Rubrika: Z deníku izraelské matky

Měla jsem doma dneska na pět hodin na hlídání dvě „cizí“ děti. Nevova pětiletého kamaráda ze školky a jeho desetiletou sestru. Hlavně díky ní to spíš vypadalo tak, že oni hlídali mé děti . No ale proč to píšu. Když princezna skákala s naším Danielem na trampolíně, maličko jsem ji zpovídala. Rozhovor mě tak trochu dloubl do žeber. Tak si to sem odkládám, abych na něj nezapomněla. Třeba pošťouchne i někoho dalšího, kdo je na tom podobně jako já, a zítra si světa z maminčina náručí vteřinku užije kromě mých „velkých“ dětí i pár dalších starších sourozenců . Holčina jde po prázdninách do čtvrté třídy, tak jsem se ptala, jestli se jí líbí ve škole:„Ne, chtěla bych se vrátit do školky. Tam jsme si pořád hráli, chodili jsme hodně ven, každý den jsme na dvorku před odchodem domů dostávali nějaké překvápko. No teda jednou jsem si tam zlomila nohu.“„Co? Zlomila sis ve školce nohu???“„Ano, běžela jsem děsně rychle, chtěla jsem být první a uklouzla jsem… No a moc si to nepamatuju, měla jsem nohu oteklou, červenou a modrou. Máma omdlela, když jí to ze školky volali.“„Hm, to úplně chápu.“„No a pak přišla a…“. Princezna se rozzářila. „A to byla strašně moc šťastná chvilka. Protože ke mně šla a po straaašně dlouhé době mě zvedla do náručí! To bylo fakt po letech!!!“Slečně bylo asi pět a půl. A měla v té době ročního brášku. Jak to opravdu bylo, kdo ví, po letech spíš ne, ale jak je to u nás, to vím docela přesně. Našemu Danielovi je za chvilku sedm, Nevovi bude pět v listopadu a i když mají sotva osmnáct kilo (ano, oba stejně ), přiznám se, že je fakt skoro nezvedám. Po tomhle rozhovoru ale budu. Když můžu každou chvilku s lehkostí tahat to jedenáctikilové prtě, přece na zlomek vteřiny, třeba jen na objetí, můžu zvednout i o sedm kilo víc! Jestli jedno zdvihnutí od mámy dokáže dát zapomenout na zlomenou nohu?! Činky do kouta, maminky, zvedejme děti! I ty „velký“ .

Šabat, vyrážíme na dětské hřiště. Jen sejdeme dolů schody od baráku, kluci zahlásí, že potřebujou na malou. Giyora je žene zpátky nahoru na zahradu. Svorně pokropí divočící zelené chroští za kůlnou, Daniel oblíkne gatě a jde. Nevo zvedne vzhůru pravou ruku, cosi ve vzduchu plácne a vydávajíc zvláštně syčivý zvuk pokračuje s máchnutím ruky až do dřepu. Pak spokojeně vyskočí, otočí se směrem k nám a taky začne navlíkat kalhoty, přičemž zmerčí naše udivené tázavé pohledy. „Jsem jako spláchnul.“ zní suverénní vysvětlení 😀.

V jedno ošklivé šedé zimní pondělí v druhé půlce prosince. Tříletý Nevo zůstal se mnou a Eitanem doma, protože někdy je školky prostě moc. Po necelém roce jsem prohodila sedací soupravu a jídelní kout zpět na svá původní místa, protože teď zas nějakou dobu nehrozí, že se děti při honičkách praští o roh stolu. Ti starší jsou už hlavou nad a minimálně pár měsíců potrvá než se aktuálně tříměsíční Eitan bude schopný postavit. Nevo se pohodlně uvelebil v houpacím křesle. „A teď jsem jako v kině“ dívá se s důležitým výrazem na černou obrazovku vypnuté televize a předstírá, že zobe popcorn. „Co? Chceš pustit film?“ ptám se trochu nechápavě, protože Nevo obvykle během dne o televizi nezavadí. „Ne, já se dívám jenom jako.“

Aha, prima. Vedle křesla na zemi objevuju skleněnou kuličku, se kterými si kluci rádi a často hrají a já je pak nacházím všude po domě. „Co s tou kuličkou?“ ukazuju v dlani Nevovi, co jsem sebrala z podlahy. „Mám ji vyhodit?“ zkouším dobře fungující trik.

„Ne, ne, nevyhazuj!“

„Tak jí půjdeš uklidit kam patří?“ ptám se a s jistotou očekávám kladnou odpověď.

Světlé hnědozelené oči se na mě upřou v překvapeném údivu: „No mami, ale to mi přece uteče ten film!“ 😀

 

Je pondělí, pro mě návštěvní den pracovního úřadu, kde se musím každý týden hlásit. V půl deváté s otvíračkou jsme s Nevoušem nastoupený a automat mi opět neumí ověřit ukazováček. Přesto, že při posledních dvou návštěvách už přikládám ten správný, ehm. Aspoň je to dneska bez čekání, hned jdem na řadu. Úředník se pobaveně zasměje, když na otázku, jestli si práci programátorky sama hledám, odpovím, že ano – na poloviční úvazek. Poznamená něco o tom, že v tomhle oboru to je spíš na jeden a půl úvazku, ale potvrdí mi návštěvu a za dvě minuty jsme venku.

Vezmu Nevouše na dětské hřiště s pořádnou klouzačkou, na kterou ale bohužel vyleze pouze s mou asistencí. Špatná volba, sem už nepůjdem. Nevo, zvyklý mít dopoledne dětská hřiště jen pro sebe, je mírně znepokojen dalším dvouletým návštěvníkem v doprovodu rusky mluvících prarodičů. „Moje klouzačka! Moje!“, důrazně chlapce upozorňuje s výrazem tygra bránícího svoje teritorium. Utvrzuje mě v domněnce, že mu spolužáci ze školky nechybí, to je pozitivní.

V jedenáct jsem už z posilování s 11 kilovým závažím utahaná a Nevo se nechá přesvědčit, že je čas jít domů. Jako obvykle vytuhne v autě a podle plánu dojíždíme včas na to, aby se ještě nechal přesunout do kočáru a dospal tam. Já si užívám polední klid u kafe a čerpám síly na odpoledne, kdy přijede Daniel. Při trávení společného času s oběma si stále připadám jako rozhodčí v rugby. A když má tak jako dnes posila v podobě manžela dorazit až v sedm, je to opravdu velká výzva!