Rubrika: Z běžného života

Po návratu z Rakouska zpátky do Čech zbývalo z dovolené šet dní včetně posledního šabatu. Cestu z Rakouska jsme rozkouskovali tak, aby se nám děti prospaly v poledne a pak se odpoledne ještě stihly utahat a my je do Čech vezli už tvrdě spící. V Salzburgu jsme se zasekli v přírodovědném muzeu, kde jsme prošli 4 patra exponátů. Děti to bavilo mnohem víc, než jsem čekala, tak jsme v tom sauně podobném horku strávili dvě a půl hodiny. Venkovních 35 stupňů působilo jako svěží vánek. Dost jsme litovali, že jsme se raději neprošli podél řeky, ale z muzea děti měly zjevně mnohem lepší zážitek. Podle plánu v autě do pár minut usly a my měli čas v klidu najít pěkné místo na břehu jezera Attersee, kde jsme se chystali strávit odpoledne. Veřejné pláže byly až odporně narvané i uprostřed týdne a v Attersee na informacích mi bylo sděleno, že takhle to prostě v létě vypadá. Aspoň víme, že sem na letní dovolenou určitě nepojedeme, koupačka v pár dní předtím navštíveném prázdném Hallstatsee se nám zamlouvala mnohem víc. Místo jsme opouštěli kolem osmé večerní a pár minut na to se s vykoupanými hladovými dětmi zastavili na příjemném rakouském parking plazu podél dálnice na piknik. Odtamtud jsme měli k dědečkovi do Prahy ujet necelých 200 km a nerozuměli jsme, proč nám na to navigace počítá přes tři hodiny… A že to byl ještě optimistický odhad. Nechápu důvod, proč se v Čechách nedalo spoléhat na integrovanou navigaci, ale nějaký byl. Za Budějovicemi jsme se kolem půlnoci motali v různých objížďkách, až jsme částečně podle cedulí a částečně díky Octavii s pražskou SPZ konečně trefili tu správnou cestu. Do cíle jsme nakonec dorazili jenom s mírným zpožděním a v půl druhé v noci už jsme všichni byli v postelích.

Pak zbývala poslední noc u dědečka a 4 v klimatizovaném hotelu, který se mi povedlo na poslední chvíli zabookovat. Do odletu jsme se tedy zdržovali v Praze a blízkém okolí, navštívili park v Malešicích, dětský koutek ve Žlutých lázních, Stromovku a Riegrovy sady. Také znovu sestru s rodinou a pár blízkých přátel, absolvovali několik cílených a necílených procházek centrem Prahy s využitím MHD, která byla pro děti atrakcí sama o sobě, a na poslední chvíli objevili košér prodejny jinde než v těsné blízkosti Staromáku. Nofeh na Kodaňské má moc milý personál, čerstvou pitu, dobrou domácí matbuchu i hummus a naprosto skvělou baba ganuš (názvu se Giyora smál, v Izraeli to je prostě lilkový salát, každopádně chuťově to bylo neodolatelné a nápadně podobné tomu, jak to chystá tchýně). V pekařství La Caveau na Náměstí Jiřího z Poděbrad jsme pořídili čerstvé výborné chaly na šabat, Giyora si po měsíci jezení jen chleba a rohlíků (které se dají pořídit v běžných supermarketech) s chutí dal croissant a já konečně uhasila spalující touhu po tradičním českém povidlovém koláči (a pro jistotu i tvarohovém…). Litovali jsme, že jsme ta úžasná místa objevili až tak na závěr, ale zas být to dřív, asi bychom se vraceli lehčí o dalších pár tisíc a těžší o pár kilo ;).

No a pak to přišlo.

Neděle, balení, loučení… Uteklo to jako voda, nestihla jsem spoustu věcí, které jsem si plánovala a i tak se to dovolené při tom všem shonu, hledání ubytování a aktivit na poslední chvíli, vaření, každodenní přípravě sendvičů, extrémním horkům a stěhováním poloviny domácnosti kamkoliv jsme jeli, podobalo spíš vzdáleně. V sedm večer jsme vrátili auto na letišti, pak přesně o 12 hodin později, po nočním letu, cestě vlakem a následně za rozbřesku taxíkem z Akka jsme konečně odemykali vchodové dveře s obavami, jaká překvapení nám doma přichystali kocouři. A ono nic. Dům vypadal cize, až sterilně, i s vrstvou prachu na podlaze. Jako další pronajatý apartmán nebo hotelový pokoj. Zmateně jsme koukali na čerstvě vybudovanou sádrokartonovou zeď, co Giyora dokončil v den odletu. Linka vyšší, než jsme z Evropy zvyklí, kuchyň působí obrovská… Rozpomínáme se, kde máme jaké nádobí a tak vůbec, kde co je a jak co funguje. Giyora dal sprchu a mizí na schůzku do školy. Ještě mi na otočku přiveze z místního obchůdku v Tal El pár drobností, ať mám co dát dětem k snídani. Rychle vytírám aspoň část domu, když se děti dívají po koupání na pohádku, převlékám postele a generuju tak asi 12. várku do pračky. Trvá nějakou chvilku, než se rozplyne ten rozpačitý pocit a já se zase cítím spokojeně doma.

Příště to vidíme na all inclusive týden v Eilatu :-). I když si nejsem jistá, jestli to s našimi mláďaty může vůbec někde být snazší… Navíc s tím dalším dráčkem, co o sobě dával bez ustání vědět celou cestu domů od nástupu do letadla. No jo no, zřejmě to rozrušení návratem. Každopádně je to moc hodnej kluk, že nedělal žádný trable na dovolené, protože v tom pokročilém stádiu jsme už pro něj neukecali žádné pojištění :-).

      

3 týdny v Čechách, 5 dní v Rakousku, 8 střídání bydlení a 4 šabaty, každý na jiném místě. Toť aktuální bilance naší „dovolené“. Ano, tohle všechno s dvěma energickými kluky, co přestanou běhat a křičet jenom ve chvíli, kdy jsou utahaní tak, že chtějí vzít na ruce. S třetím klukem na cestě, stěhováním půlky domácnosti a sháněním košér jídla. Navíc v těch nehorázných vedrech. Dovolená to tedy je lehce v uvozovkách, ale přesto máme spoustu skvělých zážitků. Střídáme návštěvy placených atrakcí a parků s obyčejnými výlety do přírody. Dvakrát jsme si užili pražské centrum. Nejdřív při naší první výpravě za košér masem a sýrem do Maiselovy ulice a podruhé mnohem poctivěji během víkendu, který jsme strávili v pronajatém bytě blízko židovské čtvrti, aby si Giyora aspoň jeden šabat užil s návštěvou synagogy. Klukům se moc líbilo na Staroměstkém náměstí (hlavně mýdlové bubliny) a Daniel s nadšením hlasitě komentoval každý zvon. Loretu se zvonkohrou jsme mu na závěr víkendu nemohli upřít, asi by tam mohl sedět celý den. Pochutnali jsme si na košér zmrzce v Pure Gelato v Kaprovce. Cena 50 korun za kopeček mě překvapila, ale to jsem netušila, že běžná cena je nějakých 35. Zmrzka šla teda za ty roky, co žiju mimo Čechy, pěkně nahoru. Ono nejen zmrzka, že.

Podívali jsme se do Dinoparku na Harfě, strávili den v Pražské ZOO a na farmě v Soběhrdech. Nakrmili kačeny v Kyjském rybníku, přilepšili labutím na Dvořákově nábřeží, prvně se s dětmi svezli sedačkovou lanovkou v Rokytnici nad Jizerou a pro velký úspěch ještě v Harrachově, kam jsme si z Rokytnice odskočili na procházku lesem k Mumlavskému vodopádu. Cestou z Jizerek zpět do Prahy jsme se po příkrých dřevěných schodech vyškrábali na nedůvěryhodně působící stavbu zvonice v Rovensku po Troskami a pak jsme děti dodělali příkrým stoupáním z parkoviště na Hrad Trosky, kde nás Nevo vyděsil pokusem prověřit dětivzdornost zábradlí na jedné z věží (není dětivzdorné…). Podle plánu pak spaly celou cestu zpátky do Prahy. A poníženě přiznávám, že jsme je už třikrát zavřeli do nějaké herny v klimatizovaném obchodním centru, protože jsme v tom vedru prostě na nic jiného neměli. Po večerech jsem často nechávala Giyoru se spícími dětmi samotné a vydávala se buď na sprint po obchodních centrech nebo srazy s kamarádkami.

Aktuálně si užíváme horského vzduchu v rakouském Tyrolsku. A bohužel i tady je to vzduch velmi horký. Jsme v nádherné vesničce obklopené ze všech stran vysokými horami, v útulném novém apartmánu vkusně zařízeném částečně moderně a částečně typicky po alpsku, naneštěstí střešním. A samozejmě bez klimatizace. Čili kromě extrémního vedra ještě řešíme, že naše děti někomu dupou nad hlavou. Nejvíc znát to bylo o šabatu, kdy mají útrum s tablety i telkou. Hračky, co vozíme s sebou, a zachraňovaly nás v předchozích šabatech, už je nebaví. Baví je se honit, skákat a křičet a je úplně jedno, že se je co minutu pokoušíme mírnit. Od horka se nám zatím 2x povedlo utéct. Prvně ve čtvrtek k jezeru Jagersee, kde teplota spadla na překvapivých 17 a i zapršelo. Neodradilo nás to, kluci navlíkli pláštěnky, ale stejně za 10 minut nebyly potřeba. Jezero je malé, turisticky profláklé, ale i tak pohádkově krásné. Projeli jsme si ho na veslici a obešli dokola, cestou ozobávali maliny a testovali, jak moc mrazivá je voda z přitékajících potůčků. Moc moc, až to bolelo, a od koupání to neodradilo pouze Giyoru, který se tam odvážně ponořil zhruba na celé tři vteřiny :). Později odpoledne jsme ještě prubli vodopád pár minut cesty od našeho apartmánu, kde voda byla o poznání příjemnější a kluci se do ní bez váhání vrhli. Chvíli na to jsme ale utíkali před deštěm, čili jsme se tam vrátili hned následující den. Po dalším povedeném výletu do Hallstatu, kde sice bylo pěkné vedro, ale taky moc příjemné koupání v Hallstatském jezeru. A kromě sedačkové lanovky měly děti další zážitek ze zubačky. Druhá návštěva vodopádu kousek od našeho dočasného bydliště se obešla bez deště, ale pro změnu si Daniel usmyslel, že vyleze těch 322 schodů na horní lávku nad vodopád. Já doufala, že se tomu s Nevem vyhnu, ale bratrská soutěživost nezná mezí. Neochotně jsem se pustila do schodů s přesvědčením, že jich nedáme víc než 50 a budeme se vracet. Omyl! Musela jsem s ním dát celých 322 dřevěných navlhlých schodů, příkrých, lemovaných zábradlím, kterým bychom při uklouznutí prolítli oba. Před horní lávkou se nejistě zastavil, tak mi svitla naděje aspoň tam, ale překonal se a já musela taky. Křečovitě jsem držela jak zábradlí tak jeho a do té příšerné hloubky dolů jsem se ani nezkoušela dívat. Zatímco Nevo křičel a mával Danielovi s Giyorou, že on to taky dokázal ;). Uff…. Děti nás holt nepřestávají překvapovat :D.

Těšíme se na další zážitky pro změnu zase z Čech a brzy i ze zpáteční cesty domů.             

  

 

 

 

Máme za sebou 10 dní v Čechách. A dnešní večer je první, kdy mám sílu něco napsat před tím, než odpadnu do postele. Uf.

Zážitků nad hlavu, převážně pozitivních nebo aspoň zajímavých. Nepříjemné pouze dva (když nepočítám Nevovu šipku hlavou na panelákové topení, protože to nemá spojitost s Čechy ani Českem…) a za ten první si z větší části můžu sama. Zapomněla jsem totiž mobil v letadle a pracovník české ochranky letiště mi vyhrožoval, že jestli se tam tím koridorem zkusím vrátit, někdo mě zastřelí. Mno, poslušně jsem tedy počkala, až všichni opustí letadlo, zatímco Giyora honil po příletové hale naše dvě dráčata probraná chladem a novým prostředím, a v doprovodu onoho pracovníka se vydala zpět k letadlu, kde mi steward dle mých instrukcí našel a donesl mobil. Zdržení a nervy, že nám zavřou autopůjčovnu na závěr devítihodinové náročné cesty, která ale proběhla vlastně nad veškerá očekávání dobře. Jedna menší Danielova hysterická scéna asi hodinu před přistáním, když mu došla baterka v tabletu… To se s připočtením vysokého stupně únavy samozřejmě dalo předpokládat. Uklidnil se rychle a po přečtení pár řádek z knížky usnul.

Za druhou nepříjemnou zkušenost považuju nákup pár malých pizz v mléčné košér restauraci v centru Prahy, která stála nekřesťanské peníze. Ale tak aby taky chtěli na takovém místě křesťanské, že jo. Aspoň dobrá teda byla, to se musí nechat.

V kategorii zajímavých zážitků rozhodně vede můj dopředu obávaný nákup v košér obchodě. Oprávněný strach z parkování v blízkosti se potvrdil, centrum Prahy je prostě jedna velká modrá zóna, ale navíc se ukázalo, že je problém obchod i najít. Ani zaměstnanec židovského muzea přímo v ulici o něm nevěděl, nikde žádná vitrína, cedule, nic. Ve čtvrtek jsme ho na dva pokusy nenašli, pak jsme přejeli k Beit Chabad o tři minuty vedle, koupili pěkných pár kilo košér masa přímo v restauraci a dozvěděli se, že obchod na avizované adrese skutečně je. To už ale nepřipadalo v úvahu, že se tam s dětmi vrátíme potřetí, aspoň ne ten den. Zkusili jsme to ale v pátek, zaparkovali na nábřeží a procházkou se znovu vydali na stoprocentně správnou adresu. Rozpačitě jsme zazvonili na zvonek pražské židovské obce a dotazujícímu poctivě odpověděli, že chceme nakoupit. Zdálo se, že s odpovědí je dotyčný spokojený, ale na otevření dveří jsme čekali marně. Místo toho k nám odkudsi přiskočil pracovník security a začal se nás vyptávat. Jak zjistil, odkud jsme, přepnul do hebrejštiny a zpovídal jen Giyoru, včetně kontroly jeho ID. Fíha, tohle jsme teda nečekali. Ale byla to chvilička, pak už nás konečně pustili dovnitř, z recepce odnavigovali k obchodu a my si mohli nakoupit zásoby plátkového sýra, hummusu a pár dalších drobností, co nám scházely v běžných obchodech. Ptala jsem se, proč je zrovna sýr takový problém, ale paní nevěděla. Jen se prý vždycky dělá v dané továrně po speciální přípravě košér šarže a pak si továrna jede dál svojí běžnou výrobu. Evidentně není poptávka, takže výrobci nemají důvod investovat cokoliv navíc.

Máme za sebou už dva šabaty, jeden v bytě dědečka a teď druhý v apartmánu v Rokytnici. Snažíme se zuby nehty zachovat zaběhnuté rituály z Izraele, ale dře to. Modlení pokulhává, dědečkovi telku zakázat nechceme, natož mu nechat v jeho bytě někde svítit. Tady v Rokytnici to jde o něco líp, ale když jsem po příjezdu zjistila, že nemám dost hotovosti na zaplacení a kartu neberou a paní recepční se uvolila, že jí to můžu doplatit druhý den, čili o šabatu, opravdu jsem se nehodlala pouštět do vysvětlování, proč bych to radši nechala až na neděli a na recepci se zbytkem hotovosti radši naklusala i s vědomím, že porušuji (další) zákaz.

A příště něco o těch příjemných zážitcích, kterých je mnohonásobně víc :-).

 

Moc to místo nemusím, ale když je venku velké horko a není síla nebo čas jet někam dál autem, vezmeme ho na milost – obří hračkářství, kterému nevím proč dali druhý název „Kids Airport“, ve vesnici Yarca přilehlé k Tal El. Druhé patro okupuje herna pro nejmenší a různé atrakce a automaty, na kterých se můžou vyřádit děti všech věkových kategorií (a často i tatínkové samozřejmě ). Kluci to tam na rozdíl ode mě mají rádi, tak jim trochu té světské zábavy taky někdy dopřejem 

.

Náš Den nezávislosti – večerní párty v Tal El, výlet za velkým ohňostrojem do blízkého města. Ráno pak k vojenské letenské základně do Haify mrknout na akrobatickou letku a pak už na rodinnou grilovačku ke švagrovi do Karmielu. Odtamtud výhled na letadla nic moc, ani když jsme se vyškrábali na blízký kopec, ale letos ten den holt byl o letadlech míň. Za to spoustu zábavy, skvělého jídla a o prcky bylo postaráno tak dobře, že jsme o nich s Giyorou sotva věděli .

Nevím jak jsme se sem dostali tak rychle od začátku roku, ale jsme v půlce dubna. Utekly pesachové prázdniny a po smutném Dni holocaustu se právě blížíme k bujarým oslavám Dne nezávislosti – Izraeli je letos kulatých sedmdesát. Už pár týdnů trvá to skvělý období roku, kdy nemusíme přes noc ani topit, ani chladit. I když během dne už umí být pořádné vedro, na noc teploty klesají a otevřeným oknem proudí do ložnice svěží vzduch. Dny se prodlužují, sluníčko nabírá na síle, na zahradě dozrávají moruše, lokvát (žlutý sladký plod tvaru hrušky a velikosti švestky s třemi velkými jádry – foto pod článkem) a dokonce i pár plodů maracuji, co si to naše zdivočelé křoví dovolilo vyplodit úplně mimo sezónu. Zřejmě proto, že letos se zima vůbec nepředvedla. Maracuji už jsme se dávno chtěli zbavit, ale když teď vidím, s jakou chutí Nevo lžičkou dlabe oranžový aromatický vnitřek fialového plodu – dobře, že se to zase nestihlo :-).

Ano, pořád jsme spolu doma. Za chvilku mu bude dva a půl, mluví v plynulých větách, doma pomáhá, umí si sem tam i hrát sám a celkově je nám stále fajn. Sice poslední týdny skoro každé ráno škemrá o školku, když tam Daniel odjíždí, a i já mám často dojem, že bych ho tam moc ráda poslala, ale budeme si oba do září muset počkat na tu dotovanou státem. Ono to půjde, jde o nějaké dva měsíce do letních prázdnin, které navíc naruší svátky a dny volna, kdy budeme doma všichni. Bezmála tři tisíce šekelů na školku pro děti do tří let z rodinného rozpočtu rozhodně dát nemůžeme. Žijeme teď už z jednoho platu a vzhledem k tomu, že se mi dost výrazně kulatí břicho, delší dobu to tak zůstane. Jednak by mě pravděpodobně nikde nezaměstnali a kdyby náhodou jo, musela bych se nejpozději po půl roce mateřské hnát zpátky, abych ukázala to správné nasazení – což si myslím, že se mi teda nebude chtít. Mateřskou plánuji určitě aspoň o pár měsíců delší. Navíc vidím zásadní pozitivum v tom, že Nevo vůbec nemarodí! Pořád mám v živé paměti ty loňské záněty uší, šestou nemoc, kterou měl nechápu jak třikrát, neustále zelenou nudli, záněty v očích, ekzémy a kdo ví, co ještě, a bojím se ho do školky brát i na návštěvu.

Daniel od začátku března dochází pátky do školky u nás v Tal El. Mluví už obstojně a celkově nevykazuje žádné výrazné vývojové odchylky, čili zkoušíme přesun ze vzdálené speciální jazykové školky, kam každé ráno musí dojíždět, k nám do vesnice. Zatím to jde dobře, ale byly to díky množství prázdnin všeho všudy čtyři návštěvy, kdy se pokaždé slavily něčí narozeniny. Z toho můžeme těžko odhadnout, jestli to dobře půjde i dál, a tak jsme zažádali o možnost začlenit ho kromě pátku ještě jeden den. Pochybuji, že to místní byrokracií stihne projít do prázdnin, takže proces zřejmě bude pokračovat začátkem následujícího školního roku.

V půlce září bychom měli přivítat nového člena Erezovic klanu. Klukům přibyde další brácha a já se počtem dětí přiblížím izraelskému průměru 3,1 na jednu ženu. Průměr na chlapa jsem nenašla, ale Giyora svými celkem pěti syny určitě vyčuhuje. Dozařizování domu se tedy opět posouvá, mamád (bezpečnostní místnost) je znovu po strop plný harampádí, ze zdí v některých místnostech stále čouhají kabely osazené jen žárovkou. Chybí plánovaná sádrokartonová příčka, nějaký ten nábytek a upravená zahrada. Stejně tak chybí čas na kocoury, což zvláště zrzavý sameček Jerry dost těžce nese a každý člen rodiny jeho prahnutí po pozornosti už odnesl slušným drápancem nebo kousancem. Jo, kocourku, to jsem na tebe zvědavá, jak poneseš přítomnost dalšího chlapíka. A na nás ostatně také… :-).

 

 

S blížícím se létem a sílícím sluníčkem je náročnější hledat s malými dětmi v izraelské přírodě to správné útočiště. Abychom mohli trávit čas venku i přes poledne, jezdíme k říčkám a potůčkům. Břehy bývají hustě porostlé stále zelenou vegetací a tak není problém najít stín. Pramenitá voda je osvěžující v kteroukoliv roční dobu, kamínky, rybky a další živočichové zajistí dětem neustálou zábavu. Brodění potoky je přes léto něco jako izraelský národní sport (sladká voda v kombinaci se stínem je pro místní skutečné lákadlo), čili přes víkend čekejte všude narváno. Ale pokud jako my máte možnost vyrazit v týdnu, užijete si klidu a panenské přírody naplno. Potok Kziv nedaleko Naharyie je od nás z domova nejblíž. Letos je v něm proti loňsku hodně málo vody. Jestli to způsobil nedostatek dešťů přes zimu nebo je k tomu jiný důvod, to nevím. Udělali jsme si tedy delší procházku a po asi 20 minutách chůze od zaparkovaného auta jsme se dostali k horní části toku, kde je vody o něco víc, aktuálně maximálně nějak ke kolenům. Na plavání to sice není ani tam, ale pro prcky ideální. Mohutná kovová trubka přivádějící odkudsi vodu lehce narušuje lidmi nedotčený vzhled místa, ale dětem to nijak nevadí. A fotit to jde i bez ní ;).

A kam to máme k moři z domova nejblíž? Právě do Akka, na pláž Argaman. Zrovna tam dokončují rekonstrukci, byli jsme to s Nevem zkontrolovat. A máme dojem, že se jim to dost povedlo :-).