Korona toho zastavila dost, ale náš víceméně každoroční výlet na jih ne. V neděli večer jsme se sbalili a v pondělí dopoledne vyrazili podle plánu směr Mrtvé moře, kde nás čekalo ubytování v extra dobře hodnoceném hotelu v kibucu Ein Gedi. Hotel má skvělé umístění, fajn bazén a příjemný výhled na blankytně modré Mrtvé moře. Pokoje jsou přízemní zděné budky v delších řadách s dřevěnými teráskami. Při plné obsazenosti asi nic moc soukromí, protože i ti dva sousedé, co jsme první noc měli, nám přes verandu courali sem tam jako by byla jejich.
Druhý den ráno se děti zřejmě rozhozené cestou probudily před šestou. Nic, co by si člověk představoval jako začátek ideálního dovolenkového dne, ale nakonec jsme to využili v náš prospěch. Objednali jsme se na osmou do rezervace Ein Gedi, kam jsme si mysleli, že se kvůli vedru s dětmi nepodíváme, protože stínu je tam poskrovnu a sluníčko po desáté dopoledne je úplně vražedné. V rezervaci jsme jako jedni z prvních návštěvníků mohli pozorovat stádo horských koz, co se zřejmě každé ráno chodí napájet vodou unikající z hadic umělého zavlažování. Pouštní králíci odpočívali na kamenech a pobíhali po větvích stromů podél cest a jen neochotně se vzdalovali blížícím se vetřelcům. Protože pořád nebylo tak příšerné vedro, troufli jsme si s osvěžujícími přestávkami ve vodách oázy Ein Gedi vyšlápnout s prckama všechny ty příkré schody vytesané ve skále lemované kovovým žhnoucím zábradlím až k nejvyššímu Davidově vodopádu. Byly to nervy, ne že ne, ale tak dalo se to :-). Zpátky na hotel vzdálený přesně dvě minuty jízdy jsme se vrátili po úctyhodných třech hodinách. Zbytek dne jsme po náročné dopolední vycházce odpočívali v téměř prázdném hotelovém bazénu.
Druhou noc už jsme sousedy neměli, pozdravit nás přišla jenom liška a až výhružně vypadající horský kozel. Z důvodu nízké obsazenosti se checkout dal posunout z jedenácté hodiny na jednu odpoledne, tak se kluci před přesunem na další stanoviště mohli ještě jednou pořádně unavit v bazénu. Korona stav způsobil kromě zavřeného spa a dětského brouzdaliště zřejmě i výměnu personálu, který se neostýchal tvářit zpruzeně při jakémkoliv požadavku. Ať už šlo o máslo u snídaně, co nemohla být podávaná formou švédského stolu, ale museli ji servírovat, nebo o opravu nefungující klimatizace v pokoji. Liduprázdno, klídek a bazén jen pro nás ale dokonale vyvážily negativa a nakonec jsme odjížděli s pocitem, že to tam vlastně nemělo chybu.
Po hodinu a půl dlouhé cestě pouští s převážně spícími dětmi jsme přijeli k lamí farmě. Auto muselo zůstat stát na parkovišti vzdáleném pár desítek metrů od útulného domečku, ve kterém jsme byli ubytovaní. Giyora si v osmatřicetistupňovém horku zaskočil ještě dvakrát zpátky do auta, než dotahal všechny věci. Nutno dodat, že podstatná část z toho byly potraviny k přípravě oběda, večeře a snídaně. Nakrmit pětičlennou rodinu holt není jen tak. Občerstvili jsme se a šli omrknout farmu. Z bezpečí domečku vypadala klidně. Hlavní atrakcí je možnost krmit lamy, co se courají v ohradách i mimo ně, ale mají tam i koníky a osly. Lamy zjevně byly hladové a k příchozím se mlsně přibližovaly. Podle mě na nepříjemně krátkou vzdálenost. Mají ošklivý předkus a nevychovaně na návštěvníky flušou, když se jim něco nelíbí. Třeba že se na ně nedostalo z té trošky granulí, kterou papírový sáček obsahuje. Giyora to pěkně schytal a i když to vzal sportovně a se smíchem, kluky to vyděsilo. Eitan vřeštěl v nosítku na jeho zádech, Nevo a Daniel vedle mě a každý mě tahal za jednu ruku jiným směrem pryč. Že prý lamy nemají rádi. Kromě lam jsme mimo ohradu potkali ještě osla, pak druhého, třetího a čtvrtého. Na rozdíl od lam se vůbec nepohybovali klidně, spíš by se dalo říct, že splašeně. Upozornili jsme jednoho z flegmaticky vyhlížejících zaměstnanců farmy a mizerně koordinované snahy o zahnání uprchlých oslů zpátky do ohrady, kterou se jim povedlo probořit, sledovali už z bezpečné vzdálenosti od našeho ubytování. Jakoby si to Giyora nevybral už u těch lam, ještě dostal ránu elektřinou při zapojení plotýnky do zásuvky. Naštěstí se to obešlo bez zranění, jen vyhodil pojistky. Uprostřed noci nás vzbudilo zoufalé srdceryvné mečení kozy a hlasité štěkání velikých psů. Díky Bohu teda jen mě a Giyoru, děti spaly neskutečně tvrdě. Neměli jsme odvahu kontrolovat, co se to venku děje, ale relativně rychle to utichlo a dalo se znovu usnout. Mrtvé kůzle jsme ráno objevili pod oknem ložnice. Hlídal ho velký bílý pes, čili sníst ho zřejmě nechtěl, spíš to vypadalo, že se ho psí hlídači snažili marně před něčím ubránit…
Dost věcí na sotva 18 hodin. Kluci si ráno dali okruh farmou na traktůrku s průvodcem. Sympatický chlapík jim lamy představil v lepším světle a jejich dojem zdárně napravil. Ten můj a Giyory poopravil krásný západ slunce a táborák pod noční oblohou kouzelně rozzářenou bezpočtem hvězd. Ale určitě ne natolik, abychom se tam v blízkých letech chystali znovu.
