Monika v Izraeli

Milí čtenáři blogu, dlouho jsem se vám neozvala. Nestíhám psát, klasika :-). Marodících ubylo, nicméně Nevo nám dělal celý květen společnost pravidelně na dva až tři dny v týdnu. Podle dětské doktorky má astma, nicméně astmatických „záchvatů“ díky Bohu výrazně ubylo, když jsme v jídelníčku nechali na radu místní podle odbornice na čínskou medicínu a akupunkturu tady v Tal El jen pár základních druhů ovoce. Potravinové alergie jsou podle dětské doktorky vzácné, ale co kdyby. Na plicní se stejně dostaneme až v září.

Oslavili jsme svátek Šavuot, doma i ve škole. Povedlo se mi i letos zúčastnit se slavnostního ceremoniálu předávání Tóry od třeťáků prvňáčkům, zatímco Liyu hlídala babička vedle na školním hřišti. Znovu jsem obdivovala bezprostřednost a sebejistotu dětiček uvádějících ceremoniál. Daniel neměl žádnou „hlavní roli“, ale tu svou vedlejší zvládl se ctí – zazpíval před početným publikem rodičů spolu s ostatními spolužáky dvě písničky a předal symbolickou Tóru žákovi první třídy. Příští rok to čeká Neva :-).

Na konci května za mnou zase po roce dorazila kamarádka s dcerkou. Návštěva nás příjemně vytrhla ze stereotypu a i na pár kratších výletů do okolí jsme si vyrazily. Probrodily jsme se potokem Kziv, pohoupaly se na vlnách Středozemního moře a Galilejského jezera. Počasí vyšlo krásně, občas nás překvapil tropický déšť a v předvečer šabatu pak dlouhý výpadek elektřiny kvůli přetížení sítě. Izraelci to v extra horkém dni evidentně přepískli s klimatizováním. Šabatové svíce tak zřejmě rozžehli i v mnoha rodinách, kde to obvykle zvykem není ;).

Už skoro týden jsme zas zpátky v obvyklém tempu. Prádlo, jídlo, dokupování chybějících potravin, kousků oblečení a bot, které kluci zas stihli proděravět nebo jinak zničit, případně léků, jejichž spotřeba v posledních měsících nepříjemně narostla. Úklid, zalévání zahrádky (ano, nakonec jsme přece jen pár semínek zasadili!!!) a starání se zvířectvo. Do toho byrokracie, měsíc co měsíc hledání nových možností, jak v tom následujícím zas poplatíme všechny účty. Závozy na kroužky, školní a školkové akce, pravidelné návštěvy večerní lekce Tóry – pokud tu hodinu a půl zrovna Giyora nutně nepotřebuje pro sebe, což v květnu bohužel pro mě často bývalo.

Školní rok se chýlí ke konci, tenhle týden nás čekají tři rozlučkové párty – Nevo končí druhou třídu a loučí se tak s paní učitelkou, která ho prvními dvěma roky provázela. Daniel končí třetí a i jeho třídní (zřejmě s velkou úlevou, ehm) předá svou třídu někomu dalšímu. Eitan opouští školku Oren a příští rok se bude spolu s ostatními předškoláky připravovat na první třídu. Giyoru čekají závěrečné testy, schůzky s manažery školy, kde bude od září naplno učit a příprava několika letních kurzů… Jo, ještě bude veselo. Tak snad se vám třeba za měsíc opět zvládnu něco napsat ;).

Od narození až do předškolního věku děti nechodí na běžné kontroly k doktorovi, ale do centra tipat chalav (kapka mléka), kde pracují speciálně vyškolené sestry. Jedou podle tabulek a teprve, když se dítě někde odchyluje, přijde na řadu doktor. V Akku stále pracuje naše milá Feruz, křesťanka arabského původu, která zná od narození všechny moje potomky. Tento týden jsme absolvovali čtyřletou prohlídku Eitana, lehce se zpožděním, klasika, a přesně rok a půl staré Liyi. Stejně jako kdysi Nevo Eitan trval na to, že na žádnou kontrolu nechce. I když jsem mu vysvětlila, co ho čeká, že bude jen skákat, běhat, vážit, měřit, kreslit, stavět z kostek a odpovídat na otázky. Nechtěl a nechtěl. Jestli jsem kdysi Feruz mohla vyčítat, že si dává na čas, tak už ne. Přišli jsme o čtvrt hodiny dřív než byl objednaný čas. Feruz seděla v ordinaci s otevřenými dveřmi, pozdravila a že prý za momentík. Oba drobci se vrhli na hry zavěšené na stěně v čekárně. Momentík byl opravdu momentík a o chviličku později jsme již za sebou zavírali dveře ordinace.

Liya spustila vyděšený pláč, Eitan se nejistě rozhlížel. Pak se posadil ke stolku a začal sám stavět věž z kostek. Dostal papír, voskovky, podle předlohy namaloval úspěšně tři tvary. Čtvrý, trojúhelník, mu nešel. Feruz konstatovala, že trojúhelník je fakt těžký, nakreslila tři tečky a prý, ať to spojí. Eitan hrdě koukal na snadno vyšvihnutý trojúhelník a nechal se přesvědčit i k malůvce člověka. Pak přišlo na řadu stříhání. Krátkou voskovkou naležato Feruz rozdělila papír na dvě části asi pěticentimetrovou čárou v průměru. Správně odhalila, že Eitan potřebuje mít jistotu, že uspěje, než se do úkolu pustí, a přestřihnout něco po takové „čáře“ nebude problém. A přesně tak, Eitan to trefil skoro přesně do půlky, a měl ze sebe radost ;). Oční prohlídka se taky povedla. Eitan dostal do ruky kartičku se čtyřmi tvary a byl dotázán, co je to. Prý dům, čtverec, kolečko a srdce. Srdci chyběla spodní část a zcela jistě to bylo jablko, nicméně Feruz přijala Eitanovu definici, nasadila mu brýle se zaslepeným jedním sklem a nechala odříkat, co z dálky vidí. Perfektně spolupracoval i v soutěži běhání do schodů, skoků po jedné noze a chození po provaze (po čáře). Říkám si, že z toho má Feruz slušnou aerobní aktivitu, jestli jí denně přijdou na kontrolu třeba čtyři :-). Vážení i měření bez problémů a protože Liya byla ochotná absolvovat, co Eitan, pro jistotu mu Feruz i změřila obvod hlavy.

Liya se uklidnila už krátce po té, co si Eitan začal stavět z kostek, a připojovala se s radostným výskáním k většině aktivit. Pigáro do nohy coby vakcinace proti žloutence Feruz odpustila během půl minuty a vrhla se s Eitanem brakovat šuplík hraček. My s Feruz shrnuly, jaký mám perfektní děti, objednaly termín další prohlídky, poklábosily a šlo se. Na dotaz, jestli Eitan příště půjde radši do školky nebo k ní prohlásil, že jde k ní domů :D. Prostě radost absolvovat takové prohlídky :-).

Přes měsíc, kdy je muž převážně doma. Blog změnu zatím nezaznamenal, protože v čase navíc, kterého jsem teď získala spoustu, se socializuji převážně v reálném životě :-). Konečně příležitost sem tam zmizet sama za kamarádkou, poklábosit a vypít si kafe bez toho, že bych od něj musela vstávat tak často, že sedět se vlastně ani nevyplatí.

Obavy, že zas budu mít doma vystresovaného chlapa, co fňuká, že každý den, co je doma, je ztráta peněz, se nenaplnily. Giyora je v pohodě jako už dlouho ne. Zřejmě tuhle zkoušku fakt potřeboval, aby zas dokázal volno ocenit ;). Dvakrát týdně chodí ráno do synagogy a o šabatech se ráno modlí doma. Kluci si užívají občasného oddělování od sourozenců, což samozřejmě pohodě doma také napomáhá. V lednu odpracoval ve škole celkem 7 dnů. Sedm dnů, kdy každý z nich přijel domů před půl druhou a ještě stihl vyzvednout Eitana ze školky. Užíváme si společných snídaní, Liya obou rodičů – a teda hlavně blbinek, co s ní taťka vyvádí. Abaaaa (hebrejsky táta) je nejužívanější slovo jejího slovníku, vysloveno asi stopadesátkrát za hodinu, v různé síle a intonaci. Studovat nebo pracovat na seminárkách za její přítomnosti nemůže, ale za to si s ní v poledne rád zdřímne, díky čemuž má pak sílu večer, když už spí potomstvo. Nevo a Daniel jsou rádi, že příběhy, co jim Giyora před spaním vymýšlí, jsou smysluplnější, delší a nepřerušované jejich výkřiky, kterými se snaží klimbajícího vypravěče probrat.

Kromě jednoho výletu do parku HaChula jsme se nikam mimo Tal El nevydávali – rozpočet je stále napjatý. Chlapci si občas postesknou, že by chtěli zas do Čech nebo do chatky s vířivkou, ale je to zřídka a doma je koneckonců víc než dobře. Les v Tal El se definitinvě probral k životu, bramboříky vyrazily z koberců zeleného listí a zdobí je jemnými bílými a růžovými kvítky. Sem tam se červená sasanka. Komu by nestačilo se pokochat tou krásou a vůní, ještě si domů může natrhat bylinky na čaj – šalvěj, fenykl, zuta (to česky nevím), co tu divoce (velmi divoce!) rostou. A kdyby nebylo dost i to, dá se sehnat i něco na zub – kyselé lístky šťavele, divoký chřest a i nějaká ta jedlá houba ;).

Po téměř prázdninovém lednu bude únor s Giyorovými dvěma týdenními výlety působit nabitě. Ale děti jsou teď o půl roku starší než když nás takhle nechal napospas posledně, tak to zas bude určitě o něčem jiném. Dám vědět ;).

Konec prosince, konec civilního roku. Kdy jsem to psala, že doma hledáme, co prodat? A že se tomu na konci roku budeme smát? Ne, nesmějeme. Ač jsme se dost posunuli správným směrem, finančních trablů se ne a ne zbavit. Manžel se už nechal slyšet, že první dva týdny v lednu bude ve volných dnech ještě vrtat stropy, abychom si přilepšili. Protože se tím opět posunula moje vize na úlevu a nadýchnutí, reagovala jsem prvně hodně podrážděně, ale zas pravda, že na světě je teď hodně lidí ve větším průšvihu než my a jak Giyora správně namítá – já tu možnost přivýdělku aspoň mám…

No tak jo, když jsme dali pět měsíců, dáme i dalších pár dní, že. A pak možná dalších a dalších, než se holt vyjasní. Na rozdíl od mnoha dalších máme poměrně reálnou vyhlídku :-).

Prckové víceméně zdraví, dům stojí, spotřebiče fungují, auta jezdí, topení topí a tak. Pořád je důvod být vděčný, pozitivní myšlení se zachovává snadno, úsměv na tvářích nechybí.

Zvířecí rodinka se maličko smrskla. Jeden z králíků veteránů (už jsou s námi skoro rok a půl!) minulé šabatové ráno zmizel. Velká díra v kleci leccos napovídala… Odpoledne přišel Nevův kamarád v doprovodu tatínka a ten nám kajícně sděloval, že Mimiho jim přinesl jejich pesan… Kluci to vzali dobře, zrovna na Mimiho nebyli extra vázaní, páč byl těžkej a nešlo jim ho moc tahat. Dokonce vypadali, že jsou rádi, že ví, co se s Mimim stalo, a spokojili se s informací, že ho dotyční pochovali. Já jsem politovala kamarádovu maminku, která našla mrtvého králíka na zahradě, a lehce přehodnotila tvrzení, že je lepší chovat psa než králíky…

Oslavili jsme Chanuku, přecpali se koblížky, bramboráčky, langoši a vším možným, co se vykoupalo v oleji. Kluci měli deset dní družinu ve stejných institucích, kam dochází obvykle, jen to bylo o hodinu kratší a bez odpoledních kroužků. Giyora celou Chanuku normálně pracoval, tak jsem si švitoření, dohadování a sourozenecké šarvátky užívala denně sama. Pravda tedy, že se vracel ve čtyři a po večerech se nepřipojoval na kurzy na univerzitě, čili k dispozici víc byl, to se musí nechat.

Danielovi vyšla jen jedna další hodina surfingu – počasí v zimě moc nepřeje. Ale nevzdává se :-). Tentokrát jsme byli na pláži všichni. Bylo příliš chladno na to, aby to krom Daniela někoho lákalo do vody, ale hrabali se tam v písku hodinu a půl spokojeně.

Všem čtenářům sledujícím můj občasník přeji krásný sváteční i posváteční čas a vše nej do roku 2023 :-).