Rubrika: Židovka z Jižáku

Yael bylo předevčírem měsíc od chvíle, kdy se její čerstvá duše vyloupla z mikve. Ráda bych si na ni v Izraeli zvykla, protože jméno Monika tu ve většině populace vyvolá asociaci s Lewinskou a místní rockovou kapelou „Monika Sex“. Nic, co by se hodilo k pobožné židovce, že jo. Jenže je mi pořád blbý se jako Yael někde prezentovat. Jednak to jméno zatím nemám v občance a jednak jsem i tady v Izraeli už pěkných pár let Monika. Každopádně se mi líbí, když mě tak někdo přece jen osloví. S Giyorou pokračujeme v našem náboženském konání podobně, jako když jsme studovali. Giyora neděle večer dochází na lekce Tóry, které sem přijíždí dávat rabín z nedaleké obce ještě víc ateistické, než je Tal El. Statečný to chlapec. Já se dál potkávám jednou týdně s Shuvou, ale většinou zvládneme málo jiného materiálu než je povídání o dětech. Každopádně i to probírání výchovy považuju za důležitou součást učení o tom, jak být tou správnou židovskou mámou.

Giyora skoro denně ráno chodí do synagogy, takže s klukama vstávám sama. Poděkování Bohu po probuzení zvládám stoprocentně, stejně jako rituální mytí rukou a sadu ranních požehnání. Přes den se snažím žehnat, co umím. Jedna věta před jídlem se povede skoro pokaždé, stejně tak po toaletě (aaano, i TAM je Bůh s námi :D). Požehnání po jídle maličko vázne, ale i tady dělám pokroky. To extra dlouhatánský požehnání po chlebu je pořád dost velkej strašák, ale už se mi daří přelouskat za nějakých 5 minut. Což je asi třikrát dýl, než to umí Giyora a všichni okolo, ale aspoň už to není půl hodina… I tak si každý hryznutí do čehokoliv podobného chlebu hoooodně rozmýšlím. Vůbec mám dojem, že poslední dobou jím víc řízky než pečivo. Dětem před spaním před pohádkami čteme ještě kousek modlitby na dobrou noc, kterou si pak znovu čtu, když jdu spát já. Lekce žen v Tal El bohužel už není, protože Reút, která je pořádala, to tu po měsíci, kdy se jim nepovedlo dát do kupy rozbité rodinné auto, zabalila. Samozřejmě držíme šabaty a dál je spolu s nově nabytými vědomostmi pomalu vylepšujeme. Když jsme teď o šabatu obědvali u rabína a viděla jsem Shuvu, jak se dobývá pro polštářek žvýkačky nožem ze strany, kde není perforace, protože prorazit perforaci nebo snad dokonce i kresbu se o šabatu nesmí, zas jsem si uvědomila, jak moc toho asi pořád nevíme.

Jo, je to tak, děláme dál tu spoustu „divných“ věcí. Nemusela bych hledat jiná odůvodnění než to, že je nám tak prostě dobře. Naše babičky taky používaly česnek, protože fungoval a nepátraly kdoví jak po tom, proč. Ale mě to nedalo a nad racionalitou našeho konání jsem se zamyslela. Můj obsáhlý myšlenkový tok stručně shrnuje následující odstavec.

Šťastný život chceme prožít asi úplně všichni. V médiích se to hemží zaručeně funkčními recepty, ve kterých se opakují ta stejná doporučení: „Radujte se z maličkostí. Soustřeďte se více na to, co se vám daří a méně na to, co se vám nedaří. Zařaďte do života rituály. Najděte si čas pro sebe. Buďte optimističtí. Hodně se smějte. Hledejte na všem pozitiva. “ No a to je přesně to, co mi náboženská praxe do života přidává nespočetněkrát za den. Každé požehnání před jídlem a pitím mi připomene, že mám být za co vděčná – ne každý má co jíst a pít. Poděkování Bohu, že jsem se ráno probudila? No jasně, jsou tací, co se neprobudili… Rituálně opláchnout ruce? Mám čistou vodu a mám čas si tohle dovolit. Odříkat ranní požehnání? Vždyť jo, zas vyšlo slunce, zas kohouti kokrhali, zas je novej den. Že to bere spoustu času? Jenže to je můj čas, jenom můj. Upřímně pochybuju, že by se mi dařilo nějak během dne mezi úklidem a pobíháním mezi třemi dětmi po pár minutkách nastřádat třeba i hodinu jenom pro sebe. Já jsem nehledala, jak vylepšit svůj život, který mi připadal nadmíru spokojený, ale když jsem takhle na stříbrným podnose dostala do ruky dárkový balení se spoustou nástrojů, jak tu míru spokojenosti a štěstí ještě pozvednout? Tak to bych byla blázen to házet do koše, že.

A že v sobotu nic nemůžeme? Jak se to vezme. Jeden den v týdnu, kdy věnujeme stoprocentní pozornost jen jeden druhému, svátečně jíme a hrajeme si s dětmi, myslím není od věci. Ono by jinak pořád bylo, co dělat jiného. Že si toho málo užijeme? Nemyslím, že se hladina štěstí odvíjí od toho, co jsme si stihli užít. I když výlety mi chybí a chtěla bych cestovat častěji, vždycky si vzpomenu na film „Než si pro nás přijde“ (The Bucket List). Můžeme vidět všechno na světě a na konci to bude právě ta večeře doma s rodinou, co jsme na životě oceňovali nejvíc…

A co pokrývka hlavy? Nosím. A ráda! I když necítím, že to má co dělat s větší mírou cudností a ten dojem mi potvrzuje i hodně rabínů, podle kterých v dnešní době ortodoxní židovka šátek nosit nemusí. Jenže kromě toho, že to je dost praktické, jsem zjistila, že mi to pomáhá. Chovat se neustále tak, jak nejlíp dovedu, by byl optimální stav, ale mně se to teda nedaří. A ten šátek mi připomíná, že chci. Ta věc na hlavě mě nenechá nahlédnout do telefonu, když řídím (no to by byl trapas dostat coby pobožná židovka pokutu za používání telefonu za jízdy, co! To by bylo sousto pro ateisty ;P). A nosím ho i doma, protože mi pomáhá udržet emoce na uzdě a připomínat mi, že to já jsem tu ten odpovědný dospělý. A že to s těmi mými čtyřmi chlápky bývá často potřeba ;). To samozřejmě významně přispívá k harmonii doma, která se odráží na celé domácnosti. Protože jak se tu říká (a věřím, že nejen tu): „Šťastná maminka, šťastný dům“.

Ano, je to spousta omezení oproti životu ateisty. Ale já cítím, že tím posiluju duši, která tím životem před tím byla řekněme… pokleslá :D. Když jsem chodívala do fitka, rozhodně to nebylo pro čas strávený tam. A i když třeba hodinu aerobiku jsem si užít uměla, cílem bylo, aby se tělo mělo a fungovalo celkově líp, mimo tu tělocvičnu, mimo to fitko. A teď dělám to samé se svojí duší. Tak nějak takhle asi, snad to trochu dává smysl. Přeju všem to správný nářadíčko ke spokojenému životu :).

Druhé pozvání ke známým na šabat už nám bylo trapné odmítat kvůli předpovědi počasí, protože když jsme to prvně udělali, byl víkend nakonec příjemně slunečný a i teplý. Z domova se nám nechtělo, s manželem přespávání u někoho moc nefandíme. Na druhou stranu, po tolika šabatech strávených v Tal El to mohla být zajímavá změna. A šance vidět šabat také u někoho jiného, než je rodina našeho rabína. Sbalili jsme teda děti a věcí, že bychom s nimi někde mohli být týden a ne 25 hodin. K obývání jsme dostali dvoupokojový apartmán, který se přes sezónu pronajímá, těsně sousedící s bytem našich přátel. Dorazili jsme třičtvrtě hodiny před začátkem šabatu a rychle vlastním povlečením povlékali dvoulůžko a k němu přiraženou přistýlku a přemýšleli, jak se na tom v pěti vyspíme. Varianta, že tam budou spát jenom děti a my si rozložíme gauč v druhé místnosti nepřipadala v úvahu, protože prckové by z těch postelí bez zábran popadali. Plánovaný oplach dětí po začátku šabatu vzal za své, protože přes šabat se vypíná bojler a tudíž nebude teplá voda. Nu což, spíme tam jednou… Giyora se převlékl do synagogy a v půl páté chlapi vyrazili. Na baráku jsme zůstaly dvě maminy a celkem 7 dětí, čtyři kluci hostitelky ve věku 7, 5, 2 a půl a rok, a ti tři moji. Kromě pár drobných rvaček o hračky ta hodinka a něco bez manželů proběhla docela v pohodě. Moji kluci obecně vidí kámoše mimo školku málo, protože než to rodiče posbíraj z družin, já už to svoje obvykle házím do vany. Zvlášť teď, když je venku zima a brzy tma. Z nezvyklé permanentní přítomnosti kámošů a hromady neznámých hraček, i když svým určením spíš pro batolata, byli nadšení dost na to, aby se bez větších incidentů zabavili bez mojí iniciativy. Během kiduše a večeře už ale byli příliš unavení a hádky se vyostřovaly, až jsme to radši odtáhli do hajan. Prý bylo něco kolem půl deváté říkala ráno Reut, a asi bylo vážně brzy, protože se mi v posteli povedlo přečíst stránku a půl z knížky v hebrejštině. Obvykle usínám po dvou řádcích.

Noc byla příšerná, děti se mlely a zmatení světlem rozsvícených lampiček chtěly vstávat snad už v půl šestý. V šest dvacet mi zvonil budík na mobilu, který jsem zapomněla vypnout. Instinktivně jsem po něm skočila a vypla to… Asi bych to správně měla zavřít do kufru, nevím. Vlastně bych na to o šabatu spíš neměla ani sáhnout.

Vstávali jsme, pro propršené noci, kdy bouřilo a i padaly kroupy, do dalšího deštivého dne. Bez jediné hry na šabat, které jsem v té hodince na sbalení sobě, dvěma klukům a miminu, zapomněla vzít. Naštěstí než děti zbaštily vanilkový dezert, už se to vedle v bytě ozývalo taky. Kolem půl osmé chlapi mazali do synagogy a děti měly volný průběh z bytu do apartmánu. Terasy bohužel v tom počasí pasé, ale vyhrály si kupodivu slušně i bez nich. Dost na to, aby Reut stihla připravit šabatový stůl a zeleninový salát. Moje pomoc ve chvíli, kdy Eitan usnul, spočívala v držení jejího rok starého prcka, který se z nějakého důvodu jinak na maminku furt věšel. Byl s tímhle řešením spokojenej, tak aspoň něco. Šabatová plotýnka se nezapnula, ukázalo se, že je nastavená na pozdější dobu, tak Reut prostě vzala tácy s jídlem a odnesla to nechat ohřát dolů do domu rodičů.

Chlapi se vrátili kolem desáté, zvládli jsme s dětmi kiduš a slušně se najíst. Počasí se moc nevybralo, ale i přes hrozící přeháňky jsme se rozhodli vyrazit na procházku, abychom si trochu prohlédli město a utahaly děti. Nakonec sprchlo jenom maličko a byli jsme zrovna schovaní na zastíněném dětském hřišti, ale byli jsme tam sami. Takže ze slibované atmosféry šabatu v místě, kde je ortodoxních stejně jako nevěřících, bylo houby. Po návratu na barák byl Nevo tak hotovej, že sám chtěl jít spát, což se stává asi tak třikrát do roka. Daniel se bránil zuby nehty, ale byla jsem skálopevně přesvědčená, že jestli aspoň na chvilku neusne, odpoledne s ním bude příšerný. Poraženecky jsem sklouzla k systému odměn a trestů a slíbila tablet po šabatu jen tomu, kdo si teď zdřímne. Upřímně se dost dlouho snažil, až jsem si říkala, že by si ten tablet zasloužil už jen za to a že ho nechám vstát, ale nakonec usnul. Byla jsem mrtvá taky, jenže Eitan jak na potvoru až moc živej, takže smůla. Kluci včetně Giyory chrupali pěkný dvě hodinky. Vedle si starší děti hrály, ale samy a potichu. Rodičovstvo se ozvalo až kolem čtvrté, kdy se chlapi chystali na svůj poslední výlet do synagogy. Zas v dešti. To bylo trochu jiné, než to znám z Tal El. Odchod někdy ve třičtvrtě na pět, za půl hodiny zpátky na kiduš, ještě před západem slunce. Pak zas do synagogy a návrat za další půl hodinu, už po odchodu šabatu. Společně jsme se při obřadu havdala s šabatem rozloučili a šli bleskově balit, abychom se na tu čtyřicetiminutovou cestu zpátky domů vydali co nejdříve. Domů se kluci těšili, ale myslím, že ne tak moc, jako my… Podtrženo a sečteno, i když jsme se stihli dozvědět dost nových zajímavých věcí o dodržování šabatů a praxi judaismu obecně, i když si s Reut moc rozumím a naši kluci taky, ověřili jsme si, že trávit celý šabat u někoho prostě pro nás není.

Vybalené věci mi vygenerovaly asi šest praček navíc, což jsem pak s běžným provozem zpracovávala skoro až do pátku, uf. Ale být sem tam někde jinde než doma nakonec není úplně od věci, takže jestli bude nějaké příště, zřejmě příjemný košér hotýlek s all inclusive u mořské promenády :-).

Po více než třech měsících s novým přírůstkem a několika Giyorových výletech, kdy jsem na drobotinu byla i několik dní po sobě sama, si situace sedla na tolik, že se Giyora vrátil k pravidelnému plnému režimu návštěv synagogy o šabatech. Odchází, když jsou už všichni kluci vykoupaní, abych je já sama šéfovala co nejméně. Ty dvě hodiny, kdy je Giyora pryč, jsem schopná si s nimi v sedě hrát s tím, že mívám Eitana na klině nebo za sebou na hrací dece. Sedět dvě hodiny ale samozřejmě nevydrží, takže pexesa, kartové hry a puzzle střídají s hraním si spolu. Obvykle to obnáší velké bordelaření, kravál, křik, ať už radostný nebo vzteklý, a časté dohady přecházející bleskově ke strkanicím, tahání za vlasy a podobně. Když můžu, tak pomůžu, ale často si to už umí vyřešit sami a tak roztomile při tom projevují sourozeneckou lásku, že je to až dojemné.

Za Giyorou do synagogy jsme šli zatím dvakrát. Prvně prostě proto, že venku bylo krásně a chtěla jsem to zkusit. Výprava byla příšerná, kluci nespolupracovali, Eitan chtěl spát, ale nemohl, tak řval kdykoliv jsem ho pustila. Což jsem třeba ve chvíli, kdy jsem na dvakrát táhla po schodech dolů rozložený kočárek, musela. No prostě šabatová idylka. Po cestě už to bylo dobrý a kluci podle domluvy neutíkali dál než k následující lampě a u silnic čekali, v synagoze jsme se zdrželi na občerstvení a cestou zpátky se stavili na hřišti. Týden na to mi v dalším slunečném lednovém šabatovém dopoledni výpravu chtěla ulehčit Shuva a že to prý máme vzít přes ně. Představa, že k nim na barák se kluci budou radostně a hlavně rychle vypravovat, byla mylná. Nespolupracovali úplně stejně a k oblékání se dostali až v půl desáté. Stavili jsme se teda na pět minut a pokračovali společně s Shuvou a jejími dětmi do synagogy. Pak už to zas bylo dobrý a místo na hřišti jsme se tentokrát stavili v lese, kde kvetou už nějaký pátek tisíce bílých bramboříků a sem tam je k vidění i zářivě červený květ sasanky.

I když sobotní odpoledne Giyora skoro vždycky vezme starší kluky k bráchům na barák, volný čas na čtení mi nezbývá, protože se věnuju Eitanovi. Je to pořád milé a usměvavé mimčo, ale potřeba spánku se řekla bych až drasticky snižuje a klubou se zoubky, takže úplně nesouhlasí s tím být někde jen tak pohozenej. A s ním na ruce můžu přečíst tak sotva požehnání po jídle, které máme vytištěné a zalisované ve folii, protože knížku by mi trhal. Ale tak lepší něco než nic, aspoň se to konečně pořádně naučím.

Jeden z lednových pátečních večerů jsme přijali pozvání na večeři k sousedům, totiž k rabínovi. Dny byly stále velmi krátké, šabaty začínaly někdy ve čtvrt na pět a chlapi bývali zpět ze synagogy kolem šesté. Tím pádem byly děti vzhůru a večerní šabatová hostina probíhá za jejich účasti. Přesněji řečeno, za jejich účasti proběhne kiduš, kdy jen čekají, jak už se budou moct napít tiroše – nealkoholického sladkého vína. Pak rituální opláchnutí rukou a opět netrpělivé čekání na kus chaly, šabatového chleba, co se po požehnání rozděluje na znamení zahájení šabatové hostiny. Pak si zdrhají hrát a každou minutu se chodí ptát, jestli jsme už dojedli. Na návštěvě to bylo podobné, jen se ptát nechodily – cizí hračky je zaměstnaly dost na to, aby si nás skoro nevšímaly. Až když se rabín Noam pustil do vyprávění týdenního oddílu Tóry, který byl o sedmi z deseti egyptských ran, zvědavě se připojily k jeho naslouchajícím dětem a hltaly spolu s nimi každé slovo. V sobotu večer před spaním si příběh vyprosili od Giyory ve stejném podání znovu.

Za zmínku stojí šabat, kdy jsem byla s klukama sama. Giyora odjel na výlet v úterý v poledne a vracel se až v neděli. Čili kromě standardně náročných dnů s naší silnou trojkou mě čekalo ještě 25 hodin switchoffu. Nemůžu říct, že jsem z toho neměla obavy. A nebyla jsem sama, Shuva se xkrát nabízela, že zruší plánovaný výlet do Jeruzaléma za rodinou a zůstanou tady, aby mi pomohla. Ujistila jsem ji, že to nějak zvládneme, pořídím pár nových her, a že při nejhorším jsou pořád k dispozici Giyorovi dospěláci. Světe div se, nebylo to potřeba. Takhle zlatý děti jsme neměly za celou historii držení šabatů! Kromě toho, že i spolu si zvládali hrát bez větších sporů, připravili se mnou v sobotu zeleninový salát a z kiduše v mém podání v češtině byli zřejmě tak šokovaní, že vydrželi i celou půlhodinu sedět u stolu s jídlem. Po poledni pak dorazila tchýně, vyvedla oba větší na hřiště a já využila příležitost k rychlému oplachu Eitana. Byla u nás všehovšudy necelé dvě hodiny, ale nesporně to byla pomoc a povyražení pro kluky, kteří pak ještě vydrželi další dvě hodiny podle zadaných pravidel na zahradě (na trampolíně vždycky jen jeden, nelézt na schody na střechu, nechodit v ponožkách a tak). Pak jsme se spolu mrkli z obýváku na další ze zázračně barevných zimních západů slunce, vykoupala jsem je a šabat byl pryč jako nic.

No a pak poslední šabat, totiž dá se říct, náš úplně první! Protože tenhle šabat byl první pro mě „opravdový“. V týdnu před tím jsem pod dohledem soudců absolvovala vykoupání v mikve, čímž se ze mě stala už navždycky židovka. Mno, byl to hezký šabat, takový celkem klidný, měli jsme večer chvíli čas si s mužem popovídat po uložení dětí. Než nad tou stránkou ze synagogy s různými komentáři souvisejícími s týdenním oddílem Tóry nebo obecně s judaismem a halachou, v sedě usnul… I to bylo víc než bylo v lednu obvyklé, většinou to totiž zalomil hned s dětmi. A já jen chvilku po něm, když mi spadly víčka nad knížkou „Muž a žena“, kterou jsem se v hebrejštině snažila prokousat v rámci lekcí pro nevěsty a jako přípravu do mikve. Jestli jsem cítila Boží přítomnost, jak slibovala naše drahá učitelka Revita na kurzu gijuru? Těžko říct, nic zvláštního se nestalo. Nebo jsem se špatně koukala. Ale bylo mi fajn :-).

Většinu minulého týdne byl Giyora se studenty na ročním výletě, i přes šabat jsem byla s klukama sama. Do synagogy jsme nešli a lekce Tóry ženám se nekonala. Ale protože Giyora je ve škole považován skoro za rabína, naservíroval studentům týdenní porci z Tóry na výletě právě on. A já si jeho podání nechala odvyprávět aspoň dodatečně.  Abych vás nemýlila, nejedná se o jeho podání. Oddíl na každý týden je dlouhý sám o sobě a obsahuje mnoho skrytých sdělení, na které poukazují a různě je interpretují rabíni a učenci z celého světa. V každém oddílu lze najít tolik zajímavých myšlenek, že je to na hodinové diskuze a ne na pár minut, které měl Giyora k dispozici. Čili jde o to, co z vygoogleného obsahu chtěl na studenty vysypat. Podobný způsob používá i Reut na lekci Tóry pro ženy, jen má kromě googlu i jiné zdroje.

Oddíl byl o posledních třech ranách egyptských – kobylky, tma a smrt prvorozených (těch prvních sedm jsme si vyslechli o minulém šabatu u rabína a naši kluci příběh tak hltali, že jim ho Giyora musel před spaním odvyprávět znovu – a trvali na identické verzi, kterou podal rabín Noam :-)).

Takže kobylky – byly obrovský a sežraly úplně všechno. Zvířata umírala hlady, protože se neměla na čem pást, lidé umírali hlady, protože neměli k jídlu zvířata. Faraón, jehož zabedněnost opět Bůh posílil, ani přes předchozí příslib izraelity nepropustil. Že je to lhář se už po těch sedmi ranách ví, tak to ani nikoho moc nepřekvapilo.

Devátá rána – tma, celé tři dny. Tak tohle byla pořádná pecka. Podle učenců dvoukolová. První kolo – tma, černá tma, ale pořád jenom tma, jako když člověk zavře oči. Izraelité, co byli ready emigrovat, měli světlo. A viděli tak, že ti, co se aklimatizovali v Egyptě a nehodlali hnout ploutví, to krutě odnesli… Chytrý tah, Bůh tak velmi efektivně pomohl s rozhodnutím všem, co doteď možná ještě váhali. A díky tomu, že měli světlo, nasbírali si chlapci šikovní v rámci příprav na odchod spoustu zlata a cenných věcí, aby nešli úplně s holými …, totiž holýma rukama.

Druhé kolo byla tma paralyzující. V Tóře se píše, že se lidé nemohli hýbat, což se vysvětluje tak, že je přepadla tma duševní. Pocit, že jsme sami, že nás nikdo neuslyší plakat, volat o pomoc, že se o nás nikdo nepostará. Logicky to může být důsledek té normální tmy. Obavy, že už nikdy nebude světlo, že už nikdy neuvidíme, zřejmě snadno můžou způsobit tak solidní depku, že se člověk nedokáže pohnout. Po osmi ranách zraňujících fyzicky přichází tma, co Egypťany rozloží duševně. Všichni si nepřejí nic jiného, než ať ten zpropadený národ izraelitů už zmizí, se vším zlatem, vším, co chtějí, hlavně ať už jdou a to příšerný utrpení skončí.

Člověk by musel být blázen, aby se i v takové situaci rval zuby nehty o šestsetitisícovou bandu otroků. Faraónova zatvrzelost tak zjevně nemohla být ničím jiným než Božím úmyslem. A vysloužená poslední rána – smrt prvorozených, jen potvrzením Boží síly. No a asi i pomsta za faraónovo dřívější nařízení zabíjet všechny narozené syny izraelitů, které se tak úplně nedodržovalo… To Bůh byl mnohem důslednější a jediný, koho jakožto prvorozeného nechal naživu, byl právě samotný faraon. Aby konečně mohl Mojžíšovi s Áronem kývnout a propustit izraelity z Egypta.

A ještě pár vět z porce Tóry na tento týden, jak jsme si o něm povídaly na lekci ženám.

Izraelité si to štrádují už nějakou dobu po poušti a nedlouho po tom super extra zázraku, kdy jich všech šest set tisíc prošlo suchou (možná až dost vysušenou…) nožkou přes Rudé moře už začínají ztrácet víru a fňukat, že v Egyptě jim vlastně bylo líp. Kromě toho, jak snadno člověk ztrácí víru, jsme rozebíraly, jak se může cítit nadřazený nad jiným jenom proto, že otročí v baráku se zlatými klikami. Přitom má ve výsledku stejný houby jako otrok sloužící na statku. A jak se otroctví může zdát lepší než svoboda jenom proto, že člověk ví, že je o něj postaráno – ráno skýva chleba a voda, v poledne skýva chleba a voda… Zariskovat, že o tu skývu přijdeme, může způsobit, že to člověk radši nezkusí a prožije v otroctví celý život.

Tak přeju všem stále světlo v duši a mnoho sil v cestě za svobodou, když už se rozhodneme, že někde nechceme dál otročit :-).

Několikrát jsem ve svých článcích o konverzi zmiňovala „lekci ženám“ u nás ve vesnici. Ale co to vlastně je a kdo to pořádá? Když jsem začala proces, pořádal lekci ženám každé pondělí rabín naší osady. Kromě jeho paní se nás scházelo asi pět, v různém věku, různě pokročilé v otázkách víry a náboženské praxe. Já samozřejmě jako totální nováček. Noam nám vždycky připravil pár ofocených stránek z jedné z tisíců knih jeho svaté knihovny a to jsme společně četli a rozebírali. Mluvilo se o životních hodnotách, správnosti lidského jednání nebo třeba i o výchově dětí. Buď to byla teorie rozebíraná učenci nebo různé příběhy, ze kterých vyplynulo poučení nebo určité nasměrování. V hlavě mi utkvěl třeba jeden o Thomasu Edisonovi, jehož pravdivost se sice neprokázala, ale o tom, jak je důležitá důvěra matky ve svého potomka vypovídá hodně:

Jednoho dne přišel Thomas Edison domů ze školy a předal své matce dopis od ředitele školy. Matka přehlédla očima text a na otázku, co se v dopise píše, odpověděla: „Pan ředitel píše, že jsi génius a že bohužel není v možnostech školy nabídnout ti vzdělání odpovídající tvým schopnostem.“. Pak vzala syna za ruku, podívala se mu do očí a řekla mu: „Než si najdeme jinou, lepší školu, budu tě učit doma.“ Kam to chlapec z toho domácího vzdělávání dotáhl všichni víme :-). A v tom údajném dopise pan ředitel ve skutečnosti napsal, že Thomas Edison je mentálně nemocný a že pro jeho nevhodné a hloupé chování je vyloučen ze školy…

To snad dává jasnější představu o lekci ženám, jak jí pořádal Noam. Hodně jsme debatovaly, sdílely a často odbíhaly od tématu, což je možná důvod, proč je to „pro ženy“ :-). Slibuju, že na ten pravý důvod se rabína zeptám. Každopádně když lekci ženám nahradila lekce Tóry v synagoze, která byla společná mužům i ženám, my ženský jsme to tak nějak vzdaly. Už to nebylo ono :-).

Když se do Tal El přistěhovala další ortodoxní rodina, potěšila nás mladičká Reút, pracující maminka čtyř malých kluků, rozhodnutím pořádat jednou týdně lekci Tóry pro ženy. Tak se od října každé úterý v devět večer potkáváme u ní doma na babském dýchánku ve stejném složení, jakém jsme chodily k rabínovi. Nad kávou nebo čajem a zákusky zahajujeme večer vždy připomenutím týdenního oddílu Tóry (hebrejsky Parashat HaShavua), ke kterému Reút dohledává různé související články nebo příběhy. Dalšími tématy bývá partnerství, rodinné vztahy a samozřejmě výchova dětí a výzvy s tím spojené. Probíráme pohled judaismu na danou problematiku, sdílíme osvědčené nebo doporučené tipy i vlastní zkušenosti, úspěchy i selhání . Naše diskuze končí obvykle po hodině a půl a pak ještě doma tlumočím nejzajímavější body Giyorovi. A protože to jsou často moc fajn myšlenky a ráda bych si je pamatovala, rozhodla jsem se, že si je budu psát i sem na blog.

Pro začátek taková jedna milá židovská anekdota (pro ženský ;)):

Starosta jistého malého izraelského městečka se vydal s manželkou na procházku. Když kráčeli kolem jakési rozestavěné budovy, jeden z dělníků zakřičel na starostovu manželku: „Nazdar, Sáro, jak se vede?“ Sára mu zamává: „Ahoj, Avi, děkuji, mám se fajn. Doufám, že ty taky!“ Dělník odpoví úsměvem a kývnutím hlavou a pokračuje v práci. „Prosím tě, kdo to byl?, ptá se manžel Sáry. „Ále, jeden můj spolužák ze střední. Po škole jsem se chtěla za něj dokonce vdát,“ zasměje se Sára. „Cože? Ty ses chtěla za něj vdát? Tak to bys dnes byla manželkou dělníka, to by bylo tedy terno,“ škodolibě se zakření starosta. „Omyl, můj drahý,“ reagovala Sára. Kdybych se za něj vdala, starostou by byl dnes on.

A je to za vámi, teď už si můžete dělat, co chcete! Zahodit jarmulku a pozítří o šabatu přijeďte k nám na grilování! Ehm, ano, opravdu jsou tací, co si představovali, že to bude takhle. Fakt, že to je, co by chtěli oni a ne my, přijímají těžko a s údivem.

Od 28. listopadu, kdy jsme úspěšně složili test před pověřenými rabíny, se v našem životě skoro nic nezměnilo. Úspěšně se mi ráno daří poděkovat Bohu za probuzení a začít den rituálním opláchnutím rukou. Už ani nepamatuju, jak mi připadalo divný, že si ještě před vyčištěním zubů a omytím obličeje mám po ránu přelévat ruce vodou ze džbánečku. Teď si pro změnu připadám nesvá, dokud to neudělám. S Giyorou jsme to nerozebírali, podle Revital jsou tyhle pocitové věci spíš ženskou záležitostí, ale okapaná voda na mramoru pod nádobou ve chvíli, kdy si jí z police za dřezem beru já, prozrazuje, že i on tenhle rituál dodržuje. Ráno se většinou vidíme až ve třičtvrtě na sedm, kdy se vrací ze synagogy. Dál doplňuje klukům potřebný počet deseti pro minjan a několikrát si už do synagogy odběhl i jen tak sám za sebe. Co se modliteb týče, povedlo se mi konečně nastudovat ranní požehnání tak, že jsem schopná je předrmolit za pár minut každé ráno i v humbuku s dětmi.

Zatímco Giyorovi připadá důležité hlavně modlení, mně by se líbilo držet šabat se vším všudy. Po té, co jsme dobrali v kurzu všechny detaily a rozumíme, proč se věci dělají tak, jak dělají, vidím v tom víc smysl. Ráda bych znala všechny zakázané aktivity a jejich původ dost dobře na to, abych mohla dětem odpovědět na každou otázku „proč?“ dostatečně kvalifikovaně a napomoci tak úkolu, který jsem si na sebe konverzí vzala – předat co nejvíce z judaismu následující generaci. Aspoň tak to vnímám.

Šátek mi už nepadá, drží ho sponky. Ale o jeho nutnosti a významu nejsem přesvědčená, to bude určitě předmětem dalšího zkoumání a povídání s Shuvou. Aktuálně z něj většinou kouká culík, což by zřejmě přesně vyjadřovalo můj pocit „nevím, co s tím“ pro věřící obyvatelstvo, kterého je ale v našem okolí pomálu.

Giyora mým vstupem mezi vyvolený národ přišel o góje šabatu. Projevuje se to tak, že když si chce někde pustit topení, už mi neříká, ale pustí si ho sám :D. Já se snažím načasovat, co se dá, ale protože si s Giyorou před vstupem šabatu až do uspání dětí sotva stihneme vyměnit slovo a pak už většnou usíná i on, vázne předávání informací a on to pak někde zmáčkne zbytečně i kdyby stačilo počkat pár minut. Prostě moje snahy o vylepšení šabatu zatím nejsou znát. Podle Giyory „děláme dost“ a víc by to nehrotil, ale tak co mám dělat, když teď vím, že můžem dělat víc, že. A že to tak Bůh nemyslel? To si netroufám tvrdit, protože věřím, že ti, co ta pravidla nastavovali, toho o Božích úmyslech věděli o hodně víc než já.

Kurz gijur je za námi, ale studium judaismu určitě ne. Každý úterní večer docházím na lekci pro ženy v Tal El, kde kromě kapitoly z Tóry příslušící k danému týdnu (parašat šavua) probíráme všechno možné. Obvyklé jádro osazenstva tvořím já, Shuva a další dvě až čtyři věřící, které ale nechodí oblékané dle halachy, čili to na nich vlastně není vidět. Giyora si svou dávku studia Tóry vybírá nedělní večer.

Shuva konečně dohnala rabínku ze vzdálené osady Moreshet, aby od ní získala potvrzení, že kurzem pro nevěsty mě může provázet ona sama, a zítra večer máme první sezení. Než bude svatba, neměli bychom na sebe s manželem sahat. Snažíme se, objetí a pusy si posíláme vzduchem, ale stejně několikrát denně zazní „jaj, vlastně na sebe nesmíme sahat“. Jako když jsem do manžela při posledním výletu cestou v autě šťouchla s obavami, že usíná za volantem. Příště si na to musím vzít klacíček :-).

Než v roce 175 př. n. l. usedl na trůn Antiochus, žili si Židé stovky let víceméně spokojeně v autonomní oblasti Judsko, platili daně vládnoucí Persii, pak Sýrii a nakonec Řekům, a za to si mohli beztrestně vyznávat svoje náboženství. Antiochus na rozdíl od předchozích vládců jiné než sobě vlastní náboženství nestrpěl a postavil judaismus mimo zákon. Začalo masakrování Židů, Jeruzalémský chrám byl vyrabován a na jeho troskách vztyčena gigantická socha řeckého boha Dia. Antiochem vydaná opatření vyprovokovala povstání velkých rozměrů. Jeden z příběhů vypráví, že to bylo právě právo první noci, které vyvolalo největší organizovanou vzpouru. Takový zásah do tradičních hodnot Židů důsledně dbajících na svátost manželského svazku byl tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár všem, co se dosud neodhodlali zapojit. Roku 165 př. n. l. židé slavili velké vítězství své pětitisícové armády proti dvacetitisícové řecké. Židé se okamžitě pustili do obnovy Chrámu v znovu získaném Jeruzalému. Kde se tam vzala menora se nikde moc nerozebírá, ale asi Řeky nezaujala :-). Každopádně bylo potřeba si s ní svítit. A na to svícení byl nutný posvěcený olivový olej a to v hojném množství. Jenže na rozdíl od menory olej Řekové vyhmátli a rozbili nebo šlohli všechny karafy až na jedinou! Tahle jediná karafa svěceného olivového oleje měla vystačit na jeden jediný den. A teď jsme u toho velkého zázraku (když teda pomineme ten zázrak vítězství pěti ku dvaceti tisícům, že) – ona ta karafa vydržela na celých osm dní! A za tu dobu se stihl připravit a posvětit nový olivový olej. Což je teda podle mě další zázrak, kde teda vzali olivy, když už muselo být nutně po sezózně.

Mno, vzdělanci to nakonec viděli hlavně v tom osmidenním světle a rozhodli, že se od té doby každý rok bude slavit Chanuka – osm dní, po kterých se na devítiramenném svícnu rozsvěcí postupně jedna až osm svící (tou devátou se zapaluje). Zvládli jsme všech osm, dvě já sama s dětmi, když byl Giyora na školním výletě. Klika, že letos už umím správně požehnat.

Kdy se k Chanuce přidaly olejem nacucané dobrůtky, to nevím. Koblihu prý dostali na cestu Adam a Eva, když je Stvořitel vykop z rajský zahrady. Hebrejsky se koblížek řekne „sufgania“. Když to rozdělíme na „suf“ „gan“ „ia“, máme z toho „konec rajské zahrady“. Kobliha nám tedy symbolizuje přechod na svět mimo rajskou zahradu. Tento svět je jako kobliha: kulatý, se středovou čárou v půlce. Musíte vědět, jak jej jíst, aniž byste se ušpinili. A největší moudrost je vyhmátnout marmeládovou náplň, která tvoří podstatu světa. O Chanuce teda hledáme podstatu světa asi dva měsíce, koblížky se totiž objevují na pultech už někdy od půlky října. A nejzaujatěji hledají děti.

A pak tu máme káču – ve všech možných podobách, svítící, hrající Chanukové písničky a melodie, v různých tvarech, barvách… A čtyřmi hebrejskými písmeny symbolizujícími snad prý první písmena slov ve větě „Stal se zde velký zázrak“ (Nes Gadol Haja Po). Proč právě káča? Možná aby nám připomínala otáčející se zeměkouli nebo fakt, že malým krátkým pohybem můžeme něco roztočit na slušně dlouhou dobu. Kdo ví, ale hlavně že děti to baví a já káčám vděčím za to, že se s nimi během sedmidenních prázdnin hezky zabavily.