Rubrika: Z běžného života

V lednu jsem psala málo, což může budit dojem, že se nic moc neděje. Opak je pravdou, děje se toho tolik, že na sdílení vůbec není čas. První týden v lednu byl Giyora pět dní a pět nocí pryč. Nebylo to zdaleka tak hrozné, jak jsem se obávala, kluci byli zdraví a chovali se relativně spořádaně, včetně šabatu, který byl s dětmi snad vůbec nejlepší, co pamatuju. Na 23. ledna byla naplánovaná naše židovská svatba, což se také neobešlo úplně bez příprav. Kvůli samotnému uzavření termínu jsme museli 2. ledna na rabinát do Haify, dotlačit potřebné dokumenty a potvrzení o absolvování alespoň části kurzu pro nevěsty, abych věděla, jak se připravit na koupání v mikve (nutné před svatebním obřadem a jako dokončení mé konverze k judaismu). Studovala jsem po večerech s paní rabínovou a přes sem tam volná dopoledne sháněla něco na sebe. Sice šlo čistě o úřední obřad, nikoho jsme nezvali, ale stejně jsem chtěla něco svátečnějšího než je vytahané kojící triko a obnošená sukně vytažená po roce z šatníku, protože jsem se vrátila na svou původní váhu před těhotenstvím.

Děti sice ustály těch pět dnů, kdy jsme byli bez tatínka, ale co se nám vrátil, střídaly se v různých nachlazeních, zánětech uší a žaludečních problémech. Do toho běžné kontroly a konečně s měsíc a půl dlouhým zpožděním očkování Eitana.

Nevo se mnou zůstává 2x týdně doma, protože jsem nabyla dojmu, že ta školka každý den do čtyř je pro něj příliš. Navíc v počasí, co se tu motalo celou první polovinu ledna, bývalo často pohodlnější vůbec z domova nevylézat a dívat se na ty hromy, blesky a kroupy pěkně z tepla domova. Husté deště se tedy projevují i vevnitř a my jen kontrolujeme, jestli se vlhké fleky na zdech vyskytují na známých místech nebo jde o novinky tohoto roku.

Vtipným důsledkem Giyorovy absence (kromě toho, že jsem teda definitivně zhubla na svoji váhu, jak mě týden nekrmil) je, že máme všechny malý chlapíky zpátky v ložnici. Vzala jsem si je tam na dvě noci z těch pěti, co tu Giyora nebyl a ukázalo se, že i když si Eitan v noci sem tam zabrečí, vůbec nikoho to neruší. A kluci spí lépe a déle. Když jsem se Giyory ptala po návratu, co on na to, že by se vrátili k nám, odvětil, že on by byl pro, ale „všichni říkaj, že to není dobře“. Mno, zasmáli jsme se, jen tu větu vyslovil, jakoby nám na to záleželo :). Máme tedy zastavěnou manželskou postel dokola dětskými postýlkami, v ložnici není k hnutí, ale je nám fajn. A šetříme na vytápění, hehe.

Oslavili jsme svátek stromků Tu bi-švat. Děti přes den ve školkách a my večer v synagoze. Eitan sice obvykle od sedmi skoro do půlnoci spí, ale tuhle oslavu si evidentně nechtěl nechat ujít. Jak přišel osvědčený babysitter Golan (Giyorův nejstarší syn, aktuálně dvacetiletý), probral se a nám nezbylo, než ho vzít s sebou. Byl nejmladším účastníkem, choval se velmi společensky a okouzloval přítomné zářivými úsměvy až do půl desáté.

Dům trpěl mými výběhy do obchoďáků a já tím, že jsem se v posledních několika slunečných dnech nedostala nikam jinam.

Dneska byl po dlouhé době oddechový den. Giyora zasázel odpoledne s klukama to tubishvatové rostlinstvo, co dotáhli ze školek a já konečně ulevila domu od prachu a nahromaděného bordelu. Eitan pofňukával a hodně chtěl nosit, zřejmě se můžeme těšit na třetí zoubek. Zas bylo krásně a já se ven dostala jen pro Neva do školky. Zítra už to určitě napravíme, snad to sluníčko ještě vydrží. V lese v Tal El už zase kvetou bramboříky a sasanky, tak je musím tradičně jako každý rok dojít vyblejsknout :-).

Svátek stromů nebo také svátek plodů. Jen co se doslavila Chanuka, připravují se děti ve školkách na další svátek – Tu bi-švat. Učí se o stromech a plodech, se kterými se seznamují na živo při procházkách po osadách. Sází rostlinky do zahrádky, dělají džusy z citrusů, pečou koláče s čerstvým i sušeným ovocem. V den svátku je oslava, kterou si Nevo ve školce užil právě dneska. Že děti domů vždy nosí květináček s pidi rostlinkou jsme si zvykli, ovšem strom jsme dostali prvně. Ale karob na zahradě ještě nemáme, tak mu určitě najdeme místo. A za pět let ode dneška z něj můžeme sklízet košér plody :-).

Venku zas celý den déšť, ale dneska jsme vylézt museli. Nejdřív s Eitanem k doktorce a pak vyzvednout Neva ze školky. Cestou domů oba usnuli, tak jsem toho využila a zvěčnila si deštěm bahnitý Tal El a zimní zahradu. Posmutnělou šeď příjemně nabourává úroda citronů a růžový brambořík, co jsem dva týdny zpátky dostala od Tal El jako dárek za přivedení Eitana na svět.
Na závěr dne mě mé tříleté dítě s přehledem porazilo v pexesu. Jsem doufala, že k zjištění, že hlava už tak dobře neslouží, dojdu přece jen o pár let později…
Tak to je můj závěr „civilního“ roku.
Silvestra s Giyorou neslavíme, protože to prý byl antisemita, a nový rok, ten židovský, už je pár měsíců v běhu. Ale všem, kteří dnes slaví a těší se na příchod roku 2019, přeji z celého srdce, ať je šťastný, úspěšný a plný skvělých zážitků! A ať se i vám daří v šedých dnech vždy objevit něco barevného 😉.

9:15, právě jsme se vrátili z osady Ahihud, kde jsem odevzdala Neva do školky. Když jsem nahoru po schodech k domu táhla autosedačku s Eitanem, volal technik, že dorazí za půl hodiny. Mašinka na filtrování, ohřev a chlazení pitné vody vypověděla službu. Přestože jsem s malými přestávkami byla vzhůru od čtvrt na pět, stejně jsme zas do školky dorazili pozdě. Nevo vstával s řevem v půl šesté, protože se pusou praštil o rám postýlky. Nevím jak, každopádně pobrekával pak celé ráno.

Otvírám velké dřevěné dveře, které by nutně potřebovaly údržbu. Na jídelním stole moje nedopité kafe, Nevův nedopitý čaj, otevřené balení sušenek, ze kterého jsem si dvě k snídani do toho kafe stihla namočit, a teploměr, kterým jsem ověřovala, jestli Nevův pláč není znak začínající nemoci. Na dětském stolku Danielův čaj s rozmočenou sušenkou a jednou nesnězenou vedle, prkénko s pozůstatky po přípravě svačin a talíř s okousaným krajícem chleba s máslem na lince. V 7:20 Daniel odjel, já dořešila Nevovu svačinu a Eitana, co se úspěšně podělal až pod lopatky. Mezitím Nevo stihl natahat hračky do obýváku, takže se na zemi válí mikrovlnka z dětské kuchyňky a půlky několika druhů plastového ovoce odtamtéž. V koupelně v umyvadle napůl vyprané Eitanovo oblečení po tom raním neštěstí.

Eitan spí, tak mám aspoň šanci ten stav doma z „po výbuchu“ upravit na nějaký standardní neuklizeno, než dorazí technik. Ten je výjimečně přesný a 30 minut od našeho hovoru zvoní u dveří. Pozdraví mě drobný mladík a při vstupu do domu předá přes ruku polibek mezuze na rámu dveří. Jarmulku na jeho hlavě hledám marně, asi by mu na tom culíčku špatně seděla. No jo, co žid, to unikát. Nakráčí do kuchyně, samozřejmě v botech, protože v Izraeli se nezouvá. Dost tím trpím, ale na druhou stranu nehodlám přesvědčovat lidi, který na to nejsou zvyklí, aby tu po studené dlažbě chodili v ponožkách. Případně je cpát do bačkor, což je v jejich uvažování prostě „cizí bota“, že. Zvlášť, když je to takováhle jednorázovka. Mašinku rozmontuje a očistí vodní kámen, který byl zjevně jedinou příčinou poruchy. No jo, ta místní tvrdá voda, to je kapitola sama pro sebe. A to máme filtr už na trubce, co přivádí vodu do domu. Možná taky potřebuje výměnu.

Eitan se budí s řevem. V pátek, přesně ve věku třech měsíců, se mu vyklubal první zoubek, čímž trumfl Danielův rodinný rekord o dobré dva týdny. Nesl to statečně, jen trochu míň spal a víc chtěl nosit. Ale teď má bebí na jazyku a zřejmě ho to dost prudí.

Já se už třetí den vypořádávám s otravným virem. Vlastně jsem ráda, že to je virus, protože jsem se trochu lekla, že ty bolavé svaly a kosti jsou už opotřebení materiálu věkem a lepšit se to nebude. Ale i tak je to vopruz, dnešek jsem začala paralenem na bolení hlavy, teče mi z nosu bez přestávky a pokašlávám, stejně jako Eitan. Teploty venku sice klesají jen lehce pod dvacítku, ale prská celá země a je nemožný něco nechytit, i když naše chvilky mezi lidmi jsou vzácné.

Technik skončil za deset minut, popřál mi pěkný den a zmizel. V kuchyni zůstala loužička a špinavé stopy mohutných zimních bot. Ouvej. No, stejně to tu potřebuje vytřít. Ale zařízení opravené, aspoň mám zas permanentně připravenou horkou vodu na čaj, který do sebe hodlám lít na litry.

Aha, tak z domácích prací a toho čaje nic nebude. Mám si přijet pro Neva, není mu dobře a pořád brečí, dokonce jim tam na chvíli usnul. Tak tak jsem stihla nakojit, přebalit, prohodit po telefonu dvě věty s tchýní (ne, nestihla jsem včera mluvit s Giyorou a jo, taky jsem nemocná) a vysvětlit psycholožce z Danielovy školky, že jsme si našli někoho jiného. Ehm, zatím nenašli, jenže když jsem Giyorovi řekla jméno téhle, ukázalo se, že už s ní měl kdysi tu čest kvůli jeho prvorozenému a vyjádřil se o ní… no… řekněmě nelichotivě.

Nevo brečel většinu cesty domů, kde pak na gauči usnul. Probudil se opět s brekem, ale už byl odpočinutej dost na to, abych z něj dostala, že ho bolí hlava. Problém vyřešil paracetamolový sirup a o hodinu později se tu rozčiloval, proč ho nechci nechat skákat na trampolíně. A to jsem dala jako obvykle méně než je doporučená dávka.

Tenhle prima den, který jsem z nějakého důvodu měla potřebu si zaznamenat, je zároveň jasnou odpovědí na dotaz, jestli slavím Vánoce. Ne ne, neslavím, co jsem se přestěhovala do Izraele. A to i přes to, že Giyora ze začátku navrhoval, že klidně můžeme. Ale místních svátků je dost, s rodinou manžela se scházíme často, přecpáváme se celoročně a předávat jim nějaké tradiční zvyky z Vánoc jsem neměla potřebu. Po té, co jsme prošli procesem konverze, už v tom vůbec nevidím smysl, čili minimálně dokud budeme žít v Izraeli, žádnej stromek strojit nebudem. A jestli mi přece jen něco chybí? Vanilkové rohlíčky! A ty si upeču. Jakmile se mi zas vrátí čich a chuť… A možná i vánočku :-). Krásný sváteční čas všem v Čechách přeju!

Náš malý princ Nevo ve školce v důležité roli – otec šabatu. Přestože požehnání si doma prozpěvuje téměř bez přestávky, předříkávat před kamarády se styděl. Ale přípitek a objetí spolužačky v roli maminky šabatu si užil s radostí.

Nevo se tenhle týden přehoupl do věku tří let a tak jsme v úterý v osm ráno vyrazili do Akka na tříletou kontrolu. Od propuštění z porodnice se s dětmi nechodí na běžné prohlídky k doktorům, ale k sestřičkám do center „Tipat chalav“ (kapka mléka), kde se děti váží, měří, posuzuje se jejich vývoj a očkují je. Doktor přichází na řadu až ve chvíli, kdy je prcek mimo tabulky.

Nevo protestoval od chvíle, co jsem mu oznámila, že jde na kontrolu. Z doktorů má trauma od narození, jak kdyby si pamatoval už úplně první očkovací vakcínu.

Protestoval dál, když už jsme čekali v čekárně. „Chci jít domů, mami, nechci na kontrolu“, mlel pořád dokola s vyděšeným pohledem upřeným na dveře ordinace. Byli jsme objednaní na 8:45, ale dovnitř jsme se dostali něco po deváté. Feruz, usměvavá milá dáma ve středních letech, křesťanka arabského původu, si jako obvykle dala trochu na čas. To je ale to jediné, co bych jí možná mohla vyčítat a mohla bych to vyčítat asi 98 procentům doktorů a asi vůbec veškerého obyvatelstva. Dočasnost se tu obecně nepovažuje za nic zásadního. Neviděly jsme se s Feruz přes čtyři měsíce a bylo hodně, o čem vyprávět. Nevo se stydlivě culil, schovával se za mě a s obavami vyčkával, co teda bude. Feruz mu mezi vyprávěním nakreslila na papír primitivní obličej  a že to má zkusit taky. Dál že spolu nakreslí silnici a začala přímkou. Nevo měl dokreslit druhou s příslibem, že jakmile to bude silnice, Feruz mu tam dokreslí auto a kolo, což po jeho úspěšném tahu taky udělala. Po chvíli hraní s kostičkami se Feruz zvedla ze židle, otevřela ordinaci a že spolu poběží přes čekárnu ke schodům, vyběhnou na první tři a vrátí se. Běžela statečně, ale Nevo jí k jejímu obrovskému (samozřejmě hranému ;)) údivu, porazil. Pak soutěžili ještě ve skoku do výšky a do dálky. Nevo se bavil a se smíchem udělal i pár bonusových žabáků. Ochotně se nechal změřit i zvážit – oboje Feruz absolvovala jako první. K tomu už bylo nutné začít okupovat i vedlejší ordinaci, kde ale momentálně byla jen další sestřička, která se ochotně přidala k pokusu přesvědčit Neva k oční prohlídce. Upozornily mě dopředu, že moc spolupráci neočekávají, že jakmile ti prckové na jedno oko nevidí, bývá problém. A nepomohly ani parádní dětské sluneční brýle bez jednoho sklíčka a s druhým přelepeným samolepkou, které si nasadila spolu s Nevem. Jedním okem se prostě dívat nechtěl, tak oči holt vyšetříme jindy. Za to mladá sestřička se mu líbila ještě víc než Feruz, tak zůstal nad papírem s výrazňovačem a tužkou sedět u jejího stolu ve vedlejší ordinaci. Mně zatím Feruz shrnula prohlídku, během které jsem stihla i výměnu Eitanovy plenky a jedno kojení – Nevo mluví jasně a plynule, jemná i hrubá motorika je v naprostém pořádku, výškou a váhou je prý manekýn. Domluvily jsme termín pětileté prohlídky Daniela, kterou spojíme s tou dvouměsíční Eitanovou. Ještě asi deset minut dalšího povídání a Feruz mě se smíchem posílá domů, že Nevo zřejmě zůstává. Ten je zabraný do družného rozhovoru s blonďatou sestrou a pokreslil už asi pátý papír. Zvedat se mu opravdu vůbec nechtělo. Po hodině, vřelém rozloučení a všemi jeho kresbami opouštíme ordinaci a míjíme nebohou další čekající, co měla před tou hodinou jít dovnitř. Když projdeme čekárnou, Nevo se na mě upřeně zadívá svýma velikýma očima a znovu důrazně zahlásí „Mami, ale já nechci kontrolu!“

„Nevo, tou jsi právě prošel“, se smíchem mu odpovídám a jdeme ven. Vypadá zmateně, ale pak se taky začne smát a radostně poskočí. Možná příště se už na kontrolu bát nebude. Zvlášť když den pak pokračoval výletem na pláž :-).

Po měsíci pravidelné školkové docházky dětí, kterou narušil pouze den volebního volna na konci října, jsem získala pocit, že to zatím zvládáme celkem hezky. Svačiny klukům připravuje Giyora, často dřív, než je kdokoliv jiný vzhůru, protože potom odchází do synagogy. To je pro mě dost významná pomoc, protože ač se to nezdá, namazat čímsi dvakrát čtyři troujúhelníčky pita chleba, pokrájet ovoce a zeleninu, vyskládat do krabičky a společně s lahví vody to každému vrazit do batůžku do školky, začal být v ranním humbuku úkol i na na hodinu. Na mě tak zbývá je dohnat vyčistit zuby, přesvědčit k nějaké rozumné snídani a obléknout do školky. Bylo by to „jen“, kdyby se mezitím nestihli poprat o to, kdo si dá pastu na kartáček první, kdyby si Daniel odpustil neustálou provokaci Neva ve všech možných i nemožných formách a Nevo se tím nenechával co minutu rozhodit, kdybych včas odhalila, že Nevo chce do cornflakes přidat nesquick čokoládové kuličky jen kvůli obarvení mléka na kakao a následně je ode mě bude chtít z misky vybrat, kdyby se nepohádali o to, co si pustí za pohádku a kdyby Eitan nebyl v tuhle dobu už pravidelně neklidný a nechtěl pořád nosit – zřejmě aby náhodou neprošvihl cokoliv z toho zajímavého dění…

Jakmile jsou oba starší ve školce, užíváme si s Eitanem klidu. Někdy po cestě domů ještě nakoupíme a já pak sprintuju po domě, zatímco Eitan spokojeně spí. Což ve většině případů dělá celé dopoledne s přestávkami na jídlo a přebalování. Výjimečně si chce popovídat, projít s asistencí a vyprávěním pár pokojů nebo pobýt na bříšku s pohledem upřeným na kontrastní obrázky. Se zebrou a šnečkem si občas vypráví i sám. Dává mi tak dostatek času na úklid aspoň provozního bordelu. Množství špinavého prádla mě udivovalo již před příchodem zimy a teď se díky prodlouženým rukávům a nohavicím zdvojnásobilo. Pračka jede na třista procent výkonu a asi se nemůžu divit, že celých šest let stará sušička se mi na to už vybodla a odebrala se na onen svět. To mi zrovna nepomohlo, že ještě musím řešit věšení prádla a modlit se, aby nepršelo, než pořídíme novou (zatímco všichni ostatní se modlí, aby pršelo, že). Vevnitř v domě už bývá chladněji a vlhko a i když přes den větrám, co to jde, za ten kratičký den se dům nevyhřeje a prádlo tu prostě neschne.

Když zbyde čas i na jiné věci, snažím se pokročit v hebrejštině a popojít tak po cestě za novým snem, kde se budu živit překládáním. Nebo aspoň přiživovat. Netroufám si ani vzdáleně určit nějaký časový horizont, kdy by se to mohlo realizovat, a nechávám to na „když Bůh dá…“ :-). Ne teda úplně – pustila jsem se procházení všech cvičení z učebnice Ulpanu, kde jsem se před 7 lety hebrejsky začala učit a sledování pořadů s titulky v televizi. Děti nechávám na čtení před spaním vybírat knížky i v hebrejštině i pro mě a nejen pro tatínka, jak to bylo doteď. Konečně jsem se pustila do čtení sáhodlouhých e-mailů, co posílá manažerka Danielovy školky, dokonce jí někdy i něco odpovím.

Také jsem se už jednou odhodlala vyplnit slib a neposlat Neva do školky. Eitan to využil coby příležitost k sledování nového zajímavého dění a nechtěl spát, ale i tak to docela vyšlo. Nevo spolupracoval, dokonce chtěl sám vozit kočár a ještě se u toho usmíval. Zase to byl ten zlatý klučík jako před narozením brášky. Evidentně tuhle akci potřebuju zas brzy zopakovat, ale příští na řadě je Daniel :-). Ten nového člena rodiny přijal dobře od začátku a je rád, že tenhle baby boss není tak ukřičený jako ten předchozí.

Mimo to bych si měla nutně vyšetřit nějaký čas na zopakování veškeré látky kurzu konverze. Test před soudci je dokonce blíž, než jsme předpokládali, a k dohánění toho mám hodně. Ale o tom v příštím článku.