Dva týdny bez Giyory a jak jsme vzali děti k moři

Dva náročný týdny, kdy měl Giyora jeden výlet za druhým. Tu a tam se vrátil na noc, umyl nádobí ve dřezu a ráno připravil dětem svačiny, což je sice významná pomoc, ale nemění to nic na faktu, že jsem na děti byla z devadesáti procent sama. Všichni byli víceméně zdraví, což je hlavní, teda až na jeden pondělní nešťastný výlet do Naharyie, kdy Daniel cestou několikrát zvracel. Čili nebyla ani lekce, ani dětský hřiště, ale dlouhý den ve složení tří kluků a unavený mámy doma. Udělalo se mu fajn docela rychle a aspoň na zahradu do bazénu jsem to mohla vypustit, ale že bych si to kdovíjak užila, to ne. Eitan se neustále snaží dostat za nima, nějaká louže v nafukovací lodičce vedle ho absolutně nezajímá, já stojím v předklonu a držím ho, aby si nemáchal obličej v bazénu, což se mu stejně párkrát povedlo a vůbec ho to neodradilo od dalších pokusů. Nehledě na to, že bazén uchází i přes těch 12 záplat, který jsme na něj naplácali, a že před každým použitím je nutný ho dofouknout. Sice pár minut, ale zkuste si to s nima, že. Jiná cesta, než odložit mrně do ohrádky a za jeho nespokojeného řevu pumpovat, co to jde, se mi najít nepovedla. Asi je jasný, že v bazénu kluci během nepřítomnosti tatínka moc času nestrávili. Omezení bylo víc, přece jen to všechno pořád potřebuju držet poblíž sebe, návštěvami u kámošů, co jsou obvykle možné až po půl páté odpolední, riskuju dramatizaci večerních rituálů, protože je pak na všechno pozdě, děti jsou přetažený a já vyřízená. Když to chci od sebe nějak oddělovat, zvu domů babysitter nebo nevlastního synatóra, aby si pohráli s jedním potomkem, a já vyrážím se zbytkem klanu. Nedá se předpokládat, že když to máme všichni těžší, kluci z toho budou v kdovíjak super náladě a přetrhnou se mi pomáhat. A samozřejmě se to nedělo, jen přibylo dohadů, křiku, breku a scének. Giyora nám chyběl všem a byli jsme sakra rádi, že ty dva týdny bez něj pominuly.

Na tohle nesnadné období navázaly dva dny prázdnin k svátku Šavuot. Celkem 49 hodin šabatu a prvního dne svátku, kdy se na domácí práce nesmí sáhnout. A ještě den volna, kdy by to šlo, ale zas to po dlouhé době byla šance děti někam vyvést, čili nevyužijte to. Chtěly k moři a my jim chtěli vyhovět a vlastně jsme taky chtěli, tak jsme šli. No ukázalo se rychle, že to nebyl nejlepší nápad. Příště to chce v rozumější dobu, dovézt to oblečené v UV oblečcích, protože ač velcí oblékání už celkem dobře zvládaj sami, do těch těsných triček to bez pomoci nedali. Giyora se musel ještě dvakrát vrátit do auta, aby přinesl všechny věci, a já zatím asistovala drobotině. Za několik minut, které mně připadaly děsně dlouhé, byli kluci konečně patřičně zahalení před poledním sluníčkem a napatlaní krémem na místech, co zahalená nebyla, s nafouknutými rukávky a připravení na ponor do moře. Když se mi povedlo navlíct do UV oblečku i Eitana a s velkou slávou ho odložila na podložku, rychlým krabím poskokem se vrhl obličejem do písku tak, jak to s oblibou dělá do vody. Z toho se vzpamatovával dobrou čtvrt hodinu, co byl ochotnej být jen u mě na ruce, jinak řval. Nevo se opatrně přiblížil k vodě a nechal si vlnou smočit prsty u nohou. Tím to pro něj skončilo a vrátil se do přístřešku k nám stavět hrad z písku. S tím mu strašně chtěl pomoct Eitan, hlavně po kyblíku s vodou byl jak divej. No z toho zas byl divokej Nevo, tak jsem radši vzala mrňouse do moře. Další chyba. Jakkoli se rád máchá kdekoliv, nepochopil, proč by to měl dělat v oblečku. A zas řval všude jen ne u mě na ruce. Vrátila jsem se pod přístřešek a odlákala Nevoušovu pozornost od Eitana i hradu z písku chlazeným čokoládovým nápojem. Daniel se tvářil o něco odvážněji a do vody moc chtěl, nechal se od Giyory odnést do „hloubky“ asi půl metru a namočit se tam, ale tím to skončilo i pro něj. Vrátil se k nám a jal se s čokoládovým drinkem obsadit druhou z židlí, co jsme si donesli v naivní představě, že si snad jako sednem. Oba tam takhle seděli a zamyšleně zírali na tu spoustu vody, která v tom větru vážně budila dost respekt. Eitana jsem vyvlíkla z oblečku, že přece zůstane ve stínu. Jenže tomu se chtělo do vody právě v Adamově rouše, takže ve stínu už být vůbec nechtěl a trénoval mě neustávajícími pokusy zdrhnout do moře. A rozčiloval se, když jsem ho vracela na start. A protože byl unavenej, rozčiloval se dost. Myslím, že jsme tam nebyli ani půl hodinu, když kluci zafňukali, že už chtějí domů. To bylo pondělí a protože Giyora měl večer schůzku dvě hodiny jízdy autem od domova, zas jsem s klukama byla až do uspání sama.

Těšila jsem se, že v úterý, až budou děti ve školkách, konečně přijde na řadu nějaká ta péče o dům a ubyde něco z hromad prádla, ale Nevo se v půlnoci vzbudil bolestí, zřejmě zánět v uchu… Částečně to utišil prášek na bolest, asi do tří se v posteli dost mrskal, než to prasklo, pak už byl v pohodě. Ale do školky samozřejmě nešel. A tak si dům počkal na svou základní kosmetickou údržbu až do středy. Mimčo usnulo jako obvykle cestou do školky Neva a nečekaně spalo ještě hodinu a půl po návratu. Dům se mi povedlo zobyvatelnit dost na to, abych si na čtvrtek naplánovala sepsání záznamu do svého blogo deníčku.

Spící mimčo v autosedačce pohozené u dveří a já honem skáču do sprchy, abych si umyla hlavu. Uvažuju, co všechno chci sepsat, a že vlastně noc byla těžká a že mám spánkový deficit a jestli bych si spíš na půl hodiny, co budu mít čas, než pojedu na schůzku ohledně shrnutí Danielova nároku na speciální vzdělávání v příštím roce, nezdřímla. Vábivé myšlenky přerušil dětský pláč ve chvíli, kdy jsem na hlavu nanesla šampon. Hm, tak nic, pro změnu.

Nakonec teda teď, v pátek dopoledne, kdy si obvykle dáváme s mužem kafe na pláži a pak nakupujeme na šabat. To dneska nevyšlo, protože Giyora ve škole přednáší cosi o bezpečnosti silničního provozu. Myslím. Bylo by toho hodně, co psát, mnohem víc, než je tady, ale za půl hodiny jedeme vyzvednout Neva, pak Daniela, pak Giyora bude vařit a já lítat mezi prckama a pak bude šabat, už zas, uf :-).

Nedělní ráno na pláži v Kyriat Chaim

Nedělní ráno, Neva jsme akorát odvezli do školky a Eitan spí v autě. Co s načatým dnem. Jestli se vrátím domů, budu celé dopoledne v patách já jemu nebo on mně a stejně nic neudělám. Navíc má i po týdnu pořád nudli. Takže… Kam dneska skočíme k moři, než sluníčko začne pálit tak, že před ním budeme muset prchnout? Kyriat Chaim. Další pláž s Haifou v dohledu. Ono u nás na severu má Haifu v dohledu asi každá pláž, hehe. Promenáda v Kyriat Chaim má určitě víc než kilák, je tam méně míst k sezení a žádné stolky. Možná proto také skoro žádní důchodci. Za to spousta sportovců a pejskařů. I když věž plavčíka hlásala červenou vlajku, vodní nadšenci se vrhali do vln a plavčík neustále někoho napomínal, ať se vrátí ke břehu, že jsou silné proudy. Bylo příjemných 27 ve stínu a s kočárem šlo zaparkovat dost blízko vodě, tak jsem kromě inhalace prcka nechala tu slanou vodu prémiově i ochutnat. Písek prubnul taky, jak jinak. Fotila bych víc, ale Eitan patří mezi ty nadšence, co se vrhají do vln, tak to moc nešlo. Sluníčko nabíralo na síle a mně v pozici v předklonu síly naopak ubývaly, takže jsem mrňouse opláchla pod sladkou vodou (tahle část se mu ještě líbila) a dala ho do kočárku (tahle už míň). Na rozdíl ode mě o procházku po promenádě vůbec nestál. Po cestě něco brumlal, asi jako že to nakonec tak úplně blbý není. Snad :-).

Lag Ba-omer v Tal El

Připomíná to sice nelegální technopárty, ale je to festival Lag Ba-omer u nás v Tal El. Nebo spíš festiválek, vzhledem k osídlení naší vesničky. Je to 33. den v období počítání omeru, kdy zázračně na den přestali umírat studenti rabína Akivy. Také v tento den zemřel rabín Šimon bar Jochaj, který si přál, aby den jeho smrti byl radostný. A protože byl dost kapacita, bylo samozřejmě přání vyhověno. Něco málo o Lag Ba-omer jsem psala na blogu už loni, tak si to můžete dohledat.

Táboráků bylo méně než obvykle, protože kvůli extrémnímu horku a silnému větříku (taky horkému) platil zákaz rozdělávání ohňů mimo vyhrazená místa, kde platily speciální podmínky. I tak si jako obvykle svůj ohýnek udělala každá „vrstva“ studentů, aby se mohli předhánět, kdo má větší a lepší. Sice se tu neopékají špekáčky, ale za to jiné prasárny. Jako třeba marshmallow. Jo, fakt. To růžovobílé měkké podezřelé cukrátko se napíchá v řadě na klacek a opeče na ohni. Nechápu, jak to někdo může dát jíst svému dítěti. Třeba jako můj manžel. Myslím, že toho kluci zbaštili každej tak pytlík. No, žijou, no. Až si říkám, jestli by to neměli jíst i někdy jindy než na Lag Ba-omer, aby to pro jejich trávicí organismus byl menší šok.

Manžel to podle plánu vydržel i letos 33 dní bez žiletky. I když on je ostatně bez žiletky mnohem déle. Od loňského září, když mu pohrozil rabín v Haifě během našeho průklepového pohovoru, že překračuje zákaz zákazů. Takže bez strojku. Nepatřím k fandům jeho zarostlého vzhledu, takže jsem ráda, že z trosečníka mám zpátky muže s hladkou tváří. Ani on si v tom nijak nelibuje, prostě zaexperimentoval podruhé. Jestli to bude i za rok, kdo ví. Zase je vážně pěkný, jak pak během jediného dne omládne o celou dekádu :-).

Pláž v Kyriat Yam

Miminko je od víkendu ukašlané, unudlované a ukňourané. No kdo by nebyl v takovým stavu. To nejspíš ty přechody z tepla do klimatizovaných prostor. Ale kdo by neklimatizoval, když je venku pětačtyřicet, že. Ráno jsme odvezli Neva do školky a místo návratu domů k inhalátoru, kterej prcek stejně nesnáší, jsme vyrazili inhalovat slaný vzduch sem. Pláž v Kyriat Yam je asi kilák dlouhá, lemovaná promenádou se spoustou stíněných laviček a má Haifu na dohled. V dopoledních hodinách většinu osazenstva tvořili důchodci shromážděni u stolků nad společenskými hrami, posedávající na lavičkách nebo v restauraci nad kávičkou kochajíc se výhledem na moře. Eitanovi se hned dýchalo líp a nálada se zvedla nám oběma. Škoda, že sem nemůžem přijít inhalovat třikrát denně :-).

Jak se Erezovic mišpoche skoro stěhovala

Tak jsem si říkala, že vám napíšu, co je u nás nového, až u nás bude něco nového, ale nakonec u nás nic nového není. Vlastně od pátku auto, i když také ne nové, to dá rozum. Pořídili jsme hybrida, který má žrát asi polovinu toho, co to naše Picaso. Citroen odsloužil hezký rok a půl a teď se nám ho doufám povede někomu nerozumnýmu rozumně prodat. On se teda vlastně celkem osvědčil, ať ho tolik nehaním, nenechal nás ve štychu ani jednou, nenárokoval si žádný extra výdaje na údržbu a na to naše popojíždění na severu s kočárem a hromadou věcí byl v pohodě. Jenže původní plán, že se nám sedm míst hodí, abychom mohli vozit Giyorovy skorodospěláky, se jaksi minul účinkem. Jeli s námi všeho všudy pětkrát, než si udělali řidičáky sami. A vyživovat si ho dál jen pro tu hromadu věcí nebudeme.

Něco nového se rýsovalo. Giyora takhle přišel jednou otrávenej z práce, kde se pohádal se šéfem. Nebylo to poprvé a znovu se mu v hlavě rozproudil spád myšlenek o tom, co s budoucností. Zaměstnancem ministerstva školství je už čtvrtým rokem a i když ho to baví a daří se mu, minusy to má. Kromě toho, že se nadře o dost víc než čemu odpovídá plat (tenhle problém je snad celosvětový :D), vadí mu, že má jako učitel houby prestiž. A tu by si prý jako skoropilot zasluhoval. Ne že by to čekal za práci učitele, jen jak se už zaběhl, má čas se víc zamýšlet nad tím, kudy kam dál. A vidí, že v té škole a týmu, kde právě je, žádné dál není… Při tom zamýšlení Giyora zabloudil na webové stránky Národní židovské agentury a věnoval pár hodin vyplnění podrobného dotazníku pro uchazeče o práci ve světě. Věděli jsme, že kdyby to vyšlo, bylo by to na dva tři roky maximálně, déle většinou nikoho nenechávají. Podle dotazníku se hodil, agentura poslala informační e-mail, že se kvalifikoval do dalšího kola výběru na „sionistickou misi“, a pozvánku na osobní pohovor v Jeruzalémě. Náročné několikahodinové testování, různorodé úkoly pro jednotlivce a týmy, vzájemné hodnocení účastníků, diskuze. Popral se s tím se ctí a během pár dní dorazil e-mail, že uspěl. A pozvánka na další pohovor v Jeruzalému, tentokrát i se mnou. To už jsme v úvahách pronajímali dům s kocoury a stěhovali se za oceán. Giyora absolvoval písemný test, který dal levou zadní. Dozvěděl se, že by měl někde ve státech v židovské komunitě učit ve škole hebrejštinu. Byli jsme tam asi hodinu, Eitan celou dobu pokřikoval a vůbec ho to nebavilo a mě se zeptali tak na dvě věty. Pocit jsme měli rozpačitý. Když se nám neozvali do dvou dnů, začínalo být jasné, že na sionistickou misi zřejmě pojede někdo jiný. Naši domněnku potvrdili zprávou těsně před Pesachem, když se Giyora vrátil ze školního výletu se zápalem plic, měli jsme připravit dům na Pesach a chystat sváteční večeři pro rodinu, která pohrdá náboženstvím… Na náladě nám to nepřidalo a i když jsme to přešli větou „všechno k dobrému“, vlastně nás oba překvapilo, že jsme z toho byli posmutnělí. Když jsme se po tom předpesachovém bláznovství asi za tři dny konečně zastavili, abychom to probrali, došlo nám, že zřejmě svitla naděje, že něco nebo někdo vyřeší za nás rozhodnutí, co před námi stojí.

A o co jde? Mno, jednak o mě. Víc než rok a půl doma bez práce, což je v Čechách pro matku běžnej stav, ale tady vůbec. Každý se ptá, kam půjdu pracovat a kdy a když krčím rameny, nechápavě kroutí hlavou, jestli jako dál hodlám pokračovat v té neplacené dřině okolo baráku a mimina, když si přece můžu najít nějaký fajn job a tohle někomu přenechat. No obvykle nechci, říkám si, že bych si to určitě jednou vyčítala, ale občas červíček pochybností zahlodá, jestli by opravdu nebylo přínosem pro všechny zúčastněné, kdyby capart několikrát týdně pár hodin trávil v partě vrstevníků. Když tu navíc vidím odrostlou generaci jesličkovým systémem a vůbec to nevypadá, že by to rodinné vztahy jakkoliv negativně poznamenalo… Zatímco moje setrvávání ve stavu bez práce rodinný rozpočet poznamenává významně. Ne, že by teoreticky nebylo možné přežit s odřenýma ušima s Giyorovým platem, ale prakticky se nám transformace ze dvou hi tec platů na jeden učitelský stále ještě nepovedla dokonat.

Pak Daniel. Náš prvorozený, co nám denodenně ukazuje, kolik duševního tréninku potřebujeme, abychom mu na jeho cestě životem dokázali být partneři a průvodci, co mu to usnadní a ne protivové, co ho od rána do večera komandují a jen přidávají na potížích. A nedokazuje to jen nám, ale i vychovatelkám ve školce, které se o něj již třetím rokem ve speciálním vzdělávání starají. A protože to není speciální náboženské vzdělávání, které je v naší oblasti nedostupné, nedostal se mnou, Nevem a Eitanem členství v klubu vyvolených – rozumějte židovství. Aktuálně úspěšně probíhá jeho začlenění do normální školky, ale protože taková akce je proveditelná pouze do školky v místě bydliště, začleňuje se mezi kámoše v ateistickém Tal El.Samozřejmě je nejdůležitější, aby mu bylo dobře, a dokončení procesu je až za tím, ale na druhou stranu, člověk nikdy neví, co se může stát, a neradi bychom ho nechali jakožto jediného člena rodiny ve stavu neúplné identity. Kromě jeho konverze jsme řešili, jestli v září půjde do první třídy, jak by měl podle věku (bude mu šest). Kdyby šel, pokračoval by v systému speciálního vzdělávání, na standardní první třídu by to nebylo.

No a my všichni, věřící rodina v ateistické vesnici, kde kromě nás šabat drží rabín a možná tři další jednotlivci s tím, že partner jim to bojkotuje. A jak jsme si vyzkoušeli, trávit šabat s přespáním u někoho, není nic pro nás. Zvát hosty na přespání k nám domů by asi mohlo být schůdnější, ale ani tam jsme se zatím nepropracovali. Takže šabaty jsme převážně sami se svými pomalu se rozšiřujícími znalostmi v náboženské oblasti, což není zrovna optimální stav a předání víry dětem nám to určitě neusnadní. Když tedy nepočítám návštěvy z rodinného kruhu, co k nám během šabatu zaskočí autem… Od věřících přátel posloucháme, že se máme přestěhovat někam, kde je to namixované. Jenže my máme náš dům rádi a představa, že bychom ho definitivně opustili, se nám nezamlouvá.

Není toho zas tak moc, abychom před tím museli zdrhat, já vím. Ale když se přidá ještě naše představa, že dva až tři roky v pěkném kanadském nebo americkém městečku bychom si mohli fajn užít, že by se vyřešila naše ekonomická situace a že jsem byla zvědavá, jak se žije židovské komunitě v zahraničí, asi není divné, že nás to lákalo. Jestli by ta zkušenost bývala stála za stěhování s třemi mrňaty z milovaného Izraele, přenechání domu a kocourů dočasně cizím lidem a všechnu tu byrokracii okolo, se už nedozvíme.

A tak jsme se pustili do těch rozhodnutí. Výměna nenažrance za spořící auto je první vlaštovka. O všech dalších zase někdy příště :-).

Pondělky v Nahariyi jen s juniorem

Tak jo, už zase miluju pondělky v Nahariyi. Po tom posledním s všema třema klukama, který byl úplně na hlavu, jsme dneska vyrazili jen já a Eitan, protože jednou za pár týdnů se sociálně nevzdělávají děti, ale jejich rodiče. Abychom věděli, o čem ty jejich sezení jsou, což se hodí, protože Daniel není dvakrát sdílnej. Ráno bylo pod tlakem, kluci včera pozdě usnuli a nikomu se nechtělo vstávat, kromě Eitana teda, který chtěl vstávat každou hodinu asi od tří. Když jsme před půl osmou vypakovali Daniela na minibus s nervózním řidičem, co troubil tak, že ho až sousedi okřikli, Eitan už byl protivnej a unavenej. Nevo tradičně zareagoval na můj pokyn, že musíme rychle, tím, že dělal všechno extrémně pomalu. No že jsem nebyla ticho, vždyť to vím, že pak bude hledat šneka na každým schodu a snad i chtít čekat, než šnek schod vyjde. Zácpa po cestě do školky, auto zapípalo, že chce pít, sakra, ještě benzínka po cestě. Zapomněli jsme jarmulku, kterou jsem s Nevoušem splašeně hledala ve školce, zůstala tam na dvorku chuděrka od včera, vypadala dost jetě. Eitan se prospal po cestě, aby se mohl celej meeting důrazně prosazovat v diskuzi. Aby ne, měl plnou plínu a chtěl jíst. Skončili jsme před desátou, došli půl kiláku k autu, což je polovina toho, co jdu obvykle s klukama, protože najít v téhle oblasti parkovací místo je naprostá tragédie. Když se Eitan nabaštil, konečně došlo na mě. Automaticky jsem auto převezla na parkoviště u promenády a pěšky s kočárem vyrazila svižným tempem k nejbližší košér pekárně. Pár roztomilých kousků sladkého pečiva a kafe na cestu a honem zpátky. Eitan to zalomil dva metry před cílem – bílou lavičkou na samém konci promenády, daleko od dětského hřiště, kde je slyšet jenom šumění moře, stojí tam rybáři, vlny plácaj do šutrů na pobřeží a krásně tam fouká i v těch největších parnech, jaký dneska teda bylo. Prostě skvělý místo na snídani :-).

Den nezávislosti číslo 71

Oslava 71. narozenin Izraele letos vyšla na středu a čtvrtek 8 – 9. května. Nejsou to sice kulatiny, ale to je tu víceméně fuk, slaví se vždycky. Země si je vědoma, že občan se vlastencem nerodí, že k vlastenectví se musí vést. Hned po návratu do školek z více než dvoutýdenních pesachových prázdnin se děti chystají na oslavy Dne nezávislosti. Vybarvují a kreslí vlajky, davidovy hvězdy, holubice míru, připravují modrobílé ozdoby, zpívají písničky o zemi a národních symbolech a pečou cupcakes s tématickými dekoracemi. Také si užívají četných návštěv příslušníků „elity národa“ alias vojáků, obvykle tatínků někoho ze třídy. Že veselým oslavám předchází Den památky padlých vojáků a obětí terorismu a Den památky obětí Holocaustu se v případě školkových dětí zmiňuje jen decentně…

U nás v Tal El vlají izraelské vlajky na každém druhém sloupu veřejného osvětlení a jedna pořádná zdobí budovu sekretariátu. Ani to ale zdejším patriotům není dost a stejně jako my investují ještě do výzdoby vlastních domů i aut. Den v judaismu začíná večerem (to je podle Tóry, kde se v kapitole o stvoření světa píše „A byl večer a bylo ráno…“ ), čili i oslavy propukají večer. Každé město i vesnice pořádá program obvykle odstartovaný proslovem starosty na pódiu. Následuje ohňostroj a pak se rozjíždí různorodé veselí podle rozpočtu daného místa. Ve městech koncertují hvězdy izraelské pop music, v místech jako Tal El pouští hudbu DJ a své roztomile nesynchronizované taneční představení předvádí šestileté holčičky z vesnice.

My letos vytáhli děti do Akka, z prostého důvodu, že jsme všichni byli moc unavení a nechtěli jsme si situaci znesnadňovat tím, že se kluci budou honit s kamarády, kutálet po zemi a předvádět scény kvůli každý prkotině. Takhle jsme je už vykoupaný hodili do auta, v neznámém prostředí města Nevo způsobně chodil a Daniel uvítal možnost viset v nosítku tátovi na zádech. Eitan po cestě usnul a spokojeně prospal čekání, proslov i ohňostroj. Klukům třiřvtrěhodinová čekací doba na ohňostroj uběhla díky střílecímu bublifuku. Pár minut před začátkem Nevo slušně stresoval, stejně jako loni, což se s jeho hypercitlivostí na zvuk dalo čekat. Ve finále byl myslím rád, že jsme neutekli, a světýlka na obloze sledoval v mém pevném objetí dokonce bez zakrytých uší :-). Zpátky domů jsme to podle plánu přivezli spící všechno a jenom to přeházeli do postelí.

Čtvrteční státní volno si většina Izraelců vyráží užít na pláž nebo někam do přírody, s piknikovou dekou, skládacími židličkami, taškami jídla, přenosnou ledničkou, a často i grilem. My si nechtěli nechat ujít každoroční přehlídku letadel, která je nejlíp vidět z mořského pobřeží. Bylo to lehce pod tlakem, ale v devět jsme vyráželi směr Haifa. Na pláž Zamir jsme dorazili 6 minut před avizovaným začátkem akrobatické show, což bylo přesně tak akorát času si plácnout plážovou podložku na travnatou plochu a připravit mobily do režimu videa. Blankytně modrá obloha, vlhký slaný vánek, šumění moře a sympatické bručení čtyřech malých letadýlek, které nevyděsilo ani našeho Neva. Za to vojenská letka a stíhačky střílející světlice o hodinu a půl později už jo :-). Daniel, Eitan, já i Giyora jsme to s nadšením sledovali všechno, stejně jako Giyorovi kamarádi, co se k nám během dopoledne připojili. V půl jedné bylo po všem a my balili saky paky a mazali ke švagrovi na grilovačku.

Ještě jednou všechno nejlepší drahá Izrael k tvým 71. narozeninám. Máme tě rádi :-).

Yom HaZikaron – vzpomínáme na padlé vojáky

Po týdenní odmlce Izrael zase smutní, tentokrát k uctění památky všech padlých vojáků. Včera v osm večer a dnes v jedenáct dopoledne dvouminutová siréna opět zastavila celou zemi – chodce, běžce, automobily, autobusy, vlaky… Opět posloucháme z rádia smutné písničky, okolo hřbitovů se tvoří nekonečné zácpy, běží pořady, které trhají srdce na kousíčky. Dokonce s námi ráno usedavě plakalo i nebe – z šedých mraků se řinuly úplný provazy slz. Tohle je Yom HaZikaron…

Pesach 5779

Pesach letos připadl na týden od 19. do 25. dubna. I když jsem s přípravami v domě chtěla začít aspoň týden dopředu, manželův třídenní školní výlet, fakt, že Neva jsem nedala do družiny a že ty dny byly zrovna nabité akcemi, mi to jaksi neumožnily. Vlastně jsem měla co dělat, aby na manžela nečekalo ve dřezu špinavé nádobí, když se v úterý pozdě večer vrátil. Ale ukázalo se, že by zřejmě stejně počkalo do rána na mě, protože Giyora vypadal napůl mrtvej a nezvládl si ani vybalit věci. V mizerném stavu už odjížděl, kašel ho trápil nějaký ten pátek před tím, ale na výletě se to vyhrotilo a bylo jasné, že náš seznam plánovaných prací bude proškrtaný nejnutnější minimum.

Ve středu ráno se hned objednal k doktorce na následující den a pustili jsme se do práce. Na důkladnou očistu od chamecu šla prvně obě auta, kde bylo drobků stokrát víc než v celém domě. To byl poslední úkon, který jsme zvládli bez Daniela, protože byl ještě ten den do jedné v družině. Bylo jasný, že až do sobotního rána nebudeme mít čas si s dětmi hrát, o čemž jsme je férově informovali s tím, že buď si můžou hrát spolu nebo nám pomoct. Do práce se nehrnuly, možná naštěstí, a to hraní jim i docela šlo. Nicméně díky mimču jsme stejně s Giyorou pracovali na střídačku. Na obrácení celého obsahu domu vzhůru nohama nebyl čas a samozřejmě ani energie, takže jsme otočili aspoň sedačky, vyndali veškeré nádobí z šuplíků a skříněk v kuchyni, abychom je jednak důkladně vyčistili a následně naplnili nádobím na Pesach, co na svou příležitost čekalo od loňska. A nádobím novým, protože z minulého roku leccos zůstalo v užívání a už to nešlo vykošérovat. Za lednicí ani troubou nás kupodivu nečekalo žádné živé překvapení, jen prach. Další nutností byl mamád (bezpečnostní místnost), kde mají kočky jídlo s obsahem chamecu. Tam nás živé překvapení čekalo, ale naštěstí příjemné – droboučká roztomilá ještěrka, které se zjevně povedlo najít bezpečný úkryt před našimi tygry. Zbytek kočičích granulí šel k popelnicím stejně jako všechny načaté těstoviny a zbylý chleba. Co bylo zavřené šlo do krabice a ta pak zalepená do kůlny. Chtěli jsme to předat potřebným, ale nakonec jsme nestihli zjistit, kam a kdy to dovézt. Dokument o odprodeji chamecu gójovi Giyora rabínovi podepsal už před výletem.

Slavnostní pesachová večeře, v hebrejštině „seder Pesach“ připadá na první večer svátku, což byl pátek. Rodinná sešlost se musela konat u nás, protože jednak nesmíme řídit a jednak jen my máme košér kuchyni. Vaření si Giyora plánoval na noc ze čtvrtka na pátek, prý aby mi mohl v pátek pomoci s dětmi. Nehodlal to přes svůj neblahý zdravotní stav vzdát ani když mu ve čtvrtek v poledne doktorka diagnostikovala oboustranný zápal plic, dostal koktejl antibiotik a prášků na kašel a nakázala mu ležet. Zrušení akce nebo přenechání přípravy jídla na mně je pro mého manžela zjevně horší představa než smrt. Ale aspoň se nechal ukecat, že půjde normálně spát a těch předpokládaných 6 hodin vaření si dá v pátek s přestávkou uprostřed. A já holt douklidím, co půjde, při pobíhání mezi klukama. A že z menu něco ubere (neubral), protože toho připravuje strašně moc a budem to pak jíst celý týden a ještě se to vyhodí (jedli jsme to celý týden a ještě se to vyhodilo…).

Do čtvrtečního večera byl všechen chamec z baráku, až na deset pečlivě zabalených kousků chleba, které podle tradice večer před spaním děti hledaly poschovávané po domě. Odvážili jsme se jim dát každému do ruky kromě pírka z indiánské čelenky i svíčku, pěkně jak to má být, ale způsob, jakým se s tím pohybovali, nám dal rychle na srozuměnou, že na to ještě nemaj věk. Radši jsme jim to vyměnili za baterky.

V pátek v půl osmé ráno byli všichni na nohou a Giyora u plotny. Před desátou mě vystřídal u ratolestí a já se pokusila o důkladné jarně úklidové omytí podlahy. Ukázalo se, že jestli chcem jít spálit chamec k táboráku v Tal El, rozhodně to s tím odšoupáváním všech skříní nestihnu, tak jsem udělala asi třetinu baráku s tím, že zbytek holt dodělám během pesachové dovolené násedující týden. V půl jedenácté jsme vyrazili k mikve rituálně opláchnout všechno nové nádobí a po cestě se stavili naházet chamec do táboráku. Krápalo a louka, kde byl ohýnek, byla pěkně zabahněná, takže naše svatě čisté auto bylo rázem plné ohavné jílovité hmoty. Mno, dalo se čekat, že to dlouho nevydrží. Pak už na otočku do mošavu Ahihud s tím nádobím a rychle zpátky na místa – Giyora k plotně a já ke skákání okolo dětí, s nespolupracujícím miminem na ruce.

Loňská příhoda s vejcem zřejmě uvízla v manželově emocionální paměti dost hluboko na to, aby tentokrát sederový talíř připravil jako první, tedy včas a se vším všudy. Vejce uvařil natvrdo pro jistotu čtyři. Hostili jsme švagrovu pětičlenou rodinu, tchyni a Giyorovy velké kluky z prvního manželství. Po osmi hodinách v kuchyni (jo, jako obvykle mu ten časový odhad ujel) se na šabatovém platu hřála luxusní zeleninová polévka, vedle připravený tradiční „knedelach“ z macesové mouky, masové kuličky s koriandrem v omáčce s kořenovou zeleninou a hovězí tajine s kešu a sušeným ovocem. V troubě pečené kuře a hranolky. Dalšími přílohami byly bramborový salát bez hrášku (jako Aškenázi židé nesmíme luštěniny) a bramborová kaše. Kromě sederového talíře, macesů a vína coby rekvizit nutných ke čtení pesachové hagady stůl zaplnily saláty z čerstvé zeleniny, pomazánka z hovězích jater a gefilte fish (rybí karbanátky), které jako jediné spolu s kyblíkem strouhaného křenu s červenou řepou donesla tchyně. To jen kdybyste si mysleli, že bez chamecu a luštěnin není, co jíst, hehe.

Giyora tentokrát do synagogy nešel, i když mu bylo hloupé, že kluci zřejmě nebudou mít potřebnou desítku do minjanu, cítil se po tom všem pachtění už opravdu tak na přečtení pesachové hagady. V osm jsme zasedali ke stolu a za účasti i našich nejmenších se do toho pustili. Vzácný okamžik, kdy si i takoví bezvěrci jako je švagr nasadí na hlavu jarmulku a poctivě louskají řádky příběhu o odchodu izraelitů z Egypta. Nevo i Daniel, ač ten den bez spánku a už hooodně unavení, projevili nejen trpělivost, ale i spolupráci. Zpívali písničky z hagady, které se pár týdnů předem učili ve školce, chroupali macesy a připíjeli vínem. Za hezkých 45 minut byla hostina zahájena a kluci zvládli ještě polévku s macesovým „knedelach“ a návštěvu proroka Eliahu v podobě švagra obaleného do prostěradla, s plnovousem z vaty a Nevoušovým bílým trikem na hlavě. Udiho v převleku neodhalili ani přes nápovědu tchyně, která na něj v chodbě při odchodu křičela „Udi, počkej, točím to!“. Nebyla jediná, kdo se ten večer neobešel bez telefonu, ale vzhledem k jejich založení můžem být rádi, že nám nepřivezli na sváteční stůl pita chleba.

Giyoru jsem hnala spát, jen co hosté odjeli a on proběhl sprchou, což bylo okolo jedenácté. Ulehal spolu s nečekaně čilým Eitanem a v půl dvanácté na mě z ložnice volal, že by možná bylo jednodušší řešit to nádobí, než jeho… Pár minut na to už ale spokojeně spali oba a mně trvalo další dvě hodiny to v domě dát do kupy. Že jsme měli ještě pokračovat po hostině ve čtení jsme si vzpomněli až po odchodu šabatu a aspoň pro pořádek to dočetli. Jo a přes to množství svítících displayů nám ten krásnej stůl nikdo nevyfotil, tak si to můžete jenom představovat. Každopádně to bylo fajn a lepší než loni, tak třeba za rok to zvládnem i s tím závěrem :-).

Západy slunce

Dnešní západ slunce vidět nebyl, přestože je druhá půlka dubna a po obloze rozhodně nemají co bloudit dešťová oblaka. Ale za ty roky tady jsem si západů slunce naštěstí dost posbírala do zásoby, tak se hřeju aspoň pohledem na fotky. A říkám si, že by byla škoda se o to nepodělit :-).