Rubrika: Z běžného života

Už o šabatu jsem si říkala, že si zas nutně musím sepsat něco o momentálním běhu (nebo spíš maratonu) života. Šabaty odchází pozdě a než byl klid, nebyla síla, klasika. V neděli večer tu velikánskou chuť k psaní trumfla ještě větší chuť na smažený květák, který na svou příležitost čekal dlouhé tři dny. V pondělí jsem chtěla jenom rychle setřít podlahu a pak se posadit k počítači, než probudím Giyoru a půjdem večeřet. Ale jak jsem zasedla, začal brečet Eitan a bylo po plánech. Předevčírem jsem potřebovala srovnat prádlo, aspoň částečně, už čekalo ty předchozí dva dny.. Včera skočit do supermarketu něco nakoupit. A klukům nějaký nový ohozy na svátky. Mně taky, když už po něčem běhám. A pak už bylo půl dvanácté… I tak jsem se po sprše odhodlala, když už Eitan tak pěkně spal (v kočárku). Sláva, konečně ta „vhodná“ chvíle. Jenže jsem mžourala na monitor úplně vygumovaná, písmenka se rozmazávaly a snad mi i začaly slzet oči. K bystré mysli na míle daleko a dotyk múzy by v té situaci asi musel být pořádný kopanec, abych ho vůbec ucítila. Vlastně zas bylo nejrozumnější jít honem spát, protože kdo ví, jaká bude noc. Mimino má venku už sedm zubů a i když neřve, nespokojeně se vrtí, často se probouzí a s opětovným usnutím potřebuje pomoct, pokud to rovnou nebojkotuje…

Blog a facebookovou stránku dál udržují při životě převážně barvitější komentáře k fotkám. Je to taková snaha o kompenzaci mé aktuální nezpůsobilosti vyplodit delší souvislý text.

Nestěžuju si, máme se skvěle! Všichni jsme zdraví, spokojený, máme čas se smát, hrát si, užívat si čím dál tím teplejších dnů venku. Dům je v provozu se vším, co je potřeba, auta snad zázrakem taky drží a slouží. Jenom jsou to fofry a pořád toho stíháme mnohem míň, než bychom chtěli. Kdybych každý den hodila plán na papír, myslím, že finální skóre před spaním bude v nejlepším případě na 70 procentech. Pozitivní je, že mi za tenhle mizernej výsledek nedává žádnej manažer za uši, nepřicházím tak o pololetní bonusy a nemá to celkově vliv na hladinu pocitu štěstí :-). A díky šabatům se ten kolotoč aspoň každý sedmý den na 25 hodin zastaví.

Minulý týden ve čtvrtek jsme s dvoutýdenním zpožděním konečně předali poslední purimový balík pamlsků Revital, naší učitelce z gijuru. Musela mít radost, že jí před Pesachem zas přibyl domů pytel chamecu. Jo, Pesah se blíží, mílovými kroky. Čili před umytí oken se na seznam dostává mise „dokonalého vymýcení chamecu z domu“. Těstoviny, mouku, obiloviny se snažíme spotřebovávat a nekupovat další a začínáme se zásobovat produkty košér na Pesach. Teď jsem teda zrovna ze supermarketu přinesla řepkový olej a až doma zjistila, že košér na Pesach je jenom pro luštěnino jedlíky, což my coby Aškenázové nejsme. A tak si říkám, jestli mě ten olej nepřekvapil už loni, sakra. Hm, člověk si nemůže pamatovat všechno, že jo.

Absolvovala jsem s Eitanem schůzky v obou školkách jeho starších bratrů. Vychovatelku Neva znepokojovala jeho častá absence a hledaly jsme řešení, kdy to nebude moc ani na něj ani na mě. Usoudila, že byla chyba ho od začátku nechávat až do čtyř, že je tam nejmladší a že je odpoledne prostě příliš utahaný. A dohodly jsme se, že po Pesachu ho zkusím posílat denně do půl druhé. Skoro denně, pondělky ho budu brát s Danielem do Naharyie. A čtvrtky bude možná taky doma, ehm… U Daniela se probírala jeho připravenost na první třídu. Tým se shodl jednoznačně, že inteligenčně na to má. Jenže inteligence není všechno a co se týče emoční vyspělosti a samostatnosti, má se ještě, co učit. A tady se názory týmu rozchází – část je přesvědčená, že se to za rok zlepší, protože to je jen nerovnoměrný vývoj. Část se přiklání k názoru, že nezlepší. Dostali jsme za úkol Daniela znovu objednat na kontrolu vývoje, ať se k tomu vyjádří expert. Taky jsem musela kápnout božskou, že na rodičovskou poradnu jsme se letos vybodli. Nechat si poradit není na škodu, pokud ovšem člověka rada nestojí i s cestou tři hodiny babysitter plus benzín, navíc uprostřed dne. Bylo rozumnější sebrat síly, obrnit nervy a říct si, že když jsme kluka jednou dostali právě my, určitě to s ním můžeme zvládnout (a on s námi). Přece se máme vzájemně rádi, že jo. Asi ten přístup i docela funguje, akorát nevím, jestli výdaje za čokoládu (pro mě) nakonec nepřevyšují ty dříve uvedené… :-).

Eitan se evidentně nemůže dočkat, až se bude moct honit s bráchama, a s vývojem se nijak nepárá. Správně odhadl, že po čtyřech by se z bodu A do bodu B mohl dostat rychleji než plazením, nicméně předvídavost pokulhává. Naštěstí to nevypadá, že by ho ty nepovedené pokusy, kdy se kupředu vrhá odrazem od obou rukou současně a následné tvrdě dopadá nosem na dlažbu, příliš odrazovaly. Můžu očekávat, že mi tu do měsíce bude lítat jak torpédo.

Od minulého šabatu v ložnici v noci netopíme a dokonce to vypadá, že budeme muset brzy začít chladit. I když se zima letos držela dlouho, nestihla jsem si na ni ani postěžovat. Buď byla celkem mírná nebo se jsem si za těch 8 let na tu místní protivnou zimu konečně zvykla. Mno, tak uvidíme za rok.

A máme čtvrtek. Poslední šance si splnit, co jsem si na tento týden slíbila. Ale taky poslední den pro přípravu na šabat, protože zítra nás čeká výlet na otočku do Jeruzaléma. Velký chlapce dostane švagr (já teda doufám, že hlavně švagrová :D) a my s Giyorou a Eitanem pofrčíme těch 200 kiláků do svatého města. A co je to za šílenej nápad vám napíšu příští týden. Doufám :-).

Pondělí a náš pravidelný výlet do Nahariye, kde Daniel v devět ráno potřebuje být na kroužku sociálních dovedností. Nevo se obvykle připojuje, protože Daniel ho chce s sebou a i pro mě je jednodušší, že nemusím rannímu tlaku přidávat tím, že ho ještě povezeme do školky. V deset jsme jako vždycky vyrazili hledat vhodnou zábavu, kterou strávíme dopoledne. Koloběžky v kufru volaly po projížďce v pár minut vzdáleném skate parku s novým dětským hřištěm, které se stalo už osvědčeným cílem. Dneska děsně pálilo sluníčko a já stresovala, že jsem klukům nevzala kšiltovky. Giyora má naštěstí v autě vždycky něco, tak jsme se stavili u něj ve škole. Nebylo to úplně po cestě, ale zajížďka 10 minut za to stála. Aspoň že já jsem s tím šátkem na sluníčko ready vždycky 😜. Záskok za manželem byl zbytečnej, protože to parádní hřiště nám od minulého týdne zastínili. Takže hlásím, že skate park a hřiště na „deltě“ (haha, kdo viděl řeky v Izraeli, chápe, že to je v uvozovkách, že jo) řeky Gaaton v Nahariyi je ready na místní léto!

Když jsme se stěhovali do našeho domu v Tal El, naproti přes ulici ještě žádné domy nestály. Pár měsíců jsme si užívali nádherného ničím nerušeného výhledu nejen na úchvatné západy slunce a doufali, že ty domy, co tam vyrostou, budou jednopodlažní. Mno, nevyšlo to a v každém ročním období hledáme ten správný úhel, abychom mezi nimi sluníčko blížící se k mořské hladině zahledli. Nebo si vyběhnem na střechu, kde jsme kdysi plánovali terasu a jacuzzi. To taky nevyšlo, ehm. I když než jsme včera zjistili, že máme ucpaný okap, bazén tam byl slušnej :).

Jestli máme v Izraeli kromě sluníčka a čerstvé zeleniny něčeho opravdu dostatek, jsou to dětská hřiště. Obce a městské radnice snad soutěží, kdo vybuduje větší a rozmanitější. V naší vesničce o 300 domech jsou tři, i když malá. Všechna zastíněná, což je velmi obvyklé. Jedno rostlými stromy, zbylá dvě plachtovou střechou. Nejradši se s dětmi vydáváme někam do přírody, ale zvlášť když jsem s nimi sama, vezmu těmihle plastovými monstry za vděk. Navíc jsou často součástí zelených parků, kde se dá příjemně strávit i půl dne. Tradiční klouzačky a houpačky doplňují pavoučí provazové konstrukce, které má náš Spiderman Daniel extra v oblibě. Různé zvonkohry, bubínky a jiné improvizované hudební nástroje skvěle doplňují překřikující se izraelské děti (a rodiče). Díky Bohu, v poslední době při nových stavbách ubývá plastů a přibývá přírodních materiálů. Když už mají děti dost pro ně určených prolézaček, spolehlivě je i na další hodinu zabaví přilehlá outdoorová posilovna nebo skate park. Solidně naposilovaná a naběhaná se pak domů z takových akcí vracím samozřejmě i já :-).

Jestli jste v Izraeli na pár dní, těžko budete potřebovat podobný typ „zábavy“, ale jestli se hrozíte několika měsíců s malými dětmi v téhle zemi, tak nemusíte. Vždycky bude, kam s nimi zajít.

Skoro měsíc od chvíle, co na blog nepřibylo nic víc, než obsáhlejší komentář k fotkám. To znamená jediné – padám na hubu. Ne že bych nepředpokládala, že k tomu dojde, ale asi jsem nečekala, že to bude za stavu, kdy se nic moc zvláštního neděje. Prostě jen kolotoč nabral na obrátkách. To je dost děsivé, protože to znamená, že může být ještě mnohem hůř! Když uložíme děti, dáme barák aspoň maličko do kupy, navečeříme se a konečně bych měla čas něco psát, je půl jedenácté večer. Zbytky energie dovyberou zásahy k brečícím dětem (ucho, bříško, hlava, napít, čůrat…) a když jsou to často jen krátká odskočení, než dosednu znovu k počítači, zapípá pračka, ten den minimálně třetí. A abych mohla obsah přendat do sušičky, musím vyprázdnit sušičku. A v koši s prádlem obvykle není dost místa, abych tam obsah sušičky mohla přendat… Z posledních sil dolezu do sprchy, aby následně začal řvát Eitan dožadující se přesunu do naší postele. Tohle je definitivní, protože jakmile se uložím vedle něj, rovnou jdu číst modlitbu před spaním, kdybych náhodou usnula. A pravidelně usnu – dřív, než to dočtu do třetiny. Dny míjí takovým fofrem, že pátek co pátek nevěřícně kroutím hlavou, že už je tu zas šabat. A smutně koukám na ty upatlaný a zaprášený okna, který jsou sice poměrně vysoko na seznamu priorit, ale stejně se k nim ne a ne dostat.

Tenhle článek jsem začala psát předevčírem ve čtvrt na deset večer, kdy konečně usnuly všechny děti. Zbývala půl hodina do Giyorova návratu z Jeruzaléma a já měla šanci dům ze stavu „po explozi“ (to myslím obrazně, nebojte, nic sem nedolítlo) dostat aspoň do „trochu větší bordel než normálně“. Prostě ideální chvíle na to si sednout ke kafi a začít psát článek. Ono mi totiž došlo, že žádná ideálnější chvíle zřejmě nebude. A zjistila jsem, že když nepíšu, moji frustraci z toho, jak nic nestíhám, to jenom prohlubuje. A popisek k fotce mojí pisatelskou potřebu neuspokojí.

Mno, co se teda děje, když se vlastně nic neděje? Antibiotika sice úspěšně zavraždila streptokoka v krku Neva i Giyory, nicméně buď streptokok nebo léčba dala jejich organismu pořádnou pecku, ze které se vzpamatovávají doteď. Únava je sice v Giyorově případě dennodenní, ale teď byla nějakou dobu enormní. A když mi Giyora odpadne na pár hodin ve chvíli, kdy se počítalo s jeho pomocí, skoro se hroutím. Zvlášť když potřebuju co pár minut utěšovat brečící tříleté dítě – Neva, jehož citlivost byla ještě dva týdny po nemoci vysoko nad obvyklým nadmíru solidním standardem. Navíc mě děsilo jeho nechutenství, tak byl mnohem víc doma než ve školce. Daniela teď nově vozím každé pondělí na devátou ráno do Naharyie na kroužek sociálních dovedností. Ani nevím, co to vlastně je, ale baví ho to. Nicméně tím pro něj ten den padá školka. A miminko, no… Prořezávají se mu horní jedničky. Nebere to extra dramaticky, ale je dost neklidnej a bez nálady. Především večer, kdy už jsem neklidná a bez nálady taky. „Kam to položíš, tam to taky najdeš“ to není od chvíle, co se naučil válet sudy. Teď už k tomu přidal i lezení v buldozer stylu. Potřeba spánku se nadále zmenšuje a někdy mám dojem, že až mizí. Nároky na zábavu rostou. Tomu se nemůžu divit, taky by mě nebavilo koukat na svět přes špinavý okna…

Samozřejmě jsem to nestihla dopsat za půl hodiny. A pak zas začal někdo brečet a zas jsem musela spát a doufat, že z těch šesti hodin do zazvonění budíku něco bude. Takže pokračování po 24 hodinové pauze.

Máme Purim. Svátek Purim se ve školkách slaví v maskách a rozdávají se pytlíky pamlsků. Kromě balíčků, co jsme museli přichystat našim dětem do školek, jsme tvořili ještě šest pro sousedy a moje kamarádky z Tal El. A pak jako poděkování za provedení gijur procesem jeden pořádný balík pro rabína a jeho ženu, další dva pro naše milé učitele Mosheho a Revital. A ještě jeden pro Giyrova kolegu z práce, jehož žena mi poslala tři moc pěkný šátky. Vymyslet, nakoupit a zabalit v tom „volném čase“, který není… Objednané kostýmy, ač s velkou slávou dorazily z Číny včas, zůstaly skoro nepoužité. Nevo svojí sovu neoblíknul ani pro fotku, Daniel v klaunovi do školky nakonec šel, ale evidentně na něj dolehl tlak spolužáků v ohozech superhrdinů a radši by byl Spiderman (což je i bez kostýmu). Hlavně že si je vybrali sami. Na oslavu v synagoze den poté si nakonec oba chlapci navlíkli masky, co jsem jim tvořila před dvěma lety – draka a pavouka. Ale tak hlavně že se bavili. Eitana ten povyk taky bavil, až moc.

Ok, tak třetí večer snahy o dopsání článku. Včera jsem šla k brečícímu Eitanovi už v půl jedenácté. A dneska se pro jistotu probral s řevem jako první, ve tři čtvrtě na deset, po půl hodině spánku. Vzbudil tím naštěstí jen Giyoru, co vytuhl u vyprávění pohádky klukům a teď se po deseti minutách zřejmě oba vrátili spát, protože v chůvičce je ticho. Bezva. Ale stejně už musím končit, protože mám fakt hlad. A z prádelny na mě pípá pračka, už třetí… A dál to už znáte :D. Takže víc o tom, jak se Purim slavil u nás v Tal El snad brzy v dalším článku :-).

Pod heslem „lepší pozdě nežli později“ oslavil Nevo druhý březnový pátek ve školce narozeniny, které měl v listopadu. Z části proto, že se všemi oslavami se začínalo až po Chanuce, čili na konci prosince, a z části kvůli tomu, že po předchozích zkušenostech jsme čekali, až se náš nesmělý klučík ve školce řádně otrká, aby byl vůbec ochotný spolupracovat. I když poslední dva týdny z větší části promarodil, všechno dobře dopadlo. Oslava ho bavila, nestávkoval u žádného rituálu ani úkolu, naopak se projevoval tak spontánně a sebejistě, že z toho vychovatelka byla v šoku. Úplně prvně si nechal přehodit talit přes ramena a „předčítat“ před celou třídou ranní požehnání. Eitan, ač byl ospalý a hladový, trpělivě sledoval celou oslavu a vracel úsměvy Nevovým spolužačkám, co z něj byly úplně na větvi (a my z nich, když jsme jim po 120 opakovali, ať mu nehmataj na obličej :D). Mno, jemu to rozhodně nevadilo tak jako nám. Narozeniny se slaví po dvojicích, Nevo nafasoval spolužačku jménem Moria. Což bylo vtipné, protože oba dva nesou jméno hory :-). V izraelských školkách děti nedostávají jídlo, ale nosí si každý den svojí svačinu. V případě oslavy narozenin zařízují rodiče oslavenců snídani pro celou třídu, narozeninový dort a dárek do školky. O zaslaný seznam jsme se spravedlivě podělili s rodiči Morie a zatímco oni dodali vařená vejce, pita chleby, sýry a dort, my se přihlásili o nákup dárku pro školku, připravili zeleninový salát, přidali 6 kelímků cottage a plastové vidličky. Přípravou jídla to pro rodiče neskončilo, účastnili jsme se aktivně samotné oslavy. Absolvovali testík, jak dobře své ratolesti známe a jestli víme, co nejraději jí a dělají venku, ve školce a doma s každým členem rodiny. Soutěžily jsme s maminkou Morie, která z nás poslepu najde během písničky na svém potomkovi víc nakolíčkovaných papírových pusinek (a po každém nálezu mu jednu opravdovou dá :-)). Příležitostně jsme byli vyzýváni k tanci a dalšímu skotačení. Atmosféra tak příjemná, že jsem ani já kupodivu neměla trému, oslavenci zářili ze svých trůnů a nám rodičům se leskly oči dojetím. A hluboko smekám před týmem vychovatelek, jak krásně dokáží pracovat s 30 prcky ve věku 3 – 6 let. I když samy přiznávají, že školka je někdy dost džungle, během té hodiny a půl, co jsme tam strávili, to tak nevypadalo ani trochu!

Sluníčko to v Izraeli nevzdává ani během početných deštivých dnů v zimních měsících. Často nám tak pohled z okna pod uplakané šedivé mraky vylepší zářivě barevná duha. Tyhle úlovky jsou od nás z Tal El, protože v dešti a chladnu zřídkakdy vystrčíme nos z baráku, kde klimatizace foukaj teplo na plný výkon :-).