Monika v Izraeli

Dívala jsem se, co jsem psala na blog o Dnu nezávislosti před rokem a zjistila, že skoro nic z toho letos není pravda. Jo, oslava v izolaci má svá specifika. I když se situace začíná usazovat, otevírají obchody, lidé se vrací do práce a chystá se brzký částečný návrat do škol a školek, na Den nezávislosti vláda stejně jako na Pesach „uzamkla“ občany do domovů. Nevím, co všechno se nesmělo, my jsme kromě Giyorových výletů do supermarketu už tak nějak preventivně doma pořád. Jestli jsme rozuměli správně, od čtvrté odpolední by nás možná nepustili ven z Tal El, čili muž nakoupil na grilovačku tentokrát den dopředu. Aby klukům nebylo líto, že prošvihnou školkové kulinářské aktivity, upatlali jsme čokoládové kuličky spolu. Vlasteneckou výzdobu domu jsme samozřejmě také neopomněli, vlajky vlály už týden dopředu. Obvyklé pouliční řádění, stánky a ohňostroje večer po zahájení oslav letos nahradily u nás v Tal El projíždějící vozíky s muzikou, žonglery a zrmzlinou. Ve výsledku byl za nimi takový houf ponocujících dětí, že kdyby byl soused policajt ve službě, asi rozdá rodičům bloček pokut. Daniel a Nevo se přidali spíš z povzdálí, ale na čapnutí viru by to určitě stačilo, kdyby tu poletoval.

Ráno s klukama vstal v sedm Giyora a já byla do osmi napůl spící sama v ložnici, což považuju za vrchol oslavy :D. Ale stejně, chápete to? Jednou se s chlapem domluvím, že vstane s prcky on, a všechno to spí až do sedmi?! Než jsem se nasnídala, už bylo po deváté. Kluci se balili do fleecových dek, protože v kraťasech a triku, co jsem jim připravila s představou, že už bude pořád jenom vedro, jim byla kosa. Ale převléct se nechtěli. Zšedlé nebe nevypadalo, že by dalo sluníčku šanci vykouknout, tak jsme se spontánně rozhodli pro delší okruh mimo zahradu. Kluci v  kraťasech, což mezi to bodláčí nebylo úplně dobrý a během cesty jsme si to několikrát pěkně odnesli. Doslova. Na zádech, na ramenou a tak. Eitan chodit chtěl, což délku třičtvrtěhodinového okruhu téměř ztrojnásobilo. Daniel je tvrďák a většinu cesty si na jemné škrábání do lýtek nestěžoval. Až když jsme dorazili k úseku, kde jsme to museli střihnout přes pole, kde byl porost výrazně vyšší než na cestičkách, zarazil se. S Eitanem v nosítku na zádech jsem se přes bodláky prodrala první a z lesní pěšinky pozorovala, jak Giyora s Nevem na ramenou z půlky pole zkouší přesvědčit Daniela, aby šel. Váhavě, se stěžováním a fňukáním, pečlivě váženými poskoky, se k nám pomaličku blížil. Co by ho tak mohlo přesvědčit, aby se pohnul? Snad želva, blesklo mi hlavou a začala jsem se rozhlížet po blízkém okolí. A hádejte co? ŽELVA! Dvacet cenťáků od mojí boty, při dalším kroku bych ji bývala snad nakopla. „Želva, želvaaaaaa!!!“ Vítězně volám směrem do pole. Sláva, kritický úsek překonán rychlostí blesku. Eitan mi začal šlapat po zádech, pohlazení tvora prehistorického vzhledu si tentokrát nehodlal nechat ujít. Myslím, že je to teď jeho nejoblíbenější zvíře :D.

Asi mi to ovlivňování světa myšlenkami začíná fungovat, hehe. Teď už jen to přenést do jiných oblastí :D.

Po procházce jsme si jako obvykle dali společnou snídani a čekali na letadla. Mno, totiž letadýlka. Každoroční velkolepá prezentace vojenské i civilní letky se letos smrskla na čtyři akrobaty, co přelétali od severu k jihu – nad nemocnicemi. Podle očekávání jsme je ze střechy krátce zahlédli cestou z Tzfatu do Nahariye. Nad každým špitálem si pro doktory letadýlka zařádila v atraktivních formacích. Jejich let jsem úplně náhodou objevila online na Facebooku, tak jsme se díky vymoženostem soudobé techniky aspoň mrkli i pilotovi do kokpitu. Bez odpolední grilovačky se zatím neobešel žádný z Dnů nezávislosti, co jsem v Izraeli slavila. Ani ten v izolaci. Tak šťastné 72. narozeniny, drahá zemi.

Pesach za námi. Kuchyň zaplnilo obvyklé nádobí a sady na Pesach jsou zpět v těžko dosažitelné skříni nad lednicí, kam se člověku fakt nechce lézt víckrát než jednou za rok. Za týden jsme spotřebovali dvě a půl kila macesů a pětatřicet vajec. To jen kdybyste si náhodou mysleli, že svátkem vajec jsou Velikonoce. U nás vajíčka nebarvíme, ale co chcete jíst, když není ani mouka ani luštěniny. Teda já něco jiného i jíst chtěla. Vyzkoušela jsem krekry z kinoa a v nejlepším případě se pro ně dá použít přívlastek „stravitelné“… Kromě mě se je nikdo z rodiny ani trávit nepokoušel. Pak mrkvový koláč, co chutnal mně i Nevoušovi, ale byla to spíš taková zeleninová nádivka na sladko. Když jsem na poslední den svátku ráno říkala Giyorovi, že ještě zbyl, jestli chce ke kafi, změřil jej zoufalým pohledem a po té, co jsem ho ubezpečila, že to nutně jíst nemusí, si s očividnou úlevou na talířek naložil dvě macesové sušenky. Zatímco Daniel vydržel jako obvykle snídat macesy s Nutelou celý týden, Nevovi to lezlo krkem už třetí den a Eitan macesy odmítal i ochutnat (zřejmě proto, že jemu jsem na to Nutelu nemazala, he). U něj snídaně víceméně zachraňovaly banány, kterých jsme taky zbaštili požehnaně.

První večer Pesachu byl 8. dubna a týden před ním jsme strávili v horečném módu příprav, samozřejmě za přítomnosti nespolupracujících dětí. No a pak to znásobení počtu jednodenních vypnutí od světa, protože první a poslední večer Pesachu je jako šabat. Sice jsme sederovou rodinnou večeři měli z části přes Zoom aplikaci na Giyorově laptopu (vláda přes svátky ještě zpřísnila opatření, nesmělo se vyjet z města), žádné další „porušení“ předpisů se ale nekonalo. Na psaní blogu tak delší dobu nezbývalo času ani sil, překvapivě. To je ale to jediné, na co si po měsíci koronových prázdnin můžu stěžovat. V Tal El je pořád krásně. Už ne zima a ještě ne moc vedro. Dá se spát bez topení i klimatizace. Kupodivu pořád často prší. Že se jednalo o na srážky výjimečně bohatou zimu dokazuje i stav Kineretu, který po 30 letech dosáhl hranice, při níž je možné otevřít hráz a pustit vodu dál do jižního Jordánu. Důvod k oslavám by byl, kdyby voda dotekla až k vysychajícímu Mrtvému moři, ale vysoce pravděpodobně slavit budou jen jordánští zemědělci, že mají čím zavlažovat pole. Přesto je to ale nadmíru potěšivý stav. Zahrada i les kousek za domem jsou nadále nevyčerpatelným zdrojem zábavy. Přiznávám, že od domu se vzdalujeme dál, než aktuálně povolených sto metrů, ale ta zamčená brána do sta metrů je – a za ní už potkáme akorát krávy a kozy, od kterých pro jistotu udržujeme více než doporučený dvoumetrový odstup :-). Při každé procházce si všímáme, jakým fofrem se mění stav květeny. Rudé květy pomalu zmizely, člověk sem tam zaznamená pár posledních vlčích máků nebo polo opadaných pryskyřníků asijských. Naplno teď kvetou žluté a bílé chryzantémy, šalvěj, olivovníky – a další a další alergeny, co lechtají Giyoru v nose a nutí ho bez přestávky kýchat. Jo, muž by si vám asi uměl postěžovat na víc věcí než já. Posledně jsem se zmínila, že i kdyby se děti měly vrátit do školek, vlastně to bude na měsíc, protože v červenci jim platit družinu nebudeme, že to nemá cenu, když na té rodičovské „dovolené“ zůstanem nejspíš oba, platit na každého tisíc šekelů. „Na den?!“ pronesl s podezřívavým výrazem prozrazujícím, že pouze v takovém případě by to považoval za přemrštěnou sumu. Zdá se, že se těší i na dřív neoblíbené přednášení před pětatřiceti člennou třídou izraelských puberťáků ve školní budově.

Mně se i přes solidní fyzickou činnost povedlo za poslední měsíc přibrat o dvě kila. To v mém stavu po vyčerpávající zimě bylo vítané, jen se mohla o něco líp rozložit… A protože podle aktuálních zpráv to vypadá ještě minimálně na jeden společný měsíc, asi bych si měla dát bacha, aby mě muž do půlky května nevykrmil o další dvě.

Abych tak od toho mého obvodu pasu přešla k pozitivnějším rozšířením – hezky se nám rozrostla ZOO na zahradě. Roztomilou želvičku s poškrábaným krunýřem a zraněnou nožičkou našel Daniel při jedné z výprav za broučky (ty nosí po desítkách). Měla jsem radost, že jednou přinesl pro změnu živočicha, kterého se neštítím vzít do ruky. Nechaly jsme děti se roztomilým tvorečkem potěšit na zahradě a večer se s ním rozloučit v domnění, že bude rychle pospíchat zpátky do lesa. Hertzel, jak jsme ho pojmenovali, když jsme ho na zahradě objevili i druhý den, je s námi už týden a už pět dní není sám. Přidal se k němu Širion (hebrejsky „krunýř“ ), mladičkej želvák pohybující se turbo rychlostí, co si to nakráčel přímo k zadním vrátkům naší zahrady. Ukázalo se, že se u nás želvákům možná nelíbí tak, jak jsme si mysleli, ale že prostě tu zídku ze šutrů nahoru nevydrápou a další případné únikové cesty také hledají marně. Dětem se sice nezamlouvalo, že je půjdeme vypustit zpátky do lesa, ale přesvědčili jsme je, že si oba určitě chtějí hledat partnerku a založit rodinu. Kde jsme vzali jistotu, že jsou oba samci, fakt netuším, ale hlavně, že to fungovalo. Dnes odpoledne jsme je po zahradě hledali marně, tak uvidíme, co přinese zítřek. Ještě jsme na chviličku adoptovali chameleoní miminko, co se objevilo na pučícím pekanu. Ale to vzalo roha hned ten samý den. Není divu, taky bych v jeho kůži, ač tak pěkně se vybarvující, nechtěla trávit dny na zahradě s dvěma dravými kocoury. Snad je drobek v pohodě.

Velkolepý plán výběru nového pozemku, stěhování, stavby a tak, stojí na mrtvém bodě. Pozitivní je, že nás to vůbec netrápí. Naopak jsme se díky korona časům ubezpečili, že bychom případně úplně klidně mohli zůstat žít tady v Tal El a že jsou věci, ze kterých nehodláme slevit. Třeba krásný výhled a les kousek za domem. Nevzdáváme se úplně, ale pro jistotu už přemýšlím, kde budem mít v současném domě schody nahoru a jak to uspořádáme v patře, ehm. Je úplně jedno, jestli na to někdy dojde nebo ne, ale proč bych za vysněnou ideální variantou neměla mít záložní ideální variantu :-). Napadá mě pak ještě spousta dalších záložních té záložní ideální, méně ideálních, ale pořád dobrých, ke kterým může dojít, no a pak jsou ty, které mě nenapadají a také k nim může dojít… Že o té finální rozhodne stejně Bůh, je mi jasné, ale mě tyhle myšlenky prostě baví.

Je to dva týdny, co jsem se rozepsala o oslavách narozenin ve školkách. Protože Nevo, ač se narodil 11. listopadu, je se spolužáky slavil na začátku března. Ale než jsem článek dopsala, začala v Izraeli ťukat na dveře korona. S divným pocitem, že to letos u nich ve školce byla dost možná poslední oslava, se mi k tématu už nechtělo vrátit. Po třech dnech prázdnin svátku Purim, kdy jsme si užili malé výlety a návštěvu dalších tří míst, kam se zřejmě nebudeme stěhovat, se manžel vrátil do školy na den a děti do školky na dva. Korona už se doťukala a vstoupila dovnitř. Nevova spolužačka Mia, která v půlce února odjela s rodiči na návštěvu do rodné Číny, se do Izraele prý hned tak nevrátí. Manžel měl školní výlet – v den svých padesátých narozenin, 12. března. Dostal spoustu krásných přání, dárky a dorty od studentů i kolegů. Netušil, že je to zároveň rozloučení, že znovu se potkají Bůh ví kdy. Protože ten večer oznámil premiér, že od pátku se už do školy nejde. Tří týdenní korona volno plynule naváže na pesachové prázdniny a … pak se uvidí. Obě instituce, co mé děti navštěvují, v pátek fungovaly, jakoby se nechumelilo (a že tam se fakt nikdy nechumelí :-)). Vychovatelky přivítaly děti s obvyklým úsměvem. Že prý jen musí přísně dodržovat zajeté hygienické návyky a do měsíce, jak se oteplí, bude s pomocí Boží po všem. Jejich přístup ve mně vzbudil takovou jistotu, že jsem o jejich slovech ani na chvilku nepochybovala.

Vláda v Boží pomoc sice též doufá, ale zároveň přikládá ruku k dílu. Po odchodu šabatu nám premiér v dramatickém projevu sdělil, že se uzavírají též školky.

Následující týden byl zmatený. Valily se na nás hororové statistiky ze světa, černé prognózy, vláda zpřísňovala opatření. Učitelé netušili, co se od nich čeká, snažili se udržet kontakt se studenty, produkovat studijní materiály a zadání domácích prací. Početné izraelské rodiny se okamžitě začaly bouřit, že to studium s dětmi nedají. Dva dny na to ministerstvo školství přišlo s oznámením, že učitelé nastupují na placenou dovolenou. I když to pro Giyoru znamená základní plat bez příplatků, které obvykle tvoří jeho významnou část, a nevyžijeme z něj, je to pořád sakra dobrá varianta. Půl milionu lidí odešlo ten týden buď na neplacenou dovolenou nebo dostali vyhazov… Vyhlídku na zlepšení ekonomické situace finanční injekcí z Čech zazdila opatření podobná těm tady v Izraeli. Teď prostě většina lidí hledá na netu, co tvořit s dětmi z ruliček od toaletních papírů, a ne nemovitosti k prodeji. Lidi šílí, šekel sílí. To je pravda jen částečně, ale hezky se to rýmovalo :-). Šekel vůči české koruně opravdu sílí, ale to spousta dalších měn.

Nestěžuju si, fakt absolutně nemám na co. Pousmáli jsme se s manželem nad tím, jak jsme si něco nalajnovali – a Bůh na nás udělal dlouhej nos 🙂 . Není to prvně, co na blogu zmiňuji místní rozšířené „hakol le tova“ (vše k dobrému). Přijímáme s pokorou vše, co se děje, protože víme, že i když to bude jinak, než jsme si malovali – bude to tak, jak to být má. Užívám si okamžiků, co nám korona doba přinesla. Z televize se na nás valí apokalyptické zprávy, ale tady v Tal El to přitom působí, jak kdyby se zastavil čas – v jedné z těch chvil, kdy si člověk přeje, aby se zastavil. Je to už 14 dní, co jsme všichni doma – a pořád je to bezvadný. Nevím, jestli se kluci míň hádají nebo to my míň vnímáme, ale celkový dojem je, že je pohoda. Giyora jakž takž úspěšně zpracoval video pro studenty o přípravě pita chleba na „sádž“ (speciální plotýnka na přípravu tenkého pita chleba) nad ohněm, ze zahrady pomaličku mizí nevítané porosty. Eitan, co je evidentně štěstím bez sebe, že má teď permanentně bráchy doma, s radostí využívá všechny atrakce zahrady, do domečku po žebříku už šplhá jako profík a rozčiluje se, že na vahadlové houpačce nemá parťáka. Daniela a Neva totiž víc zajímaj různí živočichové, hlavně broučci. Staví jim domečky, nosí jim jídlo a zřejmě se snaží si je ochočit. Skoro denně vyrážíme na procházku někam kousek mimo zahradu, což teda Eitan zatím těžce nese. Koucouři nás následují a ubrečeně mňoukaj, když se příliš vzdalujeme od domova. Další členové rodiny, co rádi přijmou nejnovější opatření, že se nemáme vzdálit na víc než sto metrů od místa bydliště. Vyrážíme buď podél plotu ohraničujícího vesnici (jo, ploty kolem vesnic jsou v Izraeli normální věc) směrem k olivovému háji nebo projdeme bránou pár desítek metrů za zahradou, od které má Giyora coby člen bezpečnostního sboru Tal El klíče, do lesa. Počasí je na druhou půli března nadprůměrně deštivé, ale poslední dobou už jsou to jen drobné přeháňky a stejně je teplo. Všechno se zelená, louky jsou plné barevných kvítků a bzučícího hmyzu. Zatím jsme se skoro vždycky vrátili s botami od bahna, ale to není nic, s čím bychom si neporadili.

Šabat dostal nový rozměr. A rozhodně to není jen tím, že Giyora přestal chodit do synagogy. Po týdnu na stejném místě a ve stejném složení vnímám možná překvapivě mnohem silněji, jak je ten den jiný než všechny ostatní. Bilý ubrus, sváteční oblečení, ticho, žádné vaření, žádné rýpání zahrádky nebo jiná snaha být jakkoliv produktivní. Šabatové svíce v současné době září i v domácnostech, kde se roky nezapalovaly – jako třeba u naší sousedky, co mě včera dopoledne o dvě přišla poprosit. V těžkých časech se k Bohu obrací kde kdo. Vy se taky pomodlete, je to snadný, třeba takhle: „B-že dej, ať je korona za námi!“. Že na Boha nevěříte? To ještě neznamená, že to nemůže pomoct ;). Hodně se usmívejte se, myslete pozitivně a jestli vám to nejde, udělejte všechno proto, aby se to změnilo. Protože „dobrá mysl je půl zdraví“. A to je teď sakra potřeba…

Ráda bych napsala, že ta mírně otravná zima je už za námi, ale to by nesměl mít junior teplotu a venku zas lítat blesky. To teda bylo z pátku na sobotu, teď už je dobrej. A dost možná to bylo z těch asi 18 chorob, co do něj před týdnem zběsile narvali ze tří různých vakcín, když jsem ho konečně dotlačila s půlročním zpožděním na očkování. A že i přes ty spršky a vítr ani moc zima není a během šabatu jsem vystrčila z baráku nos i já s malým, což je co říct, protože to se v posledních měsících stává jen výjimečně. Tak třeba se to právě blýskalo na lepší časy ;).

Pozitivní je také příslib dlouhodobější přítomnosti manžela, co se ve čtvrtek večer vrátil z posledního náročného výletu (ty následující už prý budou méně náročné) a to sice unavený, ale jinak fit. To doufám zvedne frekvenci mého psaní, protože když jsem na ty tři prcky sama, což se tenhle školní rok děje nějak zatraceně často, netroufám si začít nic plodit ani pokud se mi podaří dát dům do snesitelného stavu v jakž takž rozumnou dobu.

Alespoň, že to čtení dál docela jde. Denně minimálně stránku z Tóry, různě velkou část modlitby na dobrou noc (celá je na mě stále příliš dlouhá, to obvykle nedávám) a na závěr sahám po ebooku s četbou v rodném jazyce. Ve zhasnuté místnosti, za spokojeného oddechování tří andílků (ano, pořád jsme je nevypakovali z ložnice), se můj malý jemně zářící Kindl těší využití, jakého se mu roky nedostávalo. Stanovený limit deseti minut sice často překročím, ale zatím se to na mně nijak významně nepodepsalo. Aspoň myslím.

Překvapivou novinkou letošní zimy je další nárůst množství špinavého prádla. Může za to především juniorova vzpřímená poloha a rýmičky. Zatímco před rokem si nos mohl otřít maximálně do podložky na zemi, teď se může v jakémkoliv okamžiku bleskově přiblížit a zadělat mi nudlí svršky, což také bezostyšně a frekventovaně dělá.

Eitan už odpoledne nespí, svůj šlofíček si odbyde před tím, než vyzvedáváme bráchy ze školky. To v praxi znamená, že nemám na hraní se staršími vůbec čas, protože Eitan si vybírá sto dvacet procent mé pozornosti. Kolotoč přebalování, převlékání, krmení a uklízení provozního bordelu mi nově zpestřuje tím, že začíná lézt do výšek a pouštět spotřebiče. Na Danielovi s Nevem se situace nepříznivě projevuje. Nebo možná doufám, že právě to je příčina častých a intenzivních hádek, rvaček, strkanic a tak, a že se to zlepší, až zas budeme mít možnost trávit aspoň trochu času s každým zvlášť.

Protože se proti všem předpokladům z toho blázince stále nehroutím, rozhodli jsme se můj pobyt doma prodloužit o další rok. Neva jsme zapsali do školky v Tal El. Danielův zápis je v procesu, půjde do první třídy – též s dětmi s Tal El. Pro mě s Eitanem to znamená významné zkrácení doby cestování do školky a zpět. Vzdálenost dojezdu jen o šest kiláků kratší v každém směru, ale také o tři světelné křižovatky. Protože uvnitř naší vesničky opravdu nehrozí žádné zácpy, ušetříme si dlouhé minuty pomalého popojíždění.

Krátké okamžiky u počítače trávím prohlížením nabídek nemovitostí k prodeji. Situace odpovídá manželově popisu, že „koupit v téhle zemi dobrý pozemek je prakticky nemožné“. Nic nenasvědčuje tomu, že by náš velkolepý plán mohl vyjít. Ale tak ještě jsme to nevzdali, že. Ono to prostě bude, tak jak to být má.

Místní zima si u mě sice dál drží negativní přívlastek, protože já na rozdíl od místních nemám ráda, když mi je chladno, ale svoje kouzlo samozřejmě má. Obvykle suché řeky a potoky se naplní vodou, louky a lesy zdobí koberce barevných květů a jak na to vykoukne sluníčko, je to dechberoucí podívaná. Můj téměř permanentní pocit vděčnosti v takových dnech narůstá tak, že se skoro vznáším :-). Ale užívám si i ty ostatní dny, úplně obyčejné, plné prádla, rozsypaných kostiček lega, písku z bot, vody vycákané z vany a hlavně lásky. Díky Bohu za to všechno, za tu jistotu, že na světě nejsem zbytečně, i když zrovna nejsem nositelem Nobelovy ceny, neměním historii a nepřispívám vůbec ničím zásadním. Přeji všem, ať je vám krásně na světě :-).

.

„Nějakou jemnou čelenku třeba nemáš?“ změřil si manžel v autě nedůvěřivě můj pečlivě uvázaný velký šátek.

„Asi ne.“ odpovídám po pravdě, ale hledám v báglu, protože občas tam jako záloha bývá. „Nemám“ potvrzuji. „Mám to sundat?“ ptám se obočím zdvihnutým v úleku.

To nejsme na výletě v zahraničí, ale jedeme o pár kilometrů dál severně do kibucu Kabri, kde Giyora sedm let bydlel a vyhodnotil ho jako top místo pro žití. Vychválil ho až na půdu a teď tohle.

„Mají něco proti věřícím? Jestli ano, tak tam děti rozhodně vyrůstat nebudou!“ podávám jasně odmítavé stanovisko.

„Ale neee, nesundavej. Oni nic proti věřícím nemají, jen na ně nejsou zvyklí.“

„No tak si zvyknou.“ uzavírám s úšklebkem. Manžel, sám s jarmulkou na hlavě, se směje. „Ale jo, ať si zvyknou. Jen se možná… no… leknou. Uvidíme.“

Nelekli se. A kupodivu bychom tam nebyli sami věřící. Kabri působí opravdu jako prima adresa. Základka a střední škola pověstné kvality přímo v místě bydliště – to je ve vesničkách na severu Izraele nadstandard samo o sobě. Do Nahariye, kde muž pracuje, sotva 10 minut cesty. Podobná nadmořská výška jako Tal El nabízí rozhled do půvabné krajiny Dolní Galileje. I tady by se západy slunce fotily jedna radost.

Giyora mě upozorňoval dopředu, že „koupit v téhle zemi pozemek není vůbec žádná legrace“. Je to tak, zvlášť kibucy s dobrým jménem si své obyvatele extrémně pečlivě hlídají. Když už se otevře kus půdy pro stavby, obvykle se prodává jen potomkům usazených rodin. Pak přijdou na řadu lidé, co si bydlení dlouhodobě pronajímají a komunitě se zamlouvají. Giyora už jednou nabídku dostal, ale jak na potvoru přesně ve chvíli, kdy se mu konečně povedlo získat pozemek v Tal El blízko dětí z prvního manželství. Je to tedy asi 10 let zpátky, co ji musel odmítnout, ale věří, že by se mohlo poštěstit i podruhé. Jeho velkorysý plán zní najít si v Kabri podnájem, pronajmout náš dům v Tal El, což by nám měsíční platby s přehledem mělo pokrýt, a doufat, že nás komunita přijme a že dostaneme možnost tam vystavět náš další dům. Já se sice obávám, že to neklapne, ale kdybychom tím neměli nic ztratit, nechala bych se na pokus přesvědčit.

Nabízený byt se nacházel v prvním podlaží postaršího domu o čtyřech bytových jednotkách. Sousedi naproti, sousedi pod ním. Byl po částečné rekonstrukci a kromě prostorného obýváku s nepěknou kuchyní měl dva malé pokojíčky, bezpečnostní místnost, co by šla využít jako třetí pokoj, pidi koupelnu se sprchovým koutem a balkon – velký balkon s uchvacujícícm výhledem, jednoznačně tím nejlepším z celého kibucu, co dával okamžitě zapomenout na všechny vyjmenované nedostatky. Giyora se vybavoval se synovcem majitele na balkoně, Eitan rejdil po prázdných místnostech a kontroloval, kde může rozsvítit, zatímco já přemýšlela, jak by se nás pět ráno vystřídalo v té prťavé koupelně.

Strkanice kluků v představách neděsily jen mě, ale zjevně i majitele, se kterým jsme se po návštěvě telefonicky spojili. Když mu Giyora oznámil, v jakém věku máme děti, okamžitě nás poslal do háje. Teda ne tak moc ostře, jen přišel s pohádkou, jak bere ohledy na postarší pár, co je v pronájmu ve spodním bytě a potřebuje klid. To si ale protiřečil se synovcem, jak ho Giyora přátelsky upozornil, čili se nás pokusil zbavit astronomicky přetaženou cenou nájmu. Přiznávám, že být perspektivní bezdětný pár pracující v hi tech, asi jako jsme byli před osmi lety, nejspíš bychom se domluvili :D.

Ale tak teď jsme jinde, že. O tři děti více a jeden a čtvrt platu méně :-). Prozatím se tedy nikam nestěhujeme. Ono jako upřímně – nebylo to teď vůbec v plánu, heh. Giyora mi prostě chtěl ukázat kibuc, obnovit kontakty, které tam dříve měl, ukázat tam nás (tu tišší část rodiny, Neva a Daniela jsme odložili do školek :-)) a zjistit, co se za těch deset let změnilo.

Byt jsme tedy odmítli, ale už máme dva další kontakty na podnájem. Až tam pojedeme znovu, tak vám tam i něco vyfotím. Přiložené foto jsem si půjčila z inzerátu :-).

Tak takhle… Nezbývá, než jít s barvou ven už teď, protože jinak další článek na blog přibude tak za dva roky nejdřív. Jestli vyjde, co si plánujeme, zažijete s námi:

1. výběr nového potencionálního místa k žití na následujících asi dvacet let
2. koupi pozemku
3. stěhování do podnájmu poblíž pozemku
4. prodej našeho domu
5. stavbu nového domu
6. … no a samozřejmě další stěhování 🙂

Jestli to ovšem budu stíhat dokumentovat. Tohle všechno se v ideálním případě udá v následujících dvou letech. Nevede nás k tomu překvapivě naše nová životní cesta s náboženskou praxí, ale úplně obyčejné praktické důvody.

Nevím, kdy se myšlenka na stěhování v rámci Izraele stala z nepohodlné akceptovatelnou a nakonec až lákavou. Možná další měsíc, kdy Giyora neměl čas na baráku na nic sáhnout, znovu ucpaný odpad v kuchyni, mokré fleky v obýváku na zdi po vydatných deštích… Možná se to spojilo s představou následujících dvou let, kdy se situace nezmění, protože ve „volném“ čase muž chce studovat druhý vysokoškolský stupeň (vyprávěl k tomu jakousi pohádku o spojení inženýrského studia s doktorandským, ale to už je podle mě fakt jako sci-fi). Taky jsem dlouho marně vymýšlela, jak nacpu do jednoho z dětských pokojíků tři postele a tři skříně. Dům byl totiž dimenzovaný pro maximálně dva potomky, ehm.

Giyoru jsem poznala v době, kdy už měl pozemek v Tal El koupený a právě vybíral svůj nový dům ze tří finálních projektů. No a já mu do toho začala kecat. Anglicky tenkrát, samozřejmě. Ale stejně suverénně. To bylo v pořádku, sám se snažil mě zasvětit. Jen nečekal, že moje představy se budou lišit od těch jeho :-). Já chtěla modernu, on klasiku. O kuchyni v barvě dřeva jsem nechtěla slyšet, zatímco jemu jiná nešla na mysl. A to ponechme stranou, že jsem vlastně vůbec netušila, co je v Izraeli klasika a co moderna a že jsem postupně začala zjišťovat, že řada mých výmyslů je zde absolutně nedosažitelná. Přes dohady skoro o každou dlaždici jsme to dohnali s kompromisy úspěšně do cíle, co se nám vlastně líbil oběma. Spokojeně jsme se nastěhovali s dvěma kocoury, co tenkrát tvořili jedinou součást naší malé rodiny.

Pak se narodil Daniel. S příchodem prvního dítěte se totálně přetočil svět a já začala důrazněji narážet na nepraktičnost našeho krásného domu. Nemohla jsem si nevšimnout už za těch pár měsíců, co jsme tu bydleli, ale mimčo to stokrát znásobilo. Masivní dřevěné designové dveře jak do zámku propouští po stranách dovnitř zvenku jak vzduch, tak veškerý troufalý hmyz leckdy respektuhodné velikosti. Vzdušný salon s vysokým stropem propojený s jídelnou tvořící obrovskou místnost, co v izraelské sychravé zimě nemá šanci vytopit ani supervýkonná klimoška, množství francouzských oken znemožňující umístění jakéhokoliv nábytku (a že ani u nich se moc neřeší izolace už je asi jasný, že), veliká koupelna, kterou teplovzdušný ventilátor ohřeje možná o tři stupně oproti venkovní teplotě, když ho pustím s patnáctiminutovým předstihem (jakékoliv jiné typy vytápění jsou nedostupné buď vůbec nebo finančně)… Dětské pokoje jsou maličké – na úkor prostorného obýváku. Přidejme si k tomu, že v Tal El má Giyora dva teď už dospělé syny, kteří brzy vyletí z hnízda. A s nimi zmizí i hlavní důvod, proč je dům právě tady. Rozumějte, nic z toho nevedlo k myšlenkám na další stavbu. Ale asi to tak v životě už bývá, že jak se člověk rozhodne, správné důvody se najdou.

Dalo by se to tu zvládnout, ale tohle nám připadá (zatím, ehm) jako lepší řešení. V Tal El je nádherně, ne že ne, zvlášť teď na jaře, když kvete les. Ale to je i na spoustě jiných míst v Izraeli. Na prodeji domu vyděláme, zbavíme se hypotéky a postavíme dům, co bude lépe odpovídat našim současným potřebám. Zní to jednoduše, že? Tak Bůh s námi :-).

P.S. Už při vybírání fotek k tomuhle článku mi nějak těžkne srdíčko. Až tak jednoduché to asi nebude… ;(

Po bouřlivě deštivém týdnu o šabatu na promáčenou krajinu konečně vykouklo hřejivé sluníčko. Ač obvykle prcky do synagogy netahám, protože si doma dost vyhrají a snažit se to vypakovat na určitou hodinu z baráku je prostě zbytečný násilí, tentokrát jsme šli dokonce dvakrát – na dopolední i večerní posezení. Kamarádka Shuva se po třítýdenní odmlce vrátila s rodinou do Tal El. Rozrostli se o pátého potomka, holčičku Or.

S těmi slejváky to tentokrát nebylo jen tak. Že se voda žene po silnicích a kdejakým celoročně vyschlým potokem tu známe dobře, ale řeky vylité z koryt ve městech, surfaři v ulicích Tel Avivu, rušení vyučování a dokonce oběti na životech při záplavách už je při standardní nepřipravenosti indikace skutečně extrémního počasí.

Tal El je na kopci a náš dům v nové zástavbě, kde kanalizace na silnicích je, čili zde se s vodou moc nebojovalo. Pokud teda nepočítám hadr na podlaze v obýváku u zdi, která prosakovala s neobvyklou intenzitou prozrazující enormně zvýšené srážky. Až jsem vyslovila obavy, jestli Bůh na ten slib o povodni nezapomněl. A neměla jsem je sama, Giyora dostal do whatsapp skupiny kolegů z práce zprávu, že v safari v Ramat Gan se zvířata začínají řadit do dvojic :D. Mno, to jen tak pro odlehčení nebývale vážné situace.

Daniela v úterý ve večerních hodinách položil protivnej virus. Vysoká horečka, bolest hlavy, blouznění, zvracení, nechutenství, prostě fuj. Z věčně poskakujícího dítěte byl užmoulanej hadr a my si s Giyorou, který byl naštěstí s námi celou tu dobu doma, nepřáli nic jiného, než aby zas začal provokovat, pošťuchovat, ječet a dělat úplně cokoliv z toho, čím nás běžně dokáže vytočit. Doufám, že si ten pocit budu pamatovat, až na to zas dojde :-). Když ve čtvrtek večer konečně zas dostal chuť k jídlu, zatraceně se nám ulevilo.

Nevo si dal též pohov od školky. V pondělí zůstal se mnou a s Eitanem, protože prý už s námi dlouho nebyl doma. Ve středu bylo Giyorovi pohodlnější ho vzít s sebou na schůzku než do školky, ve čtvrtek bylo vyučování v celé oblasti zrušené a v pátek, kdy už Danielovi bylo dobře, jsme se s Nevem kvůli třem hodinám nehodlali dohadovat, že by se tam už možná mrknout měl, a nechali si je zas doma všechny. Na to, že jsme byli permanentně zavřený doma, Daniel byl vyřízenej a nevyvenčenej Eitan bojkotoval polední spaní, usínal pozdě odpoledne a pak po večerech strašil, to bylo celkem v pohodě. Ale tak je zřejmé, proč na blog zas nic týden nepřibylo, že.

Vůbec by nebylo od věci, kdyby tím místní zima skončila. Kromě astronomického účtu za elektřinu, který za měsíc leden zcela jistě obdržíme kvůli zuřivé snaze o vytápění mizerně zaizolovaného domu (to je v Izraeli bohužel nepřekvapivý stav i u novostaveb), jsme ještě museli pořídit nové přední pneumatiky auta. Jak to souvisí s deštěm? Celkem přímo… Pod kalužemi se těžko odhaduje tvar i hloubka díry v silnici. Čili jsem vedle ve vesnici na kruháči vlítla do jedné tak solidní, že jsem za pár vteřin jela po ráfku. Mno, prý jsem to jen uspíšila, protože bychom je stejně museli vyměnit při následujícím testu.

Na druhou stranu, rádi bychom s klukama zopakovali sněhovou zkušenost. Ta první moc nevyšla. Přijeli jsme k zasněženému Hermonu a když jsem viděla ceny za vstup, prokázalo se, že stále nejsem dostatečně asimilovaná Izraelka. Razantně jsem celé rodině zatrhla možnost si za 160 šekelů postavit sněhuláka. Místo na Hermon jsme se tak šli projít na kopeček podél cesty, kde se povalovaly špinavé polozmrzlé zbytky nedávné sněhové nadílky. Fakt jsme zapomněla, jak vypadá zima. Z chladného větru mi okamžitě začal kapat nos, slzely mi oči a prsty byly prokřehlé jako už roky ne. Kdybych se nemusela soustředěně vyhýbat kravskému trusu, určitě bych si všimla ještě něčeho. Kluci byli z prvního seznámení se sněhem rozpačití a částečně i zklamaní, což se vzhledem ke kvalitě prostředí a sněhu dá pochopit. Zas jsme se díky tomu aspoň prvně podívali v zimě do parku Banias. Park protkaný potůčky a hromady spadaných listů poblíž by naše mláďata mohly zaměstnat i na několik dní. Užili jsme si s Giyorou perné chvilky obav, kdo kam spadne, trochu pokřikování „neběhej přes ten most“ a „klouže to“, ale dobře to dopadlo. V bahně se nakonec vyválel jenom Eitan. Moc jsem vám chtěla vyfotit ty kamenné piknikové stoly pokryté žlutými listy z fíkovníků nad nimi, ale děti příliš rychle uháněly k vodě… Tak si tam zajeďte radši sami, je to tam v tomhle období nečekaně pěkný :-).