Monika v Izraeli

Hurá, změna! Od ledna se manžel vrací k učitelování, je to definitivní! Vyhrožuje, že o moc víc k dispozici nebude, tak se snažím to nevidět růžově, ale nemůžu si pomoct ;). Dostal školu, kde mimo jiné studují i děti z Tal El, ve věku 13 – 18 let. Z domova to má dvacet minut cesty, takže když zrovna nebude na výletě, minimálně s vypravováním chlapců do školy by mohl být nápomocen. Také si prý chce nechat aspoň jeden den v týdnu volný. To by v tom byl čert, aby to nebylo lepší! A čerty tady v Izraeli nemáme, takže bude!

Dny plynou v relativně příjemné rutině, potomstvo víceméně zdravé a až na drobné výjimky v institucích. Zřejmjě i díky tomu se mi konečně povedlo vypěstovat kvas a už pár týdnů si doma užívám chutného českého chleba. Kromě do školky, na nákup, nějakou běžnou kontrolu a na kroužek se s Liyou mimo Tal El nevydáváme. Ale nevypadá, že by strádala. Tal El je kouzelné místo, dá se leckde courat a zimní počasí pořád není až tak zimní. Po odložení Eitana do školky se vydáváme na kratší procházky, snídani v lesíku, proběhneme se po hřišti a po návratu domů očešeme na zahradě mandarinky. Ty Liya miluje, je schopná si je už sama oloupat a s chutí se láduje, dokud ji po třetím kousku nezastavím.

Ke kroužku bubnů a robotiky jsme Danielovi hledali ještě sportovní aktivitu. Po fotbalu, karate a lezení po stěně, kde se nenašel (a lecky ani nenašli jeho) , to vypadá, že se nadchl – pro surfing. Má za sebou zkušební lekci, kde navzdory chladnému počasí přes hodinu v moři vydržel neúnavně znovu a znovu stoupat na prkno, radovat se z každého úspěšného pokusu a nenechat se odradit žádným méně úspěšným.

Nevo oslavil 11. listopadu narozeniny. Čerstvý sedmileťák nadále zůstává bez mimoškolní aktivity. Zkusili jsme plavání, kde se dle očekávání uvolnilo místo. Po dvaceti minutách v bazénu si Nevo vzpomněl, co bylo loni tím zásadním problémem – příliš chladná voda. A ani fakt, že mohl jezdit plavat dvakrát týdně s nejlepším kámošem, ho nepřesvědčil. Místo na robotice se neuvolnilo, čili pořád hledáme a přemýšlíme, co by mu sedlo. Závidí Danielovi surfing, prý to chce taky zkusit. Vzhledem k tomu, že moře nebude o moc teplejší než bazén, nepředpokládám, že by sdílel Danielovo nadšení.

Jsme v židovském měsíci kislev, kdy se slaví Chanuka. Začátek měsíce (roš chodeš) je vždy slavnostnější záležitost, čili jsme neodolali, abychom nakoupili první várku speciálních koblížků. Takových těch, co lákají očima, děti neví, po kterém kýči a barvách sáhnout – a ve finále stejně hledají ty obyč s marmeládou ;). Liya koblížkům na chuť nepřišla, o to víc ji baví káči.

Zapršelo párkárt už dost na to, aby se na jihu zalila jahodová pole, čili se jako obvykle v prosinci cpeme červenými sladkými plody. Jediné ovoce, co chutná všem členům domácnosti. Po tříkilové přepravce se zapráší během dne. Zima v Izraeli má své kouzlo, ne že ne.

Září pryč. Střihli jsme si dva týdny v Čechách. Tentokrát jen já a děti, hodně byrokracie, zima, déšť, rýmičky a kašlíčky. Ale i tak jsme si to hezky užili, zvládli jsme se podružit s rodinou, navštívit přátele, zajet na víkend do Podještědí a zahoubařit si v lesích okolo Vyžlovky. Z letadla jsem si domů dovezla koronu číslo dva. Pár dní zvýšené teploty a bolestí svalů, tím to zaplaťpábu skončilo a kupodivu se nikdo z rodiny nenakazil. Školou povinní chlapci poctivě doplňovali zameškané učivo, abych je příště zas vzala s sebou. Nejspíš vezmu, ač jsem si při našem společném pobytu plném výzev nespočetněkrát říkala, že je to naposledy, co jedu s celou smečkou sama. Že příště si vezmu jen Liyu a dáme si to pěkně na pohodu ;). Ale tak zas když už jsme zvládli tohle, tak bez stresu ze zařizování by to mohlo být víc na pohodu i v komplet složení. Navíc určitě minimálně na část pobytu přibereme Giyoru.

V těch dvou zbylých týdnech, co září nabídlo, jsme oslavili židovský Nový roky a dvoje narozeniny – Daniel deváté a Eitan čtvrté. Opakuju se, já vím, ale letí to rychlostí blesku. Děti mi rostou jako ibišky na zahradě. Ibišky, co jsme sázeli předtím, než se narodily děti, protože jak to pak začalo, na sázení nebyl čas, ehm. Uplynulý rok byl rokem odpočinutí země, kdy se podle židovského kalendáře nic sázet nesmí (šnat šmita). Teď už zas můžeme, tak třeba z té radosti, že je opět dovoleno, konečně na zahradě něco přibyde.

A je tu říjen. Hrdě hlásím, že se mi na Den Smíření po letech povedlo ustát pětadvacetihodiný post. Krizička byla, ale přešla. A poslední svě hodiny půstu jsem byla s dětmi na hřišti, hrála s Eitanem fotbal, běhala za ťapkající Liyou. Vyzvedli jsme si Giyoru v synagoze a doma jsem slavnostně teplým čajíkem a kouskem domácího koláče půst uzavřela. Postem na Den Smíření se prý přibližujeme andělům, co jíst ani pít nepotřebují. Já se teda přiznám, že silný pocit blízkosti něčeho nadpozemskému jsem měla právě po jeho skončení :-)).

Teď se chystáme na Sukot. Aby děti toho volna od učení neměly moc málo náhodou. Ač teda učení, no. Nakoukla jsem dneska do rozvrhu svého třeťáka a píšou:

Otevření rána 8:15 – 8:30

Tóra 8:30 – 9:10

Přátelské vztahy 9:10 – 9:50

Přestávka na jídlo 9:50 – 10:20

Matematika 10:20 – 11:50

Tělocvik 12:15 – 13:00

Jazyk 13:00 – 13:45

A v úterý Daniel slavil spolu s dalšími dvěma zářijovými dětmi narozeniny. To jsem si myslela, že bude maximálně v první a druhé třídě, jakože pokračování ze školky, a houby, jedeme dál. Maminka teď dle instrukcí třídní nepřipravovala dort, ale tác nakrájeného ovoce. Povědomí o škodlivosti cukru se zjevně dostává i do vzdělávacího systému ;).

Krásný podzim všem!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Manžel je už týden s námi, ale před psaní blogu se vecpaly návštěvy kamarádek a nezbytný úklid domu. Opět si říkám, jaká je škoda, že jsem nenapsala ani čárku, protože za ten víc než měsíc, co na blogu nic nepřibylo, se toho stalo dost. Oslavili jsme Šavuot, navštívili potok Kziv, zaskočili se přecpat malin a třešní na samosběr do mošavu Odem, osvěžit do potoka Snir v národním parku Chatzbani. Kluci na rozlučkových večírcích uzavřeli první a druhou třídu, Eitan školku. Liya se konečně naučila i sedět po té, co si pár týdnů před tím jen stoupala. Zkusím tomu zas dát vyšší prioritu, jako už mockrát, ale třeba to teď vyjde :-)).

Měsícem, kdy jsme Giyoru vídali víceméně jen o víkendech, skončily všechny manželovi aktivity spojené se školstvím. Od září nastupuje na šabaton, což je rok volna, který si učitel může vzít na studium po šesti nebo více odpracovaných letech.

Po roce, kdy manžel pracoval na 150 procent, v týdnu prakticky neměl volno, pomoci s dětmi a doma se mi dostávalo výrazně méně, než jsem bývala zvyklá, a o společných rodinných výletech ani nemluvím, jsem se přiznám moc těšila, že bude(m) mít oddech. Vybral si hezký studijní program, což je podmínka k žádosti o šabaton, k tomu práci na třetinu úvazku v blízké škole. Vypadalo to skoro ideálně. Dokud se o jeho potenciálním volnu nedozvěděl švagr a nezačal ho lámat, ať jde pracovat k nim. Že jako zaměstnanec ministerstva školství nás nikdy neuživí, jak bychom si zasluhovali, a jak by s jeho schopnostmi mohl. Hm, rybář ví, kde má rybička citlivá místečka, a rybička se chytila. Růžová opona spadla a opět se přede mnou otevírá úplně jiné představení, než bych si představovala. Giyora přece nemá, co ztratit, rok to zkusí a když to nepůjde, holt nepůjde, vrátí se učitelovat. Njn., námitky jsem měla, ale ukázaly se příliš slabé proti nesporným výhodám, které změna oboru může přinést. Takže jestli jsem si troufla postěžovat, že jsme si tatínka v posledním roce extra neužili, v tom následujícím to může být ještě mnohem horší… Ale zatím víme, že vlastně nic nevíme, čili netřeba se stresovat zbytečně dopředu.

Teď máme konečně prázdniny. Kluci budou do 21. července o dopoledních v družinách, ale i tak je změna atmosféry už zřejmá. Se mnou je to stereotyp, kdy jsou veškeré moje kapacity soustředěné na to, abychom všichni šli v rozumnou dobu spát, byli vykoupaní, najezení a ráno bylo, co si obléci. Plus pár dalších drobností, jako aby přežilo zvířectvo a nesežrali nás tu blechy a šváby, že. No prostě kluci si kámoše nepozvou a rozvážet to a hlavně pak zas k večeru shromažďovat, když mrňousové jsou po sedmé už zralí (se mnou) do postele, na to nemám. Jak je na obzoru manžel, je to jinak. Doma se hemží vrstevníci, nebo tu naopak je o jednoho až dva naše chlapce míň, když využijí pozvání k přátelům. Starání se o zvířátka a velká část starostí o děti a jídlo se přesunula na muže, mně se tolik přestává vrstvit prádlo a matčin maraton ubíhá ve volnějším tempu.

Na výlety už by byl čas, ale po všech letech, kdy se nám stále nepovedlo úplně přizpůsobit situaci, že místo dvou hi-tech platů máme jeden učitelský, jsme jaksi narazili na finanční strop. Ne že by tu nebylo světlo na konci tunelu, to tam je, ale kdy přesně se to obrátí, není jen v našich rukou. Momentálně jsme v situaci, kdy kromě jídla a nutného oblečení zvažujeme každý výdaj a hledáme všemožná krkolomná řešení, jak to ustát a zůstat v Tal El. Možnost, že bych si začala hledat práci i já stále postrkujeme úplně na konec listu. Jednak proto, že se nám ani jednomu úplně nezamlouvá, a také i proto, že by to extra epomohlo – výdělek by šel z většiny na zaplacení jeslí. Ani nevím, proč to sem píšu. Náš život to výrazně nepoznamenává, koneckonců věřím, že je to něco, čím si holt teď projít musíme, když to tu je, a že nás to naučí nové zásadní věci. S vírou, že za rok zas už budeme úplně jinde a budu se pousmívat nad vzpomínkou, jak jsme v bance škemrali o navýšení kontokorentu a hledali doma, co půjde prodat. Až si říkám, jestli jsme opravdu tak lehkovážní, že nás ani takový průšvih nerozhodil a pořád je nám do smíchu. Snad nám to vydrží :-). A Bůh dá, že se naše momentální platební neschopnost zas brzy obrátí ve schopnost ;).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Je to k neuvěření – jak dlouho to nevyšlo i jakým fofrem to uteklo. Že šest týdnů na výpravu teď už šestičlenné rodinky do mé rodné hroudy nebude stačit, mi bylo jasné hned. Ale že k balení se pořádně dostanu až dopoledne před odjezdem na letiště, to jsem opravdu nepředpokládala. Bylo to napínavé, ale výjimečně jsme dorazili někam včas, krásné tři hodiny před odletem. Prošli jsme odbavením, bezpečnostní kontrolou, zbavili se velkého kufru – a dostali nemilou SMS od společnosti El Al, že náš let má 3 a půl hodiny zpoždění. Hodina na letišti utekla příjemně během občerstvení u fontány, dalších šest hodin čekání bylo peklo, hlavně s blížícím se pozdním večerem. Navíc ještě bylo třeba dořešit vzniklý problém s autopůjčovnou, co mi suše oznámila, že do dvou ráno na mě nikdo nepočká, a ať si vezmu do rána hotel…

První den v Praze ve složení nevyspalých dětí a ještě víc nevyspalých rodičů, návštěva úřadu a marná snaha o vyřízení různých dokumentů, taky stál za houby. Co vám budu vyprávět, začátek se úplně nevyvedl, a nemohla jsem než dát manželovi za pravdu, ať na podobné akce příště letím sama, maximálně s miminem.

Ale pak se to otočilo o 180 stupňů. Svezli jsme děti metrem a tramvají, prošli křížem krážem centrum Prahy, poslechli zvonky v Loretě. Manžel se vrátil do Izraele a já a děti si dál užívali – příjemného počasí, zelených parků, dětských hřišť, přátel a rodiny. Obrovský dík patří všem, co nás hostili, doprovázeli, vozili, chovali a krmili Liyu, hráli si s kluky a všemožně se o nás starali. Užili jsme si to, především díky vám :-).

• 

• 

• 

• 

•