Rubrika: Židovka z Jižáku

S touhle větou se na nás Daniel nedávno vytasil. Zamumlal ji do zdi, nijak přesvědčivě. Trochu vzdorovitě na můj požadavek, aby byli potichu, než jim odříkám modlitbu před spaním. Vzhledem k tomu, že jsme oba kluky poslali do klasického vzdělávacího systému, bylo nám jasné, že na to dojde. „To říkali spolužáci, viď?“ „Víš, to nikdo neví úplně jistě. Lidé věří a nebo nevěří. Když jsi byl minulý rok ve školce, tak tam všichni věřili, viď?“. S úsměvem přikývl. „Rabína Noama pamatuješ, že ano. A Shuvu, Yehudu, jejich syna? Ti také věří.“ Zamyslel se. „Já i táta věříme, že je. A ty se rozhodneš, až vyrosteš.“ „Věřím! Z celého srdce věřím!“, vyhrkl. Spokojeně jsem se usmála, že jsme to s tátou a těmi ostatními pro tentokrát nad spolužáky vyhráli. Ale znovu jsme Daniela ujistili, že se nemusí rozhodovat teď.

Začátek školního roku ostatně znamenal změny i pro mě a Giyoru. Oba jsme sundali pokrývky hlavy. Giyora s odůvodněním, že si připadá divně s jarmulkou, když se třikrát denně nemodlí, jak je přikázáno. Já proto, abych neděsila Danielovy spolužáky. No, ono spíš rodiče Danielových spolužáků, že… Já se teda nerozloučila úplně, nosím čelenky. Interně je označuji jako „přechodovou pokrývku hlavy“, protože to cítím, jako že mám otevřenou cestu k obou „definitivním“ stavům – plný šátek nebo nic. Švagrová to kvitovala slovy „to je dobře, vždyť máš takové pěkné vlasy“. K tomu můžu jen říci, že chráněné šátkem od povětrnostních vlivů a spalujícího sluníčka, rozhodně nebyly míň pěkné. Ono se vůbec za ty tři roky, kdy o sobě s klidem prohlašuji, že jsem věřící, zaměření na zevnějšek hodně zúžilo. Sukně, svršek s rukávy a kulatým výstřihem. V mé velikosti, bez díry a pokud možno čisté (aspoň, když to ráno oblékám :-)). Tečka, požadavky splněny. Jak s nimi zamává můj pomaličku blížící se návrat do práce, nemůžu vědět, ale tak nějak si myslím, že skoro vůbec ne.

Čím déle se pohybuji ve světě coby věřící, tím víc se mi tu líbí. Kromě šátku jsem se nevzdala ničeho – každé ráno děkuji Bohu za to, že jsem se probudila, rituálně oplachuji ruce při každé příležitosti, většinou poctivě žehnám, modlím se minimálně před spaním, až na drobné výjimky jím košér, držíme šabaty, i když ne nijak křečovitě. Dávno vůbec neřeším, jestli Bůh je nebo není. Je mi to jedno. Já mám cestu, po které se mi nádherně šlape a cítím, že je pro mě ta správná. Trénuji mysl, posiluji ctnosti a vnímám efekty. Víc a víc umím být v přítomnosti, cítím permanentní vděk a spokojenost, touhu pomáhat.

Za plnění Božích přikázání je slíbený plat. A já jej dostávám každý den – ve formě pocitu štěstí! Kéž jsou ti mí drobci v životě jednou také tak šťastní. Ať už to bude s Bohem nebo bez něj.

Blog právě oslavil dva roky existence a přesto je to poprvé, co se tu o Sukotu zmiňuji. První rok jsem se v tom období snažila tvořit vlastní webové stránky a na psaní čas nebyl. Loni jsme si přivezli přesně v předvečer Sukotu z porodnice domů Eitana. A i když jsem si úplně jistá, že Giyora suku stavěl, neměla jsem ani fotku, natož článek. A letos…

Letos to začalo skvěle. Dopoledne před Dnem smíření (Jom Kipur) jsme kluky vzali do Akka na hřiště a zrovna v jeho těsné blízkosti odsekávali listí datlových palem pro potřeby všech, co se chystají stavět suku. Giyora pohotově naložil auto až po střechu a vzal to na otočku do Tal El, kde palmové listy hodil na parkoviště před dům, a vrátil se zpátky pro nás. Liboval si, že to je prvně, co jich má tolik a tak pěkné.

Kovovou obdélníkovou konstrukci stánku dva a půl na tři a půl metru smontoval hned po odchodu svátku Dne smíření, což bylo ve středu v osm večer. Ve čtvrtek ráno odjel na dvoudenní na školní výlet a ve stavbě suky pokračoval v pátek po poledni, už za asistence Neva a Daniela, kteří mají pátky školku do dvanácti. Zajímat je to přestalo ve chvíli, kdy jsem jim zakázala používat tátovu pilku a elektrickou vrtačku. Zmizli od suky k jiným činnostem a bylo to jenom k dobru, protože foukal silný vítr a Giyorovi stihla prkna střechy před pečlivým přivázáním několikrát popadat, takže by bývali ještě mohli přijít k úrazu. Celkově suka působila nestabilně, ač je ta železná konstrukce pěkně těžká. Giyora konstatoval, že si nepamatuje, že by někdy stavěl suku v takovém vichru. Než začal šabat, suka stála, střecha držela, žárovičky svítily a velká papírová duhově barevná květina přímo proti vchodu do stánku budila lživý dojem, že je i vyzdobená. Nebyla, stihli jsme navěsit jen čtyři mile kýčovité dekorace, co Nevo a Daniel vyrobili ve školkách. Dozdobení bylo v plánu po šabatu a pořízení lehátek, na kterých by se v suce dalo spát, také. Nepamatuji si, jestli to spaní je přikázané, ale Giyora se na to chystal a kluci se samozřejmě chtěli přidat.

Rekvizity nutné pro sukot jsme pořídili s předstihem a v setu dostali tři větvičky myrty (hadas), tři větvičky vrby (arava), nejmladší (ještě uzavřený) list datlové palmy coby lulav a malý plod citrusové rostliny cedrátu (etrog). Protože jedeme v úsporném módu, vybrali jsme si z dvou variant nabízených u nás v Tal El tu levnější, za šedesát šekelů. V porovnání s tou za stovku, co jsme měli loni, byl etrog myslím významně menší. Se vším tím listím a citrusem ve speciálním pouzdře se přes Sukot chlapi chodí do synagogy modlit.

Sukot trvá sedm dní. První den je svátek, ostatní jsou pracovní dny. Na Sukot navazuje Simchat Tóra, což je zas svátek. Po čas Sukotu a ještě den po Simchat Tóra mají děti prázdniny. V praxi to pro nás letos znamenalo během týdne a půl dva šabaty, dva svátky a šest volných dnů, když počítám i pátek, kdy je to ale víc o přípravách na šabat než volnu. O svátku pro nás platí stejná omezení jako o šabatu s rozdílem, že se může přenášet oheň, což znamená, že od zapálené svíčky si můžeme na zahrádce grilovat. No prostě celkem čtyři dny, kdy se nemůžeme hnout z Tal El a nemůžeme dělat nic než si hrát s dětmi, jíst, číst si, povídat a odpočívat, když to děti dovolí. Během zbylých volných dnů jsme potřebovali stihnout dvě oslavy narozenin, nutné práce doma a na zahradě, návštěvu u Nevova spolužáka ze školky a vyrazit někam na výlet.

První Eitanovy narozeniny a Yahavovy (Giyorův druhorozený) devatenácté jsme oslavili odpoledne před večerem Sukotu. Kromě nás, oslavenců a jejich bratrů se přidala ještě tchyně. Hosté odcházeli krátce před začátkem svátku, kolem páté, kdy se Giyora už chystal do synagogy. Připomínám, že dny v judaismu začínají večerem. V den, kdy se večer svátek slaví, se pracuje jen dopoledne nebo vůbec, což vtipně natahuje jakýkoliv svátek v Izraeli na den a půl až dva dny pracovního volna. O svátcích bývají modlitby vždy delší, ač to nikdy není takový záhul jako na Den smíření. Manžel se mi vrátil v půl deváté, kdy už všechny děti spaly. My se pokusili studovat z brožurky o Sukotu, ale Giyora usnul po třetí větě. Aby ne, náročný den to byl.

I ranní modlitba trvala déle než o šabatu a manžel přišel domů krátce před polednem. Tal El byl nezvykle tichý. Kromě toho, že většina obyvatel odjela někam pryč, ani vzduch se nehýbal. Že je to ticho před bouří nám došlo, až když jsme po setmění na černé obloze v dáli zaregistrovali blesky.

Než jsem šla spát, zálibně jsem se přes francouzské okno z obýváku zahleděla do naší spoře vyzdobené suky. Svítilo v ní silné světlo a ozařovalo bíle prostřený stůl, na kterém jsme hodinu po setmění žehnali nad vínem. Potlačila jsem nutkání vyjít ven do noci si to vyfotit. Bohužel…
V úterý ráno jsme se probudili v šest, pravděpodobně horkem, protože nefungovala klimatizace. Giyora sebejistě vyrazil k pojistkám v domnění, že v noci určitě spadlo pár kapek a světlo v suce zkratovalo. Něco zkratovalo, ale nebylo to u nás a nejspíš za to mohl vítr a ne déšť. Elektřinu neměla celá vesnice a ještě tři okolní. V noci řádily bouřky a i když v Tal El a okolí nespadla ani kapka, vichr způsobil slušný nadělení. Železná konstrukce našeho stánku byla křivá a na několika místech se spoje vyhákly. Když elektřina nebyla ani v osm, jak slibovala na hotline elektrárna, Giyora narychlo přivázal suku k zábradlí, že to zkusí dát dohromady, až se vrátíme, a vyrazili jsme s dětmi na výlet. Než se dostal k opravě, přihnala se další bouřka a nezbylo mu, než to fofrem rozebrat, aby to nikoho nepřizabilo. A Sukot dál pokračoval bez suky, což je asi podobně smutné, jako Vánoce bez stromečku. Škody na konstrukci se ukázaly jako neopravitelné, čili smontovat by to znovu nešlo ani kdyby na to Giyora měl náladu, což neměl. Ale tak jsme se aspoň konečně definitivně zbavili maracuji, se kterou by se Giyora nerval, kdyby tam stála suka. Místo uschlého křoví, co se nám doteď staralo o soukromí, teď vidíme ulici a sousedy odnaproti. Hm… Teď čím to zas nechat zarůst, aby to bylo rychle, ale zas ne tak brutálně rychle jako tou maracujou.

Po třech měsících jsme domalovali obývák, sláva. Nicméně stále není v publikovatelném stavu (teď po té sérii svátků extra ne), takže vám ho nevyfotím. Snad na Pesach :-).

Že jsme byli o Sukotu kempovat v Churšat Tal jsem se už rozepsala v samostatném článku, tak tady ještě zmíním návštěvu Tchelet parku ve Tzfatu. Přijeli jsme dřív než se to tam nahoufovalo a stihli si užít relativně v klídku milou aktivitu, kterou si tam pro děti připravili – tvoření ze šišek, klacíků, žaludů, suchých květů a dalších pokladů přírody. Sice tvořil Giyora sám, Daniel a Nevo se zájmem přihlíželi a Eitana, kterého to nezajímalo vůbec, jsem musela vzít na obhlédnutí místní suky, ale nápad to byl pěknej. Byla tam i aktivita i pro dospělé – kvíz, ve kterém jsme s Giyorou vyhořeli i u těch čtyř otázek, co nás děti s útrapami nechaly odpovědět. Ale udělali nám tam slušnou rodinnou fotku, která se dokonce objevila na webu nejčtenějšího zpravodajství v Izraeli. Jsme slavný, hehe.

No a naše oblíbená pláž Argaman v Akku, tu jsme nemohli vynechat. Přesto, že na ní můj muž coby ortodoxní žid nemá, co dělat. A neomlouvá ho ani fakt, že i kdyby ho nějaký ženský v plavkách zajímaly, nemá šanci se podívat, protože musí neustále sledovat tu naší drobotinu. Píšu to jen tak pro pořádek, aby bylo jasno, že v tomhle příkladní nejsme.

Závěrem prázdnin Giyorovi odrovnaly záda tanečky se svitkem Tóry. S koncem Sukotu se dočetla poslední paraša (týdenní oddíl) z Tóry, která uzavírá knihu Deuterenomium (hebrejsky „Dvarim“ – slova). A začíná se číst znovu pěkně od začátku. Na svátek večer, druhý den kolem poledne v synagoze a ještě jednou večer po skončení svátku na hřišti v Tal El za přítomnosti širší veřejnosti manžel křepčil spolu s rabínem a chlapíky ze synagogy asi půl hodiny se svitkem Tóry při „hakafot“. Že se Tóra v synagoze čte ze svitků se asi leckomu doneslo, ale nevím jak vy, já si pod pojmem svitek představím něco jako pár srolovaných á čtyřek. Nebo teda představovala jsem si dřív, než jsem do synagogy začala chodit, a vůbec se o judaismus zajímat. Tušíte správně, není to tak. Poskakování se svitkem Tóry v náručí vydá za solidní aerobní aktivitu s pořádnou zátěží. Velikost jednoho ze svitků ze synagogy v Tal El vidíte na fotografii a přes to, že se Giyora směje, je to prý pěkně těžký. A jestli to říká můj muž, tak to teda těžké vážně je! Kdyby naši chlapci nebyli mrtví únavou už od půl sedmé, bývala bych se s tím na hřišti taky mohla vyblejsknout. Tak snad příští rok :-).

Marně přemýšlím, co a kdy jsme se vlastně loni učili na kurzu gijuru o Dni smíření (Jom kipur). To jediné, co jsem si z minulého roku pamatovala, bylo, že jsem strávila většinu dne s klukama sama, protože Giyora byl v synagoze, že mi bylo horko a hodně těžko, ač jsem se nepostila. Přece jen dvaačtyřicátý týden těhotenství byl znát. Není to úleva od půstu, ale ráda jsem využila, že ještě nejsem židovka a tudíž se to na mě nevztahuje, hehe.

Yom Kipur je jednoznačně v Izraeli vnímán jako nejsvatější ze všech svátků. Po poledni celá Izrael začne utichat a s večerem úplně usne. Nejezdí hromadná doprava, uzavře se vzdušný prostor, nevysílá televize ani rádio. Na silnicích nejsou auta, kromě policie a sanitek a hrstičky dalších, kterým je svátek fuk. Od Yom Kipurské války zůstávají v pohotovosti některé armádní složky. Velká většina i sekulárních židů dodržuje 25 hodinový půst (bez jídla a pití), obléknou se do bílého, narazí jarmulku a staví se aspoň na krátko v synagoze.

Začala jsem se tu rozepisovat podrobně o všem, co se ten den dělo, vysvětlovat, omlouvat, vymlouvat, ale… Jde to shnrnout velmi snadno, že. Já ten půst, který jsem měla letos prvně na Yom Kipur povinnost dodržet, prostě nedala. Věděla jsem, že kojící ženy nejsou od půstu osvobozeny, že mají jen úlevy na pití. Ale netušila jsem, jaké přesně a také, že půst žen je důležitější než přítomnost chlapů v synagoze. To jsme s Shuvou, mou milou kamarádkou a drahou učitelkou, nestihly probrat, protože se chuděra už tři týdny plácá v různých virózách (a ano, ona to dala, ač to prý proležela na gauči a o děti se starala dospívající sestřenka). Kdybych věděla, že to není jen o loku vody sem tam, ale že vlastně můžu pít každých pár minut v podstatě cokoliv, zřejmě bych se nedostala k fázi bolení hlavy, která mě nakonec položila. A zřejmě bych to pak po vypité kávě nevzdávala v domnění, že už je to ztracené.

Když odhlédneme od mého nevydařeného půstu, vlastně to proběhlo nad očekávání dobře.

Ve tři čtvrtě na šest po bohaté večeři se Giyora vydal do synagogy, aniž bychom tušili, kdy se vrátí. Venku bylo živo, děti pobíhaly po prázdných silnicích, proháněly se na kolech a koloběžkách. Ale ti dva naši starší měli zrovna tak příšernej den, že jsem ani v nejmenším neměla chuť s nimi vylézat. A stejně chtěli jíst, i když sednout si s námi k večeři před tím striktně odmítli. Mimino, které jediné velmi způsobně baštilo v naší společnosti, jsem si vykoupala ještě před odchodem muže, dva větší se prostřídali ve sprše po jídle. Pokračovali ve svém nespolupracujícím chování a já se rozhodla neplýtvat energií a nechat je, ať si tu lítaj, dokud se někdo nepraští, protože unavení už prostě jsou. Za pár minut to Nevo při skoku vzal hlavou do zdi a přišel si s brekem pro útěchu. No a hned se spolupracovalo líp.

Ve čtvrt na devět kluci spali a já tu poklízela to nejnutnější, abych pak ráno mohla zamést. Ve chvíli, kdy jsem usedla k modlitební knížce, že se podívám, co se vlastně na Yom Kipur modlí, dorazil domů Giyora. Konverzace se nevyvedla, možná už na nás doléhal hlad a žízeň. Ze stejného důvodu, jako jsem nevstupovala mezi kluky, jsem se zdekovala do ložnice číst a brzy na to i spát.

Ráno jsme s Eitanem byli vzhůru od šesti. Do sedmi jsme se převalovali. Než začal svou nespokojenost s faktem, že jsme pořád v posteli, vyjadřovat tak hlasitě, že jsme museli z ložnice, aby nevzbudil zbytek smečky. Po dalších patnácti minutách vylezl Daniel a chviličku za ním i Nevo. Giyoru jsme budili ve tři čtvrtě na osm, že má jít do synagogy. Usoudila jsem, že čím méně prostoru pro komunikaci, tím lépe. Asi se mu to přes noc v hlavě rozleželo (aby ne, takový desetihodinový ničím nerušený spánek, ten umí věcí, to bych si taky nechala líbit) a tvářil se kajícně, dokonce se i omlouval. Od osmi jsme byli s dětmi sami. Samozřejmě bez elektroniky, se stejnými zákazy jako o šabatu, já teda navíc hladová, že. Děti se můžou cpát bez omezení, jídlo se ohřívá na připraveném šabatovém platu. Nebo i na plynu (ohni), pokud je mechanismus k vypnutí hořáku, což u nás není. V deset jsme měli sraz s kamarádkou a jejími dvěma potomky na hřišti pod naším domem. Vybalili jsme se pět minut před desátou a byli tam úplně sami, což jsem nečekala, ale je fakt, že bylo nadprůměrné vedro. Jak dorazili, a že to bylo naštěstí na čas, honem rychle jsme zalezli zpátky k nám do domu, kde běžela klimatizace. Strávily jsme příjemné dvě hodiny povídáním s minimálním vstupováním do hry dětí.

Ve dvanáct u nás zazvonil (to člověk úplně nadskočí, když na Yom Kipur někdo ZAZVONÍ! No člověk možná ne, ale já nadskočila teda) Danielův kamarád ze školky, že máme jít na hřiště. Jo, to jo teda, v poledne, v takovým vedru půjdu zas honit Eitana po tý přiblblý kovový prolejzačce ve tvaru pětiúhelníku, co má tři strany otevřený – přes metr nad zemí. To vážně vymyslel nějakej inteligent, klouzačka, co sedí ročnímu dítěti, ale až tak od dvou a půl to na to člověk může nechat bez obav lézt samotný (když už ho takhle malá klouzačka vůbec nezajímá, že). No ne, děkujeme, nikam nejdeme, přijďte k nám. Nepřišli, Daniel to těžce nesl a návštěva se odebrala domů, že prý jdou zkontrolovat, jestli je už vzhůru tatínek (poledne, ano, přece se postí chudák). Musela jsem Danielovi slíbit, že až přijde táta ze synagogy, necháme s ním doma Eitana a já vezmu jeho s Nevem na hřiště, že tam třeba ještě Majkl bude. Nebyl, aby jo, dvě hodiny po té, co u nás ZVONIL, a v takovém vedru, to dá rozum. Daniel byl smutnej, ale akceptoval dohodu, že jestli tam kámoš není, hned se vracíme zpátky. Zůstali jsme na zahradě, kde bylo příjemněji, přece jen stín stromů a ne plachty, přírodní trávník místo umělého a na zemi se Eitan opatlá tak maximálně hlínou a ne zbytkem zmrzliny, že. Zchváceného nebohého muže jsme nechali hodinu spát, než měl zas naklusat do synagogy. To se už Yom Kipur přehoupl do poslední čtvrtiny, já něco pojedla a hned mi bylo veseleji (přísahám, že tak dobré vlašské ořechy jsem v životě neochutnala, ehm). Když Giyora po půl čtvrté odešel, vzala jsem kluky pod barák na silnici na kola a Eitanovi přitáhla odrážedlo. Dali to párkrát tam a zpátky a zas je to vcuclo na to hřiště, kde je to aktuálně s Eitanem opruz největší. Přesvědčila jsem je po chvíli se vrátit na kola a dokonce na zahradu s tím, že můžou zůstat venku až do západu slunce. Proháněli se po terase, odkud se mi povedlo prohodit pár vět se sousedkou od naproti, co se s dětmi právě vypravovala do synagogy. Posteskla jsem si, že na nás je to už hodně pozdě, že s klukama nepůjdu. Jenže se mi to rozleželo, že zrovna tenhle den… Chodí tam o šabatech, kdy tam sotva mají nějakou společnost a teď, na Yom Kipur, kdy tam bude celý Tal El, je tam nevezmu? Ok, změna plánu, blesková koupel Eitana, který přece rozhodně usne už cestou tam, rychlá večeře kluků – kupodivu, tak moc je představa výletu ve tmě do synagogy nadchla, a v půl sedmé jsme startovali kočár a koloběžky a fofrovali k synagoze, kde měl za čtvrt hodiny znít na závěr Yom Kipur šofár.

Ještě že jsem je vzala, vážně tam byli všichni, spousta dětí, batolat i kočárků s miminama, dospělých – oblečených většinou v bílém. Některé ženské ve snaze ten jediný den v roce splnit halachické odění vypadaly jak zabalené v záclonách (promiňte mi to přirovnání, nemyslím to zle, ono je to ve skutečnosti moc hezké, takové dojemné). Byl to bzukot jak ve včelím úle, synagoga narvaná a určitě tak dvě stě lidí venku. Překřikovali se, přáli si „konec na seznamu dobrých“ (gmar chatima tova), nadšeně se shledávali, smáli se, horlivě si vykládali – až do chvíle, kdy se ozval šofár. Dav lidí a dokonce i přítomní psi na pár vteřin úplně zkameněli. Hrobovým tichem dlouze zněl jen vysoký tón šofáru. Tu chviličku snad ani nikdo nedýchal, neskutečná atmosféra to byla. Už pro těch pár vteřin stálo za to tam jít. I když mimino neusnulo a chtělo se plazit po zemi, kam jsem ho po koupání nehodlala položit ani v nejmenším. A i když devadesát procent lidí to po zvuku šofáru zabalilo a my tam zůstali venku jako jedni z mála čekat, než hrstka chlapů, co zbyla v synagoze, dodrmolí večerní modlitbu. A že jsem s tím nespokojeným miminem v náručí kromě těch patnácti minut musela čekat dalších pět navíc, než venku požehnají také měsíci.

Cesta domů ale byla skvělá, únava a možná respekt z nočního lesa měl na chlapce pozitivní vliv. Na koloběžkách se drželi blízko nás a Eitan se bez odmlouvání nechal vézt v kočárku. Giyora to s Nevem a Danielem střihnul k baráku zkratkou skrz les, tak měli kluci takovou první noční bojovku. A doma ještě s tátou položili na zahradě základy suky – stánku, co nám bude zdobit zahradu celý příští týden o svátku Sukot.

Oslava židovského nového roku 5780 letos připadla na nedělní večer 29. září. Slaví se dva dny a pro nás věřící platí skoro stejná nařízení jako o šabatu. To znamená, že jsme se probrali ze šabatu a měli den do devětačtyřiceti hodinového switchoffu. V neděli už byly prázdniny a protože na večer jsme měli připravit jen saláty, naskládali jsme všechny kluky v půl deváté ráno do auta a vyrazili na výlet, abychom netrávili v Tal El celé čtyři dny.

Oslava se konala u nás, hostili jsme rodinu švagra a tchyni, která připravila skoro celé menu. Z ortodoxního pohledu jídlo od ní není košér – nemá v kuchyni oddělené nádobí. Ale zase víme, že ničím jiným se vůči kašrútu neprohřešuje a že jde o ni, odpouštíme jí to a doufáme, že Bůh to zas odpustí nám (a že vaří zatraceně dobře v tom také hraje svou roli :D).

Příjezd tchyně avizovala na pátou. Když v šest Giyora odcházel do synagogy a já tu osiřela s vykoupanýma a vyfešákovanýma klukama, stále tu nebyla. A nebyla tu ani v sedm, když jsem po sto padesáté odpovídala na Danielovu otázku, kde všichni jsou, že nevím, a začínala se tvářit nevlídně. Na všechny doléhala únava a na mě navíc frustrace, že místo připraveného stolu a hostů zabavujících děti tu Giyora po návratu ze synagogy najde zpruzenou mou maličkost s ukňouraným miminem navěšeným v nosítku a ubrečenýho Neva s Danielem, že nikdo nepřišel. Bohužel jsem nebyla daleko od pravdy. Když se v půl osmé konečně přihnali, potkali se s Giyorou pod schody do domu. Začal blázinec, vypakovávání tun jídla, protože tchyně navařila asi pro sto padesát lidí, ač nás tu bylo deset plus tři malí kluci, předávání a vybalování dárků a chystání stolu, vše podkreslené typicky izraelským přeřváváním.

Když jsme v půl deváté zasedli k večeři a Giyora se jal předříkávat novoroční požehnání, zjistili jsme, že na prostřeném stole zavaleném enormním množstvím pokrmů chybí všechny symboly, včetně těch základních jako jsou jablka s medem (pro dobrý a sladký rok). Abychom nezdržovali od jídla, mávli jsme nad tím rukou, že je tedy dáme na dezert. Kluci se tím stejně ládovali už od pátku, kdy si nový rok oslavili ve školkách, tak o nic nepřijdou, když v té chvíli už zcela jistě budou spát. A teda klika, že jsou v  náboženských školkách, protože my to doma letos vyloženě prokoučovali, žehnali jsme na chleba se solí místo medu, jak by se mělo, a ve finále zapomněli i na ty jablka. Je dost pravděpodobné, že příští rok povede hostinu jeden z nich, když už teď se o šabatech vehementně hlásí o slovo při kiduši a na střídačku nahrazují Giyoru. No nevadí, jestli budou mít sladký rok děti, musíme ho přece mít i my, se ví.

Pondělí – Giyora v 7:30 nástup v synagoze, předpokládaný konec v 11:30. Já domluvená s Shuvou, že se tam nějak kolem půl jedenácté nahrneme s dětmi, abychom slyšely troubení šofáru. Opět jsme mezi troubením mluvily na děti, tak vzal rabín šofár sebou domů, že nám to odtroubí před obědem privátně, abychom splnily povinnost. Nakonec se troubilo na ulici, kde jsme se potkali se sousedovic rodinou pozorující chameleona mizícího v maracujovém křoví. A bylo to strašně fajn, vlastně nejspirituálnější zážitek z celého svátku. Soused, který se k náboženství vůbec nehlásí, překvapivě využil rabínovu nabídku před troubením požehnat a s Giyorovou dlaní na hlavě místo jarmulky poctivě opakoval, co mu Noam předříkával. Noam pak odtroubil 30 tónů, co jsme s Shuvou potřebovaly slyšet. Akorát já to zas nedala bez průpovídek, protože jsem si neodpustila komentář, když se labrador za plotem na zídce nad našimi hlavami vytím pridal k šofáru…

Polední hostinu jsme jedli v domě rabína, tady už včetně symbolů – chala s medem, granátové jablíčko (aby rok byl plodný). Snad se to počítá, pořád byl svátek. Děti si tradičně víc hrály než jedly, ale aspoň si hrály poměrně hezky.

Večer chlapi museli do synagogy už ve čtvrt na šest a Shuva pro změnu přišla s dětmi k nám. I to se obešlo bez zásadnějších průšvihů, i když v jednu chvíli Daniel dost nevybíravě vyhodil z houpačky Shuvy čtyřletou dceru, která to chuděra obrečela. Zkusila jsem o tom s ním pak hodit před spaním řeč, že přece chce jednou hezkou hodnou ženu, se kterou bude mít rodinu a … „Ale mami, ona měla nudli!!!“ skočil mi Daniel se zoufalým pohledem do řeči. Přiznám se, že jsem nevěděla, co mu na to říct a asi mi i víc než cukaly koutky, ehm. Vtipný závěr prvního dne.

Úterý bylo podobné, ale do synagogy s dětmi jsem se už nehnala, počkali jsme na Giyoru doma. Nevo s Danielem měli náladu „Eitan nás ruší“, což se poslední dobou stává často. Hráli jsme si tedy pěkně ve dvojicích, velcí zavřeni v pokoji a já ve zbytku domu zabavovala Eitana, aby nenesl tak těžce, že ho bráchové nechtějí mezi sebe. Giyora se vrátil v půl dvanácté, ani ta hodina a půl navíc oproti šabatovému dopolednímu modlení nebyla znát. Večer to bylo pro změnu kratší a než se děti najedly a vykoupaly, manžel už byl zpátky.

Tím je oslava roku 5780 za námi. Začalo deset dní pokání a my se musíme snažit, jak nejlépe umíme, abychom si do Yom Kipur vysloužili zápis do seznamu „dobrých“.

Pesach letos připadl na týden od 19. do 25. dubna. I když jsem s přípravami v domě chtěla začít aspoň týden dopředu, manželův třídenní školní výlet, fakt, že Neva jsem nedala do družiny a že ty dny byly zrovna nabité akcemi, mi to jaksi neumožnily. Vlastně jsem měla co dělat, aby na manžela nečekalo ve dřezu špinavé nádobí, když se v úterý pozdě večer vrátil. Ale ukázalo se, že by zřejmě stejně počkalo do rána na mě, protože Giyora vypadal napůl mrtvej a nezvládl si ani vybalit věci. V mizerném stavu už odjížděl, kašel ho trápil nějaký ten pátek před tím, ale na výletě se to vyhrotilo a bylo jasné, že náš seznam plánovaných prací bude proškrtaný nejnutnější minimum.

Ve středu ráno se hned objednal k doktorce na následující den a pustili jsme se do práce. Na důkladnou očistu od chamecu šla prvně obě auta, kde bylo drobků stokrát víc než v celém domě. To byl poslední úkon, který jsme zvládli bez Daniela, protože byl ještě ten den do jedné v družině. Bylo jasný, že až do sobotního rána nebudeme mít čas si s dětmi hrát, o čemž jsme je férově informovali s tím, že buď si můžou hrát spolu nebo nám pomoct. Do práce se nehrnuly, možná naštěstí, a to hraní jim i docela šlo. Nicméně díky mimču jsme stejně s Giyorou pracovali na střídačku. Na obrácení celého obsahu domu vzhůru nohama nebyl čas a samozřejmě ani energie, takže jsme otočili aspoň sedačky, vyndali veškeré nádobí z šuplíků a skříněk v kuchyni, abychom je jednak důkladně vyčistili a následně naplnili nádobím na Pesach, co na svou příležitost čekalo od loňska. A nádobím novým, protože z minulého roku leccos zůstalo v užívání a už to nešlo vykošérovat. Za lednicí ani troubou nás kupodivu nečekalo žádné živé překvapení, jen prach. Další nutností byl mamád (bezpečnostní místnost), kde mají kočky jídlo s obsahem chamecu. Tam nás živé překvapení čekalo, ale naštěstí příjemné – droboučká roztomilá ještěrka, které se zjevně povedlo najít bezpečný úkryt před našimi tygry. Zbytek kočičích granulí šel k popelnicím stejně jako všechny načaté těstoviny a zbylý chleba. Co bylo zavřené šlo do krabice a ta pak zalepená do kůlny. Chtěli jsme to předat potřebným, ale nakonec jsme nestihli zjistit, kam a kdy to dovézt. Dokument o odprodeji chamecu gójovi Giyora rabínovi podepsal už před výletem.

Slavnostní pesachová večeře, v hebrejštině „seder Pesach“ připadá na první večer svátku, což byl pátek. Rodinná sešlost se musela konat u nás, protože jednak nesmíme řídit a jednak jen my máme košér kuchyni. Vaření si Giyora plánoval na noc ze čtvrtka na pátek, prý aby mi mohl v pátek pomoci s dětmi. Nehodlal to přes svůj neblahý zdravotní stav vzdát ani když mu ve čtvrtek v poledne doktorka diagnostikovala oboustranný zápal plic, dostal koktejl antibiotik a prášků na kašel a nakázala mu ležet. Zrušení akce nebo přenechání přípravy jídla na mně je pro mého manžela zjevně horší představa než smrt. Ale aspoň se nechal ukecat, že půjde normálně spát a těch předpokládaných 6 hodin vaření si dá v pátek s přestávkou uprostřed. A já holt douklidím, co půjde, při pobíhání mezi klukama. A že z menu něco ubere (neubral), protože toho připravuje strašně moc a budem to pak jíst celý týden a ještě se to vyhodí (jedli jsme to celý týden a ještě se to vyhodilo…).

Do čtvrtečního večera byl všechen chamec z baráku, až na deset pečlivě zabalených kousků chleba, které podle tradice večer před spaním děti hledaly poschovávané po domě. Odvážili jsme se jim dát každému do ruky kromě pírka z indiánské čelenky i svíčku, pěkně jak to má být, ale způsob, jakým se s tím pohybovali, nám dal rychle na srozuměnou, že na to ještě nemaj věk. Radši jsme jim to vyměnili za baterky.

V pátek v půl osmé ráno byli všichni na nohou a Giyora u plotny. Před desátou mě vystřídal u ratolestí a já se pokusila o důkladné jarně úklidové omytí podlahy. Ukázalo se, že jestli chcem jít spálit chamec k táboráku v Tal El, rozhodně to s tím odšoupáváním všech skříní nestihnu, tak jsem udělala asi třetinu baráku s tím, že zbytek holt dodělám během pesachové dovolené násedující týden. V půl jedenácté jsme vyrazili k mikve rituálně opláchnout všechno nové nádobí a po cestě se stavili naházet chamec do táboráku. Krápalo a louka, kde byl ohýnek, byla pěkně zabahněná, takže naše svatě čisté auto bylo rázem plné ohavné jílovité hmoty. Mno, dalo se čekat, že to dlouho nevydrží. Pak už na otočku do mošavu Ahihud s tím nádobím a rychle zpátky na místa – Giyora k plotně a já ke skákání okolo dětí, s nespolupracujícím miminem na ruce.

Loňská příhoda s vejcem zřejmě uvízla v manželově emocionální paměti dost hluboko na to, aby tentokrát sederový talíř připravil jako první, tedy včas a se vším všudy. Vejce uvařil natvrdo pro jistotu čtyři. Hostili jsme švagrovu pětičlenou rodinu, tchyni a Giyorovy velké kluky z prvního manželství. Po osmi hodinách v kuchyni (jo, jako obvykle mu ten časový odhad ujel) se na šabatovém platu hřála luxusní zeleninová polévka, vedle připravený tradiční „knedelach“ z macesové mouky, masové kuličky s koriandrem v omáčce s kořenovou zeleninou a hovězí tajine s kešu a sušeným ovocem. V troubě pečené kuře a hranolky. Dalšími přílohami byly bramborový salát bez hrášku (jako Aškenázi židé nesmíme luštěniny) a bramborová kaše. Kromě sederového talíře, macesů a vína coby rekvizit nutných ke čtení pesachové hagady stůl zaplnily saláty z čerstvé zeleniny, pomazánka z hovězích jater a gefilte fish (rybí karbanátky), které jako jediné spolu s kyblíkem strouhaného křenu s červenou řepou donesla tchyně. To jen kdybyste si mysleli, že bez chamecu a luštěnin není, co jíst, hehe.

Giyora tentokrát do synagogy nešel, i když mu bylo hloupé, že kluci zřejmě nebudou mít potřebnou desítku do minjanu, cítil se po tom všem pachtění už opravdu tak na přečtení pesachové hagady. V osm jsme zasedali ke stolu a za účasti i našich nejmenších se do toho pustili. Vzácný okamžik, kdy si i takoví bezvěrci jako je švagr nasadí na hlavu jarmulku a poctivě louskají řádky příběhu o odchodu izraelitů z Egypta. Nevo i Daniel, ač ten den bez spánku a už hooodně unavení, projevili nejen trpělivost, ale i spolupráci. Zpívali písničky z hagady, které se pár týdnů předem učili ve školce, chroupali macesy a připíjeli vínem. Za hezkých 45 minut byla hostina zahájena a kluci zvládli ještě polévku s macesovým „knedelach“ a návštěvu proroka Eliahu v podobě švagra obaleného do prostěradla, s plnovousem z vaty a Nevoušovým bílým trikem na hlavě. Udiho v převleku neodhalili ani přes nápovědu tchyně, která na něj v chodbě při odchodu křičela „Udi, počkej, točím to!“. Nebyla jediná, kdo se ten večer neobešel bez telefonu, ale vzhledem k jejich založení můžem být rádi, že nám nepřivezli na sváteční stůl pita chleba.

Giyoru jsem hnala spát, jen co hosté odjeli a on proběhl sprchou, což bylo okolo jedenácté. Ulehal spolu s nečekaně čilým Eitanem a v půl dvanácté na mě z ložnice volal, že by možná bylo jednodušší řešit to nádobí, než jeho… Pár minut na to už ale spokojeně spali oba a mně trvalo další dvě hodiny to v domě dát do kupy. Že jsme měli ještě pokračovat po hostině ve čtení jsme si vzpomněli až po odchodu šabatu a aspoň pro pořádek to dočetli. Jo a přes to množství svítících displayů nám ten krásnej stůl nikdo nevyfotil, tak si to můžete jenom představovat. Každopádně to bylo fajn a lepší než loni, tak třeba za rok to zvládnem i s tím závěrem :-).

byla jsem s klukama sama bez manžela a fotit jsem jaksi nezvládala

Čtvrtek, další den volna. Giyora splnil v synagoze druhé čtení svitku Ester hned po ranní modlitbě a já jsem po dohodě ze předchozího večera zvaná k Shuvě. Začínáme krátce po osmé ráno. Tentokrát rabína Noama posloucháme jen my dvě a čtyři jejich děti. Ty teda moc neposlouchají a ani řehtání na Hamana je neudrží dál než do půlky. Když Shuva nereaguje na prosby o malování vodovkami, vezmou za vděk voskovkami – a malují na podlahu. Vzápětí se napáchanou škodu pokouší mazat – těmi štětci na vodovky. I přes vtipné dětské vyrušování a pár zastávek to Noam opět zmáknul za 35 minut. Spěchám rychle zpátky domů s obavami, jestli to zvládli i mí čtyři kluci. A jo, všichni v pořádku, dokonce ani neběží telka.

Zjišťujeme, jestli jsou doma Moshe a Revital, naši drazí učitelé z kurzu gijuru, abychom jim přivezli jejich dárkové koše. Povinnost dát někomu „mishloah manot“ (něco na zub) platí pro dnešek, aspoň jeden balíček prostě musíme udat. Dostupný je jen Moshe, tak vyrážíme směr Kyriat Shmoel, asi 25 minut cesty. V plánu je pak zajít do Zoo, která je pár set metrů od Mosheho domu. Ještě není poledne a Moshe vypadá, že se poctivě hostí alkoholem od rozednění. Oceňuju odvahu jeho ženy, která ho v tomhle stavu nechala s třemi malými dětmi samotného :D. Prckové jsou sice nalepení k obrazovce laptopu, možná i na její příkaz, a nevím, na jak dlouho zmizla, ale já bych si to asi stejně nelajsla. Aspoň myslím. Nejmladší bylo tak rok a půl staré, tak uvidíme příští Purim… Zdržíme se chviličku, symbolicky připijeme slzičkou bílého vína a mažeme do ZOO. O ou, stejnej nápad měli asi všichni v okolí… Parkoviště přeplněné, fronty u vstupů… Otáčíme to pryč a ZOO odkládáme na pátek. Kluci protestují, ale mají smůlu, tohle nejsme ochotní absolvovat. Vymýšlíme, jak se popereme s přikázanou povinností „mište“ – hostinou. Varianta, že se Giyora půjde zlít s kluky z Tal El, které obvykle vídává v synagoze, se nám nepozdává ani jednomu, a rozhodujeme se pro soukromou rodinnou grilovačku v přírodě. Počasí ideální, cílem je park Goren vzdálený 30 minut jízdy severně od Tal El. Cestou kupujeme maso, stavíme se na hodinku doma a dost pozdě, skoro ve tři, vyrážíme na místo. Obavy, že je už příliš pozdě, že tam bude milion lidí, že nás tam budou žrát komáři a že to s našima mrňatama bude moc náročný se ukazují jako neopodstatněné. Před půl čtvrtou jsme na místě, park je úplně prázdný a prohání se tam jen motýli. Brzy najdeme parádní flek se spoustou stolů ve stínu stromů a slunky zalitými plácky v jejich blízkosti. Daniel a Nevo se zájmem asistují Giyorovi při podpalování grilu, Eitan si hoví na dece opodál. Než se uhlí zahřeje na potřebnou teplotu, pověsí Giyora klukům houpací síť. Všechno běží jak na drátku, užíváme krásy přírody v odpoledním slunku a dáváme za pravdu učitelům gijuru a rabínovi, co říkají, že „když se chceš ujistit o existenci Boha, jdi do přírody“. Daniel a Nevo prozkoumávají blízké okolí a jsou zřejmě tou božskou krásou tak omámeni, že se úplně zapomínají prát a dohadovat. Eitan zkoumá okolí deky a zkouší ochutnávat jetel a kamínky. Ve čtyři je maso na talíři a já překvapeně zírám, že náš skoro vegetarián Daniel s chutí baští kebab a kuřecí stehenní steaky. Nevo se nenechá zahanbit a Eitan by si podle pohledu taky dal. Mno, možná příští rok :-). Každopádně premiérové grilování s dětmi se vydařilo nad očekávání dobře a za přikázanou purimovou hostinu si můžeme dát jedničku s hvězdičkou ;).

Pátek před devátou ráno spěcháme na druhý pokus do ZOO. Jsme na parkovišti mezi prvními a Chai Park zeje prázdnotou. Pokecáme s žako papouškem a zasmějeme si při průchodu lemuřím výběhem, kde jeden z týpků vypadá, že ten včerejší Purim oslavil fakt důkladně. Škoda, že se nám nepovedlo splašit láhev od piva a postavit ji vedle něj :D. Zoo park je malý, nejvíc času kluci stejně jako obvykle stráví v „hladícím koutku“, kde se snaží polapit pobíhající králíčky. Celé se nám to povede projít za dvě hodiny, tedy dřív, než se to stihne naplnit lidmi. I s návratem k lemuřím kámošům :-). Na závěr necháváme děti doutahat na prolézačkách a krátce po poledni vyrážíme zpět do Tal El, abychom se stihli připravit na šabat. Nakonec se ten letošní Purim vydařil. A ty letošní masky si kluci třeba oblečou za dva roky :-).