Svatá země se uzavírá potřetí

Už týden se očkuje jako o život, tak máme jistou naději, že tahle celostátní karanténa je poslední. Ohlášená doba uzavírky je na dva týdny, ale počítá se s prodloužením na tři až čtyři. Tahle karanténa se od dvou předchozích liší tím, že malé děti od jeslí až do čtvrtých tříd a děti ve speciálním vzdělávání pokračují ve frontálním studiu. Model naší rodiny je tedy takový, že Giyora učí v úterý a ve středu z domova přes zoom a ve čtvrtek jede do školy učit děti se speciálními potřebami. K tomu bude třeba sem tam připravit nějaký virtuální výlet místo opravdového. Daniel i Nevo pokračují se standardní školní a školkovou docházkou. Dokud to vydrží, což nemusí dlouho, protože sem tam někdo přece jen koronou onemocní a uzavře tak velké množství rodin do bytů, vlastně jsem na tom vydělala. Budeme na ně doma většinou ve dvou :-). Ne pořád, protože kromě čtvrtečního výletu do školy Giyora bude jezdit na melouchy k bráchovi, aby se rodinný rozpočet ze smutného učitelského základního platu doplnil na minimum nutné pro přežití. Jinými slovy – jestli zůstaneme všichni zdraví a bez omezení vyjít z domu, budem se mít fajn. Na zoom se dětem přesunují kroužky karate, takže si zas doma všichni zacvičíme. Možná pak s Danielem úspěšně složím test na žlutý pásek i já a Eitan.

Že zas nemůžeme nikam na výlet je otrava, ale naštěstí les okolo naší vesničky má den ode dne víc, co nabídnout. Dneska příšerně fouká, to je tak dostat půlkilovou šiškou do palice, tak snad takových dnů v následujících týdnech moc nebude.

Eitan poslední dobou přestává spát v poledne. Večer usne i před osmou, což by bylo bezva, kdyby pak nezkoušel vstávat v pět. Od doby, co jsem přečetla onu pro mě velmi objevnou knihu Proč spíme a začala se snažit vyčlenit si na vlastní spánek osm hodin denně, uplynulo již poměrně dost času, abych si osobně vyzkoušela, jak moc pozitivní dopady to na mě má. A jak moc na sobě cítím, když spánek přece jen někdy schází. Posouvám tedy čas svého ukládání do postele dopředu spolu s Eitanem a z pravidelného pošabatového článku bude prozatím nedělně dopolední. Nebo tak nějak, jak to vyjde prostě ;).

Přeji vám všem krásný mezisváteční čas a dostatek času na spánek :-).

Chanuka v čase předvánočním

Ve čtvrtek jsme zapálili první svíčku na naší chanukii a začal nám osmidenní svátek Chanuka. Nechybělo moc, vlastně jenom dva dny, a museli bychom ji zapalovat bez Giyory. V pondělí pozdě večer Giyorovi přinesli ještě v nemocnici první dávku nějakých brutálních antibiotik s tím, že mu diagnostikovali Q horečku a zahajují boj proti bakterii, co ji způsobila. V úterý nám ho pustili domů na podmínku – měl v nemocnici rezervované lůžko a na ruce plastový náramek identifikující pacienta s tím, že kdyby náhodou zas vylítla horečka, musí hned zpátky. Nestalo se a od středy je tedy oficiálně propuštěn.

Děti by měly mít týden prázdnin, ale letos je družina skoro zadarmo, asi kvůli koroně, takže Nevo i Daniel mají možnost se denně od osmi do jedné potkávat se stejnými kamarády jako v běžném provozu. Daniel má i odvoz ve standarních 7:20 školním autobusem, ale budit ho nebudu a holt si uděláme s Eitanem výlet, kdyby se to ráno nezvládalo. Giyora je ještě na antibiotikách, ale uschopněn, a tak si s dětmi ze školy střihne jednu nebo dvě kratičké procházky v rámci mimoškolních (něco jako skautských možná) aktivit.

Jakoby nestačilo, že se peru s tím, jak jsem na všechno sama, ještě jsem se musela rvát s protivným nachlazením. Začalo to bolestí v krku přesně na šabat, ale tak aspoň se z toho nevyklubalo nic horšího než rýma, kašel a s tím spojená únava. Nejvíc to odnesl dům, na jehož očistu se (zas) téměř nedostalo.

Od druhé poloviny týdne se tedy pomalu vracíme do starých kolejí, tak už snad zas budu psát i o tom, co se v prosinci v Izraeli děje mimo nemocnice. Listí na stromech i u nás zežloutlo a postupně opadavá. V lesích to ale vypadá spíš na jaro a na světlo světa se derou bíložluté narcisky a krokusy. Sklizeň pekanů skončila a na kila teď na zahradě sklízíme citrony. Pomeranče v supermarketech klesají na cenu, kdy je člověku líto nekoupit pár kilo na fresh. Zatímco židé slaví Chanuku, křesťanská část Izraele se chystá na Vánoce. Druzové ve vedlejší vesnici Yarka sice neslaví ani Vánoce ani Chanuku, ale jednak jsou k jiným náboženstvím tolerantní a jednak dobře ví, kdo jsou jejich zákazníci. Čili se jejich supermarket pyšní jak obrovským vánočním stromem, tak i devítiramenným chanukovým svícnem. Na pultech najdete vánoční ozdoby, čokoládové santy a svítící srnečky stejně jako olej do svícnů a koblihy. Ostatně Vánoce tu neslaví jen křesťané, ale i řada židů, co přišla z Evropy a tak nějak si tam na to zvykli. Třeba naši sousedé ;).

Tuhle rozmanitost mám na Izraeli strašně ráda!

Případ pro doktora House

Pěkný týden by to i byl. Slunečný, teplý, uvolněný. Kdyby tři dny po návratu z nemocnice manžel znovu nelehl s horečkou. Ano, byla jsem lehce frustrovaná, přece jen jsem se už těšila na nějakou pomoc a ne na obletování úfňukaného maroda a výměny propoceného oblečení a povlečení (jakoby toho prádla nebylo dost už bez toho že).

Ač ho rodinná doktorka chtěla znovu hospitalizovat a otestovat na zánět srdce, zpátky do nemocnice nechtěl ani za nic. A od pondělí to i vypadalo, že to nebude potřeba. Že ho znovu srazil na kolena virus, co prostě předtím nedoléčil. Teplota se nevracela, nabral síly i několik ztracených kilogramů a zdálo se, že ozdravný proces se daří. Zrušil studium na univerzitě, protože si spočítal, že k osmdesáti hodinám aktuální týdenní pracovní doby dalších třicet hodin učení přidat nejde. Začal přikládat vyšší důležitost spánku. No a pak ve čtvrtek odučil hodinu přes zoom a během půl hodiny tu opět ležela skučící troska s vysokou horečkou. Nový cíl – Rambam, nemocnice v Haifě.

Po té, co si vytrpěl čtyři hodiny na pohotovosti na příjmu a konečně dostal pokoj, bylo jasné, že ujet do nemocnice z našeho bydliště dvojnásobnou vzdálenost se vyplatí. Celkem vtipně Giyorovi opadla horečka ve chvíli, kdy jej přijali. A od té doby se cítí dobře, užívá si překvapivě chutné a oko těšící nemocniční stravy, dvou tichých spolubydlících a vycházek na mořské pobřeží. Když k tomu přidám, že je tam také rozhodně víc čisto než u nás doma, začínám se obávat, aby se mu chtělo vrátit :D.

O moc víc vám toho nenapíšu, protože mimino spí už od sedmi a já jsem unavená, což jsou hned dva dobré důvody, abych mazala do postele. Za tu dobu, co byl Giyora námi doma, jsme kromě návštěvy pláže Argaman v Akku zvládli i jednu procházku do lesa, kde už to opatrně začíná kvést. Přidávám tedy na pokochání i pár obrázků ilustrujících, jak u nás na severu vypadá začátek prosince ;).

Korona to není

Nerada zmiňuji, že jsme sami doma, zvlášť když nevím, na jak dlouho to bude. A tak jsem nepřiznala, že minulý šabat manžela vezl jeho bratr do nemocnice. Ve čtvrtek odpoledne šel Giyora běhat, aniž by přikládal velkou váhu zvýšenému pocitu únavy. Tentokrát ale zřejmě tělo mělo definitivně dost a došlo k jakémusi totálnímu výpadku systému. Lehl téměř okamžitě po doběhnutí, horečka vylítla do závratných výšin, klepal se zimnicí pod chlupatou dekou, svaly bolely, že se sotva zvládal napít. Zůstávala jsem optimistická s vírou, že jsme si ten virus vyžrali všichni a on byl holt poslední na řadě. A že stejně jako u nás bude za čtyřiadvacet hodin pokoj. Druhý den po poledni se odhodlaně zvedl z gauče, že uvaří na šabat, ale dal horko těžko sprchu. Ani extrémní obavy z představy, že se přípravou jídla budu zabývat já, virus nepřemohly. Padl zpět na gauč a trápení pokračovalo. Když jsem mu v sobotu v uchu naměřila nesmyslných 42,2, bylo sice jasné, že náš teploměr není cajk, ale také, že horečku má zatraceně vysokou, protože obvykle ukazuje celkem normální hodnoty. Propadla jsem panice, že mi tu zkolabuje a telefonovala o pomoc.

V nemocnici po notné nitrožilní dávce paracetamolu horečka klesla, ale výsledky odběrů prozrazovaly řádící infekci, čili si tam manžela nechali. A leží tam bohužel doteď. Horečka se po týdnu už nedobírá nebeských výšin, ale k osmatřiceti to je. Kromě testu na koronu (který udělali pro jistotu třikrát – zřejmě je spolehlivý, ehm) už otestovali všechno možné a nadále marně hledají zdroj infekce. Jestli bude tři dny bez teploty a hladiny v krvi se srovnají, propustí ho domů s tím, že to bylo virové. Včera večer na šabat i dnes dopoledne se, i když s vypětím sil, zvládl modlit v synagoze (která samozřejmě v nemocnici nechybí), takže tuším, že se to blíží. Ale kdo můžete, tak se za něj prosím pomodlete také. Škodu to neudělá :-).

Za pozitivní na uplynulém týdnu považuji, že jsem se nesesypala i já :D. Ne, vážně, šlo to nad očekávání hladce. Od neděle do středy jsme o odpoledních objížděli kroužky a na dělání extra kravin kluci neměli moc prostor. Kromě zajištění standardního běhu jsem navíc zvládla Daniela vybavit na oslavu narozenin v první třídě a aspoň jednou navštívit Giyoru na pár hodin v nemocnici, když prcka pohlídala tchyně. Ve čtvrtek jsme tu měli na návštěvě celkem čtyři děti a dvě maminky, abychom všichni měli společnost. Větší část zůstala i na večeři, takže pak už jen na koupání a uspávání jsem byla sama. Šabat taky ušel, i když jistá skleslost na mně znát byla. Už je tam přece jen pár dnů a i když bych za ním nejradši jezdila denně, vzhledem k situaci je lepší se omezit na telefony, že. Tím končím, protože má snaha dostatečně spát je teď z pochopitelných důvodů ještě intenzivnější… Takže dobrou :-).

Dobré ráno z nemocnice v Naharyii
Připraven na oslavu narozenin v první třídě – pět fotek, oblíbená knížka, oblíbená hra, sešit z otázkami, aby se o Danielovi spolužáci něco pěkného dozvěděli. Ještě oblíbený song a zákusek všem spolužákům jsme museli dodat :-).

Žádný Bůh už není

S touhle větou se na nás Daniel nedávno vytasil. Zamumlal ji do zdi, nijak přesvědčivě. Trochu vzdorovitě na můj požadavek, aby byli potichu, než jim odříkám modlitbu před spaním. Vzhledem k tomu, že jsme oba kluky poslali do klasického vzdělávacího systému, bylo nám jasné, že na to dojde. „To říkali spolužáci, viď?“ „Víš, to nikdo neví úplně jistě. Lidé věří a nebo nevěří. Když jsi byl minulý rok ve školce, tak tam všichni věřili, viď?“. S úsměvem přikývl. „Rabína Noama pamatuješ, že ano. A Shuvu, Yehudu, jejich syna? Ti také věří.“ Zamyslel se. „Já i táta věříme, že je. A ty se rozhodneš, až vyrosteš.“ „Věřím! Z celého srdce věřím!“, vyhrkl. Spokojeně jsem se usmála, že jsme to s tátou a těmi ostatními pro tentokrát nad spolužáky vyhráli. Ale znovu jsme Daniela ujistili, že se nemusí rozhodovat teď.

Začátek školního roku ostatně znamenal změny i pro mě a Giyoru. Oba jsme sundali pokrývky hlavy. Giyora s odůvodněním, že si připadá divně s jarmulkou, když se třikrát denně nemodlí, jak je přikázáno. Já proto, abych neděsila Danielovy spolužáky. No, ono spíš rodiče Danielových spolužáků, že… Já se teda nerozloučila úplně, nosím čelenky. Interně je označuji jako „přechodovou pokrývku hlavy“, protože to cítím, jako že mám otevřenou cestu k obou „definitivním“ stavům – plný šátek nebo nic. Švagrová to kvitovala slovy „to je dobře, vždyť máš takové pěkné vlasy“. K tomu můžu jen říci, že chráněné šátkem od povětrnostních vlivů a spalujícího sluníčka, rozhodně nebyly míň pěkné. Ono se vůbec za ty tři roky, kdy o sobě s klidem prohlašuji, že jsem věřící, zaměření na zevnějšek hodně zúžilo. Sukně, svršek s rukávy a kulatým výstřihem. V mé velikosti, bez díry a pokud možno čisté (aspoň, když to ráno oblékám :-)). Tečka, požadavky splněny. Jak s nimi zamává můj pomaličku blížící se návrat do práce, nemůžu vědět, ale tak nějak si myslím, že skoro vůbec ne.

Čím déle se pohybuji ve světě coby věřící, tím víc se mi tu líbí. Kromě šátku jsem se nevzdala ničeho – každé ráno děkuji Bohu za to, že jsem se probudila, rituálně oplachuji ruce při každé příležitosti, většinou poctivě žehnám, modlím se minimálně před spaním, až na drobné výjimky jím košér, držíme šabaty, i když ne nijak křečovitě. Dávno vůbec neřeším, jestli Bůh je nebo není. Je mi to jedno. Já mám cestu, po které se mi nádherně šlape a cítím, že je pro mě ta správná. Trénuji mysl, posiluji ctnosti a vnímám efekty. Víc a víc umím být v přítomnosti, cítím permanentní vděk a spokojenost, touhu pomáhat.

Za plnění Božích přikázání je slíbený plat. A já jej dostávám každý den – ve formě pocitu štěstí! Kéž jsou ti mí drobci v životě jednou také tak šťastní. Ať už to bude s Bohem nebo bez něj.

Návrat do lavic a vítání deště

Takhle začal náš listopad. Daniel se od neděle vrátil do školních lavic a zatím si nadšeně užívá frontální výuku, i když je to s rouškou a jen polovinou třídy. Od třídní učitelky jsme dostali e-mail, že se děti seznámily s novým režimem a od příštího týdne se tedy začnou i učit. Hlavně nic nehrotit, že.

K tréninkům tváří v tvář se po fotbale vrátilo i karate. Nevo navíc dál dohání koronou zameškané hodiny fotbalu, takže jezdíme z kroužku na kroužek. Ve středu se konečně přihnal i k nám dlouho slibovaný déšť a úspěšně zabránil honění se po hřišti za kopačákem. Srandu v kalužích si ale chlapci nechtěli nechat ujít, tak jsme v krátké bezdešťové přestávce vyběhli aspoň nahoru na cestu za barákem. Pár jich našli a k úplnému zmáčení a zabahnění to stačilo. Když pak znovu začalo pršet, nekompromisně jsem šoupla Eitana do teplé vany. Zuřivě protestoval, protože viděl, že Nevo a Daniel promočené oblečení shodili a v trenkách s deštníky dál lítají po zahradě a užívají si každé kapky. Giyora se otřásl, že je mu zima, jen je vidí, ale já mám dojem, že za těch deset minut v jednadvaceti stupních moc prochladnout nemohli.

Další dny déšť pokračoval a i se znatelně ochladilo. Přesto jsme si nenechali ujít domluvenou návštěvu u Shuvy v jejím novém bydlišti. Místo courání venku si všech našich osm dětí hrálo doma, ale vlastně jim to šlo dobře.

Usoudila jsem, že je na čase začít se poohlížet po nějaké práci. Zatím jsem během dvou týdnů zvládla aktualizovat životopis v angličtině, čili mi počítám tak minimálně měsíc potrvá sesmolit ten v hebrejštině… Jinak řečeno, jestli chci od září příštího roku někam nastoupit, začala jsem možná právě včas :-).

Máme za sebou šabat, příjemně slunečný a byl by i klidný, kdyby Eitan od rána do večera nezvracel. Ona mi Shuva říkala, že její malá něco měla, ehm. Snad mu bude zítra líp. A snad je to virus, co postihuje jen děti neostřílené školkovou docházkou…

Školky otevřeny! První z kroků k „normálu“

Od neděle jsou otevřené školky. Úleva doma je znatelná a není to jen o třetinu, ač je pryč jen jeden ze tří. Nevo kolem půl deváté ráno kluše za vrstevníky z Tal El, což byla po všech týdnech izolace vítaná změna i pro něj. Daniel část dopoledne prosedí na zoom setkáních, při sledování instruktážních videí s úkoly a nad prací v sešitech a učebnicích. Bez nutnosti řešit spory mezi Nevem a Eitanem jsem Danielovi mnohem víc k dispozici a jde to výrazně snáz. Během Eitanova poledního spánku nám většinou i vyjde čas si spolu něco hrát a do dvou, než přivezu domů Neva, je tak den celkem klidný. Pak začne známý mazec, kluci si zřejmě musí vynahradit těch šest hodin, co nebyli v plném složení, jsou hlasití, ztřeštění a k nezastavení. Vzhledem k tomu, že už stejně moc nepoznám, kdy si ještě hrají a kdy se už rvou, hlásím jim rovnou dopředu, ať mi dají vědět, jestli mě potřebují, a klidím se někam na stranu. Jsem taková ambulance v rohu hřiště, sledující z povzdálí situaci a připravena bleskově zasáhnout, když je to nezbytně nutné. Eitan se velmi vylepšil ve slovních projevech a s nadšením se vrhá do sourozeneckých sporů. Mé ambulantní zásahy jsou v takových případech časté a nezbytné, protože Daniel negování svých výroků těžce nese. A Eitan se mu možná blíží komunikačními schopnostmi, nikoli však fyzickými. Přece jen váží o polovinu míň, což Daniel okázale ignoruje.

Aby ta úleva náhodou nebyla tak velká, začal Gyiora se studiem. V pondělí absolvoval první blok šesti dvouhodinových přednášek, zatím přes zoom. Čili byl zavřený v pokoji a sem tam se zarudlýma očima vylezl udělat další kafe. Přednášející se samozřejmě nespokojí pouze s předáním informací, ale vyžaduje i práce od studentů zpět.

No, co vám budu povídat, nebo teda psát, že, ani na ten okruh lesem jsme se tenhle týden nedostali. S Danielem jsme si v doprovodu Eitana (jak jinak…) ve čtvrtek udělali výlet do školy a byl tak strašně rád, že zas vidí třídu a učitelku, že mu ani nevadilo dostat očkování do obou ramen, což byla pravá příčina návštěvy. Ale když už jsme tam byli, aspoň se kluci chvilku vyblbli na dětském hřišti. Podle optimistických vyhlídek by se prvňáčci mohli vrátit do učeben už začátkem listopadu. Postupně se začínají vracet i kroužky. Letos hraje fotbal Nevo, protože tam má kamaráda z loňské školky. Pokyny trenéra zvládá s přehledem, ale nemám dojem, že by to pro něj bylo to pravé ořechové. Od zítřka se nám vrací i karate. Naneštěstí ale mají být chlapci ve stejné skupině a navíc venku na trávě, což si teda neumím představit.

Rozhodla jsem se, že přece jen zkusím kluky naučit něco málo česky. Každý den vyberou tři slovíčka, které od té chvíle zkoušíme správně používat v hebrejské větě – a nahrazujeme jen to jediné slůvko. Není to moc, ale lepší než nic. Hlavně je to baví, nenutí mě větu opakovat hebrejsky a snaží se slova používat i sami. Zatím umíme včelu, láhev, dům, trn, provaz a zub :-).

Jak trávíme celostátní karanténu

O prázdninách k svátku Sukot jsme se prvně po mnoha horkých letních měsících odvážili zajít do lesa. Louky a pole vypadají lehce osvěženě skromnými příděly ranní rosy, ale na řídké lesní porosty viditelný vliv nemá. Jsou vyschlé na troud, spadané hnědé jehličí místních borovic křupe pod nohama a závany silného větru připomínají hrozící riziko požárů. Na déšť zatím čekáme marně. Přesto jsme rádi, že už se to jakž takž dá, alespoň před desátou dopoledne nebo po čtvrté odpoledne. Je to koneckonců to jediné, co v období státní karantény omezující volný pohyb osob na jeden kilometr od místa bydliště, můžeme. Během prázdnin jsme vyráželi denně na hodinu a půl dlouhý okruh a i když je to suché, vraceli jsme se domů spokojeni my i děti. Motýlci poletují, mravenečkové fofrují do příbytků s posledními zásobami na zimu, ptáci zpívají, ještěři se vyhřívají na slunku na kamenech a dokonce lišku jsme zahlédli. Občas potkáváme jezdce na koních nebo stáda krav. Dali jsme lesu přednost před setkáváním s přáteli a užili si celý týden jen v rodinném kruhu. Nechtělo se nám riskovat, že se kvůli pár hodinám hromadné dětské legrace zas ocitneme zavření doma. Ostatně v tomhle „dobrovolném ústraní“ se momentálně nachází i část našich dobrých přátel.

Množství nakažených koronou konečně začalo klesat, ale drastická opatření uplynulých třech týdnů ale mají pokračovat minimálně ještě tenhle týden. Pak se možná otevřou školky a první třídy. Giyora učí starší děti, čili by pokračoval ve vyučování přes zoom. Já moc doufám, že se situace natolik uklidní, že to bude možné. Všechny ty zoom snahy jsou jistě úctyhodné, ale nám to nějak nejde. Nevův fotbal jsme vzdali, protože s kopačákem ho proti telce v obýváku nepostavím. Výuka Daniela přes zoom přináší víc frustrace než vědomostí a sociální interakce. Sice to škola po týdnu upravila do snesitelnější formy, kdy si děti přes zoom spíš povídají a vyučuje se pak z krátkých videí, u kterých rodiče můžou sedět s nimi kdykoliv se to hodí a ne v určenou hodinu. I tak nás ale Danielovo ranní setkání zaseká všechny na celý den doma, protože díky tomu prošvihneme dobu, kdy se dá ještě být venku na sluníčku. Myslím, že v rámci zachování duševního zdraví všech členů rodiny bude Daniel občas na zoom setkáních chybět. I když podvečerní túry s návraty se západem slunce mají své nepochybné kouzlo, bez ranního nadýchnutí venku mi den připadá výrazně náročnější.

Kromě rodinných procházek po lese si státní karanténu zpestřuji příležitostným večerním couráním s některou z kamarádek v Tal El. Není to často, protože jsou to ženy s podobně starými dětmi a když už náhodou potomstvo do devíti usne a my ne, stejně leckdy nezbývá síla se vykopat. Bezdětnou mám jednu, mladičkou manželku nového rabína Tal El, který v červenci nahradil Noama. Je jí něco málo přes dvacet a studuje. Původně jsem byla rozmrzelá, že mou spřízněnou duši Shuvu nahradí dívčina věkově tak daleko. Ale je milá a tak jsem se nakonec s určitou jistotou, že díky Bohu (jakože doslova) budeme mít rozhodně minimálně jedno společné téma, odhodlala napsat jí zprávu a vytáhnout ji ven. A dobře jsem udělala. Skoro nikoho tu zatím nezná, měla radost a hovor nevázl i když Bůh se probíral jen okrajově. Navíc je tu jedno významné pozitivum – ona je v devět k dispozici skoro vždycky :-).

Jasně, že bych ráda, aby už celej ten balagan okolo koronaviru přestal a my zas mohli navštěvovat rodinu, přátele a jezdit na výlety! Ale dokud mě nebo někoho jiného nenapadne lepší řešení než to, co nám aktuálně nabízí vláda, přeji nám všem, ať si to období pokud možno co nejlíp užijeme. Rodině, novým přátelstvím a hlavně přírodě zdar!

Má trávníček na zahradě v Izraeli místo?

Dostali jsme od souseda od naproti elektrickou sekačku na trávu, už ji nepotřebuje. Raději se hrabe v autech než v hlíně a tak stejně jako jeho sestra, co bydlí v domě vedle nás, pořídil zelený koberec z umělé hmoty, alias umělý trávník, v Izraeli tolik populární.

Dar jsme uvítali, protože benzínová sekačka, co jsme vlastnili (dar od švagra, co přešel na umělý trávník před pěti lety), co chvíli chcípala a našich všehovšudy asi pětadvacet metrů travního porostu Giyora sekal i hodinu. Pořizovat novou nemělo smysl, protože téhle aktivitě se manžel věnuje tak třikrát do roka, jestli dobře počítám. Ale trávu zatím máme, takže svižnější sekačka se rozhodně hodí.

To „zatím“ neuvádím proto, že bych snad v budoucnu také uvažovala o té syntetické hrůze. Mám k ní silnou averzi a troufám si říct, že si to i přes nespornou spoustu výhod na zahradu nepustím nikdy. Nicméně takový přírodní trávníček v našich poměrech není jen „vyplnění plochy, kde nic pěkného nebo k jídlu nepěstuji“. U nás se i trávník musí pěstovat. Bez každodenního dvacetiminutového zavlažování během celého léta (rozumějte tedy půl roku…) by nepřežil. A když už má člověk zvažovat, s kým nebo čím se o měsíční příděl pitné vody podělí, dost možná se travní plocha okolo našeho domu smrskne na plácek dvakrát tři metry, na kterém každoročně postavíme suku. Teda ne že bychom kvůli trávě neměli, co pít. V Izraeli je to zařízené tak, že má každá domácnost měsíčně určitý počet litrů v paušálním poplatku podle počtu členů. Když vypočítané litry přešvihne, platí pak za každý litr zhruba čtyřnásobek ceny než je ta v paušálu. Zřejmě je limit celkem velkorysý, protože jsme v cajku i s žíznivými rostlinkami. Přešvihnem to pouze v měsících, kdy klukům napouštíme bazén nebo někde zůstane nepozorovaně něco téct. To pak Giyorův telefon a e-mail spamují zprávy z vodáren, že se nám točí hodiny jako zběsilé a jestli o tom víme. Vodou se určitě šetří, Izrael si hlídá, kolik kam odteče, ale běžný spotřebitel to nepocítí. Vody je dostatek k pokrytí všech potřeb, k zalévání zahrádky i sprše třikrát denně v horkých dnech. Paradoxně si „šetření vodou“ na spotřebitelské úrovni pamatuji víc z Čech. Ale možná to bylo jen u nás doma, kde se muselo šetřit úplně vším. Takže díky Bohu (a všem odborníkům z vodohospodářství Izraele ;)), že se tady teď máme takhle dobře a můžeme živit i trávníček.

A přidávám odkaz na prezentaci ze stránek velvyslanectví státu Izrael v ČR, která hezky vysvětluje, proč se vlastně teď máme tak dobře. Možná vás to bude zajímat:

https://embassies.gov.il/Praha/NewsAndEvents/Documents/Israel-GlobalLeaderinWaterTech_HR_TB_210x210_cmyk_cz_FINAL_nahled.pdf

I přes poctivé zavlažování to v Izraeli dávají ibišky mnohem líp než trávníček :-).

Začíná dovolená – v kružnici s poloměrem jeden kilometr

Prázdniny začaly právě teď, díky svátku Sukot, a budou trvat týden. Protože jsme všichni doma už přes dva týdny, člověk by si řekl, že to nebude žádná změna, ale mohla by být. O prázdninách nebude mít Daniel ani Giyora vyučování a protože švagr, u kterého příležitostně maká pro doplnění rodinného rozpočtu, je zaměstnancem společnosti vlastněné ultraortodoxními židy, o Sukotu se u nich nepracuje. Máme tedy velkou šanci, že je před námi společná dovolená. Do jednoho kilometru od bydliště. Koronová omezení nejen přetrvávají, jak se plánovalo, ale dokonce přitvrzují snad denně, protože mizerná situace se jen horší. Házet čísly sice nemá moc cenu, ale přes sto mrtvých za poslední tři dny zvedlo do údivu i mé obočí, které na zprávy o koroně obvykle vůbec nereaguje. Jestli se děti vrátí do škol na stanovené datum 11. října, bude to spíš zázrak. Vláda se nechala slyšet, že dokud se nedostaneme pod dva tisíce nakažených za den, nic se uvolňovat nebude. Včera to bylo sedm, co tak koukám.

Takže hurá do lesa, který bude nejméně po následující týden naším jediným prázdninovým cílem. Slibovaný déšť se zatím nedostavil, ale je dost dobře možné, že se díky ranní rose přece jen něco zelenat bude. V pátek jsme čas na procházku nevyšetřili, manžel doladil suku (stánek, co se staví přes svátek Sukot) na zahradě, vyšperkovali jsme ji správně blýskavými kýčovitými ozdobami a pak už bylo moc vedro. Konstrukce suky byla z loňska poničená silnou bouřkou, stavbu manžel zahajoval s pájkou v ruce v doprovodu znuděných výrazů starších raubířů, kterým bylo zakázáno se přiblížit. Ač to nevypadalo nadějně, jakž takž stojí. Pro jistotu je přivázaná k sloupu terasy a kovovému zábradlí, aby to silný vítr neshodil někomu do ulice na hlavu.

Ano, teplo sice pořád máme, ale podzim ve vzduchu cítit je. Na zahradě nám co nevidět dozrají pekany a jeden ze stromů začal opatrně odhazovat lístečky. Vítr sílí a brzy zřejmě budeme muset přepnout bojler na manuální ohřev, protože sluníčko se stále častěji halí za mraky a do solární desky na střeše se opírá čím dál tím míň slunečních paprsků. Spát by se možná dalo už i bez klimatizace, ale jsme tu chladem podobně rozmazlovaní jako Češi topením. Vida, teď jsem se přistihla, že mluvím jako Izraelka. Že bych si tu po deseti letech konečně zvykla na permanentní zimu, hehe. Asi to tak bude. Ale stejně by bylo pěkný, kdyby ten krb, co už tu nemáme osm let, nakonec byl. Tenhle rok ovšem zase ne ;).