Monika v Izraeli

Září za námi. Myslím, že je to vůbec poprvé, kdy jsme se celou polovinu měsíce nemohli hnout z domu a zahrady. Byli jsme v domácí karanténě, nejdřív kvůli kolegovi z práce od Giyory a pak, přímo na začátek celostátní karantény, nás doma uzamkla páťačka ze školy Daniela, co se s ním a s koronou vozila celý týden školním autobusem. Od židovského nového roku, čili od 18. září, platí kvůli tristně narůstajícímu množství nemocných koronou celostátní karanténa – všichni doma s možností nákupu v nejbližším supermarketu a vycházkou do jednoho kilometru od bydliště. Velmi omezující nařízení, které nám ale po deseti dnech domácího vězení přece jen přidalo na svobodě. Během domácí karantény jsme oslavili dvoje narozeniny – prvorozenému Danielovi bylo sedm a junior Eitan je už dvouleťák, židovský Nový rok a přetrpěli půst na Den smíření.

Nebudu vám vyprávět, jak je to fajn. Žádný děs, to ne, kluci si vystačí, nenudí se. A ani my ne, hlavně díky nim. Ale jiné než v březnu to je. Les za domem se po horkém létě ještě neprobudil k životu a nemáme tak úplně, kde se courat. Navíc se Daniel musí trochu učit. Sotva si maličko oťukal, jaké to je být žákem první třídy, užíval si jízdy autobusem s telefonem dohlížejícího šesťáka, přestávky na dětském hřišti před školní budovou, už ho zavřeli doma a posadili k počítači studovat přes zoom. Mají hodinu denně, vlastně 45 minut, což není moc, ale jsme tím zablokovaní všichni. Potřebuje asistenci, je frustrovaný, že ho učitelka ignoruje, malí bráškové ho rozptylují… Přes zoom mají Nevo s Danielem také kroužek karate a ani ten se neobejde bez naší asistence. Když je s námi Giyora, je to lepší, ale ten je dvě dopoledne v týdnu zamčený v pokoji, kde se s velkým nasazením a často malou odezvou snaží předávat nové vědomosti svým žáčkům.

Daniel je pilný student, látku má v malíku, úkoly mu jdou snadno. První třída v Izraeli má ale zásadnější úlohu, než děti naučit psát a počítat. Má je motivovat, otvírat jim rozhled, učit je se přátelit, pomáhat si, budovat vztahy k lidem, zvířatům a přírodě. Teď je tohle všechno na nás. V notně omezeném prostoru a čase. A přátelé, přiznávám, že mám o sobě hodně velké pochybnosti, jak to dám. Zvířata a přírodu jsem měla ráda vždycky, s respektem k nim to ale bylo horší a o nějakou kultivaci vztahů se snažím jen něco přes poslední desetiletí. Je to ostuda, já vím, kdybych věděla, kde se stala chyba, ráda bych ji na svých dětech neopakovala, ale prostě jsem doufala, že v tomhle mi místní vzdělávací systém pomůže. Že se budu učit s dětmi. A ne, že je budu učit já ;(. Nemyslím, že jsem hrozná máma, to zas ne. Jen naprosto objektivně vidím, že místní styl výchovy je diametrálně odlišný od toho, kterým jsem vyrůstala já. Třeba už jen v tom, jak velký důraz se klade na zdravou sebejistotu, práci s emocemi, povědomí o tom, co nás dělá šťastnými a v čem jsme dobří. Za těch téměř deset let, co jsem tady, jsem pochytila leccos, ale je to pořád málo. Při setkání s kamarádkami jsem se skoro vždy ocitla v situaci, kdy jsem si říkala, že jsem ještě daleko od židovské matky. Třeba když jsem vyprávěla, jak se Daniel nechtěl připojit k ostatním budoucím prvňáčkům ve vesnici na ceremoniálu, protože je neznal. A maminka jeho kamaráda, co je teď o třídu výš, prohlásila: „My to měli podobně, Majkl s nimi nebyl ve školce a také nikoho neznal a všechny děti měly být v tričku, které dostaly na konci roku. Tak jsem se ozvala, že to teda ne, že Majkl to tričko nemá a že ať jdou všichni jen v bílých.“ Stalo se tak, pořadatelům ceremoniálu i maminkám všech třiceti dětí to přišlo úplně v pořádku. Mě by o to ani ve snu nenapadlo požádat, že…

No tak konec fňukání, snad to tak zlé nebude, zachrání to manžel, četba, přednášky z youtube a já nevím, co ještě. Zdroje jsou, ne že ne. A snad bude zas brzy i víc možností se seskupovat a inspirovat mezi přáteli.

Začala škola. Přípravy byly náročné, samozřejmě hlavně pro nás s Giyorou. Daniel jen odpočítával dny. Má vychytanou aktovku na kolečkách a kliku, že ji dostal od babičky, protože být ode mě, kýčovití superhrdinové ji určitě nezdobí. Před začátkem školního roku jsme měli seznamovačku s třídní učitelkou a nesli do školy většinu věcí z dlouhatánského seznamu od tužek přes lepidla, popisovací tabule až po plastelínu a dřevěné tyčinky na nanuky (tak mě napadlo, že ten rozdíl mezi školou a školkou nebude nakonec až tak horký…). Valná část zůstala uložená ve skříňce ve škole. V aktuálním školním roce se ve vesničce Gilon, kam Daniel dojíždí na základku, otevřely dvě první třídy. Daniel je v alef 1 s dalšími devětadvaceti dětmi. Z Tal El má 9 spolužáků, zbylých 11 je v alef 2. Děti povinně oblékají školní trička. Nejsou vyloženě uniformní, barva a typ je volného výběru, ale tak zas kdo by to logo chtěl plácat třeba na triko od Gantu, že. Jakkoliv mi to přišlo ujeté, když jsme školní uniformy probírali se spolužáky na základce, coby rodič to velmi vítám. Do začátku dostal každý prvňáček přiděleného šesťáka bydlícího v blízkosti, co ho doprovází od domu ke školnímu autobusu, z autobusu až do třídy, a pak celé zpátky. Daniel má dokonce dva. Oba vlastní mobilní telefon, čili si je Daniel nemůže vynachválit. Už se mě ptal, jestli souhlasím, aby si na Danově telefonu hrál po cestě vždycky.

Už z dopisu, který jsme obdrželi od manažerky školy, bylo jednoznačné, že školní docházka bude fuška hlavně pro maminku. Uvedené čtyři věty, vypíchnuté odesílatelem jako nejdůležitější, jsem se vám pokusila přeložit. S třetí větou mi Giyora musel pomoci a dovysvětlit význam. A čtvrtou musel přeložit do angličtiny :D. Snad vám to dává smysl:

Nejdůležitější věci:

– že všichni studenti v pořádku dorazí do školy, budou v bezpečí a chránění, a v pořádku se vrátí domů

– že každý z nich objeví svůj vlastní potenciál

– že se každý z nich naučí poradit si se změnami, rozvine svou mentální sílu a vyjde s bohatou sadou nástrojů s dovednostmi ke studiu a každodennímu chování

– že každý student a studentka získá nástroje k uctivé komunikaci a respektujícímu postoji k ostatním

Líbí se mi to moc. Jen jsem zvědavá, jak k tomu přispějí nanuková dřívka a klubíčka vlny, ale zřejmě mají plán .

Dopisování neustává, od učitelky dostáváme každý den obsáhlou zprávu přes whatsapp o tom, jak probíhal den, co se děti ten den naučily a co mají za domácí úkol. Naštěstí ne v tak vzletných větách, jako psala manažerka, takže to obvykle zvládám docela snadno přečíst. Ale to neeliminuje příležitostná překvapení. Třeba že když mají děti hodinu pohybu, mají přijít do školy v teplákách a keckách. Zarazilo mě, že se nepřevlékají, ale pak mě napadlo, že o přestávce na dětském hřišti se zcela jistě stihnou zapotit a zašpinit víc než na hodině pohybu a také v tom pak sedí zbytek dne. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Ač to vypadalo, že nám korona začátek školního roku nepřekazí ani nezkomplikuje, nakonec se jí to přece jen vydařilo. První zářijový den jsme vyprovodili Daniela na autobus, já odvezla Neva do školky a Eitana předala babičce před vstupem do areálu Danielovy školy, kde jsem se byla podívat na zahajovací ceremoniál. Byl po izraelsku velmi chaotický a s řadou technických problémů, ale tak stejně slza ukápla. Daniel byl zmatený – jako maminka – a statečný – víc než maminka. Zbytek dne se pak pokoušel pochopit, asi marně, proč pláču, když mám být šťastná.

No a pak odpoledne volali Giyorovi, že byl před týdnem na kurzu s učitelem diagnostikovým koronou a že okamžitě nastupuje týdenní karanténu. Aby kluci dochodili aspoň ty dva dny do konce prvního týdne, držel se od nás stranou, jak to šlo. Bylo to hodně náročné, protože jsem na kluky byla sama, ale nakonec to nějak šlo. Do pátku. Přes víkend jsme se s ním už smíchali a přestože už měl v ruce negativní výsledek korona testování, nezbylo nám, než se podle nařízení ministerstva zdravotnictví, k jeho karanténě připojit. Zbývá nám poslední den, večer karanténa končí a ve středu se kluci vrací do institucí. Probíranou látku mi učitelka pro Daniela poslala přes whatsapp. Bavilo ho to, měl to hotové asi za pět minut, a Nevo mu zvědavě nakukoval přes rameno. Zjevně tu nejsou zaměření na množství znalostí a nemusím mít obavy, že Daniel při tom blbnutí v bazénu na zahradě a dohadech s bratříčky o něco zásadního přišel ;).

Že nemám čas psát články na blog si stěžuji myslím už hezkých pár let. Ale přesto jsem si sem tam nějaký ukrojila, obvykle ze spánku. Po té, co se mi do ruky dostala knížka „Proč spíme“ zcela vážně hrozí, že ode mě už vůbec neuslyšíte. Vyděšeně zdvihám obočí nad hrozivě přesvědčivými důvody, proč mám spát osm hodin denně a čím dál tím usilovněji vyvíjím (často marnou) snahu toho dosáhnout. Ještě mě vypekl program, ve kterém prezentuji na blogu fotografie, a po pár zbytečně strávených čtvrthodinkách to vypadá, že ve verzi zdarma tam popisky fotek už prostě nedostanu. Než se to dořeší, fotky budou hlavně na facebookové stránce a tady se holt budu soustředit víc na text než na obrázky, aby to tu úplně neumřelo. Dále tedy pár útržkovitých zpráv o tom, jak se teď má Erezovic mišpoche.

První srpnový týden za námi a stále marně čekám, kdy nám vlastně začnou ty „prázdniny“. Jo, byli jsme čtyři dny na jihu, bylo to bezva – ale bylo to všechno. Jakmile se Giyora vrátil po prvním červencovém týdnu domů z posledního (a v koronových měsících i jediného) několikadenního výletu, zhluboka jsme se nadechli a … Volal mu brácha, že má pro něj melouch. Fyzická prácička na tři dny, slušný peníz, těžko nekývnout. A jakmile si na to plácli, volal mu jeden z vysoce postavených šéfů ve školství. Že v jedné polosoukromé škole na severu obsazují pozici, která by ho mohla zajímat. Zajímala, nadchl se pro možnost, že bude sám sobě manažerem. Vzali ho, i když jsou lehce levicově orientovaní a Giyora měl na hlavě jarmulku. Prázdniny neprázdniny, hned začaly schůzky, plánování, stavba programu výletů na příští školní rok. Je to speciální škola, prý demokratická. Když si vzpomenu, jak moc „demokraticky“ se chovaly děti ve třídách v Naharyii, nechci teda snad ani pomyslet na to, jak otrlí budou ti puberťáci tady :D. Bude toho mít hodně, což se k inženýrskému studiu mořských civilizací, kam se zapsal od září, vyloženě hodí…

Daniel jde do první třídy s dětmi z Tal El, které víceméně nezná. Nevo do školky v Tal El, odkud si už také nikoho nepamatuje. Aby ano, bylo mu 20 měsíců, když se se spolužáky rozloučil. Já a Eitan jsme tedy jediní, kteří před sebou nemají žádný nový začátek, dalo by se říct. Nicméně tím, že Giyora zřejmě bude k dispozici velmi spoře, budeme situací zásadně ovlivněni. Mám lehce obavy, jak to zvládnem, ne že ne. Eitan si už pár týdnů zvyká na babysitter. Bezvadnou holčinu, která kluky zná už přes dva roky. Zatím k Eitanovi chodí na jedno dopoledne v týdnu. Jestli to umožní finanční situace, bude chodit na dvě. Je to spíš na nákup než nějakou seberealizaci, ale lepší, než nic. Do prosince mám teda aspoň něco v záloze, pak narukuje na vojnu. Doufám, že za ty čtyři měsíce najdu odpovídající náhradu.

Daniel a Nevo nakonec byli až doteď v družině. Oba na vlastní vyžádání. Nevo by byl denně do čtyř, kdyby bylo po jeho, ale za to bych platila moc vysokou cenu. Jednak finančně a jednak dobou strávenou v zácpách. Začátkem srpna družina skončila. Mošav Ahihud přišel dodatečně s nějakou vlastní aktivitou na další čtyři dny příštího týdne, z čehož Nevo může jen na dva, protože pak se chystáme na třídenní výlet. Tentokrát na sever, k hranicím s Libanonem. Tak snad to na ničem nevybouchne…

Mimo rodnou zemi už žiji tak dlouho, že si vlastně ani netroufám odhadnout, co ve vás název článku evokuje :D. Každopádně vy budete po jeho přečtení vědět, o čem je to teď (určitě nejen) v Erezovic mišpoche.

Na dobrou noc dětem čteme nevím přesně od kdy, ale určitě to bylo již v době, kdy knihy žraly poněkud jiným způsobem než teď. Čili ve věku pár měsíců. Formát, vazba a další parametry včetně obsahu se přirozeně přizpůsobují přibývajícím létům. Nebo spíš přizpůsobovaly. Zatímco Nevo si v době, kdy jsme je se starším bratrem uspávali odděleně, ještě nějakých obrázkových leporel s Krtečkem užil i s maminčiným komentářem, Eitan musel najet rovnou na zkrácené Andersenovy pohádky nebo tak. Sice si pro sebe stejně jako kluci vytáhne něco z knihovny, leč bohužel na jeho výběr se obvykle nedostane. Naštěstí nevypadá, že by mu to vadilo. Někdy si je „čte“ sám a někdy je rezignovaně nechá ležet v nohách postele. Spíme už nějaký ten pátek všichni v jedné ložnici. Dva větší kluci mají přiražené postýlky podél naši manželské a Eitan stále spí mezi námi. A teda můžu vám říct, že když se teď dívám zpět na všechny ostatní vyzkoušené varianty (a že jich bylo), tak mi připadají jako úplně zbytečné trápení. Měli jsme to hned nechat na nich, stejně nejpozději do vojny budou pryč, že. Až je nám líto, že Nevo už se sám začíná o stěhování hlásit.

Dobře, tak se posunu od našeho spacího pořádku k tématu, o kterém jsem chtěla psát. Totiž ty knihy. Izrael je země nabitá emocemi, což mi určitě potvrdí kdokoliv, kdo se tu kdy objevil. Tak asi není divu, že o emocích jsou i dětské knížky. Co si tak pamatuji ze svého dětství, rozebírání emocí se smrsklo zhruba na „Nevztekej se!“, tak nepokrytě přiznávám, že se z těch knížek sama dost učím. Třeba takový „Vztek“ bych možná měla číst častěji sobě než dětem :-). Nebo „Urážka“. To jsou tituly, které si pro sebe dolouskám do posledního písmenka, i když milovaní potomci už dávno usnuli.

No a už jsme skoro u toho kyblíku. Při nedávném diskutování o rodinných záležitostech s drahou kamarádkou Shuvou, která se mi bohužel za pár týdnů z Tal El odstěhuje, mi byla zapůjčena strašně milá knížka. Jmenuje se „Doplnit kyblík“. Dědeček vypráví svému vnoučkovi po jedné vyostřené scéně s mladší sestřičkou, jak má každý nad hlavou neviditelný kyblík, který se doplňuje kapkami vody vždy, když je nám dobře, a naopak z něj ubývá, když je nám mizerně. Ač má chlapec pochybnosti o pravdivosti dědových slov, druhý den ráno se probudí – no hádejte s čím. Správně, s kýblem nad hlavou. A pak jsme svědky mnoha nemilých událostí, co chlapce potkají při snídani, cestou do školy a před začátkem hodiny. Kyblíček se vyprazdňuje a kluk si nepřeje nic jiného, než aby všichni okolo, jejichž kyblíky najednou vidí, měli též prázdno. Situace se náhle otočí, když jej učitelka vyzve, aby svůj skvělý literární počin přednesl před celou třídou (ano, vážně je tím potěšen a ne, vůbec se nestydí!). Pozitivních odezev přibývá, kapky kyblíček zase doplňují, až je kluk opět schopný koukat na svět smířlivě. Dokonce si všímá v okolí postav, co se zrovna cítí bídně, a zdárně se pokouší pomoci doplnit jejich vysychající kyblíčky. Ke svému překvapení zjistí, že v takové situaci kapičky přibývají nejen jim, ale zároveň i jemu. Po návratu domů už vůbec není na mladší sestřičku ošklivý, ale empaticky jí nabízí rameno k vyplakání nad zničenou panenkou, co jí roztrhal nezbedný psík. Uklidní ji a nabízí spoluúčast ve hře.

Krásný, ne? Já jenom doufám, že tu neporušuji nějaká autorská práva. Kdybych na to měla čas a kvalifikaci, oslovím autorku a nabídnu jí překlad do češtiny :-).

Chlapcům se knížka strašně líbila a když jsem zmínila, že ji musím vrátit, chtěli ji číst znovu každý večer, dokud ještě byla doma. No to se ví, že pro ni poběžím do knihkupectví, jakmile budu mít příležitost. Ono to na ně sice nemělo ten zázračný efekt, jako na chlapce v závěru příběhu, ale to nevadí. Nějaký to určitě má. A mně se hodí další titul, co budu dočítat i po té, co chlapci odpadnou…

Tak ať neztrácíme schopnost doplňovat kyblíky :-).

Korona stále není definitivně zažehnána a desítky škol se kvůli zjištění nákazy krátce od otevření znovu uzavřely. Do země se jako turista ještě nepodíváte, ač my místní se zde můžeme pohybovat víceméně volně. Parky, podniky a obchody jsou otevřené, všude u vchodu měří teplotu a dovnitř se smí jen s rouškou. V otevřených prostorách na rouškách netrvají, jen je doporučují v místech, kde se shlukuje více lidí. Návštěvníkům se cedulemi připomíná udržovat dvoumetrový odstup. U pokladen jsou instalovaná skla, všude jsou volně dostupné desinfekční gely, často i mobilní umyvadla. Od otevření pláží jsme se s manželem vrátili k oblíbenému pátečnímu rituálu – ranní kávičce v Akku. Vyrážíme s dětmi na výlety při každé příležitosti, obvykle někam k vodě. Kdyby izolace trvala nadále, budeme teď nejspíš zavření na zahradě, protože kam v současném období nedosáhne umělé zavlažování, roste jen bodláčí a pod nohami křupe suchá tráva. Ten v zimě a na jaře pohádkový les, co nás obklopuje, je podle vyjádření Neva teď „ohavný“. Upřímně jsme se jeho výrazu zasmáli a nemohli než konstatovat, že procházka v něm zrovna energií nenabíjí. Člověk si normálně přeje, aby zapršelo :D. Nechci vás úplně odrazovat od návštěvy lesa v Izraeli v letních obdobích – ale do toho u nás v Tal El teď opravdu nechoďte.

Procházky v Tal El po okolí vůbec v horkém létě nejsou nic moc. Mohla by z toho být další položka na seznamu „Proč se odstěhovat jinam“, ale protože plán na stěhování se ukazuje jako nereálný, bude z toho jen „Mírné negativum, co nebude problém překousnout“ :-). Už jsem tu na blogu zmiňovala, že koupit si v Izraeli pozemek není legrace. Nebo takhle. Pokud jste mladá rodina s malými dětmi, co doteď bydlí někde v bytě a hledá něco blíž k přírodě, ještě se to dá. Pokud už vás ale jednou akceptovali, tak jako Giyoru do Tal El, není v zájmu Izraele, abyste se stěhovali kamkoliv jinam. Tolik cennou půdu jste už jednou dostali, při budoucím rozšiřování vesnic ji přednostně získají ke koupi vaši synové, rodina zůstane hezky pospolu a jeden o druhého se postará. Že byste chtěli postavit dům na lepším místě? Prodejte dům, přestěhujte se do podnájmu a za rok a půl organizace pro správu půdy uvolní záznam a vy můžete směle zkusit zažádat o nějakou jinou. Ale jak se zajistí, že za rok a půl si z peněz z domu ještě něco koupíte a postavíte, to fakt nevím. Nebo se domluvte třeba s tchyní, která žádný pozemek nedá, že si ho koupí ona za vás. A vyřeší se to dodatečně, až se dům prodá. Jenže kibuc ani jakékoliv jiné místo s přijímací komisí tchyni neakceptuje. Záleží tedy na konkrétní lokalitě. Jednu takovou, kde by to snad i prošlo, jsme navštívili. Pozemek na krásném místě v malém mošavu na severu země, úžasný vzduch, výhled do zelených hor… a vojenský post Hizballáhu na dohled na jedné z nich. Milý realitní makléř nás od nákupu přátelsky odradil, že by nás tam sice brali všemi deseti, ale jako kluk, co v dané oblasti vyrostl, nám upřímně říká, že to je pro děti na houby. Slabá infrastruktura, žádní kamarádi, školy daleko… A že ta malebná vesnička v noci působí jinak než ve dne. No, v noci jsme se tam už radši podívat nejeli :-). Nabízí se varianta, že se koupí už dům postavený, ale to by vyšlo dráž. Musím přiznat, že po tom všem objíždění kibuců a mošavů na severu si domku v Tal El o hodně víc vážím. Příležitostně to sem tam někde ještě oťukneme, ale prozatím jsme smíření s představou, že zůstáváme v Tal El. Sen o druhém patře, ložnicí s východem na velkou terasu a výhledem na moře nerušeným domem v protější ulici, má mnohem větší naději na realizaci :-).

Za dva, tři nebo možná čtyři týdny dětem skončí školková docházka v mošavu Achihud. Kdy přesně zatím nikdo neví, protože se mluvilo o částečném nahrazení korona prázdnin v začátku letních prázdnin, ale jak by to mělo ve finále vypadat se jaksi stále nerozhodlo. Manželskému páru ve složení matka v domácnosti a učitel, což je náš případ, to je úplně jedno. Ostatních pracujících se to případně dotkne jen posunutím a zkrácením placené červencové družiny, protože v srpnu už stejně určitě nikdo dělat nebude. Pro mé kluky by to znamenalo posunutí definitivního rozloučení s kamarády. Ač se budeme snažit zůstat ve spojení, spíš mě překvapí, jestli si chlapci po prázdninách ještě vzpomenou.

Od nového školního roku budeme mít v rodině hned dva členy školou povinné. Kromě Daniela, co nastupuje do prvního ročníku základní školy, Giyora začíná magisterské studium o mořských civilizacích na univerzitě v Haifě. Začít v Izraeli něco studovat i v relativně pokročilém věku (připomínám, že manželovi je padesát, i když na to nevypadá :-)) je celkem běžná věc. Lidé klidně několikrát během života úplně mění zaměření. Za vysokoškolské studium se platí, manželovo stojí kolem 15 tisíc šekelů ročně, jestli si správně pamatuji, a mělo by v jeho případě být částečně dotované ministerstvem školství. Doufáme tedy. Získání titulu bude znamenat navýšení jeho tabulkového platu, investice by se tedy měla vyplatit.

Tím report z aktuálního života rodiny Erezových uzavírám a jdu udělat na chvilku nepořádek v pořádku pana juniora. Než se probudí a zas si to tu pěkně upraví po svém :-).

Dva týdny, kdy jsou děti zpátky ve školkách a můj svět se vrátil do stejných kolejí, jako před koronou. Nevo i Daniel jsou prozatím z obnoveného setkávání s kamarády tak nadšení, že se nedožadují pauzy v docházce, a já jim to prozřetelně nenabízím. Protože Giyora zatím jen vyučuje frontálně, výlety ještě povolené nejsou, často kluky může ráno odvézt a po poledni zase přivézt. Má míň práce na doma, je tu dřív, vozí Daniela na fotbal a o nějakém dvoudenním opušťáku na výlet si může nechat zdát. Teoreticky vzato bych tedy měla zas mít čas na psaní a dokonce více, než bylo před koronou. Ale zatím se pořád někam vypařuje. Jak to bylo možné, sešla jsem se s kamarádkami, také jsem konečně zaběhla nakoupit pár drobností. Nemůžu říct, že by mi to scházelo, ale jsou obchody, kam na rozdíl od manžela zajedu ráda, když je třeba. Například Ikea. Během korona prázdnin jsem si navykla chodit dřív spát. Jak jsem jela od šesti ráno do půl deváté večer s mláďaty bez pauzy, po jejich uložení byla sotva síla poklidit největší nepořádek a najíst se. Před jedenáctou jsem se odplížila do hajan s tím, že přečtu, co je nutné (aspoň stránku z Tóry a modlitbu před spaním) a když bude energie, možná ještě něco. S vidinou příležitostného nočního vstávání a dalšího náročného dne se všemi chlapy na triku jsem si prostě víc netroufla. A i když noc třeba nebyla nijak zlá, další den to dopadlo stejně. Ano, mohla jsem to risknout a v případě potřeby si pak zdřímnout přes den s tím, že prckové budou na triku manžela o něco víc. Ale to moc nefunguje, protože stejně poslouchám, co se děje, a mám tendence jít zachraňovat situaci, když slyším příliš moc řevu. Ve výsledku bylo lepší dát Giyorovi přes den prostor k práci na domě a zahradě, částečně naplnit své sdílecí chtíče obsáhlejšími komentáři k fotkám na FB stránce a blog nechat podřimovat. Myslím, že eliminování mé únavy mělo významný vliv na celkovou pohodu v těch dvou měsících izolace a o to stejně šlo především. Zahrada prokoukla, kůlna je vyklizená, do mamádu už by se v případě poplachu i dalo jít schovat a zdi poničené deštěm prosakujícím ze střechy jsou zase jako nové. Giyora se vrátil k běhání, děti se sžily s kocoury a protože nám tady bylo tak fajn, víceméně jsme opustili myšlenku na stěhování. Při bližším průzkumu ještě před epidemií a v úvahách během ní jsme došli k závěru, že dokud Giyora bude pracovat v Naharyii, což nevypadá, že by se v nejbližších letech mělo měnit, a dokud budeme chtít dětem zachovat úroveň vzdělání naší oblasti, s velkou pravděpodobností lepší místo k bydlení nenajdeme. Řešení otázky, kde bude mít Eitan pokojíček, odsouváme na dobu, kdy ji sám vysloví. Možná nakonec dojde k realizaci varianty úpravy našeho domu tak, aby více vyhovoval potřebám naší početnější rodiny. Když ovšem vyřešíme financování, protože tím se hypotéky určitě nezbavíme.

S minimálně dalším rokem v Tal El jsme stejně počítali. Nevo je zapsaný do školky u nás, Daniel do první třídy. Od září jej školní autobus odveze každé ráno spolu s dalšími dětmi z Tal El do dvacet minut jízdy vzdálené základky ve vesnici Gilon. Absolvovali jsme schůzku s komisí, která měla rozhodnout, jestli potřebuje v rámci studia pomoc. Prý ne, pomoc potřebujeme my s Giyorou a Danielovi pak pomůžeme sami… Tak úplně ne, ale něco v tom smyslu. Vychovatelka ze školky totiž jaksi nechala propadnout mezi židlemi, že v uplynulém školním roce měl dostat dvě hodiny týdně speciální péče a tak se to snažila zakamuflovat tím, že vlastně žádnou nepotřeboval. A když nepotřeboval tento rok, proč by měl ten příští, že. Je to i na naši hlavu, měli jsme se o to víc hádat. Není to definitivní, což v Izraeli není skoro nic, tak se uvidí, co přinese začátek školního roku. Dle doporučení jsme jej přihlásili na jízdy na koních, což má být způsob citové péče částečně hrazený pojišťovnou. Měl by chodit jednou týdně. Chtěl, tak proč ne. Dál má pracovat na zlepšení jemné motoriky, aby se mu snáz psalo a kreslilo. O přesném způsobu se musíme poradit s doktorem, ale určitě to také bude jednou týdně. Plus fotbal, co neopustí, protože ho to baví. Evidentně se ani třetí rok na mateřské nudit nebudu :-). Hlavně ve dnech, kdy budeme bez Giyory.

Eitan návrat k taxikařině vítá. Vypadá to, že kdyby bylo na něm, můžem autem jezdit třeba celý den. Vůbec je v takovém tom vděčném věku, co ho baví skoro cokoliv. Nadšeně pomáhá nosit prádlo do pračky a zapínat ji (to často i v době, kdy to nepotřebuju…), rád se mnou vaří (probírá se zásuvkami a kramaří na podlahu, co najde, včetně různých druhů sušených luštěnin..), točí vodu z chladicí mašinky (a je mu fuk, jestli tam je nebo není sklenička…), maluje (kamkoliv jen ne na papír) a mnoha dalšími způsoby se stará o to, aby naše dny byly pestré. No, byla bych blázen, kdybych si všechnu tu srandu nechala ujít a hnala se někam si sednout do kanclu, že ano :-). Mateřské zdar, neplacené ještě o něco víc… Ale tak díky Bohu za to, že si to (s odčerpáváním úspor a odřenýma ušima) můžeme dovolit!