Výlet, konečně zase :-). A ne jen tak ledajaký! Loni nám léto zabrala dovolená v Čechách a na každoroční návštěvu milovaného izraelského jihu nedostalo. Letos, čili po téměř dvouleté pauze, jsme to museli napravit. Nevo si tu poslední nepamatuje vůbec a Daniel možná něco sem tam matně. Takže určitě nebylo na škodu si to zopáknout. Cesta do mošavu Ein Yahav nám zabrala skoro pět hodin s dvěma zastávkami a půlhodinovým zásekem za čerstvou nehodou. Čistá doba jízdy tři a půl. Spali všichni všeho všudy tak hodinku. Na poslední kritický úsek jsme vytasili nabité tablety a Eitan se kupodivu nechal uplatit rýžovým krekrem. Takhle v pohodě jsem to nečekala ani v nejlepších představách, Bůh zjevně naši modlitbu na cestu vyslyšel.
Bazén v mošavu, který obyvatelé chatek „Matmon beArava“ mohou využívat, funguje až do sedmi. Na vodní hrátky tak zbyly téměř dvě hodiny, které jsme ani nevyužili celé. V krásné dřevěné patrové chatičce, kde to v tom vedru vonělo jak v sauně, kluci ještě před spaním prubli vířivku. Giyora se zhostil přípravy večeře a po bleskovém nákupu naházel na gril před chatkou kebaby a kuřecí stehenní řízky s kostí. Daniel a Nevo zkoumali místní atrakce a já na ně dohlížela z okna, zatímco Eitan rejdil po chatce. Večeře skvělá, úctyhodně hodoval i Eitan. Idylka prostě.
Ráno si kluci pro velký úspěch zopakovali vířivku a stihli znovu projít atrakce ještě za denního světla, než jsme se vydali na pokračování cesty na jih. Kdybychom těch stopadesát kiláků do Eilatu dali rovnou, dostaneme se tam příliš brzy na to, abychom hned dostali v hotelu pokoj, čili jsme si naplánovali zastávku v Yotvetě v safari. Mladší děti usnuly hned. Daniel pár minut znuděně sledoval monotónní cestu pouští a na rozdíl ode mě na ní neshledával nic zajímavého. Nám s Giyorou se po poušti stýskalo, tak jsme využili situace a střihli si se spícímí prcky zajížďku do armádní tréninkové zóny. Kromě barevných písečných kopečků jsme si tak mohli vyfotit cedule upozorňující na střelbu a prachové mraky od tanků. Tanky jsme sice viděli, ale opuštěné. Bylo extrémní vedro a ještě poledne, takže vojáci měli asi už dávno dotrénováno. Kousek před návratem na trasu jsem v tom pařáku ještě cupitala vyfotit geologickou zeď, jak ten kus kopce Giyora označil. Jestli se to tak jmenuje vážně, to netuším, ale prý se tam sjíždí geologové z celého světa a zkoumají vrstvy.
Děti se podle plánu probudily až u safari v Yotvetě. Zvířátek tam není moc druhů, ale člověk se nenudí. O zábavu se starají hlavně pštrosi drze se přibližující až k autům s naprosto bezostyšnou snahou uklovnout cokoliv, třeba zelenou známku z technické. Doporučení neotevírat okýnka má rozhodně svoje odůvodnění.
Odtamtud už to do Eilatu bylo méně než půl hodiny. Znaveni z dlouhé cesty a zážitků ze safari jsme kolem druhé odpolední dorazili na hotel. Hotel Reef je dál od centra, po cestě k hranici s Egyptem, přímo na břehu moře, kousíček od atraktivní pláže Coral Beach. Stejně jako dva roky před tím jsme neriskovali pokoj v přízemí s balkonem s přímým přístupem do bazénu. I když dva starší kluci už by tam bez dovolení asi neskočili, nechtěli jsme si zbytečně nakládat na bedra starosti s tím, jestli důsledně zavírají dveře kvůli miminu, což by zcela určitě nezavírali. Jako obvykle jsme měnili pokoj, chtěli jsme vanu a v tom, co nám podstrčili prvně, byl jenom sprcháč. S vanou byl i hezčí výhled na moře a na dva privátní bazénky VIP apartmánů pod námi. Jeden z nich byl volný a za vstřícnou cenu pěti tisíc šekelů na dvě noci nám ho na recepci ochotně nabízeli. No neberte to, že. No nevzali jsme. Ještě aby nám tak za tu cenu stály na balkoně nad hlavami dvě otravný děti a bombardovaly nás otázkami a informacemi o tom, kam se chystáme a že táta je zrovna na záchodě a tak. Jako to dělaly ty naše… Naštěstí obyvatelé obsazeného apartmánu nerozuměli hebrejsky, to nám všem dost usnadňovalo situaci. A také to, že v hotelu jsme moc nepobyli a když už, kluci měli povolenou televizi nebo tablety.
Ten den jsme stihli nakouknout do Rudého moře, kluci s potápěčskými brýlemi, okusit hotelový bazén a po tom všem jsme ještě měli velkou odvahu (nebo tak velký hlad možná), že jsme zašli na večeři do restaurace. Na počtu tří dětí je dobrý to, že už vážně vůbec nestíháte přemýšlet nad tím, co si o vás kdo pomyslí :-). Ano, byl to mazec, ale zas žádná super tragédie. A najedli jsme se všichni skvěle (a zřejmě ještě dost zvířátek a hmyzu na podlaze po nás :D).
O odtud dál už pěkně pod mořskou hladinu :-). Směr Mrtvé moře
tohle se mi neokouká. Ta měsíční krajina okolo Mrtvého moře mě nepřestala uchvacovat ani po osmi letech a víc než deseti návštěvách...
