Hřiště v Nahariyi připravené na místní léto

Pondělí a náš pravidelný výlet do Nahariye, kde Daniel v devět ráno potřebuje být na kroužku sociálních dovedností. Nevo se obvykle připojuje, protože Daniel ho chce s sebou a i pro mě je jednodušší, že nemusím rannímu tlaku přidávat tím, že ho ještě povezeme do školky. V deset jsme jako vždycky vyrazili hledat vhodnou zábavu, kterou strávíme dopoledne. Koloběžky v kufru volaly po projížďce v pár minut vzdáleném skate parku s novým dětským hřištěm, které se stalo už osvědčeným cílem. Dneska děsně pálilo sluníčko a já stresovala, že jsem klukům nevzala kšiltovky. Giyora má naštěstí v autě vždycky něco, tak jsme se stavili u něj ve škole. Nebylo to úplně po cestě, ale zajížďka 10 minut za to stála. Aspoň že já jsem s tím šátkem na sluníčko ready vždycky 😜. Záskok za manželem byl zbytečnej, protože to parádní hřiště nám od minulého týdne zastínili. Takže hlásím, že skate park a hřiště na „deltě“ (haha, kdo viděl řeky v Izraeli, chápe, že to je v uvozovkách, že jo) řeky Gaaton v Nahariyi je ready na místní léto!

Jeden dubnový západ slunce

Když jsme se stěhovali do našeho domu v Tal El, naproti přes ulici ještě žádné domy nestály. Pár měsíců jsme si užívali nádherného ničím nerušeného výhledu nejen na úchvatné západy slunce a doufali, že ty domy, co tam vyrostou, budou jednopodlažní. Mno, nevyšlo to a v každém ročním období hledáme ten správný úhel, abychom mezi nimi sluníčko blížící se k mořské hladině zahledli. Nebo si vyběhnem na střechu, kde jsme kdysi plánovali terasu a jacuzzi. To taky nevyšlo, ehm. I když než jsme včera zjistili, že máme ucpaný okap, bazén tam byl slušnej :).

Hurá na dětské hřiště

Jestli máme v Izraeli kromě sluníčka a čerstvé zeleniny něčeho opravdu dostatek, jsou to dětská hřiště. Obce a městské radnice snad soutěží, kdo vybuduje větší a rozmanitější. V naší vesničce o 300 domech jsou tři, i když malá. Všechna zastíněná, což je velmi obvyklé. Jedno rostlými stromy, zbylá dvě plachtovou střechou. Nejradši se s dětmi vydáváme někam do přírody, ale zvlášť když jsem s nimi sama, vezmu těmihle plastovými monstry za vděk. Navíc jsou často součástí zelených parků, kde se dá příjemně strávit i půl dne. Tradiční klouzačky a houpačky doplňují pavoučí provazové konstrukce, které má náš Spiderman Daniel extra v oblibě. Různé zvonkohry, bubínky a jiné improvizované hudební nástroje skvěle doplňují překřikující se izraelské děti (a rodiče). Díky Bohu, v poslední době při nových stavbách ubývá plastů a přibývá přírodních materiálů. Když už mají děti dost pro ně určených prolézaček, spolehlivě je i na další hodinu zabaví přilehlá outdoorová posilovna nebo skate park. Solidně naposilovaná a naběhaná se pak domů z takových akcí vracím samozřejmě i já :-).

Jestli jste v Izraeli na pár dní, těžko budete potřebovat podobný typ „zábavy“, ale jestli se hrozíte několika měsíců s malými dětmi v téhle zemi, tak nemusíte. Vždycky bude, kam s nimi zajít.

Náš Purim, II. část – purimová hostina v parku Goren a zvířecí Chai Park v Kyriat Motzkin

Čtvrtek, další den volna. Giyora splnil v synagoze druhé čtení svitku Ester hned po ranní modlitbě a já jsem po dohodě ze předchozího večera zvaná k Shuvě. Začínáme krátce po osmé ráno. Tentokrát rabína Noama posloucháme jen my dvě a čtyři jejich děti. Ty teda moc neposlouchají a ani řehtání na Hamana je neudrží dál než do půlky. Když Shuva nereaguje na prosby o malování vodovkami, vezmou za vděk voskovkami – a malují na podlahu. Vzápětí se napáchanou škodu pokouší mazat – těmi štětci na vodovky. I přes vtipné dětské vyrušování a pár zastávek to Noam opět zmáknul za 35 minut. Spěchám rychle zpátky domů s obavami, jestli to zvládli i mí čtyři kluci. A jo, všichni v pořádku, dokonce ani neběží telka.

Zjišťujeme, jestli jsou doma Moshe a Revital, naši drazí učitelé z kurzu gijuru, abychom jim přivezli jejich dárkové koše. Povinnost dát někomu „mishloah manot“ (něco na zub) platí pro dnešek, aspoň jeden balíček prostě musíme udat. Dostupný je jen Moshe, tak vyrážíme směr Kyriat Shmoel, asi 25 minut cesty. V plánu je pak zajít do Zoo, která je pár set metrů od Mosheho domu. Ještě není poledne a Moshe vypadá, že se poctivě hostí alkoholem od rozednění. Oceňuju odvahu jeho ženy, která ho v tomhle stavu nechala s třemi malými dětmi samotného :D. Prckové jsou sice nalepení k obrazovce laptopu, možná i na její příkaz, a nevím, na jak dlouho zmizla, ale já bych si to asi stejně nelajsla. Aspoň myslím. Nejmladší bylo tak rok a půl staré, tak uvidíme příští Purim… Zdržíme se chviličku, symbolicky připijeme slzičkou bílého vína a mažeme do ZOO. O ou, stejnej nápad měli asi všichni v okolí… Parkoviště přeplněné, fronty u vstupů… Otáčíme to pryč a ZOO odkládáme na pátek. Kluci protestují, ale mají smůlu, tohle nejsme ochotní absolvovat. Vymýšlíme, jak se popereme s přikázanou povinností „mište“ – hostinou. Varianta, že se Giyora půjde zlít s kluky z Tal El, které obvykle vídává v synagoze, se nám nepozdává ani jednomu, a rozhodujeme se pro soukromou rodinnou grilovačku v přírodě. Počasí ideální, cílem je park Goren vzdálený 30 minut jízdy severně od Tal El. Cestou kupujeme maso, stavíme se na hodinku doma a dost pozdě, skoro ve tři, vyrážíme na místo. Obavy, že je už příliš pozdě, že tam bude milion lidí, že nás tam budou žrát komáři a že to s našima mrňatama bude moc náročný se ukazují jako neopodstatněné. Před půl čtvrtou jsme na místě, park je úplně prázdný a prohání se tam jen motýli. Brzy najdeme parádní flek se spoustou stolů ve stínu stromů a slunky zalitými plácky v jejich blízkosti. Daniel a Nevo se zájmem asistují Giyorovi při podpalování grilu, Eitan si hoví na dece opodál. Než se uhlí zahřeje na potřebnou teplotu, pověsí Giyora klukům houpací síť. Všechno běží jak na drátku, užíváme krásy přírody v odpoledním slunku a dáváme za pravdu učitelům gijuru a rabínovi, co říkají, že „když se chceš ujistit o existenci Boha, jdi do přírody“. Daniel a Nevo prozkoumávají blízké okolí a jsou zřejmě tou božskou krásou tak omámeni, že se úplně zapomínají prát a dohadovat. Eitan zkoumá okolí deky a zkouší ochutnávat jetel a kamínky. Ve čtyři je maso na talíři a já překvapeně zírám, že náš skoro vegetarián Daniel s chutí baští kebab a kuřecí stehenní steaky. Nevo se nenechá zahanbit a Eitan by si podle pohledu taky dal. Mno, možná příští rok :-). Každopádně premiérové grilování s dětmi se vydařilo nad očekávání dobře a za přikázanou purimovou hostinu si můžeme dát jedničku s hvězdičkou ;).

Pátek před devátou ráno spěcháme na druhý pokus do ZOO. Jsme na parkovišti mezi prvními a Chai Park zeje prázdnotou. Pokecáme s žako papouškem a zasmějeme si při průchodu lemuřím výběhem, kde jeden z týpků vypadá, že ten včerejší Purim oslavil fakt důkladně. Škoda, že se nám nepovedlo splašit láhev od piva a postavit ji vedle něj :D. Zoo park je malý, nejvíc času kluci stejně jako obvykle stráví v „hladícím koutku“, kde se snaží polapit pobíhající králíčky. Celé se nám to povede projít za dvě hodiny, tedy dřív, než se to stihne naplnit lidmi. I s návratem k lemuřím kámošům :-). Na závěr necháváme děti doutahat na prolézačkách a krátce po poledni vyrážíme zpět do Tal El, abychom se stihli připravit na šabat. Nakonec se ten letošní Purim vydařil. A ty letošní masky si kluci třeba oblečou za dva roky :-).

 

Náš Purim – I. část

Proč se slaví?

Slavíme, že Hamanovi nevyšel plán na vyhubení židů v Perské říši. Haman byl poradce krále Achašveroše, který sám proti židům nijak nebrojil. Haman se považoval tak trochu za Boha a štvalo ho, že žid Mordechaj pracující u krále se mu nechce klanět. Vypracoval plán na vyhubení židů v Persii a Achašveroš, který Hamanovi plně důvěřoval, ho podepsal. Mordechaj se náhodou o plánu doslechl a vyslal svou neteř, královnu Ester, aby krále přesvědčila o jeho zrušení. Ta, přiznajíc svůj židovský původ, poprosila o milost pro svůj lid. Zrušit královský příkaz možné nebylo, ale vlastně byl zázrak už to, že Achašveroš Ester vyslechl. Židé získali tři dny na mobilizaci a díky tomu se jim povedlo ubránit. Celá story je popsána ve svitku Ester, který vřele doporučuju všem k přečtení. Dá se to přelousknout za půl hoďky a je to dost poutavý. 

Kdy se slaví

14. dne měsíce adaru (obvykle březen), ve městech opevněných zdí včetně Jeruzaléma 15. dne. Člověk si tedy výletem do Jeruzaléma může Purim oslavit dvakrát nebo se mu vyhnout. Děti mají 2 až 3 dny prázdnin od studia, ale státní svátek to není, čili obávat se přecpaných parků a silnic nemusíte. Naopak můžete být svědky veselých

Jak se slaví?

Purim není svátek předepsaný přímo Tórou a neplatí pro něj omezení týkající se práce. Každý žid má během svátku splnit čtyři následující povinnosti (v hebrejštině začínající písmenem M):

  1. Mikra megila – čtení svitku Ester 2x během svátku. Poprvé po setmění či v nočních hodinách, podruhé po rozednění (během dne až do setmění). Tato povinnost platí pro muže i ženy.
  2. Mište Purim – purimová hostina. Po rozednění by měla být během dne uspořádána velká hostina, na níž má být podáváno víno nebo jiný alkoholický nápoj.
  3. Mišloach manot iš le-re´ehu – posílání dárků jeden druhému. Pro splnění povinnosti alespoň jednomu příteli „jedlý“ dáreček v ceně zhruba porce falafelu (aktuálně okolo 20 šekelů).
  4. Matanot le-evjonim (dary chudým) – nejméně po jednom daru alespoň dvěma chudým. Dá se vyřešit finančním obnosem někomu zodpovědnému, kdo s tím správně naloží.

A to by snad ani nebyl židovský svátek, aby se nejedlo něco speciálního. Na Purim to jsou „hamanovy uši“. Jakkoliv to zní nechutně a nejedle, je to výborné a velmi jedlé pečivo trojúhelníkového tvaru plněné vším možným – mákem, datlovým džemem, ořechy, nugátem, čokoládou a dokonce i halvou. V supermarketech a cukrářstvích jsou k dostání několik týdnů před svátkem a pečou je děti snad v každé školce. S Giyorou máme nejradši makový a u prcků vede čokoláda. Jestli budete v Izraeli okolo Purim, určitě si dejte!

A jak jsme slavili my 🙂

Dvě ze tří objednaných masek dorazily z Číny s velkou slávou včas. Bez kostýmu zůstane Eitan, kterýmu to naštěstí letos bude jedno. To byl první zádrhel, nikoliv jediný. Den před svátkem (a začátkem prázdnin) mají děti přijít v maskách do školky. Daniel chce být místo roztomilého klauna najednou jeden z několika tisíc Spidermanů, co dneska vyrazí do ulic. Argumentuje, že v klaunovi se mu spolužáci budou smát. Přesvědčujeme ho, že to je v pořádku, že klaunům se lidi smát mají, a do mikrobusu s třemi superhrdiny z Tal El ve své masce nakonec nastoupí. Zato Nevo se nechce obléct do svojí sovy ani na fotku, natož do školky. Vztekla jsem se, Nevo chytil hysterák a využil nabídky, že do školky ho odveze táta. Kostým v igelitce s sebou, že by ho snad mohlo zlomit, až uvidí spolužáky. Podle fotek ve whatsapp skupině školky chápu, že se to nepovedlo. Ale podle vychovatelky, kterou naháním, že si pro to nebohé dítě přijedu, tam prý nijak netrpěl.

Fajn, ještě máme jeden pokus, zítra večer je před čtením svitku Ester mecheche v synagoze.

Středa ráno, první den prázdnin. Dopoledne kluci s tátou roznesou sousedům balíčky pamlsků a než se vyhrabem z Tal El, je skoro poledne. S posledním balíkem pro ten den jedeme za Giyorovým kolegou do Maalot, městečka asi půl hodiny jízdy. Konečně se poznávám s milou paní, která mi po manželovi přes Giyoru poslala ty tři šátky. Drobná, štíhlá, snědá a rozhodně nevypadá na mámu pěti dětí. Asi že to stihli v mladším věku… Nejmladšímu klukovi je sedm, čili o rok víc než našemu Danielovi. Dům je podezřele uklizený, děti skoro nejsou slyšet. Svitne mi naděje, že za pár let by to u nás taky mohlo vypadat podobně. Ale Giyora mě utře, že to prý je kvůli proto, že dvě nejstarší děti jsou dcery. Hmm…

Stihneme procházku kolem malého jezírka v Maalot, kde kluci proženou koloběžky. Mimino si užívá výhled z kočárku. Pozdravíme zlaté rybky v kaskádovitých umělých nádržích, zastavíme na chvíli na zbrusu novém dětském hřišti a pak už pospícháme domů, abychom se stihli do pěti vypravit na oslavu v synagoze.

Nevoušova sova zůstala (k jeho velké radosti) ve školce a já vyhrabala 2 roky starého Danielova pavouka. Do toho se ale s nadšením nacpal Daniel. A Nevo mě horlivě přesvědčuje, že ten drak, kterýho oblékl v roce a půl, mu pořád ještě je. Tak fajn, aspoň něco oblíkne. A vlastně mi v tom oba připadají stejně roztomilí, jako před těmi dvěma lety. Daniel si užívá obdivných pohledů a hrdě prezentuje všech osm pavoučích nohou. Nevo se mi plete pod nohama a bojí se – moc lidí, moc rámusu, klasika. Na kouzelníka se po dlouhém přesvědčování podívá, ale musí sedět Giyorovi na klíně. Eitan hltá očima celej ten bugr a evidentně ho to moc baví. Tak moc, že ne a ne spát, i když by dávno měl. S tím si počká přesně na chvíli, kdy se dostáváme ke čtení svitku Ester. Aby to nezhatil všem posluchačům v přeplněné synagoze, jdu ho nakrmit na lavičku ven a přemýšlím, kde splaším košér svitek, abych splnila přikázanou povinnost aspoň privátním přečtením. Odjíždím domů s Eitanem, Nevo jede s námi. Daniel zůstává s tátou doposlouchat svitek. Sice ho to nezajímá o moc víc než Eitana, ale možnost dělat kravál řehtačkou s ostatními při každém zaznění jména „Haman“ (a to je často) si přece nenechá ujít . Giyora se s Danielem vrací půl hodiny po nás a instruuje mě, že mám být v půl desáté večer u rabína na další čtení svitku Ester pro ty, co to nestihli. No paráda, tak splním. Náš drahý rabín Noam předčítal, Shuva, já a další dva zájemci poslouchali. Při každém „Haman“ jsme bouchali do stolu a Shuva zřejmě napjatě čekala, který z probuzených dětí přijde první. Nepřišlo žádné, po tý show v synagoze spaly všechny jak zabitý. To byl případ i u nás doma a já se k prckům ráda rychle po návratu přidala.

Kolotoč doma nabral obrátky aneb padám na hubu

Skoro měsíc od chvíle, co na blog nepřibylo nic víc, než obsáhlejší komentář k fotkám. To znamená jediné – padám na hubu. Ne že bych nepředpokládala, že k tomu dojde, ale asi jsem nečekala, že to bude za stavu, kdy se nic moc zvláštního neděje. Prostě jen kolotoč nabral na obrátkách. To je dost děsivé, protože to znamená, že může být ještě mnohem hůř! Když uložíme děti, dáme barák aspoň maličko do kupy, navečeříme se a konečně bych měla čas něco psát, je půl jedenácté večer. Zbytky energie dovyberou zásahy k brečícím dětem (ucho, bříško, hlava, napít, čůrat…) a když jsou to často jen krátká odskočení, než dosednu znovu k počítači, zapípá pračka, ten den minimálně třetí. A abych mohla obsah přendat do sušičky, musím vyprázdnit sušičku. A v koši s prádlem obvykle není dost místa, abych tam obsah sušičky mohla přendat… Z posledních sil dolezu do sprchy, aby následně začal řvát Eitan dožadující se přesunu do naší postele. Tohle je definitivní, protože jakmile se uložím vedle něj, rovnou jdu číst modlitbu před spaním, kdybych náhodou usnula. A pravidelně usnu – dřív, než to dočtu do třetiny. Dny míjí takovým fofrem, že pátek co pátek nevěřícně kroutím hlavou, že už je tu zas šabat. A smutně koukám na ty upatlaný a zaprášený okna, který jsou sice poměrně vysoko na seznamu priorit, ale stejně se k nim ne a ne dostat.

Tenhle článek jsem začala psát předevčírem ve čtvrt na deset večer, kdy konečně usnuly všechny děti. Zbývala půl hodina do Giyorova návratu z Jeruzaléma a já měla šanci dům ze stavu „po explozi“ (to myslím obrazně, nebojte, nic sem nedolítlo) dostat aspoň do „trochu větší bordel než normálně“. Prostě ideální chvíle na to si sednout ke kafi a začít psát článek. Ono mi totiž došlo, že žádná ideálnější chvíle zřejmě nebude. A zjistila jsem, že když nepíšu, moji frustraci z toho, jak nic nestíhám, to jenom prohlubuje. A popisek k fotce mojí pisatelskou potřebu neuspokojí.

Mno, co se teda děje, když se vlastně nic neděje? Antibiotika sice úspěšně zavraždila streptokoka v krku Neva i Giyory, nicméně buď streptokok nebo léčba dala jejich organismu pořádnou pecku, ze které se vzpamatovávají doteď. Únava je sice v Giyorově případě dennodenní, ale teď byla nějakou dobu enormní. A když mi Giyora odpadne na pár hodin ve chvíli, kdy se počítalo s jeho pomocí, skoro se hroutím. Zvlášť když potřebuju co pár minut utěšovat brečící tříleté dítě – Neva, jehož citlivost byla ještě dva týdny po nemoci vysoko nad obvyklým nadmíru solidním standardem. Navíc mě děsilo jeho nechutenství, tak byl mnohem víc doma než ve školce. Daniela teď nově vozím každé pondělí na devátou ráno do Naharyie na kroužek sociálních dovedností. Ani nevím, co to vlastně je, ale baví ho to. Nicméně tím pro něj ten den padá školka. A miminko, no… Prořezávají se mu horní jedničky. Nebere to extra dramaticky, ale je dost neklidnej a bez nálady. Především večer, kdy už jsem neklidná a bez nálady taky. „Kam to položíš, tam to taky najdeš“ to není od chvíle, co se naučil válet sudy. Teď už k tomu přidal i lezení v buldozer stylu. Potřeba spánku se nadále zmenšuje a někdy mám dojem, že až mizí. Nároky na zábavu rostou. Tomu se nemůžu divit, taky by mě nebavilo koukat na svět přes špinavý okna…

Samozřejmě jsem to nestihla dopsat za půl hodiny. A pak zas začal někdo brečet a zas jsem musela spát a doufat, že z těch šesti hodin do zazvonění budíku něco bude. Takže pokračování po 24 hodinové pauze.

Máme Purim. Svátek Purim se ve školkách slaví v maskách a rozdávají se pytlíky pamlsků. Kromě balíčků, co jsme museli přichystat našim dětem do školek, jsme tvořili ještě šest pro sousedy a moje kamarádky z Tal El. A pak jako poděkování za provedení gijur procesem jeden pořádný balík pro rabína a jeho ženu, další dva pro naše milé učitele Mosheho a Revital. A ještě jeden pro Giyrova kolegu z práce, jehož žena mi poslala tři moc pěkný šátky. Vymyslet, nakoupit a zabalit v tom „volném čase“, který není… Objednané kostýmy, ač s velkou slávou dorazily z Číny včas, zůstaly skoro nepoužité. Nevo svojí sovu neoblíknul ani pro fotku, Daniel v klaunovi do školky nakonec šel, ale evidentně na něj dolehl tlak spolužáků v ohozech superhrdinů a radši by byl Spiderman (což je i bez kostýmu). Hlavně že si je vybrali sami. Na oslavu v synagoze den poté si nakonec oba chlapci navlíkli masky, co jsem jim tvořila před dvěma lety – draka a pavouka. Ale tak hlavně že se bavili. Eitana ten povyk taky bavil, až moc.

Ok, tak třetí večer snahy o dopsání článku. Včera jsem šla k brečícímu Eitanovi už v půl jedenácté. A dneska se pro jistotu probral s řevem jako první, ve tři čtvrtě na deset, po půl hodině spánku. Vzbudil tím naštěstí jen Giyoru, co vytuhl u vyprávění pohádky klukům a teď se po deseti minutách zřejmě oba vrátili spát, protože v chůvičce je ticho. Bezva. Ale stejně už musím končit, protože mám fakt hlad. A z prádelny na mě pípá pračka, už třetí… A dál to už znáte :D. Takže víc o tom, jak se Purim slavil u nás v Tal El snad brzy v dalším článku :-).

Les v Tal El v plném květu

Opakuju se, ale nemůžu si pomoct.  Odvezli jsme Neva do školky, mimino cestou usnulo a já neodolala a hned po průjezdu bezpečnostní bránou do Tal El (ano, máme kolem vesnice plot a bránu, jako spousta dalších v Izraeli ) hledala flek k zastavení. Po pár desítkách metrů jsem to zapíchla do lesa a zatímco mimino spalo, pobíhala jsem poblíž auta a fotila tu nádheru. Skoro půlka března, něco přes dvě hodiny od rozbřesku. Květena je zřejmě na špičce, krásnější to už být prostě nemůže. Škoda, že nejde vyfotit taky ta omamná vůně!

Nevo slavil ve školce narozeniny. Půl rok sem, půl rok tam, hlavně že se nakonec slaví :-).

Pod heslem „lepší pozdě nežli později“ oslavil Nevo druhý březnový pátek ve školce narozeniny, které měl v listopadu. Z části proto, že se všemi oslavami se začínalo až po Chanuce, čili na konci prosince, a z části kvůli tomu, že po předchozích zkušenostech jsme čekali, až se náš nesmělý klučík ve školce řádně otrká, aby byl vůbec ochotný spolupracovat. I když poslední dva týdny z větší části promarodil, všechno dobře dopadlo. Oslava ho bavila, nestávkoval u žádného rituálu ani úkolu, naopak se projevoval tak spontánně a sebejistě, že z toho vychovatelka byla v šoku. Úplně prvně si nechal přehodit talit přes ramena a „předčítat“ před celou třídou ranní požehnání. Eitan, ač byl ospalý a hladový, trpělivě sledoval celou oslavu a vracel úsměvy Nevovým spolužačkám, co z něj byly úplně na větvi (a my z nich, když jsme jim po 120 opakovali, ať mu nehmataj na obličej :D). Mno, jemu to rozhodně nevadilo tak jako nám. Narozeniny se slaví po dvojicích, Nevo nafasoval spolužačku jménem Moria. Což bylo vtipné, protože oba dva nesou jméno hory :-). V izraelských školkách děti nedostávají jídlo, ale nosí si každý den svojí svačinu. V případě oslavy narozenin zařízují rodiče oslavenců snídani pro celou třídu, narozeninový dort a dárek do školky. O zaslaný seznam jsme se spravedlivě podělili s rodiči Morie a zatímco oni dodali vařená vejce, pita chleby, sýry a dort, my se přihlásili o nákup dárku pro školku, připravili zeleninový salát, přidali 6 kelímků cottage a plastové vidličky. Přípravou jídla to pro rodiče neskončilo, účastnili jsme se aktivně samotné oslavy. Absolvovali testík, jak dobře své ratolesti známe a jestli víme, co nejraději jí a dělají venku, ve školce a doma s každým členem rodiny. Soutěžily jsme s maminkou Morie, která z nás poslepu najde během písničky na svém potomkovi víc nakolíčkovaných papírových pusinek (a po každém nálezu mu jednu opravdovou dá :-)). Příležitostně jsme byli vyzýváni k tanci a dalšímu skotačení. Atmosféra tak příjemná, že jsem ani já kupodivu neměla trému, oslavenci zářili ze svých trůnů a nám rodičům se leskly oči dojetím. A hluboko smekám před týmem vychovatelek, jak krásně dokáží pracovat s 30 prcky ve věku 3 – 6 let. I když samy přiznávají, že školka je někdy dost džungle, během té hodiny a půl, co jsme tam strávili, to tak nevypadalo ani trochu!

Pozdní odpoledne v lese za domem na začátku března

Mimino do nosítka mně na břicho, Nevo do nosítka tátovi na záda, protože i marod přece musí na vzduch, ale běhat pod vlivem paracetamolu ho nenecháme, a hurá aspoň do lesa za barák než zapadne sluníčko. Daniel kupodivu bez protestů klusal spolu s kocourama, co nás do té liduprázdné zeleně rádi doprovodili. Stálo to za to, kvést divoce kosatec jsem viděla prvně!

Takové malé připomenutí, že Izrael není jenom poušť :).

divoký česnek v Tal El v lese kousek za domem

sasanky na louce kousek za domem

divoká šelma v lese za domem. jmenuje se Jerry a je náš, ale divokej je fakt 🙂

Tal El, okolí domu

bramboříky a sasanky v Tal El za kousek za domem

planý kosatec v Tal El kousek za domem

a ještě jednou ten náš tygr, protože tady mu to prostě sluší ;). Jerry v lese v Tal El za domem

Duhové deštivé dny

Sluníčko to v Izraeli nevzdává ani během početných deštivých dnů v zimních měsících. Často nám tak pohled z okna pod uplakané šedivé mraky vylepší zářivě barevná duha. Tyhle úlovky jsou od nás z Tal El, protože v dešti a chladnu zřídkakdy vystrčíme nos z baráku, kde klimatizace foukaj teplo na plný výkon :-).