Rubrika: Z běžného života

Den první

Pesahové prázdniny – den první. Včerejší výlet sotva stojí za zmínku – s Nevoušem jsme si pěkně přispali, tak jsme vyrazili pozdě, cestou se zasekli v několika dovolenkových zácpách, v pidi Zoo se tlačili s davem lidí, přežrané opice ani ptactvo už o zakoupené pochoutky vůbec nestály a otrávení jsme sotva kluky nechali pomuchlat kačátka unavená z nepřetržité dětské přítomnosti. Prostě takové připomenutí, kam přes svátky nejezdit. Cestou zpátky jsme objevili nevzhledný kus Jordánu, kde se kupodivu nikdo nekoupal a odvážili se přes pochybnosti vlézt do vody. Uklidnilo nás objevení živé a docela velké vodní želvy – pokud tam může fungovat ona, voda je zřejmě poměrně čistá.

  

Pesahové prázdniny – den druhý. Dneska to byla trefa do černého. Budíky jsme si nařídili na sedmou, dospávajícího Neva vytáhli z postele rovnou do auta a vyrazili před půl devátou vybavení pořádnou svačinou po prázdných cestách do Horní Galileji. V deset na křižovatce Koach začínal náš okruh s vojáky
poloprázdným autobusem číslo 1. Výklad průvodce sice prcky nezajímal ani trochu, ale výhled z autobusu, kterým jeli prvně, zbraně a ohozy sympatických přátelských vojáků, místa zastávek, kde se dalo pobíhat, poskakovat, šplhat a leccos zkoumat (většinou památníky…), jim k naprosté spokojenosti úplně stačily. I když okruh místo avizované hodiny a půl trval téměř dvakrát tolik. Poté jsme je ještě tak tak v bdělém stavu stihli dovézt k pět minut vzdálenému oblíbenému Buffalo rybníčku, kde se sice sešlo čtyřikrát víc lidí než obvykle, ale pořád to nebylo za hranicí únosnosti 🙂.

   

Den čtvrtý – park Alona a pouštění draků v Haifě

Park Alona – pár desítek metrů dlouhá procházka vodou v jeskyni, hloubka od pár centimentrů až do cca půl metru aktuálně. Starší prcek nadšenej a většinu cesty kráčel odvážně sám, mládě vyplašený a pobrekávalo celou cestu i na ruce. Ale i s těmi 13 kg v náručí to šlo s baterkou připnutou na zápěstí (vlastní) celkem v pohodě dát 😉. Prima místo, kam se v horkých dnech schovat před sluníčkem.

   

Pláž v Haifě – před západem slunce, 22 stupňů, chladný a silný vítr. I Daniel se nechal relativně snadno přesvědčit, že koupat se nebudeme. Teda když jsme slíbili, že aspoň zkusíme pouštět draka.

 

 

 

 

 

Kdy ze jsem to psala, že na cachtání v potoku je ještě chladno? Před týdnem? Tak už není 🙂. Aktuálně v Park Yarden:

 

 

No hurá, po měsíční odmlce konečně zase vyšlo úterní výletničení. Ráno jsme informovali řidiče Danielova taxi, ať ho odpoledne ze školky domů nebere, že si ho vyzvedneme sami.

Opičí les Yodfat je od nás necelou půl hodinku jízdy a Danielova školka je po cestě. Dojeli jsme ve stejné minutě, kdy Danielův taxi opouštěl parking. S úsměvem jsme na něj mávli a vzápětí se zděšeným výrazem konstatovali, že kromě spolužáka Michaela je tam naloženej i Daniel. Naštěstí řidič už stavěl a dítko nám předal ze slovy, že on sice zprávu dostal, ale nedali jsme vědět do školky, tak mu ho stejně vydali… Zatrnulo mi představou, že bychom přijeli o pár minut později a minuli se a Daniel by jel domů do prázdnýho baráku, ale Giyora mě uklidnil, že by se to pořešilo i o nějakou tu chvíli později.

Do Jodfat jsme dojeli ve čtvrt na tři a na průchod parkem do zavíračky zbývaly necelé dvě hodiny. Pokladní nám zabavila veškeré jídlo, i zavřené sáčky křupek a dalšího zobání, že si to máme vyzvednout po východu. Mno, asi chápu, zákaz vybalování jídla by nejspíš většina izraelských rodičů respektovala přesně do doby, než by se ozvalo první úpělnivé „já ciiii kšupkyyyyy“ od některého z potomků. Ti silnější by možná vydrželi do třetího.

Než Giyora vyřídil vstupné, děti se hádaly o tom, kdo může viset na zábradlí u vstupu. Vstupenky jsme měli v ruce dřív, než se stihly pomlátit, a průchod parčíkem mohl začít. Daniel má zvířátka rád od kojeneckého věku a bral by do ruky všechno, co nestihne utéct. Hnal se první a bylo mu úplně fuk, že se vzdálenost mezi námi a jím rychle zvětšuje. Giyora ho pohotově přesměroval na nějakou drůbež, co se volně potulovala hliněným a občas bahnitým povrchem a tam už počkali. Nevo se na zvířátka rád dívá, ale z bezpečné vzdálenosti. Nejistě se za námi coural a po spatření prvního respekt budícího krocana, chtěl vzít na ruku. Došli jsme k zaměstnanci parku, co dohlíží na veverčí opičky. Koupili si za pět šekelů pro ně jídlo a já byla příjemně překvapená, že to nejsou živí červy, jako zatím při každé naší předchozí návštěvě, ale směs oříšků, semínek a rozinek. Daniel byl hlasitě nadšený z blízkého kontaktu a dával opičkám s chichotáním zobat z ruky, zatímco Nevo mi křečovitě objímal nohu od chvíle, co jsem ho položila na zem (chtěla jsem fotit), schovával hlavu pod bundu, a řval, že chce zpátky nahoru. Focení teda dostal za úkol Giyora a já udělala kompromis – vzala jsem Neva, ale také jídlo pro opice. Skákaly po nás a sápaly se po rozinkách, což jsem si já se smíchem užívala, Nevo samozřejmě vůbec. Ostatní zvířectvo převážně v klecích nebo výbězích už oceňoval podobně jako Daniel. Bekotem děti pokecaly s ovcemi, zpíváním přiměly papouška k tanci, naháněly pávy a strkaly prstíky na ozobnutí kuřatům.

Opičí les jsme opouštěli těsně před zavíračkou ve čtyři, dali si svačinu pod jedním z místních hubených dubů a já neodolala vůni kváskového chleba z pekárny po cestě k autu a za přátelskou cenu 17 šekelů (asi 100 kč) jeden žitný pořídila. Chutnal sice výborně, ale pořád má daleko do toho českého, možná proto, že v něm není kmín a na povrchu je posypaný mákem. Dětem se domů ještě nechtělo a překvapivě souhlasily s návštěvou přilehlé archeologické lokality Tel Jodfat. I tam jsme si každý našli své – Daniela uchvátilo mohutné beranidlo, Nevo zkoumal kytičky, Giyora se jako správný archeolog zvědavě rýpal v zemi a já si užívala zelenající se výhledy a poslední paprsky sluníčka. Další krásný půldenní výlet za námi.        

 

Když nezbývá čas na delší výlet, 20 minut vzdálená promenáda v Kyriat Yam taky stačí.

Tříkolka a kolo od písku, mokrý boty od slaný vody, asi dvěstě padesáté šesté focení západu slunce s Haifou na obzoru a zmrzka na závěr. Listopad je tu pěknej .

   

Konečně jsme se rozhodli uskutečnit plán na výletničení uprostřed týdne, když tedy o šabatech kvůli konverzi nemůžeme. Od rána se obloha mračila a  spouštěl se jeden slejvák za druhým. Nevo měl zvýšenou teplotu, byl poněkud ufňukanej a po polednímu spánku se k tomu přidal ještě lehký zánět v očích. Ale ne, nenechám se odradit! Ani tchýní, co se hrozí, že v tomhle počasí chceme vážně ven, ani Giyorovým dotazem, jestli má opravdu odejít v poledne, jestli jako opravdu jedeme. Jo! Jedeme! Kdo ví, kdy zase bude šance.

Daniela jsme ve dvě vyzvedli ve školce místo řidiče jeho autobusu. Byl nadšený, i když nechápal, co tam děláme. Na moje sdělení, že jedeme na výlet, reagoval dotazem „co to je“. To chce říct, že za šest týdnů zapomněl, co jsou to výlety?! Naše čtyřleté snažení?! Když si běžně pamatuje věci dva roky zpátky. No tak snad se chtěl zeptat, kam to je.
Během necelé hodiny cesty se obloha protrhala, dokonce vylezlo sluníčko, ale pořád jsme si nemohli být jistí, že nezmokneme. I proto bylo jasným cílem jezero ha-Chula, kde se dají půjčit před deštěm částečně chráněné golfové vozíky. Na parkovišti jsme překvapivě nebyli úplně sami, i když později při okruhu parkem to tak vypadalo.

Hned po vstupu do rezervace bylo podle hluku jasné, že jsme se při naší asi desáté návštěvě během 7 let, co v Izraeli jsem, konečně trefili do doby, kdy je okolí jezera okupované tisícovkami na jih táhnoucích a i přezimujících ptáků. Jakmile se otevřel volný výhled, pochopili jsme, s kým máme tu čest. Na polích se to hemžilo dlouhonohými obrovskými jeřáby popelavými, kteří právě večeřeli a pěkně po izraelsku se hlasitě přeřvávali. V menších skupinkách i dlouhých formacích písmene „vé“, za doprovodu neutuchajícího křiku, přelétávali z místa na místo v rozhlehlé oblasti kolem jezera ha-Chula. Když jsme konečně těsně před západem slunce dojeli vozíkem k místu, kde nás od pole nedělil vodní kanál, vystoupila jsem a svižným krokem se vydala jejich směrem. Pár jedinců poměrně rychle zbystřilo vetřelce a s mohutným máváním křídel se začalo neochotně odpichovat od země. Uvědomila jsem si, že přesně tohle chci – a rozběhla se. A jich se začaly zvedat desítky, stovky, tisíce, wauuuu! Zastavila jsem se a s husí kůží po celém těle, širokánským úsměvem a slzou dojetí v oku ohromeně zírala na tu nádheru. Během chvilky bylo nebe zbarvené blížícím se soumrakem protkané řadou černých vlnících se řetězců utvořených těmito elegantními opeřenci, s rozpětím křídel kolem dvou metrů.
Má stárnoucí Xperia bohužel zvládla zachytit sotva zlomek té úžasné atmosféry, čili doufám, že se mi tento zážitek svou intenzitou navždy vryje do mysli.

Nadšení z života okolo jezera byli i kluci, i když víc než ptáci je zajímaly vydří rodinky, za kterými by skočili i do vody, kdybychom je včas nechytli. Kdo jste v Izraeli v listopadu, zapište si do diářů „výlet na Chulské jezero“. A pokud možno v úterý ;).