Monika v Izraeli

Čtvrtek, další den volna. Giyora splnil v synagoze druhé čtení svitku Ester hned po ranní modlitbě a já jsem po dohodě ze předchozího večera zvaná k Shuvě. Začínáme krátce po osmé ráno. Tentokrát rabína Noama posloucháme jen my dvě a čtyři jejich děti. Ty teda moc neposlouchají a ani řehtání na Hamana je neudrží dál než do půlky. Když Shuva nereaguje na prosby o malování vodovkami, vezmou za vděk voskovkami – a malují na podlahu. Vzápětí se napáchanou škodu pokouší mazat – těmi štětci na vodovky. I přes vtipné dětské vyrušování a pár zastávek to Noam opět zmáknul za 35 minut. Spěchám rychle zpátky domů s obavami, jestli to zvládli i mí čtyři kluci. A jo, všichni v pořádku, dokonce ani neběží telka.

Zjišťujeme, jestli jsou doma Moshe a Revital, naši drazí učitelé z kurzu gijuru, abychom jim přivezli jejich dárkové koše. Povinnost dát někomu „mishloah manot“ (něco na zub) platí pro dnešek, aspoň jeden balíček prostě musíme udat. Dostupný je jen Moshe, tak vyrážíme směr Kyriat Shmoel, asi 25 minut cesty. V plánu je pak zajít do Zoo, která je pár set metrů od Mosheho domu. Ještě není poledne a Moshe vypadá, že se poctivě hostí alkoholem od rozednění. Oceňuju odvahu jeho ženy, která ho v tomhle stavu nechala s třemi malými dětmi samotného :D. Prckové jsou sice nalepení k obrazovce laptopu, možná i na její příkaz, a nevím, na jak dlouho zmizla, ale já bych si to asi stejně nelajsla. Aspoň myslím. Nejmladší bylo tak rok a půl staré, tak uvidíme příští Purim… Zdržíme se chviličku, symbolicky připijeme slzičkou bílého vína a mažeme do ZOO. O ou, stejnej nápad měli asi všichni v okolí… Parkoviště přeplněné, fronty u vstupů… Otáčíme to pryč a ZOO odkládáme na pátek. Kluci protestují, ale mají smůlu, tohle nejsme ochotní absolvovat. Vymýšlíme, jak se popereme s přikázanou povinností „mište“ – hostinou. Varianta, že se Giyora půjde zlít s kluky z Tal El, které obvykle vídává v synagoze, se nám nepozdává ani jednomu, a rozhodujeme se pro soukromou rodinnou grilovačku v přírodě. Počasí ideální, cílem je park Goren vzdálený 30 minut jízdy severně od Tal El. Cestou kupujeme maso, stavíme se na hodinku doma a dost pozdě, skoro ve tři, vyrážíme na místo. Obavy, že je už příliš pozdě, že tam bude milion lidí, že nás tam budou žrát komáři a že to s našima mrňatama bude moc náročný se ukazují jako neopodstatněné. Před půl čtvrtou jsme na místě, park je úplně prázdný a prohání se tam jen motýli. Brzy najdeme parádní flek se spoustou stolů ve stínu stromů a slunky zalitými plácky v jejich blízkosti. Daniel a Nevo se zájmem asistují Giyorovi při podpalování grilu, Eitan si hoví na dece opodál. Než se uhlí zahřeje na potřebnou teplotu, pověsí Giyora klukům houpací síť. Všechno běží jak na drátku, užíváme krásy přírody v odpoledním slunku a dáváme za pravdu učitelům gijuru a rabínovi, co říkají, že „když se chceš ujistit o existenci Boha, jdi do přírody“. Daniel a Nevo prozkoumávají blízké okolí a jsou zřejmě tou božskou krásou tak omámeni, že se úplně zapomínají prát a dohadovat. Eitan zkoumá okolí deky a zkouší ochutnávat jetel a kamínky. Ve čtyři je maso na talíři a já překvapeně zírám, že náš skoro vegetarián Daniel s chutí baští kebab a kuřecí stehenní steaky. Nevo se nenechá zahanbit a Eitan by si podle pohledu taky dal. Mno, možná příští rok :-). Každopádně premiérové grilování s dětmi se vydařilo nad očekávání dobře a za přikázanou purimovou hostinu si můžeme dát jedničku s hvězdičkou ;).

Pátek před devátou ráno spěcháme na druhý pokus do ZOO. Jsme na parkovišti mezi prvními a Chai Park zeje prázdnotou. Pokecáme s žako papouškem a zasmějeme si při průchodu lemuřím výběhem, kde jeden z týpků vypadá, že ten včerejší Purim oslavil fakt důkladně. Škoda, že se nám nepovedlo splašit láhev od piva a postavit ji vedle něj :D. Zoo park je malý, nejvíc času kluci stejně jako obvykle stráví v „hladícím koutku“, kde se snaží polapit pobíhající králíčky. Celé se nám to povede projít za dvě hodiny, tedy dřív, než se to stihne naplnit lidmi. I s návratem k lemuřím kámošům :-). Na závěr necháváme děti doutahat na prolézačkách a krátce po poledni vyrážíme zpět do Tal El, abychom se stihli připravit na šabat. Nakonec se ten letošní Purim vydařil. A ty letošní masky si kluci třeba oblečou za dva roky :-).

Proč se slaví?

Slavíme, že Hamanovi nevyšel plán na vyhubení židů v Perské říši. Haman byl poradce krále Achašveroše, který sám proti židům nijak nebrojil. Haman se považoval tak trochu za Boha a štvalo ho, že žid Mordechaj pracující u krále se mu nechce klanět. Vypracoval plán na vyhubení židů v Persii a Achašveroš, který Hamanovi plně důvěřoval, ho podepsal. Mordechaj se náhodou o plánu doslechl a vyslal svou neteř, královnu Ester, aby krále přesvědčila o jeho zrušení. Ta, přiznajíc svůj židovský původ, poprosila o milost pro svůj lid. Zrušit královský příkaz možné nebylo, ale vlastně byl zázrak už to, že Achašveroš Ester vyslechl. Židé získali tři dny na mobilizaci a díky tomu se jim povedlo ubránit. Celá story je popsána ve svitku Ester, který vřele doporučuju všem k přečtení. Dá se to přelousknout za půl hoďky a je to dost poutavý. 

Kdy se slaví

14. dne měsíce adaru (obvykle březen), ve městech opevněných zdí včetně Jeruzaléma 15. dne. Člověk si tedy výletem do Jeruzaléma může Purim oslavit dvakrát nebo se mu vyhnout. Děti mají 2 až 3 dny prázdnin od studia, ale státní svátek to není, čili obávat se přecpaných parků a silnic nemusíte. Naopak můžete být svědky veselých

Jak se slaví?

Purim není svátek předepsaný přímo Tórou a neplatí pro něj omezení týkající se práce. Každý žid má během svátku splnit čtyři následující povinnosti (v hebrejštině začínající písmenem M):

1. Mikra megila – čtení svitku Ester 2x během svátku. Poprvé po setmění či v nočních hodinách, podruhé po rozednění (během dne až do setmění). Tato povinnost platí pro muže i ženy.
2. Mište Purim – purimová hostina. Po rozednění by měla být během dne uspořádána velká hostina, na níž má být podáváno víno nebo jiný alkoholický nápoj.
3. Mišloach manot iš le-re´ehu – posílání dárků jeden druhému. Pro splnění povinnosti alespoň jednomu příteli „jedlý“ dáreček v ceně zhruba porce falafelu (aktuálně okolo 20 šekelů).
4. Matanot le-evjonim (dary chudým) – nejméně po jednom daru alespoň dvěma chudým. Dá se vyřešit finančním obnosem někomu zodpovědnému, kdo s tím správně naloží.

A to by snad ani nebyl židovský svátek, aby se nejedlo něco speciálního. Na Purim to jsou „hamanovy uši“. Jakkoliv to zní nechutně a nejedle, je to výborné a velmi jedlé pečivo trojúhelníkového tvaru plněné vším možným – mákem, datlovým džemem, ořechy, nugátem, čokoládou a dokonce i halvou. V supermarketech a cukrářstvích jsou k dostání několik týdnů před svátkem a pečou je děti snad v každé školce. S Giyorou máme nejradši makový a u prcků vede čokoláda. Jestli budete v Izraeli okolo Purim, určitě si dejte!

A jak jsme slavili my 🙂

Dvě ze tří objednaných masek dorazily z Číny s velkou slávou včas. Bez kostýmu zůstane Eitan, kterýmu to naštěstí letos bude jedno. To byl první zádrhel, nikoliv jediný. Den před svátkem (a začátkem prázdnin) mají děti přijít v maskách do školky. Daniel chce být místo roztomilého klauna najednou jeden z několika tisíc Spidermanů, co dneska vyrazí do ulic. Argumentuje, že v klaunovi se mu spolužáci budou smát. Přesvědčujeme ho, že to je v pořádku, že klaunům se lidi smát mají, a do mikrobusu s třemi superhrdiny z Tal El ve své masce nakonec nastoupí. Zato Nevo se nechce obléct do svojí sovy ani na fotku, natož do školky. Vztekla jsem se, Nevo chytil hysterák a využil nabídky, že do školky ho odveze táta. Kostým v igelitce s sebou, že by ho snad mohlo zlomit, až uvidí spolužáky. Podle fotek ve whatsapp skupině školky chápu, že se to nepovedlo. Ale podle vychovatelky, kterou naháním, že si pro to nebohé dítě přijedu, tam prý nijak netrpěl.

Fajn, ještě máme jeden pokus, zítra večer je před čtením svitku Ester mecheche v synagoze.

Středa ráno, první den prázdnin. Dopoledne kluci s tátou roznesou sousedům balíčky pamlsků a než se vyhrabem z Tal El, je skoro poledne. S posledním balíkem pro ten den jedeme za Giyorovým kolegou do Maalot, městečka asi půl hodiny jízdy. Konečně se poznávám s milou paní, která mi po manželovi přes Giyoru poslala ty tři šátky. Drobná, štíhlá, snědá a rozhodně nevypadá na mámu pěti dětí. Asi že to stihli v mladším věku… Nejmladšímu klukovi je sedm, čili o rok víc než našemu Danielovi. Dům je podezřele uklizený, děti skoro nejsou slyšet. Svitne mi naděje, že za pár let by to u nás taky mohlo vypadat podobně. Ale Giyora mě utře, že to prý je kvůli proto, že dvě nejstarší děti jsou dcery. Hmm…

Stihneme procházku kolem malého jezírka v Maalot, kde kluci proženou koloběžky. Mimino si užívá výhled z kočárku. Pozdravíme zlaté rybky v kaskádovitých umělých nádržích, zastavíme na chvíli na zbrusu novém dětském hřišti a pak už pospícháme domů, abychom se stihli do pěti vypravit na oslavu v synagoze.

Nevoušova sova zůstala (k jeho velké radosti) ve školce a já vyhrabala 2 roky starého Danielova pavouka. Do toho se ale s nadšením nacpal Daniel. A Nevo mě horlivě přesvědčuje, že ten drak, kterýho oblékl v roce a půl, mu pořád ještě je. Tak fajn, aspoň něco oblíkne. A vlastně mi v tom oba připadají stejně roztomilí, jako před těmi dvěma lety. Daniel si užívá obdivných pohledů a hrdě prezentuje všech osm pavoučích nohou. Nevo se mi plete pod nohama a bojí se – moc lidí, moc rámusu, klasika. Na kouzelníka se po dlouhém přesvědčování podívá, ale musí sedět Giyorovi na klíně. Eitan hltá očima celej ten bugr a evidentně ho to moc baví. Tak moc, že ne a ne spát, i když by dávno měl. S tím si počká přesně na chvíli, kdy se dostáváme ke čtení svitku Ester. Aby to nezhatil všem posluchačům v přeplněné synagoze, jdu ho nakrmit na lavičku ven a přemýšlím, kde splaším košér svitek, abych splnila přikázanou povinnost aspoň privátním přečtením. Odjíždím domů s Eitanem, Nevo jede s námi. Daniel zůstává s tátou doposlouchat svitek. Sice ho to nezajímá o moc víc než Eitana, ale možnost dělat kravál řehtačkou s ostatními při každém zaznění jména „Haman“ (a to je často) si přece nenechá ujít . Giyora se s Danielem vrací půl hodiny po nás a instruuje mě, že mám být v půl desáté večer u rabína na další čtení svitku Ester pro ty, co to nestihli. No paráda, tak splním. Náš drahý rabín Noam předčítal, Shuva, já a další dva zájemci poslouchali. Při každém „Haman“ jsme bouchali do stolu a Shuva zřejmě napjatě čekala, který z probuzených dětí přijde první. Nepřišlo žádné, po tý show v synagoze spaly všechny jak zabitý. To byl případ i u nás doma a já se k prckům ráda rychle po návratu přidala.