moc rychle nudit, čili zdržování po cestě nevadilo. Ale když nám Giyora s Danielem začali mizet v dáli a Nevo se se svou pořád poněkud mizernou rovnováhou, ale o to větší tvrdohlavostí, pokoušel dovrávorat po špalíkách až na konec cesty, začínala jsem mít obavy, abychom to stihli domů na tu jednu. Velký kluky jsme dohnali u jediné zářivě červené sasanky, kterou se jim povedlo objevit, a dál pokračovali zase společně. Cestička se stáčela dál zelenajícím se lesíkem dolů k potoku. Připadala jsem si jak ve Středočeském kraji, jen pořádnej hříbek mi tam chyběl. Za prvním můstkem přes vodu jsme se zdrželi u partičky dělníků právě odpočívajících po dalším úspěšném úseku rekonstrukce zábradlí. Prohodili pár slov s Giyorou a chtěli od obou prcků plácnout do ruky, jak je tu obvyklé. Ti se činili, aby to bylo pěkně silné plácnutí, čímž si vysloužili nabídku k práci, protože takový siláky tam přece potřebujou. Nadšeně souhlasili a vrhli se podržet nabídnutou vrtačku. Už jsme se lekli, že je odtamtud nedostaneme, ale nakonec se nedohodli na hodinový sazbě, protože to jsme s nima zatím neprobírali :-).
Další zastávka byla u vodopádu. S ohledem na fakt, že většinu roku sotva v potoce něco teče, asi se těm proudům vody padajících po třech schodech utvořených z větších kamenů, dá při dobré vůli říkat vodopád. Zbytek okruhu vedl podél jeskyní, přes jeden větší most a kolem nějaký ruiny, co jsem narychlo vyfotila, když jsme se začínajícím deštěm hnali kluky posledním úsekem na parkoviště k autu.
Jo, je to obyčejná procházka malým lesíkem okolo potůčku, zvlášt pro Evropana. A asi je potřeba v Izraeli žít pár let nebo aspoň vědět, že lesy jsou uměle vysázené, většina potoků je přes léto téměř bez vody a tak, aby to člověk ocenil. Nebo možná stačí mít dvě malý děti, který mají tak upřímnou radost z každý louže že to s nimi nejde nesdílet. Pro nás každopádně super rodinný výlet, vraceli jsme se spokojený, jak z návštěvy Niagary.
A mimochodem, ten opravář na internet přišel až v půl čtvrtý. Normálka :-).
.
