Rubrika: Z běžného života

Blíží se Purim a já šiju (!) masky. Jestli to za ten týden stihnu, samozřejmě se pochlubím;). K tomu máme s Liyou doma od pátku nemocného Eitana. Horečka a zvracení odezněla a od nedělního poledne zůstala „jen“ bolest v krku a větší únava, avšak ne dost velká na to, aby dítko přesvědčila si během dne lehnout nebo nedej Bože dokonce usnout. Asi si umíte představit, že pozdní odpoledne a večery jsou velmi výživné. To abych na ty masky měla víc času a klidu. Giyorovi jsem oznámila, že uklizeno bude až po Purim, dřív bez šance. Prý to do Pesachu už počká. Manžel má za pět dní narozeniny, dárek jsem nestihla, takže v lepším případě nedostane nic a v horším ten vir od Eitana.

S Eitanem jsme dneska byli u doktorky. Ne že by mě znepokojil průběh virového onemocnění, spíš jde o to, že drobek už delší dobu po nocích chrápe. Dostali jsme průvodku na ušní, nosní, krční a na rentgen. Tak si ve volném čase zaskočíme… Ale to se dalo čekat, že.

Liya se denně dožaduje večerky (rozumějte maminka a Liya spolu v manželské posteli) kolem sedmé. Do půl osmé, zatímco já čtu pohádky Eitanovi (co má přiraženou svou postel k naší manželské), obvykle při kojení zabere a byly časy, kdy vydržela spinkat až do jedné. Ty jsou ovšem pryč od chvíle, kdy se jí začaly klubat zoubky. Horní jedničky ji dokáží vzbudit i dvakrát do hodiny a samozřejmě se okamžitě shání po mamince. Když maminka výjimečně není k dispozici, dostává se Giyora do situace, ve které by nikdo z vás být nechtěl. Včera jsem si v půl deváté večer v dobré víře odskočila od spícího andílka na pravidelnou nedělní lekci Tóry pro ženy a manžel tu nebohé dítě pak tišil víceméně marně celou hodinu a deset minut. Ona není extra hysterická (to Nevo by zřejmě býval byl slyšet až k domu rabína, kde se lekce koná), ale z rukou ji manžel odložit nemohl.

Je krátce po půl desáté večer a já se během poslední hodiny podruhé vrátila z ložnice po uklidnění brečícího miminka. Potřetí se sem už každopádně vracet nebudu, čili se s vámi loučím, dojím si super šťavnatou datli jako dezert po večeři a půjdu to zalomit mezi své dvě nejmladší lásky.

• 

O králíka míň. Nejroztomilejší kousek putoval včera k novým majitelům a dnes jsme obdrželi foto superšťastného kloučka asi v Eitanově věku s naším angorákem v náručí. Nevo uronil slzu, Giyora skoro taky, my ostatní jsme to ustáli se smutným povzdechem.

Liya se vyklubaly horní řezáky, tak zjevně nebyla naruby kvůli očkování. Dneska po dlouhé době spala dopoledne po procházce u nás v lese skoro hodinu a půl, tak se mi povedlo aspoň roztřídit špinavé prádlo. Dvě várky se zvládly, dalších osm čeká… Vlastně je překvapivé, že všichni stále mají, co na sebe.

O kočkách jsem dlouho nic nepsala. Belle a Jerrymu je už deset let. A nemusím vám vyprávět, že na ně máme stále méně a méně času. Po narození druhého dítěte kocourovi došla trpělivost a sem tam někoho sekne. Nejčastěji proto, že chce ještě mazlit a dotyčný se dovolil vzdálit. Na Bellu byl příliš až čtvrtý potomek. Po narození Liyi to od ní zatím schytali Nevo a Eitan. Důvod zatím nejednoznačný, slyšeli jsme vždycky až řev a kluci nebyli s to událost rozumně popsat, ale dost možná stejný jako u Jerryho – mazlíš málo. A má pravdu, ne že ne.

Od čtvrtka u nás zas v televizi běží zprávy intenzivněji. Jen to teď není kvůli raketám z Gazy. To mě ve snu nenapadlo, když jsem se před jedenácti lety stěhovala do Izraele, že budu v televizi sledovat válku v Evropě. A přiznávám, že takhle mi nebylo úzko během žádného mumraje tady u nás. Co k tomu dodat… Bůh s námi. Žijme s vděčností, mějme se rádi a nezapomínejme si to dávat najevo. Protože když někdo trpí nedostatkem lásky, chová se… zle.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Máme za sebou měsíc korona marodění a karantén. Měsíc, kdy si večer co večer říkám, že dneska je to naposledy, co si ještě půjdu lehnout tak brzy. Nejdelší domácí vězení jsem měla já, Eitan a Liya. Eitan je od minulého úterý zpět ve školce a opět dopoledne zůstáváme doma jen ženské. Obě dvě stále nepěkně pokašláváme, Liya nejvíc mezi čtvrtou a šestou ranní. Po šesté vstávám, takže ač les volá po procházce a přálo by i počasí, energii na to se vykopat někam ven zatím hledám marně. Koronu jsme si prodělali všichni. Nebylo to bez příznaků, ale ani žádné drama, díky Bohu. Teď máme před sebou hezkých 60 dní bez nutnosti testování a co tak sleduji školní a školkové whatsapp skupiny, reálně se do dvou měsíců už nakazí všichni, čili by se testy mohly zrušit definitivně.

K domácí pohodě během karantény moc nepřispělo, že se Liye vyklubaly první dva řezáky. Druhý týden kuchtím příkrmy – abych si je pak jedla sama, protože princezna zatím všechno bojkotuje. Ale tak zas se stará o vyvážený jídelníček mně. Batátovo dýňové pyré smíchané s cuketovo bramborovým pyré je třeba docela mňamka. Možná by jí to chutnalo víc, kdyby si do toho stejně jako já přimíchala chilli a smetanu, ale to má holka zatím smůlu.

Ač se jí do pevné stravy nechce, roste jako z vody. Korbičku jsme zabalili, už se tam nevejde. Od té doby marně hledám, kde by přes den naspala víc než hodinu. Obvykle se zadaří dvacet minut v postýlce a dalších dvacet pak ve sporťáku, což je v lepším případě na vypití kávičky, že. Skládat prádlo jakž takž zvládám s dítětem v nosítku, ale člověk se nachodí, protože zas stát pár minut na jednom místě ji nebaví. Tak skládám, komentuju, roznáším, komentuju… No a pak jsou tu činnosti, které s dítětem v nosítku nedám. Z hrací deky zdrhá pořád opatrně, takže než se doplazí k něčí botě, člověk aspoň prádlo do pračky hodí. Ač tu neustále něco porovnávám, otírám, přendavám a vracím na místo, stejně se tu bordel nekontrolovatelně hromadí a hromadí. Zřejmě permoníci. Tak tři až čtyři… Giyora se navíc pustil do léta odkládané organizace mamádu (bezpečnostní místnost) a v obýváku je už druhý týden vyskládáno spousta krabic s tisíci dokumentů.

Manžel díky nakáze koronou prošvihl školní výlet do Negevu, kam se mu nechtělo tak moc, že doma s horečkou ležel radši. Stejně jako já je po prodělání korony ještě unavenější než před tím. Dokonce usne i přes neumyté nádobí ve dřezu, přes což dřív nejel vlak. Měli jste to taky? Věci, bez kterých určitě nedokážete žít? Já jo. Nemůžu žít jinde než v Praze. Nemůžu žít bez psaní, bez čtení, bez cestování. Ha. Co zůstalo přes čtyři potomky? Sprcha, než jdu do postele! A víte co, ono mi to nejen že stačí, dokonce to považuju za skvělej život. I v tom nepořádku, i při tom hledání, co by člověk narychlo zakousl, i přes ty příležitostné výbuchy, když toho člověk má plný kecky. Pořád si stíháme hrát, smát se, objímat se, povídat si, pošťuchovat se a mít se rádi. Na všechno ostatní bude holt čas jindy. A když nebude, taky se nic moc nestane.

Možná zkusím dočasně změnit koncepci blogu a napíšu sem tam aspoň pár řádečků, aby to tu úplně nespalo. Možná… :).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Už dva týdny píšeme datum s 22 na konci. Omikron řádí v plné parádě a že jsme dokončili druhý týden bez karantény kohokoliv z rodiny je rovno novoročnímu zázraku. Tal El si drží červenou na místním semaforovém systému, což prostě znamená, že je tu hodně nemocných. Ministerstvo zdravotnictví vydává nová nařízení co dva dny, pak je zas ruší, vydává jiná – už se v tom nevyzná absolutně nikdo. Vlastně jen trpělivě čekáme, odkud se to přihrne. Každé z dětí ve třídě s dalšími víc než třiceti a navíc Giyora, co učí asi osm různých tříd. V jeho případě je tedy každé rizikové přiblížení otestováno domácím testem a když nic, jede se dál. Zatím to absolvoval dvakrát.

Liya je s námi neuvěřitelných pět měsíců a že mi každý z kluků vlastně zas zestárl skoro o půl roku je taky absolutně neuvěřitelný. Králičí rodinka se aktuálně drží na sedmi kusech, celkově ve čtyřech králíkárnách. Z druhého předčasného vrhu mladé samice přežili dva, je jim něco málo přes měsíc a za pár týdnů půjdou dělat radost někam jinam. Dva kočičáci, co nás provází už hezkých 9 let, kupodivu také pořád neutekli hledat klidnější kout k bydlení.

Lednové počasí je zatím víc než příjemné a přírodě na severu Izraele vyloženě svědčí. Po hustých deštích následovaly nadprůměrně teplé dny a sluneční paprsky fofrem vytahují ze země místní květenu. Všude se to zelená, v lesích kvetou narcisky a první bramboříky, vzduch svěže voní a zve k piknikům. Zaskočili jsme i k moři, ne teda koupat, ale rybařit. Silný vítr nám nedal příležitost se kochat moc dlouho, ale i tak se dá říct, že jsme děcka pořádně vyvětrali. Návnadu Danielovi sežral krab, ale to přece znamená, že ho skoro chytil, čili rybolov úspěšný ;). Je sezóna jahod a červených sladkých plodů se u nás za poslední měsíc snědlo úctyhodných jedenáct kilo. Krátké dny často uzavírají nádherně barevné západy slunce, kterými se v zimním období můžeme kochat přímo z obýváku.

Liya měla poslední dobou příjemný režim, dopoledne dávala i dvě hodiny spánku a někdy pak ještě stihla hodinu před tím, než jsme si přivezli ze školky Eitana. Měla jsem tak čas na potřebný odpočinek, hory prádla se dařilo jakž takž zpracovávat a dům působí o něco obyvatelněji. V hezkých dnech je nadále zvídavou divačkou obstarávání králíků a když se to venku nedá, sleduje z hrací deky dění v kuchyni. Kromě bochníků kváskového chleba, co sázím do trouby každý týden, došlo i na koláče, buchty, různé sušenky a dokonce vanilkové rohlíčky. Vůbec bych se nezlobila, kdyby jí to ještě pár měsíců vydrželo, ale vzhledem k tomu, že vidíme intenzivní snahu o pohyb lezením vpřed, zřejmě nevydrží. Dům bude kromě čistší podlahy vyžadovat menší reorganizaci, aby klukům nesežrala kousky lega nebo tak. To abyste věděli, co místo psaní blogu budu dělat následující měsíc ;).

Krásný rok 2022 všem čtenářům!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Listopad se nenávratně propadl mezi organizací Giyorových kurzů, jeho následné účasti na nich a přípravu velkolepé oslavy Nevových šestých narozenin. U Daniela jsme se tomu úspěšně doteď vyhýbali, ale Nevo se nedal. Daniel bez zaváhání odsouhlasil, že uspořádat můžeme, i když on neměl, že on si ve velkém oslaví příští rok ty deváté. Koneckonců z toho taky vytěžil, užil si kouzelníka a společnost asi pětačtyřiceti Nevových spolužáků a přátel, které zná tak dobře, že není snadné odlišit, kdo je s kým vlastně větší kamarád. Gigantické oslavy narozenin jsou v Izraeli běžné už od školkového věku a naše děti byly jedny z mála, kterým jsme je dosud nedopřáli. Standardní přetížení nás rodičů se tak znásobilo o dalších asi dvě stě procent. Giyora řešil kouzelníka a já s Liyou shánění výzdoby, občerstvení, dortu a drobných dárečků pro všechny zúčastněné. U Liyi došlo k dramatickému snížení potřeby spánku a kromě noci si třikrát denně zdřímla na půl hoďky, takže to bylo opravdu náročné. Mimo to jsem tak tak stíhala tahat ze sušičky oblečení, aby kluci měli v čem jít do školy a do školky. Všichni jsme si dali další vlnu různých nezávažných rýmiček, která je s tímto ročním obdobím prostě chtě nechtě spojena. Eitan dál do školky dochází sporadicky a já vedu příležitostné diskuze s vedoucí školky, která mi s nevyvratitelnou jistotou tvrdí, že tím Eitan o hodně přichází. Já a Eitan ten pocit nemáme, takže na současné situaci nic měnit nehodláme.

Začátkem prosince se slavila Chanuka a protože Giyora polovinu prázdnin strávil na kurzu, všichni kluci šli do družiny. Nevovi se to původně nezdálo a kňoural, že proč ho nenechám doma, když jsou prázdniny. Jenže Avivit, jejich třídní, která vedla i družinu, jim to vybarvila tak skvěle, že nadšený jekot dětí byl údajně slyšet až do Dubaje (jak psala v následném informačním e-mailu – už také přešla jen na týdenní shrnutí, uff). Po prvním dni družiny jsem se od Neva dozvěděla, že to byla neskutečná švanda. Následně se zamyslel a prohlásil, že vůbec neví, co se ten den naučili, protože byla celou dobu přestávka :-). Družina se překvapivě zamlouvala i Eitanovi. Evidentně mu víc vyhovuje, když ho vyženou na dvorek a nechají ho, ať si dělá víceméně, co chce (případ družiny), než nějaká organizovaná rádoby zábava a společná sezení (případ školky).

Jen co opadl ten největší tlak, vyrazili jsme na výlet. Volno Giyorovi připadlo přesně na den, kdy se kluci měli vracet do standardní výuky po prázdninách, tak jsme jim je o kousíček natáhli. Naši šestičlennou výpravu přivítal luxusní apartmánek ve vesničce Had Nes s okouzlujícím výhledem na Kineret (Galilejské jezero). Během neutuchajících dohadů našich malých draků jsme s Giyorou nejednou nostalgicky zavzpomínali na dobu, kdy jsme si v chatičkách s vířivkou užívali romantické víkendy. Jedinej člen posádky, co působil spokojeně úplně s každým programem v telce a neřešil, jak velké bubliny má dělat vířivka, byla Liya. Kluci přes všechny spory a dramata projevovali velké nadšení a jeli by znovu hned, jak jsme dorazili domů. My rodiče jsme se naopak vrátili s dojmem, že už asi radši nikdy nikam nepojedeme . Nutno dodat, že to celkem rychle přešlo. A během probírání se fotkami následující den jsme museli konstatovat, že to vážně bylo fajn. Snad se brzy poštěstí zas.

I když máme za sebou extrémně náročné období, jediné, co to hodně odneslo, byl můj blog (bordel v baráku a narůstající backlog prádla už fakt nepočítám). Ač Liya ve stavu bdělosti vydrží relativně dlouho v klidu, je to tak na obstarání králičí rodinky, která je s námi od konce srpna a solidně se nám solidně rozrůstá (jakoby nás tu předtím bydlelo málo, že :-)). Čas na psaní bych možná i někde vyšetřila, ale netlačila jsem na pilu a příležitostná volna využívala k pokecu u kafe nebo courání po Tal El s kamarádkami. Každou středu večer jsem docházela na lekci Tóry ženám a jinak chodila spát tak brzy, jak to jen šlo. Více než dvouměsíční odmlku jsem pravda neplánovala, ale když ono to taaaaaaak letí!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Nevo vykročil do první třídy s velkým očekáváním a zatím to vypadá, že je škola naplňuje. Když nám přišel od jeho třídní sáhodlouhý mail po prvním dni, ještě mě to nepřekvapilo. Když i druhý den, už ano… Danielova třídní píše týdenní shrnutí, na denní „romány“ ještě zvyklá nejsem . Abyste si udělali představu, jak to vypadá, částečně jsem vám ten druhý mail přeložila:

„Dobrý večer!

Druhý den v první třídě zahájili chlapci i dívky s velkým očekáváním. Každý mi chtěl ukázat velmi pečlivě vypracované domácí úkoly! Zkontrolovala jsem je, podepsala a samozřejmě se k nim vyjádřila. Velkolepé!

S některými dětmi jsem se setkala ještě před začátkem hodiny. V prvních dnech považuji za velmi důležité se s nimi potkat již u vchodu, popřát jim dobré ráno a a zeptat se, jak se mají.

Ráno jsme otevřeli tradičním rituálem, kdy představuji denní program (co se naučíme a co budeme dělat každou hodinu), hovořili jsme o tom, jaký je dnes den, seznámili se s pojmy: dnes / včera / zítra/ pozítří a na protažení hráli hry. Po zahájení dne, úvodu a hře jsme šli ven na hodinu jazyka.

Hodiny venku nás osvobodí od roušek, čili je zařazuji, dokud to je možný, abychom se vyvětrali. Zabývali jsme se úvodními hláskami slov.

Každé dítě přineslo předmět a představilo ho v kruhu. Museli jsme říci, jaká je úvodní hláska objektu. Někteří se rozhodli přinést předměty z přírody, jako jsou listy, šišky a jehličí. Někteří přinesli předměty ze třídy: pouzdra na tužky, fixy, šanony a hlavně … krabičky se svačinou . O přestávkách (jídlo a zahrádka) jsem si s potěšením všimla, že většina dětí tráví čas s přáteli! Děti projevovaly emoce mnohem otevřeněji než včera. Pokud narazíte doma na nějaké problémy – neváhejte mě kontaktovat a sdílet.

Rash Hashana (k Novému židovskému roku)

V očekávání Nového roku nás děti druhé třídy hostily, abychom společně s nimi připravily přání k novému roku – aktivita byla vynikající. Někteří připravili přání v naší třídě, další ve třídě B1 (za dodržování pokynů korony).Na konci aktivit jsme si dali lehkou svačinu – sendvič / ovoce / svačinu a přestávku na dvoře, ze které se většina vrátila s pozitivními pocity!

Na konci dne jsme pracovali na listu s názvem „Co je v brašně“. Stránka je ve složkách domácích úkolů.

Nezávislé učení – když distribuuji pracovní list, požádám je, aby si stránku prohlédli a prozkoumali. Nechám je zkusit samostatně porozumět tomu, co na stránce dělat, než jim přesně vysvětlím, co dělat. To je další cíl, který považuji za důležitý. Staňte se nezávislými studenty a studentkami!

Pracovní list je ve složce. Ti, kteří nedokončili malování – mohou pokračovat doma.

Den jsme zakončili hrami na školním dvoře.

Přeji všem příjemný víkend… podepsána učitelka… „

Mno, co k tomu dodat. Zřejmě budu mít denně hodně materiálu k procvičování hebrejštiny…

.

První měsíc školního roku je pryč. Nevo, Daniel i Giyora si užili celých 9 pracovních dnů, které září nabídlo. Oslavili jsme židovský Nový rok, zdárně prohladověli Den smíření, postavili suku k svátku Sukot a přes deset dní sukotových prázdnin se dostali ke konci měsíce. O dopoledni před Dnem smíření jsme zajeli na první výlet v nově šestičlenném rodinném složení ke studánce a vláčkům ve vesničce El Roi a na dopoledne před začátkem svátku Sukot jsme v plném počtu absolvovali část treku potůčkem Kziv. Přelouskala jsem devět sáhodlouhých e-mailů od Nevovy učitelky Avivit (ta ženská musí být grafoman!) a čtyři od Edny, třídní Daniela, která (naštěstí) píše shrnutí jen jednou týdně. S oběma jsem si popovídala i po telefonu. Prvně s Avivit, která byla zvědavá, co jí můžu povyprávět o Nevovi, kromě toho, co sama už vypozorovala – že je věčně usměvavý, ohromně přátelský a bystrý. Pak s Ednou, která chtěla vědět, jaké byly prázdniny, s čím se Daniel vracel do školy a jak vzal narození sestřičky. Na oplátku informovala mě, že Daniela přesadila dopředu, že skvěle pracuje a shodly jsme se, že velmi vyspěl. Obě učitelky mají ve třídách po 35 dětech a stejný hovor si během prvních dvou týdnů střihly s rodiči každého z nich. Mimo to jsme ještě měli jakési třídní schůzky. Nevova byla osobně a ve stejnou hodinu jako Danielova přes zoom, čili z ní nic nevím, protože tam byl Giyora. Ale tak ze zkušenosti z minulého roku a podle schůzky druháků můžu soudit, že se představovala probíraná látka, způsob oslav narozenin a různí důležití členové zaměstnaneckého kolektivu – nová manažerka školy, výchovná poradkyně, osoba zodpovědná za usazení dětí do autobusů a podobně. Ze schůzky pro druháky mě zaujalo, že se už začínají učit angličtinu a také Tóru. A že kromě „standardních“ vyučovacích hodin budou mít „zvědavou hodinu“, kdy si student může na libovolné téma připravit prezentaci pro spolužáky a během zvědavé hodiny ji předvést. Mno, po mně prvně něco přednést chtěli myslím na střední a dodnes z toho mám trauma (možná by bylo menší, kdybych si text nepřipravovala o přestávce před hodinou, ehm).

Že jsem hodinu přes zoom strávila i na schůzce s vychovatelkami a rodiči spolužáků Eitana, to jsem už zmiňovala v dřívějším článku o nepodařeném začátku. Si tak říkám, že září v rodinách o nějakých deseti dětech musí být vážně mazec.

Kromě výletů a školních záležitostí se u nás v září slavily ještě dvoje narozeniny. Prvorozenému Danielovi je už osm a Eitan oslavil třetí. Ani letos jsme neměli dost energie na uspořádání „celotřídní“ oslavy, jak je v Tal El a zřejmě obecně v Izraeli zvykem už od školkového věku. Mno, někdo holt má oslavu a někdo měsíční sestřičku. Daniel vypadal, že ho rodinná oslava uspokojila dostatečně a na nějakou se všemi kamarády ze třídy se snad hecnem za rok…

O září a vůbec každém dni u nás doma bych toho mohla napsat mnohem víc, kdybych teda mohla. Denně vstáváme v šest na budík jménem Eitan a ať už jsou děti doma nebo ve škole, je to vždycky honička a fofr. Kolem půl deváté večer, kdy chlapci spí, by si člověk i oddech, kdyby se právě v tu chvíli své výsadní pozornosti nezačala dožadovat princezna… A to často až do velmi pozdních hodin, kdy bych už dávno chtěla spát, protože Eitan je prostě přesnej… Radši nepočítám, kolik toho naspím, ale určitě ne dost na to, aby se to na mně nepodepsalo něčím víc než bolavými zády, protože to často naspím v sedě. To si nestěžuju, dny (i noci ostatně :D) to jsou obvykle víceméně radostné a šťastné, jen ospravedlňuji, proč mi i tenhle text už trvá týden :D.

Velké rodině a izraelskému školství zdar, smekám před všemi úžasnými učiteli a vychovateli, které jsem dosud měla tu čest poznat!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Vzdělávací instituce prvního září zdárně otevřely a všichni mí chlapi vyrazili pravou nohou vpřed. Giyora do demokratické školy, kde nezdárně začal loňský rok učit, a ne a ne ji přijít na chuť. Ale vzhledem k novému přírůstku v rodině se (výjimečně) racionálně rozhodl, že to ještě tenhle rok zkusí. Z Daniela je druhák, z Neva prvňák a Eitan měl jít do školky.

Píšu „měl“, protože se to tak úplně nevyvedlo. Dva dny před začátkem školky jsme měli sraz na dvorku školky a příležitost seznámit se s týmem vychovatelek a prostředím. Klouzačka a hračky Eitana zaujaly, dovnitř k cizí paní si hodně dlouho váhal dojít i pro čokoládu. Nakonec si ho teda koupily a mě také při večerní zoom schůzce. Vedoucí vychovatelka má dlouhé roky zkušeností a školkou jí prošli dokonce oba Giyorovi velcí kluci (teď jim je 23 a 21). Během hodiny nám v prezentaci představila sebe a celý tým, denní rozvrh dětiček, rozebraly se svačiny, které v Izraeli od věku tří let připravují dětem rodiče, to, jak vychovatelky s dětmi pracují na zvládání emocí, jaké aktivity ve školce jsou s tím spojené (jóga, národní tance, příběhy), jak dětem pomáhají s odplenkováním, pokud je ještě třeba, jak by měl vypadat ranní rozlučkový rituál, co jej dětem může usnadnit, jak budou vypadat první dny a že Simoně (tak se hlavní vychovatelka jmenuje) můžeme v její pracovní dny mezi půl osmou a devátou večerní telefonovat, když s ní budeme potřebovat něco probrat. Prvního září mě Eitan ráno ani nenechal vypít kafe v relativním klidu domova po té, co jsme zamávali dvěma starším do odjíždějícího školního autobusu, protože už chtěl do školky. Vykročil s batůžkem poděděným po Danielovi (na něm trval) se svačinou a hrdě vztyčenou hlavou, že už je „velkej“. Tenhle dojem opadl po zjištění, že vzhledem k ostatním dětem ve školce je to píďa. Školka je pro děti ve věku 3 – 4 roky a Eitan s růstem do výšky stejně jako Daniel váhá, je jednoznačně nejmenší ze všech. Pořád tomu ale chtěl dát šanci, po dohodě jsem šla na dvorek a ke vchodu do stavení, kam kvůli koroně nesmím. Podle pokynu si běžel odložit tašku, vrátil se ke mně pro objetí a pusu, zamával a zmizel zpátky vevnitř. Jenže než jsem prošla vrátky ven ze dvorku, už mě stihl vyvést z omylu, že by to přece jen šlo tak hladce. Vystartoval za mnou s řevem a chtěl domů. U vrátek byla nachystaná „odchytávačka“, co ho popadla do náručí a při uhýbání před jeho údery a kopanci se mu snažila láskyplně vysvětlit, že on zůstává. I ta hodinka, kterou tam pobyl, na něj byla příliš, a jak jsem se objevila, s hysterickým brekem mě táhl za ruku do auta a domů.

Mno, ok, první den se nepovedl, třeba bude ten druhý líp. Nebylo a můžu si za to sama. Prostě přece bylo psáno, že první den nové děti zůstávají samy hodinu a druhý den dvě, takže se to tak udělá. Jenže tohle je Izrael, co je psáno není dáno a přístup je individuální. Ukázalo se, že kromě Eitana začíná školkovou docházku ještě jedna tří a půl letá slečna, která se do té doby těšila výhradně zázemí domova. Ostatní ze třiceti dětí byly už předtím dlouhé měsíce i roky v jeslích. No a jak jsem zjistila až druhý den po té, co jsem opět uštědřila Eitanovi trauma a nechala ho tam hodinu samotného, s tou holčičkou tam maminka prostě zůstala. Seděla na dvorku celou tu hodinu a pak s holčičkou zas odešla. Eitan do školky teď nechce ani za nic a já se cítím provinile.

Září nabízí už jen šest pracovních dnů než děti nastoupí na dva týdny prázdnin svátku Sukot, tak to holt necháme až na říjen a začneme znovu a líp. Doufám ;).

Před půl hodinou usnul poslední člen smečky a já vím, že bych se také měla co nejrychleji uklidit do postele. Jednak jsem lehce klimbla už při jeho uspávání a jednak se blíží jedenáctá večer. Jenže je tu tak krásně ticho! Neodolám, abych nezasedla aspoň na chvilku k laptopu, prohrábla se fotkami a napsala pár řádků na FB stránku. Manžel klimbá v televizním křesle a sem tam slyším jemné skřípání, jak se křeslo pohupuje. Zarazí mě to, protože tuhle činnost máme oba jaksi propojenou s rolí dědečka. Giyora si tak maluje budoucnost v důchodu – sedět v houpacím křesle na terase a kochat se výhledem. Jenže do důchodu daleko… „Ty se houpeš?!“ Ptám se lehce udiveně. Pootevře na mě jedno oko a koutky úst se pootočí vzhůru ke zmoženému smíchu: „Já se jenom snažím zvednout…“

Ano, jsme oba unavení. Už 13 dní si s Giyorou zvykáme oslovovat miminko v ženském rodě a pořád to není stoprocentní :-). Liya se narodila 6. 8. 2021 v 6:48 ráno po probdělé noci. Přenosila jsem ji sice jen o šest dní přes plánovaný termín porodu, ale když mi druhý doktor v rozmezí tří dnů dal doporučení jít do nemocnice rodit, protože jsem už stará a neměla bych překročit 41. týden, nezbylo mi, než vyrazit. Do nemocnice Carmel v Haifě jsme přijeli v devět večer po té, co jsme doma uložili kluky a pozvali Giyorova nejstaršího na dvouhodinový babysitting. S tím, že se tedy jedeme poradit s doktory tam a že mě zcela jistě pošlou zpátky domů, protože jsem zdravá, celé těhotenství probíhalo v pořádku, množství plodové vody je dostatečné a mimču se zdá se také daří dobře. Doktorka, co nás nabírala, se čílila, že jsme se nedostavili v normálních hodinách, což jen podpořilo náš dojem, že se za chvilku vracíme. Pravda, po cestě se začal podbřišek ozývat čímsi, co by při hodně dobré vůli snad mohly být kontrakce. Jak následně ukázal monitor, kontrakce to opravdu byly a na návrat domů to pomalu přestávalo vypadat. Zalarmovali jsme švagrovou, aby dojela Giyoru vystřídat k mému lůžku a Giyora se vrátil domů propustit Golana mírně zděšeného tím, že se Eitan probudil, chce mámu a vstávat, ač je jedna v noci. Po čtyřech hodinách příjemného povídání se švagrovou se Giyora v půl šesté ráno znovu objevil v porodnici, že kluci jsou v bezpečných pevných rukou babičky. Na to zřejmě Liya čekala a po pátém navýšení dávky oxytocinu náhle vyrazila plnou parou na svět. Ani epidurál se nestihl, jen jsme se na doporučení sester spolu s Giyorou trochu oblbli rajským plynem. Jeden by neřekl, že porod může být docela sranda :-).

Druhý den pozdě večer, hned po šabatu, už jsme byli na cestě domů. Zbytek klanu dávno spal, tak na maličkou (relativně tedy, porodní váha byla 3820 g) Liyu nažloutlou novorozeneckou žloutenkou kulili kluci očka až v neděli. Ta spokojeně chrněla a nemrkla vůbec na nikoho. Daniel nechtěl jít do družiny, že prý počká, až se probudí. Nevo se zajímal, jak se mi dostala z břicha ven. Eitan jen nevěřícně zíral a konstatoval, že břicho mám pořád velký. Zřejmě v obavě, že z něj vyleze ještě jedno miminko. Nakonec oba větší úspěšně absolvovali tři dny dopolední družiny a Daniel jeden den i odpolední, takže jsme tu s Giyorou hodně času bývali dva na dva a to byla pohoda. Od 11. srpna jsme doma v plném počtu a hned jsme začali karanténou. Nevo se v družině několikrát na pár hodin vyskytl poblíž dítěte nemocného koronou. Pravděpodobnost nákazy byla minimální, což naštěstí prokázal nařízený dvakrát opakovaný test, a už jsme zas přes týden „volní“. Je to v uvozovkách, protože jak každou chvíli někdo sdílí údaje o dalším nakaženém, opět jsme se ocitli ve stavu, kdy se raději moc s nikým nepotkáváme a nechodíme nikam, kde se sdružuje víc lidí. Je to záhul, hlavně pro Giyoru. Zatímco já kromě prádla obstarávám potřeby relativně klidného čtyřkilového človíčka, Giyora má na krku tříčlennou smečku divokých lvíčat. Ač jsme ze začátku tvrdošíjně odmítali nabídky přátel, že nám přinesou teplé jídlo, je to nakonec moc milé. Giyora sice sem tam uvařit stíhá, ale takhle aspoň může čas využít jinak. Máme v Tal El skupinku dobrovolníků nazvanou „Hrnec po porodu“, a co pár dní jeden z členů dorazí s nějakou mňamkou. Při pátku se nám pravda sešlo osm chala chlebů a celkem asi šestichodová večeře, protože k hrncům po porodu se i přes naše protesty přidala řada přátel, včetně rabína Tal El a jeho ženy. Když tchyně před pár měsíci usoudila, že nutně potřebujeme dodatečný mrazák a aktivně nám dodala skoro dva metry vysokou příšeru, Giyora se smál, že si do něj nandá knížky. A vida, už je plně využitý :-).

Dny ubíhají, dům je plný rozkramařených hraček (a je jedno, kolikrát za den to společně uklízíme), rošťáckého smíchu, rámusu, co kluci bez přestávky generují, často naštvaného křiku nebo bolestného pláče, když se to s blbostma přežene a někdo se praští nebo někdo někoho praští. Nerozumím, jak v tom Liya dokáže spát, stejně jako mi není jasné, jak Eitanem v noci nehne její vřískot. Máme s Giyorou oba neustále plné ruce práce, se soumrakem jsme hotoví a s pocitem, že jsme zase nic nestihli udělat, padáme do postelí vzápětí po společné večeři. Liye se rychle prodlužují úseky, kdy je vzhůru, a v pozdní večer nám už pár dní předvádí hlasité koncerty (zřejmě) kvůli bolení bříška. Do úrovně hysterie Neva má zatím stále daleko, tak doufáme, že se to bude spíš lepšit než stupňovat, protože na skákání na gymballu v jedenáct večer jaksi ani jeden s Giyorou moc nemáme sil.

Do začátku školního roku zbývá 12 dní a čím víc to vypadá, že si ještě minimálně září „užijeme“ doma v plném počtu. Hrozivě narůstající čísla hospitalizovaných s těžkým průběhem korony napovídají, že se klukům prázdniny prodlouží. Ne že bych z toho měla zrovna radost, ale vzhledem k tomu, jak je září nacpané svátky, děti přijdou celkem asi jen o devět vyučovacích dnů. Každopádně to může znamenat, že se dalšího článku blog dočká nejdřív říjnu…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Skončil druhý týden, kdy je Giyora doma z kurzu, a nějak to sakra pořád není znát tak, jak jsem si to malovala. Vrátil se přesně na začátek židovského měsíce Av, poslední týden třítýdenního období „ben ha mecarim“, kdy si židé připomínají několik smutných událostí včetně zničení prvního a druhého chrámu v Jeruzalému.. Celé období a zvlášť začátek měsíce Av je spojený s různými omezeními a doporučeními, aby si židé nešťastnou dobu připomněli. No já usoudila, že těmi týdny předtím, kdy jsem byla sama s dětmi, jsme si omezení užili dost a že aspoň někam k potůčku bychom teda zaskočit mohli, než se narodí princezna a přinese nám omezení nová. Po dlouhé odmlce jsme navštívili blízký potok Kziv a den na to oblíbenou studánku Ein Theo v Chulském údolí. Na přání Daniela jsme se ještě cestou domů stavili zarybařit na Jordánu, kde se překvapivě pár rybek povedlo chytit (a zas pustit). Jordán teda ke koupání nedoporučuji, určitě ne v místě, kde jsme byli my. Proud je tam příliš silný a při pobřeží to vypadá jak skládka ;(. K riskování jízdy po cestách doporučených pouze vozům s pohonem 4×4 se Giyora tentokrát neodhodlal, oba výlety se díky Bohu vydařily a vrátili jsme domů v pořádku a spokojení. Nicméně to byl další z důvodů, proč je taška do porodnice stále sbalená jen částečně, dům pořád není uklizený a v ložnici jsou nahromaděné pytle oblečků jak na chlapečky, které se už měsíce chystám poslat dál, tak na holčičky, jimiž mě zásobují maminky z Tal El.

Dny, kdy je Giyora s námi, působí ještě kratší než byly bez něj, a čas na psaní ne a ne si urvat. Šlo by to, na úkor spánku, ale to je to úplně poslední, čeho jsem ochotná se dobrovolně vzdát. Stačí, že se to díky dětem občas děje nedobrovolně, že. Manžel úspěšně dokončil plánování výletů na příští dva školní roky a uvolnil se – k práci na domě a zahradě. A úplně ve stejnou chvíli si Daniel začal stěžovat na bolest ucha, čili s námi byl poslední dva dny doma. Dnes ráno se poměrně neochotně vrátil do družiny. Ucho už nebolí, ale býval by tu raději zůstal. Kdyby mi Nevo neprokašlal noc a já stihla naspat o něco víc než pět hodin po kouskách, i bych ho tu nechala, ale Eitan plus jeden na půl marod je už tak na mě příliš. Je fajn, že si kluci s pořízením virů tentokrát počkali, až Giyora bude s námi, ale s pracemi uvnitř a vně domu evidentně zas nepokročíme. Nevadí, maximálně to zas odložíme na pár let, ehm.

Je půl deváté, všechny děti spí, Giyora jede na nákup do supermarketu a dělat zubní vílu. Nevo je skálopevně přesvědčený o její existenci, druhý vypadlý zub má pod polštářem a my nemáme to srdce ho do rána nevyměnit za drobný dárek. Já se nacpala melounem k večeři, jdu zalehnout a doufat, že dnešní noc bude lepší než ta poslední :-). Nebo řekněme aspoň ne horší, což může být vždycky, jak mi bleskově připomněly ranní zprávy, když jsem s pohledem otrávené zombie s kafem zasedla k počítači v klidné půl hodince, kdy kluci sledují videa na youtube. Také u nás mohly ještě v půl páté ráno znít sirény kvůli raketám z Libanonu, co vzbudily obyvatele v řadě okolních vesniček…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•