Rubrika: Z běžného života

„Nějakou jemnou čelenku třeba nemáš?“ změřil si manžel v autě nedůvěřivě můj pečlivě uvázaný velký šátek.

„Asi ne.“ odpovídám po pravdě, ale hledám v báglu, protože občas tam jako záloha bývá. „Nemám“ potvrzuji. „Mám to sundat?“ ptám se obočím zdvihnutým v úleku.

To nejsme na výletě v zahraničí, ale jedeme o pár kilometrů dál severně do kibucu Kabri, kde Giyora sedm let bydlel a vyhodnotil ho jako top místo pro žití. Vychválil ho až na půdu a teď tohle.

„Mají něco proti věřícím? Jestli ano, tak tam děti rozhodně vyrůstat nebudou!“ podávám jasně odmítavé stanovisko.

„Ale neee, nesundavej. Oni nic proti věřícím nemají, jen na ně nejsou zvyklí.“

„No tak si zvyknou.“ uzavírám s úšklebkem. Manžel, sám s jarmulkou na hlavě, se směje. „Ale jo, ať si zvyknou. Jen se možná… no… leknou. Uvidíme.“

Nelekli se. A kupodivu bychom tam nebyli sami věřící. Kabri působí opravdu jako prima adresa. Základka a střední škola pověstné kvality přímo v místě bydliště – to je ve vesničkách na severu Izraele nadstandard samo o sobě. Do Nahariye, kde muž pracuje, sotva 10 minut cesty. Podobná nadmořská výška jako Tal El nabízí rozhled do půvabné krajiny Dolní Galileje. I tady by se západy slunce fotily jedna radost.

Giyora mě upozorňoval dopředu, že „koupit v téhle zemi pozemek není vůbec žádná legrace“. Je to tak, zvlášť kibucy s dobrým jménem si své obyvatele extrémně pečlivě hlídají. Když už se otevře kus půdy pro stavby, obvykle se prodává jen potomkům usazených rodin. Pak přijdou na řadu lidé, co si bydlení dlouhodobě pronajímají a komunitě se zamlouvají. Giyora už jednou nabídku dostal, ale jak na potvoru přesně ve chvíli, kdy se mu konečně povedlo získat pozemek v Tal El blízko dětí z prvního manželství. Je to tedy asi 10 let zpátky, co ji musel odmítnout, ale věří, že by se mohlo poštěstit i podruhé. Jeho velkorysý plán zní najít si v Kabri podnájem, pronajmout náš dům v Tal El, což by nám měsíční platby s přehledem mělo pokrýt, a doufat, že nás komunita přijme a že dostaneme možnost tam vystavět náš další dům. Já se sice obávám, že to neklapne, ale kdybychom tím neměli nic ztratit, nechala bych se na pokus přesvědčit.

Nabízený byt se nacházel v prvním podlaží postaršího domu o čtyřech bytových jednotkách. Sousedi naproti, sousedi pod ním. Byl po částečné rekonstrukci a kromě prostorného obýváku s nepěknou kuchyní měl dva malé pokojíčky, bezpečnostní místnost, co by šla využít jako třetí pokoj, pidi koupelnu se sprchovým koutem a balkon – velký balkon s uchvacujícícm výhledem, jednoznačně tím nejlepším z celého kibucu, co dával okamžitě zapomenout na všechny vyjmenované nedostatky. Giyora se vybavoval se synovcem majitele na balkoně, Eitan rejdil po prázdných místnostech a kontroloval, kde může rozsvítit, zatímco já přemýšlela, jak by se nás pět ráno vystřídalo v té prťavé koupelně.

Strkanice kluků v představách neděsily jen mě, ale zjevně i majitele, se kterým jsme se po návštěvě telefonicky spojili. Když mu Giyora oznámil, v jakém věku máme děti, okamžitě nás poslal do háje. Teda ne tak moc ostře, jen přišel s pohádkou, jak bere ohledy na postarší pár, co je v pronájmu ve spodním bytě a potřebuje klid. To si ale protiřečil se synovcem, jak ho Giyora přátelsky upozornil, čili se nás pokusil zbavit astronomicky přetaženou cenou nájmu. Přiznávám, že být perspektivní bezdětný pár pracující v hi tech, asi jako jsme byli před osmi lety, nejspíš bychom se domluvili :D.

Ale tak teď jsme jinde, že. O tři děti více a jeden a čtvrt platu méně :-). Prozatím se tedy nikam nestěhujeme. Ono jako upřímně – nebylo to teď vůbec v plánu, heh. Giyora mi prostě chtěl ukázat kibuc, obnovit kontakty, které tam dříve měl, ukázat tam nás (tu tišší část rodiny, Neva a Daniela jsme odložili do školek :-)) a zjistit, co se za těch deset let změnilo.

Byt jsme tedy odmítli, ale už máme dva další kontakty na podnájem. Až tam pojedeme znovu, tak vám tam i něco vyfotím. Přiložené foto jsem si půjčila z inzerátu :-).

Tak takhle… Nezbývá, než jít s barvou ven už teď, protože jinak další článek na blog přibude tak za dva roky nejdřív. Jestli vyjde, co si plánujeme, zažijete s námi:

1. výběr nového potencionálního místa k žití na následujících asi dvacet let
2. koupi pozemku
3. stěhování do podnájmu poblíž pozemku
4. prodej našeho domu
5. stavbu nového domu
6. … no a samozřejmě další stěhování 🙂

Jestli to ovšem budu stíhat dokumentovat. Tohle všechno se v ideálním případě udá v následujících dvou letech. Nevede nás k tomu překvapivě naše nová životní cesta s náboženskou praxí, ale úplně obyčejné praktické důvody.

Nevím, kdy se myšlenka na stěhování v rámci Izraele stala z nepohodlné akceptovatelnou a nakonec až lákavou. Možná další měsíc, kdy Giyora neměl čas na baráku na nic sáhnout, znovu ucpaný odpad v kuchyni, mokré fleky v obýváku na zdi po vydatných deštích… Možná se to spojilo s představou následujících dvou let, kdy se situace nezmění, protože ve „volném“ čase muž chce studovat druhý vysokoškolský stupeň (vyprávěl k tomu jakousi pohádku o spojení inženýrského studia s doktorandským, ale to už je podle mě fakt jako sci-fi). Taky jsem dlouho marně vymýšlela, jak nacpu do jednoho z dětských pokojíků tři postele a tři skříně. Dům byl totiž dimenzovaný pro maximálně dva potomky, ehm.

Giyoru jsem poznala v době, kdy už měl pozemek v Tal El koupený a právě vybíral svůj nový dům ze tří finálních projektů. No a já mu do toho začala kecat. Anglicky tenkrát, samozřejmě. Ale stejně suverénně. To bylo v pořádku, sám se snažil mě zasvětit. Jen nečekal, že moje představy se budou lišit od těch jeho :-). Já chtěla modernu, on klasiku. O kuchyni v barvě dřeva jsem nechtěla slyšet, zatímco jemu jiná nešla na mysl. A to ponechme stranou, že jsem vlastně vůbec netušila, co je v Izraeli klasika a co moderna a že jsem postupně začala zjišťovat, že řada mých výmyslů je zde absolutně nedosažitelná. Přes dohady skoro o každou dlaždici jsme to dohnali s kompromisy úspěšně do cíle, co se nám vlastně líbil oběma. Spokojeně jsme se nastěhovali s dvěma kocoury, co tenkrát tvořili jedinou součást naší malé rodiny.

Pak se narodil Daniel. S příchodem prvního dítěte se totálně přetočil svět a já začala důrazněji narážet na nepraktičnost našeho krásného domu. Nemohla jsem si nevšimnout už za těch pár měsíců, co jsme tu bydleli, ale mimčo to stokrát znásobilo. Masivní dřevěné designové dveře jak do zámku propouští po stranách dovnitř zvenku jak vzduch, tak veškerý troufalý hmyz leckdy respektuhodné velikosti. Vzdušný salon s vysokým stropem propojený s jídelnou tvořící obrovskou místnost, co v izraelské sychravé zimě nemá šanci vytopit ani supervýkonná klimoška, množství francouzských oken znemožňující umístění jakéhokoliv nábytku (a že ani u nich se moc neřeší izolace už je asi jasný, že), veliká koupelna, kterou teplovzdušný ventilátor ohřeje možná o tři stupně oproti venkovní teplotě, když ho pustím s patnáctiminutovým předstihem (jakékoliv jiné typy vytápění jsou nedostupné buď vůbec nebo finančně)… Dětské pokoje jsou maličké – na úkor prostorného obýváku. Přidejme si k tomu, že v Tal El má Giyora dva teď už dospělé syny, kteří brzy vyletí z hnízda. A s nimi zmizí i hlavní důvod, proč je dům právě tady. Rozumějte, nic z toho nevedlo k myšlenkám na další stavbu. Ale asi to tak v životě už bývá, že jak se člověk rozhodne, správné důvody se najdou.

Dalo by se to tu zvládnout, ale tohle nám připadá (zatím, ehm) jako lepší řešení. V Tal El je nádherně, ne že ne, zvlášť teď na jaře, když kvete les. Ale to je i na spoustě jiných míst v Izraeli. Na prodeji domu vyděláme, zbavíme se hypotéky a postavíme dům, co bude lépe odpovídat našim současným potřebám. Zní to jednoduše, že? Tak Bůh s námi :-).

P.S. Už při vybírání fotek k tomuhle článku mi nějak těžkne srdíčko. Až tak jednoduché to asi nebude… ;(

Po bouřlivě deštivém týdnu o šabatu na promáčenou krajinu konečně vykouklo hřejivé sluníčko. Ač obvykle prcky do synagogy netahám, protože si doma dost vyhrají a snažit se to vypakovat na určitou hodinu z baráku je prostě zbytečný násilí, tentokrát jsme šli dokonce dvakrát – na dopolední i večerní posezení. Kamarádka Shuva se po třítýdenní odmlce vrátila s rodinou do Tal El. Rozrostli se o pátého potomka, holčičku Or.

S těmi slejváky to tentokrát nebylo jen tak. Že se voda žene po silnicích a kdejakým celoročně vyschlým potokem tu známe dobře, ale řeky vylité z koryt ve městech, surfaři v ulicích Tel Avivu, rušení vyučování a dokonce oběti na životech při záplavách už je při standardní nepřipravenosti indikace skutečně extrémního počasí.

Tal El je na kopci a náš dům v nové zástavbě, kde kanalizace na silnicích je, čili zde se s vodou moc nebojovalo. Pokud teda nepočítám hadr na podlaze v obýváku u zdi, která prosakovala s neobvyklou intenzitou prozrazující enormně zvýšené srážky. Až jsem vyslovila obavy, jestli Bůh na ten slib o povodni nezapomněl. A neměla jsem je sama, Giyora dostal do whatsapp skupiny kolegů z práce zprávu, že v safari v Ramat Gan se zvířata začínají řadit do dvojic :D. Mno, to jen tak pro odlehčení nebývale vážné situace.

Daniela v úterý ve večerních hodinách položil protivnej virus. Vysoká horečka, bolest hlavy, blouznění, zvracení, nechutenství, prostě fuj. Z věčně poskakujícího dítěte byl užmoulanej hadr a my si s Giyorou, který byl naštěstí s námi celou tu dobu doma, nepřáli nic jiného, než aby zas začal provokovat, pošťuchovat, ječet a dělat úplně cokoliv z toho, čím nás běžně dokáže vytočit. Doufám, že si ten pocit budu pamatovat, až na to zas dojde :-). Když ve čtvrtek večer konečně zas dostal chuť k jídlu, zatraceně se nám ulevilo.

Nevo si dal též pohov od školky. V pondělí zůstal se mnou a s Eitanem, protože prý už s námi dlouho nebyl doma. Ve středu bylo Giyorovi pohodlnější ho vzít s sebou na schůzku než do školky, ve čtvrtek bylo vyučování v celé oblasti zrušené a v pátek, kdy už Danielovi bylo dobře, jsme se s Nevem kvůli třem hodinám nehodlali dohadovat, že by se tam už možná mrknout měl, a nechali si je zas doma všechny. Na to, že jsme byli permanentně zavřený doma, Daniel byl vyřízenej a nevyvenčenej Eitan bojkotoval polední spaní, usínal pozdě odpoledne a pak po večerech strašil, to bylo celkem v pohodě. Ale tak je zřejmé, proč na blog zas nic týden nepřibylo, že.

Vůbec by nebylo od věci, kdyby tím místní zima skončila. Kromě astronomického účtu za elektřinu, který za měsíc leden zcela jistě obdržíme kvůli zuřivé snaze o vytápění mizerně zaizolovaného domu (to je v Izraeli bohužel nepřekvapivý stav i u novostaveb), jsme ještě museli pořídit nové přední pneumatiky auta. Jak to souvisí s deštěm? Celkem přímo… Pod kalužemi se těžko odhaduje tvar i hloubka díry v silnici. Čili jsem vedle ve vesnici na kruháči vlítla do jedné tak solidní, že jsem za pár vteřin jela po ráfku. Mno, prý jsem to jen uspíšila, protože bychom je stejně museli vyměnit při následujícím testu.

Na druhou stranu, rádi bychom s klukama zopakovali sněhovou zkušenost. Ta první moc nevyšla. Přijeli jsme k zasněženému Hermonu a když jsem viděla ceny za vstup, prokázalo se, že stále nejsem dostatečně asimilovaná Izraelka. Razantně jsem celé rodině zatrhla možnost si za 160 šekelů postavit sněhuláka. Místo na Hermon jsme se tak šli projít na kopeček podél cesty, kde se povalovaly špinavé polozmrzlé zbytky nedávné sněhové nadílky. Fakt jsme zapomněla, jak vypadá zima. Z chladného větru mi okamžitě začal kapat nos, slzely mi oči a prsty byly prokřehlé jako už roky ne. Kdybych se nemusela soustředěně vyhýbat kravskému trusu, určitě bych si všimla ještě něčeho. Kluci byli z prvního seznámení se sněhem rozpačití a částečně i zklamaní, což se vzhledem ke kvalitě prostředí a sněhu dá pochopit. Zas jsme se díky tomu aspoň prvně podívali v zimě do parku Banias. Park protkaný potůčky a hromady spadaných listů poblíž by naše mláďata mohly zaměstnat i na několik dní. Užili jsme si s Giyorou perné chvilky obav, kdo kam spadne, trochu pokřikování „neběhej přes ten most“ a „klouže to“, ale dobře to dopadlo. V bahně se nakonec vyválel jenom Eitan. Moc jsem vám chtěla vyfotit ty kamenné piknikové stoly pokryté žlutými listy z fíkovníků nad nimi, ale děti příliš rychle uháněly k vodě… Tak si tam zajeďte radši sami, je to tam v tomhle období nečekaně pěkný :-).

Chanuka je za námi, koblížky všechny snědené, blikacím a zpívajícím drejdlům došly baterky a děti se vrátily po prázdninách zpátky do školky. Kluci teda dál trvají na poslechu chanukových písní cestou v autě, tak už je aspoň umím všechny i já.

Tyhle prázdniny pro mě byly zlomové. Úplně prvně jsem si dobrovolně troufla nezapsat kluky do družiny a nechat si je doma i přes to, že tři dny jsme byli sami bez Giyory. Přiznávám, že jsem se toho celkem hrozila a říkala si, kolikrát asi budu litovat. Kupodivu vůbec. Šlo nám to spolu nad očekávání dobře (nutno poznamenat, že ta očekávání nebylo těžké předčit :D)) a i s dvěma dny bez možnosti hnout se kvůli počasí z baráku to bylo úplně v pohodě. Asi mi ti drobečci dospívají. Nebo že by dospívala maminka? Něco z toho určitě ;).

Týden před prázdninami byl víc nabitý než ostatní. Giyora pracoval dnem i nocí a horko těžko se utrhával k pomoci s dětmi. A když přece jo, bylo to maximáně na pár minut, co jsem byla ochotná risknout, že se místo na drobotinu bude víc soustředit na telefonní hovor nebo usne. Absolvovali jsme dvě chanukové besídky. Ten první, u Daniela ve školce, byl jen pro maminky. Zpívá se a tancuje a to je druh zábavy, který v ortodoxní společnosti nepraktikují ženy a muži dohromady. Nepřipadá mi to divné, ujeté ani postavené na hlavu. Prostě to tak je. Ať si každý vybere, co je mu blízké. Má to své výhody – ne vždy mohou přijít oba rodiče, tak takhle aspoň děti nemusí závidět nikomu, kdo je tam oba má. Nestává se často, že by mě měl Daniel jen pro sebe, spíš skoro vůbec, a zářil štěstím tak, že jsem si znovu připomněla, že čas jen pro nás dva musíme do programu zařazovat více.

U Neva ve školce jsme byli s Giyorou – a Eitanem. Původně jsme plánovali nechat mimino s Danielem a babysitter, ale když tu byla na zkoušku, Giyora usoudil, že to nepůjde. A jestli se to nezdálo Giyorovi, já neváhala ani na chvilku. Eitanovi se besídka líbila, se zaujetím sledoval tanečky a s chutí si dal další koblihu.

Během Chanuky přišla fest zima a pořád drží. Jedna bouřka střídá druhou, leje jako z konve, denní teploty mezi 13 – 17 stupni. To se nesmějte, to myslím vážně, že je to zima! Klimatizace v domě fučí teplý vzduch o sto šest, já a děti se tu potulujeme v oblečcích z mikroplyše (na Giyoru jsme zatím nesehnali :-)), kočky znovuobjevují dlouho nepoužívaná útočiště co nejblíže stropu a Eitan si ochotně nechává nandat bačkůrky. Objevila se dvě nová místa, kde ze stropu prosakuje voda. Jestli někdy budeme stavět další dům, určitě to nebude s rovnou střechou…

Přehoupli jsme se do roku 2020 a my se brzy budeme muset rozhodnout, kam zapíšeme kluky příští školní rok. Aktuálně to vypadá, že je z náboženského vzdělávacího systému vysadíme. Pořád váháme, probíráme to horem dolem a každý týden je to jinak, ale protože z našeho domu se neplánujeme hnout, nebudeme dál děti oddělovat od místní komunity. Je to rozhodnutí vážné a zřejmě by nás stálo pokrývky hlavy, protože by dál nešlo reprezentovat věřící, když k tomu veřejně nevedeme děti. Ačkoliv doma jinak vše zůstane jako je to teď. Moje představa o stěhování se do místa, kde je to namixované, je tam úroveň vzdělání stejně vysoká jako v naší oblasti, nepohoršíme si v kvalitě bydlení a nebude to dál od moře než Tal El, zatím nevypadá realizovatelně.

Jinak dál fofruju jak na horské dráze – rozvoz dětí, úklid, prádlo, úklid, přebalování, úklid, jídlo, úklid (a uklizeno fakt není :D). K tomu si junior začíná klást vlastní nároky na trávení volného času. Už pochopil, že když prší, bude mi botičky na ven cpát do rukou marně, ale běda, jak ne. To je neodbytnej. Ale tak zas můžu být ráda, že mě trochu provětrá, ne že ne. I když je to po zahradě a blízkém okolí. Jeho nadšení z každého kamínku, co vydloubne z bahnité půdy, mokrých listů a broučků úplně nesdílím, ale není od věci si zimní krajinu prohlédnout i takhle na makro. Je s ním sranda a ten krátký čas, co denně máme jen sami dva, si užívám naplno.

Večer bývám hodně unavená, bolí mě celé tělo a ve chvíli, kdy se konečně dostanu k psaní, jen mžourám na monitor a v hlavě mi šumí. Čili to obvykle vzdám, přečtu si aspoň stránku z Tóry a pár dalších z knížky v češtině, co mám v ebooku. Jo, kupodivu jsem ho po letech objevila a oprášila (a že to byla solidní vrstva :D).

No a teď je přesně ten večer… Tak dobrou :-).

Tak jo, je za námi první půlka listopadu, uf. Venku typické požárové počasí. Období, kdy páry nízko kroužících letadel okamžitě vzbuzují podezření, že někde hoří. Vítr suší krajinu i nás, pálí nás oči, máme popraskané rty, kůži podobnou želví a ránu statickou elektřinou můžem čekat i od hrnku s kafem. Nevo s Danielem se chudáci bojí čehokoli dotknout.

Máme za sebou další ze zběsilých týdnů, kdy jsem se ani nedostala k psaní, a jedinou tvůrčí činností bylo pečení chleba, aby mi tamagoči v podobě kvásku nepošlo. Jo a dort pro Neva takticky nazvaný „hora Nevo“, protože jedinou dekorací, co jsem v omezeném čase dokázala vytvořit, byl kopec šlehačky posypaný barevnými cukrovými kuličkami. Jen jsme doslavili ty naše dva zářijové kousky, už se nám do dalšího roku života překlopil třetí. 11. listopadu byly Nevovi čtyři roky a my s Giyorou oslavili osmé výročí našeho civilního manželství. Teď, rok po konverzi k judaismu, kdy už za sebou máme i židovskou svatbu, si říkám, že nám Bůh schválně to civilní datum narozením Nevouše zazdil :-).

Že se v noci z pondělí na úterý urputně „slavilo“ i v Gaze a noční oblohu od Sderotu až k Tel Avivu v krátkých intervalech osvěcovaly rádoby smrtící ohňostroje, jsme se dozvěděli až ráno. Z Gazy to k nám zatím nelítá, ale i tak jsem považovala za vhodné cestou do školky zkontrolovat, jestli děti ví, co dělat, když se rozezní sirény. „Zacpat si uši“, odpověděl mi Daniel suverénně na dotaz. Hm, jestli jsme něco nezanedbali… Vlastně jsem si jistá, že jsme jim to říkali, ale jak to (naštěstí) nemají spojené s žádným traumatizujícím zážitkem, zjevně si to nepamatují.

Jakkoliv to v jižní půlce Izraele vypadalo dramaticky, když jsme se ve středu ráno vydali směr Tel Aviv, byl klid. Daniel dostal termín rituálu nutného pro připojení se k vyvolenému národu. Na místo činu jsme dorazili přesně na čas a oba kluci si kupodivu vybavili, že jsme se tam s Giyorou brali. Celá akce tentokrát trvala necelou hodinu a ne přes půl dne. A bývalo by to bylo za deset minut, kdyby Daniel spolupracoval. Snažila jsem se ho přesvědčit, že při ponoru do mikve může všem krásně předvést, jak se umí potápět, ale nezdálo se mu to už dopředu. Tak místo toho předvedl celému Hod Hasharonu, jak umí vřeštět, když ho v mikve proti jeho vůli máchal na dvakrát Giyora. To ovšem ten den bylo díky Bohu jediné drama. Když už jsme tam byli, chtěli jsme kluky protáhnout s koloběžkami v novém přístavu, ale protože bylo kolem poledního a ten den extrémní horko, začali jsme hledat v okolí klimatizovanou dětskou hernu. On by parking v Tel Avivu vyšel cenově podobně jako vstup, kdybychom ji ovšem v Netanyi, kam jsme zamířili, našli. Natrefili jsme asi na jediné obchodní centrum v zemi, kde nebylo, kam upíchnout děti a mimino. Naštěstí hned naproti byla Ikea a její skvělá hernička pro děti od tří let. Děti se tam dají odložit zadarmo na hodinu a rodiče dovnitř vůbec nesmí. No úplnej sen, hehe. Zamávali jsme šťastně zářícím potomkům a mazali se s Giyorou a miminem do restaurace najíst. Obávali jsme se, že nám do čtvrt hodiny budou z herny volat, ale kluci překvapili a vydrželi až do poslední minuty. Budeme to praktikovat častěji.

Cestou zpět jsme se zasekli v protivný zácpě jen kousek před cílem. Protivná zácpa v Izraeli je pro představu asi 5x protivnější než ta nejhorší v Praze. Daniel díky tomu prvně prošvihl trénink fotbalu, ale stejně tam tentokrát nechtěl. Zřejmě si potřeboval zpracovat ten náročný den, jinak se tam totiž vždycky strašně těší.

Transformace kompletní Erezovic rodiny na židy je tímto oficiálně dokončena. Švagr si to vysvětlil po svém a když u nás v pátek před příchodem šabatu s rodinou byli slavit Nevovy narozeniny, pozval nás na příští šabat k nim domů na grilovačku. A překvapeně na mě s manželkou třeštili oči, když jsem jim oznámila, že šabatů se vůbec nechci vzdávat.

Giyora si z posledního školního výletu přivezl zákeřného vira a celý minulý šabat prospal. A od té doby ta potvora postupně klátí ostatní členy rodiny. Myslím, že jsem na řadě. To by tak odpovídalo, protože dům se pomalu dostal do maličko lidštější podoby, hory prádla znatelně poklesly a já si na zítra plánuji vzít Eitana na kontrolu stavu těch asi dvou stromů v Tal El, co by se měly odít do podzimních barev. Jestli na nich při těch vichrech vůbec zůstalo listí…

A to jsem si myslela, že bude čas se podělit i o nějaké myšlenky, hm. No nevadí, jednou snad bude :-).

Odkládám stranou, co všechno by na naší zahradě mělo být a není tam a zaměřuji se na to, co tam je :-).

Na jaře Giyora požehnal citrusovým stromkům a je fakt, že ovoce nesou teda sakra požehnaně. Hlavně citronovník překvapil. Je mu šest a půl roku a je nejstarší ze všech stromů na zahradě a letos prvně urodil víc než čtyři plody. Za to asi desetkrát víc, minimálně. Úplně se zbláznil, takovou nálož ty větve nemůžou unést!

Dále máme zlatou mandarinku. Plody by měly být maličké a šišaté. Malé by se jim při troše dobré vůle i dalo říkat, ale šišaté nejsou rozhodně, jsou kyselé a plné pecek a slupka, s níž se mají konzumovat, je na můj vkus příliš silná. Chutnají jenom Nevoušovi, který ale sám celou tu úrodu nezpracuje, tak musíme vymyslet, co s nimi. Zkusila jsem marmeládu, ale ta pro změnu chutná jenom mně.
Klasické mandarinky jsou vynikající a zvýšený obsah jadérek se jim dá odpustit. Eitan dá tak dvě denně. Ne jadérka, odpeckované mandarinky. Dal by jich i víc, kdybych se neobávala, že jsou příčinou jeho vyrážky na lopatkách.

Pekanů se urodilo možná méně než citronů (asi to chtělo taky požehnat), ale něco na stromě je. Právě to dozrává a hladké mramorovaně hnědé skořápky ořechů vykukují z popraskaných zelených slupek. Když je rychle nevyhrábneme my, šlohnou je vrány.
Růžový ibišek aktuálně dominuje veškeré čistě dekorativní květeně. Máme i žlutý, ale roste výrazně pomaleji a dneska se zrovna žádným květem nechlubil. Růže Giyora ošmikal během zpracovávání maracujového roští, takže tam taky nekvete nic.
Toť vše k naší zahrádce v prvním listopadovém týdnu. Taky ten podzim máme barevný, co. I když jinak :-).