Rubrika: Z běžného života

Škola, školka, viry, bolavá bříška, horečky, kašlíčky, ucpané nosy a další veselosti. Ono i když je to zdravé, je to jízda jak na horské dráze. Člověk fakt neví, kam ten čas mizí. A když je to zpestřené výše uvedeným, sotva chytám dech. Giyora dál vrtá stropy a do toho začal po večerech studovat. To se nedá prostě :D! Ale už mu to zřejmě taky došlo a kouká, jak z toho ven. Snad to nebude trvat dlouho.

Letos jsme otáleli s přihlašováním dětí na kroužky, protože jsme nevěděli, jak to půjde či nepůjde finančně a časově. Ne, že by to teda vypadalo v obou směrech růžověji, ale přece jen jsme se pokusili. Oba chtěli pokračovat v robotice, ale pro druháky už nebylo místo, tak zatím chodí jen třeťák Daniel a Nevo čeká na seznamu, jestli se uvolní místo. Ani v plaveckém kroužku, kde to chce po roce znovu zkusit, na něj místo nezůstalo. Ale vzhledem k tomu, jak rychle děti odpadávaly loni, do Chanuky je dvakrát týdně v bazénu. Daniel začal s vytouženými bubny. Doma zatím kravál nedělá, má trénovací podložku, na které poctivě vyťukává domácí úkoly. Nadšení velké, nejradši by místo jednou týdně chodil denně. Eitan nadále jen do školky a domů. Pro prcky jeho věku je v Tal El fotbal, ale prý začne, až mu bude pět.

Liya ťapká jedna radost, začíná šplhat do výšek, miluje být venku a v nejideálnějším případě chodit za ruku po schodech nahoru a dolů. Když už doma, tak pokud možno sedět na lince a prozkoumávat vše, co je v dosahu. Na naší lince je vždycky co :-). Vytrvale na ni mluvím česky a chlapci leccos pochytili. Větu “Máš bobek?” umí už jak rodilí Češi :-). Kromě toho taky slyším “pojď, chceš, počkej, vem si”, když na ni mluví. Jsou roztomilí, všichni. A pořád. Jen já bych potřebovala čas pro sebe, aspoň sem tam, abych to dokázala pořád vidět. Občas mi je smutno a říkám si, že to chudáci s takovou mámou pěkně schytali. Ale věřím, že i to je potřeba, aby člověk neusnul na vavřínech (ač teda jestli to jsou vavříny v mém případě, to by se dalo rozporovat) a dál na sobě makal, aby jim dokázal být příkladem.

Možná se ptáte, jaké to je vychovávat čtyři děti. Tak já vám něco řeknu… Ono se to vychovávat totiž vůbec nedá. Je toho moc na to, aby to šlo nějak rovnat do latě nebo s tím manipulovat. Pevně věřím, že jediná cesta je budování vzájemné důvěry. Láskou, trpělivostí, pozitivní zpětnou vazbou, laskavě nastavovanými hranicemi. Ne že by mi to šlo samo, je to naopak tvrdý boj. Ale je to směr, kterým chci jít, učím se, zkouším a netrestám se, když to zronva nejde. Snažím se hledět dopředu a radovat se z každého rodičovského úspěchu. Jednou vám o tom třeba budu psát víc :-).

Skoro dva týdny, co Giyora vstává kolem páté, obléká montérky a vyráží v půl šesté někam (obvykle daleko) pokládat sádrokartonové desky. Fyzicky náročné, určitě ne zdravé prostředí, dálky autem na přecpaných silnicích, ne extra vyspalý, protože přes brzké vstávání si nenechá ujít Big Brothera… ;(. Pro mě absolutně nepochopitelné, ale už jsem to víceméně strávila. Co mi taky ostatně zbylo, že. Asi pořád lepší, než tu mít chlapa skoro v depresi, co bez ustání přemýšlí nad tím, že nás neuživí. Práce ho nenaplňuje, ale vzdát to zatím nechce, protože se rozhodl, že minimálně půl roku tomu dá. Hm. Snažím se v tom najít nějaké výhody, ale jde to těžko. Když kluci den co den tráví doma místo aby s tátou skotačili v bazénu v Tal El. Na to, abych aspoň velké poslala sama, odvahu zatím nemám. Pokus přibrat babysitter a jít v plným počtu s tím, že já budu ve vodě vždycky s jedním mrňousem a ona bude hlídat druhého na trávě venku u bazénu, je možný za hezkých 40 šekelů za hodinu, takže nevím, jak moc to budeme praktikovat. Kluci si umí spolu hrát, ale že to jde ve třech, se ještě stále nenaučili. Obvykle si hrajou dva, třetí prudí, až to skončí bitkou, pláčem řevem, vztekem, pak se spolčí jiní dva, třetí prudí… A tak furt dokola. Momentálně se snažím najít program, co tu uječenou a pro mě náročnou atmosféru trochu provětrá. Není to snadné, protože žhnoucí sluníčko nás nutí minimálně mezi půl jedenáctou až třetí zůstat ve stínu a ideálně s klimatizací. Momentálně jsme navíc bez auta. Prodej VW Tourana, co nás vozil poslední rok, nám dá finanční rezervu na pár měsíců, než se dořeší (snad) aktuální průšvih. Místo toho si manžel na splátky pořizuje pracovní káru a nám uvolní své Mitsubishi. Ale auto je někde na cestě a ještě není připravené. Přes poledne a bez auta, když to do bazénu nejde, jsme holt uzamčený doma. Bazének na zahradě chlapci okázale ignorují.

Po jednom extra vyhroceném dni, kdy mi i slza ukápla, bylo jasné, že bude nutná nějaká zásadnější intervence. Začali jsme se vydávat na ranní krátkou procházku, v devět, dřív, než to venku bude úplně na chcípnutí. Daniel na kole, Nevo na koloběžce, Eitan s odrážedlem. V kočárku kromě Liyi pálky na pinčes. Pingpongový stůl ve stínu olivovníků jsme společnými silami za pomocí vody a snítek šalvěje jakž takž vyčistili. Dva hrají, dva krouží, v lepším případě jeden s Liyou. Chlapcům jsem doma naprosto nekamarádsky a autoritativně nakázala, ať vyhrabou hry, co můžou hrát všichni spolu. Překvapivě to šlo. Zřejmě budou podobné zásahy nutné, abych se z toho úplně nezbláznila. Polední klid proti obrazovkám (včetně mě) a občas objednáme přijde babysitter. Puberťák Roi, co tu byl posledně, chlapce nadchnul, mě míň. Ale uvidíme, třeba dojde na opakování. Ještě máme přece jen dva týdny do konce roku… 🙂

A ještě jedna zmínka o Liyuš. Naše mini milovaná slečna oslavila první narozeniny! Bylo to velkolepé, veselé, úžasné setkání v úzkém rodinném kruhu (o čtrnácti lidech :-)).

No a je po p… prázdninách. Totiž děti tu mám, ale manžel začal pracovat. Psala jsem, že se chystá pracovat ve stejném oboru, jako bratr, ale asi jsem nezmiňovala, o co jde. Udi, Giyorův o rok a půl starší bratr, pracuje desítky let ve společnosti Yehuda, která se zabývá výrobou a instalací sádrokartonových desek. Tak nějak zjednodušeně asi. Specifický obor stavebnictví řekněme. Vypracoval se tam na jednoho z nejvyšších manažerů a má pod palcem půlku Izraele, co se zodpovědnosti za zakázky týče. A mají zoufale mnoho práce a zoufale málo lidí. Navrhl Giyorovi, ať se to naučí, že ho s radostí budou zásobovat projekty. Viděl to velmi jednoduše – otevři si byznys, přiveď tým lidí, a začněte. Má to ovšem háček – Giyora neví, vo co gou. V životě postavil jednu sádrokartonovou zeď a obložil jeden strop, ehm. Ač dobře a sám, stále neodborně a neprofesionálně. Zásadní otázkou tedy bylo, kde se to naučí, když společnost ho nezaměstná, protože přijmout rodinného člena nemůžou, když Udi je takhle vysoce postavený. Doufala jsem, že se to bude řešit delší dobu, jenže v tomhle oboru se váhání vnímá jako lenost, čili prohlásit natvrdo, že se mu to hodí až v září, si Giyora netroufl. Vyřešilo se to tak, že si otevřel podnikání, zajistil pojištění, účetního a pohotově se připojil k týmu lidí od společnosti Yehuda. Od včerejška pracuje na projektu v Zichron Yakov, což je necelou hodinku cesty od domova mimo zácpy.

Když jsem si v hlavě promítla zbývajících třicet dnů prázdnin doma sama s mými rošťáky, asi si dovedete představit můj výraz. Nebo možná nedovedete, to je jedno, bylo to asi jako kdyby mi ulítly včely. Já znám všechny ty sluníčkový řeči o tom, že jaký si to uděláte, takový to máte, že děti se jen „naladí“ na vaši pozitivní vlnu, že když si to nebudete malovat černě, tak to černý ani nebude… Jenže taky má každej jinak rozdaný karty a vážně bych chtěla vidět, jak dlouho by sluníčkový výraz vydržel mamině devítiletého brouka ADHD suspected a jeho dvou mladších bratrů, co se špičkujou od rána do večera. Jekot, brek nebo vzteklé scény se střídají v intenzitě zhruba co deset minut. Že k tomu se mi na nohu věší roční princezna, co je z věčného křiku, breku a vzteku starších bratrů permanentně vystrašená, asi nemusím zmiňovat… Pozvat babysitter funguje jen občas, někdy je to naopak ještě horší, a za minimálně pětadvacet šekelů za hodinu se to člověku úplně zkoušet nechce. Kluky vzít do bazénu, což byla doteď jejich hlavní zábava v Tal El, stejně nemůže. Eitan je potápěč neplavec, takže možná vyslat dva starší, jenže když budou doma dva mladší, stejně si houby oddechnu. Protože to se pozornost Eitana upne na Liyu, ke které se chová hezky přesně do chvíle, než sáhne na jeho hračku nebo na něj…

No nic, tak konec stěžování, vždycky může být hůř. Máme tu i pozitiva, třeba výdělek (ehm, proč se mi to nezdá dost? :D)). Včera to docela šlo, ráno se vyvenčili na hřišti, přes poledne obrazovky, v půl páté byl muž doma a snad by to nemělo být výrazně později. Odpoledne dělali sušenky, připravili jsme „ledové koláče“ (do plastové krabičky se nahází, co je napadne a nezničí se to vodou a mrazem, a frkne se to do mrazáku). Dolování kostiček lega a dalších zajímavostí z hroudy ledu je zabavilo na celé dopoledne. Liyu to zaujalo jen chvilku, ale stihla jsem mezitím umýt dvě okna na terasu, což je výkon. Prádlo se hromadí míň, oba větší už můžou obléknout trika a kraťasy víc dní, než to zašpiní. Příjemná novinka. Ráno dlouho spíme, obvykle do osmi. Zároveň se prodloužily večery, ale to není na škodu, protože nachystat večeři stačí na sedmou, když už tu muž je.

Já se pustila do sebevzdělávání o obchodování na forexu. Jestli se pustím i do samotného obchodování jisté není, ale zdá se mi to jako zajímavá varianta přivýdělku. Ač to dle odborníků může být čtyři roky vlastně nákladný koníček, ehm. Zásadní údajně je udržet emoce na uzdě, což s dětmi trénuju od rána do večera, tak třeba mám dobré předpoklady ;).

No nic, končí polední pauza, Liya se hezky vyspala a já se vám zatím pěkně vypsala ;).

Od posledního blogu, čili 12 dní, jsem dnes teprve potřetí s Liyou dopoledne sama. Jak to dělají pracující matky, fakt netuším. Eitana jsem přivedla k doktorce hned v pondělí. Konstatovala, že stav se od poslední návštěvy nezměnil, ale že není důvod ho držet doma, že do školky ať se klidně vrátí. Slyší šelest na srdci, tak si kromě ORL ještě střihnem kardiologii. Rentgen jsme zmákli, ale neprozradil víc, než jsme viděli – zvětšené krční mandle. V úterý zvládl den ve školce, ve středu chtěl po dvou hodinách domů, že ho bolí břicho. To naštěstí nebylo nic vážného a přešlo to téměř přesně ve chvíli, kdy jsme překročili práh domu ;).

Ve čtvrtek doma zůstal s bolestí v krku a teplotou Daniel. Po odchodu šabatu lehl Nevo. Pondělí se Daniel vrátil do školy, ale v úterý měl dojem, že to vlastně tak úplně dobrý není, tak mi tu zůstali oba. V úterý večer se Giyora připotácel z třídenního výletu (díky kterému jsem si úspěšně otestovala společné uspávání všech čtyř potomků) a plácl sebou rovnou na gauč – k dusivému kašli, který ho trápil už před tím, se přidala vysoká horečka. Nějak se mi tu ti chlapi kácej.

Tenhle týden se zostra oteplilo, po extrémně chladných dnech silný vítr přivál z jihu pro změnu extrémní teplo. To by většině virů nemuselo vonět a mohl by být pokoj. Nebezpečnou rychlostí se teď přibližuje Pesach. Přípravy jsou u nás zatím omezené na konzumaci potravin o Pesachu zakázaných – vyjídáme železné zásoby chleba a pity z mrazáků (ne to není překlep, máme dva), vloni vypiplaný kvásek už letěl do koše a na jídelníčku se častěji objevují těstoviny.

Trvalo nám to půl roku, ale konečně máme všichni cestovní pasy. A už i letenky do Čech, takže v květnu snad konečně dědečkovi a tetě představíme tváří v tvář členy rodiny, které ještě osobně nepoznal – Eitana a Liyu. Strávila jsem dva týdny hledáním ubytování, rezervovala poloautobus a chystám itinerář. Mezi vyměňováním poblitého oblečení, peřin, pobíháním mezi ufňukanými chlapy a obstaráváním miminka, co už chytlo jistotu v lezení a s jistotou fofrem najde v bližším i širším okolí absolutně nevhodný předmět. A když nenajde, vytvoří – uškubne látku ze spodu sedačky, oloupe ochrannou vrstvu pěnového puzzle… Veselo, veselo máme :-). Ale dostat se s Liyou na chvíli dál než na zahradu, kam člověk musí aspoň obstarat králíky, by bylo milé…